Eduard Petiška

Dne 14. května by tento nesmrtelný autor knih převážně pro děti a mládež oslavil své 100. narozeniny. Svou tvorbou ovlivnil celé generace dětí a dospívajících. Málokdo ví, že byl také autorem antiutopie "Cesta do země Lidivoni", literárněhistorického dokumentu a palčivé eseje, alegoricky kritizujícím praktiky komunistického režimu. Psal jej v době, kdy spolu se svými přáteli očekával domovní prohlídky, počítal dokonce i se zatčením a nevěřil, že vůbec ještě někdy vydá knihu. Ve formě pohádky pro děti ji pro rozhlas upravil Tomáš Loužný. Natočeno na počest autorova výročí.

Umělec, který se svým osobitým způsobem psaní realizoval nejlépe v oblasti literatury pro děti a mládež: stejně jako mnoho dalších tvůrců v ní našel únik z normalizačního diktátu doby. Nezapomenutelný autor, jenž se vryl do paměti hned několika generací: snad není nikoho, kdo by se s jeho dílem nesetkal už v dětství. Podařilo se mu neuvěřitelné: jeho knihy překonaly svou dobu - mají co říci i dnes a oslovují stále nové a nové čtenáře. Fascinující je nejen šíří záběru témat: ohromující je i jeho hluboký ponor do dětské duše a znalost psychických procesů, které se v ní odehrávají. Jeho malí hrdinové jsou z masa a kostí, umíme si je hned představit, ba co víc: jednají a chovají se tak, jak se od dětí různého věku očekává.
Petiška dokázal literaturu pro děti komplexně uchopit už z její podstaty a díky jazyku, který užívá, zůstává nadčasový. Nejznámější se stal skrze své "Staré řecké báje a pověsti", věnoval se však i převyprávění našich i cizích pověstí a bajek /Příběhy, na které svítilo slunce, Čtení o hradech, zámcích a městech/. Ve svých leporelech, zdánlivě prostých, uplatnil specifický výraz důmyslného oslovení malého čtenáře a získal značnou oblibu i u rodičů. Právem jej řadíme mezi klasiky literatury pro děti a mládež.
Připomínám, že tvořil i romány pro dospělé; ty však zůstávají stranou a příliš se o nich neví. Také působil jako překladatel, např. děl G. E. Lessinga, H. Heina, F. Wolfa a dalších.
Myslím, že do smrti nezapomenu na neskutečný pocit štěstí, radosti a blaha, který se rozhostil v útrobách mé duše, když jsem poprvé sama dokázala přečíst jeho Alenčinu čítanku. Tehdy se mi zdála "nesmírně tlustá a příšerně silná", ale zaujala mne natolik, že jsem ji přečetla v kuse. Možná právě tenkrát se ve mně zrodila moje čtenářská vášeň :-)

Eduard Petiška patří mezi mé oblíbené autory z dětství. Milovala jsem jeho pohádky a nejvíc mě zaujaly známé Staré řecké báje a pověsti. Teď se k nim vracím, když je čtu vnučce. V knihobudce se mi podařil skvělý úlovek v podobě jeho knihy Svatební noci ... a jiné lásky. Stojí za to si ji přečíst, jeho knížky jsou ze života a člověk si uvědomuje mravní odpovědnost a souvislost lidských skutků.

Ať přečtete pohádku nebo různé báje, neuděláte chybu. Pohádky mají hlavu a patu. Báje z různých částí světa vás seznámí s událostmi, které provázely stvoření světa a člověka i později. Vše vždy čtivé a snadno pochopitelné.

Poprvé jsem se s panem Petiškou setkala v dětství u jeho překladu Starých řeckých bájí pověstí , od kterých jsem se nemohla odtrhnout. Později, mě velmi vzalo Čtení o hradech a když jsem v dospělosti četla dětem na spaní , objevila půvabnou Martínkovu čítanku a Anička a básnička , plynule jsem potom se čtením přešla k řeckým pověstem. Nějak jsem nepostřehla, že se mi z knihovny "ztratily" až jsem je nedávno - a přiznám se , že moc ráda , objevila u syna v knihovně. A tak plynule začínám před spaním vnučkám číst Martínkovu čítanku a Aničku s básničkou. Až budou větší, začneme pověsti... koloběh se opakuje. Knihy pana Petišky jsou kouzelné, dětsky milé, žádné krutosti, všechno má svůj plynulý řád i ta smrt v jeho podání vyznívá pro děti nějak přirozeně .

panu petiškovi se v jeho podání dá uvěřit v podstatě cokoli - autor top 10 cz )

kromě dětských knížek, které opatruji dnes pro vnoučata, miluji jeho Čtení o hradech a zámcích. Byla to encyklopedie mého dětství, ze které (tak jako z dalších několika knih) čerpám dodnes.

Autor více než devadesáti titulů, oslovující už pátou generaci čtenářů.
Jeho knihy byly přeloženy do několika desítek jazyků a staly se populární i v zahraničí. Celkové prodeje jeho děl přesáhly hranici osmnácti milionů kusů.

Pocházel z rodiny s bohatou kulturní tradicí. Od dětství používal dva mateřské jazyky, češtinu a němčinu. To mu umožnilo, v letech zákazu publikování, vytvořit rozsáhlé překladatelské dílo.
Jeho otec František Petiška prošel první světovou válkou, léta strávil v Rusku, uměl krásně vyprávět a byl velký čtenář i milovník knih. Šlo o spolužáka Jaroslava Haška, se kterým sedal v lavici (Hašek pak použil Petiškovo jméno do svého díla).
František Petiška později pracoval v Dělnické úrazové pojišťovně spolu s Franzem Kafkou a účastnil se předčítání Kafkových prací v kroužku jeho prvních posluchačů.
Jeho matka, rozená Adeline Winandt, se vzdala zamýšlené dráhy operní pěvkyně, z této strany rodu zřejmě vešly k jejímu synovi umělecké sklony. Psala verše i prózu. Její otec a jeho dědeček pocházel ze staré holandsko-německé malířské rodiny. Sám také jako výtvarník působil v různých zemích. V rodině byla řada malířů, zdobili např. freskami i severočeské kostely. Druhá část rodiny pocházela z oblasti Českého ráje, někteří působili jako správci zámků (Sychrov a Hrubá Skála) šlechtického rodu Rohanů, s nimiž udržovali dobré vztahy, což zavdalo domněnkám o možném příbuzenství, které ale nejsou podloženy.
Celá jeho rodina byla hudebně nadaná, jak jeho matka, tak on sám, měli absolutní hudební sluch a nebýt druhé světové války, byl by zřejmě z něj herec nebo operní zpěvák, neboť složil již zkoušky na konzervatoř. Nenastoupil na ni kvůli nacistické okupaci a byl pracovně nasazen jako soustružník v čelákovické Volmanově továrně.
Od dětství jej lákaly příběhy a osudy. Nejprve byl posluchačem (z vyprávění jeho babičky vznikla později jeho známá kniha Sedmikráska, obsáhlá sbírka německých pohádek), později byl velkým čtenářem. A už ve svém dětství začal s literárními pokusy.
Po roce 1945 nastoupil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde vystudoval srovnávací literaturu u profesora Václava Černého, spolu s germanistikou, navštěvoval však i jiné přednášky – např. u profesora Jana Mukařovského z estetiky, profesora Karla Chotka z národopisu, profesora J. B. Čapka. Navštěvoval i přednášky z medicíny a dalších oborů.
Po osvobození se okamžitě zapojil i do kulturního života, nejprve, ještě za svých studentských let, jako básník. Začal publikovat v oblasti prózy, poezie, psát do novin, byl aktivní v Umělecké besedě, přátelil se s dalšími umělci, spolupracoval s filmem a rozhlasem.
Vedle toho se zapojil do společenského života jako aktivní člen Syndikátu českých spisovatelů. S Konstantinem Bieblem plánoval natáčení "filmových básní", jakýchsi předchůdců dnešních videoklipů, psal také do dětských časopisů i do novin.
Tyto aktivity byly po Únoru 1948, tedy v jeho čtyřiadvaceti letech, náhle přetrženy. V roce 1948 se oženil, manželka Alena byla učitelka, pocházela ze starého učitelského rodu, byla mu do konce života velkou oporou a spolupracovnicí, vytvářela harmonické prostředí, ve kterém mohlo jeho dílo vzniknout.
Jejich syn, spisovatel PhDr. Martin Petiška, byl otci častou inspirací a je dohledatelný i v jeho díle (Martínkova čítanka, Jak se Martínek ztratil).

V padesátých letech vznikl v jeho bytě v Brandýse neoficiální "klub", kde se jeho přátelé stýkali, četli si své práce a mohli se navzájem seznamovat s novými cestami moderního umění. Jako nekomunista měl uzavřenou cestu k významným funkcím, o to více měl otevřenou cestu k práci.
Patřil tak mezi autory, kteří obsáhli svým dílem různé literární žánry a psali pro všechny věkové kategorie a ve svých dílech dosáhli pozoruhodného ohlasu.
Na konci své umělecké dráhy byl při autogramiádách obklopen dlouhým zástupem čtenářů, kteří si nechávali někdy zapisovat do knih už třetí věnování – první napsal před lety babičce, druhé její dceři a nyní stála u jeho stolku vnučka, žádala o třetí věnování do své oblíbené knížky.

Zemřel náhle, tak jak o tom psal v jedné ze svých básní (Jak by chtěl básník zemřít), během každoročního léčebného pobytu v Mariánských Lázních, 6. června roku 1987.
Na domě č. p. 5 v Karlovarské ulici, ve kterém v Mariánských Lázních pobýval, je nyní umístěna pamětní deska s jeho portrétem sochaře Reona Argondiana.
Na devadesát svazků literárního díla, které zanechal, zůstává z podstatné části stále živé, vychází stále znovu v tištěné i elektronické podobě a je vydáváno v mnoha překladech, jeho texty vyšly ve třiceti jazycích, mj. čínsky, japonsky, arabsky, vietnamsky…
Bližší přehled původních i přeložených děl je uveden v knize "Eduard Petiška Bibliografie", kterou zpracovala Věra Vladyková, vydané ve dvou vydáních nakladatelstvím Odeon v roce 1999 a dostupné on-line.
Od roku 2013 vycházejí jeho díla také v elektronické podobě v edici sebraných spisů Eduarda Petišky, z nichž jsou některá k dispozici zdarma ke stažení a řadí se k nejstahovanějším českým e-knihám.
Po sametové revoluci bylo jeho dílo vyznamenáno řadou cen, mimo jiné Platinovou knihou, cenou Rudolfa II. a medailí Franze Kafky.
Na jeho počest byla nazvána planetka, městská knihovna v Brandýse nad Labem nese jeho jméno, byly po něm pojmenovány ulice, každoročně je udělována Cena Eduarda Petišky.
V roce 2014 se u příležitosti výročí autorova 90. narození uskutečnilo několik akcí na jeho připomínku, např. Rok Eduarda Petišky.

Mladší bratr František Petiška (1934) byl literárně činný při svém lékařském povolání, psal povídky i verše pod pseudonymem František Vinant a po deset sezón vystupoval v Divadle Járy Cimrmana. Jeho předčasná smrt v roce 1980 je reflektována ve filmu Nejistá sezóna.

http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=619&hl=Peti%C5%A1ka+Eduard+

Výborný český autor. S jeho knihami se setkávají čtenáři od nejútlejšího věku - leporela, pohádky - nádherně ilustrované H.Zmatlíkovou - myslím, že na těchto pohádkách vyrostlo několik generací. Pro starší čtenáře různé báje a pověsti velmi dobře napsané.