thorir komentáře u knih

Den Trifidů je jedna ze základních knih žánru. Knihu jsem četl několikrát a stále se k ní čas od času vracím. Motiv apokalypsy, první kroky v „novém světě“, boj o přežití, záchrana blízkých, romantický motiv tváří v tvář konci světa, kdo z nás snílků by to nechtěl zažít (a přežít)? OK, v reálném světě asi nikdo, ale pěkně se o tom sní. Nadčasový příběh čtenáře doslova pohltí, v textu není nudná pasáž, stále se něco děje a nemyslím teď „akci“, děj se velice svižně posouvá dopředu a čtenář ho prožívá s protagonisty. Je velmi snadné sžít se s hlavním hrdinou, prožívat a cítit to co on. Sympatie k hlavní postavě je za mě jeden z důvodů proč se ke knize opakovaně vracím. Podobně autentický dojem konce světa jsem nalezl jen v několika málo dalších knihách. V dnešní době může být archaičnost textu pro mnohé těžko stravitelná, nicméně na čtivost to v žádném případě nemá vliv. Naopak, z mého pohledu podtrhuje atmosféru a uvěřitelnost příběhu. Jen je třeba si připomínat, že kniha byla vydána v době, kdy se teprve rozjížděla konzumní společnost, neexistoval internet, mobily, … Přesto tvrdím, že jde o zásadní knihu, která by měla být na čestném místě v každé sci-fi knihovně.

„Porosteš a budeš po celý život dennodenně vídat, jak běloši šidí černochy, ale něco ti povím a na to nezapomeň – když běloch ošidí černocha, pak bez ohledu na to, kdo to je, jak je bohatý nebo z jak vznešené rodiny pochází, je ten běloch darebák.“

„Nic mi není odpornějšího než bílý ničema, který zneužije nevědomosti černocha. Jen si nemyslete – všechno se to sčítá a jednou účet zaplatíme. Doufám, že se toho vy děti nedočkáte.“

Četbu klasik jsem dlouhá léta odkládal, ignoroval, považoval jsem je za překonané a vlastně zbytečné pro vnímání moderního světa. Zpětně si říkám, že jsem se nemohl víc mýlit. Skrývá se mezi nimi mnoho a mnoho literárních pokladů, skvostů, které lze číst bez ohledu na to, kdy byly napsány a vždy si z toho něco odnést. To je přesně případ Leeové Jako zabít ptáčka.

Text je naprosto geniální a odzbrojující, kontrast mezi dětským pohledem a dospělým světem je propastný a intenzivní. Hutná scéna před věznicí dokonale vystihuje téma a náboj knihy. Svět bez předsudků, to je ten dětský pohled. Ale předsudky nelze černobíle odsoudit a odhodit jako špatné a nepotřebné. Předsudky lidem pomáhali přežít tisíce a milióny let od prvopočátků lidského rodu. Ale o tom kniha není.

Kniha je vyzdvihována jako etalon kritiky systémového rasismu Ameriky třicátých let minulého století. Možná ano, příběh k tomu čtenáře vede. Přesto si myslím, že kniha je více o prosté lidskosti, prosté spravedlnosti a slušnosti. Ti nejvíc uřvaní rovnostáři bývají ti největší pokrytci. Protože postrádají lidskost, jsou jako mechanické stroje, naučení odpovídat tak, aby z vnějšku vypadali dobře a ctnostně. Naučení, aby signalizovali své ctnostné vlastnosti. Uvnitř jsou však zkažení jako peklo samo. Stačí si všimnout, jak se chovají ti nejvíce hlasití aktivisti všech politických ideologií, hlasitě prohlašují, jak je třeba žít ve světě bez předsudků a sami přitom s předsudky pokrytecky žijí, a uměle je na venek korigují a je to poznat. Tohle je ta kognitivní disonance, ten divný pocit, že něco nesedí. A příběh ukazuje ještě jednu věc, o které se moc nemluví ani dnes, totiž absolutní nerovnováhu v systému spravedlnosti mezi obviněním chlapa ze znásilnění a křivým obviněním chlapa ze znásilnění.

Ale zpět k citaci na začátku. S ohledem na identitární roztříštěnost západního světa se domnívám, že již platíme. Rozhodně doporučuji všem.

61 22.12.2019

Kniha je tak trochu zjevením v dnes trochu upadajícím žánru hard SF. Autor se vyžívá v technických popisech, vědeckém zdůvodňování, chemických reakcích, biologii, botanice, geologii, strojírenství, nebeské mechanice, zkrátka ve všem, co dnes patří k cestování vesmírem. Tedy k tomu málu, co dnes za cestování vesmírem považujeme, tj. kroužení okolo planety v ISS a občasné extra-atmosférické skoky soukromníků. Přes značné množství technických detailů se to čte snadno, byť rozumím narážkám na složitost textu v komentářích zde. Příběh odsýpá, čtenář je v podstatě okamžitě vržen do děje, není čas se rozkoukat, nečekejte žádný úvod, protagonista je okamžitě zavalen život ohrožujícími potížemi, musí je řešit a řeší je. A k řešení je toho hodně, stále se něco děje, v textu není hluché místo. Technicky vzdělaní čtenáři se sice mnohdy pousmějí nad naivitou některých řešení, nebo nad „štěstím“ protagonisty, ale tohle lze autorovi snadno odpustit. Fanouškům SF rozhodně doporučuji.

61 19.10.2019

„Svoboda znamená svobodně prohlásit, že dvě a dvě jsou čtyři. Jestliže toto je dáno, všechno ostatní z toho vyplyne.“ G. Orwell, 1984.

Je dnešní svět svobodný? Myšleno svět západního civilizačního okruhu. Možná nesmyslná otázka. Naprostá většina odpoví, že ano. Je západní svět dnes svobodný víc, než byl před čtvrt stoletím? Ha, to už možná tak jednoznačné není. Nemluvím o svobodě cestovat, vzdělávat se, nemluvím o dostupnosti zboží a služeb. Mluvím o plíživé snaze korigovat myšlení. O snaze vychovávat. Mluvím o politické korektnosti, o tiché autocenzuře v médiích, o rozšiřující se snaze svým projevem nikoho neurazit, o generaci tzv. „snowflakes“, mikroargesi a „safe spaces“, o dnes již mnohde uzákoněných zločinech z nenávisti (hate crimes srovnej s thought crimes) a v neposlední řadě právě o hlídání veřejného projevu a odhalování právě těchto zločinů z nenávisti (srovnej s ideo policií / thought police). Že přeháním? Možná. Kéž by. Co když ta orwellovská vize právě takto začíná?

Ještě k těm zločinům z nenávisti. Jordan Peterson, profesor klinické psychologie na univerzitě Toronto, v jednom ze svých známých rozhovorů prohlásil, že máme-li mít možnost přemýšlet, znamená to nutnost riskovat, že budeme útoční/urážliví. Doporučuji shlédnout a nejen tento jeden rozhovor.

Tímto si odškrtávám jeden můj dávný čtenářský rest. Kniha se nečte snadno, za tu námahu však jednoznačně stojí. Politické úvahy, úvahy o svobodě jednotlivce, o svobodě myšlení, o diktatuře, o skupinové identitě, jsou dodnes platné a při hlubším zamyšlení opět aktuální. Již to, že nedokážu vymyslet pozitivní závěr komentáře, o mnohém vypovídá.

53 18.02.2018

„Devatenáct a dvacet let, to je moc důležité období ve vytváření charakteru, a pokud si v ten čas přivodíš nějaké pokřivení, potáhne se s tebou dál.“

Zpočátku jsem se domníval, že jsem se zásadně spletl ve výběru čtiva, jakkoliv jsem samozřejmě knihu zvolil záměrně, přesto jsem dal knize šanci a nakonec nemohu říct, že bych byl nějak zklamán, spíš naopak, byť to rozhodně bylo vykročení z „komfortní zóny“. Prvotní impuls – přečíst si něco od japonského autora – byl splněn, i když jsem si zpočátku říkal, že jsem měl zvolit něco víc Japonsky tradičního. Příběh je podivný, pomalý, reálie jsou krajně nejaponské. Text je však krásný a psaný čtivým stylem, některé věty vyloženě hladí na duši. Přes svou pomalost není nudný, vlastně se nikde nezadrhne. K protagonistovi si lze vybudovat vztah a sympatie. Hlavní téma psychického onemocnění a depresí je zřejmé a není třeba k němu nic dodávat. A jakkoliv je můj komentář spíš neutrální, těch pět hvězd dávám právě hlavně za nosnou myšlenku. Některé autorovi další knihy mám v hledáčku, přesto, otázka, zda si od něj ještě někdy něco přečtu, zůstává prozatím nezodpovězena.

51 27.08.2022

„Určitě už bude dvanáct,“ prohlásil i Šuchov.
„Sluníčko už je na vršku.“
„Když je na vršku,“ ozval se kapitán, „tak to znamená, že není dvanáct, ale jedna.“
„Jakpak to,“ užasl Šuchov. „To přece věděli už naši předkové, že sluníčko stojí na vršíčku v poledne.“
„To platilo pro dědky!“ houkl kapitán, jako když sekerou utne. „Ale mezitím vyšlo nařízení, a podle toho nařízení stojí slunce nejvýš v jednu.“
„Kdopak to nařízení vydal?“
„Sovětská vláda!“

Mrazivá, temná Sibiř a uprostřed ničeho nápravný tábor. Tábor plný lidí. Někteří jsou zlomení, někteří jsou nezdolní, někteří jsou plní naděje, někteří jsou ztracení v zoufalství, možná naprostá většina je ztracena v zoufalství. Do toho tábora uprostřed tajgy je poslal tyranský sovětský režim. Krátká a velmi působivá novela popisuje jeden den v životě vězně trestaneckého tábora, denní režim, vztahy mezi vězni, chování dozorců, nesmyslné utrpení a úmyslné ponižování vězňů systémovými pravidly, nesmyslnou prací. Vrcholem zoufalství je jednoznačně ukrutná scéna v jídelně při večeři, vyjadřující ve své podstatě zřejmě základní zákon přežití. Přesto je text v jistém smyslu i o naději, naději v zoufalství, naději v bezútěšném vězení. Jakákoliv nadcházející tyranie může podobnou zrůdnost znovu oživit. Rozhodně doporučuji všem.

Brilantní knížečka. Útlá, nicméně zcela zásadní a nadčasová. Je tu vše co správná diktatura potřebuje k životu. Revoluce provedená idealisty. Růžová budoucnost. Převzetí moci pragmatikem. Odstavení idealismu, nejen prosté odstavení idealismu, ale jeho proměna v úhlavního nepřítele farmy. Manipulace s fakty, manipulace s minulostí. Ohýbání pravidel ve prospěch vládnoucí kliky. Vymývání mozků hloupými slogany - ovce by mohli vyprávět. Oddělení mláďat od biologických rodičů a jejich kontrolovaná výchova pod dozorem státu a strany. Tohle považuji za zcela klíčový motiv. Nic neurychlí nástup jakékoliv diktatury tak jako mladá generace dětí obrácených proti rodičům, vychovaných k nenávisti k vlastnímu dědictví a kultuře. Co mi to jen dnes připomíná? Vše zcela zapadá do Orwellovské vize. Nepřehlédnutelná je volba vládnoucí kasty. Na komunismus a v podstatě na jakýkoliv jiný moderní skupinový ismus to sedí. Nepřehlédnutelné paralely s dneškem jsou děsivé, jednání novodobé západní extrémní levice strašidelné a až zarážejícím způsobem odpovídá představené vizi. Závěrem snad jen: Budu pracovat lépe a radostněji! Soudruh Napoleon má vždycky pravdu!

47 11.03.2018

Další Lemova klasika, tato dokonce několikrát, více či méně úspěšně, zfilmovaná. Výrazným rysem je hutná, tíživá, horrorová atmosféra. Neznámo číhá za každým rohem temných chodeb stanice. Nejde o prvoplánový pocit nebezpečí, jde o skutečné neznámo, cizí, nelidské. Hmatatelný strach nepramení z hrozby smrti, pramení z absolutního neznáma, které nelze pochopit lidskou myslí, pramení z archetypální hrůzy šílenství, osudu horšího než bolest a smrt. Je to komorní SF. Příběh se opět točí kolem prvního kontaktu s neznámou, nelidskou entitou, prozkoumává lidskou reakci na nelidské podmínky a rozhodně patří do zlatého fondu mistrovských děl žánru.

46 03.02.2021

Věčné téma hard SF zpracované velmistrem žánru. Generační loď, po staletí plující vesmírem, generace obyvatel již dávno zapomněli na původní cíl, zapomněli smysl existence, odkud jsou, kam směřují. Z významu slova „loď“ je pověst, legenda, které věří jen blázni a děti. Existuje jen omezený svět palub a přepážek a kdesi v dálce, v daleké minulosti legendy o jakési zemi, otevřeném prostoru. Naprostá pecka, skoro se mi ani nechce věřit, že román byl napsán tak dávno. Když jsem pro knihu sahal do poličky, nečekal takovou atmosférickou nálož a ten dech beroucí konec! Příběh se nikde nezdržuje a napětí je všudypřítomné. Téma generační lodě je tu zpracováno bez přehánění geniálně. Nutně vede k zamyšlení, jaká bude jednou realita? Budeme někdy v daleké budoucnosti také stavět generační lodě? Upadnou jejich obyvatelé do podobné pasti zapomnění? Nebo dřív objevíme rychlejší způsob přepravy? Pro všechny fanoušky SF rozhodně povinnost. Doporučuji.

46 06.10.2019

Od prvního okamžiku je zřejmé, jak nádherný a poetický text to je. Je to krásně napsané, slova a věty hluboké jako lesní tůně, a stejně tak tmavomodře melancholické. Popis anhedonie a depresivních prožitků je nesmírně realistický, Goethe umně buduje plastický obraz smutku a beznaděje. Není podstatné, jaké životní trauma tyto stavy vyvolalo, není podstatné, že v případě Werthera je příčinou romantická nešťastná a neopětovaná láska k ženě, podstatné je, že jsou reálné a mají tragické následky. Myslím, že se čtenáři chtě nechtě rozdělí na dvě skupiny, a soudě dle komentářů tomu tak skutečně je. Jedni neznají pocity, které protagonista zakouší, nechápou potíže se sebevědomím, úzkostné stavy, deprese, anhedonii. Druzí naopak vše co Werther zakouší, znají, příliš osobně, příliš zblízka. Pro první skupinu bude kniha nečitelná, nudná, zoufale zastaralá a zbytečná, ti druzí zde naopak pocítí jistou sounáležitost.

Je to zvláštní číst o podobném prožitku, ta tragédie působí až směšně hloupě, přestože vím, že směšná není ani v nejmenším. Wertherovi pocity a jednání jsou hloupé, dětinské, nedospělé, neschopnost akceptovat odmítnutí je znakem nedospělé mysli, přesto, s trochou empatie, se vše dá pochopit. Kdo někdy v životě nebyl nešťastně zamilován? Kdo někdy neměl zlomené srdce?

Má smysl něco podobného dnes ještě číst? Jasně, doba je jiná, empatie často zcela chybí, vztahy jsou dnes jako zboží z eshopu, které, když se rozbije, vyhodíme a objednáme nové. Přesto, lidská povaha a schopnost prožívat na jedné straně štěstí a na druhé utrpení, zůstává beze změny. Osobně přečtení nelituji a ke knize se pravděpodobně ještě vrátím. Pro ostatní je to na individuálním uvážení.

44 28.08.2022

Beletrizované svědectví o osudech spojeneckých zajatců v japonském zajateckém táboře Čangi v Singapuru. První odstavec knihy je téměř poetický, Čangi je přirovnána k perle, hned na to je čtenář vržen do kruté a beznadějné reality. Autor vypráví příběh zajatých vojáků, jejich snahu přežít, snahu zachovat si důstojnost, lidství, morálku, život. Popis tábora dává nahlédnout do japonské válečné dehumanizační mašinérie, všechna ta pravidla a nařízení, design tábora, nesmyslná práce, měli jen jediný účel – připravit vězně o lidství, dehumanizovat je v očích dozorců, spoluvězňů, i svých vlastních. Příběh Petra Marlowa a Krále je ikonický. Postava Krále je zásadní. Nenáviděný, přesto však nějak respektovaný, šmelinář pochybných morálních kvalit, který dokáže přežívat, a nejen přežívat, ale hlavně prospívat, v nepřátelském systému. Do jaké míry je možné si zachovat morální kvality a lidskost v nelidských podmínkách? V drsném prostředí prospívají pouze drsní jedinci. Krále není nutné obdivovat a respektovat, je to však odraz reality, fakt. Je to totalitní motiv, podobných jedinců bylo mnoho a ještě více jich bude. Knihu rozhodně doporučuji.

44 28.10.2019

Cokoliv zde napíšu, již bylo napsáno dříve, nic objevného v mém komentáři nehledejte. Přesto si dovolím krátkou poznámku. Zdánlivě jednoduchý příběh skrývá neuvěřitelnou hloubku. Naivita textu je v přímém kontrastu s komplexními otázkami o smyslu života, existence a hledání porozumění. Jednoduchý text s dětsky naivními a nevinnými ilustracemi vytváří dojemný skvost, který si bezesporu zaslouží své místo ve zlatém fondu světové literatury. Ještě teď slyším dětský hlásek jak říká „Prosím vás … nakresli mi ovečku“.

43 01.05.2018

Kniha by možná mohla mít podtitul: jak se stát cizincem ve vlastní zemi. Byť to možná zní až příliš radikálně a depresivně. Depresivní je však celý text, tak proč si něco nalhávat. Realita je krutá. Lze prohlásit, že pro ty z nás, kteří sledují světové dění i jinde než v mainstreamových českých médiích, text nepřináší nic objevného. Odhlédnu-li od toho, autor strukturovaně shrnuje dění v Evropě za posledních několik desítek let, od prvních migračních toků do poválečné Evropy až po dnešní dobu, migrační krizi roku 2015 a její následky. Domnívám se, že česky takto ucelený popis situace, snad krom nějakých blogů, nelze nalézt. Již jen pro to text důrazně doporučuji. Je třeba říct, že autor nenabízí žádné řešení, nevysvětluje důvody chování elit, pouze popisuje stav. I to je potřeba, mnoho lidí tuto historii nezná, možná někomu pomůže otevřít oči. Vysvětlení ani řešení nelze čekat od jednoho spisovatele, to musíme vymyslet sami.

Dvě poznámky, které mě při čtení napadly:

Revoluce průmyslu 4.0 je v podstatě za dveřmi, automatizace a robotizace se týká stále většího a většího počtu zaměstnání, každý rok vychází několik nových studií, kolik že pracovních pozic v blízké či středně vzdálené budoucnosti zanikne díky robotizaci a automatizaci. Překotný rozvoj AI trend potvrzuje. Stále se tu však najdou tací, kteří fanaticky tvrdí, že Evropa migranty potřebuje k udržení ekonomické síly a náskoku. Již před lety jsem mluvil se známými z Německa, kteří mi říkali, že největšími proponenty uvolněné migrace jsou průmyslové koncerny, nejbohatší Němci, vlastnící a ředitelé průmyslových podniků (a následně lobbují u politiků). Pokud je to tak, pak je to ve světle výše uvedeného velice krátkozraké. Co se s těmi všemi lidmi bude dělat, až jejich pracovní místa zaniknou? A pokud se na to dívám touto optikou, s uvážením, že lidé na vysokých politických a managerských místech jsou velice inteligentní (byť si o nich můžeme myslet cokoliv jiného), se spiklenecké teorie o záměrné výměně původního evropského obyvatelstva (tzv. Coudenhove-Kalergiho plán) najednou zdají podivně blízké realitě (ale pořád jsou to spiklenecké teorie, jimž není radno věřit).

Pominu-li všemožné levicové aktivisty, od Antify po Open Society Foundations, apod., od kterých se to tak nějak očekává, čím dál silněji si uvědomuji, že za dnešní situaci v Evropě nesou značnou část viny mainstreamoví novináři a média spolu s „celebritami“ a jinými „elitami“. Pro pár kliků a peněz z reklamy (počtu prodaných výtisků před internetem), nebo pozornost v médiích, jsou ochotni prodat budoucnost. Jakoukoliv snahu otevřeně mluvit o problému migrace a islámu otevřeně napadají, zneužijí, ve snaze obrátit veřejné mínění proti mluvčímu. A proč? Jsou snad pomatení? Nemocní nějakým myšlenkovým virem? Nebo prostě jen chamtivci? A co z toho je horší? Doslova hýkají (sic!) při každém projevu sebetrýzně / sebemrskačství / pokání kvůli prvotnímu hříchu rasismu / kolonizace / imperialismu, kterého se bílý člověk stejně nemůže nikdy opravdu zbavit (v jejich pokřivené mysli). Nechápu to! Nebyl jsem na světě když se děli údajné zločiny kolonizace apod.. Proč za to mám nyní nést morální odpovědnost? Doteď mi to nikdo nevysvětlil. Tohle nemá nic společného s lidskými právy ani s evropskými hodnotami.

Na závěr jednu citaci k autorově postřehu ohledně ztráty důvěry většinové populace v mainstreamové politické strany (to v závorce jsem doplnil, bez kontextu to nemusí být zřejmé):

„Především by nás (občany) však měli (politici) ujistit, že společnost opravdu zničit nechtějí“

Knihu jednoznačně doporučuji.

42 01.01.2019

Kniha na pomezí historického románu a středověké detektivky. Napsána je nesmírně čtivě. Srovnám-li s filmovým zpracováním, je kniha samozřejmě mnohem propracovanější, jdoucí do větší hloubky a zejména detailněji popisující motivy jednání postav. To však nic nemění na faktu, že film naprosto brilantně zachycuje syrovou, šedivou, chladnou atmosféru středověkého kláštera kdesi v italských horách, popsanou v knize. A pak je tu samozřejmě knihovna, bezčasá, záhadná stavba ukrývající mystéria dávných dob, přeneseně v podstatě protagonista děje. Knihovna se značně restriktivními pravidly přístupu ke knihám. Jen tento samotný fakt vyvolává ve čtenáři nesmírnou zvědavost. Čtenář chce číst a objevovat, ale knihovník mu to nedovolí. S tím úzce souvisí další motiv, klikatící se dějem, a totiž náboženská hereze. Řádky, kde Adso rozplétá detaily o kacířích, jsou jedny z nejzajímavějších. Je správné bránit přístupu k informacím, pokud tím chráním status quo? Je to skoro až totalitní motiv. Děj nemá smysl dále komentovat, napsáno o tom bylo mnoho. Knihu jednoznačně doporučuji. Jedna z nejzajímavějších mnohovrstevných knih, které jsem kdy četl. A přitom čtivá, nesmírně zábavná a zdánlivě přímočará.

42 10.03.2018

„Ó bohové, mí bohové! Jak teskné jsou večerní scenérie! Jak tajemné jsou mlhy nad močály! Kdo někdy v těch mlhách bloudil, kdo před smrtí hodně trpěl, kdo letěl nad tou zemí, jsa obtěžkán nezdolným břemenem – ten to dobře ví. Ví to každý, kdo zná únavu. Ten pak bez lítosti opouští mlhy pozemské i pozemské bažiny a řeky a s lehkým srdcem se odevzdává do rukou smrti, protože ví, že jen ona …“

Asi není třeba psát další a další řádky pochvalného textu. Kniha pověstná svým absurdním, až směšným, mnohavrstevnatým dějem vtáhne čtenáře do sebe. Autor kombinuje množství linií a stylů. Text je čtivý, neklade na čtenáře žádné zvláštní nároky. Za absurditou příběhu je však skryta chytrá kritika totalitních a autoritářských poměrů, nejen ve vlastním státě, ale zejména mezi lidmi, kolegy, přáteli. Takto Sovětský režim násilím korodoval a atomizoval ruskou společnost. A může se to stát znovu. Z dnešního pohledu vidím jako nejzásadnější motiv ostrakizovaného jedince, pádlujícího proti proudu, udolaného zfanatizovaným davem, dovedeného na okraj fiktivního šílenství. V knize je hrdina přes mnohé peripetie a oběti jiných zachráněn, životní realita je naneštěstí často mnohem nelítostnější. Druhou šanci dostane málokdo.

Tímto si odškrtávám další čtenářský dluh a všem doporučuji.

40 07.08.2019

Dnes již téměř klasické dílo, skvělé, čtivé, nápadité, místy možná trochu archaické, přesto extrémně zábavné, originální, chytlavé a svým způsobem nadčasové. Hrdinové jsou sympatičtí, čtenář se s nimi rychle sžije. Doslova cítí ten omezený čas, ten tlak, daný zákony nebeské mechaniky. Autor buduje skvělou atmosféru objevování neznámého, aby se vzápětí přepnul do rychlé akce. Text dnes vlastně působí jakoby z jiného světa, příběhem se vine silný objevitelský duch doby, odvaha čelit neznámému, riskovat život s nejistou vidinou posunout hranice lidského poznání zase o kousek dál. Je to oslava objevitelů a průzkumníků, oslava odvahy, schopností a odhodlání. A pak je tu Ráma, tajemný posel z kosmických dálav, bezvěký cizinec, hádanka epických rozměrů, již jen představa stát uvnitř a spatřit vše na vlastní oči bere dech. A je vůbec z naší galaxie? Tolik otázek a tak málo odpovědí. Příběh je zcela zaslouženě zařazen mezi mistrovské díla Science Fiction, odmazávám si tímto jeden čtenářský rest a všem fanouškům SF jednoznačně doporučuji.

39 01.01.2021

„Já si dám kávu,“ řekl velkoryse Ignácius. „Sladovou kávu se svařeným mlékem.“
„Jenom nescafé,“ řekl barman.
„To přece nemůžu pít,“ řekl Ignácius matce. „Takovou ohavnost.“
„Tak si dej pivo, chlapče. Pro jednou tě nezabije.“
„Mohlo by mě nadmout.“

Je s podivem, jak často je v komentářích zmíněna podobnost s pracovních prostředím. A světe div se, i já mám ve svém pracovním okolí člověka, který by výše zmíněná slova o pivu dokázal pronést a myslet je přitom smrtelně vážně. Příběh je tak absurdní jak je vtipný, stejně absurdní jako dialogy, které ho podpírají. Rozhovory mezi Ignáciem a matkou a Ignáciem a zbytkem města jsou naprosto neuvěřitelné. Ignácius je vůbec prapodivný tvor, těžký troll, sociopat, narcis s těžkým Oidipovským komplexem, manipulátor a sebestředný nadutec opovrhující všemi ostatními, nižšími formami života. Vlastně ani jeden charakter v příběhu není vyloženě normální. Dohromady tvoří bizarní mozaiku osudů, kdy čtenář neví, zda se smát nebo kroutit hlavou.

„Navzdory všemu co museli podstoupit, jsou černoši převážně příjemní lidé. Měl jsem s nimi prozatím málo do činění, neboť se stýkám pouze se sobě rovnými či s nikým, a ježto sobě rovných nemám, nestýkám se s nikým.“

Knihu jsem přečetl na základě tipu v jednom internetovém seznamu doporučené četby. Je to seznam sestavený psychologem a již po pár stranách mi bylo jasné, proč právě tato kniha na tom seznamu je. Absolutně nic jsem od toho nečekal, autora ani knihu jsem neznal, knihy podobného žánru příliš nečtu a tohle jsem tedy rozhodně neočekával, možná právě proto jsem se královsky bavil. Mnohé větné kompozice jsou odzbrojujícím způsobem geniální.

„Vaše naprostá nevědomost v oboru, který předstíráte vyučovat, zasluhuje trest smrti.“

Text neskutečně často připomíná zoufalost běžných denních interakcí a sociálních patologií. Ať jde o zmíněné trolly, sněhové vločky, osoby se spasitelským komplexem, neústupné extrémisty všeho druhu a mnohé další. Knihu rozhodně doporučuji.

39 12.01.2020

Vidíme je všude kolem nás, v krajině, ve městech, a přiznejme si, nic moc o nich vlastně nevíme. Stromy, někdy majestátní, někdy nenápadní, někdo je objímá, někdo se na ně jen dívá a obdivuje. Bez nich si lze jen stěží představit krajinu a svět. Autor se pouští do popisu úžasného, neznámého světa, vysvětluje jevy, kterých jsme při procházkách lesem svědky, ale o nichž obvykle nic nevíme, zřídka kdy si jich blíže všímáme, a vlastně často se o ně ani nezajímáme. Text je nesmírně čtivý, dostatečně jednoduchý, aby si i nebiologové, jako já, čtení knihy užili. Nelze se divit, že je kniha v kategorii bestsellerů. Troufám si tvrdit, že jde o postoje měnící text. Od teď se budu na stromy a lesy dívat zcela jinak.

39 28.07.2018

„Marxistické myšlení se na rozdíl od normálně myslícího člověka, který hledá pravdu, před nějakým neslučitelným rozporem či logickým zádrhelem nezastaví. Kontradikce považují tito myslitelé za samozřejmé a poučeni hegeliánskou dialektikou vědí, že se s jejich pomocí svět i vědomí rozvíjejí, a proto nelogičnosti – lépe řečeno absurdity – dokonce vítají jako užitečné. Kdo by si myslel, že logika porazí intersekcionální teorii, zřejmě nemá zkušenosti s nesčetnými rozpory, jaké dokáže marxista udržet v hlavě.“

Západ se zbláznil, to je dnes již zřejmé. Vidíme to na každém kroku, progresivismus se utrhl ze řetězu, postmodernismus a s ním spojené kritické teorie (neplést s kritickým myšlením) a jejich představitelé se v posledních několika letech vylili z vysokých škol, kde léta a desetiletí bujely jako rakovinné nádory, podivná „studia“, jakési nové náboženství, kult, s vlastními proroky a mučedníky, plné nenávistné ortodoxie a neodpouštějícího dogmatismu, s cílem zničit a rozložit vše známé a pevné, demoralizovat základy společnosti, zničit společný étos, rozložit a rozbít společenskou smlouvu, polarizovat společnost, vyvolat svár. Tito lidé obsadili média, instituce, korporace, a co je nejhorší, školy, kde tuto zvrácenost přenášejí na další generace. Kdo sleduje dění, zejména v Americe, je mu jasné, že tam již dehumanizace tradicionalistů / konzervativců / individualistů dosahuje alarmujících rozměrů. Kulturní válka je v plném proudu a na Západě, zdá se, vítězí kolektivismus.

Je paradoxní, že podobnou knihu musí napsat příslušník utiskované menšiny, konkrétně homosexuální spisovatel, aby byl alespoň trochu chráněn (ne, že by mu to tedy nějak pomohlo) svou „utlačovanou“ identitou proti rozhořčené zuřivosti internetové lůzy – považte, dovoluje si označovat věci pravými jmény, klást nepříjemné a kacířské otázky, odporovat dogmatu a protivit se ortodoxii současné doby, znevažovat úspěchy x-té vlny feminismu, kritizovat antirasismus, dokonce kritizovat vlastní skupinu, totiž homosexuály, a v neposlední řadě, ale zdaleka nejhorší, dovolit si poukázat na extrémní rozpory v trans problematice. To je jen několik vybraných témat, zásadních postmoderních civilizačních problémů, nevyřešených hlavolamů, bez kterých nelze plánovat cestu k lepším zítřkům.

Autor si vybral čtyři výbušné oblasti, doslova minová pole současnosti: homosexuály, ženy, rasu a trans problematiku. Mezi těmito hlavními kapitolami jsou pak krátké vsuvky věnující se původu vší té hrůzy v marxismu, vlivu korporací a plošné cenzury, a možnostem rehabilitace a odpuštění. Je to esejistická kniha, vlastně jeden dlouhý esej, rozdělený do kapitol. Nenabízí řešení, ukazuje však svět postmodernistů a progresivistů v plné nahotě, se všemi nekonzistencemi, nelogičnostmi a inherentními vadami v dogmatech víry v krásný nový svět. Používá k tomu nejkřiklavější příklady z posledních let, události, o kterých český čtenář neví, pokud se zrovna nezajímá o dění v anglosaském světě, neboť je do jisté míry chráněn jazykovou bariérou. Vyzdvihl bych několik míst, zejména geniální část výzkumu IQ, kapitoly popisující zcela bizarní události na školách Evergreen a Yale, doslova Orwellovský „doublethink“ elit, pokrytectví médií, a mnohé další. Ke knize jsem si vypsal několik stran poznámek, dojmů je příliš mnoho.

České vydání alespoň částečně zaplňuje trestuhodné informační vakuum stran toho, jaká to zrůdnost se rozbujela nejprve na anglosaských univerzitách, aby se vše v posledních pár letech vylilo do celé anglosaské společnosti. Kniha je informativní, dokumentující největší a nejvíc do očí bijící excesy „Woke“ kultu. V žádném případě nejde k teoretickým základům nového náboženství, zmíněn je v podstatě pouze arcidémon a pedofilní násilník Michel Foucault a souvislost s marxismem, to vše navíc „z rychlíku“. Bohužel je to něco co v češtině zcela nepochopitelně chybí, co by mohlo posloužit jako obrana proti tomuto zhoubnému a rozdělujícímu kultu, nebo minimálně zpomalit jeho nástup.

Překlad je ovšem otřesný, skoro se nechce věřit, že překládal p. Tomský. V originále jsou některé věty jednoduše skvělé, téměř vtipné, ostří břitké, dle nejlepších tradic, jak pergamen suchého, britského humoru. Bohužel větší část překladu tuto břitkost nezachovává. Na rozdíl od Podivné smrti Evropy působí překlad poněkud unáhleně, někdy věty vůbec nedávají smysl. Je to složitostí tématu nebo odfláknutou redakcí? Netuším. Pravdou je, že překladatel to měl tentokrát mimořádně obtížné, ustálená česká terminologie „woke“ pojmů neexistuje, vše teprve vzniká jako reakce na kulturní tlak Západu.

Je to depresivní kniha, ukazující neradostnou budoucnost. Tohle není něco, co mávnutím proutku zmizí v propadlišti dějin. Lidé, kteří byli indoktrinováni kritickými teoriemi jen tak snadno svůj pohled nezmění, je to zničená generace nebo dvě.

Neodpustím si dvě poznámky. První: je zvláštní sledovat, jak se Amerika, kdysi maják svobody a individualismu, propadá stále hlouběji a hlouběji do kolektivistického pekla a na druhé straně komunistická a stejně kolektivistická Čína zaujímá místo přední světové velmoci. Nápadná souvislost.
Druhá: Lví podíl na současnem stavu světa, polarizaci a rozhádanosti, mají naneštěstí právě Západní novináři. Kdysi hrdí hlídací psi demokracie jsou dnes pouhým stínem svých předchůdců, investigativních hrdinů kauz jako Watergate a dalších. Dnes jsou to vesměs korporativizovaní, do sebe zahleděni a sebestřední hlupáci, a spíš než hlídací psy, připomínají hrobaře demokracie, jimiž ve skutečnosti opravdu jsou. Pro par kliků, přijmu z reklam, prodejů, neváhají roztáčet spirály pseudokauz, nesmyslných a absurdních kontroverzí, čistých lží a ve své ideologické zaslepenosti nevidí důsledky svých činů. Budoucnost k nim nebude shovívavá.

Přes hrůzný překlad knihu doporučuji.

38 29.08.2021

„… jenže, zatraceně, bez ohledu na to, kolikrát si spálíte prsty, musíte přece lidem věřit. Jinak se z vás stane poustevník v jeskyni a budete spát s jedním okem otevřeným. Člověk nikdy nemůže být stoprocentně bezpečný; už jen být naživu je hrozně nebezpečné … a nakonec smrtelně nebezpečné.“

Odmazávám si další dluh ze seznamu mistrovských děl SF. Od R. A. Heinleina jsem toho v minulosti přečetl docela dost a stále mi toho hodně zbývá. Novela nese jeho typický rukopis. Je to čtivé a zábavné, příběh je chytlavý. Hlavní hrdina je sympatický, čtenář mu fandí od první stránky. Záporáci jsou zlí, jak se patří. Nechybí ani klasicky Heinleinovské utopistické myšlení. Úroveň techniky a představ je úsměvná a odpovídá době vzniku knihy. Předvídat budoucnost je nemožné, zvlášť když se ona „budoucnost“ odehrává, z našeho pohledu, dvacet let v minulosti. Jeden výrazný prorocký motiv tam však je, něco co přesně vystihuje citace v závěru tohoto komentáře. Něco, na co teprve nyní přicházejí specialisté na umělou inteligenci.

„Co je poslední věc, která se kdy zautomatizuje? Odpověď: domácnost každé hospodyňky.“

Všem fandům klasických SF doporučuji.

37 07.06.2020