Zelený_Drak komentáře u knih

Asi nejzábavnější byla sbírka To na tobě doschne. Možná i proto, že je první. Postupně se mi povídky okoukaly. Znovu bych knihu už nečetla.

3 11.06.2021

Je to velmi dobrá kniha, u které se mi výborně usínalo, ale musím jí sebrat jednu hvězdičku, kvůli tomu, jak strašně je frustrující. Z toho Petra Olsena mohlo docela dobře něco být. Dokonce z něj mohlo být leccos a určitě i značně báječného. Ale on chtěl raději být člověkem, jakým by měl být, i kdyby z něj nikdy nemělo být nic jiného. Což jsem při čtení pravidelně zapomínala a o to víc to bylo frustrující. Obzvlášť tedy pro někoho, kdo mohl být lecčím, ale nestal se ničím a byť dobře vystudoval a měl snad i trochu těch uměleckých talentů, nakonec jen dosti podprůměrně šaškuje v jakémsi směšném zaměstnání. Snáze se mi četlo Znamení věčnosti ("Já pořád chodím v mlze. Jak to, že trvá tak dlouho, než budu čistě umytý?"), kde čtenář pro všechny popsané příhody nezapomíná na to důležité.

3 01.01.2021

A už tu knihu nikdy nechci vidět. Český překlad je podle anglického překladu a navíc mizerný. Samotný text přitom je jen stylisticky kvalitní nekonečné líčení událostí ze života různých postav pocházejících z jednoho měsa. Střídají se zábavné a zcela nudné pasáže a vše je zasazeno do historického kontextu. Kniha mě oslovila svou obálkou i názvem, i když ve výzvě nakonec skončila jako "Kniha dánského autora". K přečtení něčeho mimo mé obvyklé žánry mě přesvědčilo vysoké hodnocení tady na DK, tentokrát jsem se ale velmi spletla. Nemám na rozdíl od siouxe dojem, že by se mi autor snažil natlačit nějakou správnou pravdu, ale jinak s ním souhlasím, pořád jsem čekala na něco "echt" a ono opravdu pořád nic. Dvě hvězdičky, za styl psaní a za práci s postavami, ale chyběl mi v tom příběh.

3 29.12.2020

Po 15 letech znovu přečteno do výzvy (a taky proto, že sérii nemám dočtenou).

"Ti, kteří mohou se mají postarat o ty, kteří nemohou. A někdo musí promluvit i za ty, kteří nemají hlas."

"Veliká lyba!" prohlásil Čestmír znovu.
"No ano, je to velká ryba," přikývla Tonička potěšeně, "ale nejzajímavější na ní je, že velryba není ryba. Je to ve skutečnosti savec, stejně jako kráva!"
Vážně jsi právě něco takového řekla? ozvaly se její Druhé myšlenky, když se k ní obrátily pohledy všech piktmužíků a člun se začal v příboji obracet. To bylo poprvé, kdy Čestmír řekl něco, co se netýkalo sladkostí nebo čůrání, a tys ho opravila?
...
"Velká lyba plyč!" jásal Čestmír.
"Ne, je to savec jako třeba kráva -" řekla Toniččina ústa, než je stačila zarazit.
Piktmužíci na ni stále ještě zírali.
"Já jen, že by to měl pochopit správně," zamumlala rozpačitě a styděla se sama za sebe. "Je to chyba, kterou dělá hodně lidí..."
No, tak z tebe bude někdo, jako je slečna Klíšťová, sdělily jí Druhé myšlenky. Vážně o to stojíš?
"Ano," prohlásil jakýsi hlas a Tonička si uvědomila, že to byl zase její hlas. Pozvedl se v ní vztek. "Ano! Já jsem já! Jsem opatrná a myslím logicky a pečlivě si prohlížím věci, kterým nerozumím! Když slyším, jak lidé používají špatná slova, jsem nedůtklivá! Umím vyrobit tvaroh a sýr. Čtu knihy a umím je přečíst rychle! A vždycky mám v kapse kousek provázku! Takový já jsem člověk!"
Umlkla. Teď na ni užasle zíral dokonce i Čestmír. Zamrkal.
"Veliká vodní kláva plyč..." prohlásil nejistě.
"To je ono! Hodný kluk!" přikývla Tonička. "Až se dostaneme domů, dostaneš jeden bonbon."

"Nikdy jsem neplakala pro babičku Bolavou, protože to nebylo zapotřebí," řekla Tonička. "Mrtví nepotřebují naše slzy. Pláčeme jen kvůli sobě."

3 19.12.2020

Dhampir je dobrá upířina pro mladší čtenáře, která neurazí ani dospělé. Je pravda, že když má člověk načteno, tak musí nutně přemýšlet, zda autoři chtěli vytvořit dvojici ústředních hrdinů podle Geralta a Yennefer nebo jestli jde o jejich alter ega nebo postavy ze hry na hrdiny... Ovšem ani jeden z hrdinů mě neiritoval a pro oba je zjevně připraven vlastní příběh, který bude postupně rozkrýván, i když Magiera zatím hraje první housle. Nejvíc se mi líbil ten začátek a vůbec celá ta myšlenka, toho, jak se tito dva lovci stali lovci. Také záporáci mají aspoň trochu propracované příběhy. Tato celkem obyčejná kniha s dosti ohraným příběhem se proto velmi dobře četla.

Po přečtení druhého dílu ovšem doporučuji nedělat tu chybu, že si ho člověk přečte rovnou po prvním. Základ příběhu je stejný, takže je lepší nejprve trochu pozapomenout jedničku.

3 25.10.2020

Tak třetí díl mě opět bavil skoro stejně jako první. Mně se právě líbilo, že, když budu citovat Maaruska1, "i bez hlavní hrdinky by celý příběh nejspíše dopadl úplně stejně". To hodně podtrhuje tu marnost, bezvýchodnost, která k dystopii patří. Také se mi moc líbilo, jak to probíhalo ve 13. kraji. Ta výměna jedné propagandy za druhou, prezidentka a její plány, závěrečná bitva s Kapitolem, ta záležitost s Prim, i to, co v závěru udělala Katniss. To byl jediný moment svobody, kterého se za celou dobu dočkala.

Bohužel, té knize na konci chybí rozřešení. Klidně bych ubrala z tažení Kapitolem, které mě vůbec nebavilo (Muž říkal: "Uvidíš, že i do třetího dílu naroubuje nějakou verzi arény." Já jsem říkala: "Ale tady to fakt nevypadá, že by se to tam dalo přidat." A kdo měl pravdu? Já ne.), a přidala víc o tom, jak to funguje o těch x let později.

Body navíc za Oběšencův strom a jeho překlad. Koukala jsem i na originální text a překlad mi přijde výstižný. Odchylky slouží primárně k tomu, aby se to i v češtině dalo zpívat, ale na význam prakticky nemají vliv. Obě písně, které se v příběhu objevily, mi přišly v češtině chytlavé. Někdo si s nimi dal práci.

Půjdeš se mnou
ptám se tence
k stromu, na němž v noční chvíli
vraha kdysi oběsili
divné věci se tu děly
divnější než zajdeme-li
k tomu stromu oběšence

Půjdeš se mnou
ptám se tence
k stromu, odkud zarputile
mrtvý volá po své milé
divné věci se tu děly
divnější než zajdeme-li
k tomu stromu oběšence

Půjdeš se mnou
ptám se tence
k stromu, odkud srdcem celým
získat volnost dnes ti velím
divné věci se tu děly
divnější než zajdeme-li
k tomu stromu oběšence

Půjdeš se mnou
ptám se tence
k stromu kalně šedým ránem
kolem krku s režným lanem
divné věci se tu děly
divnější než zajdeme-li
k tomu stromu oběšence

3 05.07.2020

Romantický fantasy příběh pro dívky do 15 let. Ve vyšším věku snad jedině v případě, že člověk dosud skoro nic nečetl a teprve začíná s fantasy. Laural tu třeba v roce 2014 napsala do komentáře opak. Ale Laural, (taky bez urážky) nepleteme se :) Přečtěte si knihu znovu až vám bude 2x tolik, co tehdy. Potom si povíme, jestli je kniha pro mladší věkové kategorie nebo ne.

Nechci knize vyčítat příliš nápadné inspirace, protože i když ten Hvězdný prach tam třeba vidím jako úplně jasný, nemusí to být pravda. To takové Dračí oči od Havlíčkové jsou čistá vykrádačka všeho možného. Vedle nich všechny případné nedostatečně maskované inspirace v tomto díle blednou.

Hanulenka9595 už to tu nakousla a já s ní musím souhlasit, připomíná to člověku dobu, kdy mu bylo 13 a psal knížku. Rozcházíme se ale v závěru, ten můj se shoduje spíš s tím toni-azovým. Tu knížku totiž podle mě rozhodně nikdy neměla autorka nikoho nechat oficiálně vydat. Protože má svoje kouzlo, ale dala by se používat jako ilustrativní příručka začátečnických chyb. Jako třeba:
1. Kiara je pubertální alter ego autorky. Je to evidentní i z ilustrací. Ovšem překvapuje mě, že zvládla Kiaru prodat publiku jako "obyčejnou", mně tedy z popisu přišlo, že má být nadprůměrně hezká, inteligentní i šikovná (což ale asi bude i autorka, minimálně to první rozhodně je).
2. Začátek je velmi okaté a málo záživné seznámení s reáliemi. Většina by se dala rozdělit na začátky jiných kapitol, kde s nimi bude dále pracováno. Nebo i zasunout do děje jako myšlenky a vzpomínky hrdinky.
3. Charaktery se chovají nepřiměřeně. Nevěřím jim.
4. Charaktery postrádají hlubší vrstvy.
5. Při popisu používání slov, která dávají jasně najevo, že autorka sama neví, jak to má vlastně vypadat.
6. Dialogy, které často působí jako kdyby se dítě snažilo dát dohromady, co by asi v té a té situaci dospělí řekli.
7. Velký prostor pro banální rozhovory a události, které ani nepřibližují hrdiny ani nemají vliv na děj.
8. Důležité údálosti se často odehrávají ve zkratce.
9. Kiara s Lyrazem prožívá milostné peripetie asi odpovídající Kiařině věku, ale rozhodně ne Lyrazovu a ne edukativní. Zkušenější autorka by nedala páru s tímto věkovým rozdílem do knihy pro mladé dívky první polibek, který sice možná vypadá na papíře romanticky, ale většině dospělých žen by u něj měla blikat červená kontrolka. A taky nevím, jestli je dobrý vzor pro mládež to, jak Kiara nikomu neříká, kde a s kým se schází.

Zkrátka toto patří spíš na blog nebo na Wattpad a určitě to neměla být první kniha, kterou jsem od Terezy Janišové přečetla, protože mě hodně odradila od dalších děl autorky. I pro to, že pro mě je to příliš růžová fantasy (růžová knihovna jako lehčí verze červené). Rozhodně bych ale od četby neodrazovala cílovou skupinu. I z komentářů je vidět, že ji příběh i zpracování oslovuje. Kdyby z toho tolik nekřičela prvotina napsaná v nácti a autorka byla vypsanější, zasloužilo by si to jako kniha pro větší děti a začínající puberťačky o hvězdičku víc.

3 02.07.2020

(SPOILER) Všech pět knih ságy vytváří dle mého mínění jediný román. Proto je také hodnotím a komentuji dohromady. Navíc tedy přivírám oko nad nedostatky a hodnotím tak, jako bych hodnotila, kdybych se k Zaklínači dostala mezi 13 a 15 lety. To by se asi zařadila svou oblibou někam k Harrymu Potterovi. Celkový dojem mi asi nejvíc kazí to, že jsem příběh zkonzumovala příliš rychle. Přesto jsemsi román užila stejně jako povídky, akorát na pointu jsem čekala déle než u povídek. Sapkowskiho humor je toho druhu, který mě asi neomrzí nikdy, i když mě ani nedostává tak jako humor Pratchettův. K sáze se určitě ještě ráda vrátím. Jsem přesvědčená, že tentokrát mi utekly některé drobnosti, které bych byla ocenila, kdybych si jich všimla.

Krev elfů mi vedle všech neduživých západních současných knih, kde probíhá výcvik dívky na bojovnici učarovala. Konečně kniha, jejíž autor ví, že ženy menstruují. A žádý zázrak s křidélky, který v reklamě perfektně saje jakousi modrou tekutinu, nezajistí, že budou mít pocit sucha a bezpečí i v bílých kalhotách. Nevyčítala bych Triss, že udělala kvůli Cirině menstruaci z Geralta a ostatních zaklínačů zbytečně pitomce, jako některé čtenářky. Autor je ročník 1948, tipla bych si, že čerpal ze života. I v roce 2020 se jistě najdou muži poněkud posedlí sportovním výkonem, do kterého tlačí své potomky, aniž by si všimli, že tělo jejich potomka má zrovna na práci důlležitější věci než překonat výsledek. Věřím, že kdyby zaklínači neměli takové pochopení, jaké předvedli, Triss měla v rukávu ještě uřknutí v podobě zvracení, omdlévání a několika hodin křečí. Část, kdy se Ciri učí magii od Yennefer je také skvělá. Jediný problém Krve elfů je, že se odehrává v příliš krátkém čase. Ciri se příliš rychle naučila příliš mnoho.

Čas opovržení je velmi důležitý z hlediska rozvoje příběhu. Nilfgaard, Veverky, Thanedd... všehno do sebe zapadá. Nepamatuji si ale, kde "díl" končí. Jeho konec mi úplně splynul se začátkem Křtu ohněm. Ve Křtu ohněm přišly asi první části, které mě nebavily. Hodně čtenářů si stěžuje na Geralta a jeho společníky, mě ovšem od čtení odrazovali spíše Potkani. Za celou dobu jsem nepochopila, proč se od nich Ciri při první příležitosti neodtrhla a nevyrazila na Kaer Morhen. Možná to bylo vysvětleno a zrovna jsem nedávala pozor, nebo mi to nepřišlo dost věrohodné a nezapamatovala jsem si to. Každopádně mi toto období v jejím příběhu sedělo nejméně. Zato Regis ex machina byl pro mě vítaným přírůstkem do příběhu. Trpaslíci mě taky neomrzeli. A Geralt z Rivie jako Geralt z Rivie byl super.

Věž vlaštovky vybočuje stylem, kterým Ciri vypráví svůj příběh. Právě tento prvek jsem si v této části velmi užila. Také příběh Yennefer mě bavil. Ovšem Geraltova pauza v Toussaintu mi přišla zbytečně dlouhá. Stačilo by, kdyby se celá odbočka točila kolem Marigolda. A Leo Bonnhart je děsivý, ale mám pocit, že Ciri o něm prozrazuje příliš málo. Kdejakou náhodnou hrůzu války autor neváhal vylíčit, ale tohle poodkrývá jen zlehka. Pozdější scény s Bonhartem v Paní jezera, pak vyvolávají otázky.

V Paní jezera se mi nejvíc líbila část s elfy. Nejen, že to byl vlastně klasický elfí příběh o průchodu do země vil ostrovního typu. Sapkowski dokázal naservírovat v jedné knize elfy i jednorožce, aniž by to byl kýč, což je něco, o čem jsem něvěřila, že to někdy uvidím. Také jeho celkové vykreslení elfů mi přišlo velmi zdařilé. A Cirina nervozita snad zodpovídá některé otázky, i když mně osobně tyto odpovědi přišly nepravděpodobné. Jak už někdo v komentářích poznamenal, nejodpornější část dílu je scéna s lesním dědou. Takové obyčejné, očekávané a neuvěřitelně průhledné... a stejně. Brr. Závěrečná bitva mě sama o sobě příliš neoslnila, ale odhalení na závěr bylo skvělé a vystřelilo pro mě ságu zpátky do hvězdných výšin (ze kterých, nebudeme si nic předstírat, v předchozích dílech už přeci jen pomalu padala). A najednou je tu konec.

A vlastně pořád nikdo neví, co je Ciri zač, co je jejím osudem a jak se naplní nebo nenaplní věštba. Na konci je tedy i trochu zklamání. Tohle bylo ono? To bylo velké finále? To už nemá víc kapitol? Jakto?

3 14.06.2020

Myslím, že přes první polovinu knihy mě dostala jen skutečnost, že jsem Řbitov zvířátek poslouchala jako audioknihu. Nakonec dávám tři hvězdičky za řemeslně dobře odvedenou práci s postavami (které mi ovšem byly úplně ukradené, takže jsem se musela trochu nutit do objektivity). Ale ta jednoduchá zápletka... Rodina se dvěma dětmi a koucourem, žena má dávné trauma ze smrti, muž je racionální doktor, mladší z dětí se akorát učí chodit. Nesmyslně rušná silnice. Starý indiánský hřbitova za humny. Sousedi naproti jsou staří starousedlíci, aby mohli vše kolem hřbitova nově přistěhovaným vysvětlit. A jmenuje se to Řbitov zvířátek. Ve chvíli, kdy člověk ví tohle, ví i co se bude dít a jak to dopadne, což teda značně snižuje napětí.

3 02.05.2020

Příběh plynule pokračuje. Zhltla jsem stejně rychle jako předchozí díl. Jak už psali jiní, je dobře, že 3. díl skončil tak, jak skončil. Jako naprostý neznalec lodí a výhod a nevýhod různých zbraní jsem si závěrečnou bitvu dost užila (možná, že znalci by v ní našli víc děr než jen ty od Drtiče). Starosti mi ale dělala ta divoká soutěska. Z toho, co jsem pochopila v jednom z pozdějších dílů, bych řekla, že Dan je řeka s více rameny a Volavky musely na cestě do Raguzy přeplout z jednoho do druhého. Není přece možné, aby řeka tekla z moře do moře.

3 14.10.2019

Pro mě spolu se Zrádcovým měsícem nejlepší z celé série. Vlastně je to příběh, na který jsem od Zrádcova měsíce čekala. Detektivní zápletka je zábavná a hrdinové se tentokrát většinu času chovají tak, jak odpovídá jejich charakterům. Autorka recykluje nepřítele, ale do očí bijící je to až v závěru. Kromě toho, že nesmyslně zdůrazňuje, že tohle hrdinové už někdy dělali, tak taky zapomíná, že tenkrát do rozhodujícího souboje nepatřil Micum, ale Beka. Zase jsem ale spokojená s tím úplným závěrem, už jsem na něj dlouho čekala.

Celkově mě tenhle díl hodně bavil, i když byl od objevu rovin zbytečně natažený. Toho běhání tam a zpátky bylo opravdu až příliš. Hrdinové se opět plácali kolem věcí, které čtenáře napadly hned (jako jak je to s tou podobou a odkud se bere opravdové jídlo). Jiné ovšem řeší až překvapivě svižně (pečeť). Hodně se mi líbilo vše kolem pečetí. Jakkoliv byli ale staří čarodějové mocní, neměli ještě znalosti potřebné ke zničení nepřítele – nemohli mít, vždyť byl první svého druhu a oni byli prvními přemožiteli. Druhá a třetí Öreska během následujících staletí shromáždily více informací.

Iritující je, že Thero v poslední části opravdu ani nepošle do domu Öresky zprávu, aby se ostatní mohli připravit na případné selhání akce. Je potřeba vzít v potaz, že Thero během série sice roztál i zmoudřel, ale pořád je ještě dost mladý a velmi přesvědčený o svých schopnostech nebo alespoň o tom, že předčí zbytek z třetí Öresky. A že skalští čarodějové slábnou víme také už dlouho. Přesto mi přijde, že třetí Öreska dostává v průběhu série málo prostoru a prakticky nikde se s ní nepočítá. Asi jsem nečekala, že by se z Thera stal někdo úplně jiný, ale že návrh povolat více čarodějů nepadl ani od nikoho jiného je zarážející. Nejde přece zrovna o běžnou špionáž.

K rolím žen v sérii: Bohem vyvolené královny plní ve Skale stejnou funkci, jako jinde bohem vyvolení králové. Princ Korathan si přitom nemůže stěžovat, že by jako mužský člen královské linie byl odstrčný do pozadí a odstříhnut od moci – naopak, je regentem více než jedné královny. Ženy v armádě také nejsou nic zas tak výstředního a za každou cenu feministického. Děvčata, která narukovala v SSSR za 2. světové války by o tom mohla vyprávět (a taky vyprávěla v dokumentární knize Válka nemá ženskou tvář). Skalští muži v armádě nejsou nijak znevýhodnění. Kliina drysiánka Yala se zase dá vysvětlit tím, že lidé někdy upřednostňují doktory stejného pohlaví. Jako princezně jí při obklopování se ženami vznikají i menší starosti s tím, aby se náhodou nevhodně nezamilovala (aspoň než potkala Thera). Hlavní Dalnův kněz a nejslavnější drysián (významný i v některých příbězích) je muž. Nejvíc mě překvapila plenimarská doktorka Kordira. Plenimar ani urozeným ženám neposkytuje mnoho svobod – do teď to vypadalo, že smějí být buď manželky nebo nekromantky (ideálně dyrmagnos), nic jiného. To jediné mi přišlo, že autorka bez vysvětlení přestřelila. Nekromantka, to naopak zní jako tradiční ženská role. Zlá čarodějnice uctívající ďábla. Krásná žena, ve které se skrývá odporná stvůra, jež vysává z mužů (žen i dětí) životní sílu a krmí se jí. Nebo rovnou odporná stvůra činící totéž. Ta, kterou musí porazit boží bojovníci – muži. Velmi klasické. Kdo četl starší upírské příběhy nebo nějakou tu mytologii, ví.

K dalším příběhům Nočních běžců se ráda vrátím, pokud ještě budou, i když příběh o Tamír Veliké u mě nepřekonaly. Zrovna tak si ale ochotně přečtu cokoliv jiného, co autorka napíše, v naději, že kvalita bude srovnatelná s Tamír.

3 23.03.2019

U Poslední bitvy mi vůbec nevadil úplný konec (který jsem bohužel uhodla hned, jak Eustace a Jill vyprávěli, jak se objevili v Narnii) a ani předkonec (řečeno slovy profesora: "Vždyť je to všechno v Platónovi. Všechno je to v Platónovi."). Ani "poslední soud" a ani skutečnost, že je celý děj o víře. Naopak mi mnoho věcí přišlo skutečně výstižných (falešný prorok, manipulace, vše jen o penězích, trpaslíci pro trpaslíky, dekadence...) a pravdivých. Bohužel mě to prostě jen docela obyčejně nebavilo od chvíle, kdy jsem uhodla konec. Vlastně mi i šlo na nervy, jak se kdekdo choval hloupě (i když to bylo velmi realistické). Zároveň mi přijde, že dítěti (zvlášť dnešnímu českému naboženství neznalému dítěti) se příběh sice líbit může, ale jen těžko porozumí jeho metaforám. Že už je to zkrátka kniha pro starší a přitom je dětská.

3 18.07.2018

Tak jsem tedy asi některé díly někdy v 6 nebo 7 letech opravdu přečetla, protože část se sovami mi byla víc než jen povědomá a jestli ještě jiný autor knih pro děti nemá podobný soví sněm ve věži, tak to muselo být tohle. Stříbrná židle se mi celkem líbila. To, jak se Eustace a Edmund podobají a jak Lewis křísí stále stejnou zápletku o vládě nebo možné vládě jiného než právoplatného krále Narnie, knize z pohledu dospělého trochu ubírá, ale z pohledu autora píšícího pro děti lze chápat jako žádoucí ukázat několikrát v drobných obměnách totéž. Zvlášť když sleduje jako cíl morální poučení. Oceňuji, že dívčí hrdinky jsou každá jiná. Polly, Zuzana, Lucinka a Jill jsou v rámci malého prostoru příběhů dostatečně odlišitelné charaktery, a tak je aspoň vidět, že podobnosti mezi jinými postavami jsou záměrné a nevznikly proto, že autor prostě zvládá jen omezený repertoár charakterů. A to je něco, co se nedá po přečtení jedné série říct o každém.

Moc neposuzuji styl, protože jsem knihu poslouchala jako audio, a tam ty stylistické perličky i nedostatky snáz proklouznou, ale mám i tak drobnou poznámku pro D.V.Spudila: U Lev, čarodějnice a skříň jsem se dívala do originálu, protože mě u jedné části zajímalo, zda je to špatně napsané nebo špatně přeložené a byla to ta první možnost, takže bych pro jednou vzala překladatele na milost a předpokládala, že to tak nejspíš spáchal sám autor.

3 18.07.2018

Z prvního dílu Narnie mám velmi ráda ten začátek. Skříň, rozhovor s faunem Tumnusem, první objevení čarodějnice, atd. Za to o hvězdu (nebo možná i dvě) víc. Jinak mě ten příběh přijde zatím nejhorší ze série (ještě mě čekají 3 díly). Souhlasím s Alex.rrr – Santa (původně Father Christmas) se tam vůbec nehodí, nemá to žádnou logiku. A jeho "Bitvy jsou nehezké, když v nich bojují ženy." je strašně nešťastná formulace (je i v originále, nejde o nedostatek překladu). To jako, že ostatní bitvy jsou nádherné? Ačkoliv to Lewis myslel asi dobře (je jasné, že se k nějaké bitvě schyluje, tak aspoň volí to, co považuje za menší zlo) a byl vlastně ve své době pokrokový, když dal dívkám do rukou zbraně k obraně, tahle formulace mu ujela. Petrův první souboj a vůbec všechny bojové části jsou dost špatné (což ale cílová skupina snadno přehlédne). Ještě mě štvali třeba bobři jedící ryby. Bobr ryby (ani šunky) nežere a ostatní mluvící zvířata u Lewise jedí převážně svou původní potravu. Nechápu, proč je bobr výjimkou. Vlci, co neumí stopovat po čichu, mi také neučarovali. Konec je opravdu zvláštní a má smysl až při čtení dalších dílů, ale zase člověk může přimhouřit oko, když si uvědomí, že jde o britského autora, který (třeba i bezděčně) těží z příběhů o "kouzelné zemi", kde čas plyne jinak a takovýto návrat je pro ně jedno z typických zakončení. Nebýt toho začátku, který jsem viděla asi ve dvou zpracováních v televizi a který na mě zapůsobil, kniha by se mi asi nelíbila.

3 25.06.2018

Příběh o zbroji, která chtěla být kompletní. O ničem jiném to není, ale postavy jsou na to, že je psal Knaak, docela uvěřitelné. A není tam žádná dokonale zbytečná a navrch zpackaná romantická linka jako v knihách ze série DragonRealm. Asi poprvé jsem Knaakovým postavám věřila vzájemné sympatie.

Jedna hvězdička za svět Diabla, jedna abych nějak odlišila, že se to Knaakovi povedlo víc než DragonRealm. Dobře se mi to četlo, ale není to kniha, která by ve mně zanechala nějaký dlouhodobější dojem. Podruhé bych knihu číst nechtěla a od čtení dalších dílů mě trochu odrazují názory, že Dědictví krve je jedna z těch lepších knih ze série.

3 25.08.2017

(SPOILER) ČÁST 1 ZE 2

*** Tithe (Daň peklu) ***
Dnes je problém najít slušnou fantasy novelu, protože právě třeba američtí autoři jsou placeni podle rozsahu a tak píší spíše romány. V kategorii fantasy novela je pro mě Daň peklu asi naprostý favorit. Přes pomalejší rozjezd má dobrou atmosféru, děj má hlavu a patu a autorka se nebojí zabíjet postavy, aby ukázala, jak nebezpeční férijové jsou. Protože se nejedná o román, lze knize odpustit, že nejde do hloubky a mnoho jenom naznačuje. Očekávám ale, že některé otazníky budou zodpovězeny v dalších dílech trilogie.

--- SPOILER ---
Například Roiben je zjevně celkem inteligentní a i když se zrovna hněval na Kaye, protože se cítil podvedený, zůstalo mu dost mozku na to, aby si z útržků informací dal dohromady, že něco nehraje. Pokud někdo nechápe, že byl nejdřív zamilovaný a až pak naštvaný a že to spolu s tím, že mu něco nesedělo, vysvětluje, proč se přes svoje rozhořčení tak rychle přenesl, tak by asi měl přejít na romány, ty bývají názornější.
--- konec spoileru ---

Překlad Tithe:
Po letech jsem knihu začala podruhé číst česky, ale občas mi něco nesedlo s tušením, že autorka za to nemůže. Tak jsem otevřela originál a koukám, že "kelpie" = vodní kůň (překladatelka asi neví, co je to kelpie, protože kelpie podobu koně preferuje, ale může vypadat i jako člověk a je to vlastně vodník nebo možná častěji vodnice), "Unseelie Court" = dvůr Proklatých, "feary" = Kouzelní, elf, "Tithe" = Pekelná daň, Daň peklu, "Seelie Court" = dvůr Požehnaných, "redcap" = skřet (nedostatečné)... Něco sedí lépe, něco hůře, ale hlavně se ukázalo, že v překladu je ubráno na vulgaritě. "You slut." ("Ty couro.") přeloženo jako "Jseš cvok." je prostě významově úplně mimo. Jedná se o reakci na to, že Kaye je, vzhledem k tomu, že ve městě nezůstane dlouho, jedno, jestli objekt jejího zájmu má auto, hlavně, že ji přitahuje. Ale zase překladu musím přiznat, že obecně vzato se nevyhýbá ani "horším" slovům. Někdy dokonce překlad vyznívá ostřeji než originál (udělat "Kde vězíš?" z "Where are you?" bez toho, aby tam byl nějaký komentář o podrážděnosti tazatelky, mi příjde přehnané). Co nechápu je překlad "knuckle" jako "kotník". A je to tak přeloženo i ve slovnících "kotník na prstu", ale myslím si, že to je nějaký nesmysl, který jednou někdo vymyslel a od té doby se to veze, protože v překladech už jsem to viděla mockrát. Čeština prostě nemá kotníky na prstech, ale na nohou. Zmiňovaným kloubům, které bolí, když člověk do něčeho praští pěstí, se říká překvapivě klouby prstů (že jsou myšleny ty nejblíž dlani, si domyslí každý, kdo někdy do něčeho praštil). Tímto vyzývám čtenáře z jiných lokalit, aby mi poslali zprávu, pokud se u nich lokálně těmto kloubům říká kotníky. Děkuji.
Celkově je překlad poctivější než mnohé dnešní překlady, ale k tomu, abych ho opravdu chválila chybí poznámky pod čarou, jako dělá Jan Kantůrek. Pak by řeba kelpie by mohla zůstat kelpie (i když kdyby se jí celou dobu říkalo jen vodník, bylo by to také dobré) a redcap by mohl být "červenočepičník", "červený čepeček", "rudá čapka" nebo (pro jednoduchou asociaci) třeba i "karkulín" a pro českého čtenáře by to díky poznámce bylo srozumitelné a nevytratila by se rozmanitost originálu.

--- SPOILER ---
Rath Roiben Rye x Ashallyn'darkmyr Tallyn (Iron Fey)
Oba hrdinové mají mnoho společného. Milují ženu, kterou nemohou mít (i když z odlišných důvodů), takže se k hlavní hrdince z počátku chovají odtažitě. Jsou ve skutečnosti čestní a laskaví, i když udělali mnoho špatných věcí. Zde je větší zloduch Ash, protože mu trvalo stovky let, než začal litovat svých činů, kdežto Roiben jich litoval už předem. Oba jsou vyvrženci, kteří nikam pořádně nepatří a udělají, co je potřeba. Ash je větší romantik, ale Roibenovi zase netrvá tak dlouho si připustit, že je zamilovaný. Jde myslím o stejný typ postavy "ne zas tak temného prince", takže fanynky jednoho by určitě měly dát šanci i druhému.

Dvůr Prokletých x Tir Na Nog (Iron Fey)
V tomto srovnání jednoznačně vede temný dvůr od Holly Black. Bez velkého slibování na pár stránkách ukázal (bez detailů nevhodných pro slabší povahy) vše, co Tir Na Nog nikdy (a to na to měl stovky stran a hodně se o tom namluvilo). Jistou zásluhu na tom mají i Naphamael a Corny. Myslím, že to byl jeden z hlavních důvodů, proč Corny v příběhu vůbec byl. Bylo ho potřeba, aby autorka mohla ukázat, jak férijská šlechta působí na smrtelníky.
--- konec spoileru ---

*** Valiant (Statečná) ***
(obsahuje malé spoilery)
Valiant má na rozdíl od Tithe pořádný rozjezd už v první kapitole. Hlavní hrdinkou je Valerie. Podobně jako Kaye má i Valerie problémy v rodině, ale trochu jiné povahy, jak se právě hned na začátku ukáže. V zápětí začíná šilená jízda a od potulky se brzy dostáváme k existenci férijů a užívání magické drogy Nikdyvíc. Děj se odehrává v New Yorku, kde férijové umírají v důsledku přílišného obklopení železem... a proto, že je někdo úmyslně tráví! A Val se k tomu přimotá...

Je to úplně jiné než "Tithe" a přitom napsané stejným stylem. Jen snad o něco čtivější díky rychlému rozjezdu, proto dávám 5*. Charakter Val je podle mě dobře vykreslený, přesto by porozumění jejím motivacím mohlo dělat mnoha čtenářům problémy. Autorka mohla víc rozepsat ty erotické scény, ale i v krátkém podání měly kýženou atmosféru ubohosti, takže ani to jí nemohu vyčítat.

Kaye se ve druhém díle vyskytuje jen jako bezejmenná férijka po králově boku, ale od Roibena se čtenář ke konci dočká i pár slov. Roibenovy fanynky asi zklame, že je zde jen jako vedlejší postava s minimálním prostorem. Hlavní mužskou postavou je v tomto díle Ravus. Polovinu knihy jsem si myslela, že to tentokrát bude bez milostné zápletky. A to jsem se pletla. Trolové ještě nikdy nebyli tak sexy.

3 29.07.2016

Hvězdička za stylistiku a druhá za vylíčení charakteru hlavního hrdiny, ale čekala jsem něco jiného. Myslela jsem, že půjde o proměnu normálního člověka v kriminálníka v důsledku neviditelnosti. Ale Griffin je od začátku magor, takže pokud už vás nudí viditelní magoři, můžete si přečíst Neviditelného. Je to dobře napsaná nesympatická hlavní postava, jejíž hodnoty a morálka mohou jistě vést k diskusím o "dobrých vynálezech ve špatných rukou".

Chápu, že někdo dá tři hvězdičky (v jiném období bych je možná dala taky), ale nechápu, co tak nadchlo ty, kteří hodnotili čtyřmi nebo pěti. Asi mám nějakou čtenářskou únavu. Mě to moc nebavilo a znova bych si to nepřečetla.

Vydání z roku 1990 obsahuje dost překlepů, vzhledem k tomu, že překlad je z 57., zajímalo by mě, jestli to v tiskárně blbě nasázeli, nebo jestli ty překlepy přežívají už od prvního vydání tohoto překladu.

3 06.03.2016

Tak nebyla to špatná kniha. A nebyla to dobrá kniha. Překladatel vyčerpal všechnu svou představivost, aby The Summoner přeložil jako Mystik. Je to Vyvolávač, ne? Chápu, že Vyvolávač moc nezní, ale třeba Převaděč by podle mě bylo informativnější. Nevím ale, zda je v originále dál používáno summoner nebo mystic (pak by ta volba byla srozumitelná). A po překladateli si to zjevně nikdo nepřečetl, protože chyb je tam jak naseto.

Postavy jsou totálně černobílé. A děj je předvídatelný takovým tím dračákovým způsobem. Největší problém této knihy je v tom, že ji čtou dospělí. Myslím, že je spíš pro mladší čtenáře. Tak 10 až 14 let? Nebo pro ty, co ještě takových příběhů nepřečetli několik.

Hvězdička za duchy a za vayash moru. A za nedobrou/nešpatnou knihu celkem.

V knize vidím velký nevyužitý potenciál. Je tam zajímavé náboženství (podezřele dračákového druhu), zajímavé pojetí upírů a duchové. Ale autorka se ničemu z toho nevěnuje hlouběji a nepouští se do možností, které ta témata nabízejí. Drží se prostě té hlavní nenápadité linky a píše průměrně, takže výsledek je spíš mírně podprůměrný.

A určitě jsem měla nějaké připomínky k chybám, kdy mi některé části děje nepřipadaly dost obhájené, ale nepoznamenala jsem si to a už jsem úspěšně zapomněla o co šlo.

--- SPOILER ---
Kromě toho, jak jsou postavy černobílé, je to také párovací klasika. Princ a princezna se do sebe zamilují. I když má princezna zrovna na výběr z několika chlapů v družině, kteří by se jí mohli zamlouvat, stejně si vybere prince (jen šťastně až na věky je zatím v nedohlednu). A když to mezi nějakými postavami zajiskří, zamilování je jisté. Nikdo neřekne: "No, já nevím. On/ona se mi ve skutečnosti nelíbí." Nebo ne tak, aby tomu čtenář věřil. Není to vyloženě špatně, ale přispívá to k celkové předvídatelnosti.

3 18.01.2016

Kniha o tom, jak chtíč spolu s nedostatkem morální síly a smyslu pro povinnost, mohou zničit hříšníka, jakož i všechny, kteří mu v hřešení nebránili. Každý charakter, je velmi realistický (tedy je podle mne Balzac dobrým představitelem francouzského realismu), byť poněkud jednostranně založený. To ovšem není problém, vezmeme-li v potaz, že je zde v každém zvýrazněna především jeho hlavní hnací síla a i přes podobné rysy různých charakterů čtenář shledává každého jiným.

Na "Sestřenici Bětě", jsou dobře znatelné chyby, kterých se dopouštějí kladné charaktery. Například Hulot syn, v domnění, že se jedná o akt úcty, stále platí za otce další a další dluhy, jakoby neviděl, že takováto beztrestnost je jen ke škodě, neboť nevede ke vzniku potřeby změny u člověka bez svědomí. Na druhou stranu, můžeme vidět i oběti, které jsou dnes již vzácné. Kolik žen by dokázalo to, co nakonec dokázala hraběnka Steinbocková?

Bohužel, pro dnešního čtenáře je trochu náročné vžít se do ekonomiky tehdejší Francie. Osobně mám problém představit si, jak fungovaly všechny ty penze, důchody a výnosy. Zřejmě proto, že když uložíte peníze do banky dnes, výnos očekávat nelze. Také si těžko umím představit, že lze být milenkou několika mužů a takto je balamutit, jako tomu činí paní Marneffová. Přesto se mi zdá pravděpodobné, že takové sebestředné a zlomyslné ženy jsou. A bezpochyby jsou sestřenice Běty.

3 03.10.2015

Přečetla jsem v originále. Mám ráda Jurajovu bohatou slovní zásobu, za kterou hodnotím určitě o hvězdičku výš. Vadily mi drobné chyby, které působily dojmem, jakoby to před vydáním nikdo kromě autora nečetl ("sa sloveso sa" místo "sa sloveso a" a podobně... takové chyby, kterých si všimne i ten, kdo neumí slovensky - tedy já). Také mě zaujalo, že si autor plete potkany a krysy. Čierny Rogan prakticky neměl šanci na potkany narazit (mluvíme tu o střední Evropě počátku 9. století, potkani dorazili z Asie v 18. století). Asi Jurajovi napíšu někam na web a zeptám se jestli "krysa - potkan" není ve vztahu k rozdílům mezi češtinou a slovenštinou něco jako "zelí - kapusta". Celkově mi ale připadá naprosto nepochopitelné, že slovenský autor vychází primárně česky a až když kniha vydělá, výjde slovensky. Připadá mi to fakt praštěné.

Čierný Rogan u mě patří k oblíbeným Jurajovým hrdinům, určitě si chci přečíst všechny díly, ale štve mě, že se nedají v knihovně půjčit v originále.

3 15.07.2015