Zelený_Drak komentáře u knih

(SPOILER) Z dvojice Barva kouzel a Lehké fantastično dávám přednost Lehkému fantastičnu. Tady už se to od parodie konkrétních děl posouvá blíž k parodii univerzálních kýčů a Zeměplocha, která snad původně ani neměla být ničím víc než hrací deskou pro pár ne zrovna úplně nadčasových humoresek z Barvy kouzel, ožívá vlastním životem.

Poprvé jsem Lehké fantastično četla asi ještě ve 12 letech, protože když jsem ho teď ve 30 četla potřetí, viděla jsem, že tam je řada momentů, které byly významné pro můj vývoj.

*
„Oh. Myslíš, že bychom tady v lese našli něco k jídlu?“
„Jasně,“ odpověděl trpce čaroděj. „Nás.“
„Měl bych tady pár žaludů, pokud byste na ně měli chuť,“ nabízel vstřícně strom, pod kterým seděli.
Chvilku panovalo vlhké ticho.
„Hele, Mrakoplaši, ten strom řekl, že…“
„Stromy neumí mluvit,“ osopil se na něj Mrakoplaš. „To by sis měl zapsat za uši!“
„Ale vždyť jsi to musel slyšet sám, jak…“
Mrakoplaš si těžce povzdechl. „Podívej,“ řekl nakonec, „je to všechno otázka jednoduché biologie a botaniky, ne? Když chceš mluvit, potřebuješ k tomu výbavu, jako plíce a rty a –“
„Hlasivky,“ napovídal strom.
„Jo, ty taky,“ přikývl Mrakoplaš. Potom umlkl a upřel zachmuřený pohled do deště.
*
„Mohl bys nám alespoň říci, kde je Mrakoplaš teď?“
Smrť pokrčil rameny. Měl figuru přesně pro taková gesta.
V PRALESÍCH SKUNDU, POSMĚRNĚ OD HOR BERANÍCH HLAV.
„Co tam dělá?“
LITUJE SE.
*
Byl to také jediný prales v celém vesmíru, který se jmenoval – pochopitelně v jazyce domorodců – „Tvůj prst, ty pitomče“, jak zněl přesný překlad slova Skund.
Důvod této zvláštnosti je až k politování jednoduchý. Když první cestovatelé z teplých zemí kolem Kruhového moře dorazili do místních chladných oblastí, začali vyplňovat bílá místa na svých mapách. Dělali to prostě tak, že chytili nejbližšího domorodce, ukázali mu nějaký vzdálený orientační bod, mluvili na něj hlasitě a pomalu a zapsali si do mapy, co jim ten užaslý člověk řekl. Proto se do celých generací atlasů nesmrtelně zapsala taková jména jako „Hora, nevidíš?“, „Já nevím“, „Cože?“ a samozřejmě i „Tvůj prst, ty pitomče“.
*
„Jasně,“ začal nejmladší z nich, „ale kdo to na nás pořád mluví? Říká se, že je tenhle les kouzelný, plný skřetů a vlků a…“
„Stromů.“ Hlas, který se ozval odněkud z neproniknutelné temnoty, bychom mohli popsat jako dřevěný.
„Jo, to taky,“ přikývl nejmladší čaroděj. Zatáhl ze špačka své cigarety a otřásl se.
Vedoucí skupiny vyhlédl zpoza kamene a pozoroval chaloupku.
„Tak dobrá,“ rozhodl se nakonec a začal potichu vyklepávat dýmku o podpatek sedmimílových bot, který v protestu zavrzal. „Vlítneme tam, seberem je a pryč, jasný?“
„Víš určitě, že jsou tam jenom lidi?“ zeptal se nervózně nejmladší mág.
„Jasně,“ zavrčel vůdce. „Co sis myslel? Že jsou tam medvědi?“
„Mohla by tam být taky nějaká obluda. Tohle je přesně takový les, kde by mohly žít obludy.“
„A stromy,“ ozval se přátelský hlas odněkud shora.
„Jo, to taky,“ přikývl bezmyšlenkovitě soustředěný vedoucí.
*
„Zatím nejsme schopni najít Mrakoplaše,“ uvažoval nahlas, „a když nenajdeme Mrakoplaše, nenajdeme ani osmé Oktávovo Zaklínadlo. Jenže věřím, že k tomu, abychom odvrátili nadcházející katastrofu, je třeba přečíst všechna Oktávova zaklínadla – proč by ho tady jinak Stvořitel nechal?“
„Možná, že byl jenom sklerotický,“ nadhodil opatrně astrolog.
*
Uvědomil si, že najednou zoufale zatoužil po páchnoucích zakouřených ulicích Ankh-Morporku, který byl vždycky na jaře nejkrásnější. Chtěl vidět hladinu řeky Ankh, pokrytou silnou vrstvou špíny a duhovými světélky mastných skvrn, a slyšet písně ptáků, nebo alespoň jejich sípavé pokašlávání.
*
Mrakoplaš cítil, jak mu do ruky vklouzlo držadlo nože, a šeplavý hlas za ním prohlásil: „Už jši něčo takového někdy dělal?“
„Co jako?“
„No už jši někdy vnikl do chrámu, požabíjel kněže, ukradl žlato a žachránil krašaviči?“
„Takhle všechno najednou?“
„Ale tak še to dělá.“
*
Nejstarší čarodějové zemí Kruhového moře se zato vůbec neusmívali. Začali si totiž uvědomovat, že stojí proti něčemu novému a strašnému – proti mladému muži na postupu.
Po pravdě řečeno, žádný z nich nevěděl, jak je Trémon starý, ale vlasy, i když prořídlé, měl stále ještě tmavé a jeho kůže měla voskový vzhled, který mohl ve špatném osvětlení budit dojem květu mladosti.
*
„Je to blážen?“
„Trochu je. Myslím, že za to můžou peníze. Je bohatý.“
„Požor, v tom případě nemůže být blážen, je jenom trochu ekščentričkej.“
*
Muž zavrtěl hlavou. „To ta hvězda, příteli. Copak jste ji na nebi neviděl?“
„No nemohli jsme si jí nevšimnout, máte pravdu.“
„Říká se, že se s ní v Den Prasečí hlídky srazíme, moře že se začne vařit a království Plochy že budou rozdrcena, králové sraženi z trůnů a města se změní v lávová jezera,“ odpověděl mu muž. „Míříme do hor.“
„To pomůže?“ naklonil Mrakoplaš pochybovačně hlavu.
„Asi ne, ale bude tam mnohem lepší výhled.“
*
Zlatník odkudsi vytáhl velkou a ošklivou válečnou sekeru, která slibovala přidat ke všem válečným hrůzám ještě tetanus.
*
Dvoukvítek se vytáhl do celé své výšky, což za to ani nestálo.
*
„Takže ‚chlapče sem, chlapče tam‘, co? A ‚kdybych byl pokračoval ve studiu‘, jo? Mně se přece podařilo potulovat se po světě s jedním z Velkých zaklínadel v hlavě celé roky a nezbláznit se, mám pravdu?“ Nad svou poslední řečnickou otázkou se chvilku v rozpacích zamyslel. „Samozřejmě že máš pravdu,“ ujistil se nakonec. „Nebavil jsi se se stromy, ani když na tebe mluvily, jsi duševně úplně fit.“
*
Bylo hloupé představovat si, že stvůry Odjinud připochodují v zástupu po obloze a budou mávat kusadly a pařáty do rytmu. To bylo příliš staromódní a nebezpečné. Dokonce i bezejmenné hrůzy jdou s dobou. Stačilo jim ovládnout jednu hlavu.
*
Mrakoplaš bojoval jako vždycky – v boji nebyl ani zkušený, ani poctivý, ale vkládal do něj upřímné úsilí a pohyb jeho rukou by si nezadal s lopatkami větrného mlýna. Jeho taktikou bylo nepřipustit, aby si protivník uvědomil, že není ani silný, ani dobrý zápasník, a kupodivu, dost často to fungovalo.

6 06.12.2022

Málem jsem knihu zahodila někde u:

"Narušujeme tak tradiční, ale především i přirozené stereotypy, takže chlapeček si hraje s panenkami a holčička opravuje autíčka, muž už není tatínek a žena ztrácí roli maminky, zvyšuje se povědomí o mužích v domácnosti. Největší nebezpečí všech těchto věcí spočívá po mém soudu v jejich plíživosti a postupném přesměrování jejich vnímání v našich myslích. To, co bylo "out" je po čase "in". Vadí mi, že tím prolamujeme někdejší jistoty a útočíme tím na základní křesťanské hodnoty a biologickou přirozenost."

Je mi srdečně jedno, jaké má který stárnoucí chlap povzdechy na novou dobu, kdy už to vůbec není jako za mlada, ale nemám ráda lehkovážné zaklínání se biologickou přirozeností. Naše obory se snad překrývají dost na to, abychom se případně shodli, že biologickou přirozeností člověka je mít palec v protilehlém postavení k ostatním prstům, takže když např. neodtéká umyvadlo, tak je úplně jedno, co kdo považuje za svou gendrovou roli (ať už to znamená cokoliv, to je zase zcela mimo mé vzdělání), vyčistit se to musí a základní biologické minimum pro to má každý, kdo je takovým palcem vybaven. Můžeme o rolích jistě polemizovat dle libovůle, ale s přirozeností opatrně. Abychom se nedostali k té biologické přirozenosti, kdy nejtěžší práce vykonávají (v rozporu se základními křesťanskými hodnotami) ti nejslabší, protože je nejlehčí je k tomu donutit.

Po překonání četby o profesorových názorech na základní otázku života, vesmíru a vůbec, kdy už jsem se začínala obávat, že to o té fyzioterapii a rehabilitaci snad ani nebude, už mě kniha zajímala velmi. Neobsahuje sice žádné praktické tipy (byť si myslím, že kdo chce, tak si z ní něco praktického odnést může), ale zato mi přiblížila řadu odborných termínů a historii rehabilitce u nás. Historie oboru je dost důležitá pro pochopení, proč ještě ve 20. letech 21. století není při všech preventivních kontrolách zavedenou praxí pravidelně kontrolovat také pohybový aparát. Nebo proč stále nemalá část zdravotníků v porodnictví nezná pořádně význam polohování pro dobrý průběh porodu a nerozumí biomechanice. Nejvíc mě zaujaly kapitoly "Život s posturou", "Zhroucené ideály" a "Nešikové a šikulové". Konečně někdo, kdo by zřejmě pochopil, co se obvykle marně snažím vysvětlit, když po mně nějaký fyzioterapeut chce ohodnotit bolest na škále od 0 do 10. Totiž to, že konkrétně v mém případě má moje subjektivní hodnocení jen málo společného s objektivním stavem a měl by více dát na svůj zrak, hmat a zkušenost. Postura, propriocepce, ideomotorické funkce, části o psychomotorickém vývoji, to mě všechno strašně bavilo. Také by mě bavilo nechat si to všechno otestovat, ale to je zřejmě docela drahá legrace. Ráda bych si přečetla i odbornější texty z této oblasti.

Rozhodně mi ale nevadily názorné příklady na sportovcích a jiných známých osobách (stejně jich většinu neznám), bylo to zajímavé dokreslení teorie praxí. Forma rozhovoru mi úplně blízká není a zde to občas působí docela strojeně. Běžně si v knihách nepodtrhávám, ale tentokrát lituji, že jsem to neudělala - je docela těžké dohledat znovu konkrétní informaci, aniž by člověk přečetl celou kapitolu. U *** zůstávám hlavně kvůli tomu, že by mi bylo bližší trochu jiné zpracování tématu.

6 12.06.2022

O Tereze vím dobrých 10 let, ne-li déle. Věděla jsem o ní už v době, kdy měla vydané první dvě knihy z Podmoří a občas jsem ji registrovala na těch internetech ještě v dobách kdy nejpoužívanější sociální síť byli Lide.cz. Takže jsem si od ní vždycky chtěla něco přečíst, ale než jsem se k tomu dohrabala, tak byly první knížky prakticky nesehnatelné a já strašně nerada čtu věci od prostředka. Loni jsem konečně koupila příběh, který není součástí Podmoří a letos jsem se k němu dokonce i dostala. Je poněkud trapné, že navzdory dekádě plánování, jak si od Terezy něco přečtu, mě k tomu přiměla až Čtenářská výzva 2019 (Kniha od současné české autorky).

Původně jsem chtěla napsat aspoň něco málo děj nevyzrazujícího ke každé kapitole, protože je mi úplně jasné, že Tereza komentáře čte (ostatně několika dala palec nahoru). Ale to bych jí musela dělat betu, aby to mělo smysl. A nevím, jestli by to byla produktivní spolupráce, protože Válka zrcadel mi moc nesedla. Možná je to tím, že jsem čekala minimálně průměr české scény a světový nadprůměr a dostala jsem spíš světový průměr.

Měl mě varovat už prolog. Kdybych se podle prologu měla rozhodovat, jestli knihu číst nebo ne, tak ne. Krátký nástin světa na pokraji zničení křičí „generická fantasy“ a nepříjemně mi evokuje knihy a série, které mě přeukrutně nebavily. Jako Úsvit DragonRealmu (a vlastně asi jakýkoliv Knaak, kterého jsem zkusila číst mimo svět Diabla), Svět bez bohů, různý DragonLance a podobná zvěrstva (Válka zrcadel na tom ale reálně není tak zle, aby si zasloužila srovnání s DR nebo DL). Samozřejmě před těmi 10 lety bych to vnímala o něco lépe a před 15 vůbec. Problém je, že čtu moc fantasy.

Začátek to pak dočasně napravil. Líbila se mi část s chůvou i seznámení se Zafarem. Dětská postava Ankary je přesvědčivá. Už po prvních stránkách z toho dýchá živá česká fantastika. Jak píše Dragita, horší stránky lidského charakteru věrohodně, syrově realisticky. Brzy se ale vrátil dojem, že půjde jen o další ponurou generickou fantasy o konci světa. Zlí a horší mágové se mydlí mezi sebou a soupeří o moc také s náboženstvím (zlým nebo horším, to není úplně jasné), aby mohli úspěšně přehlížet, že „hnízdo hoří“. Podrobnostmi o světě autorka čtenáře příliš nezatěžuje, ale není těžké si mezery domyslet. Samozřejmě nepotřebujete detaily o světě, když jste takových knih četli už nižší stovky.

Postupem času mi také čím dál tím víc chybí práce s vnitřním světem hlavní postavy. Co vůbec chce? Má nějaké sny a přání? Plánuje si nějakou budoucnost? Sociopatická Ankara přestává být uvěřitelná. Ve druhé polovině se to zase zlepšuje, ale už se nemohu ubránit dojmu, že hrdinka je patřičně prázdná proto, aby se nechala bez protestů tahat autorkou po střepech světa sem a tam.

Někde v poslední části jsem o knihu prakticky ztratila zájem (asi zůstal v lese u jezírka a hledá tam nějaké podrobnosti o tom, co se tam vlastně odehrálo). Dočítala jsem ji už spíš s pocitem, že těch pár stránek ještě dneska zvládnu. Proto ani rozuzlení v poslední kapitole, které se mi vlastně líbilo, už mě nedokázalo okouzlit. Obávám se, že brzy nebudu vědět, o čem to celé bylo. Skoro bych byla přehlédla i určitou aktuální naléhavost. Vždyť „hnízdo hoří“ a mágové i vládci se ještě pořád perou o koryta.

V mnoha ohledech je to dobře odvedená práce (stylistika, slovní zásoba, většina dialogů, postavy mají své charakteristické podivnosti) a kniha vtáhne do děje (nikoliv do příběhu, souvislý příběh tam není). Ale zdráhám se dílo nazvat fantasy románem. Možná konceptem pro trilogii. A zároveň jsem ráda, že to není trilogie. A teď bych si prosím chtěla přečíst celé Podmoří od začátku do konce a zjistit, jestli je to tím odskočením do jiného světa nebo jestli mi na Terezině vyprávěcím stylu prostě něco chybí. Tak snad to druhé vydání prvních dílů bude brzy.

6 17.10.2019

Četla jsem až novější vydání v anglickém překladu. Vzpomínky sovětek na hrůzy války, kterým často nechybí nostalgie – vždyť právě za války byly mladé, krásné a plné ideálů. Po válce už mnohé nebyly nic z toho. Nejsmutnější ale je, jak sovětský lid uvítal svoje vojačky. Vracely se válečné hrdinky a ženy, které ve válce nebyly, je vítaly nadávkami, shnilou zeleninou i kameny. A ještě mnoho let po válce zažívaly veteránky od civilistek ústrky. Protože určitě na frontě sváděly jejich muže, ne? Coby tam jinak dělaly? Vždycky, když slyším nějaké brumlání ve stylu "Pořád rovnoprávnost, ale chci vidět ženu dělat xyz.", mám chuť hodit po daném člověku tuhle knihu. Třeba by si ji přečetl a zastyděl se za to, jak málo se nadře ve srovnání s průměrnou válečnou zdravotnicí.

6 01.01.2019

Nechápu, proč taková kniha má tak málo čtenářů ve srovnání s jinými hůře napsanými (či hůře přeloženými). Mě zaujala už v první kapitole. Představte si město, kde je pod záminkou rovných příležitostí pro všechny každý stále zkoušen. Přitom ale nikoho nezajímá, co kdo umí a čemu kdo rozumí. Aby zkoušení bylo spravedlivé, musí být přece zkoušeni všichni ze všeho. Po celý život. Představte si náš školní systém dotažený ad absurdum. To, že známky, jakkoliv málo toho vypovídají, rozhodují o vašem životě a o životě vaší rodiny.

Je to zkrátka krásná dystopie pro mladší čtenáře (řekněme tak od 9 let, některé momenty jsou, myslím, docela drsné), která přitom přináší víc optimizmu než pesimizmu. Patří podle mě k fantasy, kde nic fantastického není, ačkoliv se většině čtenářů jistě bude zdát, že je.

Líbí se mi také, že hrdinové mají prostor ukázat své nedostatky i přednosti a v průběhu knihy se vyvíjejí, zatímco zbytek známého světa stagnuje v duševní lenosti. A odvaha jejich divokých spojenců, kteří se vrhnou do boje s temným nepřítelem "Jako by bylo jasně dáno, že než bude po všem, musí všichni zemřít.".

A ani po 2. přečtení (léto 2018) neměním názor.

6 14.03.2015

Váhala jsem zda se v rámci výzvy pustit do Pistolníka (Temná věž) nebo do Zelené míle. Vyhrála Zelená míle, protože sérií mám rozečtených dost a King není můj oblíbený autor, takže se mi nechtělo začínat se sérií o 8 svazcích. Ale film natočený podle Zelené míle jsem viděla několikrát. Myslím, že se neříká nadarmo, že je to jedna z nejlepších Kingových knih. Odsýpá to, autor se nevěnuje celé stránky věcem, které nejsou pro děj ani trochu důležité, nijak mi nevadilo, že už znám příběh z filmu. Líbila se mi také forma. Román na pokračování vyprávěný retrospektivně již velmi starým hlavním hrdinou nabízí příhodné možnosti využít pár literárních triků a King je s nadšením využívá tak, že celé vyprávění působí věrohodněji. Až přehnané pitvání v každém myšlenkovém pochodu postav, které mi vadilo v knize Řbitov zviřátek tady chybí. Knihu bych určitě doporučila těm, kteří si chtějí přečíst aspoň jedno slavné dílo slavného Kinga, ale neláká je více než tisícistranné To nebo spíše než horror mají rádi mysteriózní román.

5 11.08.2023

(SPOILER) Číst podruhé Malé bohy bylo podobné, jako když oblíbená čokoláda zapadne ve špajzu úplně dozadu a člověk ji najde až po delší době, přičemž se mezitím přestala vyrábět. Vůbec jsem si už nepamatovala příběh, bylo to jako číst knihu poprvé. A nedávno jsem dočetla historické knihy Starého zákona, takže o to větší jsem měla nadšení pro Malé bohy.

Ve srovnání s ostatními Zeměplochami, tuto asi jen málokdo označí za lehké čtení. Je to kniha, která naznačuje, že kdyby Pratchett chtěl psát něco jiného, nikdo by se dnes nezabýval pojmem "severská detektivka", protože by to byla "britská detektivka". Mohl také klidně napsat nějaký ten Příběh služebnice (Atwood) nebo modernější verzi Olivera Twista (Dickens). Jediné, co asi opravdu nemohl napsat, ani kdyby sebevíc chtěl, byl novější Pán prstenů, na to se narodil příliš brzy. Ale kdyby se narodil v Polsku a prožil větší část života za železnou oponou, možná by Paní Jezera (Sapkowski) nepůsobila jako něco, co autor napsal proti své vůli i nejlepšímu přesvědčení.

Ke čtení Malých bohů člověk nepotřebuje mít přečtenou žádnou jinou Zeměplochu ani být fanouškem fantasy. Stačí nemít rád fantatismus, zejména ten náboženský. Tohle je totiž kniha o tom, jak to s vámi pravděpodobně dopadne, když přejdete poušť, odoláte svodům ďábla a vrátíte se domů jako prorok. Jen si musíte odmyslet ten šťastný konec. Pak získáte docela dobrou představu.

Bohužel, můj nekritický náhled na Zeměplochu vybudovaný ve 12 letech značně narušil můj sourozenec, když ve svých 13 letech dostal k přečtení nejprve knihu Úžasný Mauric a jeho vzdělaní hlodavci a hned poté Stráže! Stráže!.
"A jak se ti zamlouvá Karotka?"
"Dobrý, ale něčím se příliš podobá Karlíkovi z Maurice."
A jak to jednou člověk vidí, nemůže to odvidět. Pratchett rád pracuje s archetypem prosťáčka (v našich pohádkách obvykle pasáček nebo hloupý Honza). Takže Malí bohové mě opravdu hodně bavili od začátku do konce, ale nemůžu si nevšimnout, že novic Bruta něčím připomíná desátníka Karotku a vrchní exkvizitor diákon Vorbis má cosi společného s lordem Vetinarim. Proto je asi lepší si Zeměplochu dávkovat.

*
Vedle nich byl na stěně připevněn dojemný dopis inkvizitora první třídy Ošmejda "Táty" Kvákola. Děkoval v něm všem mládencům za to, že sebrali celých sedmdesát osm obolů na dar, který dostal při příležitosti odchodu do penze, a za kytici, kterou při téže příležitosti zaslali paní Kvákolové. Dále psal, že nikdy nezapomene na dny strávené v mučírně č. 3 a že se těší na to, jak občas zajde na návštěvu. Ujišťoval bývalé kolegy, že kdyby měli nedostatek personálu nebo někdo potřeboval na dovolenou, rád zaskočí a vypomůže.
Z toho všeho vyplývá že: ani ten nejšílenější psychopat nedokáže udělat nic, co by nemohl pravidelně a oficiálně provozovat laskavý otec rodiny, jenž denně chodí do zaměstnání a vykonává svou práci.
Tohle si Vorbis vždy znovu a znovu s nadšením uvědomoval. Člověk, který věděl tohle, věděl všechno, co o lidech vědět potřeboval.
*
"Janerad. Janerad," opakovala si želva. "Ne nemyslím, že bych"
"Říkal, že jsi k němu promluvil z ohnivého sloupu," nevzdával se Bruta.
"Ahá, tenhle Janerad!" přikývla želva. "Ohnivý sloup. To ano."
"A nadiktoval jsi mu knihu Janerad," rozzářil se Bruta, "která obsahuje Pokyny cesty, Brány slávy, Přiznání pokory a Pravidla života a sto devadesát tři kapitoly."
"Nemyslím, že to všechno jsem mu nadiktoval já," zavrtěla hlavou želva. "Sto devadesát tři kapitoly to bych si určitě pamatoval."
"A co jsi mu tedy řekl?"
"No, co já si vzpomínám, tak jsem se mu zjevil jako plamenný sloup a houknul jsem na něj koukej, co umím!" odpověděla želva.
*
"Bruto!"
Vina s Brutou škubla jako vlasec zaseknutou rybou. Otočil se a pocítil nesmírnou úlevu.
Nebyl to Vorbis, byl to jen Bůh.
*
"Ehm," začal Bruta opatrně, "vy jste otrok?"
"Ano, pane."
"To musí být hrozné."
Muž se opřel o své koště. "To máte pravdu. Je to hrozné. Skutečně hrozné. Víte, že mám jen jeden volný den v týdnu?"
Bruta, který nikdy předtím neslyšel výraz "volný den", a který tedy nevěděl, o čem se mluví, nejistě přikývl.
"Proč neutečete?" zeptal se.
"Jo, to jsem udělal," přikývl otrok. "Jednou jsem utekl do Tsortu. Moc se mi tam ale nelíbilo. Vrátil jsem se. Ale každou zimu utíkám na čtrnáct dní do Mžilibaby."
"A oni vás vždycky vrátí nazpět?" vyzvídal Bruta.
"Pch! To teda ne," bránil se otrok. "To teda ne. Jsou to hnusný vydřiduchové. Aristokrati. Musím se vždycky vrátit sám. Seženu si stopa na nějaký lodi, nebo tak něco."
"Vy se vracíte sám?"
"Jasně. Je pěkný podívat se za hranice, ale žít tam vo to bych nestál. Koukněte, ještě si vodkroutím čtyři járy jako votrok a sem svobodnej. Když ste svobodnej, dostanete i volební právo. A pak si můžete pořídit votroky vy." Oči se mu zamžily úsilím vzpomenout si, když začal ukazovat na prstech. "Tak votroci dostávají tři jídla denně a z toho jedno musí bejt masitý. A jeden volnej den každej tejden. A každej rok maj dovoleno na dva tejdny utýct. A nemusím vymetat kamna, nemusím zvedat nic těžkýho a srandičky si ze mě můžou dělat jen po dohodě."
"Ano, ale nejste svobodný," řekl Bruta, kterého mužova řeč proti jeho vůli zaujala.
"A jakej je v tom rozdíl?"
"No" začal nejistě Bruta, "když jste svobodný, nemáte žádné volno a dostáváte jen dvě jídla denně."
"Fakticky? Tak v tom případku jsem vochotnej svobodu klidně postrádat."
*
Bruta by si přál být vzdělanějším, aby se mohl svého boha zeptat, proč tomu tak je. Pak zjistil, že si přeje, aby byl jeho bůh mnohem chytřejší a dokázal mu odpovědět.
*
Vorbis se ho bál.
Proč mě? Kvůli té poušti? Koho něco takového zajímá? Co já vím, bylo to vždycky takhle pravděpodobně to byl Janeradův osel, kdo nás vynesl z pouště, kdo našel vodu a ukopal k smrti lva.
*
"Ano. Já vím. Je to Vorbis," přikývl Bruta. Vorbis měnil lidi. Občas je měnil v mrtvé. Ale změnil je vždycky. To byl jeho triumf.
Bruta si povzdechl.
"Jenže já jsem já," řekl nakonec.

5 07.07.2023

Může to být klasika a zásadní dílo subžánru, ale ode mě ani jednu hvězdičku. Dávám přednost pozdějším následovníkům. Tady mě nezaujalo vůbec nic. Velmi nepřehledný styl psaní (kterému překlad opravdu nepřidává). Z knihy jsem jeden den přečetla asi 50 stran a další den jsem se marně snažila rozpomenout, co jsem to vlastně rozečetla, jestli vůbec něco. Po dvou týdnech už si nepamatuju ani jak to dopadlo.

(SPOILER) Ze všech Kirbyho obálek Úžasných Zeměploch se mi nejvíc líbí tahle. Všechny příběhy se Smrtěm mě při prvním čtení naprosto odrovnaly. Smrť je pro mě asi to nejoriginálnější na celé Zeměploše. Samozřejmě, že nějakou tu antropomorfní personifikaci smrti má ve fantasy kdekdo. Ale nikdy předtím a nikdy potom, jsem nenarazila na autora, který by si troufl udělat právě z této postavy (a to v té tradiční podobě) jednoho z hlavních hrdinů hned pěti románů. Možná mezi nimi není ta nejlepší kniha, kterou kdy Pratchett napsal (možná je), ale ukažte mi někoho dalšího, kdo si na tohle troufnul a fungovalo to (mimo folklór a pohádky). Hm? Nikdo? Asi ne. Tedy četla jsem "Smrt a jiné vrcholy mého života", ale to mě o svých kvalitách nepřesvědčilo. Můžou se mi nakonec víc líbit jiné zeměplošské knihy, ale za Smrtě a jeho pět knih bude mít Pratchett už vždycky obdiv umělecké části mého já. A to i přesto, že je netáhne jen skrze tuto postavu a vždy přihodí nějaké druhé housle. V tomto případě Rumpála Žičku (a pytel mágů k tomu). Kdybych knihu poprvé četla až teď, asi by mě tak neohromila, ale že jsem ji četla poprvé ve 12 letech, vybavilo se mi, jak zásadní pro mě byla. Pro mládež "nudnější" Smrťovu dějovou linku jsem si pamatovala mnohem lépe, než "atraktivní" dění v Ankh-Morporku.

U nás asi každý viděl pohádku "Dařbuján a Pandrhola" nebo nějakou její předlohu četl. Sekáč je vlastně založen na stejné myšlence. Co by se stalo, kdyby ze světa zmizela smrt? V tomto případě kdyby zmizel Smrť? Takže na jedné straně tady máme Smrtě a poměrně vážnou linku o tom, že je tady jeden tradicionlista, který má tu vadu, že si jaksi vypěstoval osobnost, ale zato se věnuje každému stéblu zvlášť a mohl by být nahrazen zcela neosobní smrtí milionů. Sklizňostrojem. Někým, kdo chce vládnout. Na druhé straně je dravec nebo parazit, kterému se může postavit jen Rumpál Žička, který se ve svých posledních dnech odváže jako nikdy v životě. To ale i jiní mágové. Hlavně děkan.

Krleš! Sadařina!

*

Co však je na Vypočítavých borovicích nejzajímavější, je způsob, jakým počítají.
Když si tyto rostliny mlhavě uvědomily, že lidé dokáží odhadnout stáří podle počtu jejich letokruhů, došly jakýmsi zvláštním myšlenkovým postupem k názoru, že to je důvod, proč lidé stromy kácejí.
Takřka přes noc upravily svůj genetický kód a na jejich kmenech se zhruba v úrovni očí průměrně vysokého člověka objevila světlá čísla, která udávala jejich přesný věk. Za necelý rok jako rostlinný druh téměř vyhynuly kvůli náhlému rozvoji průmyslu na výrobu dřevěných ozdobně vyřezávaných domovních čísel. Přežilo jich jen několik v těch nejobtížněji dostupných místech Zeměplochy.

*

"Tak a teď, pane kolego," obrátil se k Žičkovi, "bych vás prosil, abyste si představil, že to, co držím v ruce -"
"To je v naprostém pořádku," přikývl s porozuměním Rumpál.
"Nejsem si tak docela jistý, zda vám to dokážu zatlouct do -"
"Mně to vůbec nevadí," ujišťoval ho Rumpál.
"Ne?"
"Základní myšlenka má zdravé jádro," pokračoval Rumpál. "Když mi podáte mrkev, ale budete myslet na zatloukání kůlu, mělo by to pravděpodobně stačit."
"To je od vás velmi laskavé," řekl Vzoromil. "Je vidět, že máte skutečně správný přístup k věci."
"I s mrkví budete žíti v našich srdcích navěky," dodal starší pAsák.
Výsměšek na něj vrhl kosý pohled a pak hodil dramatickým gestem mrkev na Rumpála.
"Tak, tu máš!" vykřikl.
"Díky," odpověděl Rumpál.

*

"Trvá to dlouho, než se vypěstuje takový trávník?"
"Asi tak pět set let, myslím."
"Ale, božíčku, to je mi opravdu strašně líto! Chtěl jsem do sklepení, ale nějak jsem si to špatně vyměřil."
"S tím si nelamte hlavu, pane Žičko," utěšoval ho trpaslík vesele. "Poslední dobou roste všechno jako blázen. Tu jámu ještě dneska odpoledne zasypu, oseju to travním semenem a pět set let uteče co by dup, uvidíte!"
"No, podle toho, jak se věci mají, to pravděpodobně skutečně uvidím," přikývl Rumpál zachmuřeně.

*

"Slyšel jsem, že nejste jenom mrtvý, ale že vás prý i pohřbili," naklonil se za ním zvědavě Afekt, když Rumpál šouravě vykročil.
"To je pravda."
"Pořádného chlapa ale jen tak něco nepoloží, a když už, tak zase vstane a jde dál, nemám pravdu?"

*

Vilík Klika si našel v dávno nepoužívané kovárně farmy špalík křídy, ze zbytků v koutě vytáhl kus prkna a chvíli velmi soustředěně psal. Pak připevnil prkno před kurník a zahnal k němu Cyrila.
TAK A TEĎ TO POŘÁDNĚ PŘEČTI, řekl.
Cyril chvíli krátkozrace zíral na nápis "kykyry-kíííí", vyvedený v pochmurném švabachu. Někde hluboko v jeho malém a bláznivém drůbežím mozku se však začalo náhle formovat jakési děsivé přesvědčení, že by se měl učit rychle, velmi rychle.

*

Hromada se otočila a vrhla se ke kvestorovi. Mágové ustoupili.
"Nemůže to být inteligentní, že ne?"
"Jediné, co to dokáže, je potulovat se pomalu kolem a požírat věci," odpověděl pohrdlivě děkan.
"Hoďte na to špičatý klobouk," ohrnul arcikancléř rty, "a můžete to prohlásit za člena fakulty."

*

"Víte, co mi to připomíná?" ozval se udýchaný Výsměšek, když se mezi nimi prodírali.
"Řekněte," zabručel starší pAsák.
"Tah lososů," odpověděl arcikancléř.
"Cože?"
"Ne v Ankhu, samozřejmě," pospíšil si Výsměšek. "Nevěřím, že by se losos dokázal dostat proti proudu v naší řece -"
"Leda že by se naučil chodit," dodal starší pAsák.

*

KORUNA? Hlas se mu chvěl nenávistí. JÁ NIKDY KORUNU NENOSIL!
Vy jste taky nikdy nechtěl vládnout.
Nový Smrť znovu napřáhl svou čepel.
...
ŽÁDNOU KORUNU, zasyčel Vilém Klika a upřel pohled přímo do kouře nad límcem černého pláště. ŽÁDNOU KORUNU. JEN PRÁCI.

5 27.04.2023

Nic jsem od toho nečekala a nebylo to nakonec tak úplně špatné. Bohužel, o hlavním hrdinovi jsem si zapamatovala hlavně to, že je mulat, což je podle mě dost slabá charakterizace. Raději bych znala jeho koníčky nebo nějakou tu historku o zlomeném srdci. Charakterizace ženských postav je na úrovni autorů laciného sci-fi a fantasy ze 60. let. O kterékoliv postavě bych chtěla vědět něco víc, než jakou má barvu kůže a prsa. Po fantasy stránce celkem v pořádku. Četla jsem Simona R. Greena (který mimochodem také pracuje se skákajícím vrahem, takže asi půjde o nějakou londýnskou "urban legend", ale neznám ji), takže bych si netroufla tvrdit, že to na můj vkus byla příliš přeplácaná slátanina. Nedávno jsem četla Stráže! Stráže!, takže další náhled na minulost britské policie mě potěšil, i když to bylo jen takové malé naťuknutí. Ještě mě bavily věty jako "Budu významný přínos." a podobné nezbytnosti vyjadřování moderního zaměstnance. Celkově mě to nijak neoslnilo a překlad nebyl zrovna povedený, ale četla jsem názory, že série se postupně zlepšuje (a to i od některých velmi kritických čtenářů), takže zkusím další díl.

5 05.04.2023

"Ženy, které běhaly s vlky" jsem měla rozečtené 3 roky, a to byl už druhý pokus. Nevím, zda je problém jen překlad nebo i styl autorky, ale vůbec se to nečte dobře. Asi v tom bude kus od obojího, typicky americké plácání se ve vatě si překladatelka sama nevymyslela. Mám ráda mýty, pověsti, pohádky a kouzelné příběhy všeobecně. Obzvlášť ráda mám, když se v nich někdo ňoupe a rýpe a přemýšlí o nich. To mě přimělo vydržet a přečíst knihu celou. Ocenila bych více příběhů a méně vaty nebo seškrtání na půlku. Pak by se mi kniha líbila. Takto to nebylo úplně to pravé pro mě. Vidím ale, že mnohým kniha pomohla v těžkém období, takže svůj účel zjevně plní.

5 17.07.2022

(SPOILER) Červené knihovně jsem se vždy vyhýbala. Nikdy jsem nebyla přiliš zvědavá na sladké výlevy hlavních hrdinek, rozplývajících se nad chrabrými rytíři bez bázně a hany. Stejně bylo vždycky i bez čtení jasné, jak to skončí. Dodnes jsem tedy asi četla jen dvě knihy, které by se daly přiřadit do této kategorie, Hot Boys a Cizinku. Z těchto dvou jednoznačně vyhrála Cizinka. Zřejmě dost pomohlo, že jsem nejdřív viděla seriál (který už se taky změnil ve slušnou telenovelu). Text není tak dobrý v popisech a líčení prostředí a celkově mě úrověň slohu trochu zklamala, ale na druhou stranu... Čekala jsem červenou knihovnu, kde se hrdinka (v jejímž manželství došlo k velkému odcizení) ocitne dvě století v minulosti (je to válečná zdravotnice, jasně že z toho neomdlí, viděla horší věci) z donucení provdá za krásného mladšího Skota a budou spolu souložit až do zázračného otěhotnění. A přesně to kniha doručila. Takže nevím, kdo může být s čím vyloženě nespokojen. Historický román jsem od toho skutečně nečekala. Důvod, proč hodnotím knihu poměrně vysoko, i když má spoustu rozvleklých nudných pasáží, je "Black Jack" Randall a jeho (dovršená) posedlost Jamesem Fraserem. Ze seriálu jsem věděla, co mám čekat, ale nevěděla jsem, jak věrně se seriál držel předlohy z roku 1991. Kvůli tomuhle si knihu nejspíš i nechám. Je to ostatně zatím nejlepší (z obou) knih tohoto žánru, které jsem přečetla. Ale další díly číst nebudu. Jedině, kdyby vyšly jako audioknihy, pak bych asi dala dalším dílům šanci. K žehlení ideální (naštěstí ale nežehlím).

5 25.10.2020

Už delší dobu jsem si chtěla přečíst nějakou Verneovku. Jako dítě jsem četla jen dvě. Dvacet tisíc mil pod mořem a Vynález zkázy a pamatuji si z toho dohromady jen to, že v první knize byly dlouhé seznamy rybiček a v druhé jakási bomba. Tak jsem v rámci výzvy přečetla Pět neděl v balóně, i když doma mi tedy leží řada jiných. Bylo to nudnější než jak si Verneovky pamatuju, ale zjistila jsem, že jde o první Verneovu knihu vůbec. Přišla mi velmi prvoplánově edukativní a chápu, že nakladatel požadoval přidání akce. Dobře to vyjádřil uživatel Yokolobuna: "Bohužel se mi nepovedlo nadchnout pro pasáže, kde autor prostřednictvím svých postav vypisuje, komu se povedlo objevit jakou louži v Africe a jak jí pojmenoval." Zároveň si ale umím představit, že v době vzniku to bylo něco vcelku jedinečného.

Bylo zvláštní číst knihu zastaralou hned 2x, protože Verneův text byl doplněn socialistickými a budovatelskými komentáři překladatele (nic strašného, ale tehdejší optimistický názor na zemědělství v Evropě byl realitě vzdálenější než ten Verneův). Dneska by si nikdo nedovolil vydat něco, kde kladní hrdinové přirovnávají černochy k opicím a ďáblům a neváhají tu a tam nějakého zastřelit. Doufám, že kvůli tomu knihu nikdo nezakáže, vidím v tom literární dokumentaci toho, co bylo v době vydání považováno za přijatelné. Zajímavé je, že pro překladatele to zřejmě nebylo nic hodného pozornosti, protože se v komentářích nijak nevyjádřil. Podobně bezostyšné střílení zvířat a lovecký um už dnes asi nevzbudí obdiv jako dřív.

Protože v pěti nedělích v balóně nejsou žádné ženy kromě hospodyně Richarda Kennedyho, budu si zřejmě muset těch Verneovek přečíst víc. Četla jsem, že Verne napsal na svou dobu řadu značně emancipovaných hrdinek. Už v první knize věnoval pár řádků vyprávění o jakési dobrodružce, která se měla zabít při létání balónem (neověřovala jsem, zda šlo o skutečnou osobu), takže na tom asi něco bude.

Jinak se mi líbily technické popisy balónu (tedy hlavně to, že autor dokázal vše vcelku dobře popsat, u dnešních autorů sci-fi mi občas detailnější popis chybí) a občasný humor, kterého bych si v dětském věku asi nevšimla, ale samotný přelet Afriky mě moc nezajímal. Zdaleka nejvíc mě na něm zaujalo, že aby něco bylo objeveno, musí to objevit Evropan. K této vlaštovce sci-fi se už asi nevrátím.

5 07.09.2020

(SPOILER) Všech pět knih ságy vytváří dle mého mínění jediný román. Proto je také hodnotím a komentuji dohromady. Navíc tedy přivírám oko nad nedostatky a hodnotím tak, jako bych hodnotila, kdybych se k Zaklínači dostala mezi 13 a 15 lety. To by se asi zařadila svou oblibou někam k Harrymu Potterovi. Celkový dojem mi asi nejvíc kazí to, že jsem příběh zkonzumovala příliš rychle. Přesto jsemsi román užila stejně jako povídky, akorát na pointu jsem čekala déle než u povídek. Sapkowskiho humor je toho druhu, který mě asi neomrzí nikdy, i když mě ani nedostává tak jako humor Pratchettův. K sáze se určitě ještě ráda vrátím. Jsem přesvědčená, že tentokrát mi utekly některé drobnosti, které bych byla ocenila, kdybych si jich všimla.

Krev elfů mi vedle všech neduživých západních současných knih, kde probíhá výcvik dívky na bojovnici učarovala. Konečně kniha, jejíž autor ví, že ženy menstruují. A žádý zázrak s křidélky, který v reklamě perfektně saje jakousi modrou tekutinu, nezajistí, že budou mít pocit sucha a bezpečí i v bílých kalhotách. Nevyčítala bych Triss, že udělala kvůli Cirině menstruaci z Geralta a ostatních zaklínačů zbytečně pitomce, jako některé čtenářky. Autor je ročník 1948, tipla bych si, že čerpal ze života. I v roce 2020 se jistě najdou muži poněkud posedlí sportovním výkonem, do kterého tlačí své potomky, aniž by si všimli, že tělo jejich potomka má zrovna na práci důlležitější věci než překonat výsledek. Věřím, že kdyby zaklínači neměli takové pochopení, jaké předvedli, Triss měla v rukávu ještě uřknutí v podobě zvracení, omdlévání a několika hodin křečí. Část, kdy se Ciri učí magii od Yennefer je také skvělá. Jediný problém Krve elfů je, že se odehrává v příliš krátkém čase. Ciri se příliš rychle naučila příliš mnoho.

Čas opovržení je velmi důležitý z hlediska rozvoje příběhu. Nilfgaard, Veverky, Thanedd... všehno do sebe zapadá. Nepamatuji si ale, kde "díl" končí. Jeho konec mi úplně splynul se začátkem Křtu ohněm. Ve Křtu ohněm přišly asi první části, které mě nebavily. Hodně čtenářů si stěžuje na Geralta a jeho společníky, mě ovšem od čtení odrazovali spíše Potkani. Za celou dobu jsem nepochopila, proč se od nich Ciri při první příležitosti neodtrhla a nevyrazila na Kaer Morhen. Možná to bylo vysvětleno a zrovna jsem nedávala pozor, nebo mi to nepřišlo dost věrohodné a nezapamatovala jsem si to. Každopádně mi toto období v jejím příběhu sedělo nejméně. Zato Regis ex machina byl pro mě vítaným přírůstkem do příběhu. Trpaslíci mě taky neomrzeli. A Geralt z Rivie jako Geralt z Rivie byl super.

Věž vlaštovky vybočuje stylem, kterým Ciri vypráví svůj příběh. Právě tento prvek jsem si v této části velmi užila. Také příběh Yennefer mě bavil. Ovšem Geraltova pauza v Toussaintu mi přišla zbytečně dlouhá. Stačilo by, kdyby se celá odbočka točila kolem Marigolda. A Leo Bonnhart je děsivý, ale mám pocit, že Ciri o něm prozrazuje příliš málo. Kdejakou náhodnou hrůzu války autor neváhal vylíčit, ale tohle poodkrývá jen zlehka. Pozdější scény s Bonhartem v Paní jezera, pak vyvolávají otázky.

V Paní jezera se mi nejvíc líbila část s elfy. Nejen, že to byl vlastně klasický elfí příběh o průchodu do země vil ostrovního typu. Sapkowski dokázal naservírovat v jedné knize elfy i jednorožce, aniž by to byl kýč, což je něco, o čem jsem něvěřila, že to někdy uvidím. Také jeho celkové vykreslení elfů mi přišlo velmi zdařilé. A Cirina nervozita snad zodpovídá některé otázky, i když mně osobně tyto odpovědi přišly nepravděpodobné. Jak už někdo v komentářích poznamenal, nejodpornější část dílu je scéna s lesním dědou. Takové obyčejné, očekávané a neuvěřitelně průhledné... a stejně. Brr. Závěrečná bitva mě sama o sobě příliš neoslnila, ale odhalení na závěr bylo skvělé a vystřelilo pro mě ságu zpátky do hvězdných výšin (ze kterých, nebudeme si nic předstírat, v předchozích dílech už přeci jen pomalu padala). A najednou je tu konec.

A vlastně pořád nikdo neví, co je Ciri zač, co je jejím osudem a jak se naplní nebo nenaplní věštba. Na konci je tedy i trochu zklamání. Tohle bylo ono? To bylo velké finále? To už nemá víc kapitol? Jakto?

Pro mě druhý zaklínač. Nečekala jsem nic geniálního, spíš příběh, pro který si Sapkowski někdy dřív připravil půdu a s odstupem se rozhodl ho sepsat a využít nějaké odložené nápady.

Bouřkovou sezónu jsem si dost užila, i když je možné, že přes nějaká nudnější místa mě přenesl poslech audioknihy. Hned na začátku úplatky a mstivost. Každý dobrý skutek po zásluze potrestán... Prostě nadějný start. Pak přišly na řadu strážné, schválně hodně přehnané. Takové strefování se do žen, které se kvůli "úspěchu v mužském světě" stanou "nejchlapštějšími chlapy". Nepřiměřená sebeobrana jednoho proti početní převaze mě obzvlášť potěšila.

Vyrobené příšery podle mě neporušují pravidla světa. Asi jako Covid-19 neporušuje pravidla světa bez ohledu na to, jestli ho "vyšlechtili" v laboratoři nebo jestli vznikl přirozeně. I pokud by ho porušovaly, teď po těch letech si už Sapkowski prostě může dovolit udělat krok stranou a ukázat nám nápady, které úplně nezapadají do původního kánonu. Ostatně nebylo by to poprvé. Nevím, jestli se Sapkowski zpronevěřil nějakým svým dřívějším názorům, ale člověk si snad nemusí držet stejné názory od 15 do 95 let. Je to promyšlené a je to tedy něco úplně jiného než když například Rowling povolila vydání Prokletého dítěte, které celé vyznívá jako kdyby autoři scénáře původních 7 knih ani nečetli. Mě se právě to rýpání do mágů velmi líbilo. Starý lidumil a jeho vztah k oněm úžasným výsledkům křížení. Jeho mladý učeň. Geraltovo znechucení celou tou sebrankou.

Zápletka mi přišla spíš jako záminka pro napsání satiry. Nevím, čemu se kdo diví. V době vydání Bouřkové sezóny bylo Sapkowskimu 65 let, to je dost na to, aby si člověk udělal trochu legraci ze světa i ze svého životního díla.

5 29.03.2020

Nové dobrodružství Volavek určitě potěší příznivce HU a Araluenu, vedle mořských vlků dostane prostor i jeden z hraničářů. Nechápu, proč jsou z hraničáře mnozí čtenáři tak zklamaní. Na Volavky dost dobře nemůže působit stejně jako na prosté Araluence, protože k tomu by bylo potřeba, aby o hraničářích slýchali celý život a vyrůstali v posvátné úctě k nim. A to se mladým Skandijcům prostě nemohlo stát. Je ovšem divné, že si nepamatují na hraničáře, kteří pomohli Skandiji ve válce, a znají je jen z vyprávění, protože podle všeho jim muselo být tou dobou mezi 10 a 13. V HU a v Bratrstvu opravdu velmi postrádám časovou osu, kde by bylo vidět, kolik bylo komu během kterých událostí.

Tento díl mě pořád ještě bavil. Akorát mravokárné poučky, kdy Skandijci nepijí až do 21 let alkohol (zejména ne tvrdý alkohol), protože jsou na to ještě moc mladí (ačkoliv to jinak jsou dospělí svéprávní muži), byly poněkud přitažené za vlasy. Zhoubný efekt alkoholu na lidi mladší 21 let je doložen na nových záporácích. Dost to podtrhuje, že s Flanaganem se dostáváme do pseudostředověkého fantasy světa, kde největším fantasy prvkem je moderní smýšlení a vychování všech kladných hrdinů.

Co se postav týče, nejvíc mě potěšil přírůstek v podobě Kluf. Kluf je skvělá.

5 05.12.2019

13. a 14. díl tvoří dohromady jeden celek, a proto je okomentuji dohromady. Tyto dva díly mi přišly rozplizlé. Mám pocit, že jsem dostala příliš mnoho Horáce s Gilanem, aniž by dělali něco zajímavého, možná i příliš Kasandry a málo Madelyn. Nedivím se, že si ji mnoho čtenářů zatím neoblíbilo. Nedostává tolik prostoru, jako měl v prvních dílech Will. Zároveň je její druhé dobrodružství zaměřené primárně do „bezpečného“ araluenského léna a není zdaleka tak napínavé jako to první. Částěčně v tom hraje roli to, že čtenář snadno uhodne, kdo je hlavní záporák (já jsem to třeba uhodla hned jak se objevil „bez masky“, autor dost napovídal).

Souhlasím s tím, že změna překladatelky, která si nenačetla původní překlady, v kombinaci s odfláknutou prací redakce (kde se to rozhodně mělo zachytit), knihám příliš nepřidala. S výjimkou Blaze. Blaze je klisna i v originále. Původní překladatelka z ní udělala hřebce (nejspíš proto, že hřebci se pro úlohu hraničářských koní obecně hodí lépe). Všichni ovšem víme, že toto už dávno není první Blaze, a tak zrovna změna pohlaví koně mi nepřišla nijak zvlášť rušivá. Will Treaty byl vzhledem k již zaběhnutému Will Dohoda katastrofa. Nezapomínejme, že je to dětská kniha a podobné změny jsou zbytečně matoucí. Také mi vadilo, že Madelyn staré zranění bolí jinde, než ho má. Ve 14. dílu se to zase zlepšilo, ale ne od začátku, jako kdyby někdo začal dělat korektury až od x-té kapitoly.

Autor navíc opět oře s postavami, aby získal dramatické scény. Na konci 13. dílu je moment s Kasandrou, který vůbec nedává ve vztahu k jejímu charakteru smysl, a i pokud bychom připustili, že zrovna nebyla v kondici, její stráže by se tak nesmyslně chovat neměly. Ale autor to tak „musel“ napsat, aby mohl z jiné postavy udělat hrdinu dne.

Samotná zápletka byla dost předvídatelná. Ono se to prostě nabízelo, když se blíží čas vlády první královny. Tady Flanagan šikovně zakomponoval to, jak různé zájmové skupiny často vůbec nehledí na fakta a všechno se snaží podat tak, aby to sloužilo jako zbraň proti jejich protivníkům. Obávám se ale, že cílová skupina zrovna tohle při čtení spíše přehlédne. Celkově je to pořád důstojné pokračování série, ale zrovna tyto dva díly jsou opravdu vhodnější pro děti, které ještě tolik nesrovnávají jednotlivé díly mezi sebou a jsou nadšené z každého dalšího dobrodružství jejich oblíbených postav.

Závěrem souhlasím s tím, že ve Stigovi by si autor mohl připravovat budoucího prvního rytíře. Nevím ale, jestli je autor dá dohromady i přes značný věkový rozdíl. Řekněme, že Haltovi, Duncanovi a Thornovi je na začátku 12. dílu asi 60, Erak by měl být mladší, tak spíš 50. Kasandra s Horácem mohli mít Maddie tak ve 20, takže by jim (a Willovi) na začátku 12. dílu bylo 35 (holt zešedivěl brzy, ale o moc starší být nemůže, když Gilan vypadá pořád tak mladistvě), zatímco Gilanovi by bylo asi 40 (je určitě trochu nemístné o něm mluvit pořád jako o mladém veliteli, když se o Willovi mluví jako o starším hraničáři). Jestliže se Volavky viděly s Kasandrou, když jim bylo asi 18, a ona je o něco starší, ale ještě neměla dítě, Volavkám by na začátku 12. dílu bylo vesměs kolem 33 let. Teď o 3 roky později, když je Madelyn 18, by tedy Stigovi mohlo být 36. To už je docela rozdíl. Chci vědět, proč nikdo z Volavek ještě není ženatý. Nebo jsou ženatí a dozvíme se to později? Pak by dávalo smysl, aby byl Stig jediný volný, protože Bratrstvo, 6. díl. Autor by pro nás měl někde věk postav a časovou osu příběhu raději zveřejnit, jinak se pravdy nedobereme.

5 06.11.2019

Hned z kraje mě patřičně rozčílilo, jak autor natlačil postavy silou do nových rolí, do kterých charakterově vůbec nezapadají. To, co udělal z Horáce a Kasandry, nedává moc smysl. Prostě jim přišil roli úzkostlivých, bezradných, neschopných rodičů, kteří nijak nepřipravovali Madelyn na roli budoucí panovnice. To nesedí jak k nim, tak ke králi Duncanovi, který by jako zkušený panovník takové ohrožení trůnu určitě celé roky netoleroval. A proč už dvě generace po sobě není královská rodina schopná zplodit více než jednoho potomka? Z Willa musel udělat Halta, aby mohl pokračovat v psaní podle zaběhnutého mustru. Přitom je celý ten úvod pěkná blbost. Z Madelyn mohli udělat hraničářovu učnici na základě moudrého rozhodnutí inteligentní princezny regentky Kasandry nebo neméně inteligentního krále Duncana. Nic víc nebylo potřeba. Rozmazlená a trochu sebestředná princezna to mohla být i tak. K tomu nebylo nutné, aby se všichni ostatní chovali jako hlupáci.

Jakmile jsem překonala tento otřesný úvod, kde autor se svými zaběhnutými postavami velmi nepěkně oře, už to byla pěkná knížka pro děti, která neurazí ani dospělé. Na slohu a vyprávěcím stylu je hodně znát, že kniha je pro mladší čtenáře. Autor často popisuje, co si která postava myslí nebo proč říká to, co říká i tam, kde by to starší čtenář snadno domyslel.

Ke konci bohužel přišlo další nelogické chování postav. Jak už tu psali jiní, autor v zájmu podtržení myšlenky, že i nejlepší plán se může pokazit, nechal nejlepšího hraničáře dělat začátečnické chyby. Rovněž děti podle mě poněkud podcenil, když ani s možností střídat se na koních nedokázali urazit oněch 15 kilometrů. Napínavé to bylo, ale za cenu nižší věrohodnosti. Musím také souhlasit se Zmiu. Chtěla bych vědět, jak to dopadlo pro ty zachráněné. To by mě zajímalo víc než to, jak Maddie všechny oslnila.

Za mě by tedy bylo lepší, kdyby série vycházela odděleně a po Hraničářově učni bychom tu měli Hraničářskou učnici nebo Královskou hraničářku jako samostatnou sérii. Chápu ale, že tím by se už úplně odhalilo, že se vlastně jedná o remake úspěšné série. A někteří čtenáři by si knihu nekoupili, protože starou sérii chtějí dočíst, ale s žádnou novou sérií se jim začínat nechce.

Ke změně pohlaví hlavní postavy mohu říct, že mi to nepřijde nijak zásadní a dílo nevnímám jako feministické. Autorova snaha ukázat, že děvčata jsou až na menší sílu stejná (ne stejně schopná, ale opravdu spíš stejná!) jako chlapci, mi přijde přinejlepším úsměvná. Přinejhorším je to snaha vytřískat ze série, co to jde. Hrdinku, která vynikne v "mužských disciplínách" už jsme přece všichni viděli v mnoha knihách. Aby z Maddie byla hrdinka hodná ženského obdivu, bylo by potřeba nějak do příběhu zapracovat, že je žena. Musela by jí překážet bujná ňadra nebo by si naopak musela všímat, jak jí menší poprsí usnadňuje běh a práci s lukem. Musela by začít krvácet v ty nejnemožnější okamžiky. Dokud nepočítá dny a nestrachuje se, že hodinu před tím, než bude potřeba vyrazit do akce, ji vlastní hormony vyřídí tak, že to s ní cestou švihne, tak nevím, co to jako má mladým děvčatům sdělit. Že stačí chtít a budou podávat stejně stabilní fyzické výkony jako muži? To budou v životě asi mnohdy zklamaná. Že mohou vykonávat stejné profese jako muži? Že mají stejná práva? To snad už několik dekád všichni víme, ne? To, co se snažím říct, je, že tady (i v mnoha podobných příbězích) je hrdinka jaksi odženštěna. Od mužských hrdinů se liší jen vzhledem a netýkají se jí ani ty nejmenší starosti spojené s ženským tělem. Proto nechápu, proč čtenáři vůbec řeší, že najednou je hraničářkou žena. Vždyť ty Flanaganovy postavy jsou pod povrchem dočista bezpohlavní. Což se u HU dá snadno překousnout, protože HU vnímám jako knížku pro děti 6 až 10 let. Dospělí si občas myslí, že i jen docela obyčejné praktické věci vyplývající z rozdílů pohlaví, jsou pro tak malé děti tabu. A on ten rozdíl je třeba už jenom v tom, že zatímco patnáctiletý chlapec je poměrně často opravdu ještě chlapec, patnáctileté děvče je mnohdy už fyzicky dospělá žena. Psát o dítěti je pak přezíravý paternalismus, který nereflektuje skutečnost a rozhodně není emancipační. A jak už teď víme, autor roky, se kterými si u ženské hlavní hrdinky nevěděl rady, nakonec raději přeskočil.

Abych to nějak uzavřela: Mě se Královská hraničářka četla dobře a dost mě bavila i přes nesedící chování postav, které v zájmu dramatu až moc často tancují tak, jak autor píská. Nic hlubšího než snahu vyždímat HU do poslední kapky, bych v textu nehledala. Flanagan prostě píše zábavné dobrodružné knihy pro děti, ne pro staré čarodějnice a hejkaly, aby o tom mohli psát takovéhle elaboráty.

P. S.: Na *** bych asi hodnotila všechny díly série. Víc dávám jen málokdy, takže si u mě série nepolepšila ani nepohoršila.

5 19.09.2019

Jeden z nejlepších dílů Letopisů Narnie, i když v rámci série jde jen o vedlejší příběh. Kůň a jeho chlapec je kniha, kterou zkušenější čtenář brzy prokoukne a trochu se při ní možná i nudí, ale pro malé dítě je to napínavý příběh se šťastným koncem. Koně i děti jsou dobře napsané postavy, které si čtenář snadno oblíbí – není těžké jim na jejich cestě fandit. Jejich rozhovory a pohnutky jsou srozumitelné, což je ostatně Lewisova silná stránka v knihách pro děti. Rozuzlení Narnijských zápletek je často odbyté ve stylu "Aslan ex machina", ale v tomto případě se Lewisovi povedlo Aslana zapojit aniž by tím pohřbil dynamiku příběhu.

5 27.06.2018

Donesla jsem si z antikvariátu příjemné překvapení. Přebásnit čínskou poezii muselo dát spoustu práce. Nejvíc se mi asi líbily básne "Nástup" a "Verbíř ze Šichao". V příští válce už ale nebude platit tahle část "Nástupu":
***
Kéž, až naše ženy budou
čekat těžkou chvíli,
kéž by jenom chlapce nerodily!

Dceru v lože sousedu dáš jako prázdnou číši,
syn však shnije nepochován, nezahrabán v poli...
***

Verbíř ze Šichao

Klesalo slunce. Chtěl jsem právě spát.
Šel sivý mužík prašnou silnicí;
na vršku zdi sed, pusté vesnici
verbířskou píseň začal notovat.

Jde stará žena, v kupku slitý žal,
dí - slova duní, kamení jak řada
když do bezedné studny temně padá:
- Tři syny měla jsem - tři císař vzal.

Psal včera nejstarší - eh, nadarmo!
Psal: Žiju. Žije? - Válečná když doba?
Ti druzí v poli zůstali mi oba,
šli, černí voli, černé pod jarmo.

A ty chceš muže? Tady? Blázníš snad?
Zde jen mé vnouče v stínu matky stojí.
Hlad mají oba. Pro nahotu svoji
z polního kvítí pletou sobě šat.

Co chceš tu, muži? Mne snad bys ty rád?
Hrst starých kostí - půjdu, je-li třeba,
vojákům tvým já budu péci chleba
a ve stanu s tvým vůdcem budu spát. -

Křik její nářkem sovím táh se v dál,
bolesti vlny do vsi pusté bily;
když ráno vstal jsem, den už smál se bílý
a sivý mužík na zdi skřehotal.

5 22.04.2015