Henrik Ibsen

Přidat do oblíbených Koupit knihy

norská, 1828 - 1906

Populární knihy

/ všech 31 knih
Domeček pro panenky (Nora)
Domeček pro panenky (Nora)
Peer Gynt
Peer Gynt
Divoká kachna
Divoká kachna
Když z mrtvých procitáme
Když z mrtvých procitáme

Nové komentáře u autorových knih

Nepřítel lidu Nepřítel lidu

„Dr. Stockmann: Vůdčí činitele prostě nesnesu - poznal jsem jich už v životě ažaž. Jsou jako kozel, když ho uděláte zahradníkem. Všude nadělají škody až hrůza. Ať se svobodný člověk podívá nebo vrtne kam chce, všude mu překážejí a stojí v cestě - a nejlepší by bylo, kdyby se nám je podařilo vyhubit jako jiné škůdce - Přednosta: Pane předsedající, jsou takové výrazy vůbec přípustné? Aslaksen: Pane doktore -! Dr. Stokmann: Nechápu, jak je možné, že jsem si těchhle pánů pořádně všiml teprve teď - když jsem tady ve městě skoro denně měl na očích tak jedinečný exemplář - svého bratra Petra - člověka pomalého chápání a o to vytrvalejších předsudků - (...) Tak dobře, moji spoluobčané; už se nebudu vyslovovat o našich vůdčích činovnících. Jestli si snad někdo, podle toho, co jsm tady teď říkal, namlouvá, že chci těmhle pánům jít dnes večer po krku, tak se mýlí - zásadně mýlí. Chovám totiž útěšné přesvědčení, že ti zaostalci, tihle starci z odumírajícího myšlenkového světa, už se sami znamenitě postarají, aby vymřeli; žádného doktora nebude třeba, aby uspíšil jejich odchod na onen svět. Tihle lidi totiž taky nepředstavují to největší nebezpečí pro společnost; nejsou to v první řadě oni, kdo otravují duchovní základy našeho života a zamořují nám půdu pod nohama; oni nejsou ti nejnebezpečnější nepřátelé pravdy a svobody v naší společnosti. Hlasy ze všech stran: Tak kdo? Kdo tedy? Jmenovat! Dr. Stockmann: Jistě, můžete se spolehnout, že je budu jmenovat! Protože to je právě ten veliký objev, který jsem včera učinil. Nejnebezpečnějším nepřítelem pravdy a svobody mezi námi je drtivá většina. Ano, ta zatracená, nerozborná liberální většina - ta je to! Tak, a teď to víte. Aslaksen: Předsedající očekává, že řečník své nerozvážné tvrzení odvolá. Dr. Stockmann: Ani za nic, pane Aslaksene. Protože to právě ta velká většina naší společnosti mi bere svobodu a chce mi zakázat, abych hlásal pravdu. Hovstad: Většina má vždycky právo na své straně. Dr. Stockmann: Většina nemá nikdy právo na své straně, říkám já. Tohle patří k takovým těm společenským lžím, proti nimž se svobodný, myslící člověk musí bouřit. Kdo vytváří většinu obyvatel, a to v každé zemi? Lidé chytří, nebo lidé hloupí? Shodneme se asi na tom, že hloupých je všude na celém širém světě děsivá, naprostá většina. A to přece krucihergot nemůže být správné, aby hloupí vládli chytrým! Jistě, jistě - klidně mě můžete překřičet; ale nemůžete mi odporovat. Většina má moc - bohužel; ale právo nemá. Právo mám já a těch pár ostatních, jednotlivci! Právo má vždycky menšina. Hovstad: Chachá, z doktora Stockmanna se od předevčerejška stal aristokrat! Dr. Stockmann: Řekl jsem, že nehodlám plýtvat slovy na ten nepatrný, úzkoprsý, zadýchaný hlouček zaostalců. S těmi už pulzující život nemá nic společného. Myslím však na těch málo jednotlivců mezi námi, na ty, kteří si osvojili všechny mladé, klíčící pravdy. Tito lidé jsou ten pravý předvoj, ti už postoupili tam, kam drtivá většina ještě zdaleka nedospěla - a tam bojují za pravdy, které jsou pro svět běžného vědomí příliš novorozené, takže žádnou většinu ještě nezískaly. Hovstad: Aha, takže revolucionář se z pana doktora stal. Dr. Stockmann: Tak, pane Hovstade, teď jste to tedy sakra vystihl! Chci rozpoutat revoluci proti lži, že většina má patent na pravdu. (...) Radši se hned omezím na jednu uznávanou pravdu; je to ve skutečnosti odporná lež. (...) Je to poučka, kterou jste podědili po předcích a kterou bezmyšlenkovitě vytrubujete na všechny strany - poučka, že jádrem národa je prostý lid, dav, masa - ti že jsou národ sám - že obyčejní lidé, nevědomí a nevyzrálí příslušníci lidské společnosti, mají stejné právo odsuzovat i schvalovat a uznávat, řídit a vládnout jako těch několik málo příslušníků duchovní elity. (...) Hovstad: Skoro se zdá, že pan doktor má v úmyslu tohle město zničit. Dr. Stockmann: Ano, já tak miluji své rodné město, že je radši zničím, než abych se díval, jak vzkvétá na lži. Hovstad: Když chce někdo zničit celou společnost, musí být nepřítel občanstva! Dr. Stockmann: Žádná škoda, když se zničí společnost založená na lži! Srovnat se zemí by se měla, říkám! Všichni, kdo žijí ve lži, by se měli vyhubit jako škodná! Nakonec zamoříte celou zemi; dovedete to tak daleko, že si celá země zaslouží, aby byla zpustošena. A když to dojde tak daleko, pak, říkám z hloubi srdce, pak ať je zpustošena celá země; ať je vyhuben tenhle lid, celý tenhle národ!“... celý text
— Šero

Preklady Preklady

„Výborné překlady poměrně náročných předloh.“
— incognit

Paní z námoří Paní z námoří

„Četba na pokračování od Českého rozhlasu.Bravurně načtené a psychologicky zpracované.Kdo chce klasiku kde se pracuje ze slovy a charaktery postav doporučuji.“
— martinaandulka

Paní z námoří Paní z námoří

„Děj je zcela jednoduchý, postav pár, psychologické dialogy nejsou náročné, tedy se snadno zorientujete. Těch pár letních dní v malém městě na fjordu severního Norska mě bavilo. Dozvídáme se o rozdílu mezi otevřeným mořem a zálivem, povahou lidí, kteří zde vyrůstali. Moře je hlavním motivem hry, jedná se o symbol absolutní svobody. Rozebírá se však i jeho proměnlivost, stejně jako proměnlivost lidské povahy. Moře působí na city a mysl každého. Hodně je zde poukazováno na právo žen svobodně volit svůj osud. Úryvek obsahuje SPOILER: WANGEL: A to neznámo – tě už nevábí a neláká? ELLIDA: Nevábí mne a také neděsí. Mohla jsem v to neznámo nahlédnout, kdybych sama byla chtěla. Vždyť jsem si je mohla zvoliti. A proto jsem se ho dovedla zříci. WANGEL: Počínám tě pozvolna chápat. Tvým chtivým toužením po moři – čímsi, co tě lákalo a vábilo k tomu cizinci – tím se vyjadřoval pud za svobodou, jenž se v tobě probudil a vzrostl.“... celý text
— Pine

Paní z námoří Paní z námoří

„Jsem rád, že se do mé pozornosti dostala Paní z moře krátce po dočtení jiné Ibsenovi hry, Nory. Přijde mi totiž, že se manželské páry z těchto dvou dramat v mnohém podobají, ale zároveň jsou úplně jiní. Helmerovi si věci pro sebe tají, aby neodkryli karty a nepřišli o trumfy. Wangelovi by pro druhé žít chtěli, ale nejde jim to, neumí to. Elida a Erik totiž k sobě chtějí najít cestu, jen to nedokážou, ze studu a ze špatného chápání situace. U obou hlavních hrdinek je to nejvíc vidět ve vztahu k dětem: Nora se chopí možnosti děti bez rozloučení opustit, Elida má naopak velkou radost, když po všech peripetiích pro děti svého muže z prvního manželství může být potěšením. Narušenost komunikace je vůbec klíčové téma, které prochází celou hrou, škoda že jsem si nepočítal kolikrát je některý z rozhovorů dvou postav přerušen těsné předtím, než by mohl přinést něco informačně nebo emočně hodnotného. A tak všichni dál žijí v domněnkách déle, než by museli... Druhým podstatným tématem je svoboda. S ní zachází různé postavy různě, ale to nejdůležitější o ní vypovídá opět Elida. Říká: je lepší mít svobodu, ve které se mohu rozhodnout dobře nebo špatně než mít bez svobodného výběru předepsánu variantu jedinou, byť objektivně tu správnou. Dá se s tím souhlasit? Nedá? Za určitých podmínek? Nevím, ale přijde mi užitečné o tom přemýšlet. Jen je škoda, že takhle zajímavě rozehrané dilema je zároveň tak slabé v zápletce. Nejspíš to byl záměr, ale navrátivší se cizinec je popsán jako extrémně protivný chlap, takže z té mýtické postavy, která je lákavá i obávaná (funguje jako takové téměř náboženské zjevení: mysterium tremendum et fascinans) se stává jen ta hrozba. Elidino rozhodnutí je tak snazší, což je dobře, protože hra "dobře" dopadne (i když: můžu říct, že dobře dopadla? Možná ne, možná jiný čtenář nebo návštěvník divadla bude mít pocit, že "dobře" by to dopadlo, kdyby Eli práskla do koní, nevím), ale Elidino rozhodování by mohlo být ještě významně komplikovanější a čtenářský/divácký zážitek sytější.“... celý text
— mirektrubak

Přejít na knížky autora