Litocha
komentáře u knih
Rychlé večeře
kolektiv autorů
Jestli bude každodenní vaření odteď radost, říct nemůžu (i když v mém případě spíše ne), ale rozhodně díky téhle kuchařce odpadne větší část prakticky každodenního dilematu, co zase vymyslet k jídlu. Najdeme tady množství receptů rozdělených do šesti kategorií: polévky, těstoviny, maso a ryby, z jednoho hrnce, rychlovky, do ruky. Většinou opravdu nezaberou významné množství času, čerpají z různých národních kuchyní, využívají různé přílohy (až tedy na můj oblíbený bulgur, se kterým tady není jediný pokrm), jsou opravdu lákavě nafocené. Více ocením ty z běžných surovin, některé totiž - jak je u Apetitu zvykem - obsahují neobvyklé a někdy hůře sehnatelné ingredience (nebo alespoň jídlo potřebuje předchozí plánování). Rozhodně ale minimálně částí pokrmů rozšířím náš rodinný jídelníček.
Není oko jako oko
Ivona Březinová
Při vší úctě k Ivoně Březinové by asi měla zůstat spíše u prózy. Básničky jsou (většinou) poněkud klopotné, kolikrát jsou mnohem víc vypovídající spíše doprovodné ilustrace, které mnohdy těch homonym zachycují více a nápaditěji než text.
Bydlíme hned vedle zoo
Robin Král
Robin Král je u mě už nějakou dobu králem básniček pro malé děti. Těším se, že jak jeho ratolesti porostou, porostou s nimi i verše, které jim táta píše.
Bydlíme hned vedle zoo, prošpikované různými zvířaty, mě pobavilo náramně. Navíc se hned na začátku objevuje jeden z mých oblíbenců - tapír. Představa, že se ráno kromě běžných činností musím vypořádat i s nájezdem divokých zvířat, ve mně vzbudila soucit s nebohým tatínkem. A okamžitě jsem si vzpomněla na Plíhalovu mnohem dospělejší Amnestii. Takže vlastně dvojí potěšení najednou.
Bohužel jsem se, podobně jako muchomurka, opět moc nepotkala s ilustracemi. Ne že by byly vyloženě špatné, ale většina z nich na mě působí tvrdě a studeně. A zrovna u leporel a obecně knížek pro menší děti jsou ilustrace často důležitější než samotný text.
Strašidýlka
Egon Bondy (p)
Nevím, jestli jsou Bondyho Strašidýlka pověstná, mě během studií minula (ovšem ani tehdy mi Bondy moc nekápl do noty, takže možná nejsem cílový čtenář). Samotný text by se mi jakž takž líbil. (I když pražské čtvrti mám v paměti z Žáčkova "Na Smíchově jsem se smál, ve Strašnicích jsem se bál. V Kobylisích jsem jel na kobyle, řehtala se na mě roztomile...", který si s nimi poradil líp a tím, že ho znám déle, je pro mě originálnější.)
Kamenem úrazu je ale podle mě to, že byla knížka vydána jako leporelo pro nejmenší, ale v textu se projevují dospělé záležitosti – jednak odkazy na konkrétní osoby, jednak třeba dolévání piva a zhášení cigarety. Přemýšlím, proč bych ji měla chtít číst třeba dvouletému nebo tříletému dítěti.
Problematické jsou pro mě i ilustrace. Možná nemám výtvarné cítění (nebo ho mám příliš plebejské), ale připadá mi, že Meander se specializuje na "umělecké", mnohdy nelíbivé ilustrace. Tyhle na mě svými temnými barvami, chaotičností a určitou tvrdostí taky nijak kladně nezapůsobily. Je ale pravda, že moc pečlivě jsem si je neprohlížela. Možná bych je při opakovaném prozkoumávání ocenila víc. Ale vzhledem k textu knížku znovu otevírat nemám chuť.
Vlk a tma
Daniel Rušar
Od autora jsem četla tři knížky, ale prostě jsme se nepotkali. Ani jedna mě nenadchla. Záměr dobrý, ale zpracování pokulhává. Nejpřesnější slovo, které mě k nim napadá, je mdlý.
Sísa Kyselá
Martina Drijverová
Syn knížky miluje, ale se samostatným čtením dost bojuje. Tenhle příběh o rafinované pomstě a nečekaně zrozeném kamarádství ho ale zaujal natolik, že ke konci četl sám od sebe více, než bylo nezbytně nutné.
I já jsem se bavila náramně. Kladem knížky jsou krátké věty a velká písmena, takže se začínajícím čtenářům dobře čte. (Jen tedy nakladatelství moc nevychytalo, že tato kniha vyšla jako druhé čtení, a přitom má větší písmo než druhý díl, který je ovšem zařazen mezi čtení první.) I přesto má příběh jasný děj s pěknou pointou, navíc je humorný (tohle všechno často u knížek prvního čtení, které bývají rozbředlé nebo skoro o ničem, případně je zápletka naivní až běda, postrádám). A ilustrace jsou parádní, jak taky jinak u pana Borna.
Trošku mě ovšem rušilo, že se do knihy přece jen otiskla doba vzniku – ať už ve zpodobnění školství, nebo v oslovování spolužáků příjmením – na to si dobře vzpomínám ze svého dětství, ale dnes už je to naštěstí pryč. Neustálé Kyselá tohle a Kyselá tamto mě docela rušilo.
I přes tuhle výhradu je knížka hodně povedená a už jsem půjčila volné pokračování.
Praštěné příhody Berty a Týny
Lucie Šavlíková
Autorčiny Černobílé prázdniny se mi líbí moc, Strach má velké uši je přinejmenším zajímavý, ale tady jsem zklamaná.
Asi jsem měla věřit názvu knížky. Tvoří ji totiž sled více či méně ujetých historek doplněných různými jazykovými hříčkami, většinou se psí tematikou (třeba KáPesZetka - krabička poslední záchrany pro psy). Přestože ty jsou někdy docela roztomilé, celkově to na mě působilo spíše křečovitě (a taky autorce zazlívám, že dává dohromady psy a čokoládu, která je ve skutečnosti pro ně jedovatá - i když je to tady čokloláda).
Nejzajímavější mi připadaly různé cedule a reklamy, nejvíc mi nesedla parodie/satira na covidová nařízení. Ne že by to tehdy u nás nebylo mnohdy jako v Kocourkově, ale sem se mi to prostě nehodí.
Celkově tedy hodnotím hodně slabými třemi hvězdičkami a doufám, že autorčina další kniha se mi bude líbit více. Věřím ale, že i tahle si najde své čtenáře, kterým tento typ humoru bude vyhovovat.
Ajdar
Marjane Satrapi
Pro mě je kniha snadno zapomenutelná. Příběh je velice jednoduchý, putování trochu monotónní. Už po pár dnech po přečtení se mi detaily vykouřily z hlavy. Ani ta popletená zvířata mě nenadchla jako jiné čtenáře - snad proto, že jsem v ruce měla i jiné knihy s popletenými/podivnými zvířaty, navíc pěkněji ilustrované. Ilustrace jsou na mě až moc zjednodušující, líbilo se mi ale barevné ladění a žluto-oranžovo-červené přechody.
(Jako první jsem si zkoušela přečíst název knihy pozpátku, protože mi připomněl Říši Agord, a ulevilo se mi, že není prohozené druhé a třetí písmeno ;)
Já, chobotnice
Magdalena Rutová
Knížka je zajímavou kombinací absurdních, často groteskních situací, slovních hříček a vážnějšího obsahu k zamyšlení - o spotřebě, blízkosti a odcizenosti, ochraně přírody, pocitu lidské nadřazenosti.
Obrázky jsou hezké, ale neužívala jsem si je tak, jak bych asi mohla. Veleobří formát knihy mi popravdě trochu vadil - knížku jen tak nikam nepřevezete, neuložíte ji do regálu, na držení v ruce při čtení taky není ideální, zato ji ty velké archy papíru asi pěkně prodražily.
A někdy jsem taky cítila rozpor mezi neskutečnou moudrostí a přehledem chobotnice a její naivitou (nebo je naivní samotný příběh?). Kniha ale hezky upozorňuje na některá palčivá témata a na to, co je opravdu důležité.
Já, Finis
Václav Dvořák
Zase další knížka, u které jsem rozpolcená. Autor tady ukázal, že nepotřebuje berličku ve formě známého příběhu, ale že dokáže psát i originálně. Pro zkušenějšího čtenáře jsou sice některé postavy nebo situace "čitelné", snadno odhadnutelné, ale děti to tak asi vnímat nebudou. Originality je tam navíc tentokrát opravdu dost. Líbilo se mi, jak byl vymyšlený důvod mizení kluků a jak je to vlastně s těmi nepřátelskými mimozemskými příšerami. Líbil se mi strhující konec knihy. Líbilo se mi to silné sourozenecké pouto.
Co se mi nelíbilo? Pasivní, fatalistický přístup rodičů. Nesrovnalosti, které postřehne i laik (možná jsem jen nedávala pozor a je to tam někde uspokojivě vysvětleno, ale dost jsem přemýšlela třeba nad tím, jak vlastně na Měsíci dýchali) - z lecčeho sice autor vykličkoval (třeba vysvětlení, jak si mohli všichni kluci rozumět), ale leccos zůstalo nevysvětlené nebo neuzavřené.
Problém jsem měla se vzhledem - kniha je na pohled udělaná moc pěkně, ale zvolený netradiční font mě při čtení rušil a dlouho trvalo, než jsem si na něj zvykla.
Zároveň mi opravdu dlouho vadila forma, jakou je kniha napsaná. Ich-forma ve spojení s přítomným časem pro mě byly skutečně rušivé a prala jsem se s tím většinu knihy. Když pominu, že se neustálým přítomným časem připravil autor o možnost pracovat střídáním časů s dynamikou textu (příběh se valí pořád podobným tempem bez šance si trochu odpočinout), spisovné/knižní koncovky sloves na -ji působí u dospívajícího mluvčího prostě nevěrohodně. Psát spisovnou, hezkou češtinou je chvályhodné, ale u dvanáctiletého kluka prostě není takové vyjadřování uvěřitelné.
I tady trvalo, než se příběh rozjel a začal mě bavit - musela jsem si počkat na dobu, kdy se Petr dostal do vesmíru.
Výhrad mám sice víc než dost, na druhé straně si toho pamatuju z četby překvapivě hodně i po několika letech od přečtení, a to jistě o něčem svědčí.
Kroniky Nezmapovaných království: Kašpar a půlnocové
Abi Elphinstone
Zpočátku jsem hodně bojovala s tím, jak mi byli Kašpar (a vlastně i Dočista) nesympatičtí. I když rozumím tomu, proč byl Kašpar napsán právě takhle, působil prostě jako ustrašená bábovka a suchar a po čase se mi při každé zmínce o seznamu a rozvrhu otevírala kudla v kapse. Dočista mě zase dráždila svou umanutostí. To se naštěstí časem dost zlepšilo.
Postavy se docela zajímavě doplňují a vyvíjejí, jejich cesta vede nejen k záchraně království, ale především k pochopení a přijetí sebe sama. Nejmilejší postavou byl ovšem celou dobu Arlo.
Autorce se podařilo vymyslet zajímavou zápletku podpořenou podivuhodným magickým světem. Ten je naplněný různými bytostmi a bytůstkami s jasně popsanými osobnostními rysy (hodně mě bavily třeba mžibaby, ale i mnozí další), mnohými vychytávkami (Šipku bych brala všemi deseti) i vtipnými momenty a přidala i špetku moudrosti (o odvaze, přátelství, spolupráci, sebepřijetí...).
Taky překladatel se vytáhl, většina novotvarů byla přeložena zdařile a text je jazykově hravý (jen Kašparovo jméno bych asi nepřekládala, nějak se mi k němu nehodí).
Přestože samotný děj není vlastně nijak komplikovaný, v tomhle případě je nejdůležitější právě cesta (ve více významech tohoto slova).
Jak tak nad tím přemýšlím, nejspíš přimhouřím oko a i přes výhrady k začátku knihy tam tu čtvrtou hvězdičku přece jen připlesknu. Vlastně se dost těším do dalšího království, i když mi bude líto, že se v něm asi nesetkám s postavami, které jsem si tady oblíbila.
Nevrlý Ruda
Suzanne Lang
Tak tahle knížka se mi líbí moc. Krásně vystihuje, jak někdy prostě člověk nemá náladu a že čím víc na něj druzí tlačí, tím je to horší. I to popírání, po kterém jsme naštvaní ještě víc. A přitom si někdy člověk (nebo zvíře) prostě chce někam zalézt, trošku se litovat a rochňat se ve svém trápeníčku, aby to pak mohlo (třeba i díky někomu druhému, kdo nás chápe) přejít. Taky se mi líbily návrhy dalších zvířat podle toho, co dělá šťastnými právě je.
Obrázky mě pobavily, tenhle rodinný tandem odvedl dobrou práci. Už se těším, až příběh představím školkáčkům. A určitě vezmu knížku i domů, i když moje vlastní šimpanzátko už je trošku starší.
(Jen by mě ještě mnohem více potěšilo, kdyby knížku přeložili jako Nerudného Rudu – já jsem si to takhle zafixovala a pak se divím, že to nemůžu najít v katalogu... Ale zato slovenská verze názvu Fričo je mrzutý, či čo... mě baví notně.)
Žirafy neumí tančit
Giles Andreae
Poněkud krkolomnému příběhu neprospívají klopýtavé a šroubované verše. Spoustě veršovaných knížek dělají překladatelé medvědí službu - a tohle je jedna z nich. Z celé knížky jsou nejzdařilejší ilustrace, nejvíce se mi líbily taneční kreace různých zvířat. Celkově se ale jedná o naprostý průměr.
Ztracený duch
Dori Hillestad Butler
Pro mě kniha žádným zjevením nebyla. Zajímavá myšlenka, lákavé prostředí, ale ani jedna z hlavních postav mi nepřirostla k srdci. Děj je dost jednoduchý, zato se v textu objevují složitější slova, takže jsem musela vysvětlovat (třeba oddělení beletrie nebo DNA). Ilustrace se mi moc nelíbí. Synovi se ale kniha zamlouvá, takže mě čeká druhý díl...
Munariho stroje
Bruno Munari
Kniha vypadala lákavě, ale přestože některé nápady a řešení pobavily, většinou na mě snaha o humor působila dost křečovitě. Autor je zjevně oceňovaný, ale pro mě osobně bylo větším přínosem v lecčem podobné Čechovo Modré z nebe, které ale kromě hezčího zpracování a zajímavějších nápadů nabízí navíc i příběh, který v téhle knížečce není.
Hlemýžď Čilišnek
Pavel Šrut
Pavel Šrut je jedním z mých neoblíbenějších autorů básní pro děti. Moc se mi líbí jeho hravost, lehkost a humor, nečekané úhly pohledu.
Tentokrát jsem ale byla tak trochu zklamaná. Sbírka je totiž dost nevyvážená. Skvělé texty se střídají s těmi průměrnými a spoustu básní (což není chyba sbírky, ale moje, protože jiné jsem prostě četla dřív) jsem znala odjinud, takže se nedostavilo překvapení a kouzlo nového.
Nejvíc mě zaujaly básničky o různých příšerkách a nadpřirozených bytostech, ty Šrut opravdu umí. Naopak titulní Čilišnek, který se některými texty mihnul, mě bohužel většinou spíše minul.
A při vší úctě k Jiřímu Šalamounovi, Galina Miklínová je co se týče ilustrací úplně jiný level.
Stížnost
Králi pekel, Belzebubu,
zakázali v nočním klubu
bubnovat a dělat bubu.
Přišla stížnost, že prý...
zkrátka...
že tím budí pekelňátka.
Všichni tě opustí
Nora Roberts
K Evě jsem se dostala po delší době, což mi prospělo. Ocenila jsem, že tentokrát není vševědoucí (v předchozích dílech mě začalo štvát, jak se vždycky zázračně upne na podezřelého, který je skutečným vrahem). Radost mi naopak neudělal návrat Eviných snů, které se zase vrátily, ale alespoň tentokrát nebyly "prorocké". Potěšilo mě setkání s oblíbenými vedlejšími postavami, Jamiem a Quillou, i to, že tentokrát se neobjevily slovní přestřelky se Summersetem - neustálé opakování začíná být časem otravné.
Knížka se jako obvykle četla dobře, člověk nemohl nefandit Mary Kate, ale vyšší hodnocení nemůžu dát kvůli nevěrohodnému osudu "zlé maminky". Holka vyrostlá v takových podmínkách, s takovou genetickou výbavou a pětadvacet let žijící takový život, feťačka a prostitutka by podle mě prostě lusknutím prstu nedokázala obrátit svůj život a svou osobnost o 180 stupňů.
Ale jinak to bylo příjemně strávených několik hodin a Eva pořád zůstává nejoblíbenějšími knížkami od Nory Roberts.
Díky - Příběh o přátelství
Rocio Bonilla
Autorčiny ilustrace mě moc baví (vlastně nejvíc z celé knížky), příběh už je trochu slabší. Ne že by byl nesmyslný, i záměr je úplně jasný, ale samotné zpracování trochu pokulhává. Děj je možná příliš zkratkovitý a zvrat náhlý (anebo tomu chybí něco jiného, co neumím popsat...).
Sourozenci od stejné autorky mi přišli vtipnější a vypointovanější, více se mi líbilo i Duchové neklepou na dveře, kde Bonilla vytvořila jen ilustrace. Ale moc nás se synem bavilo hledat schovávající se desáté kuře a užívat si i jiné vtipné detaily.
Naštěstí (ne)máme mléko
Neil Gaiman
Nemůžu se rozhodnout, jak knížku hodnotit. Svěží námět, přehršel bláznivých nápadů, ale přitom pěkně promyšlený časoprostorový propletenec, vtipné a poutavé zpracování (z hlediska jazyka i ilustrací), ale na druhé straně to chvilkami na mě bylo ujeté až moc a některé příhody (hlavně poníci) byly nadbytečné / ne moc zajímavé. I když vzhledem k pointě jejich zařazení chápu.
Synovi se ale tohle dobrodružství líbilo hodně, a to je koneckonců nejdůležitější.
Nespoutaná Aljaška
K. A. Tucker
Před lety se mi autorčiny knížky moc líbily, a tak jsem zajásala nad zjištěním, že konečně vyšla další. Ale popravdě jsem docela zklamaná.
Především proto, že mi hrubě nesedla hlavní postava (a ani její matinka a nejlepší kamarádka mě neuchvátily). Minimálně půlku knížky na mě působila jako rozmazlená, sebestředná a dost povrchní nanynka (ostatně, Jonah ji zhodnotil dost přesně). Vytáčelo mě, jak se všechno muselo točit jen kolem ní, jak pořád remcá, když není po jejím, jak jí nepřijde hloupé úplně zadarmo bydlet u rodičů, přestože už dávno sama vydělává, její povrchní zaměření jen na vlastní vzhled.
Na Aljašce se jí naštěstí trochu srovnal žebříček hodnot, ale než k tomu došlo, málem jsem knížku odložila. Popravdě úplně nechápu, co kromě tvářičky na ní Jonah viděl, a té lásce až za hrob mezi nimi prostě nevěřím.
Nejzajímavější pro mě byl popis života na Aljašce, budování vztahu s otcem a některé vedlejší postavy, i když mi jich bylo často dost líto (nejvíc otčíma, to byl světec, který si rozhodně zasloužil něco víc).
Za mě s přehledem nejslabší autorčina kniha, ale další si asi přečtu, třeba to bude lepší (anebo si potvrdím podezření, že jsem z těchhle knížek už vyrostla).