Ziriath komentáře u knih

Tohle nebylo zadarmo.
Zdálo se mi, že jsem tuhle knížku už někdy nedočetla, což se mi pak potvrdilo. A že i teď jsem mnohokrát chtěla hrdiny opustit a utéci k odlehčenější literatuře, kde by narozdíl od této bylo aspoň trochu vtipu (což popravdě v knize o genocidě nemohu zrovna čekat - ale i tak hádám, že v jejich situaci by se skuteční lidé občas bavili šibeničním humorem) . Nemaje takovou k dispozici, vždycky jsem se k nim zas vrátila. Výhodou knihy je, že si připadáte, jako byste tam se vzbouřenci fakt byli. A nevýhodou je, že si připadáte, jako byste tam s nima fakt byli. Pocitově celejch těch 40 dnů, opírajíc se o strom a pozorujíc jejich bídnou existenci a mnohé roztržky v nepřáteli obklíčeném pohoří, frustrovaně sedíc na kameni, nemoci se odtama hnout. Mnohokrát sem si říkala, kde je váš bůh teď, no? Někdo vzpomněl Malevil, kdy se v krizové situaci pořád řešilo náboženství a bohoslužby, i já si na něj vzpomněla.
Mám pocit, že, jak by řekl Josef II, je tam moc not. Tedy vět. Zastaralý způsob psaní je docela znát, prospělo by tomu, kdyby to mělo méně introspekce hlavních charakterů, resp. tak o polovinu méně vět, kolikrát jsem se přistihla, že mám přečtenou celou stránku a nevím co se na ní psalo. Ačkoliv jsem spíše knižní osoba, stravitelnější by ten příběh byl v podobě velkofilmu - jako bych už slyšela všechnu tu machometskou brblaninu, co by se teď proti tomu strhla.

7 14.12.2019

Když mám v celé první třetině pocit, že čtu sérii někde odprostředka a ještě si musím kontrolovat na netu, zda jde opravdu o první díl (protože na knížce samotné si nepamatuju, že by to bylo natisknuté), tak mi přijde, že si ze mě autor dělá srandu a já tedy naznám, že tohle číst nemusím, ani když je to dle slov fandů někde od x-té knížky pecka. Neboť i cesta je cíl.
Doporučení jsem našla na základě diskuzí, co číst po ASOIAF. Jenže ASOIAF začíná: Tohle je Bran, tohle Arya, tohle Dany, bydlí támhle a mají rádi tamto. Kdežto Malaz je jako přijít někam do pracovního kolektivu, kde se všichni znaj celý leta práce, a vy nastoupíte, neznáte nikoho, nevíte pořádně co máte dělat a kde začít, všichni se baví o věcech který neznáte a když chcete vysvětlit povahu svojí práce, zjistíte že všeci jsou na kuřpauze nebo obědě...Been there, done that. Nepotřebuju takový pocity i při čtení literatury. Chybí mi tady hvězdička ''Nedočetla jsem''.

7 16.09.2019

Podle mě nejlepší foglarovka, spolu s Rychlými šípy. Odehrává se v modernější době a skvěle zprostředkovává atmosféru tajemné opuštěné krajiny s lomy a štolami, ale postavy jsou méně morálně vyhraněné, žádné čisté lilium, ale věrohodný děcka. Tedy hajzlíci.
Nicméně děsivější než všechna tajemství země nikoho jsou ty průsery u rodičů a strach z pětek, jaké oba kluci zažívají. Neboť i zde Foglar použil fenomén přísného otce, ač jemu otec zemřel velmi brzy a sám tuto zkušenost mít nemohl - přesto však strach z otce je takovým foglarovským hororem všedního dne, jakému porozumí asi i ti, jež tuhle smůlu sami nemaj.
Krajinou Zlatého koně sice vede turistická stezka, naproti hučí stroje velkolomu Čertovy schody, do Koněpruských jeskyní se leze oficiálně, ze Solvayových lomů je skanzen a v lomě Amerika máme po prdeli, jak praví nápis na zamčených vratech - ale stále si můžeme udělat obrázek o tom, kudy Foglar chodil a kde se inspiroval, když Zemi nikoho psal.

7 14.09.2019

Kniha 'dvacet minut v budoucnosti' trochu na huxleyovské téma- inspirovaná asi počátky rozšíření platebních karet, nicméně nepůsobí zastarale - řeší to, co je aktuální i v současné době - některé služby dostupné jen lidem s určitým sociálním kreditem, jako v Black Mirror (nebo v Číně), nepodmíněný příjem jako zkouší ve Finsku, lidé používají carsharing s autonomně řízenými auty, jsou zde mnohá zajímavá zamyšlení nad ekonomicko-sociálními tématy - můžu říct, že dílo autora včetně této knihy mě docela nadchlo a můžeme jen litovat, že autor na světě nepobyl déle. Hlavní hrdina intoš-flákač je vcelku sympatický, spojuje v sobě praktickou stránku s leností, záměrně dělá hloupého, aby v absurdním světě měl čas na svoji nelegální činnost a nemusel řádně pracovat - než jej zablokování Klíče (kolize, krize, katarze- však to znáte) dovede k přemýšlení o tom, proč je svět takový a jak se to stalo. Kniha sice není humoristická, ale Sneer je trochu jak nějaký charakter od Pratchetta.
Vysvětlení situace mi oproti první půlce knihy pocitově poněkud nesedí, konec je opravdu wtf a nepřirozeně useknutý, nejpravděpodobnější vysvětlení by bylo, že tajemná Alenka s její 'Vypij mě' kapslí (hehe) je dealerka high-end drog z jiného světa, než co jiného - a první dávku dává zadarmo.
EDIT: Jakkoliv mi kdysi konec nesednul, po přečtení Problému tří těles mi začal dávat smysl. Nevím zda autor série Vzpomínky na Zemi mohl tuhle knížku znát, ale dost dobře by se mohla odehrávat mezi prvním a druhým dílem.

7 13.02.2019

V posledních letech zjišťuji, že mnohé sci-fi klasiky nejsou pro mě, dalo by se říci, že z důvodu určité morální zastaralosti, která se v případě této knížky projevuje tak, že...řekněme, že moderněji píšící autor by do knihy nevkládal takto rozsáhlou infoskládku (infonálož?) toho, čemu se v knize říká solaristika.
To by ovšem až tak nevadilo, kdyby ta infonálož byla nějak provázaná s dějem, kdyby se ji čtenář dozvídal postupně a nenásilně v průběhu knihy. (Proč se dozvídáme fakta tak, že hlavní postava na stanici čte knihy? Je to vědec, uvedené věci by přece měl už znát). Kdyby děj uvnitř stanice byl bezprostředněji ovlivněn tím, co můžeme vidět venku.
Co se tohoto týče, útržkovité dialogy zvláště s ostatními vědci vypadaly jako absurdní drama, jejich jednání zkratovité a nevysvětlené. Spíše než vědce schopné postavit se k problému čelem a rozebrat je a řešit, připomínali školáky, které maminka přistihla s pornáčem v ruce.
Dávno mrtvá girlfriendka byla vzhledem ke způsobu, jakým kdysi sešla ze světa, zřejmě na hlavu už coby živá předloha, takže její kopie ve mně zrovna nevzbuzuje hrůzný pocit z rozdílnosti a odcizení, a vlastně mě nijak nezajímala, ne když jsou venku symetriády.
Přitom popis jevů na planetě (symetriády, mimoidy, celá ta planeta jako jeden organismus) je fantastický (nicméně jsem ráda, že mám k ruce internet a můžu si vyhledat, jak který ten uvedený matematický útvar vlastně vypadá, číst to dřív, moc si to nepředstavím) a bylo mi až líto, že takto dobré a nevyužité nápady jsou uvnitř tak, promiňte, špatné knihy.

6 19.03.2022

Je tomu asi tak měsíc, co u nás ve městě odkryli základy staré fabriky před stavbou něčeho jiného - staré kouřovody, kanály, zbytky schodů..Velmi tajemné a inspirativní, tahle knížka se ke mně dostala v pravý čas, a to když slyším Jack Rozparovač (o něm to není), začnu zívat protože mě jeho téma neba.
Nejde o vyloženě intelektuální čtení, čtenář se veze a přitom objevuje newyorské zajímavosti a množství zahrabaných tajemství, pro příznivce urbexu mohu doporučit. Stylem mi to připomínalo umírněnějšího a méně bizarního Miloše Urbana, ostatně agent Pendergast (zezačátku sem si představovala policistu Prendergasta, který se snaží chytit D-fense ve Volném pádu) je trochu takový americký pan Rops. Taky uvěřitelnost příběhu a vyšetřovací postupy jsou spíše někde za hranou, ve světě fantasy. Autor asi měl rád Lovecrafta s jeho podivnými degenerovanými rodinami ve zpráchnivelých vilách a s šílenými vědci, jméno Leng určitě nebylo vybráno náhodou.
Co mě sr...štvalo: V pasážích kdy se jen čeká na rozseknutí (haha), všude teče krev a do toho kdosi běhá jak slepice bez hlavy po dvorku, otravují ne tak zajímavé prostřihy do hlavy jakéhosi policejního zmrdího prasete v momentě jeho triumfu. Takovému literárnímu principu uměle nastavovaného napětí pomocí vaty se snad i nějak oficiálně říká, a nedokážu si představit, že kromě autorů samotných by tohle někdo měl rád.
A taky: Jak je možný, že se mobily objeví jen když tam zrovna ''být můžou'' ale když by mohly někomu významně pomoci, najednou jakoby neexistují? Ani ty v autě? (četla sem ebook, nevědíc rok vydání, a šacovala jsem to kvůli mobilům tak na přelom 80/90let.)
Top koment: Metla (ostatně, díky za tip)

6 06.04.2020

Knížka je racionální odpovědí na různé dänikenovštiny a biblické atomovky, které je dobré mít předtím trochu načtené (autor je dokonce sám překládal), ale tam kde takovou odpověď nenachází, vzbuzuje další tajemné otázky, a to i tam, kde bych bez znalosti uvedených faktů záhadu neviděla. Lépe číst s internetem po ruce a moci vyhledávat obrázky. Také je zdrojem otázek a faktů, jakými zahrnovat okolí: Věděli jste, že?.... Tak já například myslela, že soch na (dost malém) Velikonočním ostrově je pár desítek, ale ne zatím nalezených 750 (EDIT: Teď už skoro 1000).
Autor používá dost zábavných přirovnání, kolikrát se u toho pousměju. Vzhledem k datu vydání již některé záhady byly vysvětleny (kapitola o Marsu), ale i tak knížka na mě působí novější, než je.

6 23.02.2020

Začátek mě nadchnul cynickým a černým humorem, ale potom knížka začala ztrácet plyn. Spíše jsem od toho očekávala rámcovou povídku - něco jako morbidního Chaucera pro 20. století, ale příběhy většiny jednotlivých charakterů které je do onoho autobusu dovedly, jsou vlastně vedlejší a pojaté jen povrchně, a většinou je to o tom, jak se ti lidé flákají po cestě Evropou a chlastají, párkrát se o něco pokusí, ale nedopadne to.
Knížka se mi čímsi zdála o dost starší než doopravdy je - nebýt data vydání originálu a pár reálií jako rozpad sovětského svazu, výbava autobusu a němečtí skinhedi, řekla bych že čtu něco tak z padesátek, šedesátek - např. ženské ochotně připravující večeře a sendviče celé výpravě nebo alsaské dobrodružství á la Zvonokosy - sakryš, tam snad nikdo doopravdy depresi nemá a skoro všichni to jen předstíraj, aby zažili něco zajímavýho.

6 02.01.2020

Taky si při pohledu na mnohé studenty připadáte, že jste sami studentama nikdy ani nebyli?
Ajo, asi jste totiž doopravdy studovali.
Ne jak tahle parta budižkničemů, kteří zřejmě moc jiného, než párty, jednorožčí polívku a LSD z jiných světů ani neznají :)
Pár věcí mě na té knížce rozčiluje. Ne to, že něčím připomíná Ajvazovo Druhé město. To je v pořádku, narozdíl od Druhého města si totiž z Kaziměstů pamatuju i víc než jen tu tramvaj.
Ale ten nevyužitý potenciál! Autor nastřelil hodně nápadů jakéhosi anarchistického paralelního mini-vesmíru, ale world-building zůstává jak za zamlženým oknem, jako by vymyslel spoustu cest, kterými se děj může ubírat, ale vymýšlel jej za pochodu během psaní, a tak dost konceptů zůstalo opuštěno (např. kdo vlastně je Světlana, ta co je asi na obálce?)
Možná by to chtělo jiného vypravěče, který nemusí být rychlošípácky slušňácký, ale na druhou stranu se jeho život neodehrává jen v rámci socializace s jeho bros, ale věnuje čas i průzkumům. Přišel mi podivný ten rozpor, jako by knížka zezačátku byla určená pro děti, ale protagonisté jsou výše zmínění s jejich způsobem života a řeči, jen nevím zda jsem si na tu nesrovnalost nebo kostrbatost během čtení zvykla (včetně těch jmen), nebo se autorův styl během doby co to psal, postupně zlepšil.
Popravdě jsem Olomouc hned nepoznala, ale morový sloup s dírou mi odněkaď přišel povědomý :)
Zajímavé téma: Jakási alegorie toho, jak si lidé postupem věku přestávají rozumět s kamarády a ztrácí je, zobrazená jako jejich fyzické proměny.
Knížku jsem zaznamenala díky obálce od Šimečkové.

5 21.11.2020

Chvílemi jako by v té chajdě na zasněžené Fatře byl zavřený E.A.Poe - trochu mi to připomínalo slepé podpalubní dobrodružství A. G. Pyma, jenže v mrazu. Příběh by byl velmi komorní, vlastně ještě komornější než jsem si myslela - nebejt těch dvou trhanů, kteří celý ten minimalismus pokazili. Není to vůbec příjemné čtení, zvláště ke konci, kdy je proveden jeden obzvlášť odporný úkon, přirovnávaný k řazení v autě a kdy jsem si říkala, že autor přece nemoh udělat tu stejnou věc dvakrát. A to si pište, že mohl! Vysvětlení je celkově WTF, ale i přes nepříjemnost knížky mě tohle, narozdíl od mnoha jiných hororů, neznudilo tak abych to nedočetla, ač se místy ten pobyt na chatě táhl.

Smrad jak v piči - Ružomberok, vystupujem!
...do konce osmdesátých let, kdy mnozí přítomní čestní mladí lidé ještě netuší, co se z nich za pár let stane za zmrdy. Seznámíme se též s estébákem, u kterého si asi nejeden čtenář přeje, aby ten hnusný dědek chcípnul, a když už to k tomu směřuje, stane se to tak, že z toho těžko mít radost. Podíváme se do rozbitého válečného Sarajeva a zajedeme na krátký exkurz do Srebrenice na masakr.
Nahlédneme do hlavy slušného cikána, který vypadá, že nastoupí cestu Volného pádu. (Zaujala mě myšlenka, že světy mrtvých a živých nejsou oddělené, většina lidí je mrtvejch, jen o tom neví.)
Po Trhlině jsem od autora zatoužila přečíst víc a i když tato knížka není (obvyklý) horor, i tak překvapila - po tomhle typu literatury by mě jinak nenapadlo sáhnout. Je zajímavé vidět devadesátky z jiné, než kulturní a designové stránky, jinou si totiž pamatovat nemůžu.
Jak je vůbec možné, že to nedopadlo skoro jak v té Jugoslávii - stačilo by, aby se podnikatelé začali proti výpalníkům ozbrojovat a bylo by zaděláno? Ružomberok prý byl slabý odvar toho, co se dělo např. v Praze, tam byli podnikatelé skřípáni ještě zahraničními mafiemi.
Charakterů jsou hromady a jejich linie se střídají, ale i při obsáhlosti knížky a problému s udržením pozornosti jsem se neztrácela.
Po tomhle je snadné si pomyslet, proč se vůbec v podnikání o něco pokoušet, proč se snažit prosadit, pokud to s lidma zrovna neumíte - je to úplně jinej svět.

5 20.11.2019

Echm...neobrátil tady někdo občas pár stránek zaráz? Ne, jsem si jistá že ne. Ale proč se tam stalo tolik věcí bez vysvětlení?
Ne že by tam občas nebyla sranda, ale dohromady to celý nějak nefunguje a ani moc nevím, o co tam vlastně šlo. Má to asi všechny záporné kvality třetího až pátého dílu Stopařova průvodce. Ano, ty díly, ke kterým se pravděpodobně raději nevracíte, byť třeba první dva považujete za pecku.

Boha jeho, co to sakra bylo?
V hororu Urban dokáže být mnohem lepší (viz To strašný kouzlo podzimu), co se erotiky týče, je to spíše anti-sexy, a ten mysteriózní rozměr je potlačen tím, že hlavní záhada je prozrazena už na obálce. Nechápu, proč hlavní nehrdina nezkusil utéct pěšky hned co našel ty Mr. Tvoly v sadu, nebo jestli nejsou klíče v jiných autech - ale v téhle knížce bych tak jako tak logiku nehledala.

5 16.09.2019

Tak v něčem Urban nezklamal - i tuhle knížku je lepší číst s internetem po ruce, abyste si mohli vyhledávat obrázky staveb, pokud je už neznáte. Líbí se mi, jak autor zachycuje svůj dojem z města, jak na něj působí. Jestli se kdy objevím ve Varech, tak se po tom nestvůrném betonovém koši podívám, ale sahat tam fakt nebudu.
I ten příběh je tak do poloviny zajímavý, ale pak se to začíná poněkud táhnout.
A dál se stalo, že se autor snažil překonat asi jednu z nejhorších sexuálních scének který jsem kdy četla, a sice nůžtičkovou scénu ze Santiniho jazyka - a myslím že se mu to sprchovým sexem s prstem v prdeli jedné z aktérek skoro podařilo. Ačkoliv pokud se zde snažil o horor, tak to tak hrozně nedopadlo, v hororu je dobrej.
Pominu, že ten vyšetřovací postup policajtů není zrovna uvěřitelnej, to bych překousla, ale způsob rozlousknutí tetovací šifry (která ani nepomůže k vyřešení případu) mi přijde jak věštění z křišťálové koule.
Do toho neschopní policajti, kteří nejspíš nevědí, k čemu jsou ty jejich kožený pouzdra na opasku.
Závěrečné rozuzlení bylo chaotické, připomínalo mi tu smyšlenou hru Ježko - dáte lidem do rukou nožíky, zavřete je do temné místnosti a kdo na konci bude mět v zádech nejvíc nožíků, tak ten je Ježko. Akorát tady to bylo s injekčníma stříkačkama. Co se týče podezřelých, tak nebylo moc z čeho vybírat. Ten hlavní hrdina mi na začátku přišel v pohodě, ale pak se ukázalo, že je to opovrženíhodný uchrchlaný chcípák, kterýmu se kvůli kouření začne navalovat jen co vyběhne jedno rameno schodů.

5 02.09.2019

Tak tohle byla jízda. Rozjezd byl trochu pomalejší, ne však jako u předchozího dílu - zde k tomu hlavnímu dojde dříve než v polovině. Příběh popisuje 400 let života vědkyně, která je kromě několika svých významných rozhodnutí spíše pozorovatelem než akčním hrdinou, a mezi hibernacemi prožívá krátké epizody během trisolaranské krize a po ní, kdy se zjistí, že Trisolarané byli nepřítelem, proti kterému ještě šlo bojovat. A mezitím posádka lodi Blue Space na svém útěku objeví, že současný vesmír jsou jen smutné zbytky toho někdejšího. Autor hýří nápady a velkou fantazií, které projeví v mnoha scénických popisech, koneckonců to co se tam stane, si mimořádný a velkorysý popis zaslouží, i když je poněkud obtížné si charakter katastrofy představit. Nastává otázka: Co teď budu číst?

5 02.04.2019

Moje první setkání s autorem. Kniha je celkově jiná, než by se z anotace dalo očekávat, především nejde o futuristicky a scénicky vykreslené sci-fi, popisnosti tam moc nenajdete - spíše se tam řeší právní spory konstruktéra a jeho znepřátelených společníků v jeho firmě a jak nakládá s akciema, a jak tohle řeší s pomoci kryogeniky a cestování časem, které se tam objeví trochu jak deus ex machina.
Z mého oboru mě potěšil ten předvídaný 'Autocad' nebo 'Solid', zde ale ve formě samostatného stroje.
SPOILER
Působil na mě pedofilně vztah hlavní postavy a malé Ricky - jedenáctiletá holka se zasnoubí s o dvacet let starším chlápkem, deset let na něj čeká, nechá se zmrazit a pak se hned radostně vezmou, jako wtf?

Můj první pokus o čtení byl kdysi po skvělém Nádraží Perdido, ale vzhledem k očekávání podobně květnatého maximalismu jsem Město nedokázala dočíst, a zpětně se sobě nedivím. Druhý pokus jsem provedla, protože tuto knížku uvedli jako jeden ze zdrojů inspirace autoři Disco Elysia. Ale zatímco v těch dvou zmíněných dílech jsou skvěle charakterizované, velmi skutečné a zábavné postavy, v Městuměstu jsou lidi vcelku bezbarví, skoro u všech nevíte, jak si koho představit a jak popsat jejich osobnost. Což není případ jen lidí - i prostředí se vzpírá jakémukoliv popisu.
Vzhledem k tomu, že autor sám je schopen barvitých popisů ne/lidí a prostředí, vypadá to, že zde zkoušel jeden ze svých mnoha jazykových experimentů - napsat to co nejplošší nebo nejminimalističtější.
Odhaduju, že asi polovina slov v knize jsou názvy těch dvou měst samotných a slovo ''Trans-g''.
Atmosféra knihy je velmi opresivní z důvodu všech těch pravidel a obav, které mají lidé nejspíš jen ve svojí hlavě, a vzhledem k autorově ideologickému založení se docela divím neschopnosti místních nějak víc rebelovat (že to vůbec ty lidi baví takhle žít?). Mám problém tomu uvěřit - i zcela absurdní svět Kolejmoří mi přijde skutečnější.
Chtěla jsem vysvětlení, jak to s těmi dvěma městy vlastně je, co se tam stalo a proč je to takové, ale i přes množství world-buildingu moje největší otázka zodpovězena nebyla.
Top koment: Ludek.n, Hellrampage

4 20.04.2022

Až teď vidím, že autorem je autor Hyperionu - a zdá se, že mně minimalismus prostředí dvou lodí uvězněných v polární pustině oproti nesvázanému vesmíru a mysticismu sedne lépe. Můj pohled na knížku je ale ovlivněný tím, že jsem jako první viděla seriál, a podle mě se jeho autorům podařilo osekat nadbytečnosti (většinu duchařiny), něco (až na to s Crozierovou rukou) změnit k lepšímu, zkrátka z dobré předlohy udělat ještě lepší seriál. Navíc jsem si díky němu mohla pod jmény představit i konkrétní lidi, mimochodem skvěle vybrané.
Co ovšem seriál nezprostředkuje, je ten vleklý pocit beznaděje v těžko představitelných mrazech a s nedostatečným vybavením (a naopak obrovským množstvím zbytečností), kde potom i teploty kolem nuly uvnitř lodě přijdou jako horko.
Velmi mě potěšil odkaz na Masku rudé smrti.
Osobně mě eskymácký ''medvídek'' příliš nezajímal v seriálu ani v knížce, protože, jak ráda říkám, oproti prostě ''jen'' tomu, co dokážou lidi, je břídil, ale zas, 600 stran o tom, jak námořníci dostali kurděje a pak zešíleli z hladu a zkažených konzerv, by se spoustě lidí číst nechtělo.
Asi 10 let po vydání knížky se našly zachovalé vraky obou lodí včetně luxusního porcelánu sira Johna, takže konec se ukázal být jiný.

4 26.08.2021

Ukázalo se přibližně ve třetině, že tohle nedávám.
V reálném světě je bohužel obvyklé, že se lidé v několika generacích jmenují stejně, ale když už někdo píše fikci, tím spíše magický realismus (který mám jindy docela ráda, i když záleží případ od případu), mohl by si realitu upravit i v tomhle ohledu.
Autor sám se možná ve svojí hlavě vyznal, kdo je kdo - ale mně aby na postavách vůbec záleželo, musím vědět, o kom je momentálně řeč. Nepřidává tomu ani představa sto roků nemyté kundy (ne že bych z vlastní zkušenosti věděla, jaký zrovna tohle je), jakou ve mně vzbuzují sexuální scény. Fakt ne.

Zpětně si říkám, že mě obálka měla varovat, ale chtěla jsem Palahniuka přečtenýho komplet, a navíc se říká, nesuď knihu podle obalu a podobný hovadiny. Sice jde o jakoby erotický román, ale pravděpodobně jste něco méně sexy vy ani já už dlouho nečetli.
Je jasné, že jde o parodii, či spíše variaci na 50 odstínů, která je založená na palahniukovsky nemožné biologii, totiž že s pomocí různých tajných sexuálních technik je možno ovládat lidi, zde konkrétně ženy. To sice do určité míry a u určité méně intelektuálně zdatné části populace asi možné je, ale s lidským tělem jde manipulovat jen omezeně, zdravý jedinec neumře na něco jako superorgasmus, bohajeho. Takovéhle premisy už mám dost z jednoho z pokračování Duny, a to jsem ten škvár četla 10 let nazpět. A prosimvás, nanobotí vagina dentata poškozující pánům nádobíčko plazmovým paprskem, WTF?!