broskev28 komentáře u knih

Teď už vím, že to není kniha na dovolenou. Musela jsem se opravdu soustředit, nevynechat jediné slovo, vracet se a spojovat si události.
Ocenila bych, kdyby autorka pro nás méně zdatné odlišila prokázaná fakta od fabulace. Mě totiž forma jejího románu často sváděla k dojmu, že čtu faktografickou knihu. Vsuvky typu policejních a jiných hlášení, matričních údajů nebo prostě úředních spisů mi připadaly skvělé, ale (možná?) zavádějící. A souhlasím s komentáři, kterým (paradoxně) vadil jejich spisovný jazyk, bezchybná gramatika a myšlenkově urovnaný styl - podle mých skromných zkušeností to rozhodně nebývalo pravidlem.
Výsledkem pro mě bylo "splynutí vypravěčů" - popis událostí podaný řádovou sestrou se nijak významně nelišil od zprávy estébáka, všechno plynulo tak nějak stejně, uhlazeně, monotónně a bez výraznějších výkyvů. To ovšem nic nemění na skutečnosti, že já jako osoba neorientující se v otázkách katolické církve jsem byla místy fascinovaná neuvěřitelností popisovaných dějů. A teď nevím: co je nadsázka, fikce a románová fabulace, a co naopak doložitelná historie? Myslím, že tímto postupem nás autorka, určitě neúmyslně, o mnohé ochudila, zpochybnila popisované praktiky, i když jsou zřejmě pravdivé; škoda.
Proto jsem zvědavá na ohlasy našich čtenářek a čtenářů - jelikož máme Bílou Vodu takřka za humny, tak se téměř všichni na čtení téhle knihy chystají.

S autorkou to mám na střídačku, jak ostatně uvádí více čtenářek ve svých komentářích. Ale tady to byl čistý zásah: kniha o knihovnicích, čtenářích a knihách, navíc v naprosto nezvyklém prostředí i provedení. Pro mě zcela nové téma, a i když bylo oděno do romantického hávu, vůbec jsem se nerozpakovala a knihu jsem doslova zhltla.
Zaujal mě komentář Mi--LADA; těžko si to můžeme ověřit jinak než vydáním knihy té dotyčné poškozené. Ovšem vycházím z presumpce neviny a hodnotím velmi kladně. Určitě bych našla drobnosti, které mi úplně nesedly, ale ochotně jsem je přehlédla, protože už jen fakt, že něco takového fungovalo v Americe v letech po velké hospodářské krizi, je obdivuhodný. (I když s tím přišla ta episkopalistka E.R.)
Autorce se podařilo vytvořit zajímavé postavy - pro mě třeba paní Bradyová nebo Sophie, která jediná byla opravdu kvalifikovanou knihovnicí (!). Pánové tady opět trochu ostrouhali, ale jen co se týče ústředních postav; dělný lid si naopak vede skvěle. A výborné jsou také dobové úřední citáty v úvodu kapitol, třeba na s.114 nebo 237.
Takže já novinku Jojo Moyes našim čtenářkám určitě doporučím.

"(Bůh nenávidí plýtvání. Tyhle kalhoty jsou jenom čtyři roky staré, Alice. Ty ještě něco vydrží.)
Alice v duchu brblala, že kdyby Bůh musel sedět skoro potmě a spravovat někomu kalhoty, nejspíš by si zajel do Harmonova obchodu pro pány v Lexingtonu a koupil si nějaké nové, ale navenek se strnule usmála a mžourala na šití ještě usilovněji. Bennett se ovšem stále častěji tvářil jako někdo, koho napálili, ale on nedokáže přijít na to, jak a proč vlastně."

34 25.07.2021

Při čtení většiny komentářů spokojeně pokyvuju hlavou: ostatní čtenáři byli povětšinou stejně nadšení a začtení jako já!
Pro mě je to třetí kniha německé autorky a vůbec nezaostává ze předešlými dvěma (už se těším, až letos znovu vyjde Druhé království a my ho koupíme pro naši knihovnu). První komentář (Babouš) to vystihl skvěle - Hra o trůny vystavěná na základě historických pramenů o konci 10.století ve střední Evropě. I komentáře Kalina, Sidonka3, hokaca a orinka3 obsahují vše, co bych snad mohla dodat.
Skvělé, plné zajímavých informací (můžeme porovnat, kam až sahala kdysi slovanská enkláva, a kde nakonec, zásluhou neutuchající expanze i větší natality germánského živlu, skončila) a neméně zajímavých postav, historických i vymyšlených, a jejich překvapivých osudů. K překladu bych asi také měla pár výhrad, ale to byly jen drobnosti, protože styl i pojetí Rebeccy Gablé jsou opět strhující. (Zásadní rozdíl při srovnání s Kejklířem, kterého jsem dostala pod stromeček a doposud jsem ho nepřelouskala; není vůbec špatný, ale v podstatě je nudný, nestrhne čtenáře, takže s hlavním hrdinou jeho osud nijak neprožívám.)
Velká poklona autorce, která se nenechá strhnout svou národností (a národní velikostí) a snaží se o nestrannost a historickou věrnost; pokud vůbec někomu straní, pak spíše nám Slovanům. A nesmím zapomenout ani na historickou mapku na předsádce; sice bych uvítala podrobnější (minimálně Havola mi tam chybí), ale i tak je to výborná pomůcka pro naši orientaci.

"Naopak. My Slované chováme velký obdiv k umění těšit se ze života. To vy jste zpravidla ti těžkopádní volové, kteří vždycky všechno komplikujete a chcete to mít složité."

34 30.01.2021

Tuhle knihu mi v knihovně vracela docela náročná paní čtenářka s úsměvem a se slovy: „To je tak úžasně milá knížka!“
Takže jsem si nějak nedovedla představit, co mě čeká, tím spíš, že název mi nepřipadal nijak povědomý. Jistě, bude to něco o knihách, ale co a jak?
Prvních zhruba 50 stran mě nijak nenadchlo a četba se mi táhla, ale potom se to zlomilo a já jsem příběh Šaši a Carla Kollhoffa doslova zhltla. Jistě, bylo to takové pohádkově romantické, ale to přece každý alespoň občas uvítáme, navzdory tomu – anebo právě proto? - že už jsme dospělí.
Jazyk knihy je docela zvláštní – třeba představení majitelky firmy na doutníky je skvělé, podobně jako Carlovo pátrání po Šaše ve školách. Genderově jsou postavy vyvážené, překvapivě často zde vystupují muži různého věku a různých rolí; možná právě proto, že autorem je muž. A to nemluvím o těch skvělých „knižních“ úvahách! Takže já určitě doporučuju, najmě všem milovníkům knih.

„Carl zdolal Mount Everest a potápěl se v Mariánském příkopu. Procestoval Kurdistán, probádal ledy Antarktidy. Všechno tohle mu knihy umožnily zažít, světa německých školáků ho však milosrdně ušetřily.
Taková změť utíkajících človíčků! Jako dítě našel Carl v lese mraveniště a celé týdny se vracel, aby ho pozoroval. Tam se také vše hemžilo, ale mělo to vnitřní řád. Na dvoře Základní školy svatého Leonharda si úspěšně hráli na teorii chaosu.“

33 24.02.2023

I bez Mika Syrového autor boduje; skvělá kniha.
Mě ovšem dostal do kolen tenhle více než půl století starý citát Thomase Mora:
"Bože, když to všechno rozvážím, pak se mi každý dnešní stát jeví jen jako spiknutí bohatých, kteří pod záminkou společného blaha sledují své vlastní výhody a všemi úskoky a úklady usilují jen o to, aby si zajistili vlastnictví všeho, co neoprávněně získali a vytěžili za co možná nejmenší odměnu. Tato povedená ustanovení zřizují bohatí ve jménu celku, tedy i chudých, a nazývají je zákony."
Proč cedule s tímto zněním nevisí na parlamentu, senátu, ministerstvech a obecně na všech vládních a správních budovách jako výstražné memento?
Hloupá otázka, jsme přece národ ateistů . . .

33 16.08.2021

Evie a Cyrus, oba se hledají, oba si musí pomoci především sami. Psycholog je určitě lépe teoreticky připraven, ale Evie je zase přirozený talent "pro přežití".
Druhý díl mě zaujal více než první, autor tentokrát nezařadil paralelní linii a výsledek byl povedenější. I když se mi některé věci nezdály úplně logické, hodnotím plným počtem a těším se na další díl. Poslední dvě věty poděkování jsou velmi optimistické.

"Proto o ni mám strach. Protože vím, že nikdy nezažije normální vztah ani skutečné přátelství, nikdy se nebude bavit o ničem s cizím člověkem nebo si nečekaně neporozumí s někým novým, protože každá věta, bez ohledu na to, jak příjemná a nevinná, s sebou ponese zvláštní význam, jakmile dorazí k Eviiným uším. V tu chvíli se dozví mnohem víc, než kdy čekala nebo chtěla."

32 26.06.2023

Krátké, poetické a přitom věcné.
Nostalgické vyprávění o časech minulých a institucích jednoznačně pochybných, ale je to skvělé čtení. Osudy jednotlivých dam, důvody k provozování této profese, a taky pro mě doposud neznámá pravidelná cirkulace, aby se "zboží neokoukalo"! Noblesa madam Holubové a její zajímavé úvahy (s. 59), navíc konkrétní budějický místopis - závidím budějovickým čtenářům. Poválečná linka pro mě mírně depresivní, při vědomí historického vývoje. A konec mě velmi překvapil, ten jsem opravdu nečekala.
Poznámka: já jsem měla v ruce knihu nakladatelství Vyšehrad z roku 2020 s digitálními kolážemi Ondřeje Dolejšího. Moc doporučuju.

"Většina lidí prožívá své stárnutí přes děti. Já si své stárnutí uvědomuji přes náš dům, narodil jsem se roku 1888, kdy ten barák postavili, ale nikomu to neříkám, nechci být otravný jako lidé, kterým se rozmnožení podařilo. Pozoruji, jak se nám odlupuje omítka na fasádě, jak se pomalu drolí malé římsy a kuželky pod parapetem, jak špatně už se zavírají okna, dům dosluhuje . . . a přesto věřím, že ho po nás jednou někdy někdo opraví, že mu zase dodá lesku, který si zaslouží, protože domy se opravovat dají, to jen my jsme odsouzeni k zániku."

32 30.12.2021

Bála jsem se zklamání, takže jsem chvíli četbu odkládala, ale mé obavy byly zhola zbytečné; opět máme tu čest se skvělou knihou.
Larischovo panství mě přivedlo k poslechu Nohavicovy písně Těšínská, velmi doporučuju. Autorce děkuju za další úžasný příběh naší (rozuměj českopolskožidovskoněmecké) historie a nemám slov. Tentokrát ani nepročítám komentáře, chci si v sobě uchovat právě ten svůj pocit, který se dostavil po dočtení téhle knihy. Na jeho vyjádření by mi tentokrát nestačilo jedno slovo. Anebo jinak: zvládnete stupňování přídavného jména špatná ( samozřejmě doba, ne kniha)?

"Jako by je neznal.
Tvrdohlaví jako mezci, drsní jako šmirglpapír, prchliví jako dravá řeka.
A zároveň srdeční, bohabojní, pracovití.
Mieszanka wybuchowa.
Čtyřicet let mezi nimi Waclaw Olszak žije, čtyřicet let jim dělá revírního lékaře, organizuje zdravotní osvětu, letní tábory pro nemocné děti, zajišťuje podporu pro nemajetné studenty, dělá toho tolik. Zvolili si ho za starostu, respektují ho, ale ani to nestačí, aby jeho slovo bylo něco platné, když se Karvinnští chtějí hádat."

32 14.03.2021

Hrobník je další historickou detektivkou O.P. - v naší knihovně už máme Kat a rada dvanácti, a právě tahle kniha je v naší knihovně velmi čtená a oceňovaná. Takže jsem byla na Hrobníka natěšená, a mé očekávání bylo zcela naplněno!
Skvělý příběh z historické Vídně, detektiv inspektor je nováček převelený ze Štýrského Hradce – mladý, ambiciózní, obdivovatel nových postupů a technologií. Jenže má židovské jméno i předky, takže kolegové ho nevítají s otevřenou náručí. A to zdaleka není vše – největší překvápko je „vlk v rouše beránčím“! Své nesporné kouzlo má i samotný vzdělaný hrobník Augustin. Prostě výborná, dobře napsaná detektivka ze starých časů, kdy Vídeň byla plná služtiček snících o lepším životě, zelená víla byla běžnou součástí nápojových lístků a tango učil barové tanečnice argentinský rodák . . .
Určitě doporučím a těším se na pokračování této série.

31 29.04.2024

Kyselé třešně mě šokovaly od prvních stránek – přesný přepis z kroniky obce Lověšice téměř do písmene kopíruje vše podstatné, co mi po celý můj život vyprávěl můj táta. Jeho vesnice se sice jmenovala jinak, ale okupace a germanizace, včetně školní výuky, probíhala totožně. Následný pohled na poslední válečná léta na Přerovsku zalidněný mnoha zajímavými postavami byl opravdu čtivý a pochopitelný, na rozdíl od fungování německého protektorátu. Jaro 1945 přineslo neuvěřitelnou gradaci a následnou snahu o odplatu všemu německému, ovšem 19.červen ukázal, že nelze dát rovnítko mezi slova špatné, zlé, kruté a slovo německé . . .
Postavy knihy byly pro mě jako živé – jak ty, kterým jsem nemohla přijít na jméno (Hedvika, Gustav), tak ty, kterým jsem přála v životě vše dobré (Arnoštka, Evženka, Alfons, Lota, Petr, Zitta). Způsob psaní mi velmi vyhovoval, takže určitě vyhledám další knihy paní Chalupové.

31 27.01.2024

Skvělé čtení, i když několik mých oblíbených ale by se našlo: nevím, zda to zavinil překlad, ale občas jsem zaregistrovala drobnou nelogičnost (proč maminka hlavního hrdiny říká tatínkovi, že úspěch strýčka Saula je vlastně jeho, tatínkova zásluha?). Většinou mě přeskakování v čase nijak významně neruší, ale tady jsem byla zmatená velmi často. Pak tu bylo ono americké neprolomitelné policejní - v tomto případě dokonce rodinné policejní - spojenectví, před nímž není úniku (co takhle do jiného státu?) a obecně americká slovní (slovy vyjadřovaná) láska a hrdost, zatímco fakta a činy svědčí mnohdy o něčem jiném.
A tak bych mohla pokračovat, ale nic by to neměnilo na skutečnosti, že navzdory těmto výhradám jsem knihu nedokázala odložit, naopak: četla jsem v každé volné chvilce a těšila jsem se na ten okamžik, kdy zase v příběhu Baltimorských pokročím o kousek dál, kdy se konečně dozvím, co se skrývá za oním mnohokrát zmiňovaným Dramatem, přičemž odkazy na něj mě časem už docela vytáčely . . .

"Kniha, to je minulost, Marcusi. Za dvacet let už lidi prostě číst nebudou. Všichni budou pařit hry na mobilech. Děti vašich dětí se budou na knížky dívat asi tak, jako se my díváme na egyptské hieroglyfy. A to už bude moc pozdě na probuzení: lidstvo zblbne za kritickou hranici a my se kvůli své vrozené hlouposti navzájem pozabíjíme (což se ostatně víceméně děje už dnes). Budoucnost už není v knihách, Goldmane."

31 09.09.2023

Krásné a zajímavé čtení, výborný a čtivý překlad Romany Bičíkové.
Beatriz Moralesová, obdivuhodná dáma, a celá její rodina a domácnost mě na několik večerů zcela uchvátily, takže nemohu než doporučit. Četla jsem e-knihu, proto jsem až po nějaké době pochopila, že se jedná o velmi rozsáhlou záležitost, ale v tomto případě bych klidně zvládla i delší provedení.
Postavy veskrze sympatické, místo určitě nádherné, ale těžké k žití, a doba velmi náročná: začátek 20.století s první válkou a obrovskou epidemií. Nad tím vším, nebo souběžně s tím vším, mlčenlivý Simonopio, kterého slyší a s nímž mluví pouze malý Francisco, a samozřejmě včely.
Úžasný příběh, i když ne bestseler - nebo právě proto?

"Nevím, jestli je nutné mít na hřbetě tolik křížků, kolik mám já, aby člověk pochopil, že ženy se nikdy pochopit nedají. Myslím, že mají svůj vlastní labyrint, v němž dlí, a muži do něj mohou jen nahlédnout zvenčí, a pouze když ženy chtějí, když nás pozvou. Pokud nás nepozvou, je pro nás tento labyrint záhadou."

31 23.01.2022

Překvapivé ve všech směrech - z novinářského písklete se vyklubal krahujec (ani orel, natožpak kondor, ale nenápadný, usilovný a přitom velmi chápavý a empatický zástupce této skupiny), a my nestačíme zírat. Já sice LTO kauzu pamatuju, ale tehdejší novinové a televizní zpravodajství určitě nemohlo poskytnout takhle komplexní a velice tristní obraz doby. Ta rádoby detektivní zápletka je tam (alespoň podle mě) jen do počtu, aby se neřeklo; na thriller aspiruje zcela odlišná část téhle knihy.
Ale dostalo mě taky tohle:
"Sebevražda. Klasický porozvodový případ. Nechal dokonce dopis na rozloučenou, ani na vteřinu nikdo nezapochyboval, proč to udělal. Někdy mívají věci to nejjednodušší vysvětlení. Člověk přijde o možnost vídat dítě . . ."
Co bychom mohli dokázat, nemít kolem sebe svě milované? A stálo by to za to?

31 14.10.2021

Jako licoměrné a pokrytecké se jeví předznamenání téhle útlé knížečky – výňatek z Irské deklarace nezávislosti z roku 1916. Je neuvěřitelné, že tak hrůzné zločiny proti lidskosti mohla páchat křesťanská instituce pod záštitou státu po tak dlouhý čas.
Být Billem a poslouchat názory Eileen, asi bych začala pochybovat o své životní volbě. Vždyť právě Billův osud by byl zcela jiný, kdyby jeho matka nepotkala osobu vstřícnou a empatickou, kupodivu protestantku . . .
Četla jsem už povícero knih na toto téma, ale tahle mi připadá nejsilnější. Právě skutečnost, že zcela vynechává líčení neuvěřitelných životních osudů chovanek a zdánlivě nezaujatě popisuje „jen“ tiché přihlížení celé obce, ji povýšila na univerzální příběh; největší zlo pácháme tím, že bez protestu přihlížíme nepravostem.
A ten úžasný jazyk, ve spolupráci s paní překladatelkou, nádhera. Když první odstavec nově otevřené knihy vypadá následovně, mám pocit, že jsem v cukrárně na první dobrou vyhmátla tu největší delikatesu!

„V říjnu zežloutly stromy. Pak se hodiny přetočily o šedesát minut zpět a přišly listopadové větry – duly silně a očesaly stromy donaha. Ve městečku New Ross komíny plivaly kouř, jenž z nich padal v provazech táhnoucích se jako vlasy; rozplýval se a mizel na nábřeží a řeka Barrow, temná jako tmavý ležák, napuchla deštěm."

30 08.05.2024

Snoubenky smrti jsou pro mě první knihou tohoto autora a já jsem velmi příjemně překvapená. Při četbě jsem téměř zapomínala, že čtu detektivku a vůbec mi nevadilo, že vytipovaní pachatelé se postupně měnili – koneckonců v mnoha amerických sériích (namátkou Klec nebo Šifra) se běžně děje totéž, a to jsou tamní vyšetřovatelé profesionálové!
Mnohem více než vražedná linka – a než opravdu zvláštní trio vyšetřovatelů! - mě zaujal popis Berlína a Německa obecně. I já mám přečtenou sérii V. Kutschera z předválečného Berlína, ale teprve při čtení téhle knihy jsem pochopila a procítila, proč nacisté vlastně nenarazili na žádný významnější odpor: ta všudypřítomná brutalita, pohrdání lidským životem, absence třebas jen zdání práva. Skrze Franze Beewena tak nějak vidíme pod povrch věcí a jeho prostřednictvím se dozvídáme o tom, co asi nebývalo v novinách.
A ta všudypřítomná propaganda, podchycení všech věkových skupin obyvatelstva – řeklo by se až obdivuhodný výkon, uvážíme-li, že v té době neexistovala televize a ani rádio nepatřilo k běžné výbavě každé domácnosti. Neméně skvělé mi ale připadají i útržkovité zmínky o první válce a o jejích důsledcích pro Německo. Nikdy mě třeba nenapadlo, jak zákopová válka mohla ovlivnit zranění vojáků v ní bojujících, a to nemluvím o té šílené každoroční přehlídce válečných veteránů pod záštitou NSKOV . . .
Nevím, nakolik je autor znalec historie, ale i kdyby se mýlil, sugestivnost jeho popisů, která mi občas doslova brala dech, asi nebude až tak daleko od reality. Jisté nelogičnosti, kterých jsem si vědoma i já jako laik – třeba iluze o odběru krve notorické alkoholičky po (několika)denní abstinenci nebo bezproblémové procestování válečného Polska – mu mileráda odpouštím, protože výsledný dojem je fascinující.

„Už několik let byla demografická situace v Říši drastická. Mělo se rodit co nejvíc dětí, což byla královská cesta k invazi do Evropy a k zajištění moci. Jinak řečeno, potrat byl v Berlíně v roce 1939 stejně dobrý nápad jako konvertovat k judaismu.“

Autora jsem vůbec neznala, ale hned od prvních stránek mě kniha „chytila“.
Vyčítavý monolog matky Vandy, rezignované objasňování situace Aldem a v závěru postoje a zkratkovité životní peripetie Anny a Sandra. Výborná kniha: počínaje zajímavým názvem a jeho vysvětlením v textu, dále členěním vlastního příběhu – připomínal mi hudební skladbu (1,3,1), určitě i stylem psaní (poděkování paní překladatelce) a konečně závěrečným, pro mě velmi nečekaným „řešením“. Útlý formát rovněž není na závadu.
Knihám Eleny Ferrante jsem na chuť nepřišla, takže pokud je Domenico Starnone její alter ego, prosila bych si další knihy právě od něj.
P.S. A navíc ta česká stopa: krychle z Prahy!

30 20.11.2022

Velmi citlivě a velmi rozumně vedené rozhovory s několika severokorejskými uprchlíky. Autorka vybrala sedm zástupců – sedm různých věkových, vzdělanostních i profesních kategorií, muže i ženy. Ne vždy se dočká odpovědi na své otázky, přesto „netlačí na pilu“ a dokáže změnit téma.
Ačkoli máme – my starší - odžito své v socialistickém státu, asi nic nás nemohlo připravit na fungování severní Korey pod vládou Kimovy dynastie. Mě osobně nejvíce překvapila délka povinné vojenské služby pro muže i ženy a podmínky, v nichž probíhá. A bylo mi velice líto všech účastníků rozhovoru, především proto, že každý z nich nechal v KLDR někoho ze svých blízkých, ale velmi pravděpodobně se nikdy nedozví, co se s ním stalo a zda vůbec žije.

I nadále si autora a jeho detektiva pochvaluju. Z povídkové knihy jsem měla trochu obavy, ale propojení postavou vyšetřovatele úplně smázlo to samotné povídkové uspořádání, prostě onehdá se přihodilo tohle a jindy zase tohle . . .
Samozřejmě nejvíce bodují ty již zmiňované, Julo, Zuzanka, ale výborná byla i první pokerová, a naprosto neuvěřitelně vyzněla povídka s tajemným názvem Vertu. Ovšem hned v úvodu knihy, ještě před prologem, najdete upozornění:
"Pokud se vám následující příběhy budou zdát nepravděpodobné, pak je to proto, že se skutečně odehrály. Víceméně."
Osm jednohubek jsem zblajzla na posezení, takže vzhůru na Plaváčka!

30 14.08.2021

Ach ty nepovedené, nevýstižné, nedokonalé anotace!
Nevím, kde a kdo sesmolil (lepší slovo mě opravdu nenapadá) tu zdejší, ale ať to byl kdokoli, neodvedl dobrou práci. To se ovšem nedá říct o M. Robothamovi, naopak, mě tento díl oslovil ještě více než kniha s názvem Vykrvácet, kterou jsem od něj četla naposledy. Příběh samotný má totiž mnohem více vrstev, tajemství a samozřejmě postav - excelují nejen bývalý polda Vincent Ruiz a "parkinsonovský" psycholog Joe (kapitola 13, 22 - obě Londýn, prostě neskuteční suchaři), ale taky novinář Luca nebo překvapivě životaschopná Holly.
Příběh o rozsahu více než 550 stran je napsaný čtivě, tak nějak úsporně a přitom velmi výstižně. Pro mě opravdu úchvatné čtení, jsem nadšená! I když se občas vloudila tisková chybička (asi nejvíc mě dostal řádek "Teď se potí. Sýpá." - zrovna bereme s dětmi vyjmenovaná slova, takže tohle je opravdu šok), rozhodně to nebyla rušivá záplava, takže poděkování za překlad i za práci redaktora.
Jediná výtka, možná spíš nepochopení z mé strany, se týká názvu; nebýt osvědčeného autora a lákavého grafického designu celé série, Vraků bych si určitě ani nevšimla.

"Holly otevře oči a pohrdavě se na Joea podívá. Ten žasne nad tím, jak se kvůli někomu, kdo sotva dokončil základní školu, může cítit, jako by právě přijel autobusem z Debilova."

Abych podala zprávu v duchu některých komentářů: je to můj první Goffa a já žasnu. Proč jsem tak dlouho chodila kolem jeho knih a ani jsem je neotevřela?
Kniha sympaticky krátká až stručná, formát o něco větší než kapesní - taková tlustší čtečka, téma skvělé, postavy věrohodné, smysl pro humor rovněž nechybí, prostě úžasné čtení, včetně toho realistického epilogu. Už se těším na další díly!
P.S. A jsem zase o něco chytřejší - latinské pecunia non olet jsem neznala, díky.

30 14.09.2020