Ziriath komentáře u knih

Nemohu říct, že by mi to jako celek dávalo nějaký smysl. Na to se až tak nevyznám v symbolismu, tarotové karty (Difool zřejmě představuje jednu z nich) mě nezajímaj, a drogy neberu. Jodorowského Svatou horu taky považuju spíše za srandovní bizár, než že bych v ní hledala nějakej hlubší smysl. Ale po vizuální stránce je Incal úžasně barvitá futuristická, řeknu to co někteří předtím, jízda, a Moebiovu představivost a kreativitu by mohly hromady jiných ilustrátorů závidět - ty prostředí, ty oděvy a účesy - pecka!

Postapo svět na hromadě starobylých odpadků - takové prostředí a knížka má předpoklady se mi líbit. A k tomu krásná obálka, jejíž styl jsem si bohužel začala spojovat s Miévillem a tedy kvalitním čtením.
Jenomže ono se to nedá. Autor natolik zabřednul v jakési kudrlinkaté, květnaté a šroubované literární masturbaci, že pokud je tam příběh, tak je v tom naprosto utopený. Miéville narozdíl od Harrisona ví, kdy přestat, a navíc u něj jsou ty maximalistické kudrlinky prostředkem k posílení silného příběhu. Nedočetla jsem.

Miévillova YA variace na Bílou velrybu, která sice není na Bas-Lagu, ale ani v Londýně, jde o postapo na kolonizované, velmi podivně terraformované planetě. Sice je potřeba nad tím absurdním světem moc nepřemýšlet, ale pro mě jde o rozhodně zábavnější čtení, než třeba Město&Město nebo Ambasadov.
Líbí se mi zejména to, že hlavní hrdina je nepříliš schopný mladý zdravotník, který i v tak fascinujícím světě vlastně ještě pořádně neví, v čem by byl dobrý a co by chtěl dělat, takového kluka je narozdíl od přirozených mistrů meče a geniálních vynálezců snazší si oblíbit. V knížce jsou kromě Bílé velryby reference na jiná díla, např. Odysseus, baví mě chlapcovo přemítání nad ''nohaři a rukaři''.

2 17.09.2019

Mám pocit, že tahle knížka ve srovnání se Zemí nikoho a ještě staršími Rychlými šípy dost zastarala, i když je novější. Zatímco ty druhé dvě jsou podle mě pecka, i když jsem teď dvakrát starší, než ti kluci, tak tohle je na mě moc výchovné, moc tlačení na pilu, zábavy těch kluků jsou moc organizované.
K tomu je zde nadužívání autorova obvyklého principu, který znám i od žánrově rozdílného Lovecrafta. Nevím jak se tomu říká, ale jsou to věty typu: ''Kdyby jen hoši tušili, že se jeden z nich z této výpravy nevrátí!'' nebo ''Nevěděli, jak brzy se jim tohle opomenutí vymstí!'', a já pokaždé musela chvíli koukat do stěny, než mohla číst dál.
Ale komixovou interpretaci od Káji Saudka si ráda přečtu, až na ni narazím. Ta možná tak na sílu nebude.
Bavím se při pomyšlení na to, co by si takoví ultra slušní klucí asi pomysleli, kdyby narazili na táborák můj a mých kamarádů : ''Od ohně těchto nedobrých lidí znělo vyprávění jakési pokleslé historky plné hrubých slov, občas do něj cinkly láhve alkoholu, a co hůř, mimo dýmu ohně se odsud linul podezřelý kouř nikoliv z cigaret, a za stromy na cestě se blýskal páchnoucí jejich automobil.... ''

Moc rádi byste se dozvěděli, proč, co a jak. Kde obyvatelé berou všechny ty věci a kde vlastně berou peníze , když rodiče je zřejmě zcela opustili a okolní svět pro ně jakoby neexistoval. Jestli jsou místní jen víceméně normální postižení, nebo jsou tím fantasy prvkem. Co znamenají ty halucinace některých lidí. A kdy už se něco stane? Stane se - na posledních pár stránkách. Knížku jsem dokázala přečíst bez přeskakování, jenže je dost rozvleklá. Čekáte na vysvětlení výše uvedených otázek, ale místo toho čtete jak parchantíci hrajou volejbal, pořád přemisťují světské svoje harampádí, balej se k moři a různě šibují mezi pokoji. To za nějakou dobu omrzí.
EDIT: První díl je nedílnou třetinou trilogie, proto prozradím, že druhé dva díly se nesou ve víceméně stejném duchu, a stejném nedostatku děje. Objeví se i holky, ale jejich varieta jsou buď éterické víly, nebo takové které snad dokážou přenášet pohlavní nemoci pohledem a nedotkli byste se jich třímetrovou tyčí, nic mezi tím.
Ukáže se, že někteří kucí se tak moc bojí odchodu do vnějšího světa po maturitě, že se noc předtím stanou totál mešuge, což zavdá příčinu k ne moc dobře vysvětleným chaotickým napadením a smrtím ve tmě. Taková hra Na sekyráče, jen s žiletkama. Prostě se dozvíte, že nějaké charaktery vč. jednoho vychovatele z minulosti umřely, ale jak a proč se to stalo, těžko říct, a kdoví proč má zákon před násilnickými fakany ručičky taaakhle krátký (asi jak kluk zvaný Sfinga), tak, že ani neproběhne řádné vyšetřování.
Pak je tam jakýsi ''matrix'', do kterého se mnozí studenti dostávají pomocí podezřelých látek, ale jak to celé funguje, proč se to děje a proč každý zažije stejný svět, to zůstane záhadou. Všechno je to popsáno příliš vágně a abstraktně, tak, že místo odpovědí zanechá jen další otázky.
Takže mám dojem, že autorka ty knížky psala spíše pro sebe, než pro čtenářstvo, které je skrz všechna ta neprozrazená tajemství popotahováno za fusekli.

2 25.08.2019

Pokračování Tří těles je, abych pravdu řekla, v první polovině značně rozvleklé až bezprominutí ukecané, pořád je to ale o třídu výše než mnoho jiné sci-fi produkce. Prostě je zde pětihvězdičková možnost hodnocení nedostačující, bylo by to tak 9/10. Premisa je taková, že trisolarané nejsou schopni lhát, což je, zdá se jediná výhoda lidí oproti nim. První polovina se zabývá teoriemi a nápady, jak této výhody využít. Od poloviny se to po hibernaci hlavního charakteru konečně řádně rozjede - zjistí že se svět velice změnil, a navíc trisolaranská flotila klepe na dveře. No, klepe. Řekněme že to co se stane, je netradiční a samozřejmě velmi scénické.

(SPOILER) Tisíc let po jaderné apokalypse mnišský řád v poušti spravuje a přepisuje zbytky někdejších vědomostí pro budoucnost. První povídka je ve svojí absurditě až tragikomická - mniši obkreslují a iluminují po středověkém způsobu konstruktérské výkresy a memorují vědecké texty, aniž by věděli, o co jde a považují to za nějakou filozofii. Rigidní a přísný způsob života jim ale neumožňuje tomu vůbec rozumět a s vědou jejich přístup nemá nic společného. Tenhle příběh o přihlouplém novicovi je docela vtipný a zajímavý. Druhý o pár set let později byl spíše nábožensko-filozoficky užvaněný, ale zaujalo mě, že v textech objevili zřejmě teorii relativity, která o dalších pár set let později lidem zavaří v další povídce. Třetí povídka je opět o jaderné katastrofě - líbilo se mi, že tam došlo k jistému zadostiučinění ve věci křesťanské záliby v utrpení vs. eutanazie. Celou knížku bych asi hodnotila o výš, nebýt toho, že k náboženství nemám pozitivní vztah.

2 10.03.2019

Nepobírám to, nedává to smysl, končím v půlce.
Někteří autoři by se občas měli zastavit a zamyslet, jestli píšou knihu jen pro sebe, nebo i pro čtenáře, kteří zákonitě od povídek obvykle čekají nějakou pointu. Já v pohodě dala třeba Pěnu dní, ale ta i přes zřejmý wtf faktor měla jasný začátek a konec.
Zde snad jen jedna z povídek v té první polovině nevyšumí úplně do ztracena a není divně useknutá. Spíše to připomíná částečně neuspořádaný volný proud myšlenek, přičemž autor jako by skoro nevystrčil hlavu z jakési umělecko-akademické sociální bubliny, která je ale odtržená od reality zbytku lidí. Také samotné Brno (jsem z Brna a celou dobu zde žiju) je většinou odsunuto na okraj, vlastně by se kniha mohla odehrávat úplně kdekoliv. Když to srovnám s brněnskými povídkami Na sviňu svět od Prokeše nebo dílem Miloše Urbana (z jiných měst), chybí mi tady ty malé zajímavosti, postřehy a místní reálie, nad kterými se obyvatel toho kterého města pousměje, že to přece zná taky. Já vím, je to Brno, o čem se bavíme, ale i tady se najde specifická a tajemná atmosféra, ačkoliv pomalu mizí.

Oproti většině ostatních komentujících mi ten popisný začátek nevadil, až na ty neustálé připomínky neúspěšného romantického života hlavního nehrdiny. Naopak jsem si užívala urbexovou atmosféru opuštěných měst na planetě, místní přírody, prostě to, čím je autorovo 1000 světů typických. A byla jsem zvědavá, jak dopadne útěk hlavní hrdinky od musli...eee, Kavalanského manžela.
Ale od půlky dál jsem si připadala jak v epizodě Star treku TNG, která je celá o Klingonech a pořád se tam žvaní o kodexu a cti, a u jaké jsem začala bědovat pokaždý když mi došlo, kam bude děj po příští třičtvrtěhodinu směřovat. Dokonce jsem si ty Kavalary jako klingony i trochu představovala, i když se prý od lidí moc nelišili, i targ (klingonský pes, nikoliv Targaryen) tam byl.
Následovala lesní nahánečka místním Sandorem Cleganem a jeho bros, furt se střílelo a někam běhalo, a místní Ramsay Bolton pouštěl svoje pejsky. Opovrhovaný chlápek Ruark měl pravdu - ve světě kde nejsou zákony, přece nějaký kavalanský kodex pro cizince neplatí, tak proč by je měl zajímat. Mě v té druhé půlce už taky nezajímal.

1 21.09.2019

Ve srovnání s předchozím napínavým prvním dílem tohle vychází jak Metro 2034 proti 2033. Autor má někdy zajímavé postřehy a přirovnání, jenže jinak je to hrozně roztahaný a bez děje, neodpovídá to na skoro žádné otázky, které vyvstanou po přečtení prvního dílu - většina se toho odehrává uvnitř jakési správní budovy a zabývá se nepřátelskými vztahy na pracovišti a vztahem hlavního nudného zoufalce s jeho rodiči, a přiznejme si, mnoho z nás takto tráví podstatnou část svých životů, tak proč o tom ještě číst. Celý je to zajímavý asi jak rota pohraniční stráže v Hatích. Zaujaly mě jen části s bioložkou a posledních několik stran ke konci. To důležité by šlo vměstnat do kratší povídky. Poslední díl si přečtu, až jej uvidím v knihovně, ale snad bude mít více vlastností prvního dílu.

1 21.02.2018

Nedočteň hřbitov, konečná stanice!
Přeskočím docela podařenou úvodní část na téma klasické fantasy, a přejdu rovnou k další části.
Obávám se, že autor měl poněkud problém s world-buildingem. Po většinu času máme dojem, že celé se to odehrává kdesi uprostřed ničeho na planině s pár ruinami, doslova na onom špinavém bahnitém dvorku, o kterém mluví jedna z postav. Uběhly celé generace, a teprve pak se dozvídáme, že tito lidé žijí uprostřed rozvalin celého velkého města s tajemným podzemím - a to ne že by okolo něj rozmrzl led, ne, tohle město tam bylo celou dobu a ti lidé tam vždy chodili, jen o něm autor prostě nepsal. Pak se tam píše o jakýchsi stromech zvaných bramis...brissim...brising...zapomeňte na to, prostě divně překomplikovaný název na to, že vegetace tam mají jednotky druhů. Řekli byste si, prostě něco jak borovice, smrk nebo bříza, zkrátka nějaký strom. Uběhne stovky stránek, a teprve pak se náhodou ukáže, že ten strom má snad stovky metrů, uvnitř je dutý a dá se v něm chodit, a představuje zcela vitální součást života těch lidí. Pak se tam objevuje jakási ludra zvaná smradlavec, a opět, trvá celou věčnost, než se dozvíte, jak vlastně vypadá.
Dalším problémem je charakterizace samotných postav. Chytrou postavu nenapíšete tak, že budete stále připomínat, jak je ta osoba vzdělaná a chytrá, ne, to se dělá tak, že říká a dělá chytré věci. Někteří lidé prý disponují věděním a vzdělávají se - v čem to vědění vlastně spočívá, co je jeho obsahem, a jak zlepšuje život těm lidem? Autor chtěl některé mužské postavy vykreslit jako brutální ignoranty, kteří si nepřejí vzdělané ženy. Takové věci se reálně dějí, je správně na ně poukázat, ale, opět, z jejich pohledu to vzdělávání musí vypadat jako prostá zašívárna od práce.
V jejich městečku je cosi jako cech kožedělníků, který si střeží tajemství zpracování kůže po celé generace - počkat, cech ve městě, kde je lidí asi tak pět a půl a řekli byste, že zpracování kůže konají držitelé zubů přežvykováním u ohně, jak v Lovcích mamutů?
V osadě je život lidí umožněn horkými prameny a lidé se do nich chodí koupat. Počkat, tak proč jim vadí se ukazovat nahý před ostatními? Kdo jim vnutil se za sebe stydět, když v toho jejich boha stejně moc nevěří? Velmi moderně americký pohled na věc.
Na oběžné dráze se nachází satelity pozemských pozorovatelů - proč tito s lidma na planetě nijak neinteragují a jejich existence není se zbytkem příběhu nijak provázaná? (Třeba dál je, ale nedočetla jsem.)
Tohle všechno možná nebylo mým důvodem k nedočtení, ale spíše to, že stovky stránek jde jen o handrkování se o moc na onom příslovečném špinavém dvorku.
Autor Problému tří těles nejspíš udělal dobře, když tisíce let na podobném světě prostě shrnul do jediné herní epizody.

Občas vidím lidi mluvit o tom, že svět má málo ženských autorek, nebo že nejsou tak úspěšné a že je v literatuře málo ženských vzorů, se kterými by se čtenářky mohly identifikovat, a že proto často obdivují spíše mužské postavy a obávám se, že i autory.
Jestli jedním z důvodů nebude to, že když čtu, že hlavní ženská postava v povídce je krásná, má hřívu ohnivě rudých vlasů, zelené oči a je spojována se symbolikou lišky, tak to okamžitě skipnu dál, protože je mi jasný, že mě jak hrdinka, tak povídka bavit nebudou. Stejně tak totálně overpowered čarodějky.

To se tam vyskytuje víckrát. Takový jev popsal pan Pratchett myslím v Klobouku s oblohou. Když nejste ta ženská liška, tak se o vás žádné příběhy psát nebudou.
Měla jsem dojem, že většina povídek se spíše snaží dokonale vecpat do nějaké určité definice estetiky nebo subžánru, než přijít s originální myšlenkou.
Jiné se příliš snaží šokovat. Ad Edita Dufková a její Křížové hřeby - jak asi působí např někde třeba na autorském čtení osobně jako člověk někdo, kdo stvoří a publikuje takto naturalistickou scénu, proč vůbec měla potřebu tohle napsat? Aby čtenáři zhořkla skladba, kterou při čtení poslouchal a pak si na to vždy vzpomene, nebo vzpomínky na cestu, při které ji četl?
Dále je zapamatovatelná a navíc žánrově se vymykající (spíše psychologický horor, než fantasy) povídka Jak mizí víly od Šochové, která narozdíl od prací ve sbornících Mlok zvolila příjemně kratší formát. Není to pěkné čtení, ostatně otvírání tématu pedofilie A incestu zároveň ani být nemůže, ale dává za pravdu panu Sapkowskému, že nejhrůznějšími monstry jsou prostě jen lidé.

02.04.2024

Hořkost, zhnusení, beznaděj.
Přečteno po shlédnutí filmu - a dojem je takový, že sice můžete čekat černohumorné povznesení a ony geniální scény v knižním podání - a spolu s tím, nebo spíše místo toho, dostanete gumoléčbu. Zda je kniha lepší než film, může každej posuzovat jinak, ale tohle je pro mě jeden z těch vzácných případů - zatímco na film se ráda podívám znova, tak tuhle knížku podruhý neotevřu - a to ne třeba kvůli špatným literárním kvalitám, ale z toho důvodu uvedeného nahoře.

08.12.2019

Hodí se spíše pro ty, kterým hrozí, že je strčí k nějakému staršímu stroji, kde se programuje přímo na ovládacím panelu. Žádnej CAD/CAM (i když o tom se něco píše taky), ale tvrdej CNC středověk, kdy jste ručně zadávali dráhy - na druhou stranu, žádné děrné štítky.
Nehodí se pro ty, kteří CNCčko nebo konvenční mašinu nikdy neviděli a nic si obrábět nebo programovat nezkoušeli, takový člověk se pravděpodobně chytat nebude.

S odstupem několika let jsem četla obě verze - a až na docela dechberoucí peckovní začátek mi málo bylo povědomého, nepamatuji si, že by první verze byla tak brutální a absurditou (odmyslím si, že elektřina je jen jedna a její zmizení je nemožné) sklouzávající až někam k parodii na sebe (Dozvěděl se reálný VKst o tom, že jej narazili na kůl, Pehehe že se stal zastrašovaným našeptávačem, a Z-man že umřel na tyfus?). Mám určité pochybnosti stran toho, že takový naprostý prvok jako Kapitán by se dostal k moci a udržel se u ní tím, že úplně všem hrozí, jak by řekl klasik lord V., sisálovou kalamajkou.
Zdá se mi, že jde asi o jediný případ knihy, kterou její autor z větší části zcela přepracoval a vydal pod stejným názvem, což mi způsobilo pár nedorozumění, když jsem se o Tmě s někým bavila - jako bysme každý četli něco jinýho, a ono fakt!

Docela vtipné (I po letech mě baví reakce hlavní postavy na zprávu, že půjde do koncentráku: ''Ale já su zvyklá dostávat snídani do postele!'') a pro mě je lepší o to, že se částečně odehrává na mně dobře známé Oslavce (''A to je všechno?'' bývá asi častá reakce lidí poté, co uvidí zbytky hradu Kraví hora, ty dvě obloukové zdi naproti sobě)

Nedá sa, ani pražákom ne. Možná se za polovinou nachází dokonce i nějaká kvalitní a zapamatovatelná povídka, ale to mě už nebavilo zkoušet číst dál. Ačkoliv sbírky sovětské sci-fi řadím poměrně vysoko, tady se zřejmě stalo, že k sepsání humoristických povídek byli vyzváni autoři, jimž tento styl není vlastní a píšou jej na sílu. Pobavil mě aspoň úvod o tom, jak sepsat naprosto stereotypní sci-fi.

Nedoporučuji, a vypadá to, že autorka byla o dost silnější spíše v povídkách než novelách. První půlka je ještě zajímavá, ale pak mám dojem, že nedala udělat ke svojí knížce beta-čtení (možná ani na další úpravy vlastně neměla čas), takže se v tom vyznala ona sama, ale už ne nikdo další. Po většinu knížky není poznat, co se tam vlastně děje, jak to celý funguje, prostě wtf, a když se tam objeví jakási stereotypní obří masožravá rostlina s chapadlama, tak to je fest zívačka a furt se tam střílí a běhá odnikud nikam. Důležité postavy představené na začátku jsou z děje odstraněny a nahrazeny hromadou jiných zaměnitelných, těžko si o nich něco myslet.

26.01.2019