Hana
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/363901/bmid_hana-nrY-363901.jpg
5
13592
13592
Existuje-li něco, co prověřuje opravdovost lidského života, pak je to utrpení. A existuje-li něco, co život znehodnocuje, pak je to utrpení, které člověk působí jiným. Jenže co když je přesto nevinen? Co když je to všechno jen shoda okolností a člověk je pouze bezmocným nástrojem osudu? Je zima roku 1954 a devítiletá Mira se přes zákaz rodičů vypraví k řece jezdit na ledových krách. Spadne do vody, čímž se její neposlušnost prozradí, a je za to potrestána tím, že na rodinné oslavě nedostane zákusek. Nevinná příhoda z dětství však pro Miru znamená zásadní životní zvrat. Následuje tragédie, která ji na dlouhá léta připoutá k nemluvné a depresivní tetě Haně a odhalí pohnutou rodinnou historii, jež nadále popluje s proudem jejího života jako ledová kra. Příběh, který vychází ze skutečných událostí, popisuje Alena Mornštajnová ve strhujícím tempu a se smyslem pro dramatičnost, až má čtenář pocit, že sleduje napínavý film. Zůstává jen otázka, zda se kra osudu nakonec přece jen rozpustí…... celý text
Přidat komentář
Tak tohle je pro mě opravdové překvapení! Knihu jsem si koupila díky hodnocení zde na databázi knih, protože je zde jako 3. nejlépe hodnocená kniha. Přečteno cca za 3 dny.
Kniha je neskutečně čtivá. Nemohla jsem se od ní odtrhnout až do pozdních večerních hodin. Autorka píše opravdu s jakousi příjemnou lehkostí a bez zbytečných zdlouhavých popisů všeho možného. Dokáže životní tragédii shrnout v jedné krátké větě na konci kapitoly a já pak mám problém knihu odložit.
Knih na tohle téma je opravdu hodně, ale takhle kniha je pro mě skutečně něčím speciální. Líbí se mi soustředění děje hlavně na ženské postavy a jejich pohled na celé dění.
Jediné mínus je pro mě občasné skákání v čase, to já obecně v knihách moc nemusím.
Od autorky si toho v budoucnu budu rozhodně chtít přečíst více!
No, čekal jsem trochu něco jiného. Zajímavé čtení to ale je. Jde o ságu rodu dvou hlavních hrdinek, která popisuje život v Československu před, během i těsně po 2. světové válce.
Kniha je skvělá, často srovnávaná se Zuzaniným dechem (či spíše naopak). Vzhledem k výraznému nadšení a převysokému hodnocení (94 % z 13,5 tis. hodnocení, můj ty Tondo...) jsem ale asi čekal o trochu víc, než jsem dostal. Příběh silný, závěr emotivní, postupná gradace - tak, jak to prostě Mornštajnová umí.
Nejde mi nějak pod fousy, že by nebyla Hana schopna alespoň trochu projevit emoce ke svým nejbližším. Lidské mysli sice nerozumím jako profesionálové, ale z toho, jak si Hana své myšlenky sumíruje ve vlastní pasáži, mi vyplývá, že si je toho vědoma, jen se jí asi nechtělo..? Přijde mi to podivné. S kým jiným mluvit otevřeně, pokud jsem stále víceméně při smyslech a komu jinému projevit řádně svůj vděk?
Moje první kniha od paní Mornštajnové a musím říct, že je naprosto úžasná. Silný příběh, který je navíc úžasně vyprávěn a rozuzlení na konci mi do očí vhrklo slzy. Poslouchala jsem jako audioknihu a obě interpretky jí načetly opravdu úžasně. Procítěné, bolestné a tak reálné. Asi se porozhlédnu i po dalších knihách od autorky.
Moje nejoblíbenější kniha od Mornštajnové. I když je smutná rozhodně za to stojí. Kniha se četla krásně, i když byli pasáže kdy mi ukápla slza. Člověk, který to nezažil si uvědomí jak se má dneska dobře.
Naprosto tuhle knihu miluju.
Jen jsem měla potřebu ji přečíst na jeden zátah, abych se neztratila v ději. Velmi smutná a dlouho ji budu vstřebávat.
Hezká, dojemná kniha. Poplakala jsem si.
Jak píší ostatní, vyvolává všechny emoce. Plný počet hvězd je málo.
Příběh knihy rozhodně zasáhne! Mornštajnová knihu velmi dobře strukturalizovala na jednotlivé části a časové prolínání je také zajímavé. Výborně vykreslila příběh rodiny na pozadí významných historických událostí. V tomto je pro mě výborná! A zatím vždy do svých knih, které jsem od ní četla, dokáže "vsunout" nelehká životní rozhodování, která ovlivňují osudy dalších osob. Nejinak tomu bylo v příběhu Hany. Popisuje velmi čtivě rodinný příběh v období mezi lety 1933 - 1963, tedy období před 2. světovou válkou, dobu války i dobu poválečnou. Opět se snaží vykreslit události, které měly vliv na chování a postoje hlavní hrdinky - Hany. Co všechno prožila? Rozhodně to neměla ve svém životě lehké. A bohužel v její blízkosti "odcházeli" lidé, které svými postoji a činy ovlivnila.
Hana pro mě byla v pořadí druhá přečtená kniha od Aleny Mornštajnové. Její styl je velmi čtivý, ale bohužel stejně jako v prvním případě, děj poněkud těžkopádný a vykonstruovaný.
Ač nechci nijak zpochybňovat utrpení Židů nebo osob persekuovaných komunistickým režimem, v Haně těch klacků pod nohy padá přeci jen přespříliš. Pocit nereálnosti mi tak kazí celký dojem z knihy.
"Člověk naštěstí netuší, co ho čeká." Přesně tak jsem se dostala k Haně. Dlouho jsem ji odkládala, protože jsem měla strach, aby nebyla krutá. Od prvního porodu nejsem schopná číst knihy o životě v koncentráku. Hana se ale nerochní v opisování hrůz a jejich zdůrazňování. Zabývá se příběhem, podstatou, psychikou, skrytými důvody a souvislostmi. Líbí se mi konec, i když vím, že není "umělecké" být pozitivní. Já ale za tu naději dávám pátou hvězdu.
Kniha je plná myšlenek, jedna mě však zaujala výrazně: "Ale tihle lidé do služby nepůjdou. Nemusí, určitě mají dost prostředků, když mohli před Hitlerem ujet."
Další přečtená kniha od autorky a opět šílené emoce. Zhnusení chováním esebáků a lítost se všemi, kteří si tímto museli projít. Čím více knih od autorky čtu, tím šťastnější jsem za svůj život.
Nedá mi to spát… tuto knihu jsem kvůli zkouškám rozebírala dopodrobna a nemohla jsem si vybrat lépe. Zajímalo mě, co se bude dít, co zažili a proč jsou takoví, jací jsou, jakou mají minulost. Jestli chcete číst něco z válečných let, z čeho vás bude mrazit až do morku kostí, tak je to správná volba.
Autorčin styl psaní je velice osobitý a má dost rozvinutou slovní zásobu, takže si nemůžu stěžovat na opakovaná slova. Celé mi to sedlo, jen jedna taková malá výtka, některé pasáže byly uspěchané.
Hana na udalosti, ktoré prežila nikdy nezabudne. Nesmieme na tie kruté historické udalosti zabudnúť ani my.
Hana nechce rozprávať o tom, čo prežila ako aj väčšina Židov, ktorí mali to šťastie, že prežili.
Na rozdiel od Hany, je potrebné o týchto udalostiach rozprávať, je potrebné o nich písať, aby sa nikdy nezopakovali.
Hodně silný a dojemný příběh. Kniha je napsána perfektně, postupně odhaluje všechny souvislosti.
Téma, které by nikdy nemělo usnout a mělo by se připomínat stále. Strach a hrůzu, kterou museli lidé zažívat si jen málo kdo z nás umí představit.
Kniha je úžasně napsaná a i časové skoky mají logiku a krásně do sebe zapadají.
Hana si spoustu věcí vyčítá a obviňuje se, že může za smrt svých blízkých, ale může být mladá dívka připravená na taková rozhodnutí a může vůbec tušit, jakých zvěrstev jsou lidé schopni?
Prošla si peklem a nikdo by nic takového v životě neměl zažít.
Autorka dobu obdivuhodně vylíčila a mě nezbývá, než před jejím dílem hluboce smeknout.
Tahle kniha je zatím nejlepší, co jsem od paní Mornštajnové četla. Silný dojemný příběh, který vtáhne hned od začátku a do konce nepustí.
Paní Mornštajnová si mě získala Listopádem a na Hanu jsem se moc těšila, i když mě trochu mrzí, že jsem se k ní dostala až teď. Moc se mi líbil styl psaní a prolínání časem mi nevadilo, spíše naopak. Trošku mě ale zklamal konec, který se mi zdál rychle ukončený, ale celkově jsem si čtení moc užila, i když téma není zrovna veselé.
Štítky knihy
Židé pro ženy rodinné vztahy rasová diskriminace poválečná doba ženy v 2. světové válce rozhlasové zpracování osudy žen Valmez - Valašské Meziříčí holokaust, holocaust
Na konci sem měl v očích slzy. Měl. Přiznáme se. Ustřední postava je Hana. Teta, sestra, matka, dcera. A především trpitelka, která si během následného vystěhování (Terezín a Osvětim) zažila své. Kniha vychází ze skutečných událostí z Valašského Meziříčí. Kniha má tři části a po přečtení té poslední se nám kniha hezky spojí a utvoří krásný i smutný celek, který na mě působil velmi pozitivně. První část na mě působila asi nejvíc uceleně. Další dvě trochu dějově skákaly, ale to mi rozhodně nevadilo. Vše plynulo nenuceně a člověk - čtenář - dostal pohled na obyčejný život na obyčejné lidi. A když to byl většinou smutný pohled.