Zlord Antiježíš komentáře u knih

Podivné nebe nad východním Berlínem je další lahůdka, kterou si zřejmě nebude schopen vychutnat každý. Ale co, kaviár, ústřice a lanýže také nechutnají každému. A přemýšlet o existenciálních otázkách, malicherností nicotných hmyzích životů lidských a absurditě soupeření se také nechce každému. Sedne-li Vám ale úchvatná mrazivá atmosféra a mystický příběh s hlubokým podtextem a vyzněním, těšte se na znepokojené převalování v posteli a hloubání, dumání a přemítání.
Tohle je další z toho mála "komiksů", které byste neměli číst pro zábavu, ale číst byste jej rozhodně měli.

11 21.04.2021

Pro nás, žijící v naprosté a dokonalé svobodě, demokraticky si volící své bezchybné zástupce z lidu tolik se lišící od svých mocichtivých předchůdců. Pro nás, jenž se nemusíme starat ani o sebe, ani o své bližní, protože máme tu úžasnou, neomylnou a vševědoucí instituci, která se o nás postará, jež lidově zve se státem. Pro nás, jež chrání nezávislé soudy, efektivní armáda a šlechetná policie, díky kterým neznáme strachu. Pro nás, kdo denně čtou nezávislý tisk a sledují zpravodajství aby měly přehled a nežili jen ve své nebezpečné omezené ulitě. Pro nás, dokonalé ovce už nemá smysl tento škvár, přece ani nejsme schopni jej pochopit. Jaképak zamyšlení a jaké ponaučení, ze zbytečné knihy postavené na nešvarech a motivech hluboké a dávno překonané minulosti. Zakažte ji, SPALTE JI, trestejte její čtení! Vždyť zasévá nežádoucí sémě pochybnosti do hlav našich bezbranných mladistvých, kteří ještě nedokáží rozlišovat co je pro ně dobré...

...FUCK THE SYSTEM!

11 02.08.2017

Pětice postav, otec; Ivan; Aljoša; Míťa a šedá eminence Smeďakov je geniálním obrazem světa. Každý z nich je extrémem průměrnosti a zároveň průměrem extrémnosti. Každý je jiný, každý symbolizuje odlišný pohled a každý z nich zastává jiný přístup, ale přesto jsou všichni Karamazovi. "Ivane, je bůh, nebo bůh není?" "Bůh není!" "Aljoško, je bůh, nebo bůh není?" "Bůh je!" Zásadnost otázek a myšlenek je úžasná, stejně jako nástroje a metody které je zprostředkovávají!

11 19.12.2010

Tak napodruhé to s Aldissem vyšlo. Po zklamání u Helikonie, tady jsem pochopil proč je Aldiss řazen k elitě. Četlo se to skvěle. Kniha má lineární spád děje, ovšem s gradací na konci. Děj se vyvíjí postupně a stále je odhalováno další a další tajemství, detektivním způsobem. V určitém okamžiku celkem snadno přijdete na to jak vše dopadne, s lodí, obry i vetřelci...ale příběhu to nic neubere. Bravo

Docela dlouhý čas (autor stihl od té doby asi další tři knihy) po celkem zdařilé a svým způsobem i dost zábavné variaci na Forresta Gumpa - Stoletý stařík... jsem se pustil do Analfabetky. A ač jsem čekal nenáročnou oddychovou zábavu, stalo se z četby mé ohromné osobní vítězství! Vše začalo dle očekávání, ale postupně mě toto dílo přestávalo bavit, až zhruba v polovině knihy pokusy o zábavnost zcela zardousil...no, přídavného jména se raději vyvaruji...příběh, neuvěřitelnost, opakující se vývoj událostí. A právě přibližně od poloviny knihy jsem se už pouze modlil, aby to nebylo dále horší a horší, nebo už to alespoň skončilo. Málokdy nedočtu knihu a tady už jsem ke konci byl ve stadiu rozhodování, jestli tomu ještě pár hodin věnuji, abych mohl hodnotit, nebo knihu odložím a zapomenu navždy. Nevím, zda bylo mé rozhodnutí správné, bylo rozhodně těžké. Že jsem to nakonec dokázal dočíst bylo velkou zkouškou síly mé vůle.
Tímto se s autorem nadobro loučím, do oblasti mého zájmu se netrefil.

10 17.09.2019

Úplný základ teorie chaosu podaný velice stravitelnou - snadno pochopitelnou a čtivou formou. Zdařilý exemplář populárně naučné literatury.

Teorie chaosu, pokud ji neznáte, vás překvapí tím, že není pouze fyzikální, či matematickou teorií, je zároveň tak trochu filosofií, protože popisuje svět ve kterém žijeme, složitosti všedního života. Jako taková se nás nutně dotýká mnohem bezprostředněji, než starší "laboratorní" teorie jejichž častým nešvarem je například zanedbání proměnné veličiny, aby šla teorie vůbec použít.

S teorií chaosu jsem přišel do styku již před mnoha lety, dodnes mě ale udivuje, na co všechno se dá použít. Vřele doporučuji, každé zvídavé duši, která by se chtěla seznámit s tímto pohledem na svět, právě knihu Chaos.

10 30.01.2013

Při čtení první čtvrtiny jsem permanentně nadšen! První návštěva Metaverza (ostatně jako každá další) bere dech. Pak přichází zvolnění, ale pozor - v žádném případě nuda! Vždyť se pohybujeme v nesmírně originálním světě skejťáků, programátorů, poslíčků s pizzou, frančíz, Voru a Sumerské mytologie převedené do binárního kódu virtuálního světa téměř se prolínajícího světem skutečným. Akční "hero" skorozávěr na Voru je Samurajská verze Ramba v post-apo světě lidských trosek a je trošku...no trošku kyberpunkově šílený. A přesně takový má být!
Po celou dobu čtení s vyjímkou první čtvrtiny jsem uvažoval, jestli tuhle knihu zde ohodnotím třemi, nebo čtyřmi hvězdami. Dočítám poslední stránku, stále nevím. Zavírám knihu - tři, čtyři? Vstávám, odkládám ji do knihovny a v hlavě mi šrotuje co jsem právě dočetl. Jasně, dám tomu čtyři. Už kvůli Metaverzu. Jdu se napít do kuchyně a pak do obýváku k PC. Klikám na záložku databáze knih a svůj profil. Právě čtené knihy, Sníh, pět hvězd a přesunout do přečtených - ANO. Pět? Jasně sakra! Proč? protože to není jen úchavetné metaverzum ale i reálný svět co je perfektní. Tohle je kyberpunk jak má být. Naprosto a diametrálně odlišný od jakéhokoli jiného sci-fi a nejen to, ale i od jiné kyberpunkové knihy. A v tom je síla tohohle podžánru - ten neskutečný fantaskní záběr. Není to Gibson, není to Sterling, není to tedy ani Neuromancer, ani Schismatrix. Je to Neal Stephenson - Sníh. Naprostý originál který čtenáře zavede do propracovaného vizionářského světa který nemá obdoby. Co chcete od Kyberpunku víc? Co na tom že se občas objeví drobná nelogičnost? Co na tom že některé věci moc nedávají smysl? Ta kniha je pecka a po dočtení ve mě převládá pocit nadšení a naprosto ubíjí detaily které mi při čtení trochu vadili. Sníh patří do základní velké trojky Kyberpunku spolu se jmenovaným Neuromancerem a Schismatrixem - zaslouženě. Doporučuji a já jdu shánět Diamantový věk.

...jo a zkusím Second Life :-D

10 23.06.2012

Pláž, žár v chodidlech, svěží podvečerní vítr naráží do nechráněného těla stojícího na hranici omývané vlnami. Nemrkající pohled upřený na oranžové slunce sklánějící se k vodnímu horizontu. Svět se noří do nepřirozených barev. Ve vlnění poskakují oranžové plameny a olizují surrealistickou loď vznášející se vysoko nad hladinou, daleko, skoro až u horizontu. Stačí natáhnout ruku a může se jí dotknout. Nebe se topí v červené barvě, vodní hladina stoupá a naráží do plujících oblaků. V očích jiskry, záchvěv bělma, poskakující plamínek tají skutečnou barvu očí, modrá? Zelená? Obloha padá do vody, další záchvěv v očích. Záchvěv lodi, šířící se drobné vlnky roztančí hladinu. Přichází soumrak, zakřivený horizont, souboj živlů, oheň ustupuje. Žár se vytrácí, střídá ho chlad. Chlad šířící se z modrých očí do mozku, míchy, ramen, dlaní. Zachvění prstů, zhoupnutí lodi pod hladinou, kotníky v písku. Stříbrné střepy vypálené z hladiny, možná z lodi, míří neomylně do hnědých očí, nebo zelených? Zvuk vnímaný tělem. Černá hladina pohlcuje světlo, přichází temnota. Pod hladinou se cosi skrývá. Kolena v písku. Loď je blízko. Chaluhy, medůzy, temnící obloha, oči se zavírají, tělo se noří do písku, písek se prolíná s vodou, voda s oblohou. Vše je jedno. Postava na pláži, pohled upřený na loď. Loď mizí. Všechno není nic, jedno je vše a nic není jediné.

Surrealismus je pocit, surrealismus je fantazie, surrealismus je veselý i depresivní.

Oči...chvějící se...

9 16.01.2011

Vězte, ó princi, že čekání stálo za to a pouštíme se do skvostného dobrodružství. Pozor, nečeká vás jen Conan, ale další mocné postavy meče a magie. Můžete se těšit na Howardova krále Kulla, nebo Rudou Sonju ale i Moorcockova Elrika z Melniboné. Vše v dosti kompaktně a souvisle fungujícím příběhu z blízkosti Vilajteského moře. Ano, kresba už Vás dnes neoslní. Ona Rudá Sonja s trvalou není v současnosti úplně symbolem krásy a žádostivosti, ale díky velmi dobře fungujícím příběhům to vlastně není vůbec důležité. 50 let starou kresbu nevnímáte jako rušivou. Díky bezvadně fungujícímu ději, který nezestárnul ani o chlup se na ni vlastně vůbec nesoustředíte.
Co mě ale fascinuje nejvíc je to, co si uvědomíte nejpozději u zajímavého bonusu na konci knihy. Že Conan, postava a jeho příběhy, které do značné míry definuje konkrétní přístup k sexu a násilí, dokáže fungovat i pod dohledem šílené Comics Code Authority. Je to téměř neuvěřitelné, ale ani prudérnost tohoto puritánského "autocenzorského" kodexu nesrazila Conana na kolena. S odstupem padesáti let vidíme naopak nesmyslnost a dokonce směšnost takových mravokárných dohledů. Na jedné straně nesmíme vidět v kresbě náznak ňader, nebo v textu zmínky naznačující znásilnění, na straně druhé se z dnešního pohledu zcela skandálně nekorektně vzteky kope do toulavých psů, nebo ženy posílají starat o domácí krb.
Z mého pohledu je ovšem zásadní, že se nevytratilo to, co jsem na Conanovi vždy považoval za nejdůležitější. Poselství svobody a nezávislosti, které Conan nese: Jen Barbar, nezatížený zotročující civilizací, předsudky, nebo falešnou morálkou, může být skutečně svobodný. Slouží, ale jen tomu, komu sám chce. Nepokleká a nerespektuje nezasloužené autority. Do řad nepřátel tím vnáší zmatek na který nejsou připraveni a přátele nechává okusit nové pocity. Právě Conan nám ukazuje původní a skutečný význam anarchie pocházející z řeckého An Archón - bez vládce, skutečnou svobodu!
Nemám dost, bylo to skvělé, ale chci víc, takže se těším, až vyzvednu díl třetí, který vychází současně s tímto, pustím soundtrack od Basila Poledourise a začnu číst další příběhy mého oblíbence.

8 28.09.2023

Jeden z nejlepších komiksů, co jsem zatím četl. Ani ne tak kvůli příběhu, ale díky emocím a atmosféře. Famózní

8 04.11.2020

Bohužel jsem se nechal přemluvit a dal jsem Brownovi ještě šanci. Ač s obrovskými obtížemi a přemáháním, které se někdy během nekonečně natahované pasáže na lodi změnilo již v čisté utrpení a agonii, vydržel jsem do konce. Důvodem proč jsem vydržel je jedině to, že jsem knihu nečetl v klasickém provedení, ale v podobě audioknihy, jako takzvaný "podklad" při řízení v autě.
Brown zde převedl to nejhorší (doufám) čeho je schopen. V Šifře Mistra Leonarda šlo alespoň o napínavou konspiraci, která díky zamlčování/doplňování skutečnosti podle toho, jak se to zrovna hodilo, dávala trochu smysl a fungovala. Pavučina lží smysl nedává, respektive samotná její existence je nesmyslná. Z logiky zůstala hromádka výkalů a vrstvení náhod, které se stávají tak maximálně jednou za... ...stránku a půl, až hraničí s drzostí a nabízí otázku - Jak si autor může dovolit urážet inteligenci svých čtenářů a takto otevřeně z nich dělat voly?
Čekal jsem šablonu, čekal jsem ohýbání skutečností, čekal jsem oddychové a nenáročné čtení. Čekal jsem ale zábavu, nedostalo se mi jí. Kdo Browna zná, nečeká od jeho knih zázraky, ale co je moc, to je příliš.

8 20.09.2013

Kniha která u mě vyvolala zájem o letectví a mánii se čtením knih o letadlech. Letiště, May day, Let do nebezpečí...žádná z dalších knih na dané téma však tuto Crichtonovku nepřekonala, třeba i přesto, že mnohé byly o letectví více než Let číslo TPA 545. Opět precizní a do hloubky zasvěcený Crichton ve vrcholné formě. Poodhaluje nám zákulisí gigantické firmy, miliardových zakázek, čínské strategie, vyšetřování leteckých nehod a uvádí nás do komplikovaného a zajímavého světa letectví. Především však, a to možná více než leteckou branži samotnou, si bere do hledáčku média. Komunikace s médii a média samotná hrají v knize důležitou roli. Michael Crichton vám dá okusit zrůdnost bulvárního tisku, honbu za senzací a bezcharakternost paparazzi, stejně jako obranné metody tiskových oddělení.
Kniha ale není příliš vhodná pro seznámení s autorem, v rámci jeho bibliografie jde o dílo náročnější na četbu díky detailnosti a pomalejšímu dějovému plynutí. Akční momenty; napětí; husí kůže; čtivost; nic z toho nechybí, přesto pro začátek sáhněte raději po Jurském Parku nebo Proudu času.

8 16.01.2011

Trilogie Helikonie je často označována za Aldissovo vrcholné dílo. Já jsem přečetl pouze Jaro a to s obrovskými potížemi. S knihou jsem zápasil asi načtyřikrát. Problém není v tom že by byla špatně napsaná, nebo v tom že by nosná myšlenka nestála za to, naopak. Svět Helikonie je dost originální. Výchozí a nejdležitější fakt který všechno řídí je, že planeta má dvě slunce. Oběhy jedné hvězdy zajišťují drobné změny počasí a rychlé střídání ročních dob. Kromě toho je tu ale vzájemná poloha obou hvězd, která způsobuje na planetě rozsáhlé klimatické změny, jejichž cyklus je 2500 let a během jednoho vrcholu v Helikonském létě je celý povrch planety rozpálený, kdežto v opačné poloze v zimě je planeta zamrzlá. Originální, zajímavá a v tomhle případě dokonce i dobře pojatá myšlenka, ale s jedním neduhem, který právě způsobil moje problémy při čtení. Aby byly patrné změny podnebí, musí autor v ději skákat o desítky až stovky let - tedy mnoho generací. Takže zatímco první část knihy se odehrává ještě v tuhém klimatu helikonské zimy, poslední kapitola už v plném jaru kdy na planetě bují vegetace. A já ubohý čtenář, když jsem se v první části knihy začetl, přišel skok o několik generací kde o době předchozí je jen pár zmínek a musel jsem se začíst znova. A podruhé a potřetí...prostě i přes existenci spojek mezi jednotlivými částmi knihy je nutně kniha trochu roztrhaná a neplynulá. Až poslední třetina částečně vynahradila zmíněné obtíže, děj tam má spád, je akční a atraktivnější prostředím (už se nepohybujem jen v jeskyni nebo ledu). Po dočtení člověku dojde že i ty skoky v čase má autor vymyšlené dobře a fungují nejlépe jak můžou a že by si vlastně nekdy, až bude čas, přečetl i pokračování.
Svět Helikonie je složitý a těžký, ale také zajímavý, přitažlivý a originální.

8 15.01.2011

Prozradím ti tajemství, milý čtenáři, který zajísté věříš že po smrti není nic. Po smrti je něco! Po smrti duše opustí tělo a hledá jiné, ve kterém by se dočasně nebo nastálo usadila. Nevěříš? Zdá se ti že přeháním? Inu mám pro tebe hmatatelný důkaz - román Drood. Věz že právě Drood jest dílem dvou spisovatelů, ale jediné duše, duše Wilkieho Collinse vtělené do hmotné schránky Dana Simmonse. Čekáš-li však akční a čtivý příběh, tak jak jsi na to určitě v daleké budoucnosti zvyklý, budeš zklamán. Drood tě rozdrtí svým mystériem, svou temnou atmosférou viktoriánského Londýna, oblouzní tě opiovými výpary a vykoupe v největší londýnské stoce - Temži. Plíživě a pokradmu se ti Drood vetře do snů, zasadí semínko šílenství a v noční temnotě, jakož i bezpečí denního světla jej bude zalévat a hnojit. Připrav se na svět Wilkieho Collinse a jeho přítele Charlese Dickense, otevři brány své mysli a nech v ní vyrůst hypnotický strom záhady Edwina Drooda.

8 13.01.2011

Tak dobře, napíšu to hned na začátek: Toto je zatím jedna z nejlepších knih Hellboy universa!
Vše klaplo naprosto dokonale. První Hellboyova mise získá v prvním sešitě obrys, ve druhém už je ale budována tísnivá atmosféra neznámého tajemství a pocitu neurčitého nebezpečí. V sešitě třetím získává nebezpečí jasnější kontury. Hellboy začíná čelit skutečnému nebezpečí, které, jak zjišťuje, je mnohem větší a tajemnější, než se zdálo na začátku mise. Aby první mise nebyla taková pohodička, dostává klacek pod nohy ještě kvůli zradě z nečekané strany.
V posledních dvou sešitech příběh úžasně graduje a stává se esencí toho pravého Hellboyovského příběhu. Setkáme se se starým známým záporákem a užijeme si akční soubojové scény, vše ve famózních historických kulisách a prostředí utajeného náckovského spiknutí.
Narážka na prostředí, kde se kniha odehrává, budiž mi oslím můstkem k tomu, co mi na knize sedělo vůbec nejvíce. Tím je jednoznačně kresba Alexe Maleeva. Stručně famózní! Samozřejmě ještě vyšperkovaná, tradičně, koloringem Davea Stewarta. Naprosto a 100% zde ale funguje právě už kresba, tísnivě ponurá a skvěle vystihující atmosféru a náladu.
Mistrovské!

7 18.04.2023

To si tak jednou jdete ze světa knihy, a mimo jiné si nesete podepsanou Kastu Metabaronů a k tomu nově vyšlé Oči kočky a Královskou Krev. A doma pak má manželka neodbytné nutkání volat zasloužilého a váženého pana doktora Chocholouška. Metabaroni i Incal jsou výborné sci-fi, o tom není pochyb. Ale až právě oči kočky a královská krev (možná pod vlivem bližšího a přímějšího seznámení s osobou Alejandra Jodorowského) mi k tomuto autorovi plně otevřely dveře a zpětně začínám doceňovat jeho díla, se kterými jsem se setkal v době od prvního seznámení s autorem (Incal) až po tento okamžik.
Královská krev má až Shakespearovský scénář ze kterého na čtenáře dýchne taková ta atmosféra, kterou dokáže vyvolat opravdu pouze klasické divadelní drama. Upřímě, ze scénáře tohohle komiksu jsem si opravdu sedl na prdel a to především díky emocím, jaké ve mě dokázal vyvolat. Není zde černobílých postav a to na mě zkrátka platí, vím to o sobě a pokud to na mě někdo hraje takto intenzivně, podlehnu.
Podruhé jsem si sedl na prdel z kresby. Tohle mi sedlo! Z těch panelů je bitva i slyšet, v erotických scénách chcete být a brečíte nad utrpením postav.
Potřetí si sedám na prdel, když si uvědomím, jak se scénář s kresbou doplňují a jak to funguje jako celek.
Monumentální dílo!

7 25.07.2019

Bůh v míse zastihuje mladého Conana v jeho zlodějské éře. Conan je na začátku příběhu drzý, nespoutaný, bezstarostný, divoký, ale samozřejmě i všemi mastmi mazaný. Ve své bezstarostnosti a sebevědomé drzosti přijímá zlodějskou zakázku a dostává se tak nechtěně do první linie děje první části příběhu. "Muzejní" část je hutná, klasická detektivka, Howard zde staví na Christie, Doyleovy a podobných...ale už zde je jasný směr k vznikajícímu žánru Sword & Sorcery, především v mystických a záhadných prvcích děje. Conan jako postava je tu sice předvídatelný ale narušuje tím pomalý typický detektivní běh příběhu svou testosteronovou přímočarostí. Příběh graduje a dostává se k prvnímu, ryze Conanovskému, vrcholu knihy. Ten se plynule přelévá do druhé, složitější, propracovanější a z mého pohledu i lepší části knihy - cestě. Druhá půle už rozhodně není typický Conan. Výraznou úlohu zde nezvykle hraje silná ženská postava. To rozhodně není etalon Conanovského příběhu. Conan totiž zpravidla ženy zachraňuje, ochraňuje a nebo si s nimi, na dnešní dobu zcela nekorektně a genderově nevyváženě, užívá. V druhé části Boha v míse je ale Conan ochoten se silnou ženou soupeřit, naslouchat jí a dokonce se od ní učit. Tak se spolu se sekundující kráskou Janisou vydává na cestu za poznáním sebe samého, která na stránkách před našima očima hlavního hrdinu mění. Postava Conana se posouvá od arogantního , řekněme až frajerského nadsamce, k opravdovému bojovníkovi, s charakterem, ctí a ideály, ale i dilematy. Hrdina je vystaven pokušení a svodům výběru snažší cesty. V jeho rozhodování, i příběhu Janisy jsou velmi silné náznaky svobodomyslnosti, uctívání anarchie ve smyslu nutnosti postarat se sám o sebe a své blízké, jako jediné cestě k přežití v drsném světě kde se nikdo jiný nepostará. Jak vzácné a státem pošlapávané jsou dnes myšlenky v této paralele obsažené.
"Přirozený stav lidstva je otroctví a jediná otázka je, kdo poroučí a kdo poslouchá. Lépe přijmout svůj osud, než poslouchat sladké lži o svobodě." přesvědčuje Toth-amon. Conan se s tím smířit odmítá, a co my? Velmi silný moment. Vychutnejte si jej!
Tím příběh zdaleka nekončí a tedy ani Conanova cesta. Zkoušek je více. "Zabil bys přítele, abys sobě pomohl?", dialog ve kterém se pere morálka s nutností přežít. Zůstává bez odpovědi, přesto hlodá v mysli hrdiny i čtenáře právě a především proto, že všechny vyřčené argumenty jsou správné, ale přesto si odporují.
Příběh graduje, tentokrát ještě intenzivněji než jeho první část a ve velkém finále čeká Conana poslední volba. "Skvělá budoucnost, bohatství, moc, přepych, ženy..." ale za cenu ztráty svobody. A nebo smrt a utrpení, nestane-li se otrokem. Obrovské a až mrazivě současné poselství příběhu které lze extrapolovat třeba i na vztah státu a voliče. Vyměníme sliby bohatství, blahobytu a budoucnosti za svou svobodu? Je tato pohodlnější cesta opravdu ta, po které chceme jít? I když možná tušíte jak se rozhodne Conan, barbar z nelítostné Cimerie, myslím že stojí za to se ujistit přečtením Boha v míse. A pokud možno se i inspirovat. Užijte si to!

7 03.07.2019

...jak se oblíká? Totiž, jak tu pravou ruku protáhne rukávem???
Dlouho jsem Hellboyovi odolával. Někde jsem snad i zahlédl část filmu s Ronem Perlmanem - nelíbilo, ale neviděl jsem celé. Kresba mi nesedla napoprvé, ona je dost osobitá. Jenže právě kresba je jedna z věcí, která mě nakonec při čtení velice rychle dostihla. Už po přečtení Sémě jsem věděl že jsem v osidlech pekelníka a že se s ním jen tak nerozloučím. Probuzení ďábla mě v tom přesvědčení utvrdilo, ale to jsem ještě nemohl tušit co mě čeká u povídek. Až v povídkách se plně projevuje humor a syrovost této série a právě povídky jsou tím, co Hellboyovi sluší nejvíc.
Nebudu tu chválit provedení knihy po stránce vydavatelské, protože to by byla obsáhlá snůška superlativů a jen řeknu, že se těším na Pekelnou knižnici 2.
Třeba má ten rukáv nějak šikovně schovaný rozepínání...

7 11.12.2015

Hlavním hrdinou knihy je deviant, konkrétně pedofil, jenž si svou deviaci uvědomuje a nejprve se ji snaží bránit. Při své inteligenci si svou nebezpečnost uvědomuje, ačkoli částečně ji i nechápe a svou neuspokojenost přičítá společenským předsudkům a na nich vybudovaným zákonům. Přesto se v rámci společnosti snaží chovat tak, aby jí nebyl nebezpečný. Právě zrůdnost následků na nesvéprávnou oběť je společenskou nebezpečností tohoto druhu deviace. Humbert nakonec podlehne svým pudům k čemuž mu otevře dveře přistěhování se do domu Hazeových a spřádá svůj ďábelský plán, jehož realizace je nakonec hříčkou osudu mnohem jednoduší a mnohem rozsáhlejší než očekával. Zpět ale k deviaci, když tak čtu řádky psané z pohledu pedofila, dere se mi na mysl srovnání s homosexualitou. Není snad toto také deviace? Můžeme samozřejmě diskutovat o rozdílnosti nebezpečnosti obou. Pedofil je přitahován k jedinci který se ještě sám nedokáže rozhodovat a především si nedokáže uvědomovat následky chování a činů, který je díky tomu snáze ovlivnitelný a svým způsobem bezbraný. Kdežto homosexuál je přitahován k dospělému, v plném důsledku se rozhodujícímu jedinci, v idálním případě jedinci trpícímu stejnou deviací. Vztah dvou homosexuálů není společensky nepřijatelný díky své nulové nebezpečností. Vztah pedofila s nezletilým normálním jedincem je nepřijatelný absolutně! Z hlediska tohoto zamyšlení je důležitá ještě jedna událost v knize popsaná. Hlavní hrdina přijde o svou první lásku, lásku kterou prožil když byl ještě sám dítě. Dále v ději naznačuje že se přes to nikdy nepřenesl, že sexuálně zůstal stále v období první lásky. O tom zda je jeho deviace vrozená, nebo získaná v důsledku této události (tragická ztráta první lásky) můžeme mi, psychiatricky a psychologicky nevzdělaní laikové pouze spekulovat, ale připustíme-li přecejen že může být získaná, i dnes velmi moderní, nejen tolerovaná, ale dokonce podporovaná deviace, tedy homosexualita, získává společensky nebezpečný rozměr. Jde o děti vychovávané stejnopohlavními páry. Jasně, namítněte že zákon adopci neumožnuje, ale nemluvím o adopci, ale výchově dětí, nemusí být adoptované, ale vlastní, což je v případě lesbického soužití velmi časté. Pokud může být deviace nevrozená, ale získaná, neriskujeme že ji takto vychované dítě s pokřiveným pohledem na to co je a co není normální, získá?

7 20.09.2012

Má třetí McCarthyovka mě už příliš nepřekvapila. Syrovostí a beznadějností po Cestě? Nelze. Brutalitou a údernou minimalističností po Dítěti božím? Nelze. Zklamání to přesto není. Poctivý, ale přesto vyjímečný western který není oddychovou četbou která propluje mezi řádky a po zavření knihy a založení do knihovny na ní bude sedat jen prach. Naopak. Ihned po dočtení začíná v hlavě zrát. Sládnout i kysnout zároveň.
Kniha stojí na silné postavě, Johnu Grady Coleovi, hrdinovy jenž je spíše záporný než kladný, přesto obdivuhodný. S takhle silnou postavou se u McCarthyho setkávám poprvé a dělám si naděje že i v Hranici mi bude někdo takový představen. Dle anotace na přebalu trilogie se ve třetím dílu spojí hlavní postavy předchozích dílů. Dozvíme se zda John Grady Cole našel své místo na světě? Moc bych mu to přál...

7 25.02.2011