bertrand komentáře u knih

Kvalitní rodokaps, překvapující přítomností idealizovaného válečného hrdiny a herce Audie Murphyho a možná i jiných, mě neznámých reálných veličin. Vcelku kvalitnímu čtivu ubírá na hodnocení velkolepé a legrační zakončení ve stylu Magnificent Seven.
Když si dám dohromady všechny ty americké napínáky a detektýváky, množství zbraní mezi lidmi, rasovou a jinou nenásvist a poměry ve věznicích v nich popsané, vychází mi z toho, že USA jsou opravdu zemí jedné velké svobody - zabít toho druhého. Že jsme k této rovnosti kdysi, pochopitelně a s nadějí, vzhlíželi, jeví se dnes skoro jako kolektivní pomatení mysli.

24.05.2024

Hunter sahal vysoko jak jen mohl a výsledkem je solidní (na jeho poměry) rodokapsový napínák. Autor si dal práci a vyhrál si slušně s psychologií postav i s akcí (jeho fascinace střelnými zbraněmi si tu samozřejmě najde místo). Maně vyvstává otázka filmového zpracování ve stylu Extreme Prejudice Waltera Hilla, kniha si o ně vysloveně říká.
Obálka knihy neobyčejně univerzálně debilní bez vtahu k obsahu.
Není to asi kniha na brzké opakované přečtení, ale svůj účel vyčistit hlavu spolehlivě splní.

1 24.05.2024

Druhé setkání se Stephenem Hunterem. Tentokrát výrazně čtivější, srandovní překlad Snipera je zapomenut. Černé světlo je rodokaps rodokapsovitý, něco jako když točíte film katetegorie A s rozpočtem katerorie B. Čert vem zápletku, logiku a takové ty blbosti, s tím se Hunter hravě vypořádá tím, že je hodí za hlavu. Přesto to má hlavu a patu, místy i výtečné scény a postavy (advokát Sam bojující s demencí vede, v patách mu kráčí hlavní padouch, který se navzdory předepsané roli chová úplně přirozeně a vlastně sympaticky). Je to prostě blbé až je to dobré a má to opravdu fajn neprůstřelného HRDINU, souboj ostřelovačů, zajímavé ukončení a co může člověk chtít od Rodokapsu víc. Pouze ty skoky a návraty v časových rovinách si mohl pan Hunter víc promyslet.

1 20.05.2024

Herakleitos z Efesu sice ve svých zlomcích tvrdí, že nelze vstoupit do stejné řeky dvakrát, ale Ken Bruen se o to přesto pokusil. Je tedy třeba filosofa upravit: " Do stejné řeky dvakrát vstoupiti můžeš, ale nebude to už taková bžunda a co bylo čerstvé stává se otravným."
Příště si probereme přísloví "do třetice všeho dobrého", Kene Bruene. Tak se vzpamatuj!

20.05.2024

Totální antihrdina v totální antidetektivce plné odkazů na filmy, písňové texty a neznámou poezii. Světe div se, ono je to dobré, dokonce tak dobré, že jdu shánět další díl. Ken Bruen má můj obdiv, za ten cit pro literární balanc. Stvořil totálního loosera, navíc alkáče par excellance, který je možná pozvracený, ale není sympatický, ale ani ne-sympatický. A jako ich-forma vypravěč je dokonce tak zábavný, že mu všechno řečené v klidu odpustíte.

2 17.05.2024

Moje první setkání s autorem i Bobem Lee Swaggerem. Není mi vlastně jasné, jakou knihu jsem čtl, český překlad byl totiž při nejlepším podivuhodný, co se češtiny týče dokonce novátorský a nedivil bych se, kdyby originál by ouplně jiná kniha.
Ke knize: Superman, John Rambo, John Wayne, Monsieur Poirot, dokonce i ten Jack Reacher mohou pokorně klesnout na kolena neboť našli svého přemožitele. Swagger i v pokročilém věku fyzicky i duchovně předčí (chce se napsat přechčí) mnohem mladší oponenty. Zkropí nádhernou americkou zemi jejich krví a vnitřnostmi a vše odbyde pouze lehkým pokrčením ramen. Je prostě bojovník. Celou knihou krásně prosvítá fascinace ba přímo fetišizace různých druhů palných zbraní a je až patologicky přímou poctou o(d)střelovačskému řemeslu. Autor dělí o(d)střelovače na dobré (je to jejich přirozenost, jsou v tom dobří a dělají to pro vlast, tj. nezištně) a špatné (je to jejich přirozenost, ale nese jim i potěšení, nevadí jim se ušpinit penězi). Nevím proč si nevybral třeba učitele nebo politiky, ale to by asi nevznikl tento podivný a taky trochu směšný brak z nezlomným hrdinou v hlavní roli. Pokud má své kvality, pak na nich halucinogenní překlad má jistě svůj podíl.

17.05.2024

Všechno už krásně a trefně popsali ostatní uživatelé. Fundovaný, to je slovo, které vyjadřuje nejlépe kvalitu tohoto životopisu. Nejen co se v Chandlerově životě dělo, ale i proč a kde se to dělo a jaký to mělo na Chandlera a jeho dílo vliv. Jenom dodám, že bych chtěl podobně podrobnou a zasvěcenou biografii číst v češtině o Dashiellu Hammettovi!

14.05.2024

Přečteno v rámci rechandlerizace 2024. Podle důkladné Hineyho biografie je Dáma v jezeře prý jediný z jeho románů, který Chandler nedokázal přečíst znovu. Nepsal ho ve zrovna šťastném období, zpočátku mu nepřinesl ani kritický ani finanční úspěch. Prý není ani napínavý! Marlowe zastiňuje ostatní postavy! Dovoluji si nesouhlasit. Dáma v jezeře je pro mne klasikou, svou přímočarostí ještě odkazující na staré dobré časy Black Mask. Středem pátrání se vine velice dobře rozvinutý souboj Marlowea s oficiálními ochránci zákona obsahující nezbytnou nakládačku, sebezničující ochranu klienta, prohnilé a méně prohnilé poldíky. S odstupem času stále nadstandartně kvalitní odpočinkové čtivo, které dokáže udržet v napětí, byť ne zrovna v souvislosti s honbou na vraha. To je, pro Chandlera typicky, upozaděno a romám by se bez rozuzlení v pohodě obešel.

2 14.05.2024

Hledejte pod: dechberoucí, velkolepé, polské, hrdinské, kruté, strhující, národní, fantasy a taky pod: nejlepší knihy, které kdy byly napsány.

1 24.04.2024

Vedle Haškova Švejka jedna z nejvíce mnou ohmataných knih. Co to znamená? Že kdykoli po ní sáhnete a namátkou otevřete, slabé místo prostě nenajdete. Vedl Hellerovu ruku při psaní Golda Bůh? Je to docela pravděpodobné, zejména pokud je Bůh Árijec. Pokud je Bůh politik, zcela jistě Hellerovu ruku nevedl. Ovšem pokud je politik-který-nemá-rád-Henryho-Kissingera, je možné, že touto knihou projevil svou Vůli. Každopádně Hellerovi se velice zábavně podařilo obnažit holou pravdu - je možné, že život nemá žádnou logiku, ale je mimořádně jisté, že politika ji naprosto postrádá. Přesto dříve nějakým způsobem fungovala, díky osvíceným osobám, které tuto ne-logiku dokázali uchopit. Ty doby jsou pryč a současná sbírka indiviuí držící z vůle lidu moc (při nejlepší vůli nemohu napsat, že je vládnoucí, to by museli vědět, co dělají) mistrovským (a bohužel i znepokojivým) způsobem převádí Hellerovo Písmo do Skutků. Myslím na našeho premiéra, amerického prezidenta a navrhuji knížku přejmenovat na "Heller by se divil..."

Nikdy bych nevěřil, že hrdiny jednoho z nejlepších, scénáristicky i výtvarně, komiksů jaké kdy budu číst budou prasata, hadi, kočky, němečtí ovčáci, lední medvědi. Nu, stalo se právě s Blacksadem. Úplně jsem nepochopil proč ty zvířecí hlavy a lidské chování. Možná pro punc vyjímečnosti? Pí Ár? Nevím, podle mě je Blacksade svou vyrovnanou kvalitou obou složek vyjímečný až dost.
Jsem sice fanoušek noiru i detektivek, ale v hodnocení u mě vede příběh PLIVNOUT DO NEBE, kterým autoři přeskočili hranice obou žánrů do politické aktuálnosti přes sociální komentář k filosofické nadčasovosti. Mnozí se o to snaží, zde se to na doslova pár stránkách díky trefné a vskutku nezapomenutelné, nečekané a přesto logické pointě povedlo.

2 08.04.2024

Nostalgie. Bělovlasý! Teď jsem si připomněl, jak jsem tuhle knihu a Bělovlasého pouť v dětství miloval. Stejně jako rytiny Zdeňka Mézla, které ji doprovázejí.

Colin Bateman se zlepšuje každou knihou, ale kam došel, to se zřejmě nedozvíme, když poslední jeho vydaná kniha u nás je z roku 2008. Nu nevadí, máme tu skvost jménem Zpropadení páteři.
Sean na mušce, tedy druhá část trilogie, která je u nás k mání. Předpokládám, že knih s tímto hrdinou je více. Bateman opět irsky svůj a to znamená co nejvíce originální v mantinelech daných žánrem, kadence dialogů, dekadence peripetií předčí očekávání. Plusy za zápletku točící se kolem natáčení filmu. Co vyráží dech bucharem na solar plexus je konec. Nevím, zda přidat body za odvahu nebo je srazit za tento zvrat, v zábavné literatuře nevídaný a... nežádaný. Nakonec srážím hodnocení, konec mi patrně zabrání, abych si tento díl ještě někdy přečetl. To už na mě bylo trochu moc, to víte, otec rodiny...

25.03.2024

Bohužel, mimořádné zklamání. Průměrná, nudící záležitost. Ještěže to Mr. Bateman nevzdal a napsal Zpropadené pátery!

25.03.2024

Nejen jedna z nejlepších detektivek, ale i jedna z nejzábavnějších knih (ve smyslu dosaženého potěšení z četby), jaké jsem kdy četl. Díky Youtube kanálu Rudá žeň (Kopřiva and Pavlovský) za doporučení. Kvalita knihy je zde ovšem více než kdy jindy otázka vkusu a kačeního žaludku, černý humor mi sedl, nemusí každému. Alkoholik hlavní hrdina, každý to nemusí. Pevně ale věřím, že slušné tempo, přesnou dialogickou výměnu, opravdu vypečené charaktery, morbidní osudy ostrovní komunity napadené virem zmutovaného chiliasmu a odloučené od spásné pevniny a (spásné) síly alkoholu si může užít každý.

25.03.2024

Tohoto Korzára jsem četl v mládí snad 100x. Bylo to napínavé, pořád se tam něco dělo a do toho tajemné ilustrace Jaromíra Vraštila, kdy si čtenář mohl více domýšlet než vidět.
Po mnoha a mnoha letech jsem knihu opět objevil v jakési bedně na půdě a jal se ji předčítat svým čtyřem potomkům v rámci každodenního uspávacího maratonu. Výsledek: totální fascinace. Co se jim tak líbí? Je to napínavé, pořád se tam něco děje, Carmauxovy hlášky, putování pralesem, souboje aligátorů s leopardy, Indiáni si pečou Španěly na rožni! Moko a jeho černá hrubá síla, dokonalý hlavní hrdina (má černé i péro, za kloboukem) a jeho tragické dilema, ne-mrtví bratři, láska, zrada, válka, vynikající padouch.
Ušil jsem si na sebe bič, už ji musím číst podruhé! Může být ještě něco známkou nesmrtelné, byť totálně brakové knihy? Napsána před více než sto lety, čtená před skoro čtyřiceti a znovu triumfující v roce 2024. O jejích literárních či jiných kvalitách můžeme vést polemiku, stejně jako u stejnojmenného filmu s Kabirem Bedi, ale jedno je jisté: Emiliovi Salgarimu prý říkali italský Jules Verne. Oproti slavnějšímu jménu má však jednu velkou přesnost: nenudí neboť jak známo, Verne byl oboje, geniální i nudný, nikdy však geniálně nudný. Salgari má takové tempo, že na nudu (nebo logiku) není čas! Ondřej Neff by holt po Salgarim neměl co přepisovat. Howgh.

3 14.03.2024

Přijde James Bond za Travisem McGee a ptá se ho:
"Poslouchaj, pane McGee, jak voni to dělaj, že maj takový úspěchy u ženských?"

01.03.2024

Mr. Brown napsal konečně knížku o svých oblíbených filmech ze sedmdesátých let. Zároveň také knížku o tom, jaké to BYLO chodit ve zlatých sedmdesátých v USA do kina. Taky o tom, jakýma očima se v těch letech na filmy dívalo. Taky o tom, jak některé z filmů vznikaly a proč vypadají tak, jak je dnes známe. Mr. Brown je sběratel filmových drbů a kuriozit. Ale tuhle knížku píše taky PAMĚTNÍK. Zažil ty filmy v kině! Zažil třeba, když publikum řvalo nadšením při finále Rockyho! A teď nám to popsal, takže i my víme, co pro Amíky v té době kinoprojekce znamenaly. Rozumějte, byli to časy před VIDEOREKORDÉRY. Kino bylo všechno a pro všechny.
Měl taky tu výsadu, že s tvůrci děl o kterých dnes píše, stihl jako auteur to auteur ještě za jejich života mluvit. Dnes už jich je většina na pravdě Boží. Škoda, že nestihl Drsnýho Sama Peckinpaha, škoda....
Mr. Brown je také, jak tu zaznělo, cinefil. Umí drby, kurizozity, zdánlivě nepodstatné maličkosti dosadit do faktů, doby, souvislostí a z toho vytěžit jiný, neotřelý, autorský pohled na filmové dílo co by nedílnou součást určité kulturní epochy. I ty nejblbější filmy tak dostávají nový rozměr.
Skvělá, zábavná i poučná kniha pro milovníky dané éry i filmografie vůbec.
Jen nechápu, proč se Mr. Brown podepsal jako nějaký Quentin Tarantino. Ale i ten, až skončí s filmem a bude jen psát, nebudu mu lát.

29.02.2024

Stručné, hutné, drsné. Pokud bychom dokonce vystříhali McGeeho (MacDonaldovy?) svérázné náhledy do ženské psychologie a na vztahy mezi oběma pohlavími vůbec, bylo by to ještě hutnější a plynulejší, ale už ne tak vtipné. Inu, stará garda.
Řadím se mezi spokojené čtenáře a nejvíce se mi líbila ta podvratnost (chcete-li hra s očekáváními), kdy McGee nastupuje k finálnímu zúčtování jako pravý superman a...
Ale to už bych spoileroval. Užijte si dobře napsanou oddechovou jízdu.

21.02.2024

Petr zhmotňuje noční můry každého backpackera, o to věrohodněji, že neopouští hranice důvěryhodně možného. Úsporný styl dokáže popsat vše potřebné a ich forma nahrazuje subjektivní survival kameru. Té je ovšem popřáno vidět a vnímat jenom omezenou část reality subjektivně zreprodukovanou lidskými smysly. Hlavní hrdina, který není hrdina, ale jeden z nás, začíná věci vidět jinak, opravdověji, až na hranici smrti. Petr si umí pohrát s napínavým, hororovým, ale nikoli explicitním a přestože nejsem fanda tohoto žánru, knížku jsem ocenil jako vkusnou, neblbou jednohubku. Nejvíce si mi asi líbila úvodní část, popisující příchod bledé tváře do jiného světadílu, jiné kultury. Jeden hned cítil ten pocit mimochodnosti, ty jeho sandále a propocený triko.

3 02.02.2024