Musím tě zradit - čekala jsem novodobého Orwella, co jsem dostala?

recenze

Musím tě zradit (2022) / KočkomilkaJana

Obecně se vyhýbám tématice koncentračních táborů. Po dočtení knihy od Ruty Sepetys si na seznam svých “zakázaných knih” dávám i tématiku diktátorských režimů sepsanou na základě důkladných rešerší autorů. Historický román Musím tě zradit mne totiž rozebral.

Normálně při čtení knihy rozebírám já. Jenže normálně čtu beletrii, kde mi nevadí víceméně jakýkoliv konec - dobrý, špatný, otevřený nemám ráda, ale budiž. Příběh života rumunského mladíka žijícího pod nadvládou sotva gramotného vůdce mi zatl tipec hned v úvodu. Rodina bydlící ve víceméně jednopokojovém bytě, kde v kuchyni spí na gauči (zakázaném) hodně nemocný dědeček, rodiče se spolu bojí mluvit (protože nikdy nevíte, zda na vás nedonáší tajné policii i vlastní partner), mladá dívka a dospívající chlapec v kumbálu - vše podkreslené teplotami kolem 8°C. V bytě. Běžně. A kdykoliv může přestat téci voda či vypne elektrika… Už jen tohle manipulování a ovládání mysli lidí mi dávalo zabrat. Do toho popisy stání ve frontách, abyste možná taky nic nedostali.

Ano, i v té vší bídě Ruta sice zmínila radostné okamžiky, pro které šlo žít. I když šlo o tajný polibek či objetí, sdílení pocitů vřelosti a lásky. Ale já se nedokázala odprostit od toho, že takto podobné to bylo i u nás v republice. Obzvláště části knihy, kde se náš hrdina Cristian setkával s americkým mladíkem. Bylo mi úzko, nechtěla jsem číst dál. Mojí jedinou touhou bylo knihu zahodit a zapomenout. Myslím si ale, že právě proto jsem to nakonec neudělala. Abych po Orwellovi alespoň nějakou podobnou knihu dočetla a měla na paměti, proč musíme být stále bdělí a hlídat ty nad námi.

Vyprávění příběhu chlapce a jeho rodiny sledujeme z pohledu právě Cristiho. Seznámíme se s víceméně každou jeho myšlenku. Jelikož je příběh psán jakoby zpětně, jako jakési memoáry, autor za některé pasáže přidává dovětky, “...a tím jsem se měl řídit. Ale neřídil. To se mi pak vrátilo.” Což jen umocňovalo temnotu prostupující celou knihou. I když jste četli o pekle, Cristi vám v podstatě říkal, že přijde ještě něco horšího. A přišlo. Mladík měl se svou rodinou, především s “bunu” (dědečkem) a sestrou krásné a hluboké na důvěře založené vztahy. Autorka tím opět jen prohloubila důsledky, jak se režim choval k normálním lidem, kteří za ošetření u lékaře museli platit “kentkami”. Takže jak pak asi čtenář vnímal to, když se s někým Cristi přátelil? Kdy dojde další rána? Co dalšího bude naloženo na bedra vnímavého mladého muže, který miluje psaní (kterému jsem ne úplně vždy rozumněla - ale myšlenky mne bolely)? A tento strach Ruta opět nasvítila láskou nebo drobnými krásami, pro které se vyplatilo žít.

Ačkoli kážu, že bychom si takové příběhy měli vzít k srdci, pamatovat na historii, která se může opakovat, sama půjdu proti své radě a zůstanu u hloupé beletrie. Pokud ale autorku znáte nebo vám někdo doporučil její předchozí knihu V šedých tónech - Musím tě zradit se “vám bude líbit”. Podle komentářů na Databázi knih půjde o víceméně stejný typ hluboké a zasahující literatury.

Recenze publikována i na Knižní díře

---

Musím tě zradit Ruta Sepetys

Nikomu nevěř, nic neříkej. Strhující román od autorky bestselleru V šedých tónech. Rumunsko, 1989. Sedmnáctiletý Cristian Florescu sní o tom, že se stane spisovatelem, ale Rumuni nemají svobodu snít. Režim diktátora Nicolaea C... více

---

Komentáře (1)

Přidat komentář

---