R47
přečtené 1075
Osudové nebe
2022,
Mary Robinette Kowal
Ubylo sexu (hlavně těch šílených keců kolem) a přibylo vesmíru a politiky. To, že se veškerá akce točí jen kolem zaseklé nohy v potrubí, slz ve skafandru nebo průjmu, knize dodává na uvěřitelnosti. Těším se na další díl.... celý text
Vzpomínky
1998,
Jarmila Čapková
Pro mě zajímavý pohled na bratry Čapky zevnitř (například kapitola o smrti Karla Čapka). Nejsilnější mi ale přišla v pasáži o nékolikaletém pátráni po Josefu Čapkovi (anebo alespoň jeho hrobě) po válce. Tady se "autorka" odchyluje od osobních vzpomínek a dostává se k něčemu mnohem obecnějšímu.... celý text
Přestupní stanice
2003,
Clifford D. Simak
Oceňuju originální příběh bez klišovitých zvratů. A taky to, že se v knize vlastně moc nestane, a přece se dobře čte. Čiší z ní ale doba, kdy byla napsaná: jednak ten hrozný strach o to, kam se svět za studené války řítí, a jednak dost naivní budování mimozemských i lidských charakterů. Všichni spolu bez sebemenších otázek spolupracují, všichni si rozumí a všechno se jako zázrakem vyřeší jednou ranou z pušky vlastně samo. Takže po dočtení ve mně ve skutečnosti zůstává určitý pocit zklamání. A že tohle přece jenom ukrutně zestárlo.... celý text
Počítání hvězd
2021,
Mary Robinette Kowal
Jasně. Alternativní historie o první ženský ve vesmíru. Od ženský. A k tomu Hugo Award. Jasně. Říkal jsem si. Ale ono mě to úplně pohltilo a tuhle tlustym papírem přifouknutou 400stránkovou bichli jsem přelouskal prakticky za 3 dny a zapomínal jsem jít spát. Ano. Začátek je nejakčnější a vtáhne vás do děje. Je to survival. A pak se to láme a vlastně se nic neděje. Jen snad při letecké show dojde na akci, jinak nic. Jen "trnitá" cesta předsudky k výcviku a samotný výcvik plný scenáristických klišé. Umě vykonstruováno, říkal jsem si. Je vlastně sranda, jak moc se ty zápletky podobají té ženské linii v první (a nejlepší) sezóně seriálu For All Mankind (výběr adeptek - hezká, chytrá, manželka astronauta; podceňování; závislosti, jen ten LGBT+ prvek tam zatím chybí). Ale paní Kowal prostě umí psát a mě to strašně bavilo číst. Baví mě, když si se mnou vypravěč hraje. A tady to vypravěčka zvládá, třeba když zapomene říct, že jedna z postav je černé pleti, dokud se to vyloženě netematizuje. Anebo co se skrývá za její úzkostí... A překousnul jsem i to, že tam není moc geopolitického vývoje, který by v daném světě byl zajímavý, nebo že hlavní hrdinka není jen sama geniální, ale má také pana dokonalého, který se nikdy nezlobí, věčně ji masíruje a při společném sexu neustále vtipkují o vesmírných misích. Je to prostě sci-fi román od ženy primárně pro ženy, říkal jsem si (ostatně čtenářky přece jen knižnímu trhu dominují). Jenom jsem si celou dobu lámal hlavu s tím, proč to má toho Huga. Čte se to dobře. Ale na podobné téma už je ten seriál For All Mankind (2019), pak film (a kniha) Skrytá čísla (2016) a ostatně i Stephen Bexter nechává ve své alternativní historii Voyage, kde JFK přežije pokus o atentát, poslat ženu s první expedicí na Mars. Voyage sice znám jen z dramatizace BBC, ale i tam jde o to podceňování astronautek ve světě chlapů, vztah na pracovišti apod. A to navíc už v roce 1996! A žádného Huga za to nedostal (za ten rok ho měl Robinson za třetí díl své marsovské trilogie a v dramatizacích to dostal opět TV seriál Babylon 5). Takže jsem si říkal, že to holt je politická korektnost dnešní doby. Jenže pak jsem to dočetl do konce a pustil se do poznámek autorky a otevřel se mi druhý plán celé knihy. Takže nejenom, že je to neuvěřitelně čtivé, ale ještě můžete strávit hodiny tím, že budete zkoumat, co všechno je postaveno na historické realitě (ženské hrdinky, novinové výstřižky, Parker-Collins...). A tohle miluju. Když mě fikce nakopává k tomu zkoumat skutečnou historii. Paní spisovatelka prostě vzala odborné publikace a přetavila to ve čtivou fikci. Do dalších dílů se určitě pustím. Ostatně autorka v doslovu sama přiznává, že původní koncept se jí rozrostl do dvou knih. Takže ti, kteří tady žehrají, že začátek a konec je akční a prostředek je trochu nudil, nebo že tam chybí víc toho vesmíru a geopolitiky, tak ti by měli podle všechno být uspokojeni právě ve druhém dílu, kdy dojde na klimatickou katastrofu a budování kolonií ve vesmíru. Jo a úpěnlivě jsem se snažil přijít s vlastním překladem titulu knihy, který mi prostě nesedí. Ale na nic lepšího než pan překladatel jsem nepřišel. Musím uznat, že originální název Calculating Stars je opravdu kongeniální.... celý text
Anna Elliotová
2004,
Jane Austen
Nedočteno ani napodruhé. Místy baví ironický tón vypravěčky, místy to ale dost nudí a postavy splývají...
Konfese literáta
1984,
Josef Svatopluk Machar
Nedočteno. Nějak jsem v tom nenašel tu "sugestivnost", o které se píše v anotaci. Možná tehdy. Za mě dnes tuctové, jen pro fajnšmekry.
S prominutím řečeno
2023,
Michael Žantovský
Nedočteno. Na začátku jsem se bavil. Bylo to takové woodyallenovské, navíc okořeněné o ty české reálie nebo fakt, že si z českých prezidentů utahuje diplomat, tedy člověk částečné v jejich službách. Z Klause si samozřejně utahuje jinak než z Havla. Postupem mě to ale začínalo nudit, vtipy mi přišly na sílu nebo moc "stařecké", určené jiné generaci. Věřím, že o něco starším ročníkům se to musí líbit.... celý text
Černé slunce
2009,
František Kožík
Výborné. Hlavně ve druhé části, kdy skutečnost dohání a někdy i předhání Sadovy fantazie. To zrcadlení je v té knize nejlepší. Snaha po naplnění neobvyklých fantazií v "normálním" světě a pak snaha po dosažení normálnosti v době vyvrácené z kloubů. Zas jsem se dost dozvěděl a ještě si to užil. Nějak mě teď de Sade pronasleduje: zajímavě se s jeho filozofickým odkazem vyrovnává Ada Palmer v knize Too like lightning. Tohke pro mě bylo super doplnění.... celý text
Srdce ztraceného
2019,
Tad Williams (p)
Je to sice spíš jen jako jedna kapitola jednoho z předcházejících dílů, ale za mé skvěle vykreslený svět, který se konečně definitivně vzdává tolkienovského vesmíru a buduje něco vlastního. Samozřejmě by to nemohlo fungovat bez znalosti předchozího děje.... celý text
Dvacet tisíc mil pod mořem (komiks)
1992,
Zdeněk Hofmann
Scénáristicky průměr: je to ukecané a nepřekvapivé. A kresebně to zůstalo napůl cesty: ani komiksová kresba, ani originální dřevoryt. Chápu tu inspiraci, ale do zemanovského kongeniálního vizuálního stylu to má daleko.... celý text
Dvacet tisíc mil pod mořem (převyprávění)
2008,
Ondřej Neff
Nechce se mi knihu hodnotit hvězdičkami. Pravda je, že se mi nelíbila. Ale vím, že tenhle můj pocit pramení z dvou předpokladů: odlišné čtenářské zkušenosti (mé a Neffově Vernova originálu) a cílení/záměru této edice. Vzpomínám si, když jsem se jako kluk pustil poprvé do originálu, neprokousal jsem se tím popisným úvodem. Takže musím souhlasit s tím, že jisté krácení je pro přístupnost dnešní mladé generace na místě. Ale na druhou stranu je ta kniha právě o té popisnosti, o objevování neznámých končin, o noření se. A to se tady úplně vytratilo. Neff nás v úvodu vrhá in media res. S tím souhlas. To je v pořádku. Pak ale jen vrší akci na akci a nedává čtenáři prostor užít si to prostředí. Navíc si vymyslel ten vulkanit, aby prý putování mělo smysl. Jenže pak se všechno zase točí jen kolem vulkanitu. Takže když se profesor Aronax dostane do bájné Atlantidy, odbude to jedním odstavcem a hurá jdeme rubat vulkanit. To byla skutečně otřesná scéna, u které jsem málem nad znásilněním tajemství a atmosféry brečel. Co ale Neffovi neodpustím vůbec, je, jak zničil hlavní postavy. Nemo byla postava nečernobílá, mladý čtenář si nebyl nikdy jistý, jestli je to pirát, nebo mstitel. A to na té postavě bylo fantastické. Že mladému čtenáři nedávala jednoznačnou odpověď. Neff z něho udělal blázna. Z mírumilovného Aronnaxe udělal krvežíznivou bestii, která chce potopit první loď, na kterou narazí (a z biologa udělal geologa). O Conseilově posedlosti přírodovědou se jen mluví v jedné větě, ale aby se to ukázalo, tak, jak to dělá Verne, to taky ne. Vytratilo se také úplně to postupné budování podivuhodného přátelství mezi ním a harpunářem Nedem Landem, postavené na vzájemném špičkování. A Ned Land? Ten se v Neffově verzi stává sám pirátem a vrahem, který se naučí řídit Nautilus a vlastnoručně potápí lodě... Brečel bych... Ale abych jen nekydal špínu: nápad s telegrafem byla zajímavá hříčka a ve scéně přepadení Nautilu konečně Neff ožívá i jako autor a já mám pocit, že čtu plnohodnotnou scénu a ne jen narychlo seškrtaný scénář s podivně postpojovanýma scénama, který připomíná hollywoodský film, co se producentům nelíbil a rejža ho musel přestříhat... Smysl tohodle převyprávění ukáže až čas. Protože co je jeho smysl? Přivézt mladé čtenáře k originálu. Fakt se to podaří? Osobně si myslím, že v tomhle mají větší šanci adaptace v jiných médiích: film, rozhlas, komiks (mimochodem na tu vizuálnost hraje i tady Albatros právě těmi ilustracemi)... Tohle je jako číst Bílou velrybu, z které zmizelo všechno kromě akce, Achab se zbláznil po té, co spadl do soudku s chloroformem, a Izmael se na moře vydává pro velrybí zub, který po něm chce jeho milá.... celý text
Santiniho jazyk
2005,
Miloš Urban
DaVinciho kód po česku. Akorát tam věci nedávaj moc smysl a je to všechno přes koleno. Dokonce tak, že vypravěč v závěru za zástěrkou vyprávění dalších osudů hlavních postav spíš vysvětluje jejich do té doby nelogické pohnutky v uplynulém ději... celý text
Ílion
2005,
Dan Simmons
Měl bych být ideální čtenář, ale... Začátek strašně zdlouhavý. Tak zdlouhavý, že jsem napoprvé knihu odložil a vrátil se k ní až po 15 letech. Trója je místy zábavná, místy zdlouhavá a místy intelektuálně onanistní (jakoby Simmons chtěl ukázat, co všechno si k tématu načetl v odborné literatuře). Moravci jsou ze začátku nejnudnější a na konci nejsympatičtější. A lidská linka za mě nefunguje, Kalibán a Prospero úplně přitažení za vlasy. Taky se tu projevuje Simmonsova epizodičnost. Spousta akce je zajímavá, ale vlastně hlavnímu ději vůbec neprospívá, a kdyby se vynechala, nic by se nestalo... Lavíruju mezi 3 a 4 hvězdami. Hyperionu s jeho genialitovou jak po stránce dějové, tak po stránce stylistické, nebo Terroru s jeho psychologií postav a budováním napětí to nesahá ani po kotníky, ale když překonáte ukrutně pomalý začátek, nabere to spád a čte se to fakt jedním dvěma dechy. Navíc ten oblouk s ústředním tématem jako hněvem v závěru mi přišel fakt geniální. A kdo se v tom bude chtít intelektuálně rochnit, ten asi může. Nejblíž bych to asi přirovnal k Endymionu. Je to zajímavé, nápadité, dobrodružné, na konci to všechno do sebe zacvakne, ale zároveň je to strašně ukecané a někdy zbytečně jen na efekt. A za pár let si z toho nebudu pamatovat nic. Do pokračování se ale pustím.... celý text
