Šest procházek literárními lesy
Umberto Eco
Přednášky na Harvardově univerzitě. Souborné vydání autorových přednášek zkoumajících vazbu autor, dílo, čtenář. Na konkrétních textových ukázkách poukazuje Eco čtivým a srozumitelným způsobem na množinu významů a možných interpretací ve vztahu díla a jeho čtenáře.
Literatura naučná Filozofie O literatuře
Vydáno: 1997 , VotobiaOriginální název:
Six Walks in the Fictional Woods , 1994
více info...
Přidat komentář
Školomecký do sebe zahleděný filosof, autor krásné literatury přináší svěží, zábavný a překvapivě čitelný akademický vhled do některých aspektů literární teorie s příjemně osobním přesahem. Mám pocit, že kniha rozšířila mé vnímání každého v budoucnu přečteného díla minimálně o deset procent. Možná to jednou, jako poděkování, znovu otestuji i na některém z Ecových románů.
Empirický a modelový autor a empirický a modelový čtenář na cestách v lese... Metafory zajímavé, jiskřičky humoru odlehčující, text je přehledný, ale bohužel mě vůbec nezaujal. Nedonutila jsem se to ani dočíst (respektive doposlouchat). Přinesl mi obrovský objem pro mě nadbytečných a nevyužitelných myšlenek, pohledů a interpretací. Určitě zajímavá kniha, možná se k ní v budoucnosti ještě vrátím, ale nyní nemohu hodnotit nijak.
Soubor šesti přednášek na Harvardu, ve které se Eco zabývá zejména tématy času a vztahu reality a fikce.
Drobným nedostatkem je, že své myšlenky Eco často ilustruje na dílech, která v Čechách (nebo alespoň mně) nejsou příliš známá. Na druhou stranu podává základní přehled, o čem v něm jde, takže člověk není úplně ztracený. A minimálně k přečtení něčeho od de Nervala mě motivoval.
Žádná beletrie, ale trochu upraví pohled na ni.
Podle mě je to literární teorie stravitelná pro každého. Pokud chcete o literatuře začít uvažovat jinak, tohle je dobrý začátek.
Málokterý autor dokáže tak dobře psát o psaní a literatuře samotné. Ecovy zamyšlení jsou četbou nejen poutavou, ale též obohacující. Kdo z nás někdy nepřistupoval k četbě jako jenom empirický čtenář, a nevysvětloval si děj dle své vlastní zkušenosti? Interpretace si však žádá, aby jste se stali čtenáři modelovými, a své zkušenosti ne popřeli, ale odpovídajícím alespoň odpovídajícím způsobem zkrotili.
"Je tu však ještě další důvod, proč se ve fikci cítíme z metafyzického hlediska lépe než v realitě. Existuje zlaté pravidlo, na něž spoléhají dekódovači a dešifrátoři – a to, že každou tajnou zprávu lze rozšifrovat za podmínky, že víme, že se jedná o zprávu. Problém s reálným světem tkví v tom, že se lidstvo od nepaměti ptá, je-li tu nějaké poselství, pokud ano, má-li smysl. Pokud jde o literární světy, nepochybujeme o tom, že je v nich poselství skryto a že autor jako stvořitel stojí za nimi a v nich jako množina instrukcí pro čtenáře." (s. 154)
Kniha, kterou by si povinně měl přečíst každý student českého jazyka a literatury. Navíc jsou Ecovy přednášky podány čtenářsky vstřícně, takže se není čeho bát. :)
Vážně náhodou jsem se dostala k tomu, že jsem potřebovala něco interpretovat (haha, jak jinak na bohemistice). A měla jsem dvě možnosti: vařit z vody, nebo vařit podle Eca. Ukázalo se, že vhodný průsečík je tak někde uprostřed. Nějaké zákonitosti mi čtení přece jen dalo - a univerzitní eseje se hned patlaly lépe.
Docela jsem byla překvpená, jak je kniha nadčasová a nakolik se dá alikovat téměř na jakýkoli text. Je třeba jen používat selský rozum a respektovat autora.
Pro me jedno z nejzáživnějších teoretickcých děl o textové interpretaci vůbec.
Štítky knihy
spisovatelé hermeneutika čtenářství literární teorie o literatuře filozofie umění interpretace literárního díla
Autorovy další knížky
2005 | Jméno růže |
2011 | Pražský hřbitov |
2001 | Foucaultovo kyvadlo |
2015 | Nulté číslo |
2001 | Baudolino |
Prostě Eco. Nejdřív vás poučí o italské frazeologii (lector in fabula jako obměna rčení lupus in fabula = vlk v pohádce = my o vlku, vlk za humny), pak vám předloží doslova jízdní řád časových posloupností, které vykutal z románu, co připomíná spíš zmatenou změť snů, vzpomínk a úvah (Nervalova Sylvie), odhalí vám svůj trik na rozpoznávání porna od uměleckého fimu (když běžné činnosti ve filmu odpovídají reálnému času, zatímco sexuální scény jsou delší než ve skutečnosti, bude to dozajista porno) a poučí vás o tom, že d´Artagnan žil ve stejné ulici jako Aramis, aniž by o tom věděl - tedy aniž by o tom věděl sám Dumas. S poťouchlým pobavením si přečtěte i o tom, jak si Eco xkrát prošel pařížskou trasu jednoho z hrdinů Foucaultova kyvadla, zjistil si dokonce i takové detaily, jako bylo postavení měsíce a hvězd oné noci, do níž děj zasazuje - a po vydání knihy mu jeden ze čtenářů napsal dopis s dotazem, proč se hrdina vůbec nezmiňuje o požáru v jedné z vedlejších ulic. Má se pak autor cítit potěšeně, že čtenáře natolik strhl, až začal text považovat za realitu, nebo nad tímtéž naopak pociťovat zklamání a zděšení? Vrcholem je poslední textík, kde je stručně, přehledně, hutně, ale precizně odhalen celý příběh Protokolů sionských mudrců. A že je to opravu kuriozní přehlídka toho, jak funguje tichá pošta - na konci vám vyleze něco zcela jiného, než co bylo na začátku. Ale koneckonců, z literárních textů přece také vylézáme proměněni, takže proč ne, to patří k věci.
P. S.: Nevíte někdo něco víc o tom odlišném vnímání modré a zelené v antice, o němž Eco píše?