soukroma komentáře u knih

Napínavé, až k bláznivému konci! Psychopaté, chiméry, řecké obětní rituály, K9, přírodní park s doly a jeskyněmi, a samozřejmě FBI. Všechno, s čím se autorka ve svém životě potkala, a mnohem víc!
Za čtivost a zajímavost tak do dvou třetin, s odpuštěním několika nedomyšlených akcí a fantasmagorického rozuzlení a s nechutí odpuštěných volných konců dost podstatné části hned dvou zápletek pro další díl (a překlepů a divných překladů spíš z červené knihovny - přespříliš planoucích tváří a srdcí a vůbec prýštících emocí): 85%.

Pozn.: V kleci jsem si už vůbec nepamatovala (ani připomínky v tomto druhém díle nestačily), jen ten dojem z napínavého příběhu rozpleteného podobně bláznivě.

10 20.05.2021

Skvělý popis života a práce na ropné základně téměř 1000 km od Anchorage a 2000 km jižně od severního pólu. A ta zápletka je velmi uvěřitelná. Líbilo se mi to mnohem víc než první díl série (ostatní si šetřím - však vycházejí tak pomalu a s takovým zpožděním...).

10 03.04.2021

Byla jsem zvědavá, jak si liberální dvacetiletá Vlámka poradila v rodině ortodoxních Židů v 90. letech - a naopak, jak si s ní poradili zazobaní a kultivovaní rodiče a dvě z jejich čtyř dětí, které měla doučovat (další dva - nejstarší syn a nejmladší dcera žádnou pomoc, ani jazykovou, nepotřebovali). A dostalo se mi mnohem víc, nejen jak žijí ve své čtvrti v Antverpách dodnes moderní ortodoxní židovské rodiny, jak jsou/nejsou svázaní předpisy a pravidly, jak se snášejí/nesnášejí s ultraortodoxními apod. Díky tomu, že sama autorka (nepraktikující katolička), především jazyková doučovatelka, žila s uprchlíkem Íráncem, tak se dozvídáme hned o třech náboženstvích, politice, vzájemné nenávisti a ne?spravedlnostech (tj. Irák proti Iránu, ale jednotně Irák+Irán proti Západu) všeho druhu (mj. byla to doba války v Zálivu, kterou stejně jako už u nás sledovali všichni bedlivě naživo na CNN). A jako třešnička na dortu jela autorka po letech na krátkou dovolenou na pozvání již "odchovaných" dětí, které se uchýlily do Izraele, na zkušenou a na studia. Tam teprve koukala na rozdíly mezi Židy a Židy... Dobré bylo, že si vztahy (aspoň na dálku) udržela s rodinou ještě po letech - sice se u nich o životních změnách dozvídala jen náhodou (vyjma jedné svatby, na niž byla pozvaná), ale párkrát je i navštívila v New Yorku. Nikdy to ale nebylo tak docela přátelství, to asi ani nešlo.
Velmi dobře napsané, čtivé, autentické, vyrovnané co do osobních zážitků autorky a (vnímané) politiky. Ovšem - očekávaně - nepříliš zábavné a pozitivní. Není to žádný pak Kaplan v Americe..., pár roztomilých jazykových prohřešků v projevu dětí (typicky kombinace vlámštiny a francouzštiny) ale najdeme.
Není to ani žádný průvodce po židovských pravidlech, svátcích a omezeních, natož otázkách židovské víry, spoustu z toho se autorka stejně nikdy nedozvěděla nebo si to nepamatovala (a mnohdy ji to ani nezajímalo), ani průvodce diamantovou čtvrtí a vedoucím průmyslem Antverp (o tom se dozvěděla ještě míň - otec rodiny tam pracoval ve velice ošuntělé kanceláři, kam jednou autorka zavítala, na pohovor, ale o podstatě jeho obchodování není zmínky).

10 03.12.2020

Líbilo velmi: obsažné zajímavé intenzivní klasické pátrání po potenciálním zločinu, který se mohl odehrát skoro před padesáti lety. Pětičlenný vyšetřovací tým se především jako jednotlivci (pečlivá dělba práce) snaží dopídit svědků a faktů, což není vůbec jednoduché - tehdy žádný internet, vyšetřovací protokoly z té doby jen výcucově digitalizované, svědci často již po smrti nebo neschopni podat jakékoli svědectví, jen kusé vzpomínky a ještě střídmější důkazní materiály. Takže hlavně papírová práce a shánění a výslechy dostupných svědků i minulých vyšetřovatelů. Samozřejmě spousta jmen a vazeb a detailů, plus ještě dva nezávislé případy nazázané na členky týmu, naštěstí je z toho tentokrát jen jedna akce na závěr. Ale jaká! Neobjasněný atentát na premiéra Olofa Palmeho v hlavní roli!
To pilné a přepečlivé zkoumání minulosti a skládání všech střípků do výsledného obrazu, přičemž skládačka se zákonitě několikrát zcela proměnila v průběhu pouhých devíti dní tohoto vyšetřování, se mi líbilo moc. Bonus zajímavé prostředí rodinných sklářských podniků v Ráji skla.

10 17.07.2020

Na autora jsem byla zvědavá, anotace mne velmi zaujala. Ale ouha, už s podezřením jsem hleděla na 500 stran hutného textu a po pár desítkách stran mi bylo jasné, proč je kniha tak strašidelně dlouhá. Autor to asi pojal jako nedělní nákup v supermarketu, z různých regálů posbíral nejrůznější náměty, zločiny, tu třicet let staré, tu jen tři roky, tu pár současných, fiktivních a zkusmo i skutečných, probral i možné i nemožné země (nezůstal zdaleka u Anglie a USA, přibyla Itálie, Honduras a další), nasbíral desítky figur a stovky jejich příbuzných, to vše smíchal dohromady se svým detektivem, jehož historie a současnost a blízcí a spolupracovníci a předchozí případy samy vydají za menší knihu. Ovšem taková směska, dort pejska a kočičky, prostě nemá šanci na extra výsledek. Ani náhodou.
Já byla umořená tou rostoucí plejádou jmen, míst, kontinentů, událostí minulých a současných (a pokud by to autorovi prošlo, tak jistě i budoucích), že se v tom klíčová záhada prostě rozplizla a mně nezůstalo nic. Vydržela jsem do poloviny, do kdy přibylo brachu padesát dalších "důležitých" jmen, příbuzných, zločinů, zemí..., a to už mne odradilo od záměru vydržet a zjistit, oč vlastně mělo primárně jít. Ne, tenhle moderní oblíbený autor tedy opravdu pro mě není a nebude.

10 11.06.2020

Moc zajímavé, ani ne tak zápletkou (spíš smutnou než extra napínavou), jako hlavně prostředím: jih Aljašky, kousek od průlivu Prince Williama, kousek od Anchorage, běžný život "domorodců" - většinou míšenců, potomků Rusů a místních, napůl bělochů, napůl Indiánů.
Autorka sama je rozená Aleuťanka a dosud tam žije, takže její vyprávění je skutečně autentické - přitom "svému" lidu nijak nenadržuje, ukazuje ho prostě takový, jaký dnes je, z vlastní vůle či kvůli vnějším okolnostem. Jen je ten obraz skoro třicet let starý - a za tu dobu se jistě ještě hodně změnilo (ráda bych věřila, že k lepšímu - jistě se minimálně zlepšila komunikace, spojení se světem a přístup k informacím, ostatně jako u nás s příchodem mobilů a Internetu...).
Celá série má už asi dvacet dílů, tak doufám, že se dostanou k nám poněkud rychleji, aby zase děj nebyl vlastně zastaralý.
Pozn.: škoda, že velmi šikovné fence-kříženci mezi psem a vlkem nevymyslel překladatel lepší jméno pro Mutt v originále než zrovínka Obluda.

10 16.12.2019

Velice čtivé, napínavé, trochu poučné: velmi dobrý začátek, pak ovšem autorka přidává a přidává, až se příběh stane opravdu až moc neuvěřitelný. Je tam něco málo o neurologii, viktimologii a hlavně zkoumání hranice mezi životem a smrtí, což za všechny odborníky samozřejmě provádí sám pachatel. Velmi vědecky. Ovšem nakonec mi opravdu není jasné, jak by to právě odhalený pachatel všechno dokázal, fyzicky a časově, se vší použitou technologií, to nám autorka jaksi neobjasnila.
Hlavní hrdinka mě neuchvátila, to Vic a ostatně i Tino byli výraznější a sympatičtější. O zvířátkách nemluvě...
Za čtivost a napětí 85%.
(pozn.: znalosti i té nejznámější mytologie pokulhávají: Hádes není řeka)

10 08.11.2019

Černobílé a málo košaté: s chutí jsem se pustila do téhle moderní ságy, sice o Korejcích, ale víceméně dlících v Japonsku, s dle mého nepříliš vhodně zvoleným titulem. Ale ten nakonec nebyl to nejhorší, horší byla totální plochost charakterů, jednoduchost zápletky, chybějící košatost (pro románovou ságu zcela zásadní nedostatek) i dostatečně věrohodné ukotvení v čase.
Hlavní hrdinové byli naprosto neuvěřitelní - bez poskvrnky, hlavně hrdinky byly hotové světice, dřely do úmoru, nestěžovaly si a neměly ani hříšnou myšlenku, natož projev třeba odporu. Synové byli také zcela bez vady, poslušní, pracovití, s touhou po vzdělání. Prostě na nikom z korejské linie se nenašel ani chlup. Peripetie rodinné byly zato takové obyčejné, bez nějaké zásadní vazby na dobu a místo děje (i uvěznění se mohlo stát kdekoli jinde, odhalení pravého otce rovněž). I to napůl či plně vyznávané křesťanství mi moc nesedělo u všech krom pastora (přitom ta jména vybíraná pro syny: Noe, Mojžíš a Šalamoun...).
Protivné bylo opakování téhož, skoro stejnými slovy, třeba o dvě tři strany dál, nikoli o sto stran dál, kdy už čtenář nemusel přesně vědět, co četl. Poslední část byla odbytá, zhuštěná a jakoby stylem násilně posunutá - spousta sexu a divných nových postav, zejména ženských (vesměs ne-korejských).
Kniha mě přestala bavit v polovině, protože se mi neodbytně a nepříjemně vkrádala myšlenka, že autorka (Jihokorejka, ovšem od sedmi let vyrůstající v USA) se vší silou snažila představit Korejce v naprosto zářivých barvách, a ještě úpících pod útlakem (pokud vím, tak Korejci byli mezi východními národy odjakživa považováni za naprosto nejkrutější agresory...).
Škoda, zůstává mi z knihy pachuť jako ze špatně napsaného jednoduchého románu (natož ságy) okořeněného ideologií, "né". 50%

Osobní poznámka: v Japonsku jsem kolem heren pačinko, které byly snad na každém kroku, chodila s údivem a nejistotou, protože ty paláce svítily a hrály všemi barvami jak vánoční stromek, jak lákaly kolemjdoucí, a zevnitř se ozýval nepřetržitý hluk z hracích kuliček a strojů a množství lidí. Nikdy jsem si netroufla ani nahlédnout (co kdybych podlehla stejné vášni, kuličkovému šílenství, jako Japonci...;-).

10 12.08.2019

Bezvadné čtení: napínavé, zajímavé, dojemné (rodinné historie nepřinášejí vždy šťastné konce, navíc minulost se nedá změnit - holt musím/e pracovat na přítomnosti...). Stopy v krvi se mi nijak nelíbily, takže se mi do knihy moc nechtělo a dlouho ležela bez povšimnutí. Ale byla pro mě moc příjemným překvapením - jednak se mi líbilo (jak bylo vylíčeno) období 1943-1944, kdy se klíčový děj hledané postavy hlavně odehrává, a jednak není genealog JT úplně hlavní akční hrdina, v centru dění a nehraje si na tvrďáka, i když konec trochu akčnosti nepostrádá. Poskládat historii předminulé generace rozvětvené rodiny a najít chybějící články bylo vylíčeno moc pěkně, postupně a realisticky, s dnešními možnostmi na síti i v papírových archivech. Spolu s JT jsem byla do samotného konce napnutá, co se se ztracenou (Philo)Menou vlastně stalo...
Pozn.: v komentářích pode mnou někdo odsoudil hrdinku, jak pitomně se chovala - no, nedorozumění světem vládne a v té době byla navíc omezena rodinou, neskonale přísnějšími pravidly pro nezletilé, válkou, možnostmi komunikace - a byla ještě úplný zajíc ve svých 16-17 letech, to spíš její starší sestra, mnohem znalejší světa, se chovala jako úzkoprsá husa a nic jí nedocházelo. Vždyť nebýt jí...

10 30.07.2019

Zase skvělé: po pěti letech se ke mně vrátil stařík, který nově přišel na chuť permanentnímu přílivu světových zpráv a po staru do nich sám přispívá na těch nejošemetnějších frontách nejneuvěřitelnějším způsobem.
Líbilo se mi, jak autor svou novou knihu uvedl: v té minulé vypíchl chyby celého 20. století, aby nikdo nezapomněl a aby se každý chytil ne za nos, ale za hlavu, a myslel, neopakoval hrůzná pochybení, a myslel, lépe konal, a myslel... To se ale přepočítal: přes početnou čtenářskou obec se nic nezměnilo, svět se nezlepšil a nelepší. Nedivím se, že se mu do pokračování nechtělo, právě z těchto důvodů, a nedivím se, že se do něj pustil, přesně z těchto důvodů...
A přitom se opřel do všech těch papalášů, které tak dobře známe z jejich činů (cha, nekonejším se iluzí, že víme aspoň z poloviny, co se všechno skutečně v zákulisí odehrává), takže nemáme úniku - musíme si nastavit vlastní zrcadlo jeho obrazu naší současnosti (a jde to dle mé vlastní zkušenosti víc ztuha, než když jsem si minule vesele početla o dávno minulých Maovi, Stalinovi, Kimovi aj. - vesele míněno v podání autorově). Takhle totiž čtenář neví, jak dalece se vůbec může smát, když je součástí toho celého světového dění. Může a musí, jinak by nepřežil :-)

10 16.07.2019

Fascinace jedním živočišným druhem sice může přinést nové zajímavé informace v dokumentu nebo textu, ale současně s sebou nese jistou neobjektivitu, s níž musí čtenář/divák počítat a sám se s tím popasovat.
Jakkoli mě osobně zajímají nejrůznější živočichové, protože mě vždycky něčím překvapí, ať jsou miniaturní nebo obrovští, ať mají křídla, ploutve, nebo čtvero končetin, ať se živí planktonem, mršinami nebo loví..., nemám v téhle souvislosti ráda propagaci jakéhokoli druhu za pomocí extrémních pojmů jako "moudrost" nebo "genialita", a už vůbec ne přístup, že se od nich máme nějak něco učit.
Pozorovat, dozvědět se, poučit se o nich, to ano, ale přenášet nějaké poznatky do lidské psychologie, osobního rozvoje apod. mi připadá zcela nesmyslné, úplně stejně, jako bychom chtěli od nich, aby se učili nějaké naše schopnosti. Nepotřebují to, což znamená, že ani my ne, jsme utvářeni komplexně a máme vše, co potřebujeme. Ostatní můžeme obdivovat s myslí otevřenou. "Moudré" vzájemné chování, komunikaci, péči i výchovné tipy z knihy, ruku na srdce, dávno známe dobře z lidské smečky, jen je třeba z nějakého důvodu neuplatňujeme. Proč to tak je, to je možná hodné bližšího zkoumání.
Podobně jako nedávno pročtená Genialita ptáků i Moudrost vlků mi připadala značně nesystematicky podaná - je to samozřejmě pro laiky, ale to neznamená, že by v tom neměl být žádný řád. A ani fotky mě nijak neuchvátily, nepřinesly nic nového. Jen knihu zbytečně zatížily a zdražily.

10 29.06.2019

Skvělé: Alan Turing je (stále) fascinující osobností, která (pořád) není doceněna. On by o to asi ale ani jako "typický" génius nestál, stejně jako nestál o nějaké osobní porozumění a pochopení svých odlišností od většinové společnosti. Ale víc než většina ostatních by si býval zasloužil klid a respekt, aby nám třeba dal ještě víc plodů svého mimořádného ducha.
O Turingovi toho vím dost, četla jsem i knihu z pera jeho matky zmiňovanou v knize (vydanou 1959) - měla jsem možnost její reedici k 100. výročí jeho narození recenzovat (pokud by někdo z Turingových fanoušků měl zájem, mohu případně nabídnout). To ale samozřejmě bylo zcela jiné čtení - obsahu práce svého syna vůbec nerozuměla.
Právě pro jeho význam jsem byla nadšena z Lagercrantzova románu, který odhaluje velmi čtivou a napínavou formou vše podstatné z Turingova života a jeho práce. (Stále moc nechápu, proč dlouho po válce, až do 70. let, byly záležitosti kolem prolomení Enigmy tak tajné, že ani ti, kdo se tak zasloužili o zásadní zlom ve válečním dění, nemohli být odtajněni a po zásluze oceněni. Ostatně je také zvláštní, že švédský román o anglickém hrdinovi byl přeložen se značným zpožděním - nacionalismus, puritánství a jistá nejistota ohledně zviditelnění právě Turingovy osobnosti asi hrají v Británii dodnes svojí roli.)
Autor svůj román postavil vlastně do jakési spirály odvíjející se zpět v čase: od jádra v podobě Turingovy smrti v roce 1954 se točíme v širších souvislostech a záběrech v jeho životě (až do školních let), (po)válečných tajných službách, až po usilovnou práci v Bletchley Parku za války a zejména prolomení kódu německých námořních sil.
Románový policista se seznamuje s hrdinou právě v okamžiku jeho smrti a spolu s námi celou spirálou prochází. Krom toho ale v sobě probouzí skoro pohřbený cit a obdiv pro matematiku, takže zejména líčení zákoutí a paradoxů matematické logiky je velice věrohodné a srozumitelné. Trochu se situace rozmělňuje v poslední části, kde klíčové postavy jsou občas neuchopitelné, pochybné a pochybující. Samotný závěr je ovšem velice pozitivní a úsměvný.
I kdo se necítí bezpečně v náručí matematiky, vědy a filosofie, může se bez obav pustit do tohohle románu a bude překvapen, napnut a rozhodně obohacen. A bude mít o čem dál přemýšlet...

10 13.06.2019

Výborné - začínám tohohle originálního týpka a jeho neméně jedinečné spolupracovníky vážně mít ráda. Tyhle detektivky vypadají jako ze staré školy (což polovina 90. let pro mnohé i bude), ale jen proto, že všude nestříká krev, policajti se neutápí ve svých démonech (alkoholu) a akce nestřídá akci. Zde je vyšetřování, jak má být, a hlavně se o věcech dumá, a to tím nejlepším způsobem - s velkým rozhledem a kapkou humoru (i do vlastních řad).

A každý případ nutí čtenáře vytáhnout na světlo, provětrat a zkontrolovat děravost vlastního morálního kodexu, např. tentokrát:
"Nemesis si přišla na své."

Pozn.: ač je autor již několikrát ověnčen cenou za nejlepší švédský román, pro svoji výraznou odlišnost od běžné současné severské krimi zcela oprávněně umístil své detektivky do jakéhos takéhos Holandska.

10 13.05.2019

Moc dobrá detektivka. Po špatných zkušenostech jsem se delší dobu vyhýbala domácím současným detektivním románům, ale tady mne zaujala anotace a vysoká hodnocení - a jsem velice spokojená. Napínavý, zacílený (bez vaty a otravných košatých odboček), věrohodný (jak co do jednání policisty, tak samotných případů a v nich zapojených lidí). A akorát tak dlouhý, to oceňuji!

10 18.03.2019

Paráda: skvělé počtení pro milovníky Bretaně, nejzápadnějších mysů Francie a tamního atlantského (divokého skalnatého a hned vedle i písčitého chráněného) pobřeží. Kniha dopodrobna seznamuje čtenáře se zákoutími a ostrovy Douarnenezské zátoky a Mořským přírodním parkem Iroise (velmi užitečné mapky nechybí). A to vše v souvislosti s napínavým rybářsko-ekologickým příběhem, s povícero děsivými hrdelními zločiny a mnoha podezřelými.
Pařížský komisař Dupin se mi tu líbil mnohem víc ("Nedokázal v sobě zmobilizovat ani energii potřebnou k tomu, aby měl špatnou náladu."), má své mouchy (např. rituály: "Těch měl ostatně tolik, až to vypadalo, že se celý jeho profesní i soukromý život skládá převážně z rituálů. Včetně takových, které většina lidí řadí spíš do kategorie splínů, tiků nebo vrtochů."), ale s místním koloritem se už skvěle sžil (i nějakou větičku v místním jazyce se naučil), a vyšetřování je náležitě komplikované, důkladné (a důkladně popsané) a přitom přirozeně svižné (až na to, že příliš často si Dupin říká, že na to a to měl myslet sám a dřív - kolegové to už za něj prostě udělali sami), s neustálými přesuny mezi ostrovy a mezi pobřežními vískami s úchvatnou atmosférou, výhledy a barvami - ve dvou dnech je hotovo.

(Pár překlepů se vloudilo, ale jeden mne aspoň pobavil: "Alibi dravé jako řešeto.")

10 22.01.2019

Byla jsem přesvědčená, že komentář psát nebudu, ale nakonec ano: výborně napsaný civilní příběh, o běžných lidech na malém městě, které doslova potrefila v jedné generaci válka v tom nejhroznějším vydání. A i když válka nebyla vlastně v knize do poloviny přítomna, v celém příběhu je tím nosným prvkem (nicméně by se nemělo upozadit aspoň letmé vyobrazení situace v prvních dekádách po válce).
První část navnadila k podumání, co se děje, co se dělo a proč je Hana taková, jaká je, a proč má k některým lidem ve svém okolí odpor. V druhé části knihy jsem se musela hodně soustředit na to, kdo je vlastně kdo v generační a příbuzenské posloupnosti. V třetí části jsem vědomě přeskakovala některé pasáže, i když uznávám, že autorka nešla do zbytečných extrémů a nezahltila čtenáře všemi hrůzami transportů, ghett a koncentračních táborů.
Vše mi na postavách, jejich jednání a vývoji sedělo, krom té hlavní věci: nemůžu uvěřit, že by Hana měla takové nekonečné výčitky svědomí - tj. že by cítila (objektivně zcela bezdůvodně) vinu za osud své rodiny...
Přesto hodnotím 90% - knihy z válečné doby totiž nevyhledávám a nerada o hrůzách čtu, tohle jsem ale přečetla (a dokonce ani slzu neuronila).
Pozn.: obálka mě nejen nezaujala, ale spíš odrazovala - dlouho jsem "neviděla", co na ní vlastně je (teď to vím a stále pozitivně nehodnotím)

10 18.05.2018

Líbilo: čtivé a zajímavé, byť předlouhé, ještě doplněno dobovými fotografiemi a životopisy hlavních skutečných postav. Věnování knihy jasně vypovídá o záměru autorky i obsahu:

"Tuto knihu věnuji lidem,
které nacionalismus, nacismus a komunismus
připravily o život, domov, kořeny a důstojnost."

Na prvních 100+ stranách se ocitáme těsně po válce a autorka nás provází všemi zašmodrchanými vazbami a osudy jejích hrdinů. Bylo to trochu úmorné, bez vzpomínek na díl předchozí bych se v tom asi ztratila (přečten přesně před třemi roky), ale bez toho se v rodinné sáze prostě neobejdeme.
V tomhle úvodu mne ale poměrně nemile překvapilo, že vlastně až na rodícího se komunistu Wojtka nikdo v podstatě nevyjadřoval žádnou radost nad koncem války. Že pár měsíců poté a první roky, to už bych chápala: nebylo nic, vše šlo k horšímu, naštěstí aspoň pomoc z UNRRA, nebyly prostředky ani lidi na obnovu, mnozí se nevrátili apod.
A toho samozřejmě využili komunisté, ta druhá část od roku 1948 dál byla hrozná. Ty kecy, ty návnady, lichotky, úplatky, sliby, sliby, sliby (horníkům se určitě líbilo, že byli stavěni na piedestal, bez nich by se průmysl nehnul, takže tleskali, přizvukovali a dali se nachytat). Ale v tomto díle překvapivě mnoho prostoru horníkům věnováno není. Z hlavních hrdinů na šachtě pracovala jen hrstka, někdo zběhl, někdo šel do důchodu, někdo jen z donucení.
A Únor tomu nasadil korunu, radovali se mnozí, aby si všichni vyžrali tu děsnou dobu zejména 50. let, dobu znárodňování, měn (ožebračování), tlaku a hrůz (cíleně přes jednotlivce i na celé rodiny), bezprecedentních zatýkání a zfalšovaných procesů, věznění bez konce a informace pro blízké, PTP... Veřejně proklamovaných lží, k nimž se jen málokdo dokázal veřejně postavit.
V románu je to všechno nastíněno, ale kupodivu se jen pramálo z toho dotklo skutečně osobně některých hrdinů. A s tím vším se doluje dál a dál, bezmyšlenkovitě, záměrně se ničí vše kolem a nehledí se na nic než na stachanovské překračování norem. A stará Karvinná se čím dál rychleji propadá.
Samotný rodinný klan se rozrůstá, staří umírají, nové generace se rodí, starosti ze dne na den, do budoucnosti se daleko hledět nedá ("hříchy" otců stále vrhají ostré stíny na mladé, potírat jakýkoli odpor, to je základem fungování i nadále, za Gottwalda, Zápotockého i Novotného).
Drama z hlediska rodiny přinesla dvě navazující intermezza, která z důvodů napětí nebyla označena jménem jako ostatní kapitoly podle hlavního hrdiny. Vše se ale ani tak nevyřešilo.
Jako finální rok svého vyprávění autorka zvolila 1961, kdy se nic moc významného v zemi nestalo, jen Karvin(n)á už se nepodobá původnímu městu.

Nikdy bych si nemyslela, že rodinná sága z končin mně zcela neznámých, z hornického prostředí, z hranic s Polskem (se všemi třenicemi a křivdami minulosti) a z doby skrznaskrz hrozné (a nezažité) mne bude bavit. První díl pro mne ještě nic moc, ale druhý mne chytnul, takže třetímu už nebylo vyhnutí. A přečetla jsem s chutí. I když se domnívám, že hlavní poselství je přeci jen pro místní, kteří v tom své kořeny a třeba i vysvětlení minulosti přímo najdou.

Překvapilo mne řídkavé použití dialektu (výhradně snad děda Ludwik) a místních slov (utkvěl snad pazgřivec, dřisty, usebrání, uvzatost...), takže tomu bylo kolem a kolem rozumět bez problémů.

"Ne že by o tom nemluvili. Nebabrat se v minulosti bylo považováno za základní pravidlo slušného chování, a taky jediný možný způsob, jak nezhořknout. Křivdy a traumata zůstaly uzamčené v šuplících, odkud je nikdo nevytahoval. Co bylo, bylo. Teď je to, co je. Na věci, které obyčejný člověk neovlivní, je lepší se vykašlat. Mnohem větší smysl dává zařídit si život tak, aby v něm bylo dobře."

9 17.04.2024

Vůbec jsem netušila, že kniha bude čtivá a že se mi bude i líbit, když popisuje velmi krušné poměry ve Viktoriánské Anglii, zevrubně, a to ve všech oblastech, které se týkají pěti známých obětí vraha. Autorka udělala opravdu kus práce (což dokazují i obsáhlé přílohy s odkazy, zdroji), šla nejen po stopách všech útržků informací o jednotlivých zavražděných ženách a jejich životě (dokonce životě jejich rodin ještě před jejich narozením), ale k tomu ještě prozkoumala nesčetné tak rozdílné aspekty jako rodinné právo, epidemie a lékařská péče, bydlení, řemesla, služební poměr, průmysl, dopravu, pracovní a jiné právo (zákony týkající se prostituce), sociální pomoc - chudobince (zahrnující sirotčince, chorobince, starobince) a noclehárny, a to obecně v Británii (i v cizině kvůli jedné z obětí imigrantce ze Švédska), zejména pak v Londýně, East Endu a Whitechapelu. Fakta přitom předkládá čtivě, přímo na vhodných místech postupně v příbězích pěti žen.
Naštěstí jejich vraždy nejsou vůbec rozebírány, jen potud, že to vlastně vůbec není tak, že by JR vraždil prostitutky (pouze ta poslední, o polovinu mladší než předchozí oběti, zavražděná navíc jako jediná doma v posteli, se odjakživa živila touto profesí - mně to skoro připadá, že se tak vymyká profilu obětí, až to snad nemohl spáchat stejný pachatel, ale to je jen moje spekulace zcela mimo záběr knihy). Autorka na základě svého zkoumání tady dochází k závěru, že vraždil spící ženy, na ulici, bezdomovkyně.
A jak se z nich staly bezdomovkyně jsou opravdu smutné a často překvapivé příběhy: většina nepřišla na svět do prachbídných poměrů, sice do nižší pracující vrstvy, ale dokonce se jim dostalo lepšího než běžného základního vzdělání (teprve v roce 1870 Viktorie uzákonila povinnou školní docházku, což naše Marie Terezii učinila již sto let předtím!), dostaly se i do slušných zaměstnání, vdaly se, porodily děti... a pak se to nějak zvrtlo, především se ztrátou příjmu živitele rodiny. Ženy pak měly na starosti domácnost, děti i sebe, aniž by mohly nebo ještě zvládly mít sebemenší příjem z vlastní práce. A pak toho na ně bylo tak moc, že se daly na pití a některé nakonec prostě rodinu nadobro opustily a skončily jako nejchudší z nejchudších.

9 12.10.2023

Konečně jsem se odhodlala... Kniha mne minula jako povinná četba, minul mne i film. Překvapila mne subtilnost celého románu co do jeho délky, kontrastující s hutností obsahu.
Těžko hodnotit i komentovat, ale aspoň pro sebe pár poznatků musím zachytit: podle anotace jsem čekala, co z hlavního hrdiny vyleze, jak se projeví jako psychopat. Nu, nečekala jsem rozhodně to, co provedl (a to mi nějak ušlo, jak dopadla dcera). Rovněž jsem netušila, kdy se děj odehrává, takže jsem byla konfrontována s tím, zda se stal K. skutečně jen tak rychle skalním příznivcem fašismu (a o to šlo), nebo prostě jakákoli velice lukrativní možnost by ho ponoukla k pragmatickému konečnému řešení na domácí půdě (mimo danou bouřlivou dobu), bez špetky lítosti a výčitek.
Rušila mne také celou dobu ta bláznivá dvojice muže s holí a jeho ženy s pérem na klobouku. Nepochopila jsem, co si z nich mám vzít (nakonec to skoro vypadalo, že rozhledna byla poslední místo pro ženu, ale asi to tak nebylo míněno). Možná jiná, kontrastní varianta duševní choroby?
V každém případě mi z Kopfrkingla nebylo dobře od samotného začátku - jeho trvalý úsměv, přehnaná laskavost, úslužnost, ochota doma (přezdívky, láskyplná oslovení), k přátelům i zaměstnancům, dlouhé přátelské promluvy přes všechny ostatní (v pozadí vždy mlčenlivá manželka a jen mírně se projevující děti), tomu se prostě nedalo věřit, i když žádná úlisnost a neupřímnost nebyla jasně patrná.
Znepokojující, to je asi dojem, který ve mně kniha prostě natrvalo zanechala. A film už tuplem nechci vidět...

9 01.10.2023

Nejsem příznivce autorky, ale tahle kniha mne zaujala anotací a autorskou prací ve dvou. Prvních 60 stran se mi i začal příběh líbit, ale zájem dlouho nevydržel. Rozvláčné, neskutečně dlouhé, ale hlavně postavy opravdu neuvěřitelné. Přehnaně dopodrobna líčené fobie těch dvou, kteří si přes zjevné nedostatky v komunikaci a sociálním chování okamžitě, při prvním setkání padnou do noty, Mina se chová nepochopitelně rozverně a Vincent se snad okamžitě zamiloval. Nevěřím, stejně jako tomu, že Mina, která se jakémukoli dotyku vyhýbá (zdůrazněno), každému přitom podává ruku (aniž by bylo zbytí), což přímo bilo do očí v případě svědka, který právě hadrem utírá barový pult - podávat mu v té chvíli ruku by se "eklovalo" i většině "normálních" lidí, bez fobie ze špíny, bakterií a breberek. Stejně tak její manýr venku ušpiněné oblečení hned vyhazovat - že by ji u policie tak platili (za co)?
Vincent mi zprvu připadal zajímavý (dokonce i jako potenciální pachatel - než jsem zjistila, že je to série Mentalista), ale z jeho oboru do třetiny knihy (déle jsem nevydržela) vlastně autoři zaznamenali zcela nepatrné záchvěvy. Zato zkoumal mrtvé se synem a svědeckou výpověď s dcerou, mladistvými, to s gustem autoři rozebrali zdostatek - naprosto neuvěřitelné, zejména při nekvalitních rodinných vztazích, které Vincent má (o pracovní etice nemluvě).
A o samotném vyšetřování naneštěstí nemůže být řeč. Jakýsi nahodilý tým, kde každý kope za své zájmy, nikoli však pracovní, nekomunikují a v podstatě nic nedělají, nemají vedení (většinou se v ději skáče po týdnech, vždyť žádný spěch). Mina to tedy opravdu nevytrhne, ničeho si nevšímá a nic neřeší, o Julii nemluvě. Vincent někde povlává za Minou, ale zásadní policejní věci všem unikají...
Takže zápletka za 4 (po 2 vraždách), vyšetřování za 5, postavy postupně už také za 4-. Končím, ztráta času s hrozivými téměř 600 stranami textu.

9 24.07.2023