Martica
komentáře u knih
Sudetský dům II: Podzim 1947 - květen 1950
Štěpán Javůrek
O chlup lepší než první díl, je vidět, že autor na svém stylu malinko zapracoval. Ale literárně mi to pořád připadá tak nějak chabé. Stále se snažím dávat šanci novým českým autorům, ale většinou jsem bohužel zklamaná (čest výjimkám, které v poslední době publikují většinou v nakladatelství Host, jak tak sleduju).
V druhém dílu Sudetského domu se odvíjí příběh tak nějak spletený ze všeho, co jsme si kdy o této době přečetli v jiných románech nebo viděli v televizi. Takový z toho mám dojem. Doba strašná, ale žádného nového pohledu na ni se mi nedostalo; příběhy lidí předem jasné, nepřekvapivé. Školácké popisy hrůz mě už tak nějak za srdce nechytaly a jediné postavy, nad kterými mě občas píchlo na hrudi, byla naivní Jarča a bezbranná zvířata. Často jsem si při čtení říkala, jestli to celé není trochu ztráta času, a ani nevím, jestli budu mít někdy chuť pustit se do posledního dílu. Přestávám totiž věřit, že bude méně plytký než první dva.
Výchova bez poražených
Thomas Gordon
Já jsem k tomu přistupovala dost skepticky, to přiznávám, o to větší mě čekalo překvapení. Výchovu bez poražených jsem si nejdřív přečetla pěkně od A po Z, jako román, a teď se k ní vracím na přeskáčku, jak potřebuju. Knihu hodnotím jako jednu z těch lepších mezi knihami o respektující výchově, nebo spíše o respektujícím soužití. Protože nemusí sloužit jen rodičům, dá se to hezky aplikovat i na manžela, kolegyni, rodiče..., které pochopitelně nevychovávám :-). Nabyté vědomosti je tady velmi jednoduché si vyzkoušet okamžitě v praxi, nejde tedy o další knihu plnou nepoužitelné teorie. Líbí se mi to moc.
Tři jablka spadlá z nebe
Narine Abgarjan
Pomalu mizející arménská horská vesnice, kde se dějí události magické, až zázračné. Nádherné vyprávění, pro mě naprosto překvapivé a strhující. Nečekala bych, že tato poměrně útlá kniha toho bude obsahovat tolik. Tolik!
Není úniku
Yrsa Sigurðardóttir
Detektivka mě téměř celou dobu moc bavila, zlomilo se to až asi čtyři kapitoly před koncem. Celé vypravování bylo tak napínavé a zajímavé, úplně mě to vtáhlo do mrazivé atmosféry islandského venkova. Ale konec mi připadal takový nedotažený, až odbytý. Za měsíc už si nebudu ani pamatovat, kdo byl vrah a proč to udělal, nějak mi to prostě nezapadlo do sebe. I to vypravování v závěru bylo takové spíš popisné, nemasné-neslané. Byla to moje první kniha od Yrsy, ale zkusím rozhodně ještě aspoň jednu.
Sudetský dům: Jaro - léto 1945
Štěpán Javůrek
Nevím, jestli se autor postupně zlepšoval, nebo jestli jsem si na jeho styl psaní v průběhu čtení zvykla, ale zezačátku se mi vůbec nelíbil způsob jeho vyprávění. Krátké úderné věty mi připomínaly Václava Řezáče, který už je dneska prostě trochu passé. Mám holt ráda souvětí, můj problém. Vadily mi i opakující se hrubky (např. naprostá ignorace toho, že příjmení Smolíkovi/Fuchsovi se v akuzativu má psát s ypsilon na konci). Nějak jsem se prostě nemohla do děje ponořit celých prvních asi 120 stran, vlastně až do doby, než se obě rodiny setkaly a došlo k první společné konfrontaci. Celých těch prvních 120 stran jsem měla pocit, jako bych četla něco, co už znám, děj byl předvídatelný a byla jsem z toho trochu zklamaná. Potom se to ale krásně rozběhlo, postavy mě začaly zajímat a už mi to nepřipadalo tak primitivní jak na začátku. Příběh mi navíc připomínal vypravování mých předků, kteří také přišli po válce do sudetského domu, který několik měsíců sdíleli dokonce s několika rodinami. Takže Sudetský dům pro mě sice nebyla žádná hoch literatura, ale další díl si určitě přečtu, a dokonce se na něj těším.
Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie
Karin Lednická
Prolínání stylů mi velmi vyhovovalo. Při čtení o takovýchto tragédiích mívá čtenář sklon sklouznout do jakéhosi statistického uvažování. Díky tomu, že tady byla literatura faktu proložena beletristickým vyprávěním, stane se ze statistiky série osobních neštěstí, které je čtenář schopný procítit. Moc se mi toto pojetí líbilo.
Hájovna: Příběh o ztrátě svobody a mateřské lásce
Karla Kubíková
Mladá žena, kterou v 80. letech vítr zavál do hájovny ve vojenském újezdu, kvůli jedné klukovině a nešťastné náhodě skončí ve vězení a doma nechá čtyřměsíčního kojence. Tak nadějné téma, na které jsem se těšila.
Kniha je rozdělená do 3 částí. První se mi četla ještě dobře, děj se teprve rozjížděl a vypadalo to slibně. Druhá část mě neskutečně nudila. Při čtení třetí části už jsem cítila jen stud a trapnost. Výkřiky typu "Srdci neporučíš!" a "Za všechno můžou komunisti!", to bylo... brrrr. Literárně nula, za nadějné téma tři, za vykřičníky minus jeden.
Děti jsou taky lidi
Zdeňka Šíp Staňková
Po delším čase kniha, kterou nejsem schopná ohodnotit počtem hvězdiček, protože prostě nevím jak. Respektive nevím, co jsem to vlastně četla za druh literatury. Autorku znám ze sociálních sítí a chápu to tak, že chtěla vydat knihu, po jejímž přečtení širokými masami se pohnou ledy ve stojatých vodách českého výchovného/vzdělávacího systému, všichni si zázračně uvědomí, jak je manipulativní jednání s dětmi škodlivé, rodiče přestanou rozdávat „jednu výchovnou, která ještě nikomu neublížila“, politici se hluboce zamyslí a odsouhlasí zákon, který striktně zakáže tělesné (případně jiné) trestání dětí.
Tento způsob se mi ale nakonec zdá nešťastný. Kniha na první pohled při zběžném prolistování vypadá docela lákavě, zdá se být rozdělená do přehledných kapitol, kde jsou ještě graficky odlišeny pasáže osobního svědectví a pasáže komentující, sem tam vidíme i jakousi poznámku pod čarou. Takže by se mohlo zdát, že si jdeme přečíst jakousi naučnou literaturu, kde se něco dozvíme. Leč není tomu tak.
V každé kapitole si nejdřív přečteme různorodé šokující zážitky z dětství osob, které zažily týrání, trápení, trestání, zesměšňování od lidí, kteří je měli chránit. Následuje rádoby vědecký komentář autorky, ale ve skutečnosti jsou to jen jakési úvahy podložené načtenou literaturou. O poznámkách pod čarou, které jsou zapsané formou „youtube.com“, „denikn.cz“ atp., už tu psali jiní. Je to vyložený trapas. Když si v textu přečtete větu „Jak říká Peter Levine v knize Trauma očima dítěte...“ a pak si v poznámce pod čarou najdete jen a pouze „Peter Levine – Trauma očima dítěte“, tak to opravdu nijak jinak než TRAPAS nazvat nelze. Bez takové poznámky se já osobně obejdu.
Aby nedošlo k omylu, nemám vůbec nic proti úvahám. Ale ať se to proboha netváří jako věda, průlom, pojednání odborníka na téma trauma. Sama tělesné tresty neprovozuju, s dětmi diskutuju jako s partnery a neustále řeším nějaké neshody s naší staromódní základkou, která se snaží všechny děcka skopat do hodné kuličky, takže jsem se na knihu dost těšila. Ale přišlo celkem velké zklamání, protože jsem se nic nového nedozvěděla. Nebo vlastně dozvěděla: Tudy ne, přátelé. Nebo vy potřebujete číst zážitky jak vystřižené z Blesku a za nimi rozhořčené úvahy člověka, který sám své trauma zjevně zpracované nemá? Já ne, já si radši dál budu číst jen toho Levina, Matého, Gordona a tak.
Když mě jako sympatizanta tato kniha spíš znechutila, tak si vážně neumím představit, že by převrátila na svou víru někoho z odpůrců.
Krásné věci
Janelle Brown
(SPOILER) Tady jsem se asi opět nechala trochu nachytat na pozlátko. Vůbec jsem nedokázala pochopit Ninu, celá její linka mi připadala zdlouhavá, neuvěřitelná, iritující. Naproti tomu Vanessina linka to vyvažovala, bylo zajímavé nahlédnout jí do života a (možná i trochu škodolibě a závistivě) si potvrdit, že ani pohádkové bohatství nepřinese do duše klid. I ta zajímavá část byla však plná klišé, takže bych celou knihu hodnotila spíš jako podprůměr. Nicméně dávám body navíc za geniální tahy "Lachlana". To byl padouch, jak se patří.
Kde zpívají raci
Delia Owens
(SPOILER) Mně tato kniha zabrnkala přesně na ty správné struny: samota, ale taková hezká a zajímavá, rozmanitá divoká příroda, svérázní lidi z provinčního městečka a silná ženská, která si s tím vším poradila.
Malá Kya, kterou v 50. letech opustila celá rodina, vyrůstá úplně sama v chatrči v přímořské bažině Severní Karoliny. Po lidech svým způsobem touží, ale vyhýbá se jim. Nevěří jim, ale bez nich by skončila negramotná a otrhaná kdo ví kde. Lásky se bojí, ale bez podpory někoho milujícího by sama ničeho nedosáhla. A v těchto až schizofrenních pocitech se v podstatě odehrává celý její zvláštní život.
Poetické čtivo bylo velkým požitkem. Do pěti hvězdiček chybělo jen malinko: stačilo trochu víc si pohrát se závěrem a předtím lépe vysvětlit důvod, proč se na všechny děti vykašlala matka i její rodina. Chápu, že matka zřejmě upadla do jakési těžké deprese, ale nepředstavitelné pro mě je, že v tu chvíli nezasáhla její rodina, která věděla, že kdesi v bažině zůstaly v nuzných podmínkách nezaopatřené děti.
No a já
Delphine de Vigan
Z románu jsem měla trošku strach. Bála jsem se, že je zdejší hodnocení trochu nadsazené, jak už to u podobných kultovních knih bývá. Ale tady to vyšlo, kniha No a já má vysoký počet bodů plným právem. Zaslouží si je už za tu propracovanost textu; skutečně co věta, to perla, žádnou nelze vynechat. Není to jen kniha o bezdomovectví, je to příběh tří kamarádů, kteří jsou spolu, přesto každý sám. A nebo obráceně: každý z nich pochází z dost svérázného a specifického prostředí, které by leckoho umořilo, přesto jsou schopní navázat přátelství, vztah, pomáhat si a důvěřovat. Delphine de Vigan nic nelakuje na růžovo, takže se (bohudík) nekonal žádný nereálný happyend, nicméně trochu toho pozitivna příběh přece jen přinesl: já ho viděla v nečekaném probuzení depresivní matky, které jsem křečovitě držela palec. A tak to má u četby dobré knihy být; čtenář jejím postavám fandí a s jejich prožitky soucítí.
Dcera je dcera
Mary Westmacott (p)
Zajímalo mě, jaká bude královna detektivek v jiném žánru. Trochu ufňukaná. Dobře se to četlo, nebylo to úplně zlé, ale po dějové stránce mě kniha trochu zklamala.
Paměť dívky
Annie Ernaux
A mně se vlastně to filozofování autorky nad sebou coby mladou nezralou dívkou moc líbilo. Přemítání o svém mladickém počínání, chování, vnímání světa, hledání sama sebe a svého místa ve světě, o dojmu, jakým působila a působí na okolí. Vůbec mi to nepřipadalo jako motání v kruhu. A názor, že je to kniha o ztráně panenství, mi připadá přehnaně zjednodušující.
Šepot včel
Sofía Segovia
(SPOILER) Všechny krásy této knihy už v komentářích byly zmíněny, tak já asi jen dodám, že byla velmi osvěžující postava Simonopia: konečně v literatuře člověk se znetvořeným obličejem, kterého jeho jinakost nijak nezlomila a zůstal dobrý a vzácný.
Konečně po delší době kniha na plný počet bodů, četba mě velmi naplňovala. Krásná sága se spoustou emocí, ve které ale bylo všeho tak akorát. Dokonalý požitek.
Generál Pavel v rozhovorech s Jolanou Voldánovou
Jolana Voldánová
Jasně, asi všichni tušíme, za jakým účelem tato kniha vznikla. Ale to přece nevylučuje, že je kniha čtivá a velmi zajímavá. Ráda jsem si přečetla, jak to chodí v NATO, dozvěděla se spoustu informací o misi UNPROFOR (nevěděla jsem o ní ani prd), trochu tíživé bylo čtení o Rusku a o slabinách Evropy, líbilo se mi, že došlo na přetřes i členství v KSČ. Hezký, obsáhlý rozhovor s chytrým člověkem.
Raoul Taburin
Jean-Jacques Sempé
Velmi příjemná a vtipná jednohubka. A nebo taky knížka, která může zabrat spoustu času, protože co strana, to umělecké dílo.
Půlnoční knihovna
Matt Haig
Naprosto sdílím názor s Deia (o dva komentáře níž), souhlasím do puntíku. Mně tedy hodně vadilo a způsobovalo až nepříjemné pocity to, že kdekoliv se hrdinka ocitla, neměla žádné vzpomínky na tu dobu od "jiného rozhodnutí" a musela takříkajíc vařit z vody. Když se toto opakovalo asi potřetí, už mě ta trapnost situace tak iritovala, že jsem chtěla knihu přestat číst. Nicméně za velmi zajímavý námět, který opravdu nutí k zamyšlení, až k filozofování, jsem chtěla dát 4 hvězdičky. Ke smůle této knihy jsem hned po ní začala číst něco úchvatného, což dost zvýšilo laťku, takže nakonec jen za 3. Ale nápad skvělý.
Já jsem hlad: Příběh o zápasu s mentální anorexií, hledání, cestě a návratu k ženské duši
Petra Dvořáková
Výborná Petra Dvořáková, moc se mi to líbilo. Vlastně až tady mi docvaklo, že anorexie nemusí být vždy jen zvrácená honba za štíhlostí, krásou a dokonalostí, ale že může jít taky o uspokojení z toho, že v tom chaosu a neporozumění okolo mě mám konečně nad něčím plnou kontrolu. Děsivé.
Neviditelné kořeny
Hynek Čapka
Bavilo i nebavilo. Linka z baťovského Zlína je podařená; byť mám fenomén Baťa pěkně proklepnutý a mohla bych tady mít spoustu výhrad, tak musím uznat, že v beletrii je to v pořádku a faktické chybky mi nevadí. Bylo to čtivé a zajímavé. Mě osobně zaujala i druhá rovina, ta listopadová. Trochu tendenční, ale proč ne, je to přece román. Úsměvné, až směšné mi připadalo vykreslení absolutně kladných a absolutně záporných hrdinů. Vymydlení Tomáš s Anežkou měli skoro svatozář, naopak zlí a oškliví komunisté s mastnými vlasy a vykotlanými zuby málem až smrděli z knížky ven. Co jsem ale nezvládla vůbec, byla smršť radosti, uhlazenosti, laskavosti a šťastných náhod v závěru románu. Bylo toho trochu moc.