Cara.17 komentáře u knih

Dlouho jsem přemýšlela, jak co nejlépe vyjádřit pocity, které ve mně vyvolala tato kniha. Bylo to podobné, jako kdyby vám z hlavy vytryskl proud myšlenek a vy netušíte, kterou chytit dřív.
Pak mě ale napadlo, že jako s každou jinou knihou, tak i u této si čtenář odnese a zapamatuje to, co ho nejvíce osloví, popř. si poselství této knihy spojí s nějakou životní situací, jež právě prožívá. Tohle dílo toho v sobě má tolik, že si v něm každý najde to svoje a nejde tudíž přesně popsat a zobecnit, o čem vlastně pojednává.
Pokud bych měla zmínit alespoň to nejdůležitější, pak by se jednalo o: naději, lásku k přírodě, pokoru, trpělivost, vytrvalost, odhodlanost a nesobeckost.
Mám ráda, když si z knih můžu něco dobrého odnést, ať už se jedná o zajímavou myšlenku, poznatek, který jsem ještě nevěděla anebo minimálně si u nich odpočinu a příjemně se odreaguji. Mrzí mě proto a zároveň i štve, kolik negativních, smutných, beznadějných a nervy drásajících příběhů v dnešní době vychází a naopak pozitivních, milých a nadějeplných je jako šafránu. Netvrdím, že by se měl člověk uzavřít v nějaké "radostné bublině" a nepouštět k sobě nic jiného, než co je usměvavé a pozitivní. Je jasné, že problémy a starosti tu s námi budou pořád nehledě na to, jak moc se budeme snažit jim zabránit... A proto se mi tak moc líbí tato kniha. Autor v ní poukazuje na to, že i když je nějaká situace vážná a zoufalá, vždycky se v ní dá najít zrnko naděje - cesta, po které když se člověk vydá, tak ho může dovést k dobrému cíli. Někdy je samozřejmě hodně dlouhá, nepříjemná, krkolomná, bolestivá, nebezpečná a nemá zaručený úspěch. Přesto stojí za to ji zkusit a nevzdávat se. Může se totiž stát, že naše vytrvalost, ochota a píle nepřinesou užitek jen nám ale i druhým či další generaci.
Jako další chci zmínit toto - kolikrát se nám během dne stává, že brbláme na svoje okolí, na to, co všechno zkazili druzí a jak moc nám ublížili? A naopak kolikrát za den se zamyslíme sami nad sebou? Na to, jak se k druhým chováme my? A nejenom k lidem ale i k přírodě/zvířatům? Je hodně obtížné a velice nepříjemné nastavit zrcadlo sami sobě, připustit, že i my chybujeme a musíme na sobě pracovat. Tento příběh však znázorňuje, jak moc je to důležité a nezbytné pro to, abychom se pohnuli kupředu a nezabředli v jedné verzi sebe sama, která - přiznejme si - častokrát není nejlepší.
Moc ráda bych řekla, že je tato kniha vhodná pro všechny věkové kategorie, obávám se však, že děti by toto hluboké poselství ještě nedokázaly plně pochopit a ocenit. Všem ostatním ji vřele doporučuji. Pokud budete při četbě vnímaví, otevření a budete číst mezi řádky, vyvolá ve vás příběh celou škálu pozitivních emocí. Pro mě nádherná a nezapomenutelná kniha.

12 07.04.2024

Jednou z nejúžasnějších věcí, která se vám stane, pokud aktivně čtete, je, že čas od času narazíte na knihu, která vám „skvěle sedne“. A to nejen v tom smyslu, že se vám zrovna trefí do nálady či do životní situace, jež právě prožíváte, ale že je jak napsaná přímo pro vás. Přesně takový pocit jsem měla při čtení Kronik prachu.
Toto dílo musí dle mého názoru zaujmout každého čtenáře už jen podle nádherného přebalu. (Získal ocenění čtenářské ankety Kniha roku v kategorii Obálka roku 2020). A příběh sám za vizuální stránkou knihy nezaostává.
Německá autorka Lin Rina nám vypravuje příběh jisté knihomolky Animant Crumbové. Animant je mladá a finančně zajištěná slečna z dobré rodiny, která vede pohodlný život, v němž se obklopuje milovanými knihami a svou vlastní fantazií. O život okolo sebe se příliš nestará ani nezajímá a pobízení své matky, aby se konečně vdala a založila rodinu, pouští takříkajíc „jedním uchem tam a druhým ven“. To vše však jen do doby, kdy se u nich objeví její strýček. Dřív, než si to stihne Animant řádně promyslet, přijme strýčkovu nabídku pracovat jeden měsíc jako knihovnice v londýnské univerzitní knihovně. A tak Animant plná očekávání a hladová po dobrodružstvích, která prozatím prožívala jen na stránkách svých knih, opouští nudné ospalé městečko a vyráží do velkolepého vzrušujícího Londýna.
Jaký šok tam však na ni čeká! Animant zvyklá na pohodlí a bezstarostnost rychle zjišťuje, jak těžký a náročný je život obyčejných pracujících lidí. Bojuje s únavou a bolestí celého těla, když musí dny trávit pobíháním po ohromné knihovně, kde knihy zařazuje, vybaluje je, štítkuje, opravuje je... Snáší pohrdavé a odsuzující pohledy mužských návštěvníků a neméně jízlivé a posměšné poznámky svého nadřízeného pana Reeda, který se „pyšní“ veřejným označením „nejprotivnější muž na světě“. Přesto všechno však Animant pozvolna zjišťuje, že ten skutečný nedokonalý náročný život má v sobě mnohem víc, než dokonalé bezstarostné snění na stránkách knih, které vedla doposud. Skrz těžké a leckdy tvrdé situace poznává samu sebe a začíná chápat, jak lhostejná a v jistém směru i necitelná byla vůči ostatním lidem včetně členů své rodiny. A nakonec se setkává s něčím pro jiné lidi tak běžným, avšak pro ni zcela novým – city k druhému člověku.
Pokud čtete můj příspěvek od začátku, pak jste už jen podle prvního odstavce pochopili, jak moc se mi tato kniha líbila. Stylem psaní i velice pozvolnou romantickou linkou může připomínat tolik známé a oblíbené klasiky Jane Austenové. Přesto mi v jistém ohledu připadá lepší, jelikož tolik neřeší vztahy a společenské konvence, ale spíše se zaměřuje na vývoj a růst osobnosti jednotlivce.
Animantiny pracovní začátky mi připomněly moje začátky v knihkupectví. Člověk, který nikdy nepracoval s knihami, si neuvědomuje, jak fyzicky náročná taková práce je. Na druhou stranu je velmi bohatá, jelikož získáváte přehled o knižním světě, sbíráte zkušenosti a otevírá se vám rozhled v takových směrech, v jakých byste to nečekali.
Kroniky prachu nejsou žádnou „akční bombou“ plnou zvratů a napětí, nýbrž oddechovým pětisetstránkovým balzámem pro podzimní večery s čajem, dekou a deštěm bubnujícím na okna. Zahřejí vám duši a budete se po nich usmívat a cítit se příjemně odpočatí.

11 07.04.2024

"U lavice dítě stálo,
z plna hrdla křičelo..."

Kolik let už uplynulo od doby, kdy jsem tohle recitovala na stupínku? Hádám, že hodně, když si ani nedokážu vybavit, v kolikáté třídě jsem se Polednici učila nazpaměť...
Co si budeme - Kytice patří mezi nejznámější česká básnická díla. Je klenotem našeho literárního dědictví, se kterým se seznamuje už mládež během povinné školní docházky. Najdete v ní do veršů a symboliky zabalené pravdy, bolestné skutečnosti a tvrdá ponaučení. Je tedy zcela pochopitelné, že takovéto mimořádné dílo patří do učebních osnov a do seznamu povinné četby k maturitě.
Na druhou stranu si říkám, kolik těch "skrytých poselství a ponaučení" žák pochopí, zapamatuje si a případně si s sebou ponese do života? (A samozřejmě se to netýká jen tohoto díla.) Kdybych se ke Kytici nevrátila jako dospělá ("moudřejší a zkušenější"), zůstala by mi v paměti pouze jakožto sbírka smutných morbidních básní. Je určitě fajn seznamovat děti s českou literární klasikou, ale pokud se z ní mají poučit a ocenit ji, je nezbytné, aby se k ní vrátily v pozdějším věku.
A jako "na topole podle skal zelený mužík zatleskal", tak i já tleskám panu Erbenovi za tento mimořádný a pro naši zem nezapomenutelný básnický počin. Nicméně není to něco, k čemu bych se ráda nebo s chutí vracela. Z jeho básní čpí smutek, ponurost a hrůza, v čemž si já osobně nelibuji a ani to nevyhledávám a proto dávám o hvězdičku méně.
Koneckonců závěr Vodníka, obsah komory ve Zlatém kolovratu a (když k tomu přidám i zfilmovanou verzi) létající Karel Roden mě budou děsit do konce života.

Když se řekne Božena Němcová, okamžitě se mi vybaví její nejznámější dílo Babička. Ani ne tak proto, že nás to učili ve škole ale především díky mé mamince, která mě už od dětství seznamovala s různými knihami.
Musím se přiznat, že i přes maminčino vybízení, abych si tuto klasiku přečetla, jsem se k ní nakonec odhodlala až v maturitním ročníku – v rámci povinné četby. Ano, je to škoda a určitě i ostuda, že jsem si ji nepřečetla už dřív, na druhou stranu jsem však trochu ráda, že to dopadlo takto. Proč? Myslím si totiž, že bych ji jako dítě nedovedla ocenit tolik jako nyní.
Dílo Babička toho nabízí mnoho.
Od způsobu života jak prostých lidí tak i vrchnosti, přes jejich hodnoty, způsob myšlení, tradice a touhy. Zároveň vyvrací jeden z nejrozšířenějších a nejhorších stereotypů a sice, že staří nemají pro společnost žádný význam. Božena Němcová velice dobře popisuje a ukazuje, kolik moudrosti, rad a životních zkušeností nám mohou naši prarodiče předat a uchránit nás od zbytečných a leckdy fatálních chyb.
Pokud si tuto klasiku budou číst děti, dostanou náhled na sice ne tolik atraktivní ale zato plnohodnotný život bez internetu a všudypřítomné techniky.
A jestli máte Babičku už přečtenou, zkuste zhlédnout některou z jejích filmových verzí. Za sebe bych vám doporučila zpracování z roku 1940, jelikož se mnohem více drží knižní předlohy než známější "barevná" verze z roku 1971.

"...na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal..."

No mně tedy do smíchu rozhodně nebylo, když jsme v rámci vyučování zhlédli Brabcův film. Při vzpomínce na něj se zhnusením osypávám do dnes a rozhodně ho nedoporučuji.
Ale jistě, tenhle příspěvek má být na knižní zpracování.
Takže... kdyby se pan Mácha ve své skladbě věnoval jen přírodě, kterou tak krásně - až kouzelně - popsal, zcela určitě bych si jeden výtisk koupila a pravidelně ho četla. Jenže... on tam nacpal ten katastrofický milostný trojúhelník. Jak mám romantiku v tvorbě ráda, tady bych se bez ní raději obešla. Ani s jednou z postav nemůžu sympatizovat či ji litovat. Příběh sám je čistou tragédií, v němž se mi nepodařilo najít žádné poselství či hlubší význam.
Celkově tedy hodnotím jako naprostý průměr - veršované popisy přírody jsou skvělé, ale ten zbytek... jednou bohatě stačilo.

Moc krásně zpracovaná kniha. Zdařilé fotografie, něžné ilustrace, zábavné a trefné vyprávění... co víc si přát? Dášeňku bych doporučila úplně všem čtenářům, nehledě na jejich věk nebo na to, zda doma mají čtyřnohého kamaráda.
Jakožto pejskařka jsem si tímto připomněla, jak kouzelná jsou štěňátka. Kolik lásky, radosti a samozřejmě i starostí s sebou tyhle malé chlupaté kuličky přinášejí. Kolik loužiček, rozcupovaných věcí, vyhrabaných děr na zahradě, chlupů na podlaze, probdělých nocí a škrábanců na rukou musíte přetrpět a na oplátku dostanete horu psí lásky, radostného vítání, nezapomenutelných chvil, nekonečné oddanosti, humorných situací, vřelého pomazlení a ještě mnohem víc...
Pejsci jsou zkrátka obdivuhodná stvoření. Měli bychom se od nich učit, starat se o ně a dávat jim tolik lásky, kolik dávají oni nám.

6 25.05.2024

Ze všech 20 děl k maturitě bylo tohle jediné, u kterého jsem se pobaveně smála. A poněkud úsměvná (a zároveň dost smutná) mi připadá skutečnost, že i přesto, jak je tohle dílo staré, je stále aktuální. I dnes se dají bez problémů najít lidé s charakterem pana Harpagona - tedy hamižníci, u kterých jsou peníze na prvním místě a běda jak po nich chce někdo něco zaplatit!
O tom, jak těžké je s takovými lidmi vyjít anebo je mít přímo za příbuzné, vám humorným způsobem povypráví tohle veršované dílko. Já osobně mám postavu Lakomce pevně spjatou s hercem Louisem de Funèsem, který tuto roli perfektně ztvárnil v roce 1980 ve stejnojmenném filmu.
Suma sumárum - peníze budou vždycky pro některé osoby na piedestalu, což je bezesporu velkou tragédií, ale pokud se na to chcete podívat z té druhé stránky - jak směšní takoví držgrešlové dokážou být - neváhejte a sáhněte po jednom z nejznámějších děl od Molièra. Věřím, že nebudete zklamaní.

Pokud bych si měla tipnout, co bývá pro spisovatele skutečným oříškem, pak by se jednalo o cestování v čase. Autor si musí dát především pozor na časové paradoxy. Dále je zapotřebí, aby uměl plynule a nenásilně oddělovat přítomnost od minulosti (případně od budoucnosti). Ruku na srdce - ne všem se to povede. Naštěstí Kerstin Gier patří k těm, kteří to zvládli na výbornou.
V sérii Drahokamy nás autorka seznamuje se středoškolačkou Gwendolyn, která díky svým genům dokáže cestovat v čase (do minulosti). Asi nemusím dodávat, jak nebezpečné to je. I sama hrdinka si velmi rychle uvědomí, že pokud si nedá pozor, mohla by kupříkladu skončit upálená na hranici anebo by se mohla utopit, kdyby se během „skoku v čase“ nacházela na mostě, který před pár lety ještě nestál.
Naštěstí Gwendolyn není jediná, kdo má tuto schopnost. Dalším cestovatelem je Gideon (dle Gwenina mínění arogantní nesnesitelný hňup). Ať se to Gwen líbí nebo ne, tento „hňup“ se stává jejím partnerem pro cesty do minulosti. A aby toho nebylo málo, cestu naší dvojici zkříží tajemný hrabě Saint Germain, o němž se tvrdí, že je nesmrtelný...
Pro kvalitu a přitažlivost je tu pro čtenáře přidán bezkonkurenční humor, který obstarává především oživlý kamenný chrlič Xemerius, jehož si prostě nelze nezamilovat. Nedokážu říct, kdy naposledy jsem se u některé YA série smála tolik jako v případě Drahokamů. Kerstin Gier má navíc velice svižný styl psaní, takže pokud hledáte dílo, které by vás nenudilo, jsou pro vás Drahokamy tou správnou volbou.
P.S. Jestli jste jako první zhlédli zfilmovanou verzi této trilogie a příliš se vám nelíbila, určitě dejte šanci knihám, jsou bezkonkurenčně lepší.

6 16.04.2024

"Jsou světy, které mohou spatřit jen dětské oči. Jsou tajemství, jejichž kouzlo dospělé srdce nezachytí..."

Když jsem si tuhle knihu poprvé prolistovala, aniž bych četla text, říkala jsem si, že je to taková jednohubka, kterou přečtete během čtvrt hodinky a navíc se u ní pokocháte zajímavými a velice zdařilými ilustracemi.
Poté, co jsem ji přečetla...
No... Hádám, že všichni, kdo tohle četli mi budou bezpochyby rozumět.
Příběh, který se ukrývá na stránkách této velké knihy, je z jednoho směru nádherný a neskutečně pravdivý a z toho druhého velice smutný a hořký.
Je o nevyhnutelnosti dospělosti a stáří, o tom, jak moc a rychle se všechno kolem nás - včetně nás samotných - mění. Je o ohlédnutí se za tím, jací jsme byli jako děti. Jak rozličné bylo naše vnímání, jak silná naše představivost a jak kouzelné naše sny.
A bohužel - jak snadno a téměř nepostřehnutelně tohle všechno v nás uvadlo kvůli starostem a honbou za pomíjivými a leckdy nedůležitými věcmi.
Myslím, že nikdo nemůže tuhle knihu dočíst, aniž by se aspoň na chvilku nezastavil a nezamyslel...
Nádherný příběh. Vřele doporučuji všem dospělým, kteří na rozdíl od dětí dokážou plně porozumět hloubce tohoto poselství.

6 07.04.2024

"Po meči a po přeslici čítala rodina poštovního tajemníka Pučálky pět členů..."

Stačilo si přečíst první větu a už se mi zvedaly koutky úst k úsměvu z tušení, že tohle bude trochu jiné počtení, než na jaké jsme zvyklí. A bylo tomu tak.
Jindřich Plachta byl nejen skvělý herec ale také spisovatel. Kniha mě hodně zaujala a jsem ráda, že se i dnes dá v knihkupectvích sehnat. Tím spíš, když v dnešní době frčí spíš "depresivní" literatura, je takovéto dílko o to větším pokladem (jakožto bývalá knihkupkyně můžu potvrdit, že vybrat z dnešní nabídky nějakou pozitivní knihu, kde se i zasmějete nad inteligentním humorem, bývá hodně velký oříšek. Jako další tip bych doporučila Paměti mouchy Gabriely - také stará klasika od českého autora Franka Weniga, která znovu vyšla v roce 2020.)
Pučálkovic Amina je určitě známá mnoha lidem a věřím, že se k ní rádi vracejí. Situace, které pan Plachta v knize popisuje, jsou trefné, vtipné a některé i nezapomenutelné. Těším se, až si Aminu znovu přečtu. Nepochybuju o tom, že se u ní budu smát stejně jako když jsem ji četla poprvé.

5 13.04.2024

(SPOILER) A tohle jako mělo být co?!
Tenhle brak jsem četla v době, kdy u nás byly vydané pouze první dva díly Dvorů a tudíž ještě nebylo známé, že celá tvorba SJM je na jedno brdo. Tedy příběh upozaděný tunou explicitní erotiky a sexu prošpikovaný vulgarismy a vyplněný na chlup stejnými postavami, které jsou krásné, chytré, mocné, úžasné a v boji nepřemožitelné...
Navíc se o tomto mluvilo jako o retellingu na nádhernou pohádku Kráska a zvíře, kterou naprosto miluji a kterou Maasová absolutně nepochopila (to jsem bohužel zjistila až poté, co jsem se tím prokousala na konec).
Kdybych tu měla vypisovat všechno, co mě na téhle "vymývárně mozků" či snad na celé tvorbě této veleúspěšné autorky, naštvalo, byl by příspěvek kilometr dlouhý a beztak bych ho nedopsala, protože by mi v polovině prdla cévka z návalu zlosti a znechucení.
Chci ale zmínit to, co mě nakrklo úplně nejvíc.
V případě této knihy, kterou řadím mezi NMVP (= naprosto mizerně využitý papír), mě dožral závěr, tzn. způsob poražení padoucha. Maasová si očividně dala tu práci, aby zjistila, jak končí předloha k jejímu výtvoru, ale jak jsem zmiňovala výše, nepochopila ji a vyložila si ji po svém. Takže Feyre díky "pravé lásce" k jednomu fešákovi všechny zachrání a o pár měsíců později si narazí jiného fešáka, protože ten první totiž nebyl "ten pravý". Ano, drazí čtenáři, tomu se říká logika a pravá láska po maasovsku.
A s tím souvisí i druhá skutečnost a sice, že "pravou lásku" nebo alespoň "lásku" nám tu neukázala ani omylem. To, co bylo mezi Feyre a Tamlinem, se nedalo nazvat jinak než chtíčem obaleným v okouzlujících slovech a laciných slibech, který byl upečený v troubě zoufalství a poprášený špetkou soucitu.
A to je de facto i to, co mě vytáčí na všech jejích knihách - ukáže čtenářům desítky možností a způsobů, jak a kde se dá souložit ale lásku (ten skutečný cit nezastíněný fyzičnem) obchází ve vzdálenosti několika mil. (K tomu, kolika čtenářkám tímhle popletla hlavu, že toto je přesně to, co by ve vztahu měly očekávat a chtít, se už raději vyjadřovat nebudu. Stejně tak se nemíním rozepisovat o tom, jak je postava Rhysanda odporná a jak hnusně se chová k ostatním - především k Feyre - a z nějakého pro mě neznámého důvodu má velké davy fanynek. Opravdu slečny? Takového byste chtěly partnera? No fuj! A co se týče Feyre a dalších autorčiných hrdinek - to opravdu tolika lidem, kteří knihy hodnotí plnou palbou hvězdiček, nevadí, že se tyto postavy častokrát chovají i oblékají jako lehké děvy? Copak vám to připadá v pořádku?)
Původně jsem této příšernosti věnovala malé hodnocení za čtivost, ale jelikož lze napsat čtivě i návod na použití varné konvice, nakonec jí nedám ani to. Krom toho mi připadá, že tato série odstartovala jakýsi boom "nacpat porno všude, kde se dá, aby to bylo úspěšné" a z toho se mi fakt obrací žaludek.
Nad Skleněným trůnem jsem ještě schopná přimhouřit oči a možná (pokud se zbavím pifky na Maasovou) ho dočtu, poněvadž nesnáším nedočtené série, ale té další tvorbě říkám NE! A ještě milionkrát NE!
Rozhodně se nestanu "áchající", "óchající" a jinak juchající fanynkou, které se z tvorby SJM podlamují kolena a která by do sebe nadšeně házela lopatou na sníh všechny její pornem nasáklé výtvory.
Takže Maasová, můžeš si strčit ty svoje explicitnosti do Kotlíku, my dvě jsme spolu skončily!

(Btw to vysoké hodnocení u jejích knih? Nepochopím.)

Kniha Dobrodružství králíčka Petra vypráví nejen o tomto tvorečkovi v modrém kabátku ale o celé jeho rodině. Popíše vám veselé zážitky i potíže, jež tato králičí rodinka zažívá - ať už je to na zahradě jistého pana Gregora anebo poté, co se do sousedství přistěhuje nebezpečný lišák pan Tod.
Skutečnost, že většina spisovatelů nemá příliš jednoduchý život, je určitě známá mnoha lidem. Krom toho, že jejich povolání v sobě nese nejistou budoucnost, častokrát musí zažít i desítky odmítnutí ze stran nakladatelů a někdy i nelibost od vlastní rodiny. Jednou z takových autorů byla i Beatrix Potterová. Že jste o ní nikdy neslyšeli? Anebo slyšeli, ale mnoho si o ní nepamatujete? I já na ni „narazila“ pouhou náhodou. A to prostřednictvím skvělého filmu z roku 2006 Miss Potter, kde hlavní roli bravurně zahrála Renée Zellweger. Film mě opravdu zaujal a přiměl, abych si o této výjimečné spisovatelce zjistila víc.
Jak už jsem zmiňovala na začátku, Beatrix neměla jednoduchý život. S rodiči (a zvláště s matkou) si příliš nerozuměla a ačkoli byla velmi nadějnou přírodovědkyní, studium pro ni jako pro ženu v tehdejší době nepřicházelo v úvahu. Její radostí byl chov různých zvířat, k nimž se řadili králíci, žáby, čolci, mloci a fretky, které považovala za své přátele. Tyto tvory velmi ráda skicovala, čímž zdokonalila své malířské dovednosti. Jejím dalším potěšením bylo psaní příběhů o těchto jejích malých přátelích. Po několika neúspěšných pokusech, ve kterých se snažila vydat knihu o králíčku Petrovi, se jí jednoho dne ozvalo nakladatelství Warne & Co.
Z Beatrix se stávala úspěšná autorka. V osobním životě jí ale štěstí moc nepřálo - postihla ji totiž tragédie v podobě smrti jejího vydavatele Normana Warnea, s nímž byla kvůli nesouhlasu rodičů tajně zasnoubená. Beatrix se později z města odstěhovala na venkov do krásné oblasti Lake District. Tuto krajinu si velmi zamilovala a s pomocí svého právního poradce Williama Heelise (ten se později stal jejím manželem) ji díky penězům za své knihy a dědictví po rodičích zachránila. Lake District totiž hrozila likvidace od průmyslových a stavebních společností, ale díky Beatrix je tento krásný kus země zachován dodnes.
Možná se ptáte, proč se o tom všem zmiňuji. Existuje přece spousta významných osobností, ať už spisovatelů, herců či zpěváků, kteří také věnují část svého jmění na dobré a prospěšné věci. Proč vůbec poukazovat na jednu autorku dětských knih? Odpověděla bych vám: PRÁVĚ PROTO, že to byla autorka dětských knih.
Walt Disney, spoluzakladatel jedné z největších firem na světě, řekl: „Nikdy nezapomeňte, že všechny tyto věci začaly snem a myší.“
Pokud jste měli anebo jednou budete mít to štěstí, že se do oblasti Lake District podíváte (anebo si ji prostě jen vygooglíte), dodávám: Na počátku záchrany této nádherné krajiny stál králík a malá, na první pohled obyčejná, dětská kniha.

4 12.04.2024

Kocour, který zachraňoval knihy je označen jako japonský bestseller číslo 1. Jistě se mnou budete souhlasit, že ne každý bestseller stojí za přečtení či snad za pořízení do vlastní knihovničky. V tomto případě však můžu s klidným srdcem říct, že pokud si tuto knihu přečtete, a třeba i koupíte, neuděláte chybu. Tím spíš pokud máte rádi knihy, Malého prince a jisté zvířátko připomínající velkou kouli chlupů.
Japonský spisovatel Sósuke Nacukawa, který je mimo jiné i lékařem a scénáristou, nás seznamuje se středoškolákem Rintaróem Nacukim. Rintaró je vášnivý knihomol, jenž většinu života strávil se svým dědečkem v jeho knihkupectví-antikvariátu. Po dědečkově smrti se Rintaró chystá knihkupectví zavřít, avšak v tu dobu se u něho zjeví mluvící kocour, jenž ho žádá, aby mu pomohl zachránit knihy. Spoustu knih, které jsou uvězněné, osamělé a nemilované.
Když jsem se do čtení pouštěla, netušila jsem, co přesně bych měla čekat. Ještě nikdy jsem nečetla žádnou knihu od japonského autora a vzhledem k tomu, že japonská kultura se liší od té naší evropské hned v několika směrech, bylo mi jasné, že tohle počtení bude trochu jiný šálek kávy. A nemýlila jsem se.
Příběh se zpočátku odvíjel pozvolně. Autor nám přibližoval život introverta a knihomola Rintaróa, a poodkrýval, co všechno pro něho znamenal jeho zesnulý dědeček. Když se objevil mluvící kocour, s nímž se Rintaró vydal zachraňovat knihy, okamžitě se mi vybavil Malý princ. U těchto výletů na zvláštní místa a setkávání se s podivnými lidmi (a jejich ještě podivnějšími názory) nešlo nečíst mezi řádky. Klobouk dolů před autorem a jeho spisovatelským umem! Dokázal utkat několik příběhů, které poté jako tenký závoj přehodil přes novodobé problémy dnešního světa a nechal na čtenáři, zda se rozhodne ten závoj nadzvednout a podívat se zblízka a pečlivěji, co pod sebou skrývá. Ne vždy to bylo příjemné, jelikož si tak spousta z nás mohla uvědomit něco, co si na sobě a na svém vlastním životě nevšimla...
Na rozdíl od Malého prince, jehož některé pasáže a myšlenky mi dodnes zůstávají záhadou, je tato kniha snáze pochopitelnější. Velice se mi líbilo, že autor kladl důraz na „věci“, které by měly být pro tento svět samozřejmostí, ale realita je bohužel úplně jiná. Mladším čtenářům (a vlastně i těm dospělým) pomůže příběh pochopit, co by pro nás měly znamenat knihy. Proč bychom neměli váhat s pomocí druhým či si snad pokládat hloupou otázku: Proč bych měl pomáhat, když se mě to netýká? A také abychom si přestali ukazovat na druhé a odsuzovali je, ale spíš sami sobě nastavili zrcadlo a se změnou nejprve začali u toho člověka, kterého tam právě vidíme.
Kocour, který zachraňoval knihy není knihou plnou akce a napětí, ale takovou, která vám nabídne celou škálu moudrých myšlenek a podnětů ke zvážení. Půjde s vámi bok po boku a pomůže vám zamyslet se a proměnit, pokud o to budete stát.

4 07.04.2024

(SPOILER) Zimní tulipán je pěkný příběh o malé holčičce Klárce, která se spolu se sněhovou vílou Belou vydává zachránit bílé Vánoce.
Daniela Krolupperová má příjemný a jednoduchý styl vyprávění, což v kombinaci s jedinečnými ilustracemi Ivony Knechtlové vytváří povedené dílo pro děti.
Jediné, co mi trochu kazilo dojem, byl závěr. Problém s tulipánem byl bezesporu zajímavým nápadem, avšak aby na řešení přišla malá holčička, zatímco královna víl a její "poddaní" si s tím vůbec neví rady... OK, asi jsem už na takové naivní příběhy stará.
Věřím však, že dětem se to bude líbit a určitě jim to zpříjemní čekání na první sníh či Vánoce.

3 30.05.2024

Pokud moc neholdujete sáhodlouhým knihám z osobního rozvoje, ale zároveň si rádi přečtete něco, co vás duševně obohatí a postrčí k vašemu lepšímu já, pak jste tu zcela správně.
Charlie Mackesy vás prostřednictvím této jednohubky s nevšedními ilustracemi seznámí se čtveřicí přátel. Jací přátelé to jsou, napovídá sám název. Krom toho, že každý z nich patří k jinému živočišnému druhu, jsou jedineční i svými charakterovými vlastnostmi. A díky jejich rozhovorům máme možnost získat různé pohledy a odpovědi na otázky, které si občas sami klademe...
Ač se mi tato kniha velmi líbila, přece jen jsem nebyla nadšená tolik jako z podobně zpracovaného dílka Panda a dráček. Nevím, jestli je to proto, že už mám "něco načteno" a jakožto starší jsem i "moudřejší", ale zkrátka věci, které tu byly řečeny, mi jsou už dlouho známé a tudíž pro mě nebyly ničím převratným či objevným. Mimo to mě příliš neoslovily ty "náčrtkové" ilustrace, takže pokud bych jednou uvažovala o koupi tohoto díla, dám přednost druhému kreslenému vydání.
Tyto dvě mušky však nejsou ničím závažným, abych kvůli nim snižovala hodnocení. Krom toho se říká: "Opakování je matkou moudrosti," takže je určitě dobré si připomenout a osvěžit to, co už víme.

3 14.05.2024

Toto dílo bylo podstatně lepší než autorčina kniha S hlavou v oblacích (pejru), která mě vůbec nenadchla a u níž mi krom příšerně vykresleného vztahu hlavních hrdinů vadilo i velké množství vulgarismů.
Tady se naštěstí setkáváme s "umírněnější" hlavní hrdinkou Klárou, která pracuje jako redaktorka ženského časopisu. Klára miluje jídlo (naopak sportu se věnuje jen z donucení) a skrz rozhovor pro časopis se seznamuje s adrenalinovým sportovcem Matoušem...
Podle tohoto kratičkého popisu si určitě každý dovede představit, jak bude příběh pokračovat. Koneckonců je to román pro ženy a to mluví za vše. I přesto si však troufám tvrdit, že vás autorka ve druhé polovině knihy překvapí - alespoň já jsem takový zvrat nečekala.
Mimo to musím zmínit, že se jí povedlo dobře popsat charaktery postav i jejich vývoj po onom zvratu. Navíc tu jsou jako bonus uvedené recepty na různé pochutiny, takže gastronomičtí nadšenci si přijdou na své.
Celkově tedy hodnotím knihu velmi kladně. Autorka mi díky ní dokázala, že umí psát dobré humorné příběhy i bez použití celé škály sprostých slov.

3 09.05.2024

Jestli jsem se něco ve svém "čtenářském životě" naučila, pak to, že zhlédnout první film a až poté číst knižní předlohu, stojí za houby. A nemusí to být vždy tak, že se vám filmy nelíbily. Já jsem v tomto případě byla s filmy vcelku spokojená, dokonce jsem na nich byla v kině. Bylo to v době "největší slávy" Stmívání a čím víc všude bylo reklamy, tím snáz a rychleji jsem se tím "přejedla" a dopadlo to tak, že se tomu dnes už vyhýbám.
Stephenie Meyer bezesporu píše dobře a věřím, že i dnes si najde svoje čtenáře, nicméně já už mám tenhle "upírský boom" za sebou a ani výhledově se k němu vracet nechci.
Stmívání pro mě zkrátka nebylo něco jako Pán prstenů či Harry Potter - tedy dílo, u kterého nezáleží na tom, kolikrát si ho přečtu/zhlédnu, protože mě stále baví a bavit bude, jelikož má v sobě jakousi nadčasovost.
Stephenie Meyer nám tu sice hezky vykreslila rodící se upřímný vztah Belly a Edwarda a jiné autorky jako např. Maasová, by se od ní mohly učit, nicméně mi v jistém směru připadal poněkud naivní a ne úplně zdravý. Na první pohled je romantické, pokud byste pro svého partnera obětovali téměř cokoli a byli schopni se pro něho změnit (a teď opravdu nemám na mysli přeměnu na upíra), ale je to tak správné? U Belly mi totiž připadalo, že si sama sebe moc neváží a naopak Edwarda považuje za vzor dokonalosti a to není v pořádku...
Pokud tedy upírskou ságou nejste jako já "přehlceni" a nevadí vám naivní vykreslení vztahů, směle se do ní pusťte a užijte si ji, ale já už ji asi napořád nechám odloženou v minulosti.

3 29.04.2024

Po dočtení tohoto díla jsem se cítila poněkud rozpolceně.
Jelikož mi bylo vyvrcholení příběhu známo dřív, než jsem se do knihy pustila, nedokázala jsem si četbu užít. Podobný pocit jsem měla např. u Romea a Julie - zkrátka víte, že s každou další stránkou jste blíž nevyhnutelné tragédii... Nicméně když se na příběh podívám jako na celek, tak je velice kvalitní. Nechci říkat, že se mi líbil (je neveselý od začátku až do onoho hrozného konce), ale napsaný je dobře.
Autoři zde vykreslují pro ženy tvrdou a nesmlouvavou dobu. Maryši mi bylo neskutečně líto. Její osud je odstrašujícím příkladem, jak se z hodného milého děvčete stává chladná žena a pro Vávrovy děti ne příliš laskavá nevlastní matka. Velice oceňuji, že tu autoři ukázali prozření Maryšiných rodičů - stávají se dalším důkazem, kam může člověka dovést touha po penězích (tím spíš když je to na úkor jiného člověka). S Franckem jsem nedokázala moc sympatizovat. Sice se na první pohled mohlo zdát, že to s Maryšou myslel dobře ale krom toho, že se vůbec neptal na její názor (což bohužel nedělal nikdo) ani dostatečně nedomyslel, že by jejich život "na hromádce" nepřinesl nic dobrého ani jednomu z nich.
Shrnuto a podtrženo - Maryša je dílo, které stojí za přečtení a zamyšlení. I přestože je psané nářečím, neměla jsem se čtením problémy. Možná se k němu za nějaký čas ještě jednou vrátím, ale jak jsem psala na začátku příspěvku - není to nic pěkného, co bych potřebovala mít v knihovničce. Je to de facto do knihy přetvarované rčení "zlo plodí zlo".
Pokud vás tohle dílo zaujme, zkuste mrknout na filmové zpracování z roku 1935. Oproti knižní předloze je zde lehce nastíněno, co se s Maryšou bude dít po jejím nešťastném činu.

Když jsem začala Belgravii číst, neměla jsem žádná očekávání. Autora jsem neznala a ani známý seriál Panství Downton, jehož předlohu Julian Fellowes napsal, jsem neviděla.
Jakmile jsem dočetla první dvě kapitoly, v níž autor „zabil“ dvě hlavní postavy, myslela jsem, že si ze čtenáře tropí žerty. Koneckonců, jak by měl příběh pokračovat či snad jakou by měl mít zápletku, když jsou oba hrdinové mrtví? V četbě jsem pokračovala dál jen z donucení.
Dobře jsem udělala.
Po další kapitole jsem pochopila, jakým směrem chce autor příběh vést a čím dále jsem četla, tím více mě to bavilo. A nakonec to dospělo do fáze, že jsem se musela nutit knihu odložit. Ano, tak napínavé a poutavé to bylo!
Pokud si přečtete anotaci, zjistíte, že se příběh odehrává v Anglii v 19. století. Julian Fellowes nás uvádí do světa britské aristokracie a seznamuje nás s jejich způsobem života, který na rozdíl od třpytivých šatů, šperků a lustrů zdaleka nebyl tak okouzlující a vábivý. Na všudypřítomnou přetvářku, povrchnost, lži, intriky a potlačování svědomí jste narazili prakticky v každé domácnosti. A to jak v řadách společenské smetánky tak i mezi sloužícími. Člověku chvílemi připadalo, že se neocitl v civilizované společnosti ale spíše v divočině, kde budete při sebemenším porušení pravidel či při projevu slabosti rozsápáni mocnými nelítostnými predátory lačnícími po pomluvách a skandálech.
Stejně jako v jiných historických románech opírajících se o skutečnost, i zde mi bylo upřímně líto žen. Jejich postavení bylo až na výjimky žalostné a jejich pověst byla na rozdíl od té mužské křehká jako sněhová vločka.
Dále bych ráda vyzdvihla propracovanost díla. Už po prvních pár stránkách lze snadno poznat, že Julian Fellowes je mistrem svého oboru. A to nejen ze spisovatelského hlediska nýbrž i ze znalosti dějin, architektonických prvků, řemesel, oděvů a zkrátka celé tehdejší doby. Velmi se mi také líbil jeho smysl pro detail, popisování emocionálních stránek jednotlivých postav i celkové vykreslení jejich charakteru.
Za zmínku určitě stojí i rozuzlení příběhu. Během četby jsem mnohokrát přemýšlela, jak ono „tajemství“ vypluje na povrch, vymyslela jsem si několik verzí a beztak byla nakonec překvapená (a jistým způsobem i nadšená), že to „prasklo“ tímto způsobem. Spisovatel totiž bravurně potvrdil rčení: „Čím kdo zachází...“
Shrnuto a podtrženo – vypsat všechny klady této knihy i důvody, proč si ji přečíst, by bylo ještě na dlouho. Jako poslední bych však zmínila její nadčasovost. Julian Fellowes je člověk, který si uvědomuje, jak snadné je pro lidskou společnost zabřednout do pošetilostí a malicherností doby a zůstávat v nich po zbytek života. Bylo až alarmující, co všechno byli a stále jsou lidé schopni udělat pro to, aby se zalíbili těm „výše postaveným“, a aby nevyčnívali z rámečku, který pro ně společnost vytvořila.
Pokud máte rádi napínavé historické romány, chcete se dozvědět něco z minulosti a nebojíte se nelítostných zásad a pravidel, pak je Belgravia to pravé čtení pro vás.
P.S. Na motivy této knihy byl natočen 6dílný seriál z roku 2020, který je dle mého názoru velice povedený a vřele ho doporučuji ke zhlédnutí.

3 09.04.2024

Jeden by nevěřil, jak silný příběh v sobě ukrývá kniha s tak nenápadnou obálkou. Ale je tomu tak a troufám si tvrdit, že se dotkne každého, kdo mu to dovolí. Je vyprávěn z několika úhlů pohledu, přičemž hlavní dějová linka se odvíjí kolem Augusta Pullmana, který poprvé nastupuje do školy (do páté třídy). August – nebo jak mu většina lidí v jeho okolí říká Auggie – není obyčejným chlapcem. Narodil se s deformovaným obličejem, kvůli kterému bývá nevítaným středem pozornosti. Jak se asi dá vytušit, nástup do nového prostředí nebude snadný. Ne všichni spolužáci Auggieho dokážou přijmout takového jaký je a asi každý z nás ví, jakého přístupu se téměř vždy dostává těm, kdo jsou jiní než ostatní...
Nenechte se však mýlit, že půjde o další srdceryvný dramatický příběh, jehož jediným úkolem je rozbrečet vás a v jednom kuse litovat hlavního hrdinu. Autorčin styl psaní je lehký, svižný a není v něm nouze o laskavý humor díky kterému si četbu užijete i bez použití kapesníku.
Na druhou stranu však není od věci občas nahlédnout do života těch, jejichž úděl je mnohem těžší a komplikovanější než ten náš. Člověk si tak připomene, jaké štěstí a zázrak to je, když je zdravý, může chodit, mluvit, dýchat, vidět, slyšet a když jeho tvář i tělo jsou bez vady.
Krom toho příběh krásně vykresluje sílu laskavosti, přátelství, rodičovské i sourozenecké lásky, odvahy a sebezapření. Velmi jsem oceňovala, že se autorka nezaměřila pouze na Auggieho a jeho pocity, ale zároveň dala možnost čtenářům nahlédnout i do hlavy jeho sestry Vii a přátel. Dostali jsme tak ucelený obraz, jak různé potíže ovlivňují nejen dotyčného ale i lidi v jeho okolí.
Celou knihou navíc rezonovala skutečnost, že každý z nás má anebo jednou bude mít nějaké ty těžkosti a až k nim dojde, určitě bychom si všichni přáli, aby se lidé v našem okolí řídili touto myšlenkou: „Když si můžeš vybrat, jestli budeš spravedlivý nebo laskavý, buď laskavý.“
A na úplný závěr velice doporučuji filmové zpracování tohoto díla (Wonder, 2017), které se může pyšnit tím, že je na stejné (a dle některých recenzí i lepší) úrovni než samotná kniha.

3 09.04.2024