Jizi komentáře u knih

A protože brečet nechtěla a umřít nemohla, vstala a šla dělat to, co bylo potřeba.

Ambiciózně rozkročená rodinná freska, ve které není nouze o smutné i veselé okamžiky, o svérázné charaktery a o až neuvěřitelnou náhodu (i když - proč vlastně ne?). A zatímco se lidé potkávají, žení a vdávají, žijí, rodí se a umírají, fárají, dřou do úmoru, dějiny se nezadržitelně valí vpřed a my z pozice těch z budoucnosti víme, co oni ještě nevědí...  
Tohle mě bavilo - bavilo mě, jak skutečné mi všechny postavy připadaly, kolik jsem se toho nenásilně dozvěděla a i Vilma Cibulková jakožto narátor audioverze mě poměrně rychle přestala iritovat (to je ale můj obvyklý problém s tím, když čte knihy herec, který se do čtení na můj vkus místy příliš pokládá). Tak těžký byl život ještě nedávno, tak strašně strašně těžký - a tak dobře se dneska máme. Ještě, že člověk nikdy neví, co ho čeká. 

34 28.05.2020

Když za sebe
budete řadit
slova
nebude to
poezie

Ani když budete
otevřeně mluvit
o lízání
kouření
chlupech
a
zneužívání.

nestane se z toho umění ani tehdy když vynecháte čárky a každou větu začnete psát s malým písmenkem. vážně ne. když vaše plytké prázdné s aformismy napsanými na pozadích s fotkou zapadajícího slunce hraničící výrony někdo ještě krajně necitlivě přeloží, je hotovo. vymalováno. mléko a med není poezie. prosím. není to umění. a není to dobře přeložené. překládat poezii je opravdu těžké. jste zbaveni záchranné sítě kontextu. v jednom rohu ringu jste vy a ve druhém těch pár slov. když to nevyjde je to strašně vidět. jako třeba tady.

"Básně" rupi kaur
jsou prostě jen za sebe
vršená
slova
z instagramu.
Instantní
Grafémy.
Och, jak moudré.

(Hvězda za to, že na tisk použili alespoň recyklovaný papír. V hlase s nadějí, že se třeba po tomhle lidé přestanou poezie bát a sáhnou po něčem o poznání hlubším.)

Některé knihy jsou jako vana plná horké vody. Nořit se do nich musíte opatrně a pomalu, chvíli to trvá, ale pak je to nesmírně příjemné. Jiné jsou jako vlažná sprcha v horkém dni - osvěžující, nicméně pocit z nich moc dlouho nevydrží, protože jste stejně za chvíli zase zpocení. Jsou samozřejmě i knihy, které připomínají kohoutky chrlící hnědou sračku, v níž byste neopláchli snad ani vašeho psa, který se právě vyválel v dobře uleželé chcíplotině. A pak jsou tu knihy, které jsou jako skotský střik - namíří na vás a mezi oči vám napálí pořádně prudký proud ledové vody; je to nepříjemné jako ďas, ale utéct nemůžete, proud míří níž a vy kuckáte a dusíte se, jen abyste o chvilku později schytali zásah na solar tak prudký, až vás to odhodí na vykachlíkovanou zeď za vámi. Sklouznete na zem, zůstanete ležet, nicméně proud vás na pokoji nechá teprve tehdy, kdy bude on chtít.
Tak přesně takové jsou Baletky.

Je to nesmírně intenzívní proud cynických obrazů, výjevů, fragmentů, vzpomínek, pocitů a poznámek holky, která se ocitla zkraje divokých devadesátých let v deseti letech sama na pražském intru. Protože chtěla dělat to, co nejvíc milovala. Nebo si to aspoň myslela. A protože ji vybrali. Kdo by nechtěl být elita? 
Ale pozor, není to žádný ubulený, ufňukaný příběh zhrzené ženy, která se nedokáže vypořádat s vlastními traumaty. Není to ani nakoukání klíčovou dírkou do světa špiček a Čajkovského. Jsou to rozražené dveře se zvednutým prostředníčkem. Bolelo to? Jasně. Chtěla jsem to? Jasně. Bylo toho na jednu malou holku příliš? O tom nepochybuj. 
Nečekejte dojemný příběh o éterických vílách, které dřou jako koně, ale nakonec uspějí. Tohle vás dojímat nebude. Tohle vás s rozběhem nakopne do žaludku (anebo prdele) a vy tomu ještě poděkujete.

Miřenko, jsi hustá, díky ti za ten kopanec, už dlouho se mi nestalo, abych knihu zhltla bez kousání na jeden zátah. Na dva, tři, jasně, ale na jeden?

27 14.02.2020

Vrána sedí na křesle a kouká do blba. Právě doposlouchala audioverzi knihy, která hýbe internetem a která jí měla změnit život a přemýšlí, co ji sakra přimělo k tomu, aby za tohle dala skoro tři stovky. Kdyby je radši prožrala.

Obrovská vlna nadšení a emocí, které Vrány vyvolaly, mě přiměly porušit slib, jenž jsem si dala (už žádnou Dvořákovou, stačilo) a knihu jsem si pořídila. Ach jo. Příště prosím nějakého mého Kendyho, aby mi, až budu zase holce skládat básničky, dal přes hubu. Díky.
Jsem totiž buď emočně zakrnělá nebo jsem slyšela něco absolutně jiného, než všichni ostatní četli. Ne, nechci zlehčovat problematiku týraných dětí, ale takový Harry Potter nebo Matylda zkusili víc a nikdo nad nimi nebrečí... 
Od začátku mě iritovalo, jak jasně se autorka rozhodla postavy vykreslit, jak je jasné, kdo je dobrý a kdo zlý, kdo je bílý a kdo černý, kde je ta propracovaná psychologie z komentářů? Matka je omezený primitiv, což je hned jasné, protože stejně jako v Popelce nadržuje jedné z dcer - jedné dceři říká hezky a druhé hnusně, jedné nestříhá vlasy, druhé ano a jednu obléká barevně a druhou ne tak moc. Jo a obě je nutí uklízet, protože to je jasný znak primitivnosti - když máte doma rádi uklizeno a dokonce, bohajeho, žehlíte, musíte být divná. Žádná jiná charakteristika netřeba. Pak tu máme dceru, které má být dvanáct, ale většinu času se projevuje jako o dost mladší dítě, až jsem si říkala, jestli není třeba opožděná? Její (zlá) sestra je v podstatě jen figurka. o té nevíme nic, a otec víceméně taky, toho charakterizuje jen to, že si doma dává pivo a čte knihy o válce (docela jako asshole z ikonické písně Denise Learyho) a asi je trochu divnej. Proč jsou v rodině tak strašně podělaný vztahy, se nedozvíme, protože to asi není podstatný. 
Děj se má nejspíš odehrávat v současnosti, nicméně všechno, až na zmínky o filmové verzi Pána prstenů a mobilu, který hrdinka vezme za celou knihu do ruky dvakrát (!!! máte kolem sebe 12leté dítě? Víte, jak často drží 12leté dítě v ruce mobil? A co teprve osamělé 12leté dítě? A viděli jste už V síti? Tak to byste měli), aby poslala smsku (mámě a ségře), by spíš odpovídalo přelomu 80. až 90. let, možná raným devadesátkám, kdy jsme jako děti byly auf z vložek, návodů v tampónech a lesklých krabiček s kondomy. Tohle už ale není žádné novum. A btw holčičí časopisy už v podstatě nevychází, dneska si každý najde všechno na internetu... jo, to by ale středostavovská rodina s domem musela mít doma počítač... ehm.
Největší kámen úrazu jsou pro mě ale neustále se opakující témata, která se táhnou celou autorčinou tvorbou. V Já jsem hlad jsem měla od určitého momentu pocit, že ještě jednou se bude řešit menstruace a rodidla, budu řvát nahlas. A tady to máme zas. Menstruace, výtoky, sexuálně chtivý muže, sexem manipulující ženy, atd. atd. Mě to prostě nebaví.
Petra Dvořáková je pro mě prostě další Radka Třeštíková - obě umí psát čtivě, nicméně to mně nestačí. Ne, abych o něčem řekla, že je to dobré.
Jo a ty metaforický vrány, ty měly celému příběhu dodat nějakou lyricko-mystickou hloubku?
 
Poznámka k audioverzi: Přestože se obě narátorky snaží a poslouchají se hezky, nemohla jsem se ubránit úvahám o tom, jak by celá kniha vyzněla, kdyby byla matka čtená jinak - ne hystericky a exaltovaně, ale unaveně, strhaně, ztrápeně. Jako člověk, který se upřímně snaží, ale stejně má doma dítě, kterému prostě vůbec, ale vůbec nerozumí a ono mu v tom pochopení nijak nepomůže.

27 07.02.2020

Tahle kniha mě tak vytáčela v tolika směrech, že už od začátku bude tak trochu marná snaha je všechny postihnout, protože to se snad ani nedá.
Začnu tím, že psát populárně naučnou práci s tím, že otevřeně prohlásím, že je to kompilát bez citací, protože ty beztak nikdo nečte, považuju za extrémně drzé, samolibé a naprosto stupidní. Při čtení jsou ze změn stylů jasně patrné přeložené pasáže, přeformulované pasáže a pasáže, které autor píše sám - to by byl takový problém přiznat autorství? Celý text tak ve finále působí jako agresivní demagogie: TAKHLE to je, TOHLE je pravda, TOHLE je fakt. Není. Fakt ne. 
Stejně jako není pan Herman psycholog - je učitel a jediná kapitola z knihy, která mi připadala zajímá, byla ta věnovaná výuce. Ono totiž ne nadarmo sedí člověk ty roky nad těmi příšernými skripty a učí se teorie. Za prvé se pak vyhne tomu, že bude objevovat dávno objevenou Ameriku, za druhé se mu notně rozšíří obzory a za třetí nebude prezentovat překonané modely jako objevné (nebo má aspoň větší šanci).
Pokud bychom žili v Americe, byl by pan Herman motivátor. To je totiž jeho publikace: motivační knížka pro (údajně) lepší život a porozumění sobě a okolí.
A motivoval by své posluchače k posilování patriarchátu a své názory by představoval jako milé, vstřícné, navoněné a krásné. 
Co mě štvalo nejvíc? V prvé řadě se dozvíte, že otec je v rodině od toho, aby všechno posral. I kdyby se postavil na hlavu, stejně bude vždycky reprezentovat ten špatný proud, bude chtít od dětí výkony, bude je podle nich hodnotit a celkově je prostě od začátku jasné, že chlap je vlastně k ničemu a celkově jen kazí - máme ho tedy kvůli tomu, že vydělává prachy a pro zachování rovnováhy (jaký byl asi autorův tatínek?). Pánové, nesnažte se, nemá to cenu. Všichni jste jako přes kopírák, diverzita neexistuje. Jděte se zahrabat nebo na fotbal, to je ve výsledku jedno. Středobodem vesmíru je MATKA a jediným skutečným posláním ženy v životě je stát se MATKOU. Pokud nechce, je to proto, že měl její na výkon orientovaný otec příliš velký vliv a ona je zkažená ambicemi, které nicméně ve skutečnosti nemá, protože její SKUTEČNOU životní touhou, je být MATKOU. A ne ledajakou matkou: matkou na plný úvazek, matkou vždy přítomnou, laskavou, chápavou, tolerující, milující, hladící, vařící, chladící, atd. Od chvíle, kdy konečně jakožto ženy splníme své poslání - tedy se staneme matkami - leží na nás osud naše roběte v plném rozsahu (no pressure, dámy). Jakmile si dovolíme projevit emoce (třeba pekelnou nasranost) totálně jsme to podělaly a už to NIKDY nenapravíme a naše robě bude mít za dvacet let o čem vykládat na kožen(kov)ém gauči svému terapeutovi. Ženy ve skutečnosti nechtějí budovat kariéry a nechtějí skloubit rodinu s prací, každá žena totiž ve skutečnosti touží po tom být stepfordská panička - jen některé si to ještě neuvědomily, politujme je a pomozme jim stát se lepšími! (Např. bordel po dětech uklízí s úsměvem (to je důležité! Na spratky dělající bordel se neřve - oni nedělají bordel, oni jsou kreativní!) matky a argumentují tím, že by se otcové zlobili, kdyby si ve vytopené koupelně umokřili ponožky (s. 122) a kdyby sáhli na hadr, asi by jim slezly jejich šovinistické nehty).
Úsměvná je i adorace doby minulé - autor má nejspíš rád Josefa Ladu a představuje si, jak dříve žila rodina pospolu a všichni měli na sebe čas a všechno bylo idylické a hodnoty byly hodnotné a kdo umřel, šel po zásluze do nebíčka nebo do peklíčka. Nějaká emancipace nebo třeba vznik něčeho, jako jsou práva dítěte, volební právo pro ženy, možnost studovat atd. určitě existovalo vždycky, nikdo nedřel do úmoru, nikdo nikoho beztrestně nezneužíval, protože tak se to určitě vždycky nedělalo, otcové houpali děti na kolenou a ty ráno nešly makat na pole. Kde že. Podobné výkřiky o tom, jak je dnešní doba hrozná a jak bylo dřív líp, jsou fakt k smíchu. Kdy dřív? To by mě teda zajímalo.
Jazykově kniha osciluje mezi bodrými "prcky" a "pipinkami" (ano, tak je označen pohlavní orgán dospělé ženy: "Prst prochází zlatým kroužkem (pipinkou) a tím nevěsta získává vytouženého (zlatého) pindíka" (s 176), - to jako vážně) a odbornými termíny. Sem tam to autor proloží nějakým svým shrnutím namátkově vybrané teorie (psychoanalýza) a svou interpretací (kolektivní podvědomí), vše hojně opepřené wordovskými kulatými smajlíky a mračítky. Už to mě mělo varovat - pokud není člověk schopný napsat text tak, aby bylo jeho vyznění jasné a musí si pomáhat emoticony, je něco špatně (nemluvím o neformálním projevu, tohle je kniha, která se dočkala několika (!) vydání). O gramaticky špatném stupňování a psaní procent mlčím, to jsou proti zbytku kosmetické vady.
Suma sumárum: pan Herman je asi takový spisovatel a psycholog jako já jsem venerolog nebo neurochirurg. Kdo si nechá udělat lobotomii jako první?

No, tak pěkně děkuju, kdybych těch skoro dvacet (pocitově dvě stě dvacet) hodin strávila čuměním do zdi a pouštěním sliny, nejspíš bych se cítila duševněji obohacenější než teď. Nebo by mi aspoň "nebušilo srdce", "nepolykala bych", "netřásla bych se" a "nejímala by mě závrať" z vědomí, že za TOHLE jsem utratila těžce vydělané peníze, které jsem mohla utratit rozhodně užitečněji - třeba je naházet do automatu nebo je propít. Něco ti, milý čtenáři, prozradím - Ježíšek neexistuje a Mráz je totální ztráta času. Věř mi. Já nevěřila. Teď už věřím.

Dál to bez *SPOILERŮ* psát nejde, takže jestli vás varování na krabičce cigaret neodradilo, dál nečtěte, ať o to bombastické, suprácké a děsivácké rozuzlení nepřijdete.
Ve svých komentářích to krásně vystihl např. SteveP1, Velkomožný nebo Vesmich. Ty si přečtěte, stojí za to.
Kniha je totální sbírka ohraných motivů, bezhlavě naházených na hromadu vidlema - ta absence hlavy je zpočátku skutečně slibná a prvotní scény lákají napětím a neotřelým prostředím.
Hlavní hrdina je kriminalista z Toulouse, což je takový pidi město, kde žije skoro o sto tisíc lidí víc než v Brně, takže je jasný, že pan major má nulový zkušenosti se zločinci a zločiny. Jinak se nedá vysvětlit, proč ho všechno děsí, proč ho neustále zalévá pot a proč se pořád klepe. Možná nám autor jen zatajil, že major Sralbotka (počítejte se mnou - bojí se: výšek, rychlé jízdy na čemkoli a v čemkoli včetně automobilu, létání, koní, hor, ostatních jedoucích automobilů a střelby) má Parkinsona, protože jinak se to, že se věčně klepe jak drahej pes, nedává vůbec smysl. Navíc ho roztřese pohled na každou mrtvolu, novou, starou, vyfocenou, pitvanou. Kromě toho, že je to fakt srábek non plus ultras je to navíc totální lama a hňup, který se narodil nejspíš jako osmdesátiletý jedinec a posledních devětatřicet let žije v akvárku. Jinak těžko vysvětlit jeho staromilský názory dohnaný ad absurdum nebo třeba fakt, že neví, kdo je Kurt Cobain (v době jeho smrti mu muselo být lehce přes dvacet, KAŽDÝ, kdo žil v 90. letech, ví, kdo byl Kurt Cobain!). Jeho trapné házení latinských citátů a otřepaná záliba v klasické hudbě mě ke konci iritovaly tak, že jsem měla chuť mu klikou z gramofonu... no... prostě udělat něco nepěknýho. Kromě toho, že je zaprděnej, neumí pomalu ani zapnout počítač a furt žehrá na to, jak jsou dneska lidi příšerní, příšerní, příšerní (to za nás nebylo! Ne ne!), věří každýmu, kdo mu dá najíst, má těžké potíže se sebeovládáním, neustále se vzteká a všechno ho (když se zrovna neklepe a nebledne hrůzou) vytáčí, selhává v otcovské roli na plné čáře a neumí si ani dobít mobil.
Pak tu máme ženský protějšek, což je prostě Catwoman, co je navíc na holky, s jednou se bude i líbat a to je prostě děsně cool, sexy a jasně to dokazuje, že Minier nemá s homoušema problém (proto jsou tam hned dva, chybí už jen černoch na kolečkovém křesle, abychom to měli komplet).
A jedeme dál. Jaký smysl má sáhodlouhé představování ženské hlavní postavy, o níž se dozvíme naprosto všechno včetně počtu dětí jejího milence a toho, na co její rodiče mysleli 5. 3. 1958, když jediné, co má udělat, je to celé vyřešit tím, že vleze někomu do počítače? K čemu je těch tisíc keců, které vůbec s příběhem nesouvisí? Co je mi do toho, co má Sralbotka namazanýho na chlebu? A k čemu mi je vědět, co všechno je namazaný na dalších chlebech, které by mohl sníst?
Pak je tu děj - o jeho nelogičnost už psali jiní a fakt, že se to celé rozlouskne naprosto banálně (v audioverzi) dobré 4 hodiny před koncem, dojem absolutního zmaru a zoufalství (čtenářova) jen podtrhují.
K plejádě nelogičností si ještě připišme fakt, že oběti své agresory znaly, nevěřím, že by se za celé roky nikdo neozval. A to, že by státní zástupce dovolil, aby se na vyšetřování podílela oběť vyšetřovaného trestného činu, to je taková blbost, že se mi až nedostává adjektiv.
A pár otázek nakonec - proč chyběla ta hlava? Proč pachatelé nesmazali maily, když už byli ochotní vybít celé údolí, aby se na ně nepřišlo? Proč nevzali DNA při rutinním vyšetření? Proč se pomstili zrovna teď? Proč v tom vůbec vrah figuroval, když si mohl zaplatit všechno a všechny? A kdo byl ten chudák, co ječel v táboře? A proč jsem to vlastně poslouchala? P-r-o-č?!?

Závěrem slovíčko k interpretaci. Jiří Žák má moc příjemný hlas, čte většinou hezky, ale ta anglická výslovnost, to je fakt známka [punku], zlatý digi, zlatý adidi, to mu to nemůže někdo foneticky napsat?

27 12.10.2017

(SPOILER) Rovnou přiznávám, že si z prvních pár dílů pamatuju jen hrubou kostru a možná - možná - kdybych četla všechny tři v těsnějším sledu, byl by výsledný dojem lepší, ale jak říká klasik, kdyby byly v prasečí řiti ryby, nepotřebovali bychom rybníky.
První desítky stran by se daly snadno využít jako party hra: kdo si nebude pamatovat význam jednoho z miliardy vymyšlených (a často naprosto zbytečných) slov, ten pije! S alternativou "you flinch, you lose", když se při pohledu na sto padesátou osmou "prasečí řiť" neovládnete. Nejpozději na straně osmnáct by byla celá skupina nakalená jako to prase a pak by zbytek možná začal dávat smysl a konečně bychom třeba ocenili hloubku všech těch toporných říkadel, jež jsou v textu hojně rozesety nejspíš v dobré víře "ještě jedna básnička, zazáří ti očička!" (Sežere tě kočička? Rozsvítí se lampička? Znovu plná bude jinak prázdná krabička?). Vzhledem k žánru asi není na místě autorce vyčítat nulovou psychologii postav, jež jsou ploché jako přistávací dráhy letišť prvního světa, nicméně ta míra byla přeci jen poněkud rušivá (pokud jste kupříkladu měsíce vězněni a mučeni na temném místě, kde jste svědky brutality nejtěžšího zrna včetně kanibalismu, asi pak nevyskotačíte na sluníčko ve stejném rozpoložení jako dřív a nevyřešíte to jen tím, že na to prostě nebude myslet - jako co ti jebe, na to prostě nemysli, ne?!). To, jak se nám děj rozplizává do stran, místo aby nám putoval kupředu, trošku smrdí nejistotou, kam vlastně s ním a jsem zvědavá, zda celá -logie dopadne jako GoT, kdy autor - a na to vsadím život své bábinky - absolutně netuší, jak to má celé dopadnout, ergo to nikdy nedopíše.
Ale zpátky k Naslouchači, takže kam nás dostává třetí díl? Si stručně shrňme základní rozvržení jeho kulis: proti jednomu světu stojí jiný svět, který si ten první zotročil, ale netuší (ani jeden), že pod nima je ještě třetí svět, a za hranicema jejich světů je další svět, kam se jakože nesmí, protože je to tam jedovaté a žijí tam nasterey a ty jsou taky rozdělené na dva světy a vlastně spolu asi nekámoší a jejich důležitost se pozná podle velikosti (čím větší tím lepší, hehe), první svět zná tajemství, který se uchovalo ve třetím světě, přičemž druhý svět si ten první zotročil proto, že chce nerost, který se těží v prvním světě, ale ve skutečnosti by rád ještě jeho jinou verzi, která je upgrade té první a tu zase mají v tom třetím světě... ééé? Nakonec všechny ty otázky, na něž čtenář (opět) nedostane odpověď a jejichž počet naopak ještě naroste (wtf?), zastínila jediná: o čem že to vlastně bylo? 

26 09.05.2022

Knížky Petra Soukupové jsou jak strup. Víte, že byste si ho neměli strhávat, že byste do něj neměli šťourat, ale je to taková slastná bolest a bolestná slast, že to stejně děláte, i když víte, že vám pak poteče krev, že se vám pak udělá jizva, že se to celé bude hojit dýl, že je to blbost. Stejně vám to nedá. A nakonec zůstanete jen s posledním vláskem kůže, se štiplavým zabolením... A příště to uděláte znovu, protože si prostě nemůžete pomoct.
Ani Věci, na které nastal čas nejsou jiné - i u nich se všechno svírá. Ať chcete nebo nechcete, pokud jste žili nebo žijete ve stejném uspořádání, najdete v příběhu Alice, Richarda a jejich dětí střípky, které budou odrážet váš vlastní život. A možná i střepy. A možná hodně velké střepy. Čím větší, tím větší paseku napáchají.
Věci, které nastal čas jsou, stejně jako Petřiny předchozí knihy, jen prostým zachycením normálnosti v její holé, až surové běžnosti, ubíjející stereotypnosti, pomíjivosti, nevratnosti. Je to obrázek vztahu, ve kterém nebyl moc důvod spolu být, ale nebyl ani důvod spolu nebýt a tak spolu ti dva prostě zůstali a nechali se unášet líným proudem. A život šel tak, jak život chodí, děti, práce, oba pocit, že dělají maximum a že ten druhý by se mohl trochu víc snažit, trochu víc chápat, trochu míň prudit, trochu víc nechat dýchat - vždyť přeci nechci tolik?! A nakonec už daleko od sebe, příliš daleko a i když by se možná dalo doplavat zpátky k sobě, je otázka, jestli to má cenu? Petra Soukupová pro mě zůstává mou nejoblíbenější českou autorkou. Bez zaváhání. (Jen ten název jsem nepochopila.)

25 16.12.2020

Existuje malá část knih, o nichž si při čtení říkáte, že jsou docela dobré nebo třeba i dost dobré, o části z nich se rozhodnete povědět přátelům, doporučit je rodině, některé dokonce i později koupíte jako dárek. Ale na většinu z toho, co čtěte, si nejspíš po pár týdnech nebo měsících už ani nevzpomenete - masová literatura je obyčejné spotřební zboží, rohlík se šunkou pro duši, potrava, kterou potřebujete, která na chvíli zasytí, ale o výživových, natož kvalitních, hodnotách nemůže být řeč.
A mimo tyhle dvě skupiny je malá množina knihy, které jsou... které jsou něco víc. Ze kterých se až točí hlava, o nichž nechcete NĚKOMU říkat, ale o kterých se chcete bavit S někým nebo raději s každým. Jsou to knihy, které nečtete, ale vdechujete, které se špatně odkládají a ještě hůř vyhánějí z hlavy. Knihy, jež způsobují literární kocoviny a jen těžko se po nich čte něco dalšího.
Růže pro Algernon jsou přesně jednou z těch výjimečných knih.
Jak mi mohla tak dlouho unikat?
Nebudu psát víc, nebudu naznačovat, budu jen říkat - tohle si ale MUSÍTE přečíst. Jako opravdu - tučně a verzálkami.
(Nenechte se odradit starším, naprosto ohavnými českými obálkami, které evokují spíš příběh na úrovni odpadního harlequinu, než sci-fi (i když - jak dlouho ještě?) kladoucí nesmírně závažné morálně-etické otázky.)

25 02.06.2019

Ne, o příběhu, v němž je tolik bolesti, zklamání, utrpení a zoufalství nemůžu napsat, že byl krásný, skvělý nebo úžasný. To se hodí asi tolik jako narozeninová oslava s frkačkami a konfetami na hřbitově.
Hana je nesmírně lidský příběh - jednání všech postav se dá velice snadno pochopit, protože nikdo není hnaný exaltovanými emocemi, jen těmi prostými, běžnými, těmi, co prožívám já nebo vy. Tak, jak ve skutečném světě, ani tady nenajdete jen zlé nebo jen hodné. A právě živost postav, jejich uvěřitelnost, je to, co Hanu posunuje nad průměr zdařilých románů odehrávajících se ve 40. a 50. letech. Navíc tady nejde o dobu, není to obžaloba ani obhajoba, je to prostě "jen" příběh. Není o koncentrácích, není o vyvlastňování, není o -ismech. Je o tom dobrém i zlém, silném i slabém, vřelém a ledovém v nás. Je o lásce, víře i odpuštění - a o snaze je najít, dosáhnout jich a udržet si je. Zkrátka hluboce lidský příběh o lidech.

25 11.06.2018

Ove - Babička - Britt-Marie, tři skvělé knihy, u nichž můžeme dlouho debatovat, která je nejlepší a proč. A pak je tu Medvědín. Že je to kniha o hokeji nebo že je stejná jako Backmanovy předchozí romány, může napsat jen ten, kdo ji ne(pře)četl. Protože Medvědín je docela jiný a docela jinde. Je mnohem výš. Je to Backman v plné formě a plné polní.
Vyprávění o městečku kdesi na severu, kde dávají medvědi dobrou noc a kde celá komunita stojí a padá na hokeji, se nejdřív jeví jako příběh o vášni, o lásce, o tom, kolik jsme té své posedlosti ochotní věnovat, jak moc dokážeme dřít a co to o nás vypovídá. A ano, je tam hokej, ale klidně ho nahraďte fotbalem, jízdou na koni nebo třeba pletením či šachy. Nejde o to, že je to hokej, jde o to, jak moc je něco tak zbytného vlastně nezbytné.
Jenže pak se příběh začne rozvíjet dál, Backman bravurně přemísťuje pro mnohé autory absolutně nezvladatelné množství postav po šachovnici, kterou snad radši ani nechcete vidět, ale musíte otáčet stránku za stránku, protože cosi vás pohání vpřed. Snad víra, že to nakonec všechno dobře dopadne.
A tak sledujeme vyprávění o životě po životě, o síle stesku, smutku, ale i rodičovské lásky, bezmoci a nejistoty. Backman je mistr emocí a do krátkých obrazů dokáže vyskládat láhve s jejich hutným koncentrátem do výšky, že se až hlava točí.
Ale to není všechno. Nemůže být. Dva lidi totiž udělají největší chybu svého života. A zaplatí za ni, tak jak nás dějiny učí, nakonec mnohem víc ten, komu už všechno vzali. V době, kdy jsme se naučili hashtagu metoo spíš vysmívat než ho brát vážně, je Backmanův hlas jako šlehnutí bičem přes obličej. Tvář po něm pálí a sliny chutnají po kovu.
Vyjmenovat všechny překrásné postavy by stálo příliš mnoho času, mě i vás, co tohle čtete. Místo toho si raději přečtete Medvědín. Není to laskavé ani příjemné čtení, je to čtení palčivé, hrubé, ve své otevřenosti a přímosti kruté. A zároveň tak krásné.
(Audioverze v podání Pavla Soukupa je skvělá. Po dlouhé době jsem nevydržela jen poslouchat a knihu jsem tak částečně slyšela, když jsem nemohla číst, a pak dohltla v papírové podobě... aby mi došlo, že to ona zhltla mě.)

25 04.04.2018

Roberte Paule Holdstocku, to se dělá? Jako vážně - to se dělá?

Les mytág jsem četla poprvé před nějakými patnácti lety a zjistila jsem, že si z něj pamatuju jen onen nesmírně tísnivý, až fyzicky nepříjemný pocit. Takže ve chvíli, kdy správně vyhodnotím, že bych si měla vzít nějaké lehčí, příjemné čtivo, můj vnitřní ďábel našeptávač sáhne po Holdstockovi. Jinak to mám ale samozřejmě v hlavě v pořádku. Ukázalo se, že ten onen tíživý pocit si pamatuju správně, z hlavy se mi ale už vytratilo, jak mnohovrstevný příběh v neskutečně epickém světě Holdstock vytvořil.
Jeho tajuplný les, na jehož okraji žije rodina vědce a odkud se posléze obě dospělé děti vydávají v otcových stopách, je přehlídkou kolektivní paměti lidstva, mýtů, kultur a ve své brilantní sugestivnosti a schopnosti vytvořit dokonalou atmosféru genia loci starodávného lesa nemá sobě rovného (kdo se někdy v podobném lese ocitl, mi musí dát za pravdu).
Jasně, můžete příběh hladit po srsti a číst ho jako řadovou fantasy.
O kolik se ale připravíte!
Hledejte, pátrejte, nechte se uchvátit. Netuším, jestli má fantazie stačila na všechno, vím, že jsem určitě celou řadu rovin nezachytila, ale i ty, co se mi vytáhnout podařilo, představují sakra hojný úlovek (už jen jména hrdinů a jejich korelace s dějem).
Les mytág si své místo na piedestalu kultovních knih stoprocentně zaslouží, přiznávám, že se trochu bojím, co mě čeká v Lavondyss, ale cesta zpátky už není.

(Klobouk dolů před Petrem Kotrlem, máme doma první vydání z roku 1994 a překlad je opravdu velice, velice zdařilý!) 

22 21.11.2020

Cesta Společenstva je u konce. Všechny volné konce jsou svázány, všechny uzly dotaženy a pro zvídavé (a vytrvalé) tu je ještě šestice dodatků, po nichž nezůstává nevyřčeno snad už vůbec nic (a dozvíte se mnohem víc, než by vás nejspíš napadlo, že chcete vědět).
Literární Návrat krále se od toho filmového liší snad nejvíce. O to větší zážitek přináší. Hrdinové jsou udatní, ti, o nichž všichni zkraje pochybovali, prokáží odvahy nad krále, přátelé se nezrazují, zlo padne, dobro zvítězí - ale ne úplně, ne navždy, zdvižený prst varuje, že nic netrvá věčně a tím méně klid a mír.
Tolkienova trilogie je úhelným kamenem fantasy, je to jen jeden příběh z komplexního světa, který Tolkien vybudoval a jemuž vdechl život tak dokonale, že jej i po šedesáti letech a o kus světa dál vidíme, vnímáme a nepřestáváme nad ním žasnout.
"Skřeti a skalní obři však mluvili, jak uměli, bez lásky ke slovům a věcem, a jejich jazyk byl ve skutečnosti upadlejší a nečistější, než jsem ukázal. Nepředpokládám, že někdo bude toužit po přesnějším překladu, třebaže vzory je snadné nalézt. Mezi těmi, kdo myslí jako skřeti, se dodnes slyší velmi podobná řeč do omrzení omílající nenávist a pohrdání, příliš dlouho vzdálená od dobra na to, aby si uchovala šťávu aspoň ve slovu - leda pro uši těch, kterým jen nečisté zní silně." (s. 362)

22 17.11.2019

Orwell byl génius s geniálním pozorovacím talentem.
To byla jedna z myšlenek, která mě s emocemi na škále od kristovanoho přes nene po neskutečný, během čtení průběžně provázela.
Ve své absolutně dokonalé přiléhavosti stále (ano, protože lidstvo se ze svých chyb skutečně nedovede poučit - nebo možná nechce? U koryta je přece tak dobře a chybějící páteř docela slušně nahradí mocenský korzet) až bolestně aktuální příběh.
Orwell viděl, chápal, rozuměl a psal.
Jak bychom dneska nějakého Orwella užili.
Otázkou je, jestli bychom mu byli ochotní naslouchat.
Protože čtyři nohy dobrý, dvě špatný! Vlastně pardon, teď se to zpívá jinak... Tak znovu a lépe!
(A poznámka na konec: kniha vznikla na přelomu let 1943/44, a přestože je příběh nadčasový, je nezbytné vnímat i historický kontext, v němž byla psána.)

22 19.08.2019

Princ Harry napsal paměti.
Napsal v nich hromadu skandálních (jak při čtení zjistíte z kontextu vytržených) věcí, které jsme si všichni mohli záhy přečíst vypíchnuté různě po internetu.

"Chtěl klid, tak co se takhle prostituuje?" říkala jsem si. 'No jo, maj spotřebu jak tryskáč, tak to chtělo prachy!" A vím, že jsem s tímhle názorem rozhodně nebyla jediná.
A pak jsem dostala možnost s tou knihou strávit několik velice intenzívních týdnů. Na nabídku jsem kývla a nestačila se divit.

Původní, nadmíru skeptický postoj mě velice rychle opustil.
Moehringer totiž umí vyprávět a Harry (k mému překvapení) co vyprávět má.

Je potřeba přistupovat ke knize s tím, že jsou to paměti - je to Harryho životní příběh tak, jak ho prožíval on sám, jak ho vnímal a jak si jej zpětně vybavuje. Vyčítat mu, že se narodil do královské rodiny je stejně absurdní jako mu vyčítat, že je zrzavý (což ze záhadných důvodů zjevně blbě nese).
Není to příběh královské rodiny, není to učesané vyprávění a o tom, kterak z malého roztomilého prince vyrostl velký šašek. Harry v útržcích vzpomínek vypráví o svém životě počínaje osudným srpnem, kdy přišel o matku do událostí loňského roku. A ty vzpomínky jsou zcela logicky krajně subjektivní.
Harry se narodil ze zlatou lžičkou v puse. Jistě. Nikdy nepoznal, co je hlad, jaké to je nemít střechu nad hlavou nebo nemít v kase dost peněz, aby příští týden nakrmil rodinu. Ale jaký má smysl mu to vyčítat? Nemluvě o tom, že on by zcela zjevně byl radši obyčejný kluk odněkud z Birminghamu nebo Leedsu než ten, jehož jedinou funkcí je se usmívat a v případě potřeby posloužit na součástky.

Harryho paměti jsou z velké části obžalobou - bulváru, který uštval jeho matku, a který nepřestává celý jeho život pronásledovat i jeho samého a jeho vlastní rodiny, jejíž studený odchov vedl k tomu, že se poprvé doma cítil v armádě.
Harry ze svých pamětí vychází jako utrápený kluk, který se zoufale snažil najít svoje místo ve světě nejvyšší šlechtické honorace, do níž nikdo z nás nikdy ani nenahlédne.
Jeho vzpomínky jsou unikátní - je to poprvé, kdy se někdo jeho postavení rozhodl navzdory všem a všemu použít vlastní hlas a zcela otevřeně říct, jak to podle něj všechno bylo.
Místy toho říká až moc (ty tři stránky o omrzlém penisu mě budou asi ještě chvíli pronásledovat), ale koneckonců to čtenáři chtějí, ne? Trochu té pikantnosti! To je přeci to, co prodává - a když o něm mohli celé roky lhát jiní, může on říct svou pravdu.

A přesně to jeho paměti jsou - jeho verze událostí a jeho pravda.

(Nikdy bych tomu nevěřila, ale skončila jsem s prací naprosto emočně investovaná - takže vám ještě řeknu, že teda jako tým Dokonalá Meghan rozhodně nejsem a nebudu!)

Předehra epického příběhu, který má absolutně všechno, co může fanoušek fantasy jen chtít - včetně nejvíc sexy literární postavy všech dob.
Poprvé čteno před sedmnácti lety a pořád je to tak dobrý, jak si to pamatuju.
Zaklínači jsou nemluvní, čarodějky vychytralý, Ciri je pěkný překvápko, z bojišť stoupá dým a smrad tlejících mrtvol, pobíhají po nich graveiři, panstvo kuje pikle, nilfgaardský císař nabírá dech, tajemství jsou temná, města smrdutá, lesy se hemží Veverkami a když už se vydáte na Cestu, je dobré mít po boku pár trpaslíků od rány.
Nic tu není černobílé, kromě šatů Yennefer.

21 14.11.2022

JÁ MÁM RADĚJI NA SHLEDANOU.

Když si pořídíte děti, má to (samozřejmě mimo jiné) i tu výhodu, že jim v jisté životní fázi můžete číst knížky, které jste sami kdysi četli a neměli jste pro všechny ostatní tituly čas po nich znovu sáhnout, i když byste rádi, případně jste se k nim nikdy nedostali (protože času je málo a knih příliš mnoho).
Přesně tak jsem na to se Zeměplochou a s chutí si ji postupně s dětmi doplňuju.

A Mort je pro mě po Malých bozích zatím druhým nejlepším Pratchettem, který mi prošel rukama. Mladík Mort, kterého nechtěl do učení ani hrobník, skončí u velice zvláštního pána, který by si rád po stovkách a tisících let ve službě zajel na dovolenou. V černém domě mimo čas a prostor ubývá v miliardách přesýpacích hodin neúnavně písek života a v kyblíku u dveří stojí kosa. A než se Mort naděje, čeká ho první samostatný úkol, který samozřejmě - jak jinak? - zpacká a pak už to jde ráz na ráz.
Osobitý humor se špetkami o to vážnějších myšlenek funguje skvěle. Vtipné postavy, skvělé dialogy, dokonalé popisy (obzvlášť pak Ankh-Morporku a jeho obyvatel) - co víc ještě chtít?
Snad jen aby byla spravedlnost, ne jen on. 

21 31.08.2021

V jistém bodě v čase je vše dobré. Třeba teď. Nevím, jak u vás, ale u mě suma sumárum ano. Ne, že by to bylo dokonalé, ale je to prostě dobré.
Stejně tak je tomu u ústředních hrdinů Faberova ve/nesmírného románu o putování do velké dálky (která může být jen ve vedlejším pokoji), o odloučení a stesku, jež nevnímají v dříve tak sehraném páru oba stejně (a které může probíhat u jednoho stolu), o tom, zda a jak je možné se změnit a zatočit s minulostí (anebo taky ne) a o tom, že i když pevně zavřeme oči, schováme se do kouta, budeme si na uši pevně tisknout dlaně a zpívat do ochraptění lalalala, okolní svět nás nakonec stejně dostihne a my se s tím, co se v něm děje, budeme muset nějak popasovat, protože to, co se nás ještě před rokem, měsícem nebo týdnem týkalo jen omezeně, jen z dálky, přes papír novin, monitor počítače nebo sklo televize, můžeme zítra najít hezky usazené na našem prahu.
Je to příběh o posedlosti a o tom, co všechno jsme našemu přesvědčení ochotní obětovat. Víra, misionářství, zápal pro věc - nová závislost, kterou hlavní hrdina nahradil tu starou a nechal ji, aby stvořila jeho novou osobnost, tu kontrastuje proti organické víře, kterou jeho žena měla celý život a jež byla jen jednou její částí (a o kterou tím pádem může přijít a stále zůstat někým, ne jen prázdnou nádobou, kterou je zapotřebí znovu naplnit).
Je tak snadné vzdálit se jeden druhému, když nás spojuje něco, co vyžaduje slepě věřit. Je to stejné se sny, plány, cíli, ale i koníčky nebo prostě jen jakoukoliv touhou, která nás pohání a jíž od určité fáze společně nesdílíme. Protínající se světy se začnou vzdalovat, najednou se dotýkají jen okraji a pokud se nezatáhne včas za brzdu, vytratíme se ze vzájemných gravitačních polí a už není cesty zpět.
Motiv cizího světa, otázky, kdo je tu vlastně mimozemšťan, stejně jako idea společenství vyprázdněného od emocí, od zavedený struktur, od všeho, co nás činí skutečnými individualitami (protože navzdory současné posedlosti vzhledem a tělem, to fyzická schránka je jen částečně), které jako jediné může dlouhodobě fungovat, je tísnivý a příliš veliký, než abych o něm dokázala napsat jen pár vět - a je otázkou, jestli bych to takhle brzy po dočtení vůbec dokázala.
A přesně tohle je pro mě to hlavní, co si z celého románu odnáším - řada otázek, na které budu muset nějakou dobu (možná naprosto neúspěšně) hledat odpovědi. Kdo (ne)? Kam až (ne)? Jak moc (ne)? Proč (ne)?
I kdyby na vás kniha neudělala ta hluboký dojem, pořád je to v prvé rovině zajímavý sci-fi příběh s varovným poselstvím. I to by mělo stačit.

21 10.04.2019

Hodně divoký florální trip, v němž se iluze a bludy nakonec zcela smísí s realitou a rozpustí se v ní jako med v čaji a čtenář zůstává tápající bez jistoty jasného vysvětlení. Stejně jako v případě paní Dušejkové ze Svůj vůz a pluh..., i hlavní hrdinka Anny Bolavé je asociální podivínka trpící nedefinovanou chorobou, jen místo zvířat miluje sběr bylin a hlavně jeho každotýdenní odevzdávání do sběrny. To je středobod jejího života a vše, co se kolem něj nedokáže točit, musí odpadnout. Rodina, příbuzní, práce... horečnatá mysl Anny coby vypravěčky nás vede příběhem zdánlivě bez příběhu, atmosférou tak hutnou, až se čtenář zalyká. Tempo a styl vyprávění přesně korespondují s Anniným rozpoložením, kdy se hranice mezi šílenstvím a realitou postupně stírá, až zmizí docela a spolu s ní se noříme hloub a hloub do tmy a pozorujeme, jak zahradnickými nůžkami přestřihuje poslední vlákna, jež ji poutají ke skutečnosti.

21 26.01.2018

Románů z druhé světové války vzniká pořád nesmírné množství a pocit, že už tohle téma muselo být vytěžené do mrtě, ve mně Katalpina kniha ještě posílila. Dlouho jsem se podobným titulům vyhýbala prostě proto, že mě nijak netěší číst si o utrpení druhých. Nemluvě o tom, že je to v zásadě pořád na jedno kopyto - můžete si nakreslit pavouka postav a jejich osudů a zas tolik možností se před vámi neobjeví. I tady se vše vyvíjí až na pár momentů pavoukovitě, plus je tu nějaké to násilí navíc, snad aby čtenář neměl pocit, že si to utrpení druhých nemohl pořádně vychutnat. Nechybí ani mrtvé zvíře, tím si pojistíte, že vzbudíte emoce i v těch nejzatvrzelejších. Co na tom, že je to po sto padesáté osmé to samé. Pokud jste alespoň trochu zručný spisovatel (a to Katalpa je - a mnohem víc, než jen trochu), úspěch na sebe nenechá dlouho čekat.
Zuzanin dech útočí na čtenáře skrze vůně a vjemy, skrze romantické okamžiky, které jsme alespoň v duchu všichni prožili (vůně rybníků v letní podvečery, zlaté klasy, rozpálené léto, ledové zimy...), skrze jídlo a pití a skrze neustále připomínanou tělesnost (bylo by zajímavé přečíst si knihu znovu a zkusit najít postavu která: nemočí, nekálí (jak do textilu, tak mimo), neslintá, netečou jí nudle, nepotí se, nekrvácí (menstruačně, z ran)). A samozřejmě sází na hluboce zakořeněný smysl pro spravedlnost.
Zajímavý je pro mě motiv návratu vězňů z koncentračních táborů a přístupu společnosti k nim. To je další rozměr celé tragédie holocaustu, na který se často zapomíná - protože osvobozením to mnohdy zdaleka neskončilo.

19 23.03.2021