Luccinda
komentáře u knih
Hana
Alena Mornštajnová
Vypravěčské umění Aleny Mornštajnové mě pohltilo hned na prvních stranách. Příběh je vyprávěn z pohledu vícero postav, které čtenáře provázejí různými časovými obdobími. V první části, kdy se vyprávění zaměřuje na devítiletou Miru, jsem oceňovala především schopnost autorky skvěle vystihnout myšlení dítěte a jeho proměnu v době dospívání. Druhá část mě z celé knížky zasáhla asi nejvíce. Popisuje totiž vývoj české společnosti před druhou světovou válkou a měnící se postoj lidí k Židům. Třetí část potom odhalila tajemství tety Hany, které je tak smutné a hrůzyplné, jak jen může být.
Knížka ve mně zanechala spoustu emocí, navzdory silnému tématu, které zpracovává, se ale četla neuvěřitelně snadno. Příběh plyne strhujícím tempem, a i přes velmi těžké pasáže a potoky slz, které mi tekly po tvářích, jsem knížku zvládla přečíst během jednoho jediného dne.
Spasitel
Andy Weir
Občas někde zmíním, že Marťan od Andyho Weira patří k mým nejoblíbenějším knížkám vůbec. Proto, kdybych měla vyjmenovat své top tři nejočekávanější knihy tohoto roku, Spasitel by byl mezi nimi. Do knížky jsem šla s obrovským očekáváním a opravdu se mi ulevilo, když se po prvních stranách ukázalo, že to žádný průšvih nebude. Tohle bylo perfektní!
O příběhu potřebujete vědět jen to, že hlavní hrdina Ryland Grace byl vyslán na vesmírnou misi, aby zachránil život na planetě Zemi. Já sama jsem si o knize nic dalšího nezjišťovala, a tak mě děj překvapoval od samého začátku. Nejvíce mě ale šokovalo, když se odhalila hlavní zápletka knihy. Něco takového jsem absolutně nečekala a popravdě jsem se i trošku bála, aby se toho tématu autor správně chopil, aby to mělo hlavu a patu. A dopadlo to skvěle.
Pokud se vám líbil Marťan, Spasitel vás stoprocentně nezklame. Andy Weir vsadil na již osvědčené prvky – hlavním hrdinou je sarkastický vědátor, který se ocitne sám na místě, na kterém by se asi nikdo z nás ocitnout nechtěl. Příběh je protkaný vědeckými popisy, které dodávají knize na uvěřitelnosti. Po celou dobu čtení si říkáte „páni, tohle by se opravdu mohlo stát“. A když už si myslíte, že je všechno na dobré cestě, autor vás rychle vyvede z omylu.
Jasně, Marťan je jen jeden. Ale myslím, že pokud bych četla Spasitele jako prvního, nejspíš by byl právě on na tom mém seznamu nejlepších knih, co jsem v životě četla. A především musím vyzdvihnout konec, který byl o tolik lepší než konec Marťana. Fakt! Něco takového jsem opravdu nečekala a ještě teď mě fascinuje, jak to mohl autor takhle vymyslet. Parádní tečka za nezapomenutelným příběhem.
V šedých tónech
Ruta Sepetys
Mlčící fontány jsem měla v top knihách, pak ale přišlo zklamání v podobě Potrhaných křídel. Tak trochu jsem ale tušila, že Potrhaná křídla byl prostě omyl a další knihy Ruty Sepetys budou zase silné a nezapomenutelné. A román V šedých tónech mi to potvrdil.
O tom, že během druhé světové války nepáchali zlo pouze nacisté, už asi všichni víme. V téhle knize se ocitáme v sovětském pracovním táboře na Sibiři, kam byla spolu s dalšími litevskými rodinami deportována i patnáctiletá Lina s maminkou a malým bráškou. O hladu a v nelidských podmínkách přežili krutou zimu jen ti nejsilnější.
Ruta Sepetys má obrovský dar vyprávět i o těch nejkrutějších obdobích z našich dějin neskutečně lehce a poutavě. Protože sledujeme příběh očima mladé Liny, může se její vyprávění zdát trošku naivní, ale o to více na čtenáře zapůsobí, že vše sleduje pohledem nevinného dítěte. Nemám co vytknout, bylo to skvělé a moc se těším na další autorčiny knihy, ještě mi zbývá Sůl moře a Musím tě zradit.
Zuzanin dech
Jakuba Katalpa (p)
Česká próza z nakladatelství Host má obecně velmi vysokou kvalitu a ani Zuzanin dech není výjimkou. Jedná se o mé první setkání s autorkou, ale určitě nebude poslední! Zuzanin dech se totiž jistojistě zařadí na můj seznam nejlepších knih roku 2020. Ačkoliv kniha Jakuby Katalpy nepřináší do české literatury nic nového – příběhy s tematikou holokaustu jsme tu přece jen měli už mockrát – měla jsem pocit, že čtu něco jedinečného.
Na knize musím vyzdvihnout především skvělý styl psaní, který na první pohled působí velmi stroze a jednoduše, nicméně o to víc emocí se v něm skrývá. Až mě samotnou překvapilo, jak moc bylo čtení Zuzanina dechu psychicky náročné. U příběhu z druhé světové války by se to asi dalo čekat, nejnáročnější pro mě ale kupodivu nebylo číst o hrůzách v koncentračním táboře, kam se Zuzana dostává ve druhé třetině knihy, nýbrž až ta část poté, co je tábor osvobozen a Zuzana se dostává domů. Bylo pro mě velmi těžké číst o mladé dívce, která přežila koncentrační tábor, jen aby prožívala další a další krutosti. Konec byl proto jakýmsi vysvobozením, nejen pro Zuzanu, ale i pro mě, protože další dávku deprese už bych asi nezvládla. Ale byla to vskutku fantastická kniha!
Zahrada
Petra Dvořáková
Už jsem myslela, že Vrány nic nepřekoná, ale Zahrada se mi líbila ještě o kousek víc. Petra Dvořáková nepotřebuje mnoho stran, aby dokázala čtenářovu duši rozložit na milion kousíčků a pak ji zase slepit dohromady. Bylo to těžké čtení. Téma, kterým se kniha zabývá, je ve společnosti velmi tabuizované, hlavně protože není lehké o něm otevřeně mluvit. Já se přiznám, že až do přečtení téhle knihy jsem tohle téma vnímala dost jednostranně, Petra Dvořáková mě ale donutila přemýšlet o něm z úplně jiného úhlu pohledu.
S hlavní postavou bývalého faráře jsem soucítila, přesto věřím tomu, že v reálném životě by ho spousta lidí odsoudila. Bylo těžké vcítit se do jeho role, jeho příběh byl opravdu smutný. Přesto byla kniha velmi čtivá, takhle to umí jen Petra Dvořáková. Moc doporučuju!
Šikmý kostel
Karin Lednická
První a druhý díl Šikmého kostela jsem měla doma poměrně dlouho, jejich čtení jsem ale odkládala záměrně. Chtěla jsem počkat, až bude na obzoru vydání třetího dílu, abych si mohla přečíst celou trilogii pěkně najednou. A dobře jsem udělala. Teď po dočtení prvního dílu si nedokážu představit, že bych čekala rok, než bych si mohla přečíst pokračování, a pak další tři roky na díl závěrečný.
Autorka se pro svůj příběh inspirovala skutečnými osudy hornických rodin a zasadila ho do období konce 19. a počátku 20. století. Tato doba samozřejmě zahrnovala nejednu nešťastnou událost a já se přiznám, že jsem o tom, co se u nás po konci první světové války odehrálo, neměla nejmenší tušení. Šikmý kostel mi tak odkryl velmi důležitou součást naší historie a já jsem za to autorce neskutečně vděčná.
Bála jsem se, že bude knížka náročnější na čtení, ale vůbec ne. I když jsem jí zrovna neměla v ruce, pořád jsem na ní musela myslet a přemýšlela jsem, jaké zkoušky na naše hrdiny ještě čekají. A v hlavě mi Šikmý kostel zůstal i dlouho po dočtení. Už teď se nemůžu dočkat, až budu v příběhu pokračovat, a jsem si jistá, že celá trilogie bude patřit mezi ty nejlepší knihy, které jsem za svůj život přečetla.
Kde zpívají raci
Delia Owens
Některé knihy vám prostě sednou. Možná ani nedokážete říct, co je na nich zvláštního, čím vás tak okouzlily. Ale zkrátka si vás získají a pak už je nedokážete dostat z hlavy.
Knížka vypráví příběh inteligentní, citlivé a osamělé dospívající dívky, která je jednoho dne obviněna z vraždy mladého muže. Kromě nádherných a podmanivých popisů přírody a chování zvířat, Kyiných pocitů a pomalu rozvíjející se lásky tak knížka obsahuje i detektivní zápletku s velmi překvapivým koncem. Kde zpívají raci tak má každému co nabídnout. Román byl krásně a citlivě napsaný, bavilo mě prolínání dvou dějových linek, poznávání života v bažině i vyšetřování vraždy. Za sebe nemám knížce co vytknout, byla naprosto dokonalá a určitě se objeví na mém seznamu top knih za rok 2021.
Les v domě
Alena Mornštajnová
Stejně jako spoustu jiných čtenářů, i mě si Alena Mornštajnová získala knihou Hana, kterou považuji za naprostý skvost české literatury. Ačkoliv dosud nemám od autorky přečtené všechno, co napsala, po novince Les v domě jsem musela sáhnout okamžitě. A jsem opět nadšená.
Bylo to silné a mrazivé čtení, od samého začátku jsem cítila lítost a smutek nad těžkým a nespravedlivým osudem malé cácorky, která prožila dětství v nefunkční rodině. Takhle zpětně mě mrzí, že jsem vinou sociálních sítí měla vyzrazenou zápletku ještě před samotným čtením. Autorka dokázala do knihy vložit velmi citlivé a smutné téma tak jemně a nenásilně, že kdybych dopředu nevěděla, čím se kniha bude zabývat, pravděpodobně bych byla hodně překvapená.
Ještě bych chtěla zmínit, jak krásně a metaforicky byl v knize popsaný les, který představoval všechno zlé, co se hlavní hrdince dělo. I ve mně vyvolávaly popisy lesa pocity tísně, strachu a zoufalství, přesně jak to popisovala malá cácorka. To bylo naprosto perfektní.
Dej mi své jméno
André Aciman
Čím jsem starší, tím častěji se v literatuře snažím vyhledávat nějaký hlubší smysl, něco, co by mě donutilo o té dané knize přemýšlet. A Dej mi své jméno to do puntíku splňuje. Na první pohled by se mohlo zdát, že se tato knížka neliší od jiných současných youngadultovek. Příběh je vcelku jednoduchý, nenajdeme tu žádnou super originální zápletku, hlubokomyslné dialogy či dechberoucí popisy prostředí. Kouzlo této knížky totiž spočívá především v úvahách a myšlenkách hlavních hrdinů.
Na rovinu říkám, že pokud nejste fanoušci knížek s pomalu plynoucím příběhem bez nějaké větší akce, Dej mi své jméno se vám pravděpodobně příliš zamlouvat nebude. Mě samotnou hodně překvapilo, že jsem celou knížku zvládla přečíst v průběhu jediného dne, a že navzdory pomalému ději byla knížka neuvěřitelně čtivá. Z velké části na tom má podíl autorův nádherný, skoro až poetický styl psaní, který tento všední příběh dokázal pozvednout úplně na jinou úroveň. Knížka mě donutila přemýšlet - o životě, o lásce a touze, o ztrátě blízkého člověka. Všechny ty myšlenky a pocity, které se v knize objevují, jsou popsány tak reálně, jako bych to prožívala já sama. Autor navíc dokázal krásně vystihnout bezstarostnou letní atmosféru prosluněné Itálie, díky čemuž jsem měla pocit, jako bych sama trávila prázdniny na italské Riviéře.
Vrány
Petra Dvořáková
Nedávno jsem přečetla Já jsem hlad od Petry Dvořákové a bylo mi doporučeno pustit se také do knihy Vrány, protože jsou oba příběhy určitým způsobem propojené. Stejně jako Já jsem hlad, i Vrány jsem měla přečtené během jednoho odpoledne. Autorce se na necelých 200 stranách podařilo popsat neskutečně bolestný příběh, který se paradoxně díky jednoduchému a čtivému stylu psaní četl velice snadno.
Příběh sledujeme střídavě z pohledu dvanáctileté Báry a její matky. Hlavním tématem knihy jsou rodinné vztahy, především tedy vztah matky a dcery. Vrány tímto částečně navazují na knihu Já jsem hlad, kde měla hlavní hrdinka také nelehké dětství a komplikovaný vztah s rodiči. Vrány toto téma dále rozvíjejí, více se pak zaměřují na dospívání malé Báry a věnují se také domácímu násilí a zneužívání.
Petra Dvořáková velmi dobře popsala dysfunkční rodinné vztahy, zajímavé pak byly hlavně pasáže vyprávěné z pohledu matky, která byla, s prominutím, pěkná kráva. Bylo mi líto Báry, která nikdy nebyla pro své rodiče dost dobrá. Konec mě hodně zasáhl, přišel jako blesk z čistého nebe a něco takového jsem vůbec nečekala. Ale napsané to bylo krásně.
Sůl moře
Ruta Sepetys
Román popisuje jednu z nejtragičtějších událostí druhé světové války, přitom většina lidí vůbec netuší, že se vůbec odehrála. Ruta Sepetys se opět soustředila na část historie, která nám byla dosud skrytá. Smutný a dojemný příběh je vyprávěný z pohledu čtyř mladých lidí, kteří na sklonku války prchají před postupující sovětskou armádou a spolu s desetitisícem dalších válečných uprchlíků se snaží dostat na loď Wilhelm Gustloff, která je má dopravit do bezpečí. Místo záchrany ale nastane peklo a loď, na které jsou hlavně ženy a děti, skončí na dně oceánu.
Na palubě Wilhelma Gustloffa zemřelo šestkrát více lidí než na Titaniku, přesto zůstává ve stínu této mnohem slavnější námořní tragédie. Díky románu Sůl moře se tak aspoň dostane do povědomí čtenářů. Kniha se navzdory těžkým osudům čte opravdu lehce, jak je u autorky zvykem. Příběh mě naprosto pohltil, bylo to velmi silné a emotivní čtení. Dokonalost!
Kladivo na čarodějnice
Václav Kaplický
Historický román Kladivo na čarodějnice se plným právem dostal na seznam povinné četby k maturitě a přestože se hlavně svým tématem řadí spíše k té náročnější literatuře, jako jedna z mála knih z maturitní četby se mi četl opravdu dobře. Autor se sice jazykově snažil přiblížit české mluvě 17. století, ale díky jednoduššímu stylu psaní, krátkým kapitolám a napínavé dějové lince bych knížku označila dokonce jako čtivou, díky čemuž by s ní nemuseli mít problém ani mladší čtenáři. Jediný zádrhel představovalo značné množství jmen, nicméně už po pár desítek stranách zjistíte, že pokud si zapamatujete cca pět hlavních postav, zbytek jmen už není pro samotný děj tak důležitý. Co se mi na knížce hodně líbilo bylo střídání vypravěčů, kteří se měnili třeba i v průběhu jedné kapitoly. Vůbec to nebylo tak zmatené, jak by se mohlo na první pohled zdát, naopak díky tomu máte naprostý přehled o ději a lépe pochopíte myšlení a uvažování některých postav.
Autor v této knížce zpracovává skutečnou událost z konce 17. století. Příběh je vážně děsivý už jen sám o sobě, ale když se po dočtení knížky dozvíte, že to všechno se skutečně stalo a že všichni ti lidé skutečně žili, to vám teprve přeběhne mráz po zádech. Je až neuvěřitelné, co všechno dokáže způsobit fanatismus jednoho jediného člověka a kam až může zajít lidská lhostejnost. Je prostě příšerné, strašné a smutné, k čemu všemu vás dokáže dovést víra a za jakými hrůzami stojí náboženství. Nicméně pokud rádi čtete o lidském utrpení stejně jako já, tahle knížka je přesně pro vás!
To nejlepší v nás
Colleen Hoover
To nejlepší v nás je v pořadí čtvrtá knížka od Colleen Hoover, kterou jsem přečetla, a určitě se bude řadit k mým nejoblíbenějším. Jak už je u autorky zvykem, i v této knížce se rozhodla zpracovat silné a citlivé téma, což je v kombinaci s nádherně napsanou romantickou linkou to, co mě na jejích románech baví nejvíce. To nejlepší v nás vypráví příběh Quinn a Grahama, jejichž manželství se pomalu rozpadá z jednoho jediného důvodu – nemůžou spolu mít dítě. Quinn si po celou dobu jejich snažení dává za vinu svou neplodnost, Grahama zase užírá událost z jeho minulosti, kvůli které si nemohou zažádat o adopci. Oba dva se čím dál víc utápí ve vlastním smutku a výčitkách, což zapříčiňuje tíživou atmosféru celé knížky.
Colleen Hoover opět dokázala vystihnout pocity a myšlenky hlavních hrdinů tak, že jsem se do nich mohla naplno vcítit. Přestože jsem si nikdy neprošla ani dlouhodobým vztahem, ani neúspěšnými pokusy o dítě, prožívala jsem příběh od začátku až do konce. Knížka ve mně vyvolala spoustu emocí a donutila mě přemýšlet o smyslu a síle manželství, o mateřství a neplodnosti. Přečteno jedním dechem a už netrpělivě vyhlížím další knížky téhle skvělé autorky!
Tiché roky
Alena Mornštajnová
Mistrovsky napsaný příběh jedné zdánlivě obyčejné rodiny. Přesně jak je u Aleny Mornštajnové zvykem. Kniha se odehrává ve dvou časových rovinách, takže se postupně dozvídáme celý příběh zarytého komunisty Svatopluka a jeho dcery Bohdany.
Moc se mi líbil způsob vyprávění, kdy kapitoly vždy končily a začínaly stejnou větou. Je to maličkost, která ale dokáže dodat knize takový poetický nádech. Jediné, co bych jí vytkla, je otevřený konec. Trošku mě mrzelo, že jsme nedostali ještě jednu dvě kapitoly, takhle to vyprávění bylo dost useknuté.
Když srovnám Tiché roky s dalšími knihami od autorky, Hana a Les v domě se mi líbily o trochu více. Nejslabší knihou je za mě Listopád.
Půlnoční knihovna
Matt Haig
Tohle je kniha, která určitě nesedne každému a hodně záleží i na tom, v jakém rozpoložení a životním období se zrovna nacházíte. Mně ale sedla neskutečně. Možná to bylo i tím, že jsem ji četla na konci roku, kdy má člověk tendenci bilancovat ten předchozí rok a přemýšlet, kam se jeho život bude ubírat, podobně jako to má hlavní hrdinka knížky.
Nora trpí depresí. Má pocit, že všechny ve svém životě zklamala, a že už ji nic pěkného nečeká. Potom, co se rozhodne svůj život ukončit, se ale ocitne v Půlnoční knihovně a dostane možnost odčinit všechna svá špatná rozhodnutí.
Téma paralelních životů bylo neskutečně zajímavé, autor do příběhu vložil spoustu důležitých myšlenek a líbilo se mi i to, jak citlivě a zároveň upřímně dokázal popsat život člověka s depresí. Navzdory těžkému tématu se ale kniha čte snadno a má v sobě spoustu pozitivní energie.
Příběh služebnice
Margaret Atwood
K Příběhu služebnice jsem se dostala pár let zpátky díky seriálu, který se mi ale nelíbil natolik, abych v něm po první sérii pokračovala. Nedokázala jsem si najít cestu k hlavní hrdince, která mi byla nesympatická, a nesedl mi ani styl vyprávění. A tak jsem si říkala, že zkusím knihu. Do té papírové se mi ale nechtělo, tak jsem sáhla po audioknize.
Když jsem jí začala poslouchat poprvé, moc daleko jsem se nedostala. Prostě mě to nechytlo. Po pár měsících jsem to ale zkusila znovu a tentokrát s větším úspěchem. Poslech mě bavil od první do poslední minuty. A oproti seriálu jsem dokázala mnohem víc vnímat i svět budoucnosti, který autorka vymyslela opravdu fantasticky. Bylo to místy děsivé čtení, které by mohlo sloužit i jako varování pro budoucí generace. Někdy mám pocit, že jsme jen krůček od toho, aby se to ve společnosti takhle zvrtlo…
Stvůra
Kristýna Trpková
Na to, že detektivky nemusím, tak tohle mě hodně bavilo! Je pravda, že podle anotace jsem od knížky čekala něco trochu jiného. Dvě mrtvoly - myslela jsem, že oba případy budou nějak propojené, ale nakonec to bylo všechno mnohem jednodušší a vyšetřovala se pouze jedna vražda. To mě trošku mrzelo, na druhou stranu byl příběh o to uvěřitelnější a to české prostředí… No, byla jsem napnutá, jak to dopadne.
Při čtení jsem fakt měla pocit, jako bych se koukala na českou kriminálku v televizi. Všechno jsem si dokázala živě představit a nemohla jsem se dočkat, až odhalím vraha. Takže za mě úplně suprová oddechovka, která mi asi v hlavě dlouho nezůstane, ale čtení jsem si užila. A určitě se pustím i do další knížky od autorky.
Matčin hrob
Lisa Regan
Tak tohle je absolutní must read pro všechny milovníky napínavého čtení! Matčin hrob je naprostá bomba a už jen kvůli němu si tuhle sérii prostě musíte přečíst. Ano, doporučuji začít prvním dílem Mizející dívky, který je skvělý. Uvidíte, že nebudete zklamaní. Druhý díl Dívka beze jména je o maličko slabší, ale pořád dobrý. A pak přijde Matčin hrob a ten vás zaručeně dostane a dáte mi za pravdu, že tahle série za přečtení stojí. No fakt!
Pokud už máte Mizející dívky nebo Dívku beze jména za sebou, určitě máte spoustu otázek ohledně Josiiny minulosti. Víme, že neměla lehké dětství, že stále bojuje se svými démony a nese si jizvy na těle i na duši. A Matčin hrob nám konečně dává odpovědi. Kdo skutečně byla Josiina matka? Co se stalo s jejím otcem? Proč Josie nesnese pohled na zavřenou skříň? A jak se poznala s Rayem, jejím prvním manželem? Všechno se tu dozvíte!
Kapitoly z Josiiny minulosti se střídají s kapitolami z přítomnosti, kdy probíhá vyšetřování dalšího zapeklitého případu, do kterého je jako obvykle zapletená i Josie a její nejbližší. Jak je u autorky zvykem, kapitoly jsou krátké, knížka je napínavá a vzrušující, pořád se v ní něco děje, dozvídáte se nové informace a stránky se tak otáčejí úplně samy. A to je přece to, co od dobré detektivky všichni chceme. Matčin hrob je zkrátka výborný, nemám mu co vytknout, je to jedna z top knih letošního roku!
Hotýlek na Islandu
Julie Caplin
Tak tohle byl jednoznačně zatím nejlepší díl z celé série! Bála jsem se, že po dvou zklamáních v podobě Pekárny v Brooklynu a Cukrárny v Paříži se zbytek knih od autorky ponese ve stejném duchu, o to víc mě Hotýlek na Islandu překvapil. Dostala jsem od něj totiž přesně to, co jsem očekávala od všech dílů téhle série - krásnou romantickou linku a nádherně vykreslené prostředí Islandu, kde se příběh odehrává.
Narozdíl od předchozích dílů byl Hotýlek čtivý od první strany. Romantika byla skvělá, stejně jako Lucy mě Alex naprosto okouzlil. Asi to bylo tím skotským přízvukem ;) No a Island je prostě kouzelný sám o sobě a díky autorce jsem měla pocit, že spolu s hlavní hrdinkou ležím v tom nejlepším hotelovém apartmá a pozoruju polární záři. Nemám co vytknout, moc jsem si to užila.
Soběstačný
Zuzana Dostálová
Líbí se mi, jak obálka i název knihy naprosto trefně vystihují její obsah. Příběh začíná v době, kdy je Štěpánovi jedenáct let a celý jeho svět se začíná pomalu rozpadat. Táta odešel a založil si novou rodinu a máma se teď musí hodně ohánět, aby se Štěpánem nějak vyžili. Do toho se přidávají problémy spojené s dospíváním, první lásky a trable ve škole. Náročné životní situace donutily Štěpána až příliš rychle dospět a stát se soběstačným.
Bylo to těžké a náročné, zároveň ale i krásné a dojemné. Autorka se v knize věnuje tématům jako je vážná nemoc, rozpad manželství a jeho dopad na dítě nebo stárnutí a péče o člena rodiny, který se už o sebe nedokáže postarat sám. Skoro celý příběh sledujeme očima malého chlapce, což ještě umocňuje všechny ty tíživé pocity, které ze čtení plynou. Po celou dobu jsem držela Štěpánovi palce a doufala, že v sobě najde dostatek síly, aby se se svým těžkým osudem vypořádal. Byl to opravdu skvělý čtenářský zážitek a já jsem moc ráda, že jsem po knize sáhla.