André Aciman

Přidat do oblíbených Koupit knihy

americká, 1951

Populární knihy

Dej mi své jméno
Dej mi své jméno
Najdi mě
Najdi mě
Enigmatické variace
Enigmatické variace

Nové komentáře u autorových knih

Dej mi své jméno Dej mi své jméno

„Kniha mě vůbec nenadchla a trpěla jsem, jsem ráda, že to mám za sebou“
— axisno

Dej mi své jméno Dej mi své jméno

„I přesto, že zatím nedokážu stoprocentně pochopit veškerou filozofii knihy, a z toho důvodu dávám ZATÍM 4 hvězdičky, řadím tuto knihu k těm, které ve mně při a po přečtení vyvolávají zvláštní směs melancholie a zároveň nadšení ze života. Knížka, která ve mně něco zanechala, ale zatím nevím co. Určitě jsem ji nečetla naposledy.“... celý text
— TerezaŠ.

Dej mi své jméno Dej mi své jméno

„Film dokázal upoutat mé oči a uši. Kniha si získala místo v mém srdci, protože, konečně, jsem si dovedla představit, jak veliké city Elio choval k Oliverovi a co vlastně následovalo po odjezdu Olivera.“... celý text
— vintage_soul

Najdi mě Najdi mě

„Acimanova témata – partnerství s velkým věkovým rozdílem a homosexualita (nebo bisexualita) – se opakují v různých variacích, sjednocena jeho filosofií času. Lidský život coby jednotka biologického času se totiž, filosofuje autor, nepřekrývá s lidským životem coby osudem, smysluplným příběhem jedince. Naopak, občas se obě veličiny tragicky míjejí (to když nevedeme své životy tak, aby byly hodny žití), anebo vytvářejí paradoxy (tak jako když v jednom z Acimanových příběhů čtyřicetiletý syn stane na hrobě svého dvacetiletého otce, zahynuvšího za války, a pocítí k mrtvému spíš otcovskou něhu...). Bravo. A pak – vedle času a lásky – je tu prostředí (Říma, Paříže). Protože u Acimana netvoří popisy architektury a soch nebo hudební imprese pouhou kulisu, jsou... emanací jeho vnitřní kultury. Fungují jako nositelé smyslu, tvůrci příběhu. Třeba Práxitelův Apollón Sauroktonos ve Ville Albani – nebo poesie Konstantina Kavafise. Samozřejmě, že kavafisovský motiv se tu neocitl náhodou; autora, alexandrijského Žida, spojuje s největším básníkem Řeků víc, mnohem víc než Alexandrie. Podobně jako Kavafis Aciman oslovuje a vyslovuje nejzažší nitro člověka (přinejmenším člověka, který není hetero, ale předpokládám, že nejen). Oba mluví o fyzičnu tak explicitně, že u jiných autorů by to hraničilo s cynismem; oba popisují vášně tak, že u druhých by to vyznívalo dekadentně. Jenže oni z toho vyrobí cosi něžného a v podstatě estetického. A proto, proto může ta kniha být tak strašně osobní; v podstatě v ní jde o hledání krásy. (Dobře, a lásky, ale to už zní jako kýč, jímž tahle próza není.) Čímž netvrdím, že je román – nebo spíš zvláštní jednota čtyř povídek – dokonalý. Když pominu formální stránku, odumíral mi mozek u všech pasáží, v nichž Aciman bez organického vztahu k ději rozebírá svoje židovské záležitosti. Jako by se s ním člověk procházel po ulici jeho díla, během procházky poslouchal jeho názory na lásku a čas a směřoval k určitému cíli, totiž sdělení. Jenže pokaždé, když zcela nahodile míjejí synagogu, Aciman ho popadne za límec a šoupne dovnitř: koukej se, člověče, poklonit před Hospodinem, bohem zástupů, a jeho lidem. – Děkuju, ne. Nicméně literárně je to skvělé (fakt že jo), tematicky, jak jsem říkala, notně osobní a... a asi si přečtu i ten první díl.“... celý text
— JulianaH.

Dej mi své jméno Dej mi své jméno

„Již od první stránky jsem se přenesla do B. v Itálii, cítila klid, všednost ale i vášeň mezi řádky. Rozhodně jde o typ knihy, na kterou jen tak nezapomene a doznívat ve mně bude ještě chvíli.“... celý text
— ElleNora

Přejít na knížky autora