Moc bezmocných diskuze

Moc bezmocných
https://www.databazeknih.cz/img/books/82_/82391/moc-bezmocnych-82391.jpg 4 221 221

Esej, věnovaný „památce Jana Patočky“, na začátku popisuje nový jev „disidentství“ a charakterizuje jej jako politické působení skupin, které se v „post-totalitních režimech“ snaží politicky působit, aniž by se chtěly přímo podílet na státní moci. Odtud také název „Moc bezmocných“. Další odstavec charakterizuje tehdejší východoevropské režimy, které autor označuje jako „post-totalitní“ a odlišuje je od známých diktatur. Zatímco klasické diktatury jsou obvykle omezeny na menší území, nejsou historicky zakotvené, nemají propracovanou ideologii a panuje v nich jakési revoluční nadšení, v post-totalitním systému je tomu jinak. Následuje epizoda se zelinářem, který dá do výlohy heslo „Proletáři všech zemí, spojte se!“ Heslo pro něj nemá žádný význam a je pouze gestem přizpůsobení a vyjádřením loajality vůči režimu. K tomuto příkladu se autor opakovaně vrací a ukazuje na něm rozpor mezi „intencemi života“ a „intencemi systému“, zejména působením jeho ideologie jako prostředku, jímž se společnost v totalitě udržuje sama. Proti této veřejné lži Havel staví - v navázání na A. Solženicyna - „život v pravdě“ jako nárok a možný politický program, který se však nechce ucházet o státní moc. Je totiž přesvědčen, že obnova svobodné společnosti nemůže znamenat jen návrat do dřívějších poměrů, nýbrž „musí vycházet od člověka, od lidské existence“, ze základní rekonstituce jeho „vztahu k sobě samému, k druhým lidem, k univerzu“. V dalších odstavcích autor rozebírá povahu možné opozice a význam pojmu „disident“ v tehdejších poměrech, a to na příkladě Charty 77. Zmiňuje dále Masarykův pojem „drobné práce“ a ukazuje na jeho omezení v daných poměrech: i drobná poctivá práce zde musí narazit na bariéry režimu. Naproti tomu autor staví možnosti „nezávislého společenského života“ či „společenské sebeobrany“, jak to formuloval polský výbor KOR. Nový politický program se podle autora vyznačuje tím, že se především brání, čímž se výrazně liší od tradičního pojetí politiky, jak vládní tak opoziční. Obrana se v celém východním bloku vede na legálním základě, což je pro ni podstatné, a snaží se bránit především lidská a občanské práva. Autor pak cituje koncept „paralelních struktur“ dalšího chartisty a disidenta Václava Bendy a dál jej rozvíjí. Není to jen oblast politiky, která potřebuje proměnit, neboť celá technická civilizace se ocitá v krizi, jak ji popsal filosof Martin Heidegger. Poslední odstavce jsou pak věnovány otázkám mravní rekonstrukce společnosti, ekologického hnutí a pozitivního programu samosprávných disidentských skupin.... celý text

Diskuze o knize (3)

Přidat komentář

siena
27.01.2019

InaPražáková, inspiroval k úvaze, rozhodně jsem ho nepsala s úmyslem být konfrontační. Děkuji za reakci, že jsem Vám stála za to.
Připojím ještě možné dovysvětlení...Zarazilo mne "několik pojmů". Vaše vyjádření mi přišlo poněkud "stručné", možně matoucí, zvláště pak pro generaci, která o panu prezidentovi již mnoho neví. Souhlasím s Vámi, měli bychom zacházet se slovy, pojmy s rozvahou, používat je ve správném kontextu. Že dnes jsou myšlenky pana Václava Havla dezinterpretovány, že kdekdo má potřebu si do jeho osoby, s prominutím, kopnout, považuji za smutnou skutečnost, která bohužel vypovídá o tom, kam jsme se jako společnost dostali. Svou poznámkou jsem spíše chtěla upozornit na to, že za našimi hranicemi, že snad i u nás, opět v "lepších časech", budeme moci o vizích pana Václava Havla rozumně, slušně diskutovat a zajisté se i přít.
Druhý odstavec, prosím, berte jako povzdechnutí, možná špatně formulované, nad naší dnešní jistou rezignací, že jsme se spokojili se stavem, který pan Bohumil Doležal trefně označuje jako "nechumelismus". A to považuji za nejen smutné, ale velmi nebezpečné pro další vývoj naší společnosti.

InaPražáková
27.01.2019 4 z 5

Siena: Nejsem si jistá, jestli Vás můj komentář jen inspiroval k úvaze a nečekáte, že odpovím, nebo je to konfrontace a reagovat mám.
Ve zkratce tedy: Že po Havlovi-člověku a Havlovi-dramatikovi či spisovateli zůstala literární pozůstalost, není třeba rozvádět. Po Havlovi-prezidentovi, veřejně známé osobě, zůstalo v častějším užívání především několik pojmů, mnoho z těch, které vysvětlil v Moci bezmocných. Na tom, jak se dnes s těmi pojmy zachází, dle mého záleží, protože se často používají volně - a přitom je sám vysvětlil jasně a srozumitelně, což mě jako čtenáře i prostě osobně potěšilo.
K druhému odstavci, Havel píše, že jeho situace, v níž není jasné, jak se oficiální a paralelní struktury budou vyvíjet, umožňuje jistou míru odklonu od realismu (odhadnout to prostě nejde a bylo by to předčasné). Tedy významově to, co jsem pak napsala já a co teď píšete Vy.


siena
26.01.2019

InaPražákova, dovolila bych si podotknout, že po panu Václavu Havlovi tu zůstala hlavně jeho literární tvorba, jeho eseje a texty, rozhodně to není jen "několik pojmů". A samozřejmě nejen to. Zda-li je dnes na jeho osobu, jeho vize nahlíženo nějak, nemyslím si, že bychom měli dle toho dělat nějaké velké závěry. Ne nadarmo se říká, že "doma není nikdo prorokem".
Dále píšete, že si svůj přehnaný optimismus, snad naivismus, mohl dovolit, na rozdíl od nás teď. Nevím, ale když psal samotnou Moc bezmocných, nebyl v situaci, která by jen náznakem mohla být nějak optimistická, naopak. Kdo v té době si dovedl představit, že bychom kdy, alespoň nakročili k cestě k občanské společnosti, ke svobodné společnosti.