petrarka72
komentáře u knih
Bludy v hlavě: Úzkosti, pochybnosti a jiní spolubydlící
Alfonso Casas
Prolistujete za necelou půlhodinu - a budete mít na dlouho o čem přemýšlet. Třeba o tom, která z Alfonsových obludek je nejpodobnější těm vašim... Kouzelné.
Děda
Jan Novák
Rodinná historie vyprávěná v době kolektivizace vesnice, dětství jako veliké dobrodružství, svérázný děda a jeho lidský boj s blbostí. Zážitek.
MacBeth – Velekrál skotský 1040–1057
Peter Berresford Ellis
Čtivé a informačně výživné. Skotsko 11. století bylo v mnohém neuvěřitelně moderní. A představu MacBetha hrajícího na harfu nebo pěstujícího irskou verzi fotbalu hned tak z hlavy nedostanu...
Skryté obrázky
Jason Rekulak
Velmi dobré čtení, ve svém žánru nadprůměr. Mix hororu a thrilleru s výborně rozehranou zápletkou a neotřelým rozuzlením. Kéž bych uměla kreslit aspoň jako Teddy... :-)
Kruh
Dave Eggers
(SPOILER) Jak se z okouzlujícího nemluvněte stane Velký bratr. Společnost Circle, čerpající z nekonečné lidské touhy po pozornosti, pracuje na totální světové... transparentnosti (pro začátek). "Tajemství jsou lži. Sdílení každý ocení. Soukromí je krádež." A strhující není ani tak příběh (zpráva, jak jedna nanynka cestou po kariérním žebříčku získala zdánlivou moc, ale ztratila všechny vztahy, sebereflexi a soudnost, je vlastně klišé - a metoda vařené žáby také), ale podrobná znalost nástrojů, které reálně existují a čekají, až je někdo propojí popsaným způsobem. A rovněž promyšlenost argumentace. Zkuste třeba v rámci cvičení odporovat Baileymu před koncem první části - nebo přesně pojmenovat moment, kdy Mae definitivně přestává mluvit za sebe... K tomu se to skvěle čte, zběsilost děje odpovídá rychlosti popisovaného světa. Ale raději si čtení dávkujte, autorův smysl pro nadsázku a odvaha dovést zobrazované do extrému dodává čtenářské rozkoši podivnou pachuť...
Fialky, tajemství a jiné povídky
Daniela Fischerová
Danielu Fischerovou sleduji dlouhodobě; v dávných devadesátkách byly pro mne zjevením její divadelní hry, v tomto tisíciletí čtu její povídky a poslouchám, pokud na něco jejího narazím v rozhlase. Nikdy se mi nepovedlo zažít její seminář, ale na to snad ještě dojde... Každá její povídková sbírka je neobyčejný, strhující zážitek; Fialky, tajemství nejsou výjimkou. Miniatury hutné, na jedné straně nemilosrdné, na druhou nadmíru empatické. Často s dramatickou situací, s postavami pochopitelnými, i když ne vždy hodnými identifikace, s úhlem pohledu, který čtenáře na první dobrou nenapadne, bez výhrad s překvapivou pointou. A psány jazykem, který je přesný a zároveň kultivovaný... Díky.
Pověz mi
Anne Frasier (p)
Po skvělém prvním díle zklamání. I když řešení únosu děvčat je vcelku dobře vymyšlené.
Naše ztracená srdce
Celeste Ng
Pro mne neobyčejně drásavá a silná kniha. Nejen odebírání dětí a jeho zvrácené důvody, ale i snadnost (a "logika"), s jakou se rodí a je aplikován PAKT, to vše je popsáno uvěřitelně a děsivě realisticky. K tomu postavy, jimž lze rozumět, ať už jde o sveřepého Ptáčka, milujícího Ethana, Margaret Miu, co se často nechává unést, Domi či Sadie - a obzvláště vazba mezi nimi, jež se objevuje, když to čtenář nejméně čeká... A to hlavní - zpráva o síle příběhů a o moci bezmocných... A mimochodem, moc mě bavil knihovnický komplot.
Minutové grotesky
István Örkény
Pozoruhodné miniatury, čím absurdnější a nedoslovnější, tím lepší.
Hlubina
Jozef Karika
Lovecraftovská variace na Sněhovou královnu. A na straně Dobra bojuje jeden z nejvýraznějších antihrdinů, které Karika napsal. Atmosféra hustá, bolest a mimolidské entity v přiměřeném množství - ale stejně, Trhlina je jen jedna.
Pro dnešek a pro příště zavřeno
Martin Janda
Příběh obyčejného hostinského Hanse v pohraničí. Češi a Němci v turbulentní době. Co lze odpustit a co ne. A jak žít, když se život rovná tanci mezi vejci.
Severka
Nina Špitálníková
Nepohodlná kniha. Otevírá témata, která autorka zpracovává v předchozích non fiction svazcích - a zde se jí daří zprostředkovat dilemata života mezi dvěma režimy, dvěma životy, dvěma způsoby existence. O lžích a maskách, také ambicích a tvrdosti, pustošení duše ideologií na jedné a přemírou svobody na druhé straně. Severka, ať chce či nechce, je manipulována okolím, sama ho využívá - a ten, kdo nakonec určí její zkázu, je její nejbližší. Uživatel Polík má pravdu - nelze se divit, že to ta mladá holka neunesla. I když více než zrůdnost režimu ji láme vlastní podíl na zkáze bližních, myslím si.
Kočičí hra
István Örkény
Kočičí hra a Rodina Tótů se u nás pravidelně objevují na divadle, přečíst si jejich prozaické předobrazy vůbec nebylo špatné. Ovšem nejlepší v této knize je Glórie - příběh ženy, která strávila dvanáct spokojených let v klášteře a po jeho zrušení se učí žít.
Stroj času
Herbert George Wells
Jednohubka na večer. Skvěle napsaná. Se sakra depresivní představou o budoucnosti lidstva a Země vůbec. Vycházející z dualistického výkladu společnosti, líčící dvě lidské nástupnické"rasy", moloky a ély, a následně i jejich ztrátu. Ovšem s relativizujícím přístupem - měla jsem tendenci ne nevěřit smyslům poutníka, tomu, co vidí nebo zažívá, ale jeho výkladu toho všeho... Jsem přesvědčena o tom, že až si příběh o stroji času přečtu příště, budu ho zase vnímat úplně jinak. V této chvíli akorát věřím tomu, že se v něm silně inspiroval Michel Faber, když psal Knihu zvláštních nových věcí...
Muž, který sází borovici blatku
Aleš Palán
Opět zážitek. Nechci hodnotit, o kolik lepší či horší než knihy předchozí (neznám zdaleka všechny), Náčelník asi zůstane top na hodně dlouho, tady mě zase zasáhly víc než obsah některé obrazy (černá krajina Vlasty Vijačky, země Pavla Saláka, snad všechno od Kuchařových...). Osm osobností, s nimiž se nepotkám, ale s nimiž mi bylo ctí se seznámit alespoň takto. Každý zajímavý jiným způsobem - ten, pro něhož je borovice metaforou vlastního života, žena zvládající "místecké prokletí" (babka tam žila osud velmi podobný), introvert posedlý mašinkami a respektem, Kuchařovi ze stromu, stračí sběratel, ježíš v. v. či poselkyně radosti. Jen škoda, že má kniha měkkou vazbu a že tentokrát není papír jako u Samotářů. Ze strany autora záměr, kterému asi rozumím - ale pro reprodukci obrazů i koláží bych křídový papír ocenila více.
Moře klidu
Emily St. John Mandel
Stanici 11 jsem si kdysi půjčila a přečetla, líbila se mi, ale v první chvíli mi nepřipadala jako něco zvláštního. O pár let později jsem si ji koupila a přečetla znovu, protože se mi některé obrazy neustále vracely. Autorka umí psát tak, že si některé věci (o nichž v jiných dystopiích čtete a přijímáte je v rámci žánru jako okrajový fakt) opravdu intenzivně uvědomíte. Třeba to, že od určitého momentu vám cesta na dohlednou vzdálenost může zabrat celý život...
Moře klidu je napsáno podobnou metodou jako Atlas mraků, útržky příběhů, které zdánlivě končí ve vzduchoprázdnu, aby se vzájemně propletly a ozřejmovaly (pozor, je to náročné na pozornost). Svět a některé jeho skutečnosti se zjevují ve své podobě z roku 1912, 1918, 1990, 2008, 2020, 2203, 2401, nikoli v tomto pořadí, a jsou nahlíženy perspektivou té které doby a zkušeností především jedné z postav, která hledá anomálii a pokouší se zjistit, zdá žije v realitě či simulaci. Výraznými motivy jsou hudební skladba, konec světa, jak ho známe (ale v které době?), typologicky opakující se hrdinové (proč jsem u pasáží s Edwinem myslela na Roberta Frobishera?) a cestování v čase. Tématem snad lidskost jako taková (a v čem vlastně tkví), ovšem to je hodně zjednodušené... Souhlasím s uživatelem vnimat_Krasu - čtěte, je to dobré. Dodávám - a chytré. A autorka má stále ráda letiště. :-)
Žít rychle
Brigitte Giraud
Takový pokus o uzavření ztráty. Na jednu stranu nejhorším možným způsobem - metodou "kdyby"; na stranu druhou se zdá, že všechny další možnosti byly během dvaceti let od smrtelné nehody manžela na motorce vyzkoušeny a odloženy. Zde je pozitivní důvod - stěhování a šance na nový začátek... Přiznám se, že pro mne to bylo iritující čtení, podvědomě jsem ho odmítala, neustále se snažila některé pasáže přeskakovat a silou se k nim vracela. Autorka má totiž pravdu - existují jen špatné otázky a relevantní důvod prostě není. Jsme tady a pak ne. Toť vše.
Kéž bys tu byl
Jodi Picoult
Nesnáším frázi "čekala jsem něco jiného". (Nesnášíš překvapení? Nečti!) Tady se jí ale nevyhnu... Situace: brutální chřipka - postel, pot, vyčerpané břišáky od kašle a bolavé hroty plic - hledání něčeho lehkého do čtečky - Jodi Picoult, anotace ala Harlequin bílého typu, krásná obálka (a 30% sleva na e-knihy). Dobrá, vyrajbuju si mozek romantikou, ať si zpříjemním bdělé okamžiky a nepláču, když nebudu mít sílu pokračovat, koneckonců tyhle příběhy končí vždycky stejně... A nastalo první obrovské překvapení tohoto roku. Romantika ano, ale asi tak v pětině příběhu, zbytek poměrně syrové líčení nedávného období. Skláním se před těmi, kteří dělají J. P. rešerše - a před ní, jak umí vybalancovat obecné se subjektivním... Diana uvízlá mezi dvěma životy nejen v nabízejícím se smyslu, ale jako "tulačka po hvězdách nad Galapágami". Žena bilancující, vyrovnávající se se vztahem k matce, hledající to správné místo nikoli "vedle někoho", ale "s někým", tápající mezi tvůrčím a striktně plánovacím způsobem existence. Pár dalších nezapomenutelných postav - "zlatý trojlístek" Rodney, bezradně temná Beatriz, fotografka Hannah nebo Kitomi Ito, ochránkyně ikonického obrazu Toulouse-Lautreka... Nakonec jsem mezi popíjením Paralenu Grip a propocováním lůžkovin četla skoro v jednom kuse. Ano, čekala jsem něco jiného. A tohle bylo sakra dobré.
Ztracený v pustině
Jane Harper
Ten vyprahlý svět, který člověka spolkne a nenechá po něm vůbec nic, si člověka podmaní. Stejně jako rodinné drama, zpočátku jen tušené, pomalu se rozvíjející a odhalující ošklivá tajemství - až ke kupodivu katarznímu závěru. Nathan, Cameron a Benny, jejich rodiče, jejich děti, jejich farmy, jejich touhy, jejich pinožení se za snesitelným životem... Čtenář leccos vytuší, ale na konkrétní řešení si musí počkat. Jsem spokojená.
Orgie v chomoutu
Carlton Mellick III
U Mellicka to mám vždycky stejně. Na začátku se bavím tou směskou humoru a nechutnosti a kochám se nápady, jejichž množství a originalita není u jiných tak samozřejmá. Prostřední část je něco mezi etnografií, přírodními vědami a procházkou po Freudovi, říznutými rodinnou výchovou. Je to nechutné, slizké a fascinující. A závěr se jako obvykle překlopí do emocionální nálože, k tomu s nadstavbou. Díky za přímé odkazy na Strašidelnou vagínu (to první setkání bylo monstrózní).