markej komentáře u knih

Máte rádi detektivky Michaely Klevisové? Já moc a vždycky je to pro mě sázka na jistotu, která se vyplatila i nyní.

Jedná se už o osmý případ s detektivem Bergmanem, tentokrát řeší případ, který ho zavádí na jih Moravy do okolí Valtic a souvisí se znovuzakládáním lužních mokřadů, v nichž by mohli hnízdit vzácní ptáci (pro mě zajímavé a neotřelé téma).

Na autorčiných detektivkách se mi líbí, že v nich krev neteče proudem (to nevyhledávám) a že příběh je hodně rozvětvený a líčí osobní životy všech zainteresovaných osob. Baví mě i zasazení do českého prostředí a různých českých krajů, které má autorka skutečně dobře odpozorované (v minulé knize Drak spí se příběh odehrává v oblasti České Kanady, kterou máme za humny, a ta krajina byla popsána skutečně velice autenticky).

Sérii nemusíte nutně číst popořadě, i když je to asi lepší, protože osobnímu životu hlavních vyšetřovatelů se v průběhu jednotlivých dílů až taková pozornost nevěnuje a autorka vždy připomene to nejdůležitější, čili se v tomto ohledu nikam ztrácet nebudete.

Sérii s Josefem Bergmanem mám přečtenou celou, takže teď mi zbývá už jen samostatný román Prokletý kraj, na který jsem se zatím nedostala. Povídky Klesvisové jsem také nečetla (nejsem moc povídková), nicméně věřím, že by mě také nezklamaly.

Hodnocení: 5* z 5*

20 09.04.2023

Téměř 700stránkový román, který popisuje osudy řeholnic a dalších lidí spjatých s internačním klášterem v Bílé Vodě v Rychlebských horách, psala autorka deset let. Je to monumentální dílo, v němž se románové pasáže střídají s různými dalšími typy textů, jež většinou dokumentárním způsobem přibližují stav a poměry v církvi za komunistického režimu. Některým čtenářům tyto vsuvky vadí, připadá jim, že se mohly zkrátit nebo vypustit úplně, prý je rušily v tom románovém spádu. Mně tyto texty nevadily, naopak: dozvěděla jsem se tak mnohé nové informace a román byl díky těmto pasážím stylově daleko barvitější. Od četby jako takové mě tyto vsuvky nezdržovaly, neberu čtení jako závod, abych měla knihu co nejdříve přečtenou, chci si čtení prostě užít, ne nikam spěchat.
Nesmírně obdivuju, že Tučková dokázala vytvořit tak plastické, mnohovrstevnaté, náročné dílo, které je podle mě dokonale vyváženo. Doufám, že knížka získá Magnesii Literu, určitě si ji zaslouží!
Hodnocení: s nadsázkou 6 ⭐ z 5 ⭐ top, top, top ⬆️⬆️⬆️

18 11.05.2022

Odškrtla jsem si jeden svůj velký čtenářský rest: přečetla jsem hit Smrt přichází na prohlídku a bezvýhradně se přidávám k nadšencům.

Román splňuje, co avizuje, tudíž je to detektivka ve stylu Agathy Christie se vším všudy, akorát zasazená na švédský malebný venkov. Hlavní mužská postava, detektiv Vinston, je velký elegán, který dbá na své oblečení i mluvu a jenž mi byl od první chvíle sympatický. Je to takový distingovaný švédský gentleman, vyloženě městský člověk, který tráví nucenou dovolenou na venkově. Kvůli tomu hlavně na začátku knížky dochází i k humorným situacím, u nichž jsem se někdy zasmála i nahlas.

Už jsem si koupila pokračování Smrt číhá na jarmarku, o němž jsem se dokonce v některých recenzích dočetla, že je lepší než první díl, takže se těším převelice.

Hodnocení: 5* z 5*

17 14.08.2023

Tak aby bylo jasno hned na začátku: přidávám se k těm, kteří jsou z knihy nadšeni, pro mě je autorka rozhodně objevem současné české literatury.

Po úvodních čtyřech kapitolách, jež se odehrávají od podzimu 2015 do jara 2016 ve Švédsku (a které jsem si po dočtení opět znovu přečetla, abych si příběh v hlavě ještě víc sesumírovala), následuje příběh milostného vztahu zasazený do Anglie konce šedesátých let minulého století, konkrétně se přenášíme na ostrov Wight.

Milostné vzplanutí se zrodí mezi švédským studentem angličtiny Larsem a jeho profesorem anglické literatury Davidem.

Na první list knihy jsem si tužkou napsala poznámku „Láska je jen jedna“, protože přesně tenhle poznatek si z četby odnáším. Je úplně jedno, kdo se zamiluje, jestli jsou to osoby opačného, či stejného pohlaví, jestli je od sebe dělí rok, nebo několik let, jestli jsou rozdílného společenského postavení, když se zamilujete, prostě cítíte jen vzrušení, opojení, touhu být s tím druhým, chcete se ho dotýkat, chcete s ním trávit čas.

Román nenápadným způsobem skvěle popisuje, jak se vztah mezi dvěma muži proměňuje: od počáteční vnitřní nejistoty přes nesmělé projevy citů a bezhlavou zamilovanost po problémy, jak řešit budoucnost. Nic moc se v něm vnějškově neděje, veškeré dění se odehrává v nitrech postav, především Larse. A (často melancholickou) atmosféru dokreslují sugestivní líčení anglické venkovské přírody.

K tomu všemu je knížka napsaná jednak krásným poetickým jazykem, jednak také suverénním stylem. Opatřilová je skutečná spisovatelka, která ví, jak a co psát. Já leckdy bojuju s tím, že mě osloví příběh, jejž někdo vymyslí, nicméně styl jeho zpracování mě prostě moc nebaví, kolikrát mi připadá, že ty knihy jsou napsané jako školní slohové práce. Umně, ale vlastně nudně, neinvenčně. Tady mám naprosto opačný pocit, tohle čtení byla čirá radost, a tak se rozhodně musím pustit i do autorčiny prvotiny Ostrov žije a moc se těším na její další knihy, jaké překvapení nám přinesou…

Hodnocení: 5* z 5*

17 19.02.2023

Děcka, je to, přesně jak se píše na obálce: "Nová Soukupová, tak jak ji znáte a máte rádi." Nemůžu než souhlasit.
Petra Soukupová je moje velmi oblíbená autorka, její knížky se mi vždycky líbily, protože jsem s jejími hrdiny, respektive hrdinkami, pokaždé dost souzněla, často mi připadalo, že se píše přímo o mně. Pro mě jsou všechny její postavy fakt z masa a krve, plně chápu jejich (často protichůdné) pocity, to, že se chovají, jak se chovají, oceňuju, že nejsou černobílé, v duchu je vždycky vidím dost plasticky.
Ze začátku téhle novinky jsem měla trochu pocit, že bude hodně podobná jako minulá knížka Věci, na které nastal čas, ale tak od poloviny, kdy začalo dost přituhovat, jsem si to už nemyslela... Poslední kapitoly a hlavně řádky jsem doslova hltala a stále uvažovala o tom, jak to všechno dopadne, protože hlavní postava Veronika často mění svoje sliby a postoje, takže jsem si vůbec nebyla jistá, jak se všechno vyvrbí... Nakonec ale pro mě řešení dobrý... :-)
Komu se líbily předchozí knížky Petry, bude myslím určitě spokojený, takže klidně můžete kupovat jako vánoční dárek...
Hodnocení: 5 ⭐ z 5 ⭐

17 11.12.2022

Mým nejoblíbenějším literárním žánrem jsou rodinné ságy a mám ráda tradiční vyprávění, žádné velké experimenty ve stylu či formě, proto je pro mě Šikmý kostel knihou, která získává suverénně pět hvězd z pěti.
Karin Lednická chronologicky navazuje na první díl, líčí tedy osudy několika spřízněných rodin v Karvinné, kde vedle sebe žijí Češi a Poláci. Jejich soužití není vždy snadné, ještě složitější se stává s nástupem druhé světové války.
Na Šikmém kostelu obdivuju monumentalitu díla, které se zakládá na rozsáhlých rešerších, aby co nejvěrohodněji postihlo historické pozadí událostí, zároveň i to, jak pečlivě a ostře jsou vykresleny postavy a jejich vnitřní svět. Fascinuje mě, že někdo dokáže vytvořit tak kompaktní a velkolepé dílo.
Lednická je výborná vypravěčka a Šikmý kostel je podle mě plným právem jednou z nejlépe hodnocených knih posledních let.

15 30.01.2021

Knížku Těla jsem původně ani neplánovala číst, autorčina prvotina Praskliny mě totiž moc nezaujala a ani jsem ji nedočetla. Když jsem ale zaznamenala několik pozitivních recenzí na Těla, chtěla jsem tuhle novelu zkusit. A bohužel, já se k nadšencům nepřiřadím.

Šedesátiletá vdova Marie se moc nedokáže vyrovnat se stárnutím, má komplikovaný vztah s dcerou Rózou, a aby si přivydělala, pečuje nejprve o děti a později o seniory.

Pokusím se vysvětlit, proč mi kniha nesedla:

1) Zásadní problém asi bude to, že základní téma knihy, což je tělo, jeho stárnutí, tělesnost obecně pro mě není moc důležité, na rozdíl asi od mnoha lidí I když moje tělo vůbec není ideální ani krásné, nemám z něj komplex a nikdy jsem neměla, my tohle v rodině opravdu neřešíme. Proto je pro mě těžké se s tím, jak Marie i Róza svoje tělo obtížně přijímají, sžít a nějak hlouběji to pochopit.

2) Já osobně v knize spatřuju několik nelogičností a nedovysvětlených míst.
Marie se na své stárnoucí tělo nechce ani dívat, ani se ho dotýkat, ale pak jede klidně k moři a tam se většinu času tráví v plavkách? Co vím, lidé, kteří nemají své tělo příliš v lásce, se plavkám brání jak čert kříži
Marie se místy staví jako nerozhodná žena, která neví, co si počít, ustupuje dceři, aby ji nerozčílila, ale při péči o muže seniory se nebrání je sexuálně uspokojovat? To mi do sebe bohužel vůbec nezapadá Byť je sexualita seniorů určitě zajímavé téma, tady mi připadalo dost samoúčelné.
Rovněž bych bývala ráda věděla víc o tom, proč je vztah Marie a Rózy tak napjatý, proč se Róza k matce chová tak odměřeně, vypočítavě, vydíravě Zažila s matkou něco ošklivého? Udělala matka ve výchově nějakou chybu? Je Róza prostě taková? Jestli je prostě taková, nějak mi to asi nestačí.

3) Vůbec jsem nepochopila konec knihy Připadalo mi to celé takové neuzavřené, asi je to moje chyba, že nejsem dostatečně důvtipná, ale na tom čtenářském zážitku se to zkrátka podepsalo.

4) Smysl oběšených myší na keřích v parku mi také unikl.

Jediné, co mě oslovilo, bylo téma stáří a vše, co s tím souvisí: jak se děti o své rodiče zdráhají starat, jak těžké je si ve stáří zachovat důstojnost, optimismus, soběstačnost Tyto otázky se ale řeší až tak v poslední třetině knihy, což mě vede k tomu, že knihu nakonec hodnotím jako průměrnou

Hodnocení: 3* z 5*

14 01.06.2023

Petra Braunová píše především pro děti, ale tentokrát napsala autobiografický román sahající od raných 70. let minulého století, kdy byla předškolačkou, de facto do současnosti. Mně se knížka líbila z několika důvodů: úplně jsem chápala pocity malé holčičky, která nechce být na prázdninách u babičky a stýská se jí po rodičích, bylo mi blízké sdělení, že s rodiči to mnohdy není lehké, ale krev zkrátka není voda a pouto k rodičům existuje, ať se nám to líbí, nebo ne. Bylo mi sympatické i věnování sestrám s omluvou, že ony si všechno pamatují trochu jinak. V tom je totiž často zakopaný pes, prožili jsme určitou rodinnou situaci, ale každý si ji pamatuje poněkud odlišně a pak vznikají třenice o tom, jak to vlastně bylo, které moc nemají řešení. Líbilo se mi rovněž ztvárnění tématu bisexuality/lesbismu, podaného citlivě, nevtíravě, nijak kontroverzně. Naději mi dodal zvrat v autorčině životě, když se až v pozdějším věku našla ohledně svého povolání a stala se spisovatelkou (nikdy zkrátka není pozdě na to, začít jinak a lépe).
V kontextu celé knihy se mi po přečtení zdálo, že začátek mohl být trochu kratší, a moc jsem nepochopila, proč se knížka jmenuje Ibka, což byla přezdívka autorčiny matky, když hlavní postavou je sama autorka. Pak mě však napadlo, že Petra je ve skutečnosti dost po své mámě: svobodomyslná, s talentem vyprávět a vymýšlet si příběhy, vrhat se do života po hlavě a naplno, s problémy dodržovat řád a pravidla, obě jsou vlastně Ibky, takže tahle výtka nakonec ani není výtka... :-)
Hodnocení: 4 ⭐ z 5 ⭐

14 22.11.2022

Viktorie Hanišová zůstává ve své novince věrná "svým" tématům: líčí bolavý příběh jedné rodiny, která žije poněkud nestandardním způsobem, čili dost na okraji společnosti, a zároveň odhaluje přísně střežené rodinné tajemství...
Plný počet hvězdiček nedávám proto, že já osobně bych uvítala, aby byly všechny díly stejně dlouhé a aby byl všem postavám věnován stejný prostor, a moc mi ani nesedl slang v prvním díle, trochu pochybuju o tom, jestli se takhle mezi mladými opravdu mluvilo...
Jestliže ale znáte autorčiny romány, zklamaní podle mě nebudete, jestli neznáte, zkuste si knížku přečíst... Viktorie Hanišová patří mezi nejlepší současné české spisovatelky, které svůj příběh umějí dobře spříst, nemáte tu všechno naservírované přímo pod nos, musíte číst trochu pozorněji, aby vám všechny spojitosti zapadly do sebe, a to mě baví...
Hodnocení: 4,25 ⭐ z 5 ⭐

14 08.11.2022

Tuhle knihu jsem měla dlouho v hledáčku, velmi mi ji doporučovala sestřenice. Teď jsem po románu konečně sáhla a vážně jsem si ho moc užila! Tohle je kniha podle mého gusta: rodinná sága, spletité vztahy plné lásky, obdivu, rivality a zamlčovaných událostí, jemná psychologie postav, spoustu malých, dílčích, a spoustu velkých překvapení, pořádná bichle se skoro 430 stranami, takže se svými postavami můžu být několik dní, a ne jen den či dva, kdyby kniha byla krátká...
Velice mě oslovilo základní téma, jak si jako děti myslíme, že ti druzí (příbuzní) mají skvělý život, a až v dospělosti přijdeme na to, že je vlastně všechno trochu jinak... To jsem totiž zažila nesčetněkrát...
Od autora v češtině vyšly další dvě knihy, na které se rozhodně chystám...
***
Začalo mi vrtat hlavou, jestli jsem si je vlastně v dětství neopředl svými sny. Jestli jsem je neviděl jinak, než jací byli doopravdy. Opravdu to byli ti neobyčejní tvorové, které jsem tolik obdivoval? Co když to všechno byl jenom výplod mé fantazie? Co když jsem byl vlastně opravdovým Baltimorským jen já sám? (str. 362)
***
Hodnocení: 5 ⭐ z 5 ⭐

13 31.12.2022

Dopoledne knížka přišla, během odpoledne a večera jsem ji přečetla, protože to nešlo jinak.
Čtěte první polovinu a říkáte si, že tak snadné to rozuzlení asi nebude, a taky že ne. Přijde zlom a otevírá se velice závažné a kontroverzní téma, kvůli němuž bude autorka od některých čtenářů určitě čelit nenavistným komentářům.
Hrdinové knih Petry Dvořákové ve mně vždy vyvolávali protichůdné reakce, člověk s nimi na jednu stranu soucítí, na druhou stranu jsou mu nepříjemní svou pasivitou, sebelítostí, sobeckostí. U Jaroslava ze Zahrady se všechno tohle násobí ještě mnohem víc.
Knížka je výborně napsaná, velmi oceňuju odvahu autorky zvolit si tak netypického hrdinu a jsem zvědavá na reakce čtenářů, neboť věřím, že budou velice rozdílné.
Hodnocení: 5 ⭐ z 5 ⭐

13 11.10.2022

V posledních týdnech jsem neměla moc štěstí na výběr knih, dost jsem jich odložila (když mě knížka nezaujme tak do strany 30, vím, že to fakt dobré nebude, a odkládám), takže jsem potřebovala sázku na jistotu. Hlas kukačky má velmi dobré recenze a autorčino Heřmánkové údolí se mi moc líbilo. Věděla jsem, že klasický styl vyprávění, jakým Körnerová píše, je přesně to, co nyní potřebuju. A nespletla jsem se. Některým čtenářům bude možná připadat, že knížka je prostě tuctový ženský román a obsahuje spoustu klišé a stereotypů, a někdy to tak asi i je, ale mně se velice zamlouvá, jak se tu proplétají lidské osudy, líbí se mi psychologie postav i celkové vyznění - a teď to napíšu pěkně pateticky - jímž je oslava silných žen a matek, které zvládly úplně všechno, byť byly společností podceňovány a jejich místo mělo být především u plotny a po manželově boku (román se odehrává během první a druhé světové války).

13 14.12.2021

Tak tohle bylo veliké překvapení! Spletitá a velmi dobře propracovaná detektivka, jíž nechybí překvapivý konec a je zasazena do prostředí Šumavy. Ačkoli se román odehrává v současnosti, vychází i ze skutečných historických událostí spojených s koncentračním táborem zvaným Prameny Vltavy, do něhož byli nacisty deportováni ruští zajatci. Ačkoli nejsem velkým příznivcem drsnějších detektivek, tady dávám díky výbornému zpracování pět hvězdiček z pěti ⭐⭐⭐⭐⭐ a rozhodně se chystám přečíst si další knihy autorky, kterou jsem ke své smůle doposud neznala.

13 31.10.2021

Od Larse Keplera jsem nikdy nic nečetla, bo drsná severská detektivka s potoky krve a chybějícími usekanými končetinami, ale když tato autorská dvojice vydala pod novým pseudonymem detektivku prý inspirovanou anglickou školou a přímo Agathou Christie, vzbudilo to ve mně pozornost...

Soukromá vyšetřovatelka Julia Starková, která má jizvu na obličeji a těžko se pohybuje, proto používá hůlku, je pozvána do zámku švédské bohaté rodiny, v němž se stala vražda... K vyšetřování si přizve svého bývalého manžela Sida... Potud to znělo zajímavě... Ale pak to celé šlo tak trochu do kopru...

Postavy byly všechny do jedné úplně nesympatické, chovaly se patololgicky, snad všechny trpěly nějakou závislostí... Připadaly mi úplně neživotné, jak roboti, ale dobrá, možná bychom mohli říct, že takto autoři chtěli vykreslit nepřístupný severský charakter...

Víc mi však vadilo, že spoustu věcí bylo tak nějak nedořečených (například nevím, proč se Julia a její manžel, teď už bývalý, rozvedli), také nebylo kolikrát zcela jasné, kde berou tihle dva informace, když s policií nespolupracují... Rovněž jsem moc nepochopila, proč zdánlivě geniální Julia napoprvé naprosto špatně označila vraha...

Závěr byl úplně zamotaný a plný nečekaných odhalení, která se ale podle mě podle těch zmíněných a odhalených indicií snad ani nedala vydedukovat... Ovšem nejsem důvtipná Julia, že...

Za mě tedy kniha, která mě bohužel nenadchla a u níž jsem si skoro jistá, že druhý díl číst nepotřebuju (díly jsou prý čtyři...)...

Hodnocení: 2,5 * z 5 *

12 17.11.2023

Přátelé, mám pro vás pětihvězdičkovou knihu!

Buď jako řeka je velmi silný a dojemný příběh odehrávající se v letech 19481971 ve Spojených státech. Hrdinkou je Victorie, která v dětství přišla o tři blízké členy rodiny a jako jediná žena se na farmě stará o svého otce, strýce a bratra. Do života jí náhle vstoupí Wil a už nic nebude jako dřív.

V románu se stanou dvě naprosto zásadní události, které mi vyrazily dech, nečekala jsem je, to bylo jedno překvapení. Druhé bylo vykreslení hlavní postavy, Victorie patří do skupiny hrdinek, které mě vždy fascinují: i když je její život plný smutku a bolesti, ona se jim nepoddá, vyrovnává se s nimi, je neskutečně silná, a i když si myslí, že už dál nemůže, vždycky v sobě najde vnitřní sílu a jde dál. Čím je starší, tím je moudřejší. Možná to místy trochu zavání kýčem a patosem, ale já to tak neberu, mně tyto charaktery vždycky dodávají naději, že svoje životní tragédie můžu nést hrdě a s grácií (a teď jsem patetická i já. :-) )

Vyprávění plyne spíše pomalejším tempem, hodně prostoru je věnováno Victoriinu vnitřnímu životu, rozkošatělé a plné metafor jsou i popisy přírody a krajiny.

Knížka je přirovnávána k titulu Kde zpívají raci a já bych s tím souhlasila, ta atmosféra je podobná, mně se navíc ale vybavily i knihy například Osamělá Meredith nebo knihy Lindy Olssonové Astrid a Veronika, Sonáta pro Miriam nebo Dobro v tobě. V těch všech jsou hrdinky, které mě prostě vzaly za srdce tím, jak jsou ve svém smutku a životních nezdarech statečné a sofistikované.

Hodnocení: 5* z 5*

12 21.09.2023

Finančník August Strindberg (ano, jmenuje se stejně jako slavný švédský dramatik) opouští Stockholm a stěhuje se na malebný švédský venkov, aby začal znovu v nějakém klidnějším prostředí. Pronajme si pohřební ústav, v němž chce otevřít bazar, i dům ve vsi.

Jak už to tak bývá, všechno se zkomplikuje. Jen co se August přistěhuje, zmizí jedna jeho sousedka, ostatní sousedé dělají zvláštní narážky na jím pronajatý dům, někteří lidé, s nimiž se setkává, se chovají divně či nepředvídatelně.

Ohlssonová napsala detektivku, která je podle mého gusta: vykresluje především propletenou síť životních osudů jednotlivých postav, velmi dobře pracuje s jejich psychologií, čili knížka není pouhý thriller, v němž se všechno valí dopředu závratnou rychlostí, ale zároveň i psychologický román. Autorka popisuje rovněž přírodní scenérie, to mě vždycky potěší, tempo vyprávění je pomalejší (román má nějakých 480 stran). Nepopisuje brutální vraždy, což kvituju, otevírá i další závažná společenská témata, jako například domácí násilí.

Suma sumárum jsem si čtení dost užila, těším se na druhý díl série a ráda si od autorky přečtu už publikované knihy, jichž je celá řada. Já zatím v minulosti četla jen Henryho tajemství, i s ním jsem byla nadmíru spokojena

Hodnocení: 4,5* z 5*

12 21.06.2023

Alena Mornštajnová tentokrát napsala intimní, komorní příběh hrdinky, která skrývá jedno velké tajemství, kvůli němuž pak dělá věci, jež mají dalekosáhlé následky, ovšem jichž si jako malá holka nemůže být vědoma.

Nic moc víc vám prozradit nemůžu, jen že autorka zpracovává téma, které už je v poslední době v literatuře dost běžné, někomu se možná bude zdát, že už ho bylo dost, ale je to stejné jako třeba s příběhy z druhé světové války: prostě si je stále musíme připomínat, abychom nezapomněli...

Nebudu ani přirovnávat k dalším knihám, napadá mě jich jen v českém literárním prostředí hned několik, ale jejich zmíněním bych také leccos prozradila...

Les v domě je knížka o složitých rodinných vztazích, o tom, jak zvláštně to v některých rodinách chodí, o tom, že cokoli prožijete, nesete si s sebou a nemůžete se toho zbavit.

Paní Mornštajnová je suverénní spisovatelka, jejíž styl psaní a vyprávění mi nanejvýš vyhovuje, v téhle knížce se navíc v úplně poslední větě odhalí další tajemství, které jsem já osobně vůbec nečekala.

Knížku jsem zhtla za dva dny, vřele doporučuju, i když čtení to není lehké.

Hodnocení: 5 * z 5 *

12 16.04.2023

Knihonoš je taková pohádka pro dospělé. Starý Carl roznáší knihy zákazníkům, kteří se z všemožných důvodů nemůžou dostat do knihkupectví, občas ho doprovází kočka jménem Pejsek (:-) ) a nově malá holčička Šaša. V příběhu se objevuje spousta odkazů na knihy a literární postavy, většina lidí se k sobě chová mile a zdvořile a ti, kdo ne, se mile a zdvořile chovat začnou.
Celé to má být takové to čtení, co vás vyloženě hladí po duši, jenže u mě to nějak nezafungovalo, ačkoli vlastně vůbec nevím, jestli si za to nemůžu jen a jen sama, protože momentálně prostě asi nejsem v nejlepším rozpoložení na to, abych si takovou knihu vychutnala. Raději to zkuste sami, jestli z ní budete paf, já ji hodnotím prostě jako úplný průměr.
Hodnocení: 3,5 ⭐ z 5 ⭐

12 17.12.2022

Tahle knížka je hitem Instagramu a na Databázi knih má výborná hodnocení, proto jsem se na ni moc těšila. Popisky o silném ženském příběhu, který byl slibován, ve mně vzbudily pocit, že to bude nějaká druhá Mornštajnová, ale to jsem se tedy šeredně spletla. Příběh podle mě zaujme buď začínající čtenářky, anebo čtenářky opravdu nenáročné, kterým nevadí poněkud školometský styl podobný slohové práci, občasné nelogičnosti v příběhu, příliš černobílé vidění světa. Příběh sám o sobě by byl i celkem zajímavý, ale bohužel, to zpracování je za mě velmi nedostatečné a neuspokojivé. Překvapuje mě i dost chyb v interpunkci, hlavně na začátku knihy jako by byly pro korektorku vedlejší věty vložené naprosto neznámým fenoménem.
Hodnocení: 2,5 ⭐ z 5 ⭐

12 23.03.2022

Krásná kniha s krásnou obálkou. Pětisetstránkový román přibližuje život manželů Marylin a Davida a jejich čtyř dcer Wendy, Violet, Lizy a Grace. Všichni mají samozřejmě nějaké tajemství (někdy i skutečně velké a skoro až šokující), všichni si v sobě nesou nějakou tu křivdu, nějaký ten smutek. Manželství rodičů se zdá být naprosto idylické (a většinu času takové skutečně je), ovšem pro dcery je paradoxně zdrojem frustrace, že ony takový vztah nikdy mít nebudou. Kniha nese velké poselství, že ačkoli vás rodina dokáže i dost psychicky zdeptat, zároveň vás taky umí neuvěřitelně podržet a že rodinné vazby nejdou jen tak lehce zahodit a zrušit, krev holt není voda...

12 08.07.2021