Paní smrt: Vzpomínky Stalinovy odstřelovačky
Ljudmila Michajlovna Pavličenkova
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/418532/bmid_pani-smrt-vzpominky-stalinovy-odstr-xSZ-418532.jpg
4
18
18
LJUDMILA MICHAJLOVNA PAVLIČENKOVÁ (1916–1974) byla jednou z nejúspěšnějších a nejobávanějších žen odstřelovaček všech dob. Když Hitler v červnu 1941 zahájil operaci Barbarossa, opustila univerzitní studia a vstoupila do Rudé armády. Odmítla nabídku stát se zdravotní sestrou, namísto toho narukovala k pěchotě a brzy se zařadila mezi elitu sovětských odstřelovačů. Během jediného roku dosáhla 309 potvrzených zásahů, včetně 29 zabitých nepřátelských odstřelovačů. Její úsilí z ní učinilo nejen postrach německých vojáků, ale i klíčovou postavu válečného úsilí Sovětského svazu. V roce 1942 se na Stalinův osobní příkaz vydala coby členka sovětské delegace na turné po zemích západních Spojenců. Navštívila Kanadu, Velkou Británii a především Spojené státy. Právě americký tisk ji překřtil na „Paní smrt“. Během veřejných vystoupení se vyjadřovala k tématu genderové rovnosti v Rudé armádě a apelovala na přímé zapojení Spojených států do války v Evropě. Slavný folkový zpěvák Woody Guthrie o ní napsal píseň, byla váženým hostem v Bílém domě a navázala trvalé přátelství s Eleanor Rooseveltovou… O tom všem s velkou otevřeností vypráví v rozsáhlých vzpomínkách, které i přes svůj silně vlastenecký duch patří do zlatého fondu odstřelovačské literatury.... celý text
Přidat komentář
Silný a svým způsobem smutný příběh sovětské odstrelovačky. Je to zajímavé a napsané čtivě, ale přesto jsem to nedokázal přečíst na jeden zátah, v některých chvílích mi vadil ten propagandistický sovětský pohled, navíc jakoby to, co dělal SSSR před rokem 1941 neexistovalo. V knize je to podané jako, že se všichni spojili s Německem proti sovětům, ale už tam chybí kdo napadl Rumunsko první.
Kniha, respektive vzpomínky odstřelovačky Pavličenkové jsou vážně dost silné a drsné. Rozhodně však ne inspirující. Nakonec na žádné válce, kde je mnoho bolesti, ztrát a utrpení, není nikdy nic inspirujícího. Tahle kniha mi vlastně přišla velice smutná. Vypovídá o předválečné, válečné a posléze i poválečné době, generaci lidí v Sovětském svazu a ne jenom tam. Bez zábran bych Ljudmilu Michajlovnu Pavličenkovou, zařadila do tak zvané ,,ztracené generace." Ano, byla sice hrdinkou a nejlepší odstřelovačkou, ale cena za to byla příliš vysoká. Minimálně se ona a ne jen ona..., v době ve které žila, musela vzdát svých vlastních snů a budoucnosti, pro blaho a vyšší cíle, těch politicky mocných...
Kniha za přečtení rozhodně stála.
,,Svět, je vlastně jako taková pomyslná šachovnice. A my jsme jen její figurky - pěšáci, kteří se po rozhodnutí těch VELKÝCH, za jejich kontroly a svolení, mohou po ní pohybovat chvíli vpřed a chvíli vzad."
Příběh obyčejné holky, která se stala nejznámější ruskou odstřelovačkou. Zajímavé jsou i poválečná léta a přátelství s první dámou US.
Dávám slušné 4 hvězdy. Musela být silný jedinec, zvláště když sloužila skoro mezi samými vojáky – muži. Dozvěděl jsem se některé nové názvy – například, že se její první pušce říkalo „Melkaška“ nebo označení nám známých kaťuší BM-13. Taky chápu, že pro vydání knihy bylo třeba zařadit mnohá ideologická pojednání. Je ale i pár věcí, se kterými jsem měl problém souhlasit. Třeba to, že němečtí odstřelovači byli zrádní, podlí až bestiální, zatímco ti ruští byli milí a pohodoví strejci a tetičky (mírně to zlehčuji). Nebo třeba to, že německý rum silně připomínal samohonku. Prostě ty informace musíte trošku prosívat jako velryba potravu přes kostice. Na závěr knihy je obrazová příloha a v knize jsou i vysvětlivky.
Až na pár historických nepřesností, které jsou na pravou míru upřesněny v poznámce, velice kvalitní výpověď o části Velké vlastenecké války. Autorka popisuje její seznámení s Chaplinem, Eleonor Roosveltovou, Churchillem, Stalinem apod. Hodně zajímavá je komparace společností v USA, Rusku a VB. Již tehdy psala Pavličenková o povrchnosti americké společnosti, distingovaném projevu Britů atd. Pro našince může být občas zvláštní veliké vlastenectví snad i někdy přehnaný nacionalismus autorky. Asi to je jeden z rysů Rusů, který úplně nemůžeme pochopit a který utváří hodně jejich dějiny.
Výborné, určite jemne antistalinsky cenzurované, ale aj tak veľmi dobré. Upozorňujem na fakt jej odchodu 1953 z aktívnej služby ;) vieme čo bolo v 53´. Ako frontové zážitky tak aj cesty po SŠA tak aj dozvuk vlasteneckej vojny a jej priamych účastníkov je veľmi realisticky a čitateľsky príjemne spracovaný. Mám k Ľudmile Pavličenkovej úprimný obdiv. Dnešné uplakané a rozmaznané zhýčkané premúdrelé ženy, by si mali prečítať túto knihu. Lebo dnešné ženy vedia o naozajstnom živote naozaj málo. /Česť výnimkám/
Překvapivě dobře se četlo. Vzpomínky ženy na vojenské zážitky jsou zvláštní, je těžké si představit ženu jako odstřelovače a navíc velmi nebezpečného. Četla jsem asi poprvé válečné vzpomínky ženy, ale kniha se mi moc líbila a přečetla jsem ji na jeden zátah. Doporučuji.
Vojenská literatura je mi velice blízká a Ljudmilu Pavličenko nesmírně obdivuji za to, jak dokázala obstát (a nejen to) v převážně mužské profesi. Ljudmila knihu pojala jako vyprávění o svém životě a líbí se mi, že většinu knihy věnovala svým vojenským zážitkům. Je až neuvěřitelné, co lidé, ať už vojáci nebo obyčejný lid museli zažívat. Životnost vojenského odstřelovače na frontě je průměrně 3 týdny. Tato žena dokázala mnohem víc. Kniha se čte lehce a je napínavá.
Štítky knihy
ženy zfilmováno Rudá armáda odstřelovači, snajpři východní fronta (2. světová válka) ženy v armádě
Paní smrt: Vzpomínky Stalinovy odstřelovačky
(SPOILER) Velmi čtivá publikace/memoáry legendární sovětské odstřelovačky, jež v jižních částech východní fronty zlikvidovala od podzimu 1941 do konce jara 1942 celkem 309 nepřátelských vojáků (jedná se skutečně o potvrzené sestřely, nikoliv o propagandu, jak i dnes občas drze a lživě napíše bulvár). Začnu tím, co se mi nelíbilo na autorčiných názorech: její démonizace rumunských vojáků, kteří určitě nebyli zdaleka tak krutí jako jejich němečtí spojenci (o pozdějších bojích stejných Rumunů po boku Sovětů proti Němcům od podzimu 1944 se vůbec nezmínila, mimochodem rumunští vojáci osvobodili stovky moravských obcí), absence zmínek o sovětských zločinech, což je však vzhledem k době vzniku pamětí (1967–1972) samozřejmé, otec Pavličenkové byl navíc členem příšerné NKVD (předchůdce KGB). V jedné zmínce však Pavličenková tento rámec porušila: během líčení příchodu dvou příslušníků NKVD do jejího bytu, kdy se bála zatčení (zmínila i velký strach, jaký scéna vyvolala v její matce), avšak Ljudmila byla tímto způsobem "pouze" vyzvána k návštěvě Stalina. Za nejlepší části považuji většinu kapitol o několikaměsíčních bojích v Oděse a Sevastopolu a kapitoly o propagandistické návštěvě USA na přelomu léta a podzimu 1942. Několik odstřelovačských akcí dost utkví: likvidace německého soka Bommela (Otto von Singer?!), který se ukrýval v konstrukci poničeného mostu, odstřel Rumunů u hřbitova, kdy Pavličenková zastřelila i Karagu, pobočníka rumunského diktátora Antonescua, postřílení většího množství Němců na bezejmenném kopci nebo podobná likvidace nepřátel, během kterých sovětským vojákům pomáhal starý obyvatel Krymu, jenž nedlouho předtím přišel o rodinu. Ljudmila měla i štěstí při dvou ošklivých střelných zraněních, ale na druhé straně byla přímým svědkem těžkého zranění a následně i smrti svého druha Kicenka. Zajímavé jsou i její popisy krytí či speciálních odstřelovačských pušek, avšak v tomto případě se často jedná o odborné záležitosti, kterým jako laik rozumím jen omezeně. Zajímavé je, že Pavličenková měla jen jednoho syna, který se narodil již v roce 1932, když měla Ljudmila sotva šestnáct let (!). Stejně jako jeho děda z matčiny stran spojil profesní život se sovětskými tajnými službami. V knize autorka opomněla zmínit, že americký zpěvák Woody Guthrie o ní složil skladbu (tento motiv nechybí v hraném filmu Bitva za Sevastopol, který rovněž doporučuji). Název českého vydání byl odvozen od britského, ruské vydání z roku 2015 nese "neemotivní" název "Já snajpr - v bojích za Oděsu a Sevastopol".