memphisz
komentáře u knih
52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida
Vítězslav Nezval
V roce 1936 vyšla sbírka 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida a ihned vzbudila rozruch. Literární svět začal pátrat, kdo by mohl být pravým autorem. Až Karel Čapek toto téhož roku rozluštil ve svém článku, kde došel k závěru, že takto ambiciózní projekt 52 villonských balad by mohl zvládnout jen zkušený básník, který vzhledem k tématice patří do okruhu radikálně levicových autorů a vzhledem k jednomu případu užití nářečí pochází pravděpodobně z Moravy, ale působil i v Praze. A ano to vše sedělo na Nezvala.
Nezval ve sbírce stvořil postavu nedostudovaného chudého studenta, který píše básně a protlouká se životem (resp. se částečně stylizoval do Villona). Pracuje v námezdních zaměstnáních, často je ale nezaměstnaný, zná hlad a život na ulici, žebráky a prostitutky. Ironicky komentuje život měšťanů a boháčů. Na pár místech vyhlíží revoluci, která přinese spravedlnost...
Čapek ve svém pátrání napsal: "Nejdůležitější jsou ovšem ty stopy, které ukazují na motiv činu: proč psal Robert David, a proč psal právě villonovské balady. Myslím, že motivem skutku je rozkoš z rýmů. Nalézt dvaapadesátkrát čtrnáct štěpných a neopakujících se rýmů, to je samo o sobě literární silácký a zároveň žonglérský výkon. Není to jen neobyčejná schopnost jazyková a sluchová, nýbrž také asociativní; čtrnáctkrát v každé baladě odpálkovat proud představ tak, aby nenásilně a lehce dopadl na napjatou strunu rýmu, to dovede jen výjimečný případ mezi básníky."
Svítání
Émile Verhaeren
Hru Svítání napsal Verhaeren v roce 1898, v češtině poprvé vyšla v roce 1905 v překladu třicetiletého S. K. Neumanna, který byl Verhaerenem okouzlen. Nedokázal ho však z francouzštiny přebásnit v plném rozsahu, takže ve značné části textu pro zachování náboje obsahu opustil rým.
Dějově sledujeme osudy tribuna lidu Héréniena, který je ideovým vůdcem probíhající lidové revoluce v korupcí a mocí zkaženém městě Oppidomagnum. Městu navíc hrozí zhouba od vojska cizí mocnosti, které je již před branami. Mocní konzulové proto sliby presvědčí Héréniena, aby v době vnější hrozby zabránil hrozící občanské válce. Hérénien tak učiní, ale nakonec je konzuly zrazen. Lid už je ale s vykořisťovatelskou vládou natolik znechucen, že revoluce stejně proběhne a přidají se k ní i řadoví vojáci unavení z nasazování života a umírání pro mocichtivost svého krále. Nakonec Hérénien v posledním úkladu umírá, ale jeho myšlenka žije dál, přičemž vzbouřené davy svrhnou starý režim (v závěru symbolizováno stržením státního pomníku).
Loupežník
Karel Čapek
Hra uvedená v roce 1920 je jednou z prvních, kterou Čapek napsal. Začal ji psát již v roce 1911, v 21 letech, než ji ale dokončil a uvedl, prožil deprimující první světovou válku a oslavil své 30. narozeniny. Podstatné je to proto, že hra pojednává o střetu generací. Oslavuje drzost, bezprostřednost a energii mládí, proti ustaranosti, usedlosti a majetnictví stáří. Mladý loupežník je vzor rebélie a šarmu, zatímco starý profesor nudného měšťana zaklínajícího se řádem a pravidly. Loupežník se obsazením domu profesora tak trochu sám postaví systému, který je zastoupen profesorem, jeho ženou, poučujícím učitelem, starostou, vojáky. Někteří hubují, další se vztekají, jiní domlouvají. Přesto v něm všichni dotyční muži vidí vzpomínku na nespoutaného hrdinu z beztarostného dětství. A matka zase vzpomínku na chvíli nespoutané lásky, která jinak musela být svázána a potlačena konvencemi a morálním odříkáním.
Pekař Jan Marhoul
Vladislav Vančura
Na to jak je kniha útlá, se nečte zrovna lehce. Příčinou je Vančurův jazyk a zvolená forma. Jde o výrazné dílo meziválečné avantgardy, proletářské literatury; autorova prvotina. Kniha je prosáklá lyrismem, volným tokem příběhu a netypickou formou vrstvení zápletky.
Ke srovnání se hodí knihy Džungle (1906) nebo Hrozny hněvu (1939). Ty jsou rovněž o těžkém údělu dělníků hledajících práci a bojujících s chudobou v mizerném světě vypočítavých kapitalistů. Vančurův Pekař Jan Marhoul časově spadá mezi ně, ale v ději je o dost méně rozmáchlý. Dobrotivý pekař dává na dluh a krachne. Když on sám potřebuje pomoc, většina známých se k němu otočí zády. Následně musí opustit město a zkusit štěstí s opravou mlýna na samotě. Zraní se a není schopný splácet nájem. Zima je krutá, hladoví. Následně ho začne vykořisťovat jiný mlynář, který má kapitál a zoufalého pekaře najme za byt a stravu. Hrdý Marhoul nakonec odejde zpět do města, kde se nechá najmout coby pomocník v pekárně. Brzy poté ale v chudobě umírá. Děje se tam toho víc, ale hlavní děj ma pevně depresivní linku, ve které zoufalství nahrazuje krátkodobá naděje, kterou následně zničí další zoufalství. Obdobně jako v knihách uvedených výše. Autor tím chce přiblížit těžký a často nespravedlivý život proletariátu. A také jak je dobový vlastnický systém krutý a osudný pro člověka bez ostrých loktů a peněz.
"Zde leží dělník a hvězdy se naň nesypou, ba ani kvítí. Neměl žádného sdělení naposled a žádnou pravdu nezůstavil za sebou. Jeho dílo je dávno prodáno. Snad ani nežil, je neznám, nikomu nic není po tomto mrtvém."
Město v slzách
Jaroslav Seifert
Dvacetiletý Seifert ve své prvotině z roku 1921 projevuje všechny rysy naivismu. Sbírka obsahuje typická témata proletářské poezie, kterou lze u Devětsilu čekat. Seifert to ale navíc podává velmi přístupným a naivním stylem. Snad proto, že mu bylo dvacet, snad pro radikálnost mládí. Řada básní agitačně oslavuje revoluci, Sovětský svaz, komunismus. Je jasné, že v roce 1921 to znamenalo něco jiného než dnes, ale u Seiferta se člověk nemůže zbavit dojmu, že ve Městě v slzách nebyl úplně dozrálý. Je tak otázkou, do jaké míry mu lze věřit rýmy o podpoře rolníků a jejich těžké polní práci, když pravděpodobně do té doby nevytáhl paty z dělnického Žižkova, ve kterém se narodil a žil. Stejně tak jsou z tohoto pohledu podezřelé - dobově obvyklé - kritické rýmy na město coby špatné místo k životu, alespoň tedy do komunistické revoluce... Naopak nejlepší se jeví báseň o lidech na pavlačích, což je téma, které by z Žižkova znát mohl a tak ho mohl autenticky zbásnit.
Vzpoura
Émile Verhaeren
Není divu, že z Verhaerena byl nadšen radikální S. K. Neumann. Takto bouřící, temná a revoluční témata i forma musela být potvrzením jeho postojů. Není ani divu, že se líbil F. X. Šaldovi a byl ceněn jeho svěží volný rým, kterým maloval své znepokojivé výjevy. Sbírka Vzpoura se věnuje síle davů, městu, které považuje spíše za bojiště, nebo blížícímu se střetnutí utlačovaných vrstev a pyšné třídy elity. V básních jako na obrazech Verhaeren maluje ponuré ulice měst, ve kterých se rudá záře ze zapadajícího slunce míchá s plameny hořících domů a zvony bijí na poplach.
Matka
Karel Čapek
Rok 1938 - dvacet let od světové války, probíhá krvavá španělská občanská válka a zbývá rok do druhé světové války. Miliony mrtvých za panovníky, ideje a národy. Ultimátní obětí jsou podle Čapka matky. Ty přicházejí o manžely a syny, kteří umírají pro velkou věc, se kterou prosté matky nemají nic společného.
Matce v této protiválečné hře padne manžel v koloniální válce v Africe za panovníka a čest, nebo snad pro špatný rozkaz velitele? První syn zemře pro vědu při výzkumu léčby tropické nemoci. Druhý syn zemře pro technický pokrok. Dvojčata, jeden radikální komunista, druhý fašistický nacionalista, padnou ve vzájemné občanské válce za nový, lepší, svět. Posledního syna však už matka vydat nechce. Nestály ji vyšší principy a velké ideje už dost? Země je však napadena a rozhlas volá všechny občany do poslední bitvy. Ale matka snad nemá právo na svého posledního syna?
Bílá nemoc
Karel Čapek
Napsáno v roce 1937, po letech zpráv o zbrojení nacistického Německa nebo fašistické Itálie. V Evropě byly v 30. letech na vzestupu mnohé militaristické a nacionalistické pravicové režimy, jako frankistické Španělsko, horthyovské Maďarsko, Řecko za Metaxase, Portugalsko za Salazara, Rakousko za Dollfusse... Proměna Evropy byla zřejmá a hrozba války všudypřítomná. Demokratického Čapka situace musela velmi znepokojovat. Není proto divu, že napsal takto protiválečnou hru. Vystihl v ní ale nejen zbytečnou ničivost války, ale také touhu diktátorů po válce a slávě a také fanatizaci davů. Jako kulisa se jeví pandemie hrozné bílé nemoci, která ale po covidu nabrala novou relevanci. Čapek skvěle vystihl "typickou českou rodinku", která z tepla vlastního bytu komentuje dění, kterému až tak nevěří. A vystihl i neschopnost vlády situaci řešit.
Vláda nad světem: Essaye
Georges Duhamel
Eseje psané v roce 1918 jsou poznamenané čtyřmi válečnými roky. Duhamel píše o "vládě srdce" a hledání lidské pospolitosti v časech nebrutálnějšího chaosu, jaký Evropa toho času poznala. Pospolitosti si všímá například v bratrství členů jeho jednotky, kteří by, - nebýt války -, se asi nikdy dohromady nedali a na ulici by se jen minuli. Dobro v lidech hledá také skrze křesťanskou tradici. A zejména má velká očekávání od konce války, kdy věřil, že Evropu čeká výrazná změna. Lidé se měli vzdát honby za věcmi a majetkem a odhalit, že právé bohatství je v přátelství, blízkosti a ve spolupráci.
Objevy
Charles Vildrac
Milá knížka krátkých příběhů o sounáležitosti lidí žijících ve městě. Unanimismus, jehož by Vildrac představitelem, se zabýval osamocením lidí v anonymních a odcizených davech velkoměst. Věřil ale v dobro v lidech a bezpodmínečnou vlídnost k bližním. Přes výběr depresivních témat tak působí především optimisticky a dobrotivě.
Ať žije život
Stanislav Kostka Neumann
Výbor fejetonů, které psal S. K. Neumann během jednoho roku mezi červnem 1913 a červnem 1914 do Lidových novin. Představují jeho aktuální (resp. tehdejší) představu o výzvách v umění. Neumann obdivoval modernu a z ní vycházející ideu o novém světě a člověku. Zde zaměřeno hlavně na kritiku měšťáckého přístupu k umění a jeho odborné kritice. Neumann, toho času již těměř čtyřicátník, oslavoval mladé umělce, kteří se nebojí experimentu a hledání nových směrů a forem bez ohledu na názor stárnoucích akademiků nebo klasiků umění. Jako vzory k následování uváděl W. Whitmana a É. Verhaerena. Objevuje se zde také téma sociální a kolektivistické, nicméně zatím jen v obrysech.
Boje o zítřek
František Xaver Šalda
Eseje a přednášky nejvýznamnějšího českého literárního kritika minulosti F. X. Šaldy. Vydané poprvé v roce 1905, v době, kdy bylo Šaldovi 38 let.
Je zajímavé, na jaké jazykové výši Šalda byl. Velmi květnatým jazykem popisuje vždy na několik stran jak pocity, tak myšlenky, které v něm díla vzbuzují, či by teoreticky vzbuzovat měla. Možná proto, že samotného kritika považuje za umělce.
Jako zásadní myšlenku bych vyzvedl, že umělec musí být autentický a čerpat ze sebe, bez úprav očekávání okolí, bez ohledu na to, zda ho lidé pochopí. Dále také kritiku národního stylu, kdy považuje zpracování historických témat v literatuře jako plytké, ploché a kýčovité. K národní látce má umělec přistupovat kriticky a podrobovat ji přezkumu. A stejně tak kritik.
Je to těžké čtení, ale čtenáře odmění rozšířením jazykových obzorů v oblasti historie psaní o umění.
Vprostřed davu
Zuzana Říhová
Velmi dobré pojednání o českém Devětsilu a jeho revolučních tendencích v první polovině dvacátých let 20. století. Jde o rozbor tehdejší tvorby z pohledu témat davovosti, života v anonymním velkoměstě, překonání individualismu a hledání kolektivního. Do toho autorka podává i prehled dobové literární kritiky, ktera je dnes legendární (Šalda, Teige). Revoluční étos, při kterém chtěl levicový Devětsil (Nezval, Seifert, Teige, Vančura a další) tvořit nového (kolektivního) člověka prostřednictvím výchovy dělníků k proletářské revoluci, je opustil po pár letech, po kterých zjistili, že je taková manifestace umělecky svazuje a vytváří často formalistická díla. Sami tuto svou fázi později označili za "mladistvou chybu" a přešli hromadně k poetismu. Nicméně při tom stihli otevřít řadu zajímavých témat (např. odcizení v moderním velkoměstě, úzkost ze samoty apod.).
Salafitský islám
Pavel Ťupek
Autor hned v úvodu upozorňuje, že jde o zasvěcenou studii, která na laiky nebere příliš ohled. Ale nemyslím, že by to bylo až tak nepřístupné. Je tam sice hodně arabských jmen, teologických výrazů a historických souvislostí, ale při pozorném čtení se v tom dá vyznat.
Wahhabismus je radikálně tradicionalistický puritánský směr islámu, ktery za pomoci saúdských ropných peněz za posledních 50 let ovládl muslimský svět. Doktrína je to velmi konzervativní, která nepřipouští žádnou interpretaci koránu, uctívá jen jednoho boha a současně zakazuje bratření se s kýmkoli, kdo to tak nevidí. Sunnitský islám měl více právních škol i výkladových směrů, Wahhabismus je ale jedním z nejnebezpečnějších. I proto se jím inspirovalo několik extremistických hnutí islamistického fundamentalismu. Historie jeho vzestupu a východiska jeho myšlenek jsou ale velmi zajímavým tématem ke studiu.
Svět se rozpadá
Chinua Achebe
Kniha nigerijského autora, která vyšla v roce 1958 a vzbudila slušný poprask. Byla jednou z prvních, která pro anglicky mluvící svět představila před-koloniální a ranou koloniální dobu v západní Africe z pohledu místních obyvatel a ne kolonizátorů. Kniha byla tak revoluční, že získala nejednu cenu, byla přeložena do mnoha jazyků, stala se bestsellerem a nakonec i významným dílem ke studiu na univerzitách.
První část popisuje život ve fiktivní vesnici reálného etnika Igbo spolu s tamními zvyky, tradicemi a náboženstvím. Ukazuje hrdý zemědělský lid s hierarchickou společností a poněkud pověrčivou náturou. Druhá a třetí část je konfrontuje s příchodem bílého muže v osobě misionáře. Po němž brzy poté dorazí i úředníci koloniální správy, soudce a zámořští obchodníci. To vše vede k postupnému rozpadu původního stylu života a tím i k rozpadu kmene.
Pánův návrat
Mike Mignola
Ve větrné oblasti skotské vysočiny se ukrývá sekta uctivačů Lazara, proroka, který dokáže ovládat monstra. Agenti U.P.V.O. mu jedou zatnout tipec, ale musí se prostřílet řadou monster, které na ně Lazar sesílá ze samotného pekla pro příšery.
Vedle toho se nacisti snaží oživit duši Rasputina, který má moc probudit o dost větší monstra z hlubin země a rozpoutat peklo na Zemi...
Bestie: Na migrantech nesejde
Óscar Martínez
Migranti jsou lidé. Zoufalí lidé, kteří opouští chudé a zkorumpované země plné násilných gangů. V tomto případě nasedají na hřbet železné bestie, která je má dostat střední Amerikou do země zaslíbené - USA. Cesta je to nebezpečná, kde se sebemenší chyba trestá zmrzačením nebo i smrtí.
Ale ani cesta po svých napříč Mexikem není o mnoho bezpečnější. Do USA se přes Mexiko ročně vydávají statisíce migrantů. A Mexičani si z nich udělali slušný byznys. Nejde přitom jen o podnikavé vesničany, kteří za úplatu nabízejí ubytování a stravu, ale zejména o kartely a podobné gangy prevaděčů. Ti z migrantů postupně vytahují desetitisíce i více korun. Na strastiplné cestě přitom neplatí žádné záruky. Putování migrantů je plné podvodů, loupeží, násilí, znásilnění a někdy i únosů a smrti. Systém kartelů je promakaný. Platí si nahaněče migrantů, převaděče, koordinátory, kontrolory, výběrce poplatků a výpalného, vrahy, ale také policii a úřady. Kdo přitom nezaplatí kartelu, ten bude oloupen a zabit. To platí stejně pro migranty i pro převaděče.
Na konci trasy je přitom technologicky dobře střežená hranice a velká šance na chycení a deportaci do mateřské země, ze které migranti utíkají. Při opakovaném přechodu pak vězení. USA za posledních 30 let kontrolu hranice zpřísnily a zdokonalily. Migranty tak vyhání do hraničních míst, která jsou extrémně nebezpečná pro přechod. V Mexiku zase utahují šrouby kartely, které vedle migrantů řídí svůj hlavní byznys - pašování drog do hladových Spojených států. Migranty pak pod pohrůžkami používají jako pašeráky nebo návnady pro pohraniční hlídky.
Celé je to otřesné čtení plné autentických výpovědí přímo z místa dění. Z cesty, která většinou nemá šťastný konec.
Krakonošova družina
Jan Pohunek
Odborná studie horských patronů a lokálních duchů z pohledu folkloristy. Nejedná se o dílo z žánru amatérské záhadologie, což je velké plus. Nedočkáte se ani strašidel, ani pekelných stvoření. Zato se seznámíte s lidovou slovesností a vývojem krakonošovských postav v průběhu moderních dějin. Je to sumář postav, které mají podobné rysy jako Krakonoš. A jako takový se popisy dost opakují, a to včetně hlavních dějových linek původních povídaček a lidových příběhů.
Hlubina
Jozef Karika
Kniha, která v průběhu několikrát změní žánr a přesně neví, čím chce být. Začíná to jako thriller z doby tuhého komunismu, hlavní "hrdina" je estébák, který má na svědomí nejeden brutální výslech, a nyní dostává případ mizejících dětí u Čebratě. Tam začne klasický mysteriózní Karika, který zde vytěžuje zápletku i prostředí své dřívější knihy "Strach". Do toho se ale pletou válečné partyzánské akce ze slovenského povstání, načež se kniha změní v totální akční nářez s honičkami, výbuchy, vyjednáváním o rukojmích apod. No a ke konci se to zvrhne do psychedelického blouznění v lovecraftovsky okultních kulisách s prvky akčního fantasy. Je tam toho moc a pro většinu ze zmíněného Kariku nikdo nečte. Takže samozřejmě nejsilnější část je ona karikovsky mysteriózní z první půlky knihy. Promarněná příležitost.
2 + 2 = 5: Světy antiutopické a dystopické literatury
Olga Pavlova
Literární rozbor utopistických, antiutopistických a dystopických románů, respektive celého žánru. Je přínosný nejen pro pochopení pravidel a druhů žánru, ale také jako studnice zdrojů tohoto žánru ve světové i české literatuře. Pracuje tak se slavnými díly, ale rovněž knihami méně známými. Pro příznivce utopií a dystopií to je velmi zajímavé čtení.