Syllvanium komentáře u knih

Tato literární jednohubka nabízí intimní psychologickou zpověď o domácím násilí, které bohužel nekončí v momentě, kdy za násilníkem naposledy klapnou dveře (nebo v tomto případě víko rakve), ale nadále prorůstá obětí, zapouští kořeny do jejího nitra a rozkvétá a bují na nezhojených ranách prožitého traumatu.

Knížečka je na svou útlost žánrově pestrá, přesahuje hororově laděné, poněkud bizardní podivno, koření je erotikou a vše balí do kouřového oparu ženského světa vnitřních bolestí. Přesto není překombinovaná ani přecpaná. Na pouhých 150 stránkách nám autorka čtivě a pochopitelně předkládá mnohovrstevné téma ztráty - ztráty iluzí o blízké osobě, ztráty sebe sama, ztráty vymezených vnitřních hranic.
Doslov autorky napovídá, že kostra tohoto příběhu je strašlivě reálná. Připomíná nám, že k prožití skutečného hororu není potřeba potkat fantaskní příšeru - někdy si ta největší monstra zveme domů, sdílíme s nimi postel a nalháváme si, že všechna ta bolest, které jsme vystaveni, není skutečná. Pro někoho je tato kniha jen pikantní, hororově laděné čtení, pro jiné je to ztělesnění každodenní noční můry.

Musím zde ještě vyzdvihnout brilantní český překlad - už dlouho se mi žádný text nečetl tak krásně a plynule. Roman Tilcer dělá čest světu literatury.
Medusa mi svým výběrem témat učarovala a musím říct, že budu s naději vyhlížet vše, co si pro nás do budoucna připraví.

11 26.10.2022

Měla jsem náladu na krátký weird horror, tak jsem sáhla po nejnovější bizarnosti, která se mi za poslední měsíc ocitla v knihovně. A že to bizarní fakt bylo.

Nejvíc jsem se bavila u "Strašidelné vagíny" a "Fantastických orgií" - obě byly skvělé, rozsahem mohly být klidně podobně dlouhé (ústřední povídce by to možná i prospělo), ale u obou jsem se královsky bavila a usmívala jako idiot. Ano, autor to fakt myslí vážně. A ano, funguje to. Chytne vás to, čtete a čtete, během čtení nevěřícně kroutíte hlavou a vybuchujete smíchy, ale na konci je satisfakce z dobře napsanýho podivna.

O "Pornu v srpnu" nic z výše uvedeného neplatí. Přišlo mi to jako nefunkční patlanina z rádoby surreálných skic, ale vpravdě řečeno, o to víc jsem se nakonec smála, když jsem se v doslovu dočetla, že zrovna tuhle povídku probírají studenti na kurzech moderní fantasy literatury a snaží se dopitvat nějakého smyslu a skryté zprávy v jejích hlubinách - a to je "bizár" sám o sobě, takže cynicky lze říct, že to jistým způsobem taky funguje. :)

8 03.02.2023

Pokud jste fanoušek seriálu Black Books a dokážete ocenit běžný tok pracovních dní, okořeněných sarkasmem a skotským humorem, tato kniha vás zajisté potěší. Pokud čekáte, že se vám do ruky dostaly komplexní memoáry, které vám ukážou, jak vést knihkupectví či antikvariát, ruce pryč. Tohle je skutečně a pouze prostý denní záznam z jednoho malého obchůdku na skotském maloměstě. A v tom je kouzlo této knihy.

Knihu jsem koupila impulzivně, vteřinu poté, co jsem si prolistovala prvních pár stránek. Čteno zhruba 14 dní (vzhledem k pracovním povinnostem) a přestože bych ji osobně zhltla i rychleji, musím popravdě říct, že pro mnoho čtenářů bude rozložení knihy na více večerů snesitelnější, než přečtení na jeden zátah - což už tak nějak vyplívá z ostatních komentářů, a také z poněkud vlažného hodnocení, kterým je tento titul věnčen. A je to neprávem.
Ano, tyto denní zápisky z pracovního života jsou povětšinou banální, běžná rutina, kterou rozbíjí pouze autorova faux pas, setkání s nesnesitelnými zákazníky a jejich příšernými hláškami. Ale to je celá pointa této publikace. Rozhodně nečekejte stejnou dávku cynismu, jako v případě Black Books, ale rozhodně se budete smát. Zajímavosti o knižním průmyslu a jeho historii, nebo o organizování jednoho z největších knižních festivalů ve Skotsku - to jsou pak jen pomyslné třešničky navrch dokonale autentické výpovědi, jak to v branži s knihami funguje. Je to nuda, lidi vám lezou na nervy, ale "tenhle způsob života je stále daleko lepší než pracovat pro někoho jiného."
A protože, jak se dozvídáme na konci, je obchod stále otevřený, vrhám se rovnou na pokračování: Zpověď knihkupce.

7 28.02.2022

Setkání s Tomií předčilo veškeré mé očekávání. Jednak jsem byla zvědavá na původ a vývoj tohoto námětu, protože tato femme fatale je autorův prvotní námět a zároveň i klíč, kterým si otevřel dveře do světa mangy, a pak jsem také chtěla vědět, kolikrát lze jeden jediný motiv přepracovat, aniž by to čtenáře unudilo k smrti.

V prvním případě jsem si užívala autorův styl, který se v průběhu vytváření "Tomie" úžasně vyvinul. Od prvních kresbiček, které připomínají aspirující manga-malůvky ze sešitu fyziky středoškolského studenta, se s každou další povídkou víc a víc projevuje ten osobitý, okamžitě rozpoznatelný styl mistra Itó, kterým se čtenáři tak rádi nechávají strhnout do propasti hrůzostrašné a překrásné imaginace.
A v tom druhém případě, Itó nám velmi přesvědčivě ukazuje, že jeden motiv má tisíce způsobů zpracování. Ano, některé povídky byly kvalitnější a rozmanitější, jiné byly naivnější a snad i předvídatelné. Ale přesto jsem i v půlce tohoto opusu (téměř 750 stran bizardních hororů!) nestačila zírat, jakými zvrácenými směry se Itó neváhá vydat.

Myslela jsem, že po "Rybách", "Spirále" či "Balóncích oběšenců" mě už jen tak něco nepřekvapí - ale překvapilo. A neskonale jsem si to užívala. Před krásnou Tomií není v bezpečí nikdo; ale jakým způsobem Vás dostane a zničí, to nikdy nelze odhadnout. V tom tkví její nebezpečné kouzlo.

6 21.11.2022

Kaligrafie zlomu je výjimečná svou prostou upřímností. Svým nepřikrášleným popisem jednoho obyčejného života v neobyčejném Japonsku si mě tato útlá knížka získala a držela od začátku do konce. Přestože jsem od knihy neměla zrovna vysoká očekávání - nebo snad právě proto - jsem naprosto spokojená. Japonsko mi jako obvykle sedlo.

Příběh není kdoví jaká invence - naprosto obyčejný počátek manželské nevěry, vzniklé na základě manželčiny touhy rozbít tu ubíjející životní všednost, vymanit se z rutiny a na chvíli zapomenout na to, že by se měla chovat spořádaně. To v zásadě není nic trestuhodného - matky v Čechách tuto krizi řeší vínem a čokoládou a opájí se vidinou, jak po mateřské opět nastoupí do zaměstnání. Ale hlavní hrdinka Mizuki je Japonka, od které se očekává, že se role matky a ženy v domácnosti (což jde ruku v ruce i po stránce etymologické) chopí s plným nasazením běžného firemního pracovníka - tedy že dětem a rodinnému životu obětuje každou buňku svého těla, každičkou myšlenku i každý bdělý moment svého života - a odměnou jí budiž pocit dobře odvedené práce, protože co víc by od toho chtěla? Takhle se rozhodla, takhle žije a má být šťastná! Co tedy Mizuki řeší? V zásadě to, že takhle šťastná není a rozhodně se jí nechce mít nálepku "spořádaná ženuška". Nic víc, nic míň. A v tom je celé kouzlo této knihy.

Od prvopočátku je jasné, že Mizuki se chce vymanit z šedi domácího života, ale zároveň nechce ublížit těm, které miluje. Tento rozpor nás provází každou stránkou, nehledě na to, jak je zrovna naštvaná na nevšímavého manžela, nebo jako moc jí zrovna vytáčejí její vřeštící děti. Její touha po svobodě (ať už míníme životní svobodu, nebo jen jeden večer strávený bez dětí) je tak hmatatelná, že nemůžete jinak, než prožívat tuto krizi spolu s ní - protože tenhle kolotoč povinností a odevzdanosti, navíc kořeněný japonskou zdvořilostí a nezbytnou maskou mírumilovnosti, by časem dohnal ke skoku z balkónu úplně každého [a ne, toto není spoiler ;) ].

Kniha je úžasnou sondou do země vycházejícího slunce, kde se moderní společnost snoubí s tradičními hodnotami. Muž má být živitel rodiny, v ideálním případě se udřít k smrti a zanechat rodině dobrou pojistku, protože jen tak ukáže, že se skutečně staral. Žena se má chovat podle jistého vzorce, ať už si zvolila kariéru nebo rodinu, musí se tomu plně odevzdat. Nesmí projevit sebemenší náznak pochybností, že by snad zvolila špatně a nesmí dát najevo, že by ji její volba absolutně nenaplňovala. (Nepochybuji, že upřímný nadhled některých Českých matek by kdejakou oddanou Japonku uvrhl do stavu kataplexie, nebo rovnou do mdlob.) V Japonsku totiž nezáleží na tom, zda jste muž či žena, protože absolutní odevzdání vaší práci je přece samozřejmé - co víc by člověk od toho života chtěl? - Inu, třeba i trochu toho žití!

Po stránce jazykové je to neotřelé, prolíná se zde typicky japonská slušnost veřejného vystupování s hovorovými výrazy, nářečím a vulgarismy soukromých konverzací, což je poměrně osvěžující.
Některé delší myšlenkové pochody mohou vyznít mírně kostrbatě, ale protože jde o vnitřní monology hrdinky, která nemá tak docela dokončené japonské vzdělání (a má tedy problém číst a psát), dodává to příběhu další vrstvu věrohodnosti a reality. Těžko říct, jak moc šlo v těchto případech o překladatelský záměr, ale z pozice čtenáře to navozuje správnou atmosféru.
Jako bonus vidím i přidaný slovník reálií z japonského kulturního a kulinářského života; je praktickým doplňkem, který zasvěcené potěší a tápající čtenáře navede.

6 31.10.2022

Druhý díl Jižní Zóny přináší perspektivu těch, kteří stojí za organizováním tragických misí do Oblasti X a potýkají se s frustrací, že ani po třiceti letech nejsou schopni zformulovat jedinou smysluplnou větu, která by jim o dané lokalitě cokoliv objasnila.
Děj navazuje na události 12. expedice, hned v počátku se dozvídáme, že se většina účastnic "vrátila", ale přepisy z jejich výslechů rozhodně neodpovídají tomu, co si čtenář prožil skrze první díl. Příjemné mrazení v zádech a vědomí, že se děje něco nepřirozeného, nastupuje téměř okamžitě - jen aby se změnilo v tichý podkres v pozadí... eh, korporátního dramatu. S nálepkou "přísně tajné", pochopitelně.
Čtenáře tentokrát provází tzv. "šéf", nemastný neslaný chlapík, právě dosazený do vedoucí pozice organizace. Jeho snahu se zorientovat a najít alespoň jednu uspokojivou odpověď na to, co se v Oblasti X sakra děje, neustále provází a notně narušuje mocenské pošťuchování se zástupkyní bývalé ředitelky. Přítomní vědci, kteří postupně pochopili, že jakákoliv vědecká metoda jim zkrátka nevyplivne žádné srozumitelné výsledky, propadají laxnosti, podivným teoriím a hraničnímu šílenství. Veškeré materiály, které po sobě zanechala bývalá ředitelka, jsou chaotickou směskou papírů a poznámek, která se ubírá zdánlivě slepými uličkami prapodivných teorií. Pravidelné hlášení tajemnému nadřízenému našeho "šéfa" rozčiluje, protože pořád nemá, co by vlastně hlásil...

Pomalu, místy až hypnoticky sugestivně stavěný text, přináší několik odpovědí, které záhadu Oblasti X přeci jen trochu objasňují. Už víme, že oblast působí na vše, co jí projde; avšak nyní máme zjistit, jak působí na to, co je už notnou řádku let v její blízkosti zvenčí. A pak je tu otázka oné vytyčené hranice - je moudré předpokládat, že je tak pevná a neměnná, jako samotné slovo, kterým ji označujeme?

Zní to dobře, ale jak už bývá smutným osudem prostředních dílů, i v tomto případě jde většinou o výplň před velkým závěrem. Atmosféra je budovaná dobře, ale postupně upadá a opětovně bobtná jen v určitých scénách, které jsou sice mistrně znepokojivé až hororové, ale už nevyváží naprostou odtažitost postav. "Šéf" si drží takový rádoby-profesionální odstup, že ani čtenář s ním nenaváže rozumné pouto, většina vědců ztělesňuje klišé podivínských géniů a armádní složka poblíž Hranice přesně naplňuje definici zelených gumáků, kteří jsou tak blbí, až mi bylo smutno. (Střežíme bezprostřední hranici podivné oblasti, kde údajně došlo k ekologické katastrofě, ale nemáme ponětí, co se skutečně děje - buď nám to neřekli nebo je nám to jedno - ale co může být špatného na tom, že pravidelně lovíme a obědváme místní divou zvěř?)
Velice pomalé tempo knihy, udusaná atmosféra podivna a nemožnost přilnout k jakékoliv postavě dělá z druhého dílu slabší zážitek. Přesto jsem zvědavá na závěr a chystám se na třetí díl.

5 26.07.2023

Trochu jako Murakami bez magického podivna, trochu jako Itami bez vyšší společnosti a s mnohem intenzivnějším prožíváním tématu ženství a mateřství. Kawakami tne do živého a nezdráhá se házet na čtenáře nejen zdánlivě nesourodý tok ženských myšlenek (jak víme, náš mozek je jako klubko drátů pod proudem, všechno souvisí se vším), ale i různé názory ženských postav na roli a (ne)důležitost mateřství v jejich životech.

Zatímco první část knihy je (snad až příliš) podrobné vyprávění, kterak hrdinka tráví pár letních dní se svoji sestrou a její pubertální dcerou ve vypjaté chvíli, kdy se vše točí kolem prsních implantátů, druhá část knihy po hlavě skáče do jiného konfliktu duše a těla - početní a mateřství. Druhá část je delší, mapuje dění několika roků a čtenáře dere bez nože mnohostránkovými monology postav, které vyjadřují své postoje k dětem, k mateřství a k rodinnému životu, a vnitřními konflikty hrdinčiny morálky se sobeckým přáním "já chci". Z textu čiší ženský pohled na problematiku, vše je plné protichůdných emocí a v momentě, kdy se zdá, že hrdinka už má jasno, se v následujícím odstavci objeví protiargument a celé dilema začíná nanovo.
Je to dlouhé a náročné čtení. Ne každá rozvleklá pasáž by zasloužila tolik místa, kolik jí bylo dáno, některé pasáže mi dělaly fyzicky nevolno (jo, mluvím o tobě, anonymní dárce O.!) a po dočtení knihy se na mě snesla tíha všech emocí, které knihou prostupují. A po delší době jsem potřebovala čas, abych to všechno vstřebala. Je to silný ženský román, silný ve své uvěřitelnosti. A co víc, není to prvoplánově feministicky laděný blábol.

V tomto příběhu není nic idylického a nic nefunguje ani zdánlivě dobře. Japonsko v podání Kawakami ukazuje odvrácenou tvář dokonalé společnosti a čtenáře protahuje chudinskými čtvrtěmi Ósaky a umaštěnými bary s postaršími hosteskami a Tokijskými zapadlými ulicemi s podivnými existencemi. Strhává masky zdánlivě fungujícím rodinám nesoucí "hanebné břímě" neplodnosti a nezdráhá se poukázat ani na temnější stránky rozpadlých rodin - bití, ponižování, zneužívání a dlouhodobý dopad zažitých příkoří na lidskou psychiku.

Neskutečně mě štve, že tato kniha čekala na český překlad celých 13 let, ale její rozšíření bylo zajisté na místě. Nedovedu si představit, jak musel příběh působit v době svého vzniku. Doporučuji!

5 25.05.2023

Jakožto skalní fanoušek animovaných počinů studia Ghibli jsem se od počátku těšila, až se mi tento kousek dostane do ruky. Publikace, která rozebírá víc jak 20 ikonických filmů studia Ghibli, plus zákulisní informace o jejich vzniku? To bude pecka! To zákonitě musí být skvělý!
Výsledek? Asi jsem se těšila příliš.

Po krátkém úvodu a příběhu o tom, jak se tito dva pánové dali dohromady a započali tento projekt, následuje stručná pitva vybraných filmů. Každý filmový počin je bohatě ilustrován ikonickými scénami, první dvojstrana textu se věnuje přípravě filmu a dohadům o jejich podobě a poselství, které nesou, druhá pak obsahuje více či méně popisnou recenzi, kterak byl film ve svém poselství úspěšný a jak jej diváci hodnotili. Textu je málo, obrázku je hojně a obsahově to poněkud pokulhává.

Nějak jsem čekala... víc. Lepší recenze, podrobnější sondu do příběhů, špetičku víc informací ze zákulisí, než jen všem fanouškům známé a věčně opakované útržky rozhovorů... Nedozvěděla jsem se nic, co bych už si stokrát nepřečetla jinde. Dokonce bych řekla, že mi zde spousta informací vyloženě chyběla.

Možná tento osekaný "rozbor" bohatě pokrývá potřeby podcastového vysílání, kdy pasivní posluchač nechce nic víc, než souvislé věty doplňující nějakou jeho hlavní činnost; ale jako knižní průvodce tvorbou studia Ghibli - byť neoficiální, bez přispění jakéhokoliv oficiálního člena studia - je tak nějak... jaké slovo se hodí? "Nemastný"? "Neslaný"? Možná "průměrný". A přiznejme si narovinu, dávat slovo "průměrný" do jakékoliv souvislosti s tvorbou studia Ghibli, je kacířství.
Za mě osobně vítězí slovo "zklamání". A skutečnost, že je tato knížka prezentována jako čtivý a elánuplný výplod nadšených fanoušků, nemluvě o přemrštěné ceně, za kterou ji v obchodech prodávají, mi nahrává ještě jiné slovo - "žalostný".

5 15.02.2023

Poprvé čteno téměř před dekádou ve školní lavici (tehdejší první české vydání v překladu M. Šmejkalové). Moc mi z toho v hlavě neulpělo, ale včera jsem knížku obdržela jako drobný dárek (nejnovější vydání, překlad R. Podaného) a musím říct, že jsem se bavila.

Krátké básničky, absurdní a morbidní motivy, to vše doplněné ilustracemi, které jsou znepokojivě groteskní. Nečekejte žádné přelomové dílo, je to prosté, je to pošahané, ale je to ideální odpočinkové čtení. Najdou momenty, kdy se budete chytat za hlavu, ale také se najdou momenty, kdy se budete smát jako blázni.

Musím vyzdvihnout "Roch, toxický hoch", "Mumino" a samozřejmě i titulní Ústřičkův skutečně tragikomický konec. Můj osobní srdcák je pak "Zápalek v čase svátečním", protože suchý humor, to je moje.

Doporučuji k četbě všem, kteří jsou lehce nad věcí, život i smrt berou s humorem, a své řvoucí dítě kopnuté elektrickým proudem neváhají utěšovat slovy "nevěděla holčička, že probíjela lampička - teďka už to dobře ví, v hrobečku si tiše spí".

5 23.10.2022

Už během čtení druhého dílu mě napadlo, jakým směrem se to bude ubírat - a nepletla jsem se. A stejně jsem si to užila. Je to milé, je to ze života a je to o tom, jak se k našim životům postavíme. Krásná série, doporučuji!

5 28.08.2022

Silný příběh narušených a nepohodlných žen se odehrává ve zdech nechvalně známého pařížského hospitálu Salpêtrière, kde sice byly rozšířeny hranice lidských vědomostí o neurologických poruchách, ale za velmi vysokou cenu. Je to také dějiště každoročního masopustního bálu, kdy se celá pařížská smetánka kochala blízkým pohledem na malomocné, pro které byla tato událost často jediným rozptýlením z každodeního vězení.

Kniha na mě velmi silně zapůsobila, ale přesto jí nemohu hodnotit příliš pozitivně. Ne snad proto, že jde o kontroverzní téma, které je dnešní společností a etickými zásadami zcela nepřijatelné, ale proto, že hlavní dějiště, které láká čtenáře snad v každé recenzi, je pouhou kulisou ne až tak dobrého příběhu - a k tomu kulisou značně nevyužitou.

Proč, ptám se - proč klást takový důraz na pochybnou duchařinu a spiritistický patos, když příběhy internovaných žen jsou mnohem, mnohem působivějším hororem - skutečným hororem, který byl v dané době běžnou realitou? Obraz pařížské společnosti 19. století, postavení žen v tehdejší době a nesporné důkazy a lékařské popisy neetických experimentů na "malomocných" ženách, které tehdy byly běžnou lékařskou praxí - to všechno snad nejsou dostatečně šokující a mrazivé náměty pro knihu? Jen na vteřinu si představte, že by tohle byla i dnešní realita. Každá svobodná žena, každá žena trpící neurologickou poruchou, epilepsií či roztroušenou sklerózou, žena se známkami deprese či pouze dívka, která příliš truchlí nad ztrátou příbuzného - ty všechny by se třásly hrůzou před zdmi tohoto ústavu, ve kterém by byly poníženy na pouhý pokusný objekt. Že je to děsivá představa? Nepochybně. A Victoria Mas ji umí dobře popsat. Z dějové linky mladičké Louisy se mi udělalo fyzicky zle. Ale tím pozitiva končí a čtenář se může akorát vztekat, proč není v podobném duchu i zbytek knihy?

Příběh by byl mnohem působivější, kdyby se držel právě toho tématu, který je ve všech recenzích vyzdvihován - jednoduše popsané reality hospitálu, hrůzy, která se denně odehrávala za jeho stěnami, bezmoci, která spoutala každou ženu, která prošla jeho branami. A něco z toho tam skutečně je, ale opět a pouze jako kulisa. Namísto propracované psychologie postav, jejich osobních příběhů a utrpení - což jsou dokonalé náměty pro knihu, klidně i dvakrát tak objemnou, než co Mas předkládá - se postavy (a čtenář v závěsu) honí za duchy, charaktery postav jsou možná dobře nastíněné, ale hlouběji nepropracované, a linku příběhu odhadnete po přečtení prvních pár stránek a anotace. A to je prostě a jednoduše škoda. Je to předvídatelné, ploché a na nízký počet stran vyloženě překombinované. Méně je někdy více.

Přesto bych knihu doporučila - pokud vytěsníte hloupoučký patos (tedy drtivou většinu hlavní dějové linky), zůstane vám děsivý náhled do reality hospitálu. Není ho mnoho, ale zapůsobí opravdu silně.
Také pevně doufám, že autorka do budoucna víc prokáže své schopnosti dobře psát, protože potenciál rozhodně má.

5 25.07.2022

Jednohubka na parný letní večer, kdy jsem se střídavě hlasitě smála a nevěřícně kroutila hlavou nad tím, jak jsou někteří zákazníci zkrátka tupí - na(ne)štěstí šlo o jednotlivce a ve většině převládají ti, co jsou nějakým svým způsobem pošahaní, prachsprostě drzí nebo si potrpí na specifický smysl humor.
Není to žádné vrcholné literární dílo, ale snižovat hodnocení kvůli tomu jistě nebudu - čtenář se od srdce zasměje, místy se chytne za hlavu a pokud se v nějaké příšerné průpovídce náhodou nenajde, tak knížečka snad ani neurazí. A pokud urazí, možná by nebylo od věci se zamyslet nad svým chováním... ;)

5 21.07.2022

Jsem malinko v rozpacích. Nelze říct, že by příběh nezahřál u srdíčka, ale stejně jako mnoho lidí přede mnou, nemohu zastírat jisté zklamání nad délkou této záležitosti - celý příběh by se vešel na dvě stránky.
Tedy z jedné strany věci, čekala jsem trochu víc textu - takhle to bylo moc peněz za málo čtení. Ale ze strany druhé, šlo o velmi hřejivé pozastavení, milou pohádku pro uspěchaného člověka, která mu připomene, jak je potřeba občas zvolnit, zastavit a rozhlédnout se kolem sebe, než bude pokračovat dál. A ty ilustrace! Jsou kouzelné, milé a hladí po duši.
Velmi ráda bych od této umělkyně viděla více knih. Všechno dobré, co lze najít na této knížečce, je především její zásluha.

5 12.05.2022

Ten neskutečný OMG HYPE, který v anglicky mluvících zemích tuto knížku provázel, a ty donebevolající láskyplné vzdechy a ódy otisknuté na přebalu mě varovaly, že tohle velmi pravděpodobně nebude kvalitní čtení... Ale jsem paličák a kvůli referencím na Teda Hughese a údajný paralely na jeho život se Sylvií Plathovou jsem tomu dala šanci. Kniha seděla na polici pár roků, než jsem ji jednoho večera přelouskala. Mé dojmy? Ne, neměla jsem to číst.

Nemám nic proti "divnoknihám" nebo poetickému vyjadřování, právě naopak - poezii často vyhledávám a zajímavě zpracované knihy po obsahové i grafické stránce mám ráda. Ale tohle bylo jaksi nedotažené, rádoby umělecké a hlavně směšné. Žal a zoufalství mají mnoho podob a jako člověk, co má životní zkušenost se ztrátou milovaných, rozumím těm různým vyobrazením, které autor popsal, ale že by to bylo jakkoliv uvěřitelné? Ne. Emočně uchvacující? Fakt ne. Léčivé? Rozhodně ne. Poetické? Nenechte se vysmát.

Kdybych měla vybrat jen ty dobré pasáže - a ty tam skutečně byly, i když jich bylo poskrovnu - vyšlo by to maximálně na 40-50 stránek relativně slušného čtení. A být to pojaté nějak minimalisticky, třebas i s doprovodnými ilustracemi jako v případě knížky "Ztracená duše" Olgy Tokarczuk, neurazilo by mě to a knihu bych dost možná hodnotila lépe. Ale takhle?
Nafouknutá propagace, téma slibné, ale nevytěžené, a snaha o umělecko-poetické vyjádření je víc než cokoliv jiného směšná. Kniha mě překvapila jen v jediném směru: až doteď jsem nevěřila, že je možné, aby se mi pouhých 136 stránek beletrie takhle táhlo a protivilo.

4 04.04.2023

"Přečteno" formou audioknihy. (Tato forma mě u čehokoliv delšího nad rámec povídky neskutečně rozčiluje, protože je složité se ke knížce vracet, nemluvě o situacích, kdy při večerním poslechu usínám; proto hodnotím po delším odstupu a po druhém poslechu.)

Jako mnozí jiní, i já prvně viděla filmovou adaptaci. Barevně vykreslená fauna a flóra oblasti X byla fascinující na pohled, ale ne vše lze převést na plátno; film neurazil, ale ani ve mně nezanechal hlubší dojem. Ke knize jsem se dostala s letitým odstupem a poměrně náhodou, řekla jsem si "proč by ne"... a rozhodně toho nelituji.

Miluji horory založené na děsivé atmosféře, na hutnosti neznámého a děsivého "čehosi" ve tmě, bez předvídatelných lekaček a klišé; miluji šílené vizuální podivnosti; blaženě si rochním v dlouhých popisnostech a psychologických pitvách hlavních hrdinů i obětí mistrů Poea a Lovecrafta. V této knize se snoubí vše - a tak nemám, co bych vytkla, mohu jen chválit. Je to správně znepokojivé, je to bizardní, je to popis ustavičné proměny všeho, co je nám známé, v cosi unikajícího, neuchopitelného, extrémně znepokojujícího a zároveň podmanivě magického.
Jsem spokojena a rozhodně plánuji tuto sérii dokončit. Jsem zvědavá, co se z toho ještě vyklube.


Edit, červenec 2023 - Knihu mám konečně fyzicky v knihovně. Přečteno znovu a jsem více než spokojená. Opravdu není nad klasické čtení - při poslechu audioknihy mi uniklo několik drobných detailů, bez kterých by mi první stránky druhého dílu zajisté nepřinesly znepokojující mrazení v zádech.

4 17.10.2022

Knihu jsem dostala od dědečka, když mi bylo asi deset let, a teď jsem ji po téměř dvou dekádách našla založenou v knihovně v dětském pokoji. Je to nostalgie, probírat se stránkami, kde je nejen zkrácená verze klasického příběhu, který miluju, ale i spousta doprovodných informací o Transylvánii, Vladu III. "Napichovači" či rumunské a cikánské kultuře. Byl to úžasný předstupínek k četbě klasiky.
I po letech je to stále stejně zajímavé a čtivé, jednou to zajisté předám další generaci.

4 30.01.2022

Pomalu plynoucí příběh zasazený v obrazech chrámových zahrad a krátkých zenových příbězích, které provází každou kapitolu. Útlá knížečka popisuje několik málo dnů, které hrdinka tráví v Kjótu, kam přijela vyslechnout závěť svého otce, kterého nikdy nepoznala. Důraz není kladen na příběh a jeho děj, ale na prožitky, emoce, útržky vzpomínek a prožité utrpení a především na vnitřní proměnu vnímání sebe i života. Máloco je řečeno přímo, mnoho napoví intuice. Je to jemná báseň v próze, zasazená do japonské estetiky, kde méně znamená více a vodítkem skrze život a svět je východní filozofie. Tohle jistě není kniha pro každého; ale mně přesun z rozpáleného města do monzuny smáčeného Kjóta mile pohladil.
Ne, není to dokonalá kniha, není bez chybičky a nevymyká se jistým klišé a patosu, třeba v podobě křečovitě našroubovaného zobrazení depresivní ženy, která apaticky prochází náručemi desítek milenců, aniž by si zapamatovala byť jen jediného z nich (což je výslovně v rozporu s její jemnocitnou a intuitivní stránkou osobnosti), jen aby nakonec zabředla do nejubožejšího klišé a zamilovala se do muže, který ji bez rozpaků označí za "otravnou káču"... ale jak jsem již zmínila, příběh zde (naštěstí) hraje druhé housle.

Závěrem bych ráda podotkla, že každá kniha profesorky Barberyové je jiná; přináší jinou atmosféru, jinou formu a jiné dojmy. Proto je zcela nemístné srovnávat tuto knihu s románem "S elegancí ježka" - tedy rada pro všechny čtenáře, oprostěte se od touhy "číst dalšího ježka" a otevřete se knize, kterou máte právě před sebou. (Anebo tuto knihu zavřete a jděte znovu číst Ježka, ale laskavě při tom zavřete ústa a držte ruce od klávesnice.)

3 15.07.2023

Knihu jsem sháněla jako dárek, ale když už jsem ji měla v rukách, neodolala jsem a nahlédla, co se skrývá pod přebalem. Tušila jsem hrubý obrys děje, ale neměla jsem přehnaná očekávání, protože sci-fi mi málokdy sedne, proč by tomu teď bylo jinak? Ach, málokdy se pletu, ale tenhle omyl stál za to. Příběh mě uchvátil a úplně semlel.

Je to originální, je to nápadité, je to mrazivé. Pomalé tempo příběhu, který postupně graduje k nevyhnutelnému výbuchu, je perfektní. Seznamování čtenáře i hrdinky s odpudivou formou humanoidů, kteří jsou zároveň zachránci i vězniteli, ale především jsou obchodníky s genetickými informacemi. Přeživší musí zaplatit za záchranu a šanci na nový život tím jediným, co jim zbylo: svými těly, svými geny, svými nenarozenými dětmi... Celým příběhem probublává otázka, zda byla záchrana lidstva vůbec namístě, když cenou za život je ztráta samotné podstaty lidství.

Rozhodně stojí za přečtení.

3 28.12.2022

Melancholické vyprávění rozpadu a dobrovolném ukončení mladých životů dívek Lisbonových očima jejich stárnoucích spolužáků a obdivovatelů.
Příběh řeší těžké téma sebevražd mladistvých, ale nezvykle jej čtenáři předkládá skrze oči pozorovatelů celého děje, stárnoucích mužů, kteří v dobách svého mládí dívky bezmezně milovali a bázlivě pozorovali zpovzdálí. Skrze vzpomínky a výpovědi všech lidí, kterých se skon děvčat dotkl, se snaží poskládat obrázek z jednotlivých dílků, ale stále jim část obrázku uniká. Naši vypravěči vědí, že s postupujícími léty už nikdy nebude možné sestavit kompletní obraz událostí, které vedly sestry k sebevraždě, ale přesto se snaží hledat vodítka, která by jim poskytla nějaké vysvětlení či útěchu. Ale podobně jako ve skutečném životě, ani zde se čtenář nedozví skutečné motivy, které vedly sestry k jejich činu.
Utrpení každého člověka je subjektivní; odchod z vlastního života je volba každého jednotlivce. Je to akt sobeckosti? Nebo jde o akt z ryzí beznaděje? Kdo je za jejich smrt vlastně zodpovědný? Rodiče, kteří necítí žádnou vinu? Společnost, jejíž rozklad je zrcadlením smrti dívek? Kniha pokládá spoustu otázek, ale neposkytuje mnoho jednoznačných odpovědí - tak jako v reálném životě, i zde si musí na své odpovědi přijít čtenář sám. Tuto nejednoznačnost nepovažuji za vadu, naopak, tento detail dělá příběh reálnější a surovější.

Knihu všem zájemcům vřele doporučuji - příběh je navzdory tématice tklivý a něžný; je to tragédie, ano, ale tragédie podmanivá, zabarvená růžovou rtěnkou, zahalená snovou atmosférou, tragédie melancholická, popsaná barevnými propiskami snících dívek, které tíží beznaděj.

3 17.10.2022

Tato série byla skutečně skvělá, poutavá historickým zasazením příběhu do turbulentního období dějin (se špetkou fantastiky navrch), brutálním provedením bez servítek a úžasnou kresbou. Mé srdéčko plesá, přesto jsem mírně zklamaná závěrem - chovala jsem jistou naději, že příběh bude pokračovat až do konečného "střetu civilizací", že se třeba dočkáme samotného rozpadu Aztécké říše... žel, nebylo mi přáno. Ale to přežiju. Skvělý komiks je skvělý komiks, i přes čtenářské hnidopišství.

3 17.10.2022