capricorn__
komentáře u knih
Rozum a cit
Jane Austen
"Rozum a cit" je velmi nenáročná, odpočinková kniha. Jane Austen bravurně popisuje prostředí či tehdejší dobu a mentalitu obyvatel. Všechny postavy mají velmi propracovanou a uvěřitelnou psychologii a působí tak jako opravdoví lidé. Oproti "Pýše a předsudku" (jediná další kniha, kterou jsem od autorky zatím přečetl) se mi líbilo, že "Rozum a cit" nemá tolik předvídatelný konec. Na druhé straně mi po většinu díla přišlo, že "Rozum a cit" neobsahuje nějaké výraznější scény, gradace děje... vše jako by se odehrávalo ve stejné přímce. Naštěstí autorka píše opravdu hezky, a proto to čtenářský zážitek rozhodně nekazí.
Mor
Albert Camus
"Mor" je velmi zajímavou knihou, která popisuje morovou nákazu v alžírském městě. Bavilo mě, jakým způsobem se autor pohybuje v ději a jak ho využívá pro demonstrování své filozofie. Jak zaznělo v některých komentářích, myslel jsem při čtení hodně na nedávnou pandemii COVID-19. Jedinou hvězdičku strhávám za to, že jsem se nedokázal do děje úplně ponořit, jelikož jsem měl dojem, že probíhá příliš zrychleně a postavy jsou mi vzdálené.
Žena vo mne
Britney Spears
Na tuto knihu jsem se moc těšil, nicméně můj dojem z ní je poněkud vlažný. Nejsem velkým fanouškem Britney Spears, ale její příběh mě zajímal a chtěl jsem se o něm dozvědět víc. To se podařilo - kniha je velmi emotivní a hutná, dost jsem (nepříjemně) žasl nad tím, co je v 21. století možné. Mé hodnocení tedy není založené na jejím příběhu, nýbrž na knize jako takové.
Ihned mě poněkud odradil styl psaní, který je příliš jednoduchý, nezajímavý a já měl spíš pocit, že čtu časopis než knihu. V memoáru jsou používány velmi stručné věty, kapitoly jsou krátké a kniha je díky ním velmi čtivá. Zároveň se ale drží na povrchu, do hloubky příliš nezachází. Trochu mě fascinovalo, že Spears někdy situaci popisovala zrychleně, skoro se uvnitř ní nepozastavila, a pak o stránku později určitou chvíli popisovala do detailů. Někdy se přílišně opakovala a věty zbytečně vyumělkovala.
Závěrem jsem za četbu rád, nicméně jsem od ní očekával víc. Rozhodně jsem četl lepší memoáry.
Básně 1974–1978: Láska je pes
Charles Bukowski
Bukowski mi v pozici básníka opravdu sedl. Na jeho románech mi obvykle vadí, že se nedokážu ztotožnit s hlavní postavou a příliš si neužívám trávit s ní čas 200-300 stran. Vypravěč (Bukowski) jednotlivých básní je ten samý typ člověka, nicméně ve verších se lépe projevuje, je barvitější, popisnější, jde přímo k věci a expresivní výrazy sexu (ve všech odstínech a způsobech) mi dávají více smysl. Moc se mi líbí, jakým způsobem jsou některé básně navrženy, některé mají hloubku či větší filozofický přesah. Rozhodně jsem byl velmi zaujat a tuto knihu poezie doporučuji dál. Rád si od autora přečtu další básně.
Volání Kukačky
Robert Galbraith (p)
Velmi povedený detektivní román. Sice děj neobsahuje popisy násilí, krve či napětí, které je protkáno bitkou a střelbou pistolemi, ale i přesto je velmi čtivý (a pro mě i uvěřitelnější). Případ jako takový je poměrně fádní, prostředí celebrit mě tolik nezajímalo, ale rozuzlením jsem byl příjemně překvapen.
Jatka č. 5
Kurt Vonnegut Jr.
Tak to chodí...
Bohužel mě román příliš nenadchnul. Moc se mi líbí autorův nápad a poněkud groteskní pohled na druhou světovou válku a události kolem ní, ale i na člověka a jeho pohnutky. Myšlenka je uchopena velmi dobře, dokázal jsem se s autorovými pacifistickými myšlenkami ztotožnit, nicméně mě rozčilovala forma psaní. Díky té jsem se nedokázal s žádnou hlavní postavou propojit, pochopit ji, ale ani se nějak snadněji pohybovat uvnitř děje.
Běsi (ilustrované vydání)
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Velmi hutná, těžká a beznadějná kniha. "Běsi" jsem četl přibližně tři měsíce, jelikož jsem jednotlivé části prokládal jinými romány. Opět (jako u všech dalších knih, které jsem od autora přečetl) jsem unešen autorovou schopností vykreslit charaktery postav, tehdejší dobu, ale i filozofii. Dost jsem bojoval se jmény (je jich tu požehnaně...), a proto doporučuju čtenářům dělat si poznámky.
Původně jsem chtěl ohodnotit čtyřmi hvězdami, nicméně doslov, který dílo dovysvětlil a poukázal na propracovanost, román v mých očích pozvedl.
Neklidná krev
Robert Galbraith (p)
Páni! Velmi precizně napsaná detektivní kniha.
K sérii jsem se dostal jednak skrz čtenářskou výzvu, ale i zvědavostí nad tím, jak slavná autorka Harryho Pottera změnila svůj styl psaní pro detektivní žánr. Byl jsem unešený, případ mě okamžitě vtáhnul a byli mi sympatičtí i detektivové, skoro jsem nedokázal knihu odložit. Na knize mě baví, že mi připadá realistická: nejsou v ní přehnané scény, hektolitry krve a přílišné násilí (jako to u mnohých detektivek bývá), ale přitom napětí nechybí. Líbí se mi i, jak se příjemně vyvažovala linka případu a linka hlavních detektivů - obvykle se stává, že mě buď více zajímá jedno, anebo to druhé, nicméně v "Neklidné krvi" byl můj zájem rovnoměrně rozprostřen. Taky hodnotím jako plus i jistou emocionální stránku, kterou v detektivním žánru docela postrádám, tedy, že mi Margot byla velmi sympatická a záleželo mi na tom, aby případ došel k úspěšnému vyřešení. A pokud se mám pozastavit u stylu psaní, pak jsem nadchnutý tím, jak autorka dovede odlišit postavy od sebe a udělat je věrohodné (i když to jsem si už ověřil u HP série).
Jedno z nejlepších knižních překvapení letošního roku. Potenciálním čtenářům radím, aby se nebáli dlouhému počtu stran, které nakonec mizí, ani nevíte jak. :)
Divoké palmy
William Faulkner
Velmi podmanivý román, který čtenáře bez milosti vtáhne do děje. Faulkner byl velmi zajímavým spisovatelem, zaujal mě jeho styl psaní, používání metafor, ale i vykreslení postav či filozofické postřehy. "Divoké palmy" nejsou knihou ryze o lásce, nicméně se mi líbí, jakým způsobem na ni nahlédl. Příběh jako takový je velmi hutný a závěr nezapomenutelný. Moc rád se ke knize někdy vrátím, věřím, že mi spousta myšlenek či symbolismu unikla.
Poštovní úřad
Charles Bukowski
"Poštovní úřad" je třetí kniha, kterou jsem od Bukowskiho četl. Vždycky mi připadá úsměvné, že během pauzy mezi jeho knihami zapomenu, jaké používá vulgarismy a jakým způsobem se dívá na život. Není to můj nejoblíbenější spisovatel, protože z jeho životního stylu na mě doléhá tíseň, nicméně musím uznat, že - jakožto autor - má originální, nezaměnitelný styl psaní a vždycky se divím nad tím, jak rychle (a bezbolestně) se dostanu na konec. Popisy práce mě bavily, hádám, že každý, kdo (alespoň chvíli) pracoval v profesi, kde musíte neustále komunikovat s cizími lidmi a chovat se profesionálně (Chinaski si zrovna s tímhle hlavu nelámal :D), se v tom trochu najde.
Malý život
Hanya Yanagihara
"Malý život" jsem měl na seznamu už od roku 2018, ale odrazovaly mě názory veřejnosti, které buď propagovaly knihu do takové úrovně, až to bylo otravné, nebo naopak kritizovaly autorku za to, že se vyžívá v traumatech a román je celý vystavěný na barvitých popisech těch nejhorších ošklivostí, které se člověku mohou stát. (A já nesnáším obojí.)
Každopádně mě román mile překvapil. Sice jsem se měl problém začíst, začátek je poměrně chaotický a autorka rychle mění pozornost od jedné postavy k další, až se nakonec pohled ustálí. Moc mě bavil její styl psaní, ani mi nevadilo, že autorka je grafomanka a popisuje všechno do těch největších detailů. Během žádné části této velké knihy jsem se nenudil, a to hodnotím jako velký přínos.
Osudy postav mi připadají uvěřitelné (člověk by se někdy divil, kolik si toho někdo musí vytrpět...) a moc se mi líbí, jak se autorka postavila vstříc náročným tématům (př. sebepoškozování či život osoby s postižením), hlavně pak pohledy přátel a jejich jednání vůči těmto tématům - ty jsou napsány dle mého opravdu dobře. Během četby jsem o hlavních postavách přestal přemýšlet jako o postavách, ale vnímal je jako opravdové lidi (a to je jedním z důvodů, proč je tato kniha tak náročná).
Hvězdičku strhávám za předvídatelnost. (SPOILER) Čtenář rychle dojde k závěru, že Jude je právě tou postavou, která bude schytávat všechno to trápení a na které se autorka vyřádí, co se nelidských traumat týče, proto se také dopídí toho, že ve chvíli, kdy Jude zažívá něco pozitivního, mu to bude odejmuto. Z toho důvodu mě občas rozčilovalo vědět, že všechna ta "pozitiva" slouží jen jako další krok k tomu, aby autorka mohla demonstrovat jeho těžký život. (KONEC SPOILERU) Také jsem často obtížně přijímal, že postavy stárnou a od druhé části jde prakticky o životy lidí, kterým je 40-50, v mé hlavě z nějakého důvodu byli pořád mladí dospělí.
Ve výsledku jsem dostal od četby přesně to, co jsem očekával. Věřím, že jde o román, který si zasloužil svoji popularitu. Jen doporučuji knihu dávkovat pomalu a třeba ji prokládat nějakou veselejší literaturou.
Osamělost prvočísel
Paolo Giordano
"Osamělost prvočísel" je velmi hutná, beznadějná a temná kniha. Ačkoliv se autor zaobírá opravdu náročnou tématikou a otevírá velmi obtížné životní otázky k zodpovězení, styl psaní (velmi stručný, takřka bez souvětí) nutí čtenáře číst dál. Líbí se mi, jakým způsobem autor bere čtenáře do úvah hlavních postav a seznamuje je s tím, co se odehrává v jejich hlavě a jakým způsobem takové pochody ovlivnily zážitky z dětství - to je velmi působivé.
Můj problém s románem každopádně spočívá v tom, že spousta postav je jaksi jednovrstvá a chová se tak, aby určitým způsobem podtrhla chování Alice a Mattia. Možná by knize prospělo, pokud by se autor v určitých chvílích rozepsal více a z vedlejších postav udělal lidské charaktery, zaměřil se na odlišnou stránku, která není čtenářům představena a která by z nich udělala komplexní charaktery.
Úplně největší počet hvězdiček však strhávám za závěr. Nevím, jestli autor cíleně toužil vytvořit uvnitř čtenářovy hlavy chuť zatřást s hlavními postavami a ukázat jim, jak si v životě škodí, nicméně mě takový konec odradil a pokazil zážitek z románu. Naděje v této knize opravdu neexistuje...
Rok vdovou
John Irving
Jedna z nejzvláštnějších knih, které jsem kdy přečetl. Zprvu jsem byl odrazen nadměrnými sexuálními scénami, fetišismem či úchylkami a zvrácenostmi a kvůli tomu měl v plánu hodnotit podstatně nižším počtem hvězd.
Tuto větu píšu u každého komentáře Irvingovy knihy, ale autor je opravdu dobrým vypravěčem, proto i ty nudnější pasáže dokáže napsat poutavě. (Začátek a konec jsou super, prostředek je místy táhlejší.) Hlavní postavy mi všechny byly nesympatické, něčím mi vadily, ale přesto mě jejich vývoj zajímal. Děj je velmi zamotaný, nepředvídatelný a grafický. Na "Pravidla moštárny" či "Modlitba za Owena Meanyho" tento román rozhodně nemá, ale nakonec mě bavil.
Apokryfy
Karel Čapek
Nebudu hodnotit hvězdičkami, jelikož se mi některé texty opravdu zalíbily, ale jiné mě minuly a já si z nich příliš neodnesl. (Takže třeba další čtení můj názor ovlivní.) Karel Čapek byl úžasným spisovatelem, líbí se mi jeho smysl pro humor, použité metafory a nadčasovost.
Malé ženy
Louisa May Alcott
Konečně jsem se díky čtenářské výzvě odhodlal knihu otevřít. Byl jsem poměrně skeptický (i kvůli některým komentářům níže), nicméně mě román bavil. První část knihy se četla lépe než ta druhá - mládí dívek (malých žen...) bylo znázorněno lidštěji a emotivněji. Moc se mi líbí popsaný charakter všech postav a to, jakým způsobem se vyvíjely. Každopádně mě poměrně zklamal konec a to, jakým způsobem autorka završila vyprávění. Z "Malých žen" je hodně cítit, že jde o román z devatenáctého století a že některá moudra té doby v současném světě nefungují. I přesto jde o velmi zajímavou knihu, stojím si za tím, že by si ji měl přečíst každý.
Jako hvězdy v temné noci
Jojo Moyes
S knihami Jojo Moyes mám trochu problémy, k této jsem se dostal hlavně skrz letošní čtenářskou výzvu. Musím uznat, že s tímto románem si dala autorka hodně záležet, je propracovaný, určité dějové linky jsou popsány velmi živě a moc se mi líbí popsání hlavních postav. Kromě toho mě zaujalo, že si vybrala tuto část historie, o které spousta lidí neví a která je velmi zajímavá. Také se mi líbí, že "Jako hvězdy v temné noci" nejsou tolik orientovány na lásku či milostné vztahy (byť se v knize pochopitelně nachází), ale spíš na knihy a to, jaké mají význam pro lidi.
Domov na konci světa
Michael Cunningham
"Domov na konci světa" je zvláštní kniha, protože mě rozčilovala stejně tak, jako mě bavila a poutala. První část románu se mi zdála rozhodně lepší, více mě vtáhla do děje a přiblížila k postavám, ke kterým jsem si našel cestu. Pokud je na něco Cunningham mistr, pak právě na vykreslení postav - u všech jeho knih jsem měl pocit, že to nejsou postavy, ale opravdoví lidé kvůli tomu, jak lidsky se chovaly a jaký měly promyšlený charakter. V druhé části jsem skoro všechny postavy něčím nenáviděl, protože mě frustrovaly - přesně ale vím, že archetypy těchto postav ve skutečném životě opravdu existují. Kvůli tomu se mi kniha těžko četla: věděl jsem totiž, že si postavy "něčím" ubližují a rozčilovalo mě tomu přihlížet (nevím, jestli to tak Cunningham zamýšlel). Kniha pod mýma rukama utekla příliš rychle, konec byl hezký, nicméně bych se nezlobil, kdyby přišel až třeba za dalších sto stránek. Určitě doporučuju, ale nevím, jestli se ke knize někdy chci vrátit.
Tulák po hvězdách
Jack London
"Tulák po hvězdách" má pohádkový název, ale velmi temný a hutný děj, který se nedal číst rychle. Postava Darrella Standinga je tak opravdově napsaná, popisy děje tak trefné a barevné, že jsem měl během čtení pocit, že Standing byl opravdovým člověkem a že s ním zažívám přesně to, co zažívá on (což není vůbec příjemné). Cesty do minulosti mě moc bavily, příjemně obohatily postavu Standinga a tím ho i "nadnesly" do nových rozměrů, kam se obvykle postavy románů nedostávají. Přesah knihy je mrazivý a hlavní myšlenka je neobvyklá a velmi dobře uchopená. Hvězdičku strhávám za některé příběhy z minulosti, které na mě byly příliš dlouhé...
Kvílení
Allen Ginsberg
Mé druhé setkání s beatnickou literaturou (první bylo "Na cestě" od Kerouacka) dopadlo podstatně lépe. Líbí se mi styl psaní Ginsberga, jeho poezie je velmi evokativní, a i když příliš nedokážu pochopit styl život, který vedl (či se ztotožnit s jeho filozofií), stejně ve mně jeho dílo něco vyvolalo a zanechalo. Rád se k této sbírce někdy vrátím. Nejvíce se mi líbila "Samoobsluha v Kalifornii".
Tatér z Osvětimi
Heather Morris
Z této knihy jsem dost rozpolcen. Protože pokud zůstanu u knihy jako takové, pak mě velmi bavila, nakonec jsem ji přečetl za dva dny a k Laleovi jsem se rád vracel, protože mě zajímalo, jak příběh jeho a Gity skončí a moc jsem jim fandil. Nakonec jsem si i zvykl na styl psaní autorky, který mě na začátku docela rozčiloval, protože hodně přeskakovala události nebo se někdy stávalo, že zakončila nějakou část, ale ta další už takřka nenavazovala nebo nenavazovala vůbec. Líbí se mi, že jsem se mohl (poprvé) setkat s výpovědí člověka, který prožil koncentrační tábor z "jiné" sféry, než na kterou jsem zvyklý.
Co mi však na knize vadilo, byla strohost popisů emocí, událostí, ale i prostředí. Autorka píše opravdu velmi zrychleně a příliš se nikde nezastaví, nicméně u této knihy bych to uvítal, vůbec by mi nevadilo, kdyby byla třeba i o 200 stran delší. Vím, že příběh je založen na Laleovi a Gitě, nicméně zasazení příběhu občas bylo neosobní a někdy mi dokonce připadalo, že Osvětim je popsána velmi nadneseně, snad i snesitelně.
(SPOILER: Například když Lale v závěru pracuje pro ruské vojáky - jak je možné, že tak snadno přijme jejich úkoly? Vrátil se z koncentračního tábora, musel být oslabený a kromě toho si procházet dost silnou posttraumatickou stresovou poruchou. Kde se tohle všechno projevuje? Vojáci měli pistole, byli hlasití, válka ještě neukončená, on nebyl u své rodiny... Nepřipadá mi realistické, že by nevykazoval nějaké známky čerstvého traumatu, například v reakci na hlasité zvuky, křik lidí nebo prudké změny světla.)
Dál na knize také hodnotím záporně překroucená historická fakta a určité momenty, které nedávaly z hlediska událostí 2. světové války/koncentračních táborů smysl. Nejsem odborník na toto téma, ale i tak jsem se u určitých chvil zarazil (viz - SPOILERY - americké letadlo, pašování jídla, rozloučení Lalea a Gity před odchodem z Osvětimi...). Obvykle mi tolik nevadí, když se historická fakta "překrucují" či "lehce pozměňují kvůli příběhu", ale zrovna toto historické období by dle mého mělo zůstat takové, jaké je.