Žena v polární noci: Rok na Špicberkách
Christiane Ritter
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/451706/bmid_zena-v-polarni-noci-rok-na-spicberk-clm-451706.jpg
4
238
238
„Všeho nech a přijeď za mnou!“ Právě tohle napsal své mladé ženě její manžel, který se v té době živil jako lovec kožešin na Západním Špicberku. A Christiane, vzdělaná mladá umělkyně ze zámožné rodiny, skutečně opustila klidný život u rodičů i malou dcerku a vydala se na nehostinný Sever. Příběh vznikl ve třicátých letech dvacátého století. Autorka své zážitky popisuje s neobyčejným pragmatismem a humorem, který tu a tam připomene slavnou knihu Vejce a já. Christiane, jako správná hospodyňka vybavená například sušenou petrželkou do polévky, připluje na Špicberky. Po počátečním šoku při spatření dřevěné chýše potřené dehtem, kterou jí manžel připravil spolu s mladým Norem, který dvojici pomáhá a má jim během polární noci dělat společnost, zjišťuje, že téměř jediným zdrojem potravy a vitaminů pro ně bude tulení maso. Poté co se mladé ženě podaří polidštit a zútulnit staromládeneckou domácnost, začne vnímat ohromující krásu a sílu severské přírody a oceňovat samotu poskytující možnost hluboké kontemplace. Později se dokáže nadchnout i nádherou půl roku trvající polární noci, popisuje různé zajímavé aspekty existence v severských podmínkách a životy obyvatel Špicberků a s odhodlaností sobě vlastní se přenáší přes drsné stránky života na Severu. Příjemné, vtipné čtení, psané stále živým jazykem, které poutavě zachycuje dobové reálie a v Německu se dočkalo již šestnácti vydání.... celý text
Literatura světová Biografie a memoáry Cestopisy a místopisy
Vydáno: 2020 , PortálOriginální název:
Eine Frau erlebt die Polarnacht , 1938
více info...
Přidat komentář
posloucháno na 69° rovnoběžce, krátce potom co se polární noc začala pomalu proměňovat v polární den. nádherná kniha o tom, že i žena může mít dobrodružného ducha a dokáže se zamilovat do jednoduchého či nepohodlného života. asi záleží jak se na věc díváme. popisy krajiny, ticha, samoty a přitom intenzivního pocitu bytí součástí světa byli úžasné. vůbec jsem takové "čtení" nečekala. kdoví, třeba jednou to Barentsovo moře přepluju.
jestli se vám kniha líbila jako mě, zkuste Pastýřku od Janet White. je to z podobného soudku.
No, kniha byla napsána ve třicátých letech minulého století. Asi bylo běžné, že manžel napsal přijeď za mnou na Špicberky, nic s sebou neber. Chistiane, tedy předá svou dceru rodičům, vybaví se přeci jenom nezbytnými věcmi a jede prožít rok do ledové pustiny. Vyprávění je to pěkné, musela mít odvahu a silnou vůli, být zavřena na malém prostoru a dělit se o něj ve třech. Moc jsem uvítala, když se ve zdraví vrátila.
Tato kniha mě zaujala, je super kniha o přežití v polárních oblastech. Doporučila bych ji každému, kdo má v oblibě dobrodružství a příběhy o přežití.
(SPOILER)
"Jíme a od stolu se nám naskýtá ničím nerušený výhled na déšť, moře a mlhu ... Tohle je typické letní počasí na Západním Špicberku."
Pro mě naprosto nepochopitelné, že matka opustí malou dcerku a odjede na rok do pustiny, kde panuje mráz, vichřice, tma a samota. Žije rok s dvěma chlapy v malé dřevěné chatce, kde má pro sebe pokojíček 120x180 cm. Často tráví dny o samotě a ve tmě a zabavuje se zašíváním. Občas jsem se v textu ztrácela. Jsem ráda, že jsem poznala krásy Špicberků, ale myslím, že jednou stačilo.
Z této knihy jsem taková rozčarovaná....musím uznat,že v celé knize je skvěle popsané okolí i strasti země.... nicméně mi přijde,že se v knize nic moc nedělo a nemělo to ani nijak zvláštní děj.
Naprosto nesdilim nadšení ostatních. Jediné co je na knize dobré, je popis drsného prostředí severu.
Co mě ale naprosto iritovalo, jak její manžel kterého dlouho neviděla, zavelí přijeď a ona se vykašle na dceru a jede. Žijou tam v nějaké kůlně do které teče, smrdí to tam a spoléhají, že něco zastřelí, žijou tam jako největší špíny a jen chodí od kůlny ke kůlně. Absolutně jsem nepochopil proč tam byli, stále jen lovili a jedli tuleně, kůží moc nenasbírali. Po roce jede zpět, manžel ji opět opustí a jde pracovat na loď. Takže co si tím chtěla dokázat?
(SPOILER)
Taková je životní zkušenost. Pokud dámě navrhnu, aby si na výlet nic nevzala, znamená to nic nakonec asi pět kufrů. A tak nějak podobně začíná i tato kniha. Fakt je ten, že pokud bych měl jet na rok na Špicberky (pořád se mi tam plete Špilas), tak si rozhodně vezmu ponožky z velbloudí vlny a naše moravské léčivé kapky, protože nohy, ledviny a játra je nutné mít v teple.
K návštěvě lákají už názvy – Záliv hrůzy, Záliv nářků nebo Strašidelný záliv. A strava je tam ryze domácí – například palačinky z tulení krve.
Tato kniha má prý v Německu již šestnáct vydání. Ani se tomu moc nedivím. Je to příjemné a celkem vtipné vyprávění, které rozhodně doporučuji k přečtení. Obzvláště dnes na Martina. Venku po sněhu ani památky, ale v knize je ho dost a dost.
Ačkoli jsou popisované události staré bezmála devadesát let, najdete zde mnoho současného. Včetně zamyšlení nad tím, kde jsou naše hranice osobní i hranice naší civilizace/existence.
Deníkové zápisy jsou věcné, ale navzdory zmrzlým údům zde nacházíme humor a zejména, i přes všechny prožité útrapy, okouzlující popisy přírody. Myslím si, že velký podíl na čtivosti má skvělý překlad Violy Somogyiové.
Autorka popsala svůj rok v ledové pustině téměř idylicky i když život tam musí být neskutečně drsný. Nechápu, jak tam může někdo žít.
Autorka popisuje svůj rok na Špicberkách, kde se vydala za svým manželem lovcem. Autorka krásně popsala drsnou přírodu i nelehký život lovců. Příjemná oddechovka.
Poslouchala jsem na ČRo. Příběh paní, která se rozhodne odjet za manželem na ledové Špicberky, je pro mne něco jako prožít dobrovolně noční můru. Dny, které prožívala sama v chajdě tři na tři, ze které se nedalo několik dní ani vyjít, na mne působí klaustrofobicky a vůbec si něco takového nedokážu představit. Před autorkou, která v těchto podmínkách nezešílela, smekám.
Moc pěkná a zajímavá kniha, která zachycuje život jednoho roku ženy v Západním Špicberku, která se vydala za svým manželem. Musela to být silná žena, kterou nezlomila ani nehostinná příroda. Ba naopak, poznala statečnost a sílu těch, kterým polární kraj učaroval a zde strávili, přes všechny těžkosti kus života.
Klobouk dolů, já bych tam asi nepřežila. Nicméně knížka se mi nečetla úplně dobře, popisy okouzlující, je cítit, že autorka má cit pro barvy, ale chtěla bych víc příběhů než popisů. Vždy se dotkne nějaké události a nijak ji už víc nekomentuje. Zajímalo by mě celkově víc z jejího života. Asi to ani po návratu do civilizace neměla jednoduché, možná to na severu bylo opravdu lepší.
Pro mě úžasná pecka, protože mám ráda výzvy a dobrodružné cesty...tohle však musel být očistec a poznání sebe sama! Obdivuhodné, že se Christiane, žena z lepší společnosti, vůbec k takové cestě odhodlala...
Palec za odvahu a palec za ten úctyhodný věk, kterého se dožila!
Kniha se mi četla blbě. Nějak mi nesedl styl, nebo nevím.
Ale Christiane má můj obdiv, že to tam celý rok zvládla a vydržela.
Zajímavý příběh, číst v létě, o sněhové vichřici a teplotě -35°C, bylo osvěžující :-D, hlavní hrdinka za mě neuvěřitelná, zanechat doma dítě a vyrazit do těchto drsných podmínek na tak dlouhou dobu, to je pro mě nepředstavitelné a popis života na Špicberkách byl fascinující
Zajímavá knížka, ke které jsem se dostala přes Čtenářský klub, ale sama bych pp ji nesáhla. Četla se poměrně rychle, je poutavě napsaná, ale přijde mi pohled hodně romantický.
Kniha vydaná už před nějakou dobou, ale život mezi ledovci v severním ledovém oceánu, arktické podnebí, ve věčném mrazu, pro mě nepředstavitelný i jen pocit. Jelikož nemám ráda krutou zimu, ale ani tropy a jsem ráda zde, kde žiji, obdivuji cestovatelské nadšence, kteří mě ve svých cestopisech obohatí o vědomosti, fotografie a hlavně jejich zážitky. A já se při čtení zasměju různým historkám . Při popisování přírody si vystačím i se svojí fantazií. Přeji jen všem těmto odvážlivcům radost ze zážitků, odvahu a přátelské lidi, kteří jim jejich cesty obohatí.
Štítky knihy
životopisy, biografie humor příroda rakouská literatura cestopisy rozhlasové zpracování polární kraje zvěř kožešinová opuštění civilizace Špicberky
Žena v polární noci: Rok na Špicberkách
(SPOILER) úlovek z knižního festivalu...počkala si, až budu mít čas a prostor na beletrii , a já jsem si ji náležitě vychutnala (a mám pocit, že ne naposled .))
To byla balada ! takové to "pohlazení po duši". Poezie. A vlastně i trochu hororu a thrilleru v jednom :))
Přijeď. By mě piclo. Špicberky ? a ještě v roce 1934 ? jaké vybavení měli tehdejší polárníci a lovci ? A Christiane jede... Poté, co vystoupí do mlhy a zimy na skalnatém pobřeží, neuteče. Nelekne se. Nebrečí.. Nezoufá si. Vidí tam tu krásu... Kniha byla psaná s neskutečnou lehkostí a nadhledem. Běžný život polárníků autorka popisuje tak, jako kdyby se nechumelilo... Pečení chleba ? pro mě výzva i v domácích podmínkách ! natož někde na pecku v plechovce, ze starého sušeného droždí... Představa hygieny v skromných podmínkách je nemyslitelná...Celkově ty popisy - jak mohla mít pokojík 120x180cm (rozměr větší postele :P) a kromě lůžka se tam vlezla ještě lavice, kamínka, šuplíky...to mi hlava nepobrala. Pak další kamínka, kde varná plocha/plotna byla 30cm čtverečních . to jako fakt ? neuteklo jim pár cm ? ..šílené hodnoty teplot pod nulou. A autorka vším propolouvá, jako kdyby se nechumelilo...smekám. Ani už nevím, po kolikáté...
a ta samota...cítila jsem její šílenství na krajíčku, když oba muží vyrazili na lov a ona na 16 dní osaměla. Šílenství dlouhé noci..když nic pořádně nevidíte. Tušíte jen kdesi obrysy svých vlasních běsů.
Hodinové pochody na lyžích (návštěva chaty Svena Ohlssona) bez jídla a hydratace. Smekám. Jiný kořínek. A jiná kondička. Cítím své vlastní strachy. Paniky. Zvládla bych to já ? Autorka se nakonec vhla mojí noční můře- medvědovi.
Co bych bezpečně zvládla taky, je jarní okouzlení. Když Christine popisuje přílet ptáků. Mechy. Rostlinky. Hnízdění. Volné moře bez ledu. A hlavně slunko !!!
Když se okouzlení a sounáležitost s tichem a přírodou překlopí do závislosti, kdy zdravý rozum odmítá návrat do civilizace. (a to ta civilizace byla ještě v plenkách proti dnešnímu digi světu)
Nádherné čtení.
"Jaké ticho tu je ! Sluneční světlo spočívá na mlčenlivé krajině. Kouzelné barvy měkkých stínů jsou žhavě syté. V této přírodě spolu všechno tvoří jednotu, i otisky tlap v hlubokém sněhu, které ukazují, v jakém rozpoložení se medvědi vydali do fjordu. Ze všeho číší stejná zasněnost. Připadám si, jako by vším protékal do sebe uzavřený proud posvátného klidu.
Jsem v těsné blízkosti podstaty veškeré přírody. Vidím cesty, které se proplétají a zároveň míjejí podle věčných zákonů. Tuším tu poslední útočiště, před nímž se veškeré lidské rozumové úvahy rozplynou v nic.
Jestlipak si lidé v EVropě vůbec dokážou představit hluboký klid a krásu této gigantické ledové divočiny ? Když je zalitá sluncem a přehnaly se sněhové bouře ? Jestlipak vědí, co činí, když vyrvou z této ohromné snové krajiny živou bytost a odvlečou ji do velkoměsta ? Uvědomují ci, co dělají, kdyyž uvězní v kleci ledního medvěda, silného dravce, který byl stvořen, aby vzdoroval běsnění žiivlů na plovoucích krách během polární noci ? Zvíře, jehož osudem je putovat bez konce po zamrzlém moři a ledových ostrovech a krajích, neklidně bloudit po nejrozlehlejší a neodlehlejší čísti světa ? "
Doporučuji...všemi deseti...