trudoš komentáře u knih

Román o lidské bídě a zároveň oslava jižanské divočiny. Zpočátku člověk trne nad všemi těmi útrapami, jakými holčička Kya Clarková prochází, obzvláště je-li sám rodič a dokáže se vcítit do mentality dítěte zcela odkázaného na vůli dospělého. S přibývajícím počtem stran pak vyvstává otázka, kdo je pachatelem chladnokrevné vraždy, k níž v bažinách došlo, ale pravdou je, že tahle linka má ve vyprávění spíš vedlejší roli. Z vyšetřování mimo jiné hezky vyplývá, jak snadno se jeden může stát terčem obžaloby jen proto, že je jiný, obzvláště pohybujete-li se v místech, která nemají daleko k označení „díra na konci světa“. Ovšem to, na čem Delia Owensová primárně staví, je popis lokální fauny a flory. Dokáže strhnout vlastně docela banálními informacemi o ptácích, mušlích, žabách a dalších stvořeních, což příběhu dodává takřka snovou atmosféru. Závěrečné vyústění je pak tečkou, potvrzující, že řád matky přírody je v mnoha ohledech spravedlivější, než civilizace, ohánějící se paragrafy a zákony.

136 04.04.2021

Na české poměry nebývale originální a svébytné dílo, nesnažící se za každou cenu kopírovat styl někoho jiného (třebaže podobnost s imaginací Brandona Sandersona tam podle mě je). Petra Stehlíková dala dohromady vlastní svět s propracovanou historií a obsadila jej živými figurami, jejichž osud vás skutečně zajímá – alespoň v kontextu dané zápletky. Má to svoje slabší místa, ať už se budeme bavit o jednoduchosti dějové osnovy, začátečnické tendenci všechno rozvláčně vysvětlovat a zároveň nezodpovědět to, co člověka zajímá nejvíc a především neochotě udržet vyprávění v mantinelech jednoho románu. Jako kdyby fantasy, co nemá minimálně tři knihy, nemohla být plnohodnotnou. O to víc mě zpětně mrzí, jak dlouho autorce trvalo, než konečně rozehrála nějakou akci, u které bych netušil, jak dopadne. Základ je totiž ve svém důsledku prostinký – jedni se povyšují na druhé a na bedrech těch druhých přitom leží osud lidstva. Jakým způsobem se to však celé semele, bohužel zjistíme až v dalších dílech.

117 01.09.2020

„Je to jejich práce.“
Strhující drama z hlubin pražského metra, oproštěné od fantastiky i sarkastického humoru, pro autora tolik příznačného. Ne, že by se člověk nezasmál vynalézavým slovním obratům, ale pod tlakem ubíhajícího času a gradující katastrofy nemá jeden čas na nějaký smích, byť třeba i ten způsobený panickou atakou. A že Štěpán Kopřiva umí šponovat čtenářovy nervy na maximum. Na dvou stech stránkách dokáže udržovat gradaci příběhu v neustálé předtuše dalších komplikací, jež budou stát životy nejen obyčejných lidí, ale také těch, kteří je přišli zachraňovat. Zároveň však ani jednou v románu nepřekročí pomyslnou čáru filmařského bludu, kdy by pro monumentální exploze nezbyl prostor na realitu. 101 minut je až děsivě striktních co se možného a nemožného týče, stejně jako ohledně faktického jednání pražských záchranných složek. Jestli jsme doteď neměli vlastní dílo srovnatelné se Skleněným peklem, tak už jej máme.
Jen tím metrem už se mi nikdy nebude jezdit tak lehce jako dřív.

114 27.02.2022

Velké překvapení a obnovení mé důvěry v českou historickou detektivku. Pavel Hrdlička má perfektně zvládnuté dobové reálie, propracované postavy, jež nepůsobí, že si na chvíli odběhly z commedia dell'arte, a navrch ještě umí zkomponovat natolik zajímavou zápletku, že po většinu čtení dumáte s hrdinou, jak spolu ty které skutky vlastně souvisí, aby zločin nabyl na smyslu. Uznávám, že autorovo nadšení pro detaily může unavovat, stejně jako opakované vhledy do průběhu všedního dne, které nemají souvislost se zápletkou, či fakt, že detektivní linie neodpovídá pravidlům desatera pátera Knoxe – ale děj je do poslední stránky živelný a nesnaží se za každou cenu jít na ruku atraktivitě logice navzdory. Nejde přitom o bůhvíjak akční čtení, jednotlivé události postupně nabývají na významu, přičemž gradují věrně v duchu středověkého práva a pořádku. Žádná přestylizovaná pohádka pro děti à la Vlastimil Vondruška, ale zábavná i napínavá kriminálka z dob dávno minulých, se vším, co k tomu patří.

107 01.10.2021

„Ejhle, vskutku, jak se dá silou, charakterem prospět lidstvu. Slabí a méněcenní jsou přítěží, k boji o zítřek nepřispějí.“
Dlouho mi trvalo, než jsem slohu Ladislava Fukse přišel na chuť, protože on zrovna nepatří mezi spisovatele, kteří by účelově šli čtenáři na ruku. Jakmile jsem však uvykl poklidnému tempu vyprávění, plnému opakujících se motivů a zdánlivě nikam směřujících dialogů, byl jsem připraven odepsat celou záležitost coby přeceňovanou satiru, namířenou proti maloměšťáctví. Jenže pak jako studená sprcha přišel dramatický závěr, který mě svým chladnokrevným šílenstvím připravil o dech. Vždyť on pan Kopfrkingl nebyl v jádru špatný člověk. Jen upřímně věřil v ideje druhých, aniž by se byť jen na okamžik pozastavil nad tím, jak absurdní vlastně jsou. Aneb jak snadno se podléhá tomu, co nás podvědomě hřeje na duši…
Spalovač mrtvol není prvoplánová agitka varující před fanatickými vizionáři. Podtext i poselství jsou skryté mezi řádky, ale o to víc se člověku „vypálí“ do mysli.

107 19.06.2021

Liane Moriarty prostě ví, jak rozehrát společenské drama z předměstí a tvářit se přitom, že píše druhou Carrie. Člověk tak sleduje gradující rozepře a čeká na finální masakr, aby se pak vše skončilo zcela v mezích zákona. Bác ho, žádný thriller se nekoná. Já se díky tomuhle fíglu ovšem bavil celých čtyři sta stran. Kdybych však dopředu vědět o co půjde, asi bych se knize vyhnul obloukem. Školní šikana a s tím spojené rodičovské konflikty jsou něco, co bohužel nedokážu vnímat s odstupem. Tady ale autorka natolik šikovně žongluje slovy, že jsem i přes natahování zápletky trnul napětím. Vnitřně mě pak potěšilo, že se většina klíčových konfliktů řešila rychle, takže jsem nikdy nemusel dlouho čekat, než si Jane, Celesta a Madeline mezi sebou vyříkaly vše, co na jazyku měly. Svižné vyprávění navíc působí jako černočerná komedie, obzvláště v momentech, kdy různorodé postavy „nestranně“ komentují situace, o kterých se mylně domnívají, že vědí přesně, jak se odehrály. To je zkrátka ze života.

107 15.03.2021

„Při pomyšlení na zítřek mě definitivně přestal bavit svět.“
V okamžiku, kdy si myslíte, že už vás nic nemůže literárně zaskočit, přijde úder z té nejméně očekávané strany. V mém případě se o něj postarala Zdena Salivarová, která prostřednictvím románu Honzlová dokonale zachytila děsivou zvrácenost úspěšného socialismu.
Strhující monolog obyčejné holky z pavlače zaujme především emocemi ukrytými mezi řádky. Jana Honzlová se snaží nebrat si k srdci neustálé ústrky okolí, takže její příběh plyne s civilní všedností, čtenář však rozhodně nedokáže ignorovat všechnu tu cynickou nespravedlnost, jež se kolem ní děje. Ačkoli dospívá v panoptiku „všichni jsme si rovni“, je nucena sledovat, jak systém cíleně ohýbá a láme její nejbližší, čistě jen proto, že si na ně zasedli „ti rovnější“. Přesto se vyprávění nese v optimistickém duchu, který hrdince vydrží přesně do momentu, než kvůli upřímným svědectvím kolegů nezačne litovat, že se vůbec narodila. Tohle přitom napsal život sám, ne žádná fantazie.

106 17.04.2020

Fascinace Jakuba Hozy lidskou krutostí se táhne jako červená nit celým jeho dílem. Tentokrát ovšem překročil většinu nepsaných pravidel odpočinkové literatury. Kanibalové nechodí pro sousto daleko a je-li třeba někoho ojebat, bere se na to ta největší sukovice. Splatterpunková jízda Do pekla a zpět se tak sice maličko veze na úspěchu toho nejlepšího od Kulhánka, Kopřivy či Kotlety, zároveň si však ponechává nezaměnitelný charakter filmové akční produkce osmdesátých let a nebojí se to přiznat. Jen s explicitní brutalitou si nebere servítky, jako by všechna dobová tabu byla autorovi pro smích. Nejde samozřejmě o nijak komplikované čtení a už vůbec ne o milostnou poezii; nejste-li tedy krapet experimentálnějšího ražení. Co se řekne, to se hned udělá, bez jakýchkoliv kliček nebo fines. Fanoušci bizarností à la Mad Max či Battle Royale si rozhodně přijdou na své, nemluvě o spektáklech jako Útěk z New Yorku a Útěk z Absolomu. Dokonalý hardcore, ve kterém není důležité zvítězit, ale přežít.

103 20.09.2021

Když už si člověk myslí, že zná všechny fígle, jakými Tim Weaver „loví“ své fanoušky, překvapí ho samostatným thrillerem, který s postavou vyšetřovatele Davida Rakera nemá takřka nic společného. A to je přitom pouze první eso, které má spisovatel v rukávu.
Od první stránky udržují Ztracené střípky čtenáře v nejistotě, co vlastně sleduje, přičemž název románu přímo definuje jeho koncepci. Třebaže množství krátkých kapitol působí chaoticky, díky rafinovanému rozvržení rychle pochopíte záměr a bavíte se postupným odhalováním, co s čím a jak ve skutečnosti souvisí. Přičemž neodbytný pocit hrozby, číhající za každým rohem, roztáčí tempo vyprávění do stále vyšších otáček. A jak zaklapávají jednotlivé kousky mozaiky, člověk se neubrání obdivu nad skvěle zvládnutým řemeslem. Jistě, je v tom trochu cítit potřeba natáhnout děj na maximum, aby zákazník neměl pocit, že za své peníze dostal málo muziky, ale jinak se tahle kombinace moderní detektivky a survival dobrodružství povedla na jedničku.

103 24.05.2021

Co podle mě Hadrový panák postrádá nejvíc, je skutečná detektivní rovina. Hlavní hrdina vlastně nedělá nic jiného, než že se snaží zachránit každou další oběť a opravdovým vyšetřováním se zabývá nějaký chudák začátečník, který si skoro až prvoplánově vykládá mylně všechny nalezené stopy. Navíc se přiznám, že to věčné fňukání nad těžkostmi policie, která chytne pachatele, jen aby ten byl následně u soudu propuštěn, mě chvílemi unavovalo. V tomhle ohledu tlačí Daniel Cole na pilu až extrémně, jako by jediná cesta, jak z bludného kruhu ven, byla zločince střílet hned na místě zadržení. Nehledě na to, že mi celá ta patálie s „veřejnými popravami“ přišla dost načančaná - aneb proč vraždit jednoduše, když to jde komplikovaně. Takže v důsledku pouze další atraktivní thriller, jež hraje víc na efekt, než logiku. To celé pak rámuje snůška mileneckých a kolegiálních trablů, za něž by se nemusel stydět žádný časopisecký bulvár. A které samozřejmě nemají valný význam ani pro zápletku samotnou.

102 21.04.2020

Očekávání byla veliká a Geoff Johns je u mě dokázal naplnit tak ze sedmdesáti procent, přičemž dalších deset víc získává bez diskuzí výtvarník Jason Fabok, který na komiksu odvedl famózní práci. Nejenže graficky navázal na proslavený Kameňák (ne, nemám teď na mysli Zdeňka Trošku), ale také vyšperkoval příběh podobnou atmosférou. Scénář pak celý opus završuje desítkou vymazlených detailů, které udělají radost každému, kdo Batmana sleduje napříč různými paralelními verzemi. Jenže zatímco Alan Moore vyšvihnul svého Jokera hned do základního kánonu, obávám se, že Johns pouze nahodil udičku, kterou bez odezvy vezme proud a zůstane zapomenuta. Což o to, ústřední myšlenka i finální pointa jsou nápadité a krásně ilustrují rozporuplnou postavu netopýrovy nejdůvěrnější Nemesis, zároveň však vyprávění nepředvede přelomový majstrštyk, který většina čtenářů pravděpodobně očekává. Tohle téma si zasloužilo rozšafnější zpracování a mohlo se klidně stát základním kamenem další sezóny Temného rytíře.

100 22.07.2021

Trvalo mi mnoho let, než jsem se k Rychlým šípům odhodlal. Jako spousta jiných jsem i já vyrůstal spíš na Foglarových komiksech než knihách, do kterých se mi pro všechno to idealistické kamarádství nikdy moc nechtělo. A ono ejhle, je mi devětatřicet a já zcela propadám kouzlu tajemných Stínadel a záhadě Ježka v kleci. Takže buď senilním, nebo je ta knížka vážně tak dobrá, jak o ní všichni vždycky říkali.
Ne vážně, tohle zkrátka nemá na trhu srovnání a obávám se, že na většinu současných čtenářů budou Rychlé šípy působit jako fantasmagorie, protože jsou jistou měrou svázány s dobou, v níž vznikaly. Ne pro ideologii, ale pro poměry v jakých mládežníci tehdy vyrůstali. Mít vlastní klubovnu, tvořit časopis, chodit na noční výpravy do sousedních ulic, uzavírat nesmrtelná přátelství…, na tohle dneska narazíte už jen stěží. Ale jak uhrančivé kouzlo to má! V tomhle ohledu Jaroslav Foglar naprosto předčil moje očekávání. Takhle strhující a přitom uvěřitelné dobrodružství jsem jednoduše nečekal.

99 22.12.2020

To, že nevěříte na démony, ještě neznamená, že oni nevěří ve vás…
Pacient Jaspera DeWitta je čistokrevným hororem, hrajícím si se čtenářovou představivostí a důsledně se vyhýbající jakémukoliv explicitnímu násilí. Na necelé dvoustovce stran přitom autor zvládá odehrát drama, které by mu mohl závidět leckterý modernista. V tomhle ohledu je DeWitt příjemně archaický, vystačí si s několika mála postavami, střídmými kulisami a jednoduchým motivem, který vám dost možná bude povědomý odjinud – a přesto z něj dokáže vytřískat maximum. Deníková forma vyprávění pak nádherně dává vyniknout hrůze, jež se pomaličku plíží do čtenářova týla skrze rafinovanou cestičku ukrytou mezi řádky. A aby toho nebylo málo, ještě se stihnete dozvědět o lidských psychózách víc, než jste si kdy přáli vědět.
Tohle je parádní jednohubka, která dokazuje, že síla hororu nespočívá v přemrštěném počtu stran. Ovšem rozhodně nedoporučuji číst před návštěvou některého z Bohnických pavilónů, ať už dobrovolnou nebo vynucenou.

98 19.07.2021

Hodně se mi tenhle moderní upgrade Sherlocka Holmese líbil, včetně detailu, že Lincoln Rhyme není žádný svatoušek a jeho zranění z něj udělalo svérázného cynika. Hezky tak fungují postřehy ze života nemohoucího, které stejnou měrou pobaví i jsou k zamyšlení a přitom děj nijak nezdržují.
Jeffery Deaver zkomponoval poctivou detektivku, kde se aktivně vyšetřuje, přičemž hrdinové se každému dalšímu zločinu snaží předejít, namísto toho, aby jen čekali, až zabiják udělá chybu a oni se budou konečně moct čeho chytit. Jistě, je to z jeho strany vypočítavé, ale funguje to naprosto precizně. Trochu zamrzel pouze obehraný zvrat, kdy je případ ústředním protagonistům odebrán a ujímá se jej FBI, jen aby se rychle ukázalo, že federální agenti nedisponují dostatečnou představivostí ani inteligencí, a tak se vše zase vrací do starých kolejí. Podobně zbytečně (a kýčovitě) působí i vztah mezi Lincolnem a Amélií, ale to beru jako úlitbu žánrovým standardům, jež se bez trochy té romantiky asi neobejdou.

98 08.05.2021

Vůbec se nedivím, že i po sto šedesáti letech se román Wilkieho Collinse těší takové oblibě. Přes jazykovou rozvláčnost a cílené natahování záhady má v sobě Žena v bílém pořád něco čtenářsky enormně atraktivního. Dost s tím má podle mě co do činění dokonale zachycené prostředí staré Anglie, stejně jako šestáková zápletka, která pro svou tajuplnost nutí čtenáře otáčet jednu stránku za druhou, aby řešení přišel na kloub. Což ještě umocňuje stavba příběhu, uspořádaná z množství rozličných výpovědí, jež na sebe přímo navazují a postupně tak vykreslují dějovou linku podmanivého dramatu. Jako detektivka možná trochu přestřelené v konstrukci zločinu, ale nemůžu říct, že by kvůli tomu u mne vyprávění ztratilo na síle, právě naopak. Jde o kouzelně starosvětské dobrodružství, ve kterém jsou krásné dámy ve skutečných nesnázích, mladí hrdinové nezištně stateční a bídní zhýralci prohnilí až na samotnou dřeň. Připočtěte si k tomu perfektní stylistiku a tip na čtení pro zádumčivý víkend je na světě.

98 30.04.2021

Ačkoli mistr hororu od prvních stran slibuje čtenáři hrůzu, na tu se v románu Později kupodivu nedostalo. To však nesnižuje kvality skvěle vyprávěného thrilleru s lehkým nádechem paranormálna. Zlí jazykové by mohli podotknout, že ústřední motiv by vystačil na povídku – a měli by i pravdu, nijak to ovšem neubírá na kráse příběhu, jehož hrdinou je chlapec, který mluví s duchy. Ne že by šlo o nějak objevný námět, ale v rukou Stephena Kinga se proměnil v cosi neokoukaného, tajuplného a napínavého. Ostatně, jak už jsme u autora zvyklí, protagonisté dramatu se představují pomalu a zápletka jde k jádru věci širokým obloukem, přesto nemohu říct, že bych se u tří set stránkové knihy byť jen na chvilku nudil. Sedly mi postavy, tempo i prostředí, včetně drobných postřehů z praxe literárního agenta. Jediné, co mi trochu uniklo, byla otevřená vrátka k případnému pokračování, jež naznačují, že si spisovatel koncept oblíbil a v hlavě už mu klokotají další nápady. A to mě spíš znervózňuje, než těší.

97 16.12.2021

Dobře napsaný thriller, ich-forma sympatická, ale hrdina jakoby bez osobního kouzla. Přesto solidně rozehraná zápletka, alespoň do konce první půlky. Pak, po vraždě jedné z ústředních postav, by člověk čekal, že se děj rozjede, ale opak je pravdou – více prostoru je věnováno soudnímu procesu, kde jsou jednotlivé důkazy zpochybňovány z té či oné strany. Vyvrcholení přichází náhle v závěru, kdy se konečně začne znovu řešit úvodní vyšetřování. A tak jsem si zas jednou potvrdil, že romány ze soudního prostředí nejsou mým favoritem. Neustálé právnické kličky, jak zpochybnit důkaz nebo tvrzení, to prostě není nic pro mě. Přitom původní motiv Advokáta byl zajímavý, ovšem kvůli druhé půlce nemohu hodnotit jinak než jako průměr. Možná kdyby Steve Martini okořenil vyprávění špetkou nadsázky namísto popisu suché reality, šel bych o jednu hvězdu výše a odpustil bych mu i to ignorování ústřední „záhady“. Jedno je každopádně jisté – právníkem bych navzdory lukrativním financím rozhodně být nechtěl.

97 21.07.2021

Jakub Mařík už potřetí vyhrocuje konflikt mezi lidmi a tajemnými Korzáry, přičemž tentokrát do toho významně zasáhnou i hráči třetí strany. Obsahově se přitom vracíme k válečnému loďstvu; hlavní slovo tedy mají střety vesmírných křižníků a stíhaček. Tohle autorovi jde perfektně a tak jedinou stinnou stránkou zůstává skutečnost, že děj tentokrát ničím zásadním nepřekvapí. Bitva se sice vede urputně, ale co zpočátku vypadá jako beznadějný boj, to se pomalu obrací proti nepříteli, přičemž o závěru už si čtenář nebude dělat žádné iluze jakmile se dostane přes stranu dvě stě. Nijak to však neubírá na atraktivitě skvěle rozehrané military space opery, kde je občas těžké rozlišit přítele od nepřítele. Ústřední postavy se navíc o trochu více poodhalí, stejně jako zákulisí útoků ze strany Korzárů, přičemž souvislosti konečně začnou nabývat na smyslu. To celé pak rámcuje vojenský humor plný srdnatého holedbání a neméně srdnatého cynismu – ostatně žertovat o zabíjení se dá jen do určité míry.

96 07.03.2022

Příběh provázející hrdinu snovou krajinou plnou trefné symboliky. Něco jako Alenka v kraji divů, ovšem mnohem modernější a dětskému čtenáři přístupnější. J. K. Rowlingová v sobě nezapře spisovatelku, jež dokáže neoblomně připoutat k ději, kdy doslova trnete nad tím, co přinese další kapitola. Rovnou přiznávám, že mé děti byly z vyprávění úplně paf. Nejvíc je zaujal realistický začátek, kdy pošťuchování sourozenců vyústí v tragédii pro dospělého možná banální, pro duši několik málo let žijící však naprosto hrůzostrašnou.
Jakmile se zápletka přesunula do říše ztracených hraček, stoupla zas pozornost má, protože mě fascinovalo, jak rafinovaným způsobem autorka pracuje s motivem zodpovědnosti za věci, které vlastníme. A kde mi zpočátku možná až zbytečně zpátečnicky vadil přístup k popisu „moderní rodiny“, po úvodní třetině jsem dobrodružství malého Kuby zas zcela propadl já. Líbilo se mi přitom poselství, jež kniha mezi řádky dětem předává, přičemž k závěru ukápla slza nejen jim, ale i mně.

96 13.02.2022

Podobně, jako mnoho dalších, i já se v nedávné době nechal okouzlit dokumentem Davida Attenborougha Život na naší planetě. Spolu s tímto okouzlením jsem pak toho od stejnojmenné knihy příliš nečekal a o to více byl překvapen, jak informace zhuštěné do osmdesáti minut rozšiřuje a konkretizuje. Autor v sobě nezapře dokumentaristu tělem i duší, přičemž jako jeden z mála má komplexní představu o tom, jak moc se „divočina“ za posledních sedmdesát let proměnila. Třebaže není vědcem z povolání, dokáže rozumně a věcně mluvit o věcech odborných, stejně jako laických. Jeho prorocké teze pravděpodobně žádný vliv na skeptiky mít nebudou, ale obyčejnému čtenáři přiblíží děsivá fakta, jež nemůžeme dále přehlížet. A i když se po většinu vyprávění zdá být osud planety vinou lidského konání definitivně zpečetěn, jeho nezlomná víra v člověka dává naději, že ještě nic není úplně ztraceno. Právě kvůli tomuto poselství, kterým mě nadchlo už filmové zpracování, si práce pana Attenborougha maximálně cením.

96 23.06.2021