Luciluc
komentáře u knih
Bylinková babička
Lucie Hlavinková
Knížka čtená dceři. Narazila jsem na ni náhodou v rámci soutěže na internetu, byla jsem pak mile překvapena, když jsem tuto novinku našla i u nás v knihovně. Jak už jsem psala v předchozích komentářích, jsem milovnice bylinkových pohádek, proto jsme si i tuto knihu vypůjčily k přečtení. Příběh je o babičce, která o prázdninách hlídá svých sedm vnoučat a s každým se pojí určitá bylinka – třezalka tečkovaná, lípa, hluchavka, chrpa, heřmánek, dobromysl, bez černý. Za mě dobrý výběr bylinek, nejvíc se mi líbil hned první příběh o třezalce a jejím podobenstvím s pihami Terezky. Babička byla vlídná, všímavá a empatická osoba, škoda, že nebylo zmíněno něco o dědečkovi. Všechny kapitoly, kromě té první, začínají stejným odstavcem a konce jsou také „stejné“, předvídatelné – děti vždy vidí na „svojí“ bylince víly nebo skřítky. Kapitoly jsou tak akorát dlouhé, kniha je určena dětem od pěti let, což by odpovídalo. Ilustrace jsou zdařilé. Hodnotíme kladně, s dcerou se nám to líbilo.
Škola pohádkového kouzlení
Lenka Rožnovská
(SPOILER) Knížka čtená dceři. Tohle bude dlouhý komentář a obsahuje spoilery.
Zaujala mě anotace, vypadalo to na velmi zajímavý příběh, zde na Databázi knih měla pohádka vysoké hodnocení (87 %, 6 hodnocení) a tak jsem ji vypůjčila v knihovně. Ale vůbec se mi to nelíbilo. Kniha je určena dětem od čtyř let, osobně bych hranici posunula výš, myslím, že dítě ve věku čtyř/pěti let neví jak vypadá Eiffelova věž, Šikmá věž, egyptské pamětihodnosti - Velká sfinga a Cheopsova pyramida, Opera v Sydney nebo Tower Bridge, neocení občasné slovní hříčky v jazyce, neznají školní prostředí a jak to v něm chodí. Každá kapitola začíná básničkou, přišly mi divné, i většina kouzel byla takových kostrbatých. Ilustrace mi do oka příliš nepadly. Chování postav bylo hrozné – jak děti mezi sebou (rvačka, posmívání), tak mezi dospělými a dětmi. Tady je několik situací, které se mi nelíbily:
Za prvé, jak školnice Úsměva zavřela zipem Vodomile pusu, protože nechtěla jíst nudle k obědu: „Když nejíš, tak nejíš, ale hloupými řečmi nám chuť k jídlu brát nebudeš! A vy ostatní si pamatujte, že jídlo kuchaře Hamita se nehaní! …Příště si dej na pusu větší pozor, jinak ti ji zamknu na zámek, od kterého nemám klíč!“ Jako vážně?! Trest za to, že nechce jíst a ještě k tomu výhružky, nemožnost vyjádřit svůj názor… Školnice Úsměva nosila sukni se spoustou kapes…"Samozřejmě jedna kapsa ukrývá i metličky poslouchalku a zametálku. Školnice nemá ráda, když se jí kouzelnická drobotina na chodbě pere nebo je-li chodba zaneřáděna nějakou kouzelnickou špínou.“ Tak samozřejmě! Je proti fyzickému násilí, ale když se děje, sama ho použije…
Za druhé, Halekalovi bydlí na vrchu vysoké skály, cesta nahoru je úmorná. „Vždy když pan Halekal zdolával svou cestičku k domovu, supěl, hekal, potil se, sem a tam nemohl dechu popadnout, krucináloval, že duši vyplivne. Paní Halekalová, která měla nějaké to kilo navíc, na tom nebyla o moc lépe. …“ Pan Halekal asi tedy taky zrovna nebyl dvakrát fit, ale kila navíc má jen jeho žena…
„Tatínku, jestli mě máš jenom trochu rád, už mě nikdy dolů a nahoru nepoženeš.“ Citové vydírání?
„Proto jsem se neženil, abych se uhonil. Od teď bude nahoru a dolů chodit Tónin. Má mladé nohy a sport mu jenom prospěje.“ Místo, aby rodiče dělali něco sami se sebou, aby byli příkladem pro svého syna, jen na něj přehodí povinnosti.
Za třetí, mě štvalo nepřímé poukazování na to, že děti mají být takové a makové, chovat se správně, mají hlavně dostávat jedničky „„Mámo, to ona nám Vodomilka dozajista nese jedničku,“ zabručel pod vousy pan Hastrmánek a zabafal z dýmky.“ Vůbec v tom není cítit tlak na výkon…
Za čtvrté, téma tělesné hmotnosti. „„A vůbec, podívej se na sebe, jak jsi tlustý! Budeš-li se pořád cpát, brzy praskneš.“ „Bráška není tlustý. A ani já nejsem tlustá! Jsme vyvinutější, ty žížalo vyhublá.““
Za páté, tatínek Honzičky Peciválové navrhne hru „na komíny“, při které se má rozhodnout, kdo se půjde podívat ke dveřím, kdo prohraje – jde. Hra se hraje tak, že se vleže nad sebe dají chodidla, kdo má vyšší komín – vyhrává. Samozřejmě, že vyhraje ten, kdo má větší nohu, takže Honzička jako dítě s nejmenší nohou logicky nikdy nemůže vyhrát… opravdu skvělá fér hra.
Myslím, že pro ilustraci to stačí. Knihu nedoporučuji, nelíbila se mi, velké zklamání.
Marek Dvořák: Mezi nebem a pacientem
Martin Moravec
Marka Dvořáka sleduji už nějakou dobu na sociální síti. Mám od něj koupený i online kurz první pomoci (je skvělý, jestli váháte – doporučuji). Při čtení jsem si vybavila, že jsem ho vlastně poprvé viděla už před lety v pořadu 112, vzpomněla jsem si na autonehodu paní, která přeletěla přes koleje, a jak mu do pořadu přišla poděkovat za záchranu. Pan doktor je mi sympatický, má charisma, líbí se mi jeho názory i jeho jak on sám říká „blbý smysl pro humor“. Proto jsem investovala do koupi a doufám, že se mi podaří na Světě knih ulovit i jeho podpis. Dobře se to četlo (i přes to, že velké množství případů neskončilo dobře), jen jsem měla občas problém s reakcemi/otázkami pana Moravce, někdy to drhlo. Dozvěděla jsem se nové informace (doteď jsem netušila, že existují first respondeři), zajímavosti, oživila jsem si první pomoc. Čtení mě moc bavilo, četla jsem každou volnou chvíli. Obdivuji, co všechno pan doktor stíhá, jeho práci, přístup k pacientům, pokoru, svědomí, selský rozum,…více takových lidí! Oceňuji fotogalerii na konci knihy. Určitě doporučuji k přečtení, je to super vhled do prostředí, kde se zachraňují lidské životy.
P.S. Hezká obálka knihy :)
Na minutku o mašinkách
Veronika Zajícová
Knížka čtená dětem. Vybrala jsem ji v knihovně kvůli tématu, říkala jsem si, že by čtení o mašinkách mohlo zaujmout i mladšího dvouletého syna. Kniha je určena dětem od tří let, ale vzhledem k tomu, že jsou příběhy opravdu krátké a jednoduché, může zaujmout i o něco mladší děti. Pro pětiletou dceru to bylo dle mého až moc jednoduché, ale i tak jí to bavilo. Dialogy mezi maminkou a jejím synem mezi některými kapitolami mi tam přišly navíc, asi to mělo uvozovat jednotlivé příběhy, ale mě osobně to tam prostě nesedělo. Ilustrace jsou moc hezké a příjemný je i formát knihy, tak akorát do ruky.
O čertovi
Pavel Čech
(SPOILER) Knížka čtená dceři. Na knihu jsem viděla doporučení na sociální síti a u nás v knihovně ji měli k vypůjčení. Popravdě, první dojem jsem z ní neměla moc dobrý, při zběžném prolistování mi přišlo, že je tam málo textu, ilustrace mě dvakrát nenadchly…ten den jsem ale zrovna spěchala, popadla ji a půjčila domů. A jsem moc ráda! Příběh o čertu Florimónovi, který byl vyslán z pekla, aby dělal lidem zlomyslnosti a naschvály a nakonec se proměnil v dobrého člověka – kominíka, se mi moc líbil. A oblíbila jsem si i ilustrace, jen to chtělo víc času a pozornosti. :) Hezký byl dům Tradamily nad městem, její vztah k Florimónovi, to, že věřila, že v každém je aspoň zrnko dobra. Skvělé bylo to, co pro ni Florimón udělal.
„Mlčeli, a přesto si povídali.“
„Podívej, vyšla nám hvězda.“
Určitě doporučuji k přečtení.
Pohádky skřítka Medovníčka
Jan Lebeda
Knížka čtená dceři. Měly jsme vypůjčeno z knihovny a časem přečteme i pokračování, protože to byl poměrně hezký příběh, v němž se malí čtenáři edukují i o včelách, a nejen o nich (např. o sršních, kukačkách, cvrčcích,...) Z počátku byly kapitoly kratší, pak o něco málo delší. Styl ilustrací Zdeňky Študlarové znám a docela se mi líbí. Dceři se čtení líbilo, doporučujeme.
Pohodové rodičovství
Milan Studnička
Knihu jsem si přála od kamarádky k narozeninám a přání bylo vyslyšeno (díky, Veru :) ). Dovychovat sleduji už nějakou dobu, cca rok a kousek, a ze všech „výchovných stylů“, které jsem měla možnost teoreticky studovat čtením knih a účastí na webinářích, mi je tento zatím nejbližší. Ne, že bych se vším souhlasila na sto procent, ale je tam velká shoda. Líbilo se mi, že autor knihu proložil příběhy ze své psychologické praxe. Knížku jsem četla hodně dlouho, ne proto, že by nebyla napsána čtivě, ba naopak, dokonce na ni padlo hodně zvýrazňovače, ale musela jsem si pro ni vždy najít „ten správný čas“ a naladění. Hodně jsem se těšila na části, které se věnují sourozencům a dohodám. K některým pasážím se budu určitě vracet, protože přečíst je jen jednou nestačí. Kniha nabízí opravdu velké množství podnětů k zamyšlení, a i když jsem v ní odpovědi na některé moje otázky nenašla, doporučuji ji určitě k přečtení!
Les v domě
Alena Mornštajnová
(SPOILER) „Jsou slova, která vlétnou do uší, proletí hlavou a o paměť se ani neotřou. Jiná se v ní na chvíli bezbolestně uvelebí a spokojeně podřimují, dokud nevyblednou.
Vyskytnou se ale i taková slova a události, která raději zasunete na okraj paměti a snažíte se je zatlačit do zapomnění. Někdy se to podaří, ale ty vzpurnější občas v nejméně vhodnou chvíli vystrčí růžky a bolestně vám připomenou, že i zdánlivě růžový sad vašeho života má ostré trny.
A někdy přiletí slova, která se vytetují do paměti a zůstanou v ní navždy. Bolest možná jednoho dne odezní, ale vzpomínku na ni nevymažete nikdy.
Takovými slovy mám potetovanou celou paměť a slova, která máma toho večera vmetla babi do tváře, v mozaice mého tetování svítí rudě." (str.141)
Pozor SPOILERY!
Od autorky jsem četla zatím jen Hanu. Les v domě měla půjčený moje mamka z knihovny, knihu jsem u ní viděla a rozhodla se ji taky přečíst. Téma to bylo těžké, ale i tak se to četlo rychle, stránky ubíhaly jedna za druhou, měla jsem přečteno za pár dní.
S hlavní postavou (bylo aspoň jednou zmíněno její křestní jméno? myslím si, že ne, ale nejsem si úplně jistá) jsem zpočátku soucítila, opravdu mi jí bylo líto, prostředí ve kterém vyrůstala bylo otřesné, až se mi z toho někdy dělalo zle…tolik jedu, zloby, negativismu, strašení, ponižování…v téhle rodině bylo zkrátka všechno úplně špatně. Nejvíc mě rozsekalo, že „o tom“ věděli všichni v domě... i když jsem tak nějak tušila, že cácořina máma asi zažívala to samé co ona. O to víc jsem nechápala, že dopustila, aby se to opakovalo, a ještě ji navíc opustila, nechala ji samotnou tomu všemu napospas…pro mě prostě nepochopitelné…
Potom se v příběhu objevil Jakub a Adam. Škoda, že nebyla dořešena dějová linka s jejich otcem, co se s ním stalo, kam odešel…Postava Jakuba mi byla sympatická, asi o to více mě pak hlavní postava naštvala tím, co mu provedla. Přišlo mi to ale trochu přitažené za vlasy... že by ho jen na základě výpovědi devítiletého dítěte, bez nějakých dalších zjevných důkazů (vím, že byla i lékařská prohlídka, ale neměli žádné DNA…), poslali na rok do pasťáku… zkazila mu celý život…co presumpce neviny? Svědectví jeho bratra Adama? Spojení postav přes „jejich tátu“? To mi zkrátka přišlo takové nereálné.
Konec mě zklamal, jednak byl pro mě moc otevřený a doufala jsem, že hlavní hrdinka vyřeší svou minulost nějakým jiným způsobem než že podpálí dům. Šokující pro mě byl nález pod sklepními dlaždicemi.
Upřímně ani nevím jak hodnotit, asi jako lepší průměr. Pustím se teď raději do nějaké oddechovky.
P.S. všimli jste si přeškrtnutého „s“ v názvu knihy na přední straně? Vzniklo pak: „Lež v domě“, příhodná slovní hříčka. A zkusili jste vyndat knihu z obalu?
Myšák jménem Julian
Joe Todd-Stanton
(SPOILER) Knížka čtená dceři. Viděla jsem na ni doporučení na sociální síti, sama bych po ní v knihovně asi nesáhla. Nebylo to špatné, je to příběh pro nejmenší čtenáře. Poslání je takové, že postava, která je v příběhu popsána ze začátku jako záporná, se nakonec může zachovat hezky a udělat něco dobrého pro druhého. Je to spíše o ilustracích než o textu, přečetly jsme během pár minut. Ale je to milé. Škoda, že to nebylo detailnější, např. ta část, kdy se myšák Julian s lišákem skamarádí (škoda, že lišák neměl jméno, hned by to bylo osobitější). Ilustrace jsou celkem pěkné, nejvíc se mi líbila ta na poslední stránce příběhu. Dceři přišlo vtipné, jakým způsobem se nakonec Julianovi povedlo lišáka vysvobodit, mě pobavila ilustrace Juliana v liščí tlamě (hlavně jeho výraz).
Tappi a podivuhodné místo
Marcin Mortka
Knížka čtená dceři. Je mi líto, že jsme dočetly poslední knížku ze série Tappi a přátelé. Po Tappim se mi bude stýskat, tuhle partu z Šeptajícího lesa jsem si moc oblíbila. Naštěstí je napsána ještě trilogie Tappiho příhody, ale je asi pro o něco starší čtenáře, časem se do ní určitě také pustíme. Opět skvělé příhody s nenásilným ponaučením, doprovázené skvělými ilustracemi. Nejhezčí kapitola byla ta o podivuhodném místě :) Za zmínku ale stojí i moc hezká kapitola o nočním strachu. Doporučuji nejen tuto knihu, ale i celou sérii, všemi deseti.
Abecední hrátky se zvířátky
Iva Příkaská
Knížka čtená dceři. Objevila jsem ji náhodou v knihovně. Každé písmeno má svou básničku o zvířátku, je zde v rámečku uvedena psací i tiskací forma daného malého i velkého písmena. Někdy je vyobrazen i další obrázek věci, jejíž jméno začíná na konkrétní písmeno. Ilustrace jsou hodně barevné (někdy až příliš, občas to na mě působilo rušivě, ale pro děti možná fajn). Na konci knížky je pak dvoustrana, kde jsou nakreslena všechna písmena pohromadě. Dozvěděla jsem se i pár nových věcí, nevěděla jsem, že levhart sněžný je irbis a s pojmenováním řekomyš jsem se zde setkala poprvé. Některé básničky jsou lepší, jiné trochu horší, ale celkově hodnotím kladně.
Líbila se mi básnička na písmenko D:
"S deštníkem drak přišel k nám,
je moc smutný, žije sám.
Prý ho nikdo nemá rád,
moc mu chybí kamarád.
Nebuď smutný, dráčku milý,
já mám také dlouhou chvíli.
Můžeme si spolu hrát,
dračí vtipy povídat."
P.S. chválím, že je uvedeno, že ježek nejí ovoce, i když pak nechápu tu ilustraci ježka s napíchnutým jablkem a hruškou na bodlinách… ilustrátor mohl místo toho nakreslit žížalu, aby to bylo v souladu.
"Ježek přizná bez mučení,
že ovoce pro něj není!
Loví hmyz a žížaly
na své louce u skály."
Mušlenčiny léčivé pohádky pro dětskou duši
Romana Suchá
(SPOILER) „To divoké drama se odehrává jen na hladině. Když se ponoříš do hloubky, zjistíš, že tam je moře klidné.“ (str. 10)
Knížka čtená dceři. Mušlenčiny příběhy jsem měla v knižním hledáčku už nějakou dobu a slyšela/četla jsem na ně jen samou chválu. Kniha je určena dětem od šesti let, my jsme zkusily přečíst o něco dříve. Myšlenka knihy je super, ale stejně mě to maličko zklamalo. Čekala jsem větší pohádkovost a dějovost, když se děj začal alespoň trochu rozvíjet, byl „narušen“ otázkami, působilo to na mě rozkouskovaně. S výběrem emocí jsem byla spokojená (Hamtík - závist, Strašpytlík - strach, drak Bouřlivák – vztek, Fňukal – smutek, Egon – pocit viny, Šedivák - zklamání, Pochybníček – pocit méněcennosti, Kuliferda – humor, Valentýnka – láska, Nebojsa – odvaha, Jasněnka – radost, Prófa – odpovědnost), ale překvapilo mě, že postavě Brbly, který se vyskytoval hned v několika kapitolách, nebyla věnovaná samostatná kapitola, kde by byl blíže popsán. Fňukala bych pojmenovala nějak jinak, protože fňukání a smutek osobně vnímám jako dvě rozdílné emoce. Překvapila mě dcerka, když se mě jednou zeptala: „Mamko, ty máš v sobě teď draka Bouřliváka, viď?“ Jsem ráda, že si ze čtení něco zapamatovala a dokázala rozpoznat emoci. Líbilo se mi jak Mušlenka s Egonem postavili z kamenů chodníček, truhlička, do které si ukládáme všechno pěkné, co nás v životě potkalo nebo notýsek, do kterého můžeme zapisovat, co všechno se nám povedlo, co jsme se naučili a v čem jsme dobří. Ilustrace jsou moc hezké, ty se mi opravdu líbily, na velkém formátu knihy hezky vynikly. Celkově se mi kniha líbila a doporučuji ji k přečtení, je určitě pro větší děti, ale i ty menší si z ní (za pomoci vysvětlení od dospělého, tak jako u nás) určitě něco vezmou.
A ještě si tu chci odložit věty/myšlenky, které je dobré nezapomínat a připomínat si je:
- strach je dobrý, protože dokáže upozornit na možné nebezpečí a je důležitý k přežití
- vztek je dobré vyventilovat a nedusit ho v sobě
- pohlazení je mnohdy víc než slova
- nebát se sdílet bolest a nechat si pomoct
- je jedno co si o vás myslí druzí, je důležité abychom dělali věci s dobrým
úmyslem a věřili sami sobě
- je důležité poučit se ze svých chyb a napravit je
- někdy stačí se jen dívat a dát věcem čas
- ne všechny věci jsou takové jak se na první zdají být
- „Je čas nechat staré zmizet, aby mohlo přijít něco nového.“ (str. 61)
- je dobré umět si udělat legraci sám ze sebe, ale i s humorem se musí
opatrně, abychom někoho neranili
- i dobrota a laskavost mají své meze, je důležité umět se ohradit a nenechat se využívat
- odvaha nám dává křídla a možnost poznat nové věci, ale je důležité
nepřeceňovat své možnosti a sílu
- nepřebírat odpovědnost za ostatní, protože tím dáme dotyčnému
možnost naučit se postarat sám o sebe
- nebrat všechno tak vážně
„Na celém světě není nikdo jako ty. Vůbec nemusíš být lepší.“ (str. 12)
Manželé odvedle
Shari Lapena
(SPOILER) Knihu jsem ulovila na knižním swapu a roky mi pak ležela v knihovně. A protože jsem dlouho nečetla žádný thriller/detektivku, přišla konečně její chvíle. Styl psaní mi přišel hodně kostrbatý, ne, že by se to nedalo vůbec číst, ale moc mi to nesedlo. Co se týká zápletky, ta byla dobrá, bylo to napínavé, mělo to celkem spád. I když už dopředu trochu tušíte o co asi půjde, najde se i pár překvapivých situací. Jako plus beru, že autorka poodkryla téma poporodní deprese a toho, že mateřství není pro všechny ženy ve znamení růžových obláčků a věčně svítícího slunce. Annin manžel Marco to se svým plánem nedomyslel, nechápu, že takhle riskoval a byl tak naivní, že ho nenapadlo, že se může něco zvrtnout. Nedokáži si představit Anninu bezmoc…navíc umocněnou tím, že když trpí disociativní poruchou a má „výpadky“, během nichž si nepamatuje co dělala, nebyla si pak vůbec jistá tím jestli Coře něco neprovedla ona sama. Škoda, že nebyla detailněji vykreslena postava detektiva Rasbacha. Cynthia byla pěkná mrcha, a Richard…škoda slov. Konec, resp. poslední kapitola, byl hodně překvapivý. Byla to dobrá oddechovka, kterou jsem měla přečtenou během pár dní, protože jsem byla zvědavá jak to všechno dopadne, nechávat si ji ale nebudu a pošlu ji o dům dál. Slabší 4 *.
Barevné říkanky
Miluše Vítečková
Knížka čtená dceři. Narazila jsem na ni náhodou v knihovně a zaujaly mě ilustrace. Jsou pro mě sice trochu „atypičtější“, ale krásně barevné. Básničky jsou krátké, o obyčejných věcech, hezké. Tentokrát ale asi zaujaly více mě než dcerku :) Za mě povedené, oku lahodící, doporučuji k přečtení.
Tučňák
Tučňák ťapká po ledu,
uvidíme kouzlo.
Ono mu to totiž právě
na tom ledě sklouzlo.
Místo něho je teď pouze
sněhobílá koule.
Chudák...až se dokutálí
bude samá boule.
Bohumil
Veronika Hájek Hurdová
(SPOILER) „Základy je někdy dobrý zbourat, když tě drží tam, kde už to pro tebe není dobrý.“ (str. 409)
Za mě jsou knihy Veroniky Hájek Hurdové čtivé, její styl psaní mi vyhovuje (vyskytovalo se tu ale docela dost chyb). Založila jsem si, stejně jako v Božidaře nebo Agnes, několik vět, ke kterým se chci v budoucnu vrátit a připomenout si je, např. „Často obdivujeme jedince, co konají velké věci a srdnatě se pouštějí do zásadních bitev pro dobro celého lidstva. Málo však oceňujeme ty, kteří navzdory fackám osudu zvládají jen stát na místě. Někdy je totiž takové obyčejné stání mnohonásobně náročnější než sprint.“ (str. 209) nebo „Starat se o věci, které můžeš zlepšit. Netrápit se tím, s čím nic nenaděláš. Víc dělat než mluvit. … Život není složitý, když si ho složitý neuděláš.“ (str. 39)
Kdybych měla porovnat Bohumila a Božidaru, líbila se mi druhá zmiňovaná kniha více (oceňuji lehké propojení skrze Mojmíra). V Bohumilovi mi úplně nesedlo politické téma, knihy čtu převážně z důvodu úniku od reality a tady to bohužel nešlo…neříkám, že s některými názory nesouhlasím, ale nebavilo mě o tom číst. Stejně jsem to měla i se stavební dějovou linkou, která se u mě taktéž nesetkala s větším zájmem. Kapitoly, které se věnovaly Vilému Hladíkovi pro mě byly nejméně zajímavé, i když ke konci, kdy se staral o jezevčíka Forresta mi byl už bližší. Rozesmál mě Vilémův vstup do světa pejskařů. :) Fandila jsem mu s paní Šestákovou, to byla postava, která mě bavila. Přečetla jsem i autorčiny poznámky ke knize, těšila jsem se, že se tam dozvím o Valérii něco více, ale nebyla tam o ní žádná zmínka, škoda. Nejblíž jsem měla k Marii Jánské, jednak věkově, protože její postava je stejně stará jako já, a stejně jako ona i já mám dvě malé děti, takže jsem se dokázala snadno vcítit do většiny situací, které prožívala. Na Marii se mi hodně líbilo, že změnila výchovný styl, že nepokračovala ve výchově synů Jeníka a Vašíka v tom samém duchu, jak bylo zvyklostí u nich doma (aneb šílená výchova Dobroslava Jánského, „Často nejvíc zraňuje, když od nejbližších nezazní to, co tak zoufale toužíme slyšet.“ (str. 132)). A i mě napadla stejná otázka jako ji: kam Bohumil chodí na záchod. :D Dějová linka s Lubošem měla až moc sladký konec. Bohumil mi byl poměrně sympatický. Líbilo se mi na těm to, že víc konal než mluvil. „Na světě jsou zkrátka věci, které je potřeba udělat, a nemá smysl nad nimi dlouze rozjímat.“ (str. 315). A že chtěl žít jednoduše. Ale s jeho nemluvením obecně to byl naopak druhý extrém. Mrzelo mě, že nebyl rozebrán jeho vztah s dcerami po tom co odjely s Blankou do Francie, to s nimi úplně přerušil kontakt? Ony za ním nikdy nepřijely na návštěvu do Čech?
Oceňuji, že autorka dala nahlédnout do mužského světa, ale za mě je to z jejích dosud čtyř čtených knih ta nejslabší.
„Život není to, co se vám děje, ale to, jak se k tomu postavíte.“ (str. 371)
Tappi a první sníh
Marcin Mortka
Knížka čtená dceři. Když jsme si ji vypůjčily v knihovně, říkala jsem si, že tematicky do zrovna probíhající ročního období moc nezapadá...ale opak byl pravdou, protože příběh usměvavého Tappiho a sobíka Chichotka začíná, když v Šeptajícím lese nastává jaro, provede nás létem a podzimem a poslední dvě kapitoly, z celkového počtu deseti, jsou věnované zimě. Tappi a první sníh jsme četly až jako druhou knihu, ačkoliv je to první díl, ale myslím, že to ničemu nevadilo. Vikinga Tappiho jsme si s dcerou moc oblíbily, mě se líbila jeho klidná a dobrosrdečná povaha. Příběh byl pěkný, objevily se nové postavy (vlčí rodinka Tlama, Hajdulka a Břehulík), líbila se mi kapitola Tappi a zlomyslná zaklínadla o čaroději Skřípákovi, který medvědu Břicháčovi vyčaroval místo nosu klobásu, z Chichotka udělal houští, veverce Čiperce přičaroval zaječí uši a bobru Rachotkovi zase motýlí křídla. Řešení v podobě snídaně, spánku na měkoučkém polštáři a smíchu bylo skvělé. Knížka je určena dětem 4+, kapitoly jsou krátké, většinou jsme jich četly víc za sebou, ilustrace jsou moc hezké. Určitě doporučuji a těšíme se na další díl.
Krysáci jsou zase spolu
Jiří Žáček
Knížka čtená dceři. Oproti prvnímu dílu jsem si pokračování příběhů krysích přátel Huberta a Hodana se sádrovým trpaslíkem Ludvíčkem a laboratorním potkanem z Prahy Edou užívala víc, už jsem si zvykla na styl psaní a po „Jak ses vyspal, Hodane?“ se mi snad bude i stýskat. :) Po dočtení knihy máme ještě v plánu zhlédnout druhou řadu večerníčku. Nechybí zde osobitý humor a nevšední příběhy plné dobrodružství, ve kterých lze najít i poučení, hlavně o kamarádství. Nejvíce se mi líbila kapitola o ježku Pančoškovi, který s krysáky upekl štrůdl. „Pověra, že pátek třináctého se nepeče, je skutečně jen pověra. Když je hlad, peče se vždycky!“ (Evokovalo to také někomu pana Punčocháře? :D náhoda, záměr? :)). Rozesmála mě hláška: „Tož, kamarádi se zakopávat nesmějí.“
Kniha je spíše pro větší děti, jak už jsem psala v hodnocení prvního dílu. Má celkem 13 kapitol na 85 stranách a opět nechybí Opravník omylů pro malé rozumbrady.
Doporučuji k přečtení.
Obrázková abeceda s říkankami
Jan Susa
Knížka čtená dceři. Objevila jsem ji v regálu knihovny úplnou náhodou při hledání jiného titulu. Každému písmenu je věnována dvoustrana, kde je vyobrazeno velké a malé písmeno v tiskací i psací formě, dále je zde básnička, ve které je písmenko červeně zvýrazněno, což se mi moc líbilo, protože si čtenář písmenko „nakoukává“ v textu. Nechybí ani menší obrázky začínající na dané písmenko a velký obrázek na druhé straně, ve kterém děti najdou nejen menší obrázky, ale i nějaké navíc (to dceru hodně bavilo, pak vymýšlela i další slova na probírané písmenko). Ilustrace jsou moc hezké, básničky obsahově celkem pěkné. Za mě moc hezky udělaná kniha pro děti seznamující se s písmeny. Určitě doporučuji!
Bum, Bam a Bim
Lenka Dolanová
Knížka čtená dceři. Objevila ji sama v knihovně. Jsou to příhody tří malých skřítků – černovlasého Buma, světlovlasého Bama a zrzavého Bima – v zelených kamizolkách, kteří žijí daleko odsud, ale blízko u moře. „Je to jako když cinká zvonek – bim, bam, bum, jenomže obráceně. Bum, Bam a Bim.“ Hlavní postavy na mě působily spíše jako vnitrozemští lesní skřítkové, dělalo mi problém přiřadit si je k nějaké oblasti u moře. Kapitoly jsou kraťoučké, psané velkými písmeny, takže ideální pro začínající čtenáře. Délka kapitol ale často způsobovala to, že mi jejich konec přišel useknutý. Zhruba od poloviny už byl příběh plynulejší, více navazoval. Ilustrace mě osobně moc nenadchly, příběh také moc ne, myslím, že za pár měsíců nebudu vědět o čem kniha byla. Horší průměr.
Jak vosa Žofka vyrazila do světa
Olga Bendíková
Knížka čtená dceři. Zaujala mě v knihovně veselou obálkou a tématem, doteď jsme četly jen o včelách. Nebylo to špatné, ale styl psaní mi připadal těžkopádný, chtělo by to ve vyprávění větší lehkost. Kapitoly byly poměrně dlouhé. Ilustrace hezké, ale vadil mi například obrázek, kde vosa Žofka pije z kaluže vody a pije brčkem (v jiné ilustraci sosá rozlité víno také brčkem)...přitom zrovna v tomto případě by to šlo znázornit normálně a bylo by to pochopitelné. V knize se vyskytují zajímavosti, malí čtenáři se něco přiučí, je tam dobrodružství a šťastný konec. Za nás průměr.