Les v domě
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/509372/bmid_les-v-dome-6479c873c40b8.jpg
4
3883
3883
Nečekaně mrazivý román od autorky bestsellerů Hana, Tiché roky, Listopád. Říkají jí cácora a vypadá to, že je na světě nedopatřením a jakoby navíc. Otec kamsi zmizel při povodních, matka utíká před odpovědností k milencům a alkoholu a děvčátko zůstalo viset na krku nevraživé babičce, která obhospodařuje zahradnictví a je přesvědčená o tom, že všechno špatné lze v životě vyhubit jako žravé plzáky. Nebo o tom prostě nemluvit. Jenže všude kolem je les, ve kterém se skrývá cosi hrozivého, a cácora jednoho dne mluvit začne. Alena Mornštajnová napsala silný a dramatický příběh o tom, že nic v životě není takové, jak to na první pohled vypadá, a že žádné tajemství není nikdy pohřbeno tak hluboko, aby se nedalo vykopat. Budete se bát, ale nepřestanete číst, dokud se neobjeví na povrchu.... celý text
Přidat komentář
Tentokrát jsem to nečekala. Většina příběhů je hrozně průhledných a víš, co se stane. Já tady ne. Možná jsem doufala, že ne? Popravdě jsem se do ní pouštěla pomalu a opatrně, nechtěla jsem ji mít hned za sebou, těšila jsem se na to. Ale pak už to nešlo odložit.
Myslela jsem, že je to jen o nezájmu, špatných lidech a spoustě zlosti.
Bylo to strašné.
Bokem: nechápu vůbec, jak dokáže tak čtivě, úžasně napsat cca 300 stran takovýho hnusu. Od začátku do konce je to jen hnus a přesto mě to opět zasáhlo. Nechci říct, že se mi kniha líbila, protože vůbec! Ale chápeš, ne?
(SPOILER)
Tak tohle jsem od autorky nečekala. Opravdu to byl zcela jiný soudek, než jsme u ní zvyklí, na což také během nedávné besedy upozorňovala. Opět to však byl bravurně vystavěný čtivý příběh, který chytne a nepustí. A to vzhledem k tématu i dlouho po dočtení poslední stránky.
Knih s podobným tématem jsem zase tolik nepřečetla, takže na rozdíl od jiných čtenářů nemám pocit, že by jich bylo všude už tak nějak moc. I tohle je bohužel život některých, nelze před tím zavírat oči, ale naopak je třeba mít je na šťopkách vůči svému okolí.
Děkuji autorce za další skvělou knihu a úzkostné pocity.
Další kniha od paní spisovatelky. A zase úplně jiná.
Než se pustíte do čtení, ujistěte se, že máte dostačně dobrou náladu na zvládnutí negativních emocí, které ve vás příběh vyvolá. Těžké téma. Pocítíte lítost, beznaděj, bezmoc na tím, že se takové věci dějí. A bohužel nepocítíte žádnou naději pro hlavní hrdinku -
holčičku, které se říká Cácora......
Těšila jsem se na nový příběh od této autorky. Hanou a Slepou mapou nasadila vysokou laťku a myslela jsem si, že si ji udrží. Ze začátku jsem chtěla knihu odložit, ale po přečtení hodnocení jsem ji dala šanci. Asi jsem zklamaná. Jak již v komentáři bylo zmíněno toto téma je už tolikrát napsané a ničím jiným mě neupoutal. Hned se mi vybavily Vrána od autorky Dvořákové. Možná kdybych neměla načtené takové podobné příběhy, tak by mě to zasáhlo více. Doufám, že další novou knihou se vrátí do svých "psaných kolejí".
Les v domě je kniha, kterou nemůžete odložit (přečetla jsem ji za jedno odpoledne), kniha, při které jste neuvěřitelně napnutí a celou dobu si jen říkáte, ať není pravda to, co si myslíte, kniha, ze které vám je fyzicky špatně.
Autorku miluju a hodnotím plným počtem hvězd. Je to zas něco jiného než Hana nebo Tiché roky, ve kterých čtenář mohl najít ni nějakou naději, nebo Listopád, u kterého si říkáte, že i když to špatně dopadlo, tak to byla fikce. Tady jsem neviděla dobrého nic...
Vybroušený styl, žádná stylistická klišé (ne už tak obsahová), svižné, čtivé.
Netypická Mornštajnová, která dokáže nalézt naději i v dobách temna, zde, v místy předvídatelném příběhu, předestřela zničené životy, hnus, depresi a bezvýchodnost, jimiž prvoplánově zacílila na čtenářovo srdce. Pět hvězd tentokrát, bohužel, ne.
(Spoiler: ještěže se aspoň ta Blanička dostala domů)
(SPOILER) Já asi půjdu proti proudu. Ano, bylo to čtivé, zvládla jsem to přečíst za pár hodin (ona ta knížka taky není moc tlustá, kdyby byla vytištěná normálním písmem, je jí polovina), autorka má dar slova a patří k mým oblíbeným. Musím říct (napsat), že nic tak odporného jsem už dlouho (možná nikdy?) nečetla. Kniha nemá jediný světlý moment, je to jedna velká deprese a hnus. Což nemusí být špatně. Ale tady mi to celé přišlo tak nějak prvoplánové, s úmyslem šokovat a uvést čtenáře do deprese, za každou cenu. Nevím. Často čítám, že je kniha silná, ale mně přišla prostě jen hnusná.
Přiznám se, že hodnotit tuhle knihu hvězdičkami a psát, že byla výborná je mi proti srsti.
A nemá to vůbec nic společného s kvalitou knihy, ale s tím, že použít kladná přirovnání v kontextu knihy je nemožné.
Kniha svým tématem a atmosférou, je dusná, tíživá, máte z ni husí kůži a já celou dobu zatínal zuby. Celý život Cácorky na Vás dýchne a pohltí Vás a je Vám úzko. Alena Mornštajnova je skvělá vypravěčka a umí až neuvěřitelně vykreslit lidi a u spousty z jejich postav se Vám stane, že si řekne "jo tak přesně takovou ženskou znám" . Píše čtivě, má krásný sloh a přitom ji stačí necelých 300 stran aby čtenáře rozložila a složila.
Přiznám se, že mi v téhle knize chyběly, ironie života, které v prvních knihách využívala a mě to bylo velice blízké.
Myslím, že k tomu není co dodat. Vše již bylo napsáno. Je to prostě Paní spisovatelka! Tušila jsem, co se tam bude dít, ale byla bych radši, kdybych to netušila. Knížka mi zůstane v hlavě stejně jako když vyšla její prvotina, slepá mapa.
Mám doma 4 měsíční holčičku a je mi z toho špatně a smutno. Ta knížka je tak úžasná, az ji kvůli tomu příběhu nenávidíte. Klobouk dolů!
Říkají jí cácora a vypadá to, že je na světě nedopatřením a jakoby navíc.
Intimní rodiný příběh. Vůně lesa, tíseň, strach, bolest, osamění. Cácora a temný Les, kde se skrývá cosi zlého.
Příběh o tom, že nic v životě není takové, jak to na první pohled vypadá, a že žádné tajemství není nikdy pohřbeno tak hluboko, aby se nedalo vykopat.
Můj šestý román od Aleny Mornštajnové a opět skvělé čtení! Knihu jsem otevřela s tím, že jenom nakouknu a přečtu pár stránek.. o sedm hodin později (ve 4 ráno) jsem ji dočetla. Potřebovala jsem "to" vědět, odhalit cácořino tajemství. Opravdu silný čtenářský zážitek. Tenhle příběh jen tak z hlavy nedostanu.
Při čtení mi Cácorky bylo tak strašně líto a smutno z toho, jak se k ní její nejbližší dokázali chovat, z toho, že jí nedokázali milovat nebo projevit jakýkoliv cit. Kniha se mi líbila moc, i když po dočtení je mi dost těžko. 5/5 *
Ano, příběh je čtivý do poslední stránky a to je dobře, protože strávit nad ním delší dobu bych nemohla. Při čtení na mne přicházela úzkost a konec také nebyl moc radostný. Hlavní postavy nesympatické a ty, které za něco stály, z příběhu smutně odešly bez jakéhokoliv dovysvětlení.
Kde je naděje na konci příběhu, která byla například ve Slepé mapě nebo v Haně? Poslední dobou mi u knížek paní spisovatelky hodně chybí...
Jak jsem podotkla nedávno, není už těch knih s tématem rodinného dramatu dost?
Je. Ale prostě to pořád táhne a pořád z toho bolí srdce.
Stejně jako píše karol.cadex pode mnou, pokud by mi někdo neprozradil autora, Mornštajnovou bych netipla. Trošku jsem byla zklamaná, jestli se to dá říct, když se provalilo TO, i když to bylo velmi očekávané. Myslím, že k vystavění příběhu, který nejen že bude prodávat, ale taky se s ním část čtenářů ztotožní, by stačilo ponechat všechny další šrámy. A to bych si za sebe přála.
Ale i tak dávám (možná jen zatím? Uvidím za půl roku, jestli mi kniha v povědomí nezapadne) pět hvězd, les se mě dotkl.
Kdyby mi někdo knihu dal a neprozradil autora, Mornštajnová by byla poslední člověk, koho bych si tipla. Občas se tam její lyrické pasáže najdou, ale přebývá deprese a hutné téma, které autorčin styl absolutně ubíjí. Je to něco na pomezí Dvořákové/Hanišové a spol. (což vůbec nemyslím negativně!), avšak Mornštajnová psala jinak. Jsme u ní zvyklí dostávat něco navíc - jakousi poetičnost, jiný typ vypravování, lehkost i v depresi, snad naději. A to tady strašně moc chybí.
Téma je trochu klišé, každopádně na vážnosti mu to neubírá. Ale strašně moc tu dělá ta absence rodinného zázemí, kdy se hrdinka ve všem plácá sama, matka a prarodiče jsou nechutný zrůdy bez špetky citu, a proto i kdybych chtěla hrdinku sebevíc soudit, to moc dobře nejde. Navíc, teď opět z trochu rodinného soudku, jsem vyrůstala v takřka stejném prostředí, stejném rodinném domě, se stejně omezenou a nespokojenou babkou, která měla úplně ty samé kecy, řešili jsme celé léto jen ty zasraný (u nás) plže, ale my je doopravdy solili, haha. Kolem babky se chodilo po špičkách, neměla ráda sama sebe, natož snad někoho z nás. V baráku jsem se zásadně bála každý místnosti a vyhýbala se všem členům, jen aby nedošlo k zámince ke řvaní. A kdybysme se neměly navzájem se ségrou, kdo ví, kde by byla po takovým dětství sebeúcta naše. Jenže to byly ty debilní (a svým způsobem jedinečný) devadesátky, kdy tohle měl doma prakticky každej (myslím?). To jsem úplně ujela, ale nevadí.
Pointa mýho komentáře je asi jasná. Tohle nebyla typická Mornštajnová. Ačkoli pohled do dětství devadesátýho ročníku povedený a silný, i se všemi jeho dopady na budoucnost člověka.
(SPOILER) Bylo to čtivé. Depkoidní, ale čtivé. Knížku jsem slupla za jeden den, ale žádné ohňostroje u mě nelétají. Doufala jsem, že téma bude jiné, ale opět se to zvrhlo, vím že ve vážné téma, ale už 100x ohrané. Hlavního padoucha jsem odhadla hned a jen doufala, že to bude jinak. Nebylo... Konec tedy ukázal, že vše bylo ještě horší, než si čtenář myslel, ale jinak...? Osobně jsem postrádala dovyřešení záhady se zmizelým otcem!? Prostě mi to tam chybělo. Taky mě zarazily myšlenky 9tileté holčičky, která v jednu chvíli pronesla, že se jí to někdy líbilo...
To bylo počteníčko, i když smutné. Paní autorka krásně popsala trable z pohledu dítěte. Nefunkční rodina skrývá svá tajemství. Mě bylo svým způsobem líto i babičky, která jen dřela a nikdy se nenaučila co je to láska. Kdyby uměla své dítě milovat, netrpělo by tolik lidí.
Čtivé a depresivní. Po vydání Hany jsem s potěšením absolvovala besedu s paní Mornštajnovou. Bylo to tam moc prima. Obzvlášť si pamatuji, jak řekla, že život je těžký sám o sobě - a proto píše tak, aby i u smutného tématu nechyběla naděje. Aby čtenář knihu nedočetl zdeptaný. U Hany se jí to povedlo. Po Listopádu a Cácoře si myslím, že k mé lítosti svůj přístup změnila.
Velice čtivé, ale poslední dobou příliš časté téma. Doufám, že když se v uplynulém období objevilo tolik knih s velmi podobným obsahem, není to tím, že by přibylo případů podobně "postižených" rodin.
Je to příběh velmi bolestný, který nemá dobré řešení, ani nenabízí naději. Že by odraz pokažené současné společnosti, to snad ne?!
Tak se těším na knihy klidně s problémem, ale s pozitivním výhledem.
kniha se četla moc dobře a dost brzo mi bylo jasné, kdo je ten "zlý", každopádně úplný konec překvapil. žádné hluboké myšlenky, nebo ponaučení nehledejte, ale kousek je to krásný, ač smutný a po přečtení je člověk lehce v depresi :-D
Štítky knihy
zneužívání zrada tajemství pedofilie samota mateřství historické romány
Rozporuplné pocity. Výborně zpracovaný román, čtivý, poutavý, taky dost krátký.
Nicméně téma nevěrohodné, krkolomně naroubované zápletky (jako třeba ti rádoby bratři), aby se mohl rozvinout děj. Chvílemi jsem spíš měla pocit, že to vymýšlela studentka. Já vím, že cílem bylo dojmout, já vím, že se tohle děje, ale kniha mě příliš neoslovila.
Mmch - faktická chyba - maminka se množiny ve škole prostě učit musela. Pokud tedy nenastoupila do první třídy v prvním roce života.