Zvedá se vítr
Kateřina Surmanová
https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/515362/bmid_zveda-se-vitr-Gdh-515362.jpg
4
342
342
Píše se rok 1997 a jižní Moravu sužují katastrofické povodně. Ve stínu všepožírajícího živlu navíc dojde v Hodoníně k vraždě. Mrtvolu krásné dívky najde v lese parta dětí a rozhodne se vypátrat viníka. Jeden z kamarádů, Filip, má totiž zvláštní dar: dokáže komunikovat s duchy. Když zanedlouho policie zatkne pachatele, každý si myslí, že je po všem, ale smrt je nenasytná šelma. Uplyne víc jak dvacet let a ničivá síla se na Hodonín žene znovu. Přichází tornádo a s ním se vrací všechny staré příběhy, traumata a bolesti, které trápí obyvatele i město. Osud se snaží opsat kruh a dokonat tragédii – a Filip se mu chce postavit. Ale pokud má neštěstí odvrátit, musí se bývalá parta dát zase dohromady a čelit tajemné síle společně. Zvedá se vítr, na krajinu padá temnota a kamarádi stojí tváří v tvář vlastním pochybám, přírodě i času...... celý text
Přidat komentář
Lehce mysteriózní příběh odehrávající se na pozadí skutečných přírodních katastrof je poutavý a čtivý. Velmi dobře vystižené pocity, nálady, popis krajiny i charaktery. Výborná práce s češtinou, i když někdy těch metafor a přirovnání bylo trochu moc. Líbilo se mi to drobné propojení se Šepotem z lesa. Bavila jsem se.
Předpokládal jsem, že druhá kniha autorky bude povedenější. Ale ouha.
Na menším počtu stránek jsem našel nemlich to samé.
Rozvleklý děj a vybarvování krajiny s rozvleklými popisy všeho možného a nemožného. Přeskakování v čase a od jedné postavy ke druhé.
Zamýšlený účel to však nesplnilo. Bylo to rozplizlé, chaotické, ale vůbec ne napínavé, ani strašidelné, jak by se na horor slušelo.
Opět i zde postava s profesí novinář, ale pravidla své původní profese autorka při psaní ke své škodě bohužel nevyužila a pracovala s tak květnatým jazykem a kostrbatým stylem, který působil až kontraproduktivně. K žánru se podle mě vůbec nehodil.
S největším přemáháním dočteno a suma sumárum žádné mrazení, spíš pocit, že ani u této knihy nebyla vůbec zvládnutá redakce nakladatelstvím.
Z autorčina potenciálu mohla vykřesat něco víc.
Mysteriózní vyprávění Kateřiny Surmanové odehrávající se v kulisách dvou přírodních katastrof, které naši zemi zasáhly, bylo pro mě zajímavým čtením. Znovu musím pochválit květnatý jazyk autorky, její popisy prostředí i nálad a krásná přirovnání; opravdu tleskám krásné češtině, jakou jsem dlouho nikde jinde dlouho neviděla. Za to hvězdičku přidávám.
Trochu mě mátlo přeskakování v čase, přišlo mi to občas hodně nepřehledné. Za to hvězdičku ubírám.
Samotný příběh byl poutavý, sice moc nečtu knihy tohoto žánru, neřeším ale míru uvěřitelnosti a fantazie, mě se to zkrátka líbilo. Takže dávám krásné čtyři hvězdičky a už vyhlížím novou knihu, kterou Kateřina napsala.
*audioknížka* Druhý "Šepot z lesa" jsem vzhledem k recenzím nečekala. Po přečtení musím i já doporučit, vnímat knížky autorky zvlášť. I když jsem byla mile překvapená, že se některé postavy z předchozí knížky vrátily.
Upřímně jsem se fakt dlouho nemohla zaposlouchat, a to hlavně proto, že mi nesedl styl, jakým je knížka namluvená. Zvykla jsem si, ale trvalo to. Nakonec mě bavil i děj, jenže relativně krátce oproti času, během kterého jsem se do dalšího čtení musela nutit. Posledních pár hodin pro mě bylo jako na horské dráze. Když mě chytl děj, už jsem nevěděla, co se stalo předtím, protože jsem u poslechu přemýšlela nad něčím jiným nebo psala nákupní seznam. Bohužel jsem ale neměla chuť poslouchat to celé znovu, abych se vrátila do kontextu .... Děj mi navíc hodně připomínal "TO" od Stephena Kinga, a i když ho miluju, přišlo mi, že čtu něco, co už jsem četla jinde.
Stejně jako u předchozí knížky musím ovšem vypíchnout květnatou češtinu, kterou autorka píše, takže to, že mi tahle knížka nesedla svým příběhem neznamená, že se netěším, až si přečtu další.
Příběh dost přitažený za vlasy, Šepot z lesa se mi v tomto ohledu líbil mnohem víc. Ovšem stejně jako u předchozího románu se kniha hemží spoustou podivných gramatických konstrukcí, které mají být zřejmě pokusem o inovativní jazyk. Působí to však spíš, že autorka neumí pořádně česky a že fatálně selhala redakce. O prazvláštních přirovnáních a metaforách nemluvě. Další knihu autorky si nechám ujít.
Nejspíš se zrodila hvězda v tom, jak čtenáře díky úžasnému způsobu práce s češtinou maximálně vtáhnout do děje. Přijde mi, že autorka oproti své první knížce ještě víc vybrousila svůj slovosled a navíc - žádná oblíbená slova už se v podstatě neopakují :) Kolikrát mě dostaly jen popisné pasáže a říkal jsem si, že něco takového jsem už hodně dlouho nikde neviděl. Přitom to není jen takové samoúčelné dokreslování, ale úplně to vystihuje momentální náladu a rozpoložení postav a děje, máte opravdu pocit, že vnímáte vítr, vedro, déšť.... Zároveň tam jsou úseky, u kterých mi ani fyzicky nebylo úplně dobře.....
Ta mysteriózní až duchařská linka mě taky nezklamala, tyhle příběhy mám rád a po Šepotech jsem se na tuhle věc hodně těšil a musím říct, že oprávněně.
Jediné, kde jsem měl nejdřív trošku problém se zorientovat bylo prolínání časových úseků pár dnů dopředu, pak pár dnů dozadu nicméně vše směřovalo k tomu, že právě takhle zvolený způsob vyprávění má svoje opodstatnění.
A potěšila i drobná spojovací linka s postavou ze Šepotů :) No už teď se nemůžu dočkat až se mi do ruky dostanou Tři Sekery.
Moc dobrý. Jsem spokojen, líbilo se. Vzhledem k tomu, že jsem ochoten připustit, že někteří z nás to mají "prostě jinak", tak mi to nepřišlo až tak fantaskní.
Jen si tak říkám, zda Krista nebude tak trochu samotná autorka. Některé pasáže Kristy tam byly totiž tak trochu navíc, do děje vůbec nezapadaly, jen vyjadřovaly její pocity vůči Hodonínu.
A mně se kniha líbila...:-)
Je to zase úplně jinak napsaná kniha, než jsem zvyklá.
Autorčin způsob vyjadřování nutí člověka přemýšlet nad tím co čte, ale skvěle si dokáže představit krajinu, město a lidi v příběhu.
Vražda zasazená do období povodní roku 1997 , kdy jsou hlavní hrdinové ještě dětmi.
A návrat k řešení případu o hodně let později, spojené s nedávným tornádem a Covidem.
I náznak mystična mě bavil.
Já si čtení užila a těším se na předchozí knihu i na tu, která má v blízké době vyjít.
Příběh se mi líbil, ale na čtivosti ubírá autorčino literární nadání, květnatost a bohatost písemného projevu. Některá slova jsem si musela dohledávat ve slovníku a to se nepovažuji za češtinářského negramotu.
Na druhou stranu poetická detailnost (zejména přírodních) popisů ve mně probudila emocionální odezvu a při čtení jsem ke kraji, do kterého je příběh vsazený (a který vůbec neznám), i k místním obyvatelům pocítila nejen soucit, ale i náklonnost.
Moje první setkání s autorkou nebylo špatné, ale tak úplně mi nesedla.
Zaujal mě námět, kdy autorka zasadila děj do dvou přírodních katastrof - záplavy v roce 1997 a tornádo 2021 plus zmínky o Covidu, no zkrátka hororové čtení.
Na začátku kapitol se nachází lyrická zamyšlení nebo popisy. Dále se tu střídají deníkové zápisy, pak kapitoly Vody (posléze Větru). Trochu to na mě působilo až překombinovaně a mám raději svižnější knížky. Košaté popisování na mě bylo moc, ale chápu, že navozují tu správnou atmosféru.
K samotnému ději, zápletka fajn, ale já mám vždy problém, když se v knize objeví mysteriózní prvek, který nelze logicky vysvětlit. No jednoduše, není to můj šálek kávy, ale za přečtení jsem ráda, můžu si ji s klidem odškrtnout.
Súhlasím, že kniha je dejovo a napätím slabšia ako Šepot z lesa, ale nie je vyslovene zlá... Autorka píše naozaj pekne, to je však niekedy aj na príťaž. Necháva sa uniesť obrazotvornou češtinou, či sociologickými sondami do charakterov a motivácií ľudí, no robí tak aj vtedy, keď sa niečo deje. Príbeh potom negraduje, len tak nejako plynie, príjemne, zaujímavo, čomu pomáha aj skvelá interpretácia v audioverzii. Chýba tam však napätie, pretože je vždy narušené odbočkami (hocijako sú zaujímavé, pekne napísané...). Veľmi by som si prial, aby autorka v tretej knihe spojila svoju schopnosť pekne písať, so schopnosťou budovať napätie a dej, ako to bolo v prvej knihe.
Šepot z lesa se mi líbil hodně, proto mě mrzí, že musím napsat, že mně tato kniha zklamala. Autorčin jazyk je krásný, ale v tomto případě zdlouhavé popisy, dle mého, neprospěly příběhu. Po jejich čtení mně přestalo zajímat, jak vše dopadne a chtěla jsem knihu už jen přečíst.
Miluju jižní Moravu, miluju ten pohled na vinice, celý ten kraj jako takový. Bohužel události s tornádem máme ještě všichni v celkem živé paměti :-( A jsem moc ráda, že se z toho krajina vzpamatovala a lidé se svými těžkými osudy snad také :-)
Musím říct, že mě se to tehdy dotýkalo i osobně, jelikož mám kousíček od Hodonína rodinu, naštěstí tam vše dobře dopadlo, okolní vesnice už tolik štěstí bohužel neměly :-(
Ale tato kniha není jen o tornádu, ale zmiňuje také povodně v roce 1997, kterými vlastně celý příběh začíná. Ovšem hlavním tématem je příběh vraždy, odehrávající se na pozadí této živelné pohromy.
Respektive kniha je vyprávěna z pohledu malého chlapce Filipa a jeho kamarádů, kdy během toho přelomového léta roku 1997 najdou v lese tělo mrtvé ženy. A tím vše začíná. A roztáčí se zde příběh plný tajemna, a o mysteriózní a duchařské prvky zde také není nouze. Přiznejme se, kdo v dětství alespoň jednou nezkusil vyvolávat duchy ? ;-)
A tak příběh pokračuje, vražda se vyřeší a z dětí se stanou dospělí a už nemají čas vídat se, každý má své dospělácké starosti, ale šelma nezmizela, jen spí a vyčkává až přichází červen 2021 a s ním další živelná pohroma, taková, jakou bychom v našich končinách nikdy nečekali. Přichází šílená devastace, nejen krajiny, ale také lidských osudů...
Já v tomto příběhu miluju nejen symboliku, ale hlavně miluju autentický vypravěčský styl autorky a její květnatý český jazyk. Ty přirovnání, a ještě s tím krásným jihomoravským nářečím :-) Neuvěřitelný zážitek. Pro mě má tento příběh neskutečný osobní přesah, možná nejsem objektivní, ale amatérské recenze jsou téměř vždy subjektivní ;-)
Velmi knihu doporučuji, stejně jako Šepot z lesa, a věřím, že třetí kniha Tři sekery, která vychází letos v červnu bude stejně skvostná :-)
Hlavní příběh byl fajn, bohužel ale obalený nadměrným množstvím postav a pro mě nepříliš funkčním střídáním časových rovin. Občas mi trvalo se zorientovat v ději a některé popisné pasáže byly příliš zdlouhavé a neposouvaly děj kupředu.
Pribeh mi neprisel spatny, i kdyz na zadek jsem si z toho nesedla. Zaver nebyl prekvapujici, celkem brzy jsem tusila, jak je to s vrahem. Styl autorky nechybi a to hlavne v sahodlouhych popisech, tohle urcite neni pro kazdeho. V nekterych mistech jsem se uz zacinala nudit. Nevim, jestli je zde podobnost s Kingem (necetla jsem), ale tento styl mi uplne nevyhovuje. Mam rada kratke, vystizne vety a rychlejsi tempo .. Napeti, akce, tajemno .. Tady to postradam. Nebylo to vylozene spatne, precetla jsem si knihu rada a ocenuji, ze nema treba o 100str. vice. Hodnotila bych 3,5/5 ..
Prvni kniha autorky Sepot z lesa se u me nominovala na jednu z nejhorsich knih uplynuleho roku. Letosni stafetu v teto kategorii prevzalo toto dilo autorky, a podle meho nazoru bylo jeste slabsi. Vubec nechapu tak vysoka a nadsena hodnoceni.
Autorka jede ve stejném tempu, jako u první knihy Šepot z lesa, která mě bavila o něco více, než takto. Na druhou stranu, je Zvedá se vítr (více reálný i tím propojením se skutečnými tragédiemi a celým dějem) než předchozí kniha, která sice byla čtivější, ale měla mnohem více chyb a nesrovnalostí v ději. Myslím, že kdo se nechá nést energií tornáda, bude ho kniha bavit.
Zivot je moc kratky na to, aby clovek cetl neco co se neda.... Bohuzel....
Abyste si tuhle knihu mohli užít, musíte se oprostit od myšlenky, že vše je reálné a dá se vysvětlit. Pak je to opravdu dobré čtení, i když do žánru horory bych jej nezařadila. Taky doporučuji soustředit se na datum na začátku každé kapitoly, jinak je možné, že se ztratíte v čase.
Mě čtení bavilo.
Štítky knihy
horory duchové a přízraky povodně jižní Morava české horory Hodonín hurikány a tornáda
Zvedá se vítr
Použiju citaci ze strany 262: Příval vzpomínek ...
Tohle pro mne znamená tato kniha. Chtěla bych říct, že jsem knihu přečetla na jeden zátah, ale kvůli pracovním povinnostem (a děsům při večerním čtení) to bylo až po týdnu. Ale kniha zaručeně patří k těm, pro které se hodí spojení "jedním dechem". S knihou mne pojí vzpomínky na rok 1997, kdy ve stejném věku jako hlavní hrdinové, jsem s kamarádkou a našima seděla u nás doma a poslouchala vytrvalý déšť. Tenkrát doma byl Moravskoslezský kraj. Pak jsem se o dva tucty let vrátila k okamžiku, kdy jsem z okna (tentokrát v Brně) pozorovala to modřinové nebe s očekáváním "konce světa". A ten nastal pro mnohé ještě týž večer. Musím krotit své nitro, protože tohle bylo tak opravdové. Líbil se mi Šepot z lesa a nelituji, že jsem sáhla po této knize, byť má tady celkem nízké hodnocení (74 %). Parta, jak se patří (něco jako v To od Kinga - což mi nevadí, protože jsem na něm vyrostla). A kdo chce překvápko v podání Petra Valeše a Imbuse, dostane ho :o)