PeterRainhard komentáře u knih

Ladislav Mňačko (letos to je 30. výročí jeho smrti), byl postavou rozhodně rozporuplnou, zato plnokrevnou - zažil si i koncentrační tábor a útěk z něj, následovala účast v povstání, po válce byl byl dlouhá léta špičkovým, prominentním novinářem, kritikem deformací socialismu a kultu osobnosti. Až po emigraci v 68. Pro mě osobně je a zůstane jedním z největších, pokud ne vůbec největším slovenským spisovatelem 20. století. "Smrt si říká Engelchen" a "Jak chutná moc" prostě zůstanou provždy. (K této dvojici bych přidal ještě skvělý "Noční rozhovor" a řadu povídek...)
Angažovaný. Břitký. Skvělý stylista. Polemický. Vášnivě angažovaný.

Leč hle, máme tu jeho emigraci a trojici v němčině vydaných románů, z nichž jeden byl nazvaný "Der Vorgang". Jeho titul byl do češtiny přeložený, tedy spíše přetlumočený poněkud kostrbatě a přímočaře coby "Někdo mě chce zabít". Nomen omen, název vystihuje v úplnosti vše, kolem čeho se děj vyprávění točí. Vyprávění v Ich-formě. Strach. Paranoia. Blud pronásledování. Nebo to vše není jen blud a vyšinutá psychika?

Na mě osobně tento text působil zvláštním, až skoro nepříjemným dojmem. Je netypicky chladný, pitevní. Jako by byl psán na zakázku, jako by autor dostal zadání "napiš nám tady (za tolik a tolik západoněmeckých marek) thriller. Ale žádnou politiku tam nechceme, to si naše publikum nežádá, z té je unaveno!"

A vskutku, "Proces" (což je překlad německého titulu "Der Vorgang") je zasazen do neučité země v neurčité době, se jmény neumožňujícími de facto určit národnost (Viktor, Alfred, Helena působí spíše jako počeštěná cizí jména; najde se i důležitá postava, jíž je prostě "Boss"...).
A jestliže se Mňačko vždy vášnivě zaobíral hlavně a převážně politikou, každý jeho text byl typický svou společenskou angažovaností (dlouho na straně socialismu bez deformací, řekněme), tak tady v románu najdeme pravý opak.
Je to soumračný, neurčitý, ryze subjektivní svět postupné vivisekce jedné paranoidní, rozpadající se osobnosti.

Na jednoduchou detektivku je text však až přiliš literární, přetížený psychologickými reflexemi a úvahami; děj pak zpomalený, přílišně lineární a poměrně nekomplikovaný (vzpomeňme přitom na dechbroucí zvraty v dílech hvězd francouzského detektivního románu z téže doby, jako byl Japrisot, nebo Boileau-Narcejac!).

Naopak na velký román je námět, syžet a koneckonců i vyvrcholení až příliš brakové.

Autor nic neztratil ze svého vynikajícícho stylu, dočetl jsem knihu vcelku s chutí, leč...

p.s. Zajímavost: "Der Vorgang" byl zfilmován v roce 1973 Fritzem Umgelterem s Horstem Frankem und Klausem Schwarzkopfem v hlavních rolích. Scénář psal rovněž Ladislav Mňačko.

1 31.05.2024

Za naprostý, nepřekonatelný vrchol Buzzatiho tvorby považuji geniální "Tatarskou poušť"; osobně z nějakého i pro mě samého záhadného důvodu miluji i objektivně ne zcela zdařilou novelu "Velký portrét"; mám rád Buzzatiho comics na motivy mýtu o Orfeovi...

Leč "Tíživé noci"jsou povídky - některé opravdu důvtipné, povětšinou s horovým,fantaskním či dokonce vědeckofantastickým motivem, začasté inspirované lidovým folklorem. Magický realismus? Snad, i když Buzzati stojí tak trochu mimo obvyklé literární kategorie.

Jak už to u povídkových výborů bývá, ne všechny povídky jsou stejně zdařilé, některým chybí ona formální vybroušenost charakterisující obvykle Buzzatiho styl a nejsou zcela zdařilé.

Leč i tak myslím, že si i velmi náročný čtěnář vybere.

1 24.05.2024

"Mořský vlk" je nietzscheovsky laděný, dobrodružný příběh s jedinou ústřední postavou, jíž není ani tolik vypravěč van Weyden, jako spíše sám kapitán Larsen.
V chlapeckém věku jsem tuto knihu četl několikrát a dodnes si vybavuji ten příjemně mrazivý pocit zkušenosti z pobytu mezi drsnými tuleňáři s jejich brutálním kapitánem.
Jistě, zpětně bych již hodnotil druhou část jako poněkud slabší a konec přeci jen "uspěchaný". To ostatně konvenuje skutečnosti, protože London, pokud si to správně vybavuji, psal první část velice těžce, znova a znova ji přepisoval, kdežto druhou měl hotovu snad za dva měsíce. A je to myslím znát.

Každopádně jde o víc než napínavé čtení o drsném námořnickém životě. V tomto ohledu trochu varuji před filmovými adaptacemi, které Londonovo dílo tuze zplošťují a zjednodušují.
Román je vícevrstevnatý, místy vysloveně existenciální, s četnými odkazy na klasickou literaturu (znova a znova se objevuje postava Kalibána) a také na filosofii - vždyť Larsen se odkazuje na Nietzscheho nadčlověka. Nadčlověka rvoucího se z surové protoplasmy animálního života. A zákonitě troskotajícího. Vyplatí se věru číst jej pozorně a pečlivě.

Snad tedy Larsen a jeho škuner "Přízrak" bude doufám ještě dlouho plout.

07.05.2024

Píši komentář spíše coby "placeholder" pro další, který bude následovat po kompletním přečtení knihy, ke které se předpokládám vrátím, kterou jsem nakousl a z jakéhosi důvodu nedočetl do konce.

Fantaskní motiv vůbec není špatný a je použit ústrojně, jemná, postmoderně ironická paralela Beszelu a Ul Quomy se Západním a Východním Berlínem se mi vlastně zamlouvala a naprosto neurážela. A rovněž atmosféra noirové detektivky je dobře načrtnutá. Toliko o vyvrcholení zápletky nemohu soudit.

Zcela jistě bych k přečtění doporučil čtenáři, který má rád vícevrstevnaté, ironické, hravé, jazykově bohaté vyprávění s opravdu četnými aluzemi na politické a historické fakty docela nedávné minulosti.
Spíše nežli ortodoxnímu milovníku čisté fantasy - jímž, podotýkám, sám nejsem.

1 10.04.2024

Nakolik mě paměť neklame, navzdory lichotivé anotaci se jedná spíše o slabší příklad válečné literatury faktu.

Jde o poměrně povrchní popis událostí v Barmě, víceméně kompilovaný z povícero sekundárních zdrojů, přičemž se opírá v podstatě hlavně o vzpomínky gen. Slima (Defeat unto Victory, London: Casell 1972).
Schází vhled do strategické situace, význam bojiště, objasnění příčin, ze kterých ještě v r. 1944 mohli Japonci reálně držet inciativu; takřka nic se nedozvíme o leteckých operacích, roli jednotek čínských, ale také například těch indických, bojujících naopak na straně Japonců.
Jakžtakž jsou popsané boje o Kohimu a Imphál, ale decentně jsou zamlčené předchozí opakované neúspěchy velmi silných britských imperiálních jednotek proti početně a zejména materiálně slabšímu, ale houževnatému a zdatnému soupeři.
Ostatně v knize zcela schází pohled japonské strany - což je ovšem častý problém jinak kvalitně zpracovaných monografií anglo-americké provenience.

09.04.2024

V prvé řadě, autor si vybral téma, kterému rozumí, které má nejen povrchně načtené ze sekundární literatury, ale kterým se zaobírá systematicky a dlouhodobě. Práce i s archivními prameny a dokumenty je tu rozhodně cítit. Rovněž bych vyzvedl soustavnou Váchovu snahu o udržení a přiblížení jazyka legionářů - s jeho četnými rusismy, které používali takřka ostentativně a jimiž je ostatně protkán každý živý text toho období ("ubít", "nastupovat" (ve smyslu útočit), "Broněvik" (ve smyslu obrněného, či tzv. "opevněného" vlaku); najdeme tu i germanizmy (ty naši legionáři naopak silně potlačovali, ale i tak se nějaká ta "Feldvachta" (strážní stanoviště) našla; "ariergarda" (z fr. arrière-garde - tj. "zadní voj") atd. Ne vždy to autor stoprocentně uhlídal, leč tento fakt cením vysoko.
Není nic protivnějšího, než hrdinové "historického" románu hovořící moderním jazykem, či ještě hůře, slangem dnešních dospívajících.

Musím však upozornit, že každý, kdo se na román vrhne by však měl znát, alespoň v hrubých obrysech politické a historické pozadí. Váchovo dílo je rozpočítáno na poučeného čtenáře, který nepotřebuje připomínat, kdy proběhla Únorová a kdy Říjnová revoluce, kde se vzaly Čs. jednotky v Rusku; má představu o bitvě u Zborova, orientuje se alespoň zběžně v občanské válce, ví kdo to byl Langer, Medek, Čeček, Gajda, proč je zmíněn Halas, či samozřejmě Hašek...

Osobně mi až nevadilo, že děj je fragmentární a nelineární, s několika retrospektivami, leč mám výhrady spíše jiného rázu. Postava Michala (narozdíl od Medka) je významná, hlavní, ale nikoli výrazná - v románu má tak velkou roli a víme o něm tak málo. Osobně se mi nejzdařilejším charakterem zdál Krátoška, postava z hlediska románu epizodní, leč pochopitelná, velmi lidská a tím i věrohodná.
"Rudí" jsou pak popsáni zela v intencích Medkových (např. Kaplický, nebo Kopta aj. byli mnohem nuancovanější), coby v podstatě jednolitá, barbarská, nesmírně brutální, tupá, obvykle opilá masa. Tak nesporně vypadal pohled na věc MEDKA samého (viz jeho pentalogie), který Vácha vcelku nekriticky přejímá. Což o to, každý máme své politické sympatie. Jenže tím celou problematiku hodně oplošťuje.

A vnitřní konflikt uvnitř legií je popsán dobře, leč nikoli do konce a nikoli důsledně - mám na mysli demokratický a revoluční základ čs. dobrovolnického vojska, proti kterému se původně VOLENÍ, a VOJSKU se zodpovídající velitelé a političtí zástupci (s výslovným poručením Masaryka a Štefánika) velice rychle postavili, aby "své" vojáky postavili pěkně do "latě" - až po aresty vojenských delegátů a zákaz sjedu vojenských zástupců. Zákaz, který vydávali a vynucovali ti (mezi ně patřil i Medek), které si původně sami vojáci postavili do čela... Inu, jak to bývá.
A tento fakt (v románové podobě viz "Gornostaj") pak byl jeden z důvodů rozkladu morálky.

2 05.04.2024

Ano, jak se píše v anotaci, jedná se o novodobou verzi archetypálního příběhu Orfea a Eurydiky. Tedy, minimálně na první pohled a při zběžném čtení anotace. Leč, jak to někdy bývá, anotace je podobná popisu, jaký kdysi býval v pasu. Ten leckdy také tak docela neodpovídal živému člověku.

Vejdělek každopádně, narozdíl od (v československé literatuře své doby pozoruhodného) "Návratu do ráje" ve svém druhém fantaskním románu těmi vědeckofantastickými prvky velmi, velmi šetří a průchody do paralelních vesmírů i nástroj k nim jsou popsány maximálně úsporně a lakonicky.
Vejdělek přitom chytře užívá četných ech motivů duchařských a fantaskních, respektive parapsychologických - což věrně odráží dobový zájem a módu.

A tak Orfeld bloudící v paralelním světě (a čase) dostává se do pozice jakéhosi čistého "oka", ducha, Poltergeista poznávajícího ze své milované (přesněji její kopie, simulakra?) to, co by jinak vidět nemohl.
Ze všeho nejvíce je to tedy fakticky próza psychologická, ukazující ostatně zajímavě a podrobně značně uvolněný životní styl konce šedesátých let.
Druhá, do románu pečlivě zabudovaná paralela je pak vedena mezi putováním paralelními vesmíry a motivem emigrace do "jiného vesmíru" (ve kterém nicméně také nemusí být žádná švanda) - což je dle mého názoru obratné a podle mého názoru docela šťastně zvolené. (Připomeňme, že autor sám po řadě emigroval do NSR v roce 1977).
A konec? Konec je takový "součkovský". Kdo si román přečte, bude vědět, co mám na mysli.

S jistou rezervou mohu tuto málo známou prózu doporučit.

27.03.2024

Zajímavá psychologická a realistická próza, rozsahem v podstatě dlouhá novela. Příběh samotný je vlastně velice prostý, ale rozhodně zajímavý, dobře vypointovaný. Inu, život matky samoživitelky nebyl ani v NDR sedmdesátých let s velice slušným sociálním zajištěním a stabilitou žádný med.
Lapálie spojené s hledáním lepší práce a k tomu nepovedeným milostným vztahem (kolik jen takových bylo) se starším ženáčem (komplikovaný navíc jeho slušnou stranickou kariérou) jsou popsané tak přesně...
Ze společenského hlediska je to už samozřejmě "retro" - ovšem zato se spoustou zajímavých reálií. Inu, jiný svět, kde jsou starosti řekněme stále ještě "normálního" charakteru.

Ne, není to páralovská "soukromá vichřice", kde se navazují vztahy (spíše "vztahy") hlavně z nudy a přesycenosti. Poselstvím knížky je spíše poznání, že partnerský život je pro život zkrátka důležitý. A vztah, opora, soudržnost v páru je důležitější než postelové a jiné zážitky.

Příběh nakonec končí docela dobře, v okamžiku docela nečekaném, kdy už je všechno zdánlivě černé. Ale tak to prostě někdy bývá.

Pěkné čtení. A myslím, že nejen pro paní a dívky.

1 22.03.2024

Navzdory lákavému tématu i dramaticky znějícímu názvu je to žel zatím nejslabší román, který jsem od Merleho četl. Zajisté, spisovatel dovede psát, dialogy jsou živé a postavyjednotlivých ponořkářů živé a výstižné. Leč... zkrátka se mi zdá, že Merle prostě neměl k tématu vztah. A to jsem byl docela natěšený, vždyť z prostředí amerických ponorek je thrillerů spousta, najde se samozřejmě něco i na ruské/sovětské straně. Ale francouzský pohled mě dosti zajímal.

Bohužel, děj románu je skutečně docela mdlý, nedochází ani k zajímavým konfliktům, natož dramatickým událostem (pokud za drama nepovažujeme vcelku rutinní operaci slepého střeva a pár vzpomínek na zhýčkanou snoubenku, ze které se stane "milá čtenářka").

Jakkoli uznávám, že (realisticky vzato) posádka raketonosné ponorky rozhodně musí být velmi dobře sladěným organismem a nemělo by tam vůbec být místo pro ostré konflikty, zásadní antipatie a "komplikované" povahy, tento realistický prvek jen přispívá k pocitu nezajímavé "výletní plavby", který si člověk odnese. Vždyť ani vně se nestane naprosto nic. Kdyby se alespoň mihla sovětská útočná ponorka...

Značným zklamáním pro mne byla i ona technická stránka věci - pokud by byl popis určen nějaké slečně, pro kterou je technika zcela vzdálenou a totálně nezajímavou oblastí, tak dejme tomu, lze to přijmout. "Vězte, že ponorky se dělí na velké a a menší. Velké jsou slavné jaderné ponorky s raketovými střelami, které představují naší odstrašovací sílu. Označují se začátečními písmeny JPRS." (v originále Sous-marin Nucléaire Lanceur d'Engins (SNLE)) A to je doslova vše, co píše hlavní hrdina své snoubence o stroji, v němž se nachází. Jí by to asi bohatě stačilo, leč pro mě je to dost málo.
Kdyby alespoň zmínil (třeba) problémy s útočnými ponorkami třídy Rubis - neobvykle malá plavidla, které však měly značné potíže s hlučností ; dokonce znatelně menší než než dieselelektrické stíhací ponorky třídy Foxtrot, natož Tango (Projekt 641(B)) a mající sotva poloviční výtlak ve srovnání s třídou Victor (Projekt 671 Joršč) i nižší rychlost 25 uzlů proti 32 sovětského protějšku ...)

Nehledě na to, že se mi prostě těžko chtělo věřit, že byť i lékař (který má podle svých slov ostatně něco odslouženo i na útočné ponorce!) by kladl svým kolegům tak naivní, skoro dětské otázky ("jak se ponorka může potápět?...")

A tak si troufám tvrdit, že byť jen letmý zájemce o literaturu faktu a ponorky se znalostí fysiky na úrovní základní školy se bohužel nedočte u Merleho nic nového.
Až na samém konci autor přeci jen věnuje trochu prostoru alespoň nějaké úvaze o tom nejdůležitějším, totiž že se raketonosná jaderná ponorka je smrtící stroj, v podstatě plující Armageddon, kdy využití jeho úderného potenciálu znamená současně konec všeho. Leč i tohoto tématu se dotkne jen velmi letmo, jaksi mimochodem.

Je snad dobré zamyslet, zda stále ještě platí jeho slova: "Je pravda, že jsme zajatci systému na hranicích absurdity. Ale na druhé straně jsme nikdy nebyli tak blízko, abychom hrůzou dokázali přimět hrůzu k ústupu".

Já o tom pochybuji.

Last but no least: mám velké výhrady k úrovní překladu v jeho technické části, kdy četné odborné termíny a pojmy jsou přeloženy podivně, či doslovně, bez ohledu na to, že v češtině máme jasnou, ustálenou terminologii. Hledat pod označením "letoun" těžkou protilodní raketu Exocet by mě napadlo opravdu jen stěží. Stejně tak "střela s plochou drahou letu" je prostě v českém jazyce ustálený a přesný termín a netřeba "vymýšlet" nějaký další. Stejně tak jako užít doslovného překladu "kormidla" pro řídící tyče jaderného reaktoru. A dalších příkladů by se dalo vyjmenovat tucet, ne-li více. S tím se prostě překladatel vůbec nepopasoval a dojmu z románu to věru nepřispívá.

14.03.2024

Stručný, leč velmi hutný text, který velmi bystře nasvětluje některé zajímavé stránky řekněme (sebe)vědomí fašismu a jeho základní konstitutivní části.
Potvrzuji přesnost Littelových postřehů na základě vlastní četby, neboť fašistickými či alespoň fašizujícími texty se po převratu mohl seznámit každý zájemce o vojenskou literaturu - ať již jde o memoáry (ano, vyšel i Degrelle, ale i např. Skorzeny a mnoho mnoho dalších).

Tedy, Littell zkoumá ony párové kategorie, skrze které fašista nazírá svět: suché a vlhké, stojící vs. plazící se, civilisace a barbarství, čístota (Evropa) a špína (Rusko) atd. atd. Velice zajímavá je analýza ženství: (bílá) kněžna vs. (rudá) děvka - což je funkční dichotomie, již dobře známe z dějin náboženstvi, v moderní době hojně ze symbolismu.
Přesně přitom ukazuje, jak jím analyzovaný Degrelle upravuje (vědomky, či podvědomě? To nevíme a už se nedozvíme...) i svoje vlastní vzpomínky, kdy všechen zkušenostní materiál kóduje těmito základními kategoriemi.
Každopádně, příklad Degrellových pamětí je velice šťastně zvolený, vždyť u Skorzenyho, ale i dalších nacistů lze v jejich vzpomínkách nalézt takřka totožné pojmy, figury i kategorie, skrze které interpretují svět.

S čím bych polemizoval, to je onen, dle mého mínění příliš zjednodušený závěr, jímž Littell svou drobnou knížku uzavírá. Tedy s tvrzením, že psychika fašisty je implicite nedovyvinutá, infantilní a jeho ego není zformované do konce (podle jeho názoru je fašistická ideologie a v zásadě hnutí samotné oním korzetem, který drží křehké "já" fašisty pohromadě. Tedy, osobnost fašisty není autonomní, nýbrž heteronomní.) Tak jednoduché to myslím nebude.

Lze přeci stejně oprávněně namítnout, že upnutí se na něco (jakkoli subjektivně) hodnotově vyššího, nežli prosté individuální blaho (a blaho nejbližšího okolí s nímž má jednotlivec psychické pojítko) je naopak známkou osobnosti vysoce vyvinuté...

Každopádně "Suché a vlhké" je počtení velmi zajímavé. A věru inspiruje k novému čtení právě (jinak začasté spíše nudných) výše zmíněných fašistických a fašizujících textů, jejichž kategorie se objevují mnohdy v zcela nečekaných momentech.

Snad nemusím dodat, že jsem zásadně proti jakékoli cenzuře a je cenné, že se každý s může seznámit i s původními, neupravovanými texty těchto diplomaticky řečeno "kontroverzních" autorů. Co naopak jako problém vidím, to je situace, pokud takový text vyjde bez jakéhokoli komentáře a zakontextování.
Mám na mysli takové autory, jako je např. Paul Carell (vl. jménem Paul Karl Schmidt), jehož výpravné publikace prostě nejsou žádnou objektivní prací vojenského historika, ale v podstatě lehce zamaskovanou a ohlazenou adorací Wehrmachtu - a začasté přímo nacistickou propagandou. To by totiž čtenář rozhodně vědět měl.

2 03.03.2024

Fundamentální historická práce, které se dnes již těžko která může rovnat, ať již z hlediska rozsahu (oba díly mají dohromady bezmála 1300 stran - bez poznámek a rejstříků) či z hlediska poctivé práce s archivními materiály a dobovými prameny. Jinak viz anotace, kterou jsem přípojil.
Tolik bych snad ještě doplnil, že při čtení "Krymské války" do očí bijí natolik zřetelné paralely se současným (2022-24) děním, až mrazí. Marxův bonmot, o dějinách, které se opakují vždy dvakrát, poprvé jako tragedie, podruhé jako fraška se ukazuje být ne zcela přesný - neboť i to opakování je obrovskou tragedií.

Těmi paralelami samozřejmě myslím zvláště kapitoly, kde Tarle popisuje ruského imperátora, který postupně ztrácí kontakt s realitou, prohnilý, zkorumpovaný systém v Rusku, podlézavost a systémovou neschopnost carových rádců, strašlivou korupci za fasádou velmoci, zoufalou nepřipravenost "nejsilnější armády světa" na skutečnou válku. A proti Rusku stojící perfidní, agresivní, sebevědomé mocnosti, kterým jejich obratná diplomacie (a ruská nadutost) umožnila vystoupit v roli "ochránců" napadeného Turecka, které si přitom fakticky kolonizovaly a použily pro boj s Ruskem. Ba Anglie a Francie se mohly tvářit (a také že pro to dělaly vše, co se dalo) jako bojovníci za "civilisaci" a "svobodu", ač jako vždy šlo o trhy, kdo kde bude mít svou vojenskou základnu, kdo koho vytlačí - z trhů Balkánu, z poddunajských knížectví, od úžin, z Černého moře.

Co jen to připomíná...

2 02.03.2024

Domnívám se, že lubtich ve své recenzi velmi přesně vystihl tuto detektivku, psanou v recentně tolik oblíbeném stylu "retro". Čtivé to dozajista je, ale pod efektní formou a poctivou, zálibnou prací s reáliemi se skoro ztrácí slabý, slaboučký příběh a poněkud podivná psychologie hlavního hrdiny, u kterého vlastně není příliš jasné, co jej vnitřně motivuje. Kariera? Peníze? Pocit moci? Pocit povinnosti? Netuším to ani po přečtění celé knižní série. Jen mohu konstatovat, že vnitřní zápal pro spravedlnost a morálka tedy dozajista ne. Mock je dle mého mínění typická papírová postava, kterou Krajewski nechá dělat, co se mu momentálně hodí pro rozvíjení děje - a nikoli to, co by postava v souladu se nějakým konzistentním charakterem dělat měla.

O autorově zálibě v šokujících násilných a sexuálních scénách již byla zmínka v předchozích recenzích - leč to je myslím už očekávaná, ba standardní součást většiny moderních detektivek, tuším zvláště těch "severských".
Budiž podotknuto, že nemám naprosto nic proti realismu či přímo naturalismu - vadí mi však samoúčelné vymýšlení co nejbizardnějších a natolik přepáleně naaranžovaných vražd, že to místy sklouzává do nechtěné sebeparodie.

Z našich autorů má bohužel tento (zlo)zvyk zejména Miloš Urban, nad jehož zalíbením v podobných bizardnostech jsem nejednou kroutil hlavou. Připomíná mi to zvláště barokní kapuciniády s natolik vytříbenými popisy pekelných muk, až to svědčí o zaujetí... Nu, řekněme přinejmenším poněkud nekřesťanském.

1 23.01.2024

Již dosti dlouho jsem nepřečetl knihu s takovou chutí a lehkým mrazením, jako Merleho "Madrapur". Dějově sevřený román, s lehkým, opravdu jen lehkým motivem vědeckofantastickým (či chcete-li horrorovým), pro mě byl především kultivovaně filosofujícím, existenciálním obrazem lidského života. Oceňuji výborně prokreslené charaktery "High society" (původ, povahy, ba i počet pasažárů má svůj význam) i ostré konflikty mezi nimi, prohlubující se jakmile situace přestane být "normální". Zvláště ostře vyvstává v kontextu situace úžasná banalita naprosté většiny lidských nenávistí, předsudků i tužeb - jen se na ně podíváte sub specie aeternitatis.
Merleho román je především mrazivou metaforou. Podivný letoun mířící do polomytického Madrapuru, o kterém však není ani jisto, zda vůbec existuje. Letoun s pilotní kabinou, avšak, jak zjišťujeme, bez pilota. Tedy je řízen na dálku? A cestující hašteřící se mezi sebou zatímco jsou unášeni kamsi bez vlastní vůle, přičemž teprve postupně přicházejí na to, že nevědí KÝM je let řízen, nevědí KAM míří, PROČ byli nastoupili pouze oni... pouze ví, že jejich let nutně a brzy skončí. A kolo se točí...

Ne, neprozradím, zda cestující do Madrapuru nakonec doletí a zda zjistí co je "tam". To si už musíte přečíst...

"V obyčejném životě se kolo času nespokojuje s tím, že se točí a vás unáší ve svém kruhu. Je to kolo ozubené a věčně se do vás zakusuje zuby a zoubky starostí. Nežijete. Bez oddechu pobíháte v kolečkách obav, týchž posedlostí...Proto je po požití onirilu tak lehko. Jeho zásluhou máte pocit, že se kolo zastavilo (A není to jen pocit, nýbrž pravda stvrzená naší vlastní zkušeností): čas stojí a vy se smíte těšit z přítomnosti, zprostěni závratného kolotání".

5 05.01.2024

Knihu jsem četl už před delší dobou a naprostou náhodou jsem narazil na "retro" recenzi která mi ji připomenula...

Nu... posledních letech se románů odehrávající se v "kontrafaktuálních" dějinách objevilo více, než kdykoli předtím a tento žánr rozhodně nepostrádá atraktivitu.
Žel, román "Otčina" bych osobně neoznačil za špičku žánru - dokonce ani toho poněkud pokleslejšího. Na to se mi detektivní zápletka zdála přeci poněkud mdlá. Nejasnou pro mě byla především motivace Marche. Jinak jde o naprosto klasické krimi - nesourodá dvojice (samozřejmě nechybí atraktivní americká reportérka) pátrající po zločinu, všude kolem zrada...

Typické žel je, že (jakoby) jediným velezločinem Třetí říše je likvidace Židů. Kteří však představovali jen zlomek ze všech všech obětí naprosto nestvůrného německého plánu na vytvoření "Lebensraumu" (Lze si dohledat, kolik bylo likvidováno občanů SSSR, Poláků, Jugoslávců, Čechoslováků... atd. atd.). Anglického autora ovšem toto bohužel vůbec ani nenapadne.

Apropos, při čtení mě napadlo mě zprvu, zda autor záměrně neodkázal naprosto neobvyklým jménem Xavier March na Marxe, leč pochybuji :)

Bod si román zaslouží za několik málo vtipných šlehů (New York hlavní hrdina Xavier March viděl na vlastní oči... tedy v periskopu svého U-Bootu, jak suše poznamená) a relativně poctivou práci s reáliemi.

4 23.10.2023

"Zápisník" je takový malý klenot humoristické literatury. Psaný s velkou mírou nadsázky, ale vzácným okem pro detail. Po těch mnoha a mnoha letech navíc čtenář může ocenit přesnost autorových postřehů a množství dobových reálií, jen tak mimochodem zachycených velice zdařile a barvitě.

Zkrátka a prostě, major Thompson je pravý (dokonale) prkenný gentleman, který popisuje své neuvěřitelné zážitky ze "zázračné země jménem Francie", tak málo vzdálené zeměpisně a tak velmi svým temperamentem, espritem i doslova desítkami velkých i malých specifik. Popsaných tak, že se čtenář místy válí smíchy.
Jen laskavý čtenář musí míti na paměti, že kniha byla psaná už dávno, pradávno. Tedy... tak pradávno to nebylo, leč vzhledem k tempu změn techniky i společnosti je to skoro jako výlet na jinou planetu. Francie i Británie (a jejich obyvatelé) jsou už věru dávno úplně, úplně jiné...

1 04.10.2023

V případě názvu knihy jde o drobný marketingový trik s použitím efektnějšího titulu, než byl ten původní ("Směrem k novému socialismu"). Nicméně, kybernetický systém navržený k distribuci a udržování optimální alokace zdrojů a de facto částečně simulující trh (tedy vyhodnocující neustále poptávku a porovnávající ji s dostupnými zdroji, které plánuje) je popsaný poměrně detailně. K této zajímavé knize, bych však připojil také několik vlastních polemických poznámek.

Především, "Kybersocialismus", byť se v ekonomické ekonomicky opírá o Marxovu pracovní teorii hodnoty, celou svou koncepcí vychází z anglosaského socialistického myšlení, které bylo a je empiricky orientované. A empirismus a prakticismus se nerozlučně pojí se svým opakem - intelektuálním utopismem.

Tak i oba autoři "Kybersocialismu" vychází z těchto dvou zdrojů: jednak ze zkušeností anglického a amerického dělnického hnutí, které bylo (a je) velice pragmaticky orientované. Jeho základem bylo odborové hnutí a praxí praktické, každodenní úkoly a drobné reformní kroky v rámci kapitalistického systému. Teprve velmi váhavě a pozdě přistoupili jeho vůdci i k řešení otázek vlastnictví a k zásahům do něj. Nicméně, zaměňovat zestátnění některých odvětví a klíčových podniků (provedené Labour party do 80. let) s faktickým znárodněním (skutečnou socialisací) je dle mého mínění chybné. Leč to jen na okraj.

Druhým zdrojem anglosaského socialismu byl utopický socialismus (velmi pěkným příkladem byla ve Spojených státech nesmírně populární kniha E. Bellamyho "Looking backwards" (1888) a její pokračování). Nechápu to apriori nijak pejorativně (pojem "utopický" používám čistě coby technický, popisný termín, za nějž jinak jen těžko hledám náhradu), nicméně v práci obou autorů "Kybersocialismu" je tato myšlenková tradice velice silně cítit. To jest, usilují velice rychle přejít od kritiky stávajícího stavu k hotovému modelu, který by bylo možné v zásadě kompletně teoreticky představit v relativně hotové podobě.
A v tom momentu vidím problém: na jedné straně si určitě nevystačíme s obecnými floskulemi o "sociálně spravedlivé společnosti" s "pluralitou vlastnictví", které nejsou nijak konkretizované. Na druhé straně hotový model v podobě, jak si jej představuje "kybersocialismus" je prostě utopií.

Je utopií, neboť chybí mezistupeň. To jest, autoři nenabízí žádnou odpověď, kdo bude takový radikálně odlišný společenský model prosazovat, jak by se měl ze současné společnosti vyvinout a jaké praktické mezikroky jsou pro prosazení takového modelu "kybersocialismu" potřeba. Už když jsem tu knihu četl poprvé, vzpomněl jsem okamžitě na často citovanou pasáž Marxe, který v Německé ideologii napsal: "Komunismus není pro nás stav, který by měl být nastolen, ani ideál, podle něhož se má řídit skutečnost. Komunismem nazýváme skutečné hnutí, které překoná nynější stav. Podmínky tohoto hnutí vyplývají z předpokladů, které existují v současné době."
Podmínky pro toto hnutí prostě nejsou. Neexistuje mezinárodní hnutí pracujících jako celek, dokonce neexistuje ani dělnická třída "o sobě", kterou by bylo možné nějak "uvědomovat". A také nevidím politický subjekt, kerý by o to mohl vůbec usilovat. Tak to napsal Bondy před skoro dvaceti lety ve své knize "O globalizaci" a platí to stále, domnívám se. Co je naprosto zřejmé: tendence k regulaci a státním (ale hlavně nadstátním) zásahům do ekonomiky živelně směřují k JAKÉMUSI typu plánování, jež se stále více prosazuje. Nicméně, takové plánování nemá se socialismem a jeho cíli nic společného, byť jej dokonce může jevově připomínat.

"Kybersocialismus" je cenný minimálně v tom, že představuje poměrně solidně promyšlený, alternativní ekonomický model fungování společnosti. A těch mnoho v učebnicích ekonomie nenajdeme. Ty jen opakují staré liberální poučky, které jsou patřičné asi stejně, jak řeči kardinála ve zlatě a purpuru citujícího Ježíšovy perikopy o "blahoslavených chudých".

3 03.10.2023

Toto konkrétní vydání vydání slavného Maloryho rytiřského eposu vypadá vskutku krásně: vázané, ve třech dílech, s vkusnou obálkou a pietně vysázeným textem...

Žel za pozornost stojí, že navzdory hrdě znějící anotaci dostala kniha od Obce překladatelů za zfušovaný překlad anticenu "Skřipec" (ocenění za r. 1997).
Tudíž bych nejspíše doporučil orientovat se raději na mírně zkrácené, leč rozhodně kvalitní, klasické vydání z r. 1960.

p.s. Osobně jsem Artušovu smrt četl v překladu slovenském (vyd. Tatran 1979, přel. Emilio Castiglione), který se mi velmi líbil. Nemohu hodnotit věrnost originálu, s tím jsem jej neporovnával (a ani bych to nesvedl, nejsa odborníkem na středověkou angličtinu), leč jazykově je rozhodně velmi krásný, vytříbený.

p.p.s Těžko se vyhnout konstatování, že úroveň překladů a redakční práce dřívějších (rozuměj předpřevratových) nakladatelství byly bohužel v průměru na značně vyšší úrovni, než je tomu nyní. A platí to velmi často i pro relativně velké a zdálo by se prestižní nakladatelské domy, které pouštějí stále častěji do oběhu texty vskutku otřesné úrovně.
Při čtení dokumentů Obce překladatelů lze občas nad nálezy jen nevěřícně kroutit hlavou - viz jejich oficiální webové stránky, kde jsou zveřejněné posudky těch největších "hvězd" překladatelského nebe. Tedy, v tomto případě je to spíš očistec, či rovnou peklo.

Na straně druhé, nelze se tak úplně divit. Práce překladatele je u nás nejhůře honorovaná v celé Evropě (tuším krom Lotyšska) a tak rychlokvašné a odbyté překlady (či v lepším případě plagiáty starších) spíše budou jen přibývat. Nehledě na svůdné možnosti vypomáhat si různými (rychlo)překladači.

Gurevičova kniha byla pro mě bezmála zjevením svého druhu. Pojala totiž celou problematiku středověku (chcete-li "feudální společensko-ekonomické formace"), jeho společnosti a institucí způsobem, který jsem do té doby u nikoho jiného nečetl a který se mi zdál - a dodnes zdá - jako mimořádně novátorský a originální.
Sovětský historik totiž analyzuje kulturní kategorie. Pochopitelně nejde o kategorie v Kantově chápání, tedy nějaká apriorní schémata. Jsou to na bohatém emprickém základě vybudované modely základních hodnot, v nichž se pohybovalo myšlení, tvorba, život a smrt středověkého člověka.

Klasická medievistika zkoumala hlavně nashromážděný materiál a "velké dějiny" (od dob, kdy Leopold von Ranke a jeho škola začala kriticky zkoumat písemné prameny), křesťansky orientovaní badatelé zaměřovali pozornost na pohyb idejí a pohyb náboženského vědomí. Marxismus pak obrátil pozornost na nesmírně důležitou hospodářskou základnu a začal opravdu do hloubky zkoumat podobu ekonomických vztahů. Nejnověji je velkým hitem mikrosociologie resp. mikrohistorie (viz např. klasická kniha "Sýr a červi").

Gurevič byl už sice poučený všemi těmito postupy, ale na problém se podíval z jiného hlediska. Tedy, položil si otázku, jak vypadal ten nejobecnější obraz světa středověkého člověka.
K tomu, aby takový obraz zrekonstruoval si pomohl základními kategoriemi a položil sérii otázek, umožňující popsat, v jakém světě vlastně středověký člověk žil. Respektive, jak jej on sám viděl a hodnotil.

Tedy co pro něj znamenalo "rychle a pomalu", "daleko a blízko"? Jaké bylo vnímání času? (Kap. "Mikrokosmos a makrokosmos", "Co je čas"?)
Na jedné straně zažíval cykličnost přírody (mikrokosmos) a na druhé straně tu existovala perspektivace daná Stvořením světa, který má svůj počátek i očekávaný konec (makrokosmos)
Gurevič dále klade otázku po měřítku. Jak tedy vypadala mapa světa, kde neexistovaly vzdálenosti abstraktní, ale jen a pouze konkrétní? Vždyť ujít pěšky (našich) sto kilometrů není docela totéž jako jako je ujet na koni; jít den po stepi je zcela jiná vzdálenost, než jít tentýž jeden den hustým lesem či dokonce v horách. Takže si představme mapu kreslenou měřítkem subjektivním, kde mírou je námaha člověka - hory se velmi protáhnou, pláně zúží..)
Je to mapa méně adekvátní než ta s kilometrovníkem?

A takto si vědec klade otázky další: po spravedlnosti - tedy, co bylo podle tehdejšího vnímání spravedlivé? Pro koho? (Kapitola "Zákonem je nutné budovat zem...")

Nesmírně zajímavé jsou pak kapitoly o bohatství a práci (Kap. "Dar si vždy odplaty žádá a "Hřích ziskuchtivosti"). Tam například spisovatel ukazuje, že "poklad" znamenal především "štěstí" a "moc". Zakopat poklad neznamenalo zdaleka jen jej pragmaticky skrýt pro pozdější požití- šlo o ukrytí "štěstí", aby jej nepovolaný nemohl uloupit - jako Kostěj Nesmrtelný, který má pečlivě ukryté své srdce...
A máme tu feudální morálku, jíž bylo cizí kupit bohatství pro bohatství. Feudálové byli chtiví a rozhazovační současně. Peníze nebyly kapitálem, ale měly se utrácet (kap. "Sloužit a rozdávat"). A utrácet okázale, velkoryse, směle - a tak stavěli nejen hrady a tvrze, ale i kláštery, chrámy, kostely, zakládali nadace. Neoddělitelnou stránkou často zoufale rychlého a krátkého života bylo budování památníků čnících do věčnosti...
Atd. atd.

Pokud řekneme, že lidé ve středověku byli v podstatě stejní jako my, je to zajísté očividná hloupost. Nikoli proto, že by se od nás lišili biologicky. Co bylo jiné, to byly hodnoty, jimiž žili a způsob, jakým vnímali ty nejzákladnější kategorie - svět, prostor, čas, život, smrt. Ale také práci, spravedlnost, bohatství....

Každopádně, Gurevičova kniha vzbudila v sovětské (ale nejen v ní) medievistice zaslouženě malé furore a byla v sedmdesátých letech velice diskutovaná.
Jistě, lze namítat, že pracuje s příliš obecnými pojmy, příliš velkoryse generalizuje, neobrací dostatek pozornosti na rozmanitost podob tehdejší společnosti...

Každopádně je v každém případě nesmírně podnětná. Alepoň pro mě. A jak tak čas oponou trhnul a staré spory dávno utichly, tak tato kniha rozhodně přetrvá.

5 29.09.2023

Poetický a místy i dosti drsný popis dospívání na anglickém venkově, v době před první světovou válkou. Psáno přitom neobyčejně bohatým jazykem a mimořádně vytříbeným stylem. V tomto ohledu se opravdu před autorem skláním. A potažmo i před překladatelem.
Je potřeba říci, že Lee nic nelakuje na růžovo, není to jen a pouze skladkobolný, poetický popis dětství pečlivě vymydleného od vší tvrdosti, surovosti, ba krutosti (v tichosti a s vědomím celé vesnice k smrti umlácený chlubivý navrátilec, který podráždil "místní" prostě jen svými drahými hodinkami a máváním penězi). Naopak - je tam vše. Narození, život, smrt, sex... celý cyklus přírody ; je tam celý ten maličký svět jedné vesnice, žiící v podstatě sama pro sebe. Až do toho vpadnou "velké dějiny" odkudsi z světa "venku"....
Zkrátka a dobře, román se mi líbil velice.

Jistě téma, o němž Lee vypráví je specifické, ne každého musí nutně oslovit.
Rozhodně ale doporučuji zkusit toho jablečného vína alespoň lok.

Kniha "Temná múza" představuje rozhodně zajímavé téma, o kterém se v klasických dějinách literatury prostě v systematické podobě nedočtete. Půvabná, vkusná obálka (inu edice "Alef") a vázané vydání je rozhodně bonusem.
Jako úvod do problematiky to rozhodně není špatná volba. Leč autorem zvolené téma je až příliš široké a řekl bych přílišně ambiciózně zvolené.
Na plné hodnocení to tedy z mého hlediska prostě není.

Tato kniha je totiž tak trochu "ani ryba, ani rak". Především, autor není literární teoretik, ale původní profesí hudebník, který přešel k publicistice.
Tudíž se nejedná o odbornou literární studii, ale spíše o (poměrně kvalitní) esejistický soubor úvah "na dané téma". Jeho výhodou je relativní čtivost textu, nevýhodou pak fakt, že kniha jde pouze po povrchu velice komplexní problematiky.
Jako problém vidím především výběr zkoumaných autorů, který je arbitrární, bez jasných kritérií, a navíc zatížený omezeností pohledu anglosaského prostředí. Pravda, na Američana má Lachman přehled nesporně značný, ale stejně...

1) Arbitrárností výběru mám dále na mysli fakt, že autor se kupříkladu jen stěží dotkne mocného a neobyčejně plodného proudu literárního romantismu německého. Zcela pak chybí (s vyjimkou postavy Blavatské, která nicméně psala anglicky) kupříkladu důležitý směr ruského symbolismu (Brjusov, Bělyj (!), Merežkovskij) atd. atd.
2) Lachman se jakoby nedokázal rozhodnout, zda se věnovat okultistům, kteří si do literatury spíše "odskočili" či ji pouze nepřímo inspirovali (Aleister Crowley, Blavatská), okultistům, kteří psali prózu de facto typu "zasvěcovacích" textů (romány Péladana, Meyrinka), či naopak spisovatelům, kteří se dobovými okultními, spritistickými atd. proudy spíše jen okrajově (či ne tak okrajově) inspirovali (typicky Maupassant, ale i Balzac - kdo dnes ví, že tento vášnivý ctitel Swedenborga napsal např. pozoruhodný román "Serafita" o androgynovi?...).
Jinými slovy, téma je vymezené příliš široce a výsledkem takto širokého rozkročení je pak nutně dosti omezený výčet "oblíbených" autorů, jež vyznívá, alespoň pro mě, poněkud plytce. Určitě doporučuji pro srovnání vzít do ruky naprosto skvostnou (a skoro zapomenutou, jak se tak dívám) knihu Ernsta Fischera "Původ a podstata romantismu"...

Leč opakuji, k prvnímu seznámení, k inspiraci, coby impuls k tomu zajímat se o tuto pozoruhodnou tematiku více, k tomu všemu kniha poslouží dobře.

2 26.09.2023