Ziriath komentáře u knih

Přečteno při příležitosti podzimní návštěvy onoho kraje. Kdybyste neznali - nebojte, Vlhošť je stále celá a rypadla nehrozí, Holanské rybníky nejsou zatopeny - dokonce mezi nimi na mostku stojí nové a zdařilé sochy (nejspíš) právě Hastrmana a Katynky, a skálu Smrtku uvidíte z auta. Jen Starou Ves byste marně hledali, protože si ji autor vymyslel, a inspirací pro hastrmanskou věž asi byly základy bývalého mlýna.
Kdyby zůstalo jen u první poloviny, se kterou se prý spokojili autoři filmu, tak to nebude úplné, bude to historicky etnografické okénko s fantasy prvkem, ale právě ta druhá polovina o dvě stě let později a stále za života téhož dlouhověkého hastrmana tomu dodává temnější příchuť - vzpomněla jsem si u toho na Zaklínače, jak povídal že nezávidí elfům nesmrtelnost, protože oni uvidí a zažijí, jak pro ně bude svět stále víc nepřátelský.
Tato druhá část je podle mě trochu psychohygienická, autor musel mít potěšení z toho, jak hastrman ( zas to tak úplně není člověk, takže se mu dá leccos odpustit) se propracovává skrz zmrdí žebříček lidí, kteří jen dělali svoji práci a prý o ničem vlastně nerozhodují, ale je za nimi zničená krajina.
Ke konci mi nesedly Urbanovy utopické anarcho-primitivistické tendence, ty mi přišly poněkud děsivé a dost nelákavé při prvním čtení, a teď při druhém snad ještě více. Objevuje se tam věc/bytost zvaná Odradek, ta vyžaduje určitou znalost Kafky.

12 07.11.2019

Proč zrovna tenhle chlápek?
Proč je naším okénkem do nově objevených světů zrovna tenhle nudnej, odpuzující budižkničemu, který se kdovíproč transportuje na vesmírnou základnu, jen proto aby se tam bez peněz plácal odnikud nikam a bál se létat na výpravy?
A kterej navíc zpracuje svoji přítelkyni fasádu kvůli podezření z nevěry, ač sám zrovna měl ještě mokrýho ptáka odjinud, a ona se k němu na konci vrátí i s dírou v hubě, kterou jí udělal - jako wtf dpč co to sakra bylo? I kdyby se tam ti Heechee bývali objevili, rozpárali nějakého nešťastníka jak zatracenou rybu a uštrikovali si z jeho střev šálu, tak mě to neznechutí víc.
Je možné, že autorovým záměrem bylo představit nám typického ''redshirta'', postradatelný a zaměnitelný kannonenfutter s nejistým koncem, který je ochotný celé dny prosedět v podezřelé plechovce, ale i tak to býval mohl být aspoň někdo, kdo se nebojí a skutečně něco zažije.
Ke čtení mě nalákala autorova povídka v jedné antologii - ale kdyby se z této knížky vystřihlo to psycho žvanění a problémy se ženskýma, zajímavého materiálu by zbylo právě tak na povídku - a i z tam té jsem se dozvěděla snad i více, než z celé této knihy.

3 05.11.2019

Potvrzuje se mi, že autorka vládla suchopáru. Zatímco cizí planety např. Tisíce světů od GRRM nebo Hyperionu jsou světy přírodních divů a zajímavostí, Le Guinové světy tu scéničnost postrádají a smrdí pomaloběžnými nafťáky a práší se z nich, přijdou mi asi tak atraktivní jako nádraží někde ve stepi bývalého SSSR. Možná je to realističtější přístup, který dává vyniknout tomu sociologickému aspektu knihy, ale v kombinaci se zrovna tak suchopárným dějem z toho mám akorát sucho v puse i hlavě.
Zaujal mě ale popis té pouštní společnosti - že by bylo možné až tolik potlačit v lidech potřebu vlastnit věci, namísto regulace populace?
Když o tom tak přemýšlím, můj problém s autorkou je asi taky ten, že probírá do hloubky některé věci, co mě ani moc nezajímají (politika), ale u jiných, které by mě nadchly a chtěla bych o nich vědět víc, klouže jen po povrchu.

Planeta s lidmi, kteří po většinu času nemají dané pohlaví? Pecka! To vypadá přesně jako něco pro mě, protože i mně celej život předhazují jakousi bezpohlavnost nebo nenaplňování jejich představ o chování a vzhledu žen. Navíc takový námět byl kontroverzní nejen v době vzniku, ale nejeden konzerváč by z něj sral cihle i dnes.
Autorka na začátku prezentuje svůj myšlenkový experiment, ale obávám se, že tak úplně nenaplňuje jeho podstatu. Androgynita těch lidí totiž nemá moc spojitost s tím, co se v knížce děje, či spíše neděje a hraje roli dost okrajovou, jako místní zajímavost, a je pojednána spíše jen povrchově. Vůbec je obtížné si místní obyvatele představit jako androgynní a ne jako chlapy - překážkou jsou nejen možnosti jak českého, tak anglického jazyka (they/them jako označení jednotlivce se vymyslelo před pár lety) - také používání slov jako syn, lord, král, mladík, otec, stařec tomu vůbec nepomáhá. Dále se mi nelíbí zřejmá tehdejší nenávist autorky k jiným ženám, protože vady charakteru postav zde prezentuje jako ženské nebo zženštilé. Takové poznámky mě dost tentovaly už u díla Karla Čapka, a ten psal o čtyřicet let dřív. Nevím zda je to dáno myšlením autorky samotné, nebo je to přisuzováno hlavní postavě - ale pokud to druhé, proč tam ze všech možných lidí poslali právě konvenčního chlápka, a ne někoho, komu je pohlavně nevyhraněný život vlastní, a na té planetě by si připadal jako doma?
Děj samotný: Vyslanec společenství planet je nejen že zmrzlý, ale ještě si jej dvě mocnosti na planetě (jedna z nich je vyloženě SSSR) přehazují jak horký brambor, či spíše on utíká z jedné do druhé v závislosti na politikaření obou stran. Což je bohužel strhující asi jako záznam jednání poslanecké sněmovny, a když pak přijde útěk z gulagu a nekončící přechod ledové pustiny, jde o tu zajímavější část knihy (Možná měla autorka v úmyslu ukázat, že politika nezná pohlaví?). Místní charaktery jsou vcelku bezkrevné a kartonové - že by tam nikdo ani neměl záliby? Jakou tam vlastně mají hudbu, jaké výtvarné umění, o čem jsou filmy?
V knize nalezneme spoustu zajímavých myšlenek, ale to mezi nimi je suchopár, k autorčiným světům a lidem obecně je těžké si vytvořit vztah, spíše jsou mi jedno.
Ještě bych chtěla dodat, že pro mě např. kotletoviny a tahle knížka (nebo Asimovova Nadace apod.) jsou dva póly nudy ve sci-fi. A mezi nimi je spektrum, ve kterém se, spíše směrem k tomu druhému pólu, najde množství úžasných knih. Podobně jako osobnosti mužů a žen jsou spektrum, ne dvě vyhraněné skupiny.

JEDNO Z TĚCH MÍST, KDE SE CHLASTÁ NEJVÍC NA SVĚTĚ
Ojojoj, já to asi nedočtu - a to jsem tak v půlce!
A proč? Ono je to normálně moc sprostý a sexistický. A to mám skoro přečtenýho Palahniuka komplet, a občas se pousměju nad články KKRD boys.
Jenže ono je něco mně velmi nepříjemného na způsobu, jakým je to napsané, poněkud slizký styl evokující představu nalitého venkovana, který na každém kroku trousí sexuální narážky.
Autor zde staví proti sobě extrémní kostelnickou zpruzenost vs zdravou sexuální aktivitu a povolnost. To není ani tak o tom pověstném záchodku. Kdo nemá v reprodukčním věku sex, nedává se plácat ožralýma chlapama po zadku a neukazuje prsa nebo nemá žádný o kterých by se dalo mluvit, ten (ta) je suchá, frustrovaná mátoha odsouzená k neštěstí a nemoci a k tomu má špatnou pleť. Prosím vás, počet orgasmů na pleť vliv nemá. Kdyby tomu tak bylo, mohli by mít skoro všichni obličeje čisté jak lilium zcela jednoduše a zdarma, a jebáky by nebyly téma.
Krásný jazyk bukolických popisů nepomáhá, jemu navzdory mi při představě návštěvy Zvonokosů skoro běhá mráz po zádech.
Top koment: Kapitan 0643

Hodí se spíše pro ty, kterým hrozí, že je strčí k nějakému staršímu stroji, kde se programuje přímo na ovládacím panelu. Žádnej CAD/CAM (i když o tom se něco píše taky), ale tvrdej CNC středověk, kdy jste ručně zadávali dráhy - na druhou stranu, žádné děrné štítky.
Nehodí se pro ty, kteří CNCčko nebo konvenční mašinu nikdy neviděli a nic si obrábět nebo programovat nezkoušeli, takový člověk se pravděpodobně chytat nebude.

Echm...neobrátil tady někdo občas pár stránek zaráz? Ne, jsem si jistá že ne. Ale proč se tam stalo tolik věcí bez vysvětlení?
Ne že by tam občas nebyla sranda, ale dohromady to celý nějak nefunguje a ani moc nevím, o co tam vlastně šlo. Má to asi všechny záporné kvality třetího až pátého dílu Stopařova průvodce. Ano, ty díly, ke kterým se pravděpodobně raději nevracíte, byť třeba první dva považujete za pecku.

Podobně jako jsem nedávala Nadaci, i zde se mi ukazuje, že autor byl podstatně silnější v povídkách, jejichž formát dával efektivně prezentovat předpoklad a řešení, a neumožňoval příliš natahování a vaty. Stejně jako v jeho povídkách o robotech, i tady jsou zajímavé myšlenky - o žití v kolektivistickém světě, jakési technokratické kleci, ale ty jsou prokládány ne zrovna strhující kriminalistikou.
Docela se to vzpírá čtení, zatím to střídám jinýma knihama, a je možný že ani nikdy nedočtu, protože tohle je papírová narkóza před spaním. Takže bych si to spíše možná měla šetřit.

S odstupem několika let jsem četla obě verze - a až na docela dechberoucí peckovní začátek mi málo bylo povědomého, nepamatuji si, že by první verze byla tak brutální a absurditou (odmyslím si, že elektřina je jen jedna a její zmizení je nemožné) sklouzávající až někam k parodii na sebe (Dozvěděl se reálný VKst o tom, že jej narazili na kůl, Pehehe že se stal zastrašovaným našeptávačem, a Z-man že umřel na tyfus?). Mám určité pochybnosti stran toho, že takový naprostý prvok jako Kapitán by se dostal k moci a udržel se u ní tím, že úplně všem hrozí, jak by řekl klasik lord V., sisálovou kalamajkou.
Zdá se mi, že jde asi o jediný případ knihy, kterou její autor z větší části zcela přepracoval a vydal pod stejným názvem, což mi způsobilo pár nedorozumění, když jsem se o Tmě s někým bavila - jako bysme každý četli něco jinýho, a ono fakt!

Docela vtipné (I po letech mě baví reakce hlavní postavy na zprávu, že půjde do koncentráku: ''Ale já su zvyklá dostávat snídani do postele!'') a pro mě je lepší o to, že se částečně odehrává na mně dobře známé Oslavce (''A to je všechno?'' bývá asi častá reakce lidí poté, co uvidí zbytky hradu Kraví hora, ty dvě obloukové zdi naproti sobě)

Nemohu říct, že by mi to jako celek dávalo nějaký smysl. Na to se až tak nevyznám v symbolismu, tarotové karty (Difool zřejmě představuje jednu z nich) mě nezajímaj, a drogy neberu. Jodorowského Svatou horu taky považuju spíše za srandovní bizár, než že bych v ní hledala nějakej hlubší smysl. Ale po vizuální stránce je Incal úžasně barvitá futuristická, řeknu to co někteří předtím, jízda, a Moebiovu představivost a kreativitu by mohly hromady jiných ilustrátorů závidět - ty prostředí, ty oděvy a účesy - pecka!

Kromě Západní fronty jsou Remarqueovy knihy dle víceméně stejného schématu, tahle se mu ale vymyká.
Jestli se formou černohumorného příběhu chcete dozvědět, jak se žilo po první světové a co poválečné Němce vedlo k tomu, že volili tam toho pána s knírkem, je tato knížka ta pravá, po které sáhnout. Bylo to pro mě více vzdělávací, než suchá fakta v učebnici dějáku.

11 05.10.2019

ELÁN V MIDSOMERU
Co si budem povídat, v zeměplochách měl ten morální rozměr důležitou úlohu odjakživa. Jenže zatímco dřív šlo o decentní postrčení, tady (i v jiných novějších) jde o zpracovávání parním bucharem. Zřejmě se tady po mně chce, abych měla ráda ty groteskně politováníhodné skřety, jenže jediný co já na to mohu říct je: J***t skřety do ucha, nenávidím je. A proč, ptáte se? Jsem snad fuj rasista? Jenže ostatní zeměplošské rasy jako trpaslíci a trollové dokázaly být svým vlastním způsobem důstojní a cool, s bohatou vlastní kulturou a nebyli nám předhazováni jako ušlápnutí chudáčci, jejichž úžasné schopnosti jsou lidskou společností nedoceněny, protože oni žijí ve špíně a kradou vesničanům věci.
Prosimvás, v zimě může být pro venkovany zásoba dřeva, jídla a nářadí rozdíl mezi životem a smrtí. Udělali by tedy krátkej proces nebo pogrom na KAŽDÝHO, kdo by jim ty věci bral - ať už by to byl člověk, nebo nějaký skřet. (Ve středověkém Švédsku se zloději cizího dřeva věšeli.)
Celkově mi z téhle knížky zůstal jen takový hořký pocit - kromě protlačovaných skřetů, a až otravné Samíkovo záliby ve výkalech si z toho pamatuju jen tu hnusnou historku o psovi, a služebné které vůbec nesměly mluvit s muži. *shudder* (to anglicky znamená otřást se)

Postapo svět na hromadě starobylých odpadků - takové prostředí a knížka má předpoklady se mi líbit. A k tomu krásná obálka, jejíž styl jsem si bohužel začala spojovat s Miévillem a tedy kvalitním čtením.
Jenomže ono se to nedá. Autor natolik zabřednul v jakési kudrlinkaté, květnaté a šroubované literární masturbaci, že pokud je tam příběh, tak je v tom naprosto utopený. Miéville narozdíl od Harrisona ví, kdy přestat, a navíc u něj jsou ty maximalistické kudrlinky prostředkem k posílení silného příběhu. Nedočetla jsem.

Zpětně si říkám, že mě obálka měla varovat, ale chtěla jsem Palahniuka přečtenýho komplet, a navíc se říká, nesuď knihu podle obalu a podobný hovadiny. Sice jde o jakoby erotický román, ale pravděpodobně jste něco méně sexy vy ani já už dlouho nečetli.
Je jasné, že jde o parodii, či spíše variaci na 50 odstínů, která je založená na palahniukovsky nemožné biologii, totiž že s pomocí různých tajných sexuálních technik je možno ovládat lidi, zde konkrétně ženy. To sice do určité míry a u určité méně intelektuálně zdatné části populace asi možné je, ale s lidským tělem jde manipulovat jen omezeně, zdravý jedinec neumře na něco jako superorgasmus, bohajeho. Takovéhle premisy už mám dost z jednoho z pokračování Duny, a to jsem ten škvár četla 10 let nazpět. A prosimvás, nanobotí vagina dentata poškozující pánům nádobíčko plazmovým paprskem, WTF?!

Oproti většině ostatních komentujících mi ten popisný začátek nevadil, až na ty neustálé připomínky neúspěšného romantického života hlavního nehrdiny. Naopak jsem si užívala urbexovou atmosféru opuštěných měst na planetě, místní přírody, prostě to, čím je autorovo 1000 světů typických. A byla jsem zvědavá, jak dopadne útěk hlavní hrdinky od musli...eee, Kavalanského manžela.
Ale od půlky dál jsem si připadala jak v epizodě Star treku TNG, která je celá o Klingonech a pořád se tam žvaní o kodexu a cti, a u jaké jsem začala bědovat pokaždý když mi došlo, kam bude děj po příští třičtvrtěhodinu směřovat. Dokonce jsem si ty Kavalary jako klingony i trochu představovala, i když se prý od lidí moc nelišili, i targ (klingonský pes, nikoliv Targaryen) tam byl.
Následovala lesní nahánečka místním Sandorem Cleganem a jeho bros, furt se střílelo a někam běhalo, a místní Ramsay Bolton pouštěl svoje pejsky. Opovrhovaný chlápek Ruark měl pravdu - ve světě kde nejsou zákony, přece nějaký kavalanský kodex pro cizince neplatí, tak proč by je měl zajímat. Mě v té druhé půlce už taky nezajímal.

1 21.09.2019

Miévillova YA variace na Bílou velrybu, která sice není na Bas-Lagu, ale ani v Londýně, jde o postapo na kolonizované, velmi podivně terraformované planetě. Sice je potřeba nad tím absurdním světem moc nepřemýšlet, ale pro mě jde o rozhodně zábavnější čtení, než třeba Město&Město nebo Ambasadov.
Líbí se mi zejména to, že hlavní hrdina je nepříliš schopný mladý zdravotník, který i v tak fascinujícím světě vlastně ještě pořádně neví, v čem by byl dobrý a co by chtěl dělat, takového kluka je narozdíl od přirozených mistrů meče a geniálních vynálezců snazší si oblíbit. V knížce jsou kromě Bílé velryby reference na jiná díla, např. Odysseus, baví mě chlapcovo přemítání nad ''nohaři a rukaři''.

2 17.09.2019

Když mám v celé první třetině pocit, že čtu sérii někde odprostředka a ještě si musím kontrolovat na netu, zda jde opravdu o první díl (protože na knížce samotné si nepamatuju, že by to bylo natisknuté), tak mi přijde, že si ze mě autor dělá srandu a já tedy naznám, že tohle číst nemusím, ani když je to dle slov fandů někde od x-té knížky pecka. Neboť i cesta je cíl.
Doporučení jsem našla na základě diskuzí, co číst po ASOIAF. Jenže ASOIAF začíná: Tohle je Bran, tohle Arya, tohle Dany, bydlí támhle a mají rádi tamto. Kdežto Malaz je jako přijít někam do pracovního kolektivu, kde se všichni znaj celý leta práce, a vy nastoupíte, neznáte nikoho, nevíte pořádně co máte dělat a kde začít, všichni se baví o věcech který neznáte a když chcete vysvětlit povahu svojí práce, zjistíte že všeci jsou na kuřpauze nebo obědě...Been there, done that. Nepotřebuju takový pocity i při čtení literatury. Chybí mi tady hvězdička ''Nedočetla jsem''.

7 16.09.2019

Boha jeho, co to sakra bylo?
V hororu Urban dokáže být mnohem lepší (viz To strašný kouzlo podzimu), co se erotiky týče, je to spíše anti-sexy, a ten mysteriózní rozměr je potlačen tím, že hlavní záhada je prozrazena už na obálce. Nechápu, proč hlavní nehrdina nezkusil utéct pěšky hned co našel ty Mr. Tvoly v sadu, nebo jestli nejsou klíče v jiných autech - ale v téhle knížce bych tak jako tak logiku nehledala.

5 16.09.2019

Nedá sa, ani pražákom ne. Možná se za polovinou nachází dokonce i nějaká kvalitní a zapamatovatelná povídka, ale to mě už nebavilo zkoušet číst dál. Ačkoliv sbírky sovětské sci-fi řadím poměrně vysoko, tady se zřejmě stalo, že k sepsání humoristických povídek byli vyzváni autoři, jimž tento styl není vlastní a píšou jej na sílu. Pobavil mě aspoň úvod o tom, jak sepsat naprosto stereotypní sci-fi.