Snoopi komentáře u knih

Určitě není nijak snadné napsat knihu pro děti - a tato je psaná s takovou až udivující lehkostí. Autorce se naprosto přirozeně podařilo propojit pohádkový svět oživlých kapek se světem skutečným, a navíc ještě do textu hravou formou propašovat i poučné pasáže a poněkud závažnější téma šikany.
Každý se musí učit a žádný učený z nebe nespadl, což platí také i pro kapky. A tak se s malou roztomilou hrdinkou, kapkou Ájou, ocitáme ve škole, kde se spolu s ostatními učí důležitým dovednostem a znalostem, jako třeba vodopisu a vodologii, ale i přeměňování, vypařování apod. Nalézá si nové kamarádky Páju, Káju a Jáju, a byla by vcelku spokojená, nebýt kapky Dáji, která jí pobyt značně znepříjemňuje. Navíc se blíží i obávaná olympiáda ve znalostech, které si dosud osvojily. A Ája má před sebou ještě mnohá nečekaná dobrodružství...
Příběh není nijak složitý: je přizpůsobený prostředí, v němž se odehrává, a dětem mladšího školního věku. Líbí se mi, jak autorka své malé čtenáře šikovně seznamuje nejen s koloběhem vody v přírodě: po stranách jsou srozumitelně vysvětleny pojmy, s nimiž se ve vyprávění setkávají. Obdivuji její fantazii a způsob, jakým dětem přibližuje nezáživná fakta, nadšená jsem také z ilustrací. Mám jen jedinou výtku - některé výrazy se mi zdají být až příliš erudované /jde o cizí slova/ a je možné, že jim mladší děti neporozumí. Jinak knihu mohu jen doporučit.

"Leze to z tebe jak z potoka."
"To byste nevěřili, kolik věcí se musí kapka naučit. Třeba takový tělocvik. Každý den jme trénovaly skákání, odrážení, plavání a taky splývání ze splavu. Slečna učitelka dávala pozor, abychom při dopadu vypadaly elegantně. "Nesmíte se svalit dolů, jako kdybyste vyrůstaly v bahnité louži," říkala nám. "Snášejte se dolů jako slzy rosy z plátků růže."
"BOUŘKA - Když je vlhko a horko, na obloze se objeví naducané mraky připomínající květák. Ledové krystalky se usadí na horní hraně oblaku, vodní kapky na dolní a začnou se dohadovat. Ze všeho toho napětí se začne blýskat a hřmít."

82 30.11.2022

Václava Koptu znám z vysílání ČR Dvojky, kde také uvádí stejnojmenný pořad. Jakožto moderátora i herce si ho nesmírně vážím, mám ho ráda a ráda ho poslouchám. Je pro něj typický specifický způsob vyjadřování, který si zachoval i pro svou druhou knihu. Nebo se o to aspoň pokusil a naservíroval nám tak velmi lákavou a chutnou jednohubku, tak akorát ke kafi :-)
Zde zachycuje vybrané příhody a zážitky, které již jednou ve svém pořadu vylíčil. Určitě nebylo lehké jim dát knižní podobu a bohužel je znát, že jde o přepis mluveného projevu. Vypravěč, konkrétně pan Kopta, se totiž neubránil takovému "menšímu nešvaru" - velmi často se obrací k imaginárnímu publiku a opakuje jisté fráze, které mu tak slouží jako "opěrné berličky" pro další vyprávění. Mezi jeho nejoblíbenější patří např. výrazy: "Došlo k události..." a "Prosím, povšimněte si...", což občas působí poněkud nemotorně.
Jako moderátor nepochybně přímo exceluje, neboť dobře ví, jak pracovat s hlasem a pointou, čehož bravurně využívá při přednesu, ovšem jako spisovatel žel již lehce pokulhává - psaný projev je přeci jen o něco rozdílnější. I přesto je jeho knížka milá, příjemná a plná různých humorných a tragikomických příhod. Nedá se říci, že bych se nad nimi přímo řezala smíchy, neboť mnohých aktérů mi bylo spíše líto, ale i tak jsem se občas zasmála, a některé líčené zážitky mne skutečně pobavily /oprava stroje, bubínek/. Rozhodně jsem si však užívala jeho práci s jazykem.
Líbí se mi jeho přístup, jak chrání identitu osob a přátel, o nichž se v textech zmiňuje, přičemž sám se v nich vůči své osobě staví velmi kriticky, takže se prezentuje tak trochu jako věčný "smolař Mat a Pat v jednom". V knize převažují spíše historky z jeho života, kdy si vtipně utahuje nejen ze své nepraktičnosti a nešikovnosti. Zmiňuje i zážitky svých kolegů a přidává i jakési "ústně tradované legendy", které se v rodinách dědí z generace na generaci. Jeho texty jsou prostě takové... taktní, decentní a lidské, jeho cílem není nikoho urážet a rozhodně nejsou zacílené na kritiku jeho herecké konkurence :-) Kniha mne potěšila, zahřála na duši - a splnila svůj účel. Ráda si od něj přečtu i jeho první knihu /myslím, že určitě nevadí, že jsem začala tou druhou v pořadí/ a moc se těším na jeho další počiny.

"To, co následovalo, už tak romantické nebylo. Jak to jen důstojně a taktně vysvětlit? Víte, lidské tělo je neskutečně složité soukolí různých orgánů, které si žijí svým vlastním životem, a když už se jednou dají do pohybu, jenom těžko jim člověk může v tomto pohybu zabránit. Tady mám na mysli zejména zažívací ústrojí."
"Spokojeně si tam podřimovala a občas si něco žvatlala plynnou miminkovštinou."
"Začala obrovská čina, k dešti se přidaly kroupy, blesky, hromy, zkrátka něco strašného. Typické letní inferno. Setmělo se, bylo jak o půlnoci, okolo nás to práskalo jak u Verdunu a já totálně zpanikařil. Začal jsem hysterčit způsobem, který bych rozhodně neoznačil za důstojný."
"My muži totiž máme tu vzácnou schopnost, že pakliže se jednomu něco pokazí, okamžitě zaregistrují tento problém i jeho sousedi a přátelé a v tu ránu se začneme shlukovat a tvořit taková spejblovská uskupení, kdy jeden radí druhém a přidává vlastní zkušenost s dotyčným problémem. V podstatě tak vzniká kolektivní hysterie."
"Byla tam jak nastřelená vosa na bonbonu a nešli ji přehlédnout."

73 30.11.2022

Miloše Knora znám z vysílání ČR Dvojky, kde své texty pravidelně předčítal. Jsem ráda, že jim dal psanou podobu a vytvořil tak zajímavou sbírku vtipných glos, postřehů a úvah o "proklatě aktuálních věcech" kolem nás. Fejetonů výstižných, trefných a velmi úderných, se zdařilou pointou, z nichž čiší autorův nadhled, velký smysl pro humor, ale i jemná ironie a milá sebeironie.
Prošpikoval je četnými jazykovými hrátkami a jeho originální novotvary jsem si opravdu užívala: agrodovolená, křovinořezat, minidítě, smoothařky, lesan, běhač/ka /člověk, náruživě se oddávající běhání/, pětihvězďák /pětihvězdičkový hotel/, zábradlaření, callcentrista, šikanózní... Věnuje se nejen jazyku, jako třeba anglicismům, které se nám poněkud "vkradly" do češtiny /spíkr, sledge hokejisté, youtuber, gůglovat/, bere si na paškál i "nezbytné vymoženosti" posledních let, bez nichž si svůj život již nedokážeme představit /chytrý telefon, LED svítidla, hmyzí hotel, hypoalergenní granule/. Svou pozornost se nebojí zaměřit ani na témata daleko ožehavější a vážnější: s klidem se pozastavuje nad nadprodukcí plastů, poukazuje na globální oteplování a vyjadřuje se též i k tzv. "ekologické likvidaci produktů alternativní energie". Rozhodně však do nás nehustí žádné "memento mori" - prostě si "jen tak uvažuje" nad způsobem, jakým jsou do nás pumpovány informace, přičemž vychází z vlastní konfrontace s něčím či někým :-) Nejvíce se však zaměřuje na drobnosti každodenního života a aktuální situace, nastávající v průběhu roku: dovolené a svátky jako Valentýn, Haloween, Vánoce... Jeho humor je chvílemi absurdní, lehce sarkastický, nechybí mu bystrý úsudek, neváhá si utahovat sám ze sebe - a pokud si dělá legraci z někoho jiného, činí tak s taktem a porozuměním.
Knihu jsem si zakoupila loni a jsem moc ráda, že ji mám ve své knihovně: zaujímá čestné místo na mém stolku u postele. S chutí se k ní vracím - občas si ji pročítám před spaním, nebo jako "první pomoc" v případě "náhlé duševní slabosti". Čte se rychle, mohu ji jen vřele doporučit jako skvělý lék na chmury, neboť spolehlivě zvedne náladu a zpestří den. Hyzdí ji jen jediný obří nedostatek: četné chyby a překlepy v textu /např. spojení "být se v prsa" už doslova bije do očí/. Podobných pochybení je zde bezpočet, což mě - vzhledem ke kvalitě obsahu - opravdu moc mrzí. Čtení je to pro mě tedy poněkud "tragikomické". I přesto po ní ráda zase sáhnu a chyby velkoryse odpouštím: přestala jsem sledovat, "kde nechal korektor díru". Zároveň oceňuji i ilustrace, které knihu zdobí, mohlo by jich však klidně být víc :-) Na závěr se autor fejetonů dušuje: "Slibuji vám, že se jich nepřejíte. Knor." Myslím, že svůj slib splnil - aspoň u mě :-)

"Lidské osudy jsou různé a pestré jako rozšířená sada temper pro druhý školní stupeň."
"Každá současnost by za normálního stavu měla být ta právě moderní. Ta dnešní, aktuální moderna je zrychlená, klipovitě skečovitá, bulvárně instagramo-facebokově tiktoková."
"Nevím, jak to máte vy, ale já když svým známým a příbuzným řeknu, že se chystám někam na dovolenou, hned se na mě vrhnou a šikanují mě s tím, že jim mám přivézt suvenýr. Asi neví, že oficiální definice suvenýru je následující: Suvenýr je drobný upomínkový předmět, který si domů přiveze cestovatel, aby měl vzpomínku na místo, které navštívil. Tudíž tomu, kdo nikde nebyl, je suvenýr k ničemu, protože dotyčný nemá na co vzpomínat."
"Včera, předevčírem, předpředevčírem, kdykoliv předtím i dnes budou jistě meteorologové varovat před silnými bouřkami, přívalovými dešti, kroupami, a v poslední době přibyla i varování před tornády. K tomu mám pár věcí. A co mám jako dělat? Mám si přikoupit deštník, holínky, gumový kabát, helmu proti kroupám a kotvicí lano, aby mě nevzalo tornádo?"
"Copak já, já jsem zkušený rodič, já na ty reklamní a psychologické triky prodejců neskočím, ale chudáci ti mladí. Hned ve dveřích nás paní prodavačka informovala, že bychom už pomalu měli přemýšlet o dětské autosedačce, neboť ta, kterou máme, už bytostně nestačí. Pak nám ukázala nabídku. Na 250 metrech čtverečních bylo tolik sedaček, že bych sám netušil, jakou vybrat. Mnoho z nich vypadalo spíše jako pilotní křeslo z raketoplánu a vůbec nepochybuji o tom, že měly i integrovaný katapult a vlastní wifinu."
"Zvláštní je, že jsem nikdy neslyšel nic o indoorovém oblečení, které bezpochyby také existuje. Třeba pyžamo, za mě jasný představitel indoorového oblečení."

74 29.11.2022

Skvělá kniha nejen pro starší děti, ale i pro dospělé - a hlavně pro ty, kteří se zajímají o metro, či se jich tato tematika nějak přímo dotýká. A samozřejmě pro všechny, kterým není cizí svět fantazijních bytostí. Vítek a Ondra jsou docela normální kluci, možná trochu ulítlí - právě v tom, že věří v existenci strašidel. Naštěstí je nikdo nepovažuje za blázny, neboť mají kolem sebe dospělé, kteří pro ně mají pochopení. Takže když si jednoho dne přinesou strašidlo z metra, jehož pojmenují "Šmejďák", nikomu jejich chování nepřijde zvláštní. Nejvíc "zasvěcený do problematiky" je ovšem jejich děda, konstruktér, který o světě zvláštních strašidel, vegetujících v metru, ví své :-) Přestože se chlapci o svého nového přítele starají, jak nejlépe mohou, získají podezření, že se u nich neobjevil náhodou... a když mu nakonec porozumí, prožijí to největší fantastické dobrodružství svého dosavadního života...
Čtenář se rozhodně nebude nudit: čeká ho pátrání trochu detektivní, dobrodružné a hlavně pohádkové, navíc velmi napínavé, se spoustou nečekaných zvratů a momentů. Přitom nejde o nějaký extra velký snový svět - autorka si bohatě vystačila s pražskými reáliemi a hlavně s prostorem metra, kde se většina příběhu odehrává.
Zdá se mi, že vycházela z tradovaných legend, podle nichž zde existují i jiné tunely než ty, jimiž se oficiálně dopravují cestující, a že Letná je prošpikovaná tajnými chodbami. Velkoryse pak popustila uzdu své fantazii a propojit reálný svět s tím pohádkovým už pro ni byla hračka. Navíc se nám dostane i vtipného a zábavného poučení o jednotlivých druzích strašidel - vždyť komu by nevyloudily úsměv na rtech názvy jako "podymník", "praskavec", "stozubka", "střapáč", atd... :-)
Z knihy jsem byla nadšená - byla pro mne takovým příjemným "pohlazením po duši". Oceňuji nejen to, jak dovedně si autorka s tématem poradila, s jakou lehkostí příběh uchopila a zprostředkovala jej tak nejen dětem, ale i dospělým, a zároveň jim umožnila exkurzi do zákulisí světa, kam se běžný člověk jen tak nepodívá. Dospělí jsou zde poněkud upozaděni: přitom působí velmi přátelským a milým dojmem, mají pro kousky dětí pochopení a když je potřeba, spolupracují s nimi - viz děda. Krásné ilustrace jsou pak už jen taková "chutná" třešnička na dortu.

77 23.11.2022

Autor s pseudonymem Jaromír 99 mi byl známý spíše skrze svou výtvarnou činností, za největší srdcovku považuji asi jeho nejznámější píseň "Půlnoční". Poněvadž mě jeho tvorba zajímá, avšak jeho hudba mě jinak zcela míjela, se zájmem jsem hrábla po této knize - a jsem moc ráda, že jsem tak učinila. Obsahuje výběr textů z rozmezí let 1992 - 2022, vychází z nahrávek kapel Priessnitz, Umakart, Jaromír 99 & The Bombers, Kafka Band, Letní kapely a písní pro Václava Neckáře. Velmi jsem ocenila předmluvu Jaroslava Rudiše, v níž s nadhledem mluví o tom, jak se se Švejdíkem poznali, a co vedlo k jejich konečné spolupráci. Písně jsou chronologicky řazené, do oddílů dle alb tak, jak postupně vycházely. Autor se v nich zprvu tematicky věnuje Sudetům a mlžným, chmurným Jeseníkům s tajuplnými místy, kde se lidé ztrácejí. Z jeho textů je cítit hořkost a melancholie, postupně se přidává zklamání z lidí, kteří mají sice vše, co si kdy mohli přát, ale šťastní nejsou. Zároveň je znát, jak bravurně ovládá "umění zkratky". Ke konci jsou jeho básně více dějové, epické a civilní: jako časté kulisy mu slouží reálie moderního světa - vlaky, rádio, TV a elektronika, panelové domy a všední dny ve městě obecně. Jeho verše jsou velmi melodické, se slokami refrénovitého charakteru - myslím, že je přímo mistrem "kombinatoriky veršů": nepřestávalo mě udivovat, jak umně je prostřídává a dopřává jim tak zcela jiného vyznění. Využívá přitom četných anafor a epifor, je znát, že se nechal inspirovat i lidovou tvorbou:
...Lidová
Tak už je to za námi, lásko má
byla jsi sladká, medová
a teď v lese pod listím
chladná, bledá spíš
a teď v lese pod listím
chladná, bledá spíš

Tak už je to za námi, nevinná
byla jsi krásná, nádherná
pořád ještě slyším
tvůj pláč pod listím
pořád ještě slyším
tvůj pláč pod listím...
Samozřejmě jsem neodolala a některé jeho písně si hned poslechla, i když přiznávám, že ten hudební styl nepatří zrovna mezi mé oblíbené, rozhodně mě však zaujal. Obrazový doprovod v podobě autorových nejznámějších maleb už je jen taková "třešnička na povedené dortu".

76 21.11.2022

Který z nich je nejlepší,
ten, který je nejhezčí?
Ten, který se nejvíc blýská
díky čemuž srdce výská?
Ten, který nás okrášlí,
který radost přináší?
Nebo ten, co skrytě léčí
když chováme ho ve své péči?
Růženín či axinit
rubín, safír, morganit?
Achát, křišťál, olivín...
Kdo z nás není podivín
co kamínky různé sbírá
s úctou je pak v rukách svírá.
Mají v sobě moc a sílu
v uzdravení nesou víru...
Na začátek jsem si dovolila trochu tematicky zarýmovat :-) Ze zájmu jsem sáhla po publikaci z oboru, který je mi přeci jen poněkud vzdálený - s mineralogií jsem se naposledy setkala na střední škole. Je určená spíše odborníkům - gemologům, mineralogům, šperkařům, sběratelům a obchodníkům - ale i široké veřejnosti, která se s drahými kameny setkává jen příležitostně a má zájem je poznat v širších souvislostech. Najdeme zde i takové šperkové přírodniny, jako perly, jantar či korály. Dozvíme se nejen údaje o jejich vzniku, nalezištích, vlastnostech, oceňování a způsobu péče o ně, ale i o historii jejich použití a účincích, jaké jim přisuzují astrologové a léčitelé. U žádného z pojmů nechybí chemický vzorec a ikony např. ohledně broušení, zbarvení či znamení zvěrokruhu. Orientaci v knize poněkud ztěžuje fakt, že hesla nejsou řazena abecedně: jednotlivé kameny jsou barevně rozlišeny do pruhů na bocích stránek dle oblíbenosti na hlavní /žlutý/, vedlejší /zelený/, obecné /hnědý/ a raritní /fialový/. Pokud hledáme nějaký konkrétní, můžeme jej lépe vyhledat pomocí rejstříku. Musím však ocenit bohatou fotodokumentaci se záběry, nad nimiž se až tají dech.

85 14.11.2022

Slovník navazuje na svého stejnojmenného předchůdce s číslem 1. Pracuje s lexikálním materiálem, získaným z tiskovin žurnalistického zaměření v období let 1996 - 2002. Možná se může zdát, že je již poněkud... zastaralý a zbytečný: vyvstává otázka, proč si jím listovat, když se rychlostí blesku zjevují stále nová a nová slova, zatímco jiná získávají narezlou patinu opotřebovanosti či přímo mizí v propadlišti dějin? Proč takové slovníky vytvářet, když nás nejen média neustále bombardují přehršlí převzatých výrazů, jež ovšem vyhoří dříve, než je vůbec stačíme zaregistrovat?
Odpověď je jednoduchá - poněvadž nám poskytují cenné informace o stavu současné češtiny, neboť zachycením těchto neologismů lze její vývoj v průběhu let dokonale zdokumentovat.
Můžeme sledovat, jak se náš jazyk s novotvary popasuje, když všechny ty "nečekané podivnosti" do sebe doslova "nasává jako houba"... a hned si uvědomíme, jak nesmírně flexibilní, živý a přizpůsobivý organismus to je. Čeština jako takový nezmar, v procesu neustálé regenerace - některá slova se z její zásoby mizí a ztrácejí, aby uvolňovala místo jiným, aktuálnějším... a fakt, že se takto dokáže obměňovat, svědčí o její velké síle a úžasné konkurenceschopnosti.
Nová pojmenování vznikají na základě několika pojmenovacích postupů: přejímáním, kalkováním, tvořením víceslovných (sdružených) pojmenování, odvozováním, skládáním, vytvářením slov zkratkových, nebo pomocí metafor. V úvodních kapitolách knihy se dozvíme napřed informace o stavbě heslového odstavce, nechybí nezbytná předmluva a poznámky ke zpracování slovníku, seznam použitých zkratek a na závěr seznam všech zdrojů a pramenů.
Moc ráda si jím listuji a nepřestávám žasnout, co jsme schopni vymyslet - rozhodně nemám dojem, že by nás přespříliš "utlačovala" angličtina a anglicismy, jež se u nás ujímají jako houby po Černobylu :-) Není to však tragédie - fascinuje mě, jak si s těmi výrazy dokážeme pohrát: už jen tím, že je počeštíme, aplikujeme na ně náš pravopis a přiřadíme jim vhodné tvarotvorné koncovky... Takže všichni "gůglíme", pořizujeme "selfíčka", řídíme se "džípíeskami"... Konkrétně tato slova jsem ve slovníku vůbec nenašla /inu, některé vymoženosti byly tou dobou ještě v plenkách/, zato jsem natrefila na některá, která již smetl čas, vázaná převážně k určitým osobám či značkám té doby:

"Eriksonista" = uživatel mobilního telefonu značky Ericson

"Dicapriomaniak" = epr. zanícený, fanatický obdivovatel L. DiCapria /amerického herce/, filmů s tímto hercem: mezi mladými lidmi, zejména dívkami, se najde mnoho dicapriomaniaků

"dicapriomanie" = epr. nadměrná, módní obliba L. DiCapria /amerického herce/; dicapriomanie po filmu Titanic neustává

"grebeníčkovec" = člen komunistické strany za jejího vedení M. Grebeníčkem /předsedou KSČM/; stoupenec M. Grebeníčka: účelové spojení s grebeníčkovci; půtky nahrávají akorát tak rudým grebeníčkovcům - V publicistice. Z pozice kritiků, odpůrců se užívá se záporným, hanlivým zabarvením.

"hakisak" - 1/ háčkovaný míček naplněný drobnými, zprav. silikonovými kuličkami: kopání hakisakem; mít kvalitní hakisak je základem úspěchu
2/ hra, jejímž principem je udržení míčku /hakisaku ve významu 1/ ve vzduchu bez dopadu na zem. Prahu ovládla hra starých indiánů - hakisak; Petr hraje hakisak už pátým rokem turnaj v kopání hakisakem; Příležitostně psáno hakisák. V zájmovém prostředí se užívá též sýpa. Původně hra indiánů.

Zajímavé je, že jsem zde neobjevila dnes již zcela běžný pojem "kyberšikana", zato od jeho první části "kyber" se to tu všemožnými odvozeninami jen hemžilo, a nechybělo tedy ani slovo "kyberválka", jež vzhledem k současné situaci nabylo nebývalé popularity. Možná by to chtělo další slovník s pořadovým číslem 3. I tak ale prohlížení takového slovníku může přinést mnohá nečekaná překvapení :-)

78 14.11.2022

Velice zvláštní kniha. Umíme se vůbec dívat kolem sebe, doopravdy vypnout své myšlení, naprogramované na problémy, a jen tak pozorovat, aniž bychom se ocitli v roli voyerů? Jen velmi, velmi těžko... Autor se o to pokusil více než zdařile - baví se pozorováním svých spolupasažérů, užívá si ho s nadšením sobě vlastním: přemítá o lidech, kteří s ním sdílejí cestu, svým úvahám dává formu jakýchsi krátkých, skvěle propracovaných črt. Vychází z konkrétních situací, k čemuž využívá bohatých básnických prostředků, metafor a hravého jazyka. Jeho vidění se mnohdy překlopí až do jakéhosi surreálna, vize na hranici skutečnosti a snu, z něhož se v závěru probírá - a nechává nás na pochybách, co je pravda a co si vymýšlí.
Čerpá ze svých bohatých zážitků z cestování MHD, metrem, vlakem, či letadlem převážně v Americe - místo samotné není důležité, ale důležití jsou lidé. Většina záznamů je z roku 2018, tedy z doby ještě před covidem. Rozhodně nezapře skvělý pozorovací talent - tematicky jsem s ním naprosto souzněla, neboť i já ráda cestuji nejen prostředky MHD a občas se podobným "decentním sledováním" ostatních pasažérů nesmírně bavím :-) Autorovi nechybí ani humor či lehká ironie, a skrze jeho pozorování se dozvídáme i něco málo o něm. Texty se však nečtou lehce: je dobré si na ně udělat čas, najít klid a vychutnat si jejich atmosféru, většinou bez děje.
Za zmínku stojí i jeho překrásné černobílé realistické portréty, jimiž knihu doprovodil. Čtení jsem si opravdu užívala.

"Cestuje v ní dvojice kabátů, pečlivě usazených na lavici vedle sebe, jako by dál chtěly držet utržené stíny svých nosičů."
"Zkameněl jsem ve výstražném postavení střevlíka."
"Prosmekává se mezi přístroji jako kuna."
"Jsem zase tu. Jinde. V podhrabaném městě napumpovaném děním. Vynoření hadi třeští bulvy na svislé stély z betonů a skel. Soptící plechové housenky vyměšují lidskou mízu. Tváře rozpíjejí zrak do nekonečna. Čekám na červa, který se se mnou zaryje pod zem. Starý bluesman žmoulá kytaru, brousí pražce. Je mu jedno, jestli ho někdo poslouchá."
"Vnikli každý jinými dveřmi souběžně. Ten vlevo na samohybném vozítku, ta vpravo pomocí bílých holí. Vlevo došlo k zaparkování, vpravo k vymrštění vstřícného mladíka z místa."

76 12.11.2022

Vydejme se na "průzkumný let" českou literaturou podle pevného jízdního řádu od Absurdního dramatu a prózy přes Mysterium po Žurnalismus a žurnalistické žánry. A bude to jízda v mnohých ohledech dobrodružná, nemusíme se ani připoutávat, stačí jen spořádaně listovat stránkami :-) Ocitneme se v dobách vzniku samotné literatury, svezeme se všemi etapami jejího vývoje, poznáme mnoho zajímavých postav, které formovaly její dějiny... a svůj výlet ukončíme někdy kolem roku 1989, alespoň ve druhém vydání této knihy určitě...
V prvé řadě se jedná o pomocnou a doplňkovou publikaci, která překračuje rámec běžného školního učiva, a rozhodně nemá nahrazovat středoškolské učebnice. Využijí ji převážně studenti a maturanti, jimž určitě usnadní orientaci nejen v české literatuře, literárních směrech, termínech, skupinách a hlavních vývojových obdobích, a nabídne jim též informace hlubšího zaměření. Je velmi přehledně uspořádaná, hesla obecnějšího rázu se věnují i tvorbě světové. Druhé vydání bylo rozšířeno o hesla věnovaná osobnostem, které vstupují do literatury po roce 1945.
Příručka samozřejmě nemůže pojmout vše - je to takové "letem světem" ke zkoušce dospělosti. Pro daleko podrobnější a hlubší studium se spíše hodí jednotlivé svazky Lexikonu české literatury - chybí zde totiž odkazy na sekundární literaturu. Zajímavé je, že z doby po roce 1989 se sem probojoval se svými díly Michal Viewegh, zato jiným, neméně úspěšným autorům, se to již nepodařilo. Vzhledem k vydání knihy v roce 2007 se ani není čemu divit. Překvapivě tu však objevíme i autory méně známé či polozapomenuté, čím si můžeme doplnit své znalosti.
Celé publikaci bych asi nejvíce vyčetla četné překlepy. Jejich výskyt mě moc mrzí, vzhledem k tomu, že se jedná o knihu odborného rázu, navíc věnovanou literatuře, a zde by tiskové chyby rozhodně být neměly. Jinak jsem ráda, že si ke mě našla cestu v jedné z knihobudek, a získala si tak pevné místo v mé knihovně.

75 09.11.2022

Od anděliky přes meduňku po zeměžluč - udělejme si poutavou exkurzi do světa bylin. Lidové léčitelství má nejen u nás hluboce zakořeněnou tradici, a není snad nikoho, kdo by pomoci nějaké léčivky občas nevyužil. Určitě každý z nás má někde doma zašité sáčky s levandulí, heřmánkem, mateřídouškou, meduňkou... nebo při vaření používá dobromysl, majoránku, kmín a jiné přísady, aby si vylepšil chuť. Pamatuji ještě doby, kdy jsme jako děti, v rámci pofidérního "systému centrálního hospodaření", od jara do zimy "nuceně nenuceně" sbírali nikoliv odpadky, ale dary matičky přírody, a za tento vysušený sběr jsme dostávali drobné odměny. Bříza to jistila - zpětně uznávám, že jsme se k listnáčům nechovali nijak ohleduplně, možná by se dalo mluvit i o "cíleném plundrovacím ataku"... Ale aspoň jsme věděli, co kde roste a čím nám to může být užitečné, což dnešním dětem již bohužel uniká... I když bylinky jsou v současnosti zase "in" a zažívají obří boom, za což pořádný "bum na hlavu" dostal akorát česnek medvědí /mimochodem v příručce neuvedený/, na něhož se pořádají doslova masové hony.
Atlas jsem objevila v naší knihovně. Polozapomenutý, zastrčený mezi řádkou větších knih... Hned jsem ho vytáhla na světlo a s chutí jím zalistovala. A listuji v něm ráda dodnes - nejen z jisté dávky nostalgického návratu do dětství, kdy mi pomáhal s určováním problematických rostlinek. Ti, kteří se rádi nechají poučit, zde najdou velmi cenné informace nezbytné k získávání hlubších znalostí. Svým obsahem je stále aktuální, třebaže některé informace již samozřejmě neplatí, hlavně co se týče názvů uváděných zemí - není divu, že mě sem tam pobaví určitou podbízivostí své době. Navíc je psaný drobnými písmeny, což pro některé čtenáře může představovat problém, ale jinak mu nemám co vytknout. A ty ilustrace! I po letech se tají dech. V úvodu nás čeká zasvěcený výklad o významu léčivých rostlin a důležitých látkách, které produkují, o jejich správném sběru, sušení a skladování, popř. o jejich pěstování a šlechtění. Následuje přehledný kalendář jejich sběru, slovníček užívané terminologie a samotný atlas. V závěru nechybí seznam použité literatury a přehledný, abecedně řazený věcný rejstřík. Knihu mohu jedině doporučit, svým kapesním formátem se hodí přímo i na výlety do přírody.

Zaujal mě text k pukléřce islandské, rostlině, která je v současné době nezbytnou složkou všech "cucacích" bonbónů při nachlazení: "Obsahové látky určují použití drogy při zánětech horních cest dýchacích, proti kašli, při nechutenství a zažívacích potížích /také ve zvěrolékařství/. V lidovém léčitelství byla droga dříve vyhlášeným prostředkem k léčení tuberkulózy. Antibiotické účinky kys. usnové využívají v SSSR, kde se vyrábí její sodná sůl a používá k ošetření hnisajících ran. S objevem nových antibiotik význam pukléřky jako drogy značně poklesl, zůstává však vhodným léčivem při některých chronických onemocněních, na něž antibiotika již účinně nepůsobí. Patří k tradičním léčivkám severských oblastí, ale do většiny evropských lékopisů byla zařazena až v 18. stol."

85 09.11.2022

Inspirující a téměř "agitační" průvodce kouzelným světem malování a barev. Najde se zde každý, kdo tomuto kouzlení propadl, kdo touží zachytit krásu okamžiku a vložit do ní část své duše - nejen ten, který opatrně okukuje díla zavedených mistrů a nesměle se pokouší dát svým čárám tvar, ale i ten, kdo již získal nějaké zkušenosti a rád se nechá poučit. Autorka nám nadšeně poskytne cenné rady i návody a její úvodní řeč strhne snad každého, komu malování není lhostejné. Mnozí již o magii barev a používaných pomůckách vědí své, přesto není na škodu si své znalosti "zopakovat" - a je milé, že autorka svůj výklad propojila i s nejmodernější technikou, čímž text získal na nezbytné aktuálnosti. Kniha má pět částí: Technika, Tvary, perspektiva a světlo, Komplexní tvary, Valér, objem a hloubka, Nanášení. Nemyslím si, že jedna příručka z nás během třinácti dnů udělá dokonalé malíře - ostatně o to ani nejde. Jen se nebát začít, každý den něčím novým, krok za krokem... U každého kroku uvádí i přibližný čas vytváření, takže se můžeme dopředu v klidu připravit. Příjemná, pozitivně motivovaná kniha, navíc se spoustou krásných názorných obrázků a obrazců. Je radost jí jen listovat a kochat se - a moc se těším, až podle ní začnu taky tvořit. Akvarel a vodovky - není nic jednoduššího :-)

73 07.11.2022

Knihu tohoto ražení zřejmě vydali jen kvůli atraktivitě námětu a netradičnímu způsobu pojetí. Velikostí a rozsahem bych text přiřadila spíše k novele... dle mého nepříliš povedené novele, navíc psané zarážející a podivnou Du-formou. Autorka ji vytvořila pro své mladší "JÁ", které oslovuje "TY" a dějiště situovala do doby svého dospívání v divokých 90. letech. Nabízí nám nevšední exkurzi do zákulisí světa baletních novicek: v momentě, kdy se ocitla na konzervatoři, roztočil se absurdní kolotoč života, jenž ji setrvačností katapultoval do drsného světa, plného nelítostné konkurence, věčného odříkání a bolesti, a jí nezbývalo než najít si vlastní cestu, jak přežít.
Naprosto bez skrupulí nám zde odhaluje zrůdnost systému, který pomocí důmyslného a všudypřítomného teroru a šikany doslova drtí malé holčičky, vystavené nepředstavitelnému tlaku a zátěži. V textu si podává ruce ironie s jízlivostí a nadsázkou, takže není divu, že klidně obdržíme i návod, jak hubnout, jak zvracet a aplikovat drogy - prostě jakýsi "nezbytný manuál přežití" v tak necitelném prostředí.
Je znát, že chce za každou cenu nejen šokovat /vulgarismy snad v každé větě/, ale i experimentovat, její snaha je bohužel až příliš křečovitá a nepřirozená. Svou vnitřní frustraci doslova "plive" po všech ve svém okolí a rozhodně nešetří nikoho.
Velmi mě mrzí způsob, jakým autorka téma zpracovala: kniha nemá žádný řád, natož ucelenou kompozici. Rozpadla se na jakési roztříštěné, beztvaré střípky textů a epizod bez výrazné pointy, záznamy o všem a o ničem, místy připomínající stručné deníkové zápisky zcela vyňaté z kontextu, takže nespokojený čtenář ani neví, která bije. Občas mění styl vyprávění - doslova nás bombarduje holými větami ve staccatovitém rytmu.
Příběh tam sice je, ale hned se ztrácí: kdyby mu nasadila krunýř v podobě pevné románové konstrukce, dalo by jí to možná více práce, ale aspoň by nám usnadnila čtení. Druhá dějová linie s nevlastním bratrem, jehož objeví, je zcela zbytečná. Postavy, které zde vystupují, připomínají jen "letmé stíny": střídají se jako kompars, nezbytný doplněk, měnící se s tím, jak se neustále obměňuje složení ročníku: vydrží jen ti nejsilnější.
Materiálu a podnětů ke zpracování měla autorka určitě dostatek, je jasné, že vycházela z vlastních deníkových zápisků. Vizuální dojem z té knihy je ovšem šílený: svým obsahem stěží vydá na polovinu tloušťky, mnoho stránek ji jen zbytečně "nafukuje" prázdnými slovy. Obrazová dekorace taky nic moc, fotografie rozplizlých nejasných obrysů knihu spíše hyzdí než zkrášluje.
Zaujala mne pouze jazykem, jaký autorka používá. Doslova jsem si lebedila: rčení a fráze, typické pro 90. léta minulého století, jazyk hovorový, obecná čeština s nezbytnými vulgarismy, anglicismy, ale i neotřelá slovní spojení... právě kvůli nim mě čtení bavilo. Akorát bych čekala více výrazů ze slangu baletek. Velmi mě rozčilovalo příliš časté užívání předpony "Mega" /megapřipravená/, prakticky neustálé používání slova "permanentně" a přemíra augmentativ /traumátko, housík, dealerek, andílek/. Je dobře, že nám autorka přiblížila velmi tvrdé prostředí "výcviku" budoucích krásek. Knihu by si rozhodně měli přečíst všichni ambiciózní rodiče, kteří spřádají sny o nadějné kariéře svých ratolestí, ať už už jde o jakýkoliv sport či umění.

"Nasáváš do sebe dým rebelující svobody."
"V pokoji do vás bageta zapadne jako Němci do krytu."
"Okolí intru budeš mít brzo zmáklý jako osobní stezky v amazonský džungli."
"Kruhy nohou jen od kolene, ruka ti tuhne ve druhý pozici, jak se snažíš opřít o vzduch, kruhy nohou pozpátku, všechno stokrát, tisíckrát. Mechanickej pohyb mixéru, je to hustej pudink, nebo snad pařížský paté? Battement frappé. Naklepáváš maso svejch kostnatejch kotníků. Flex a noha, jako když si Chaplin čistí nohavici od bláta z bicyklu. Ta olejová skvrna nelze vydrhnout dvacet let tvojí kariéry. Začínáš v deseti, končíš ve třiceti. Kolik času ti ještě zbejvá? Ty bílý hrdinky se vždycky obětujou kvůli lásce. A pak za to trpí. Trpí rády a často, vždycky za muže, nikdy za vlastní ambici nebo pro vlastní prospěch. Jsou to nádherný oběti, umírají ladně, křehce, smysluplně, vždycky do hudby, velkolepě a za velkýho aplausu. Teď přijde adagio, vrchol elegance i náročnosti. Teď už jenom kárnej tábor, mučednický kolo uprostřed pouště, koňskej povoz plnej zlata, kterej místo koní táhneš ty. Giselle je už dávno mrtvá."
"Tvůj zrcadlovej obraz ti vrejvaj pod kůži, jako kdyby ti tetovali znamení nedokonalosti. Pořád nejsi dost dobrá, pořád se musíš snažit víc, pracuj víc, pořád jsi nic, no jen se na sebe podívej, vidíš se? Lemro! Tvůj obraz na padrť, tvý jméno se nedá přečíst, rozpilo se v programu v kolonce "Dnes hrají". Bad trip."
"Ty chceš tančit a bejt sama sebou, objevit sebe v tomhle příšerným zmatku, ze kterýho trčíš jenom trochu nad zemí, jako kdybys věděla, že nesmíš sjet dolů. Namísto vysněnýho řádu vyrůstáš v chaosu, pořád na hraně a bez hranic, pořád jednou nohou nad propastí a s hlavou v oblacích, žiješ si ten svůj sen a většinou se potají modlíš, abys to zvládla. Nejčastějc sníš skrz autobusový okýnko, když se vracíš domů, sníš o velkým jevišti a velkým světě, kterej tě jedinej může vytrhnout z týhle nicoty, z tohohle nesmyslu. Jako bys sice šla za svým cílem, ale po tý špatný cestě, která se skládá z jedný zkoušky za druhou."
"Deníkovej zápis: Je to v hajzlu. Dominika už je taky v prdeli. Nasraná a uřvaná sbalila poslední věci ze skříňky, vrátila vstupník a vypadla bez rozloučení. Tři operace za sebou a doktoři jí řekli, že už tančit nemůže, ačkoliv příšerně chce. Je jí šestnáct a kolena má zhuntovaný jak stará bába. A to měla na přijímačkách nejvyšší počet bodů a prej nejlepší dispozice. Rozloučit se ale mohla."

79 07.11.2022

Tahle příručka tak dlouho okupovala naši knihovnu, zastrčená kdesi v ústraní... Až když jsme v létě začali během našich sezení u kávy na lodžii trochu víc pozorovat ptáky, napadlo mne ji vytáhnout na světlo... a podívat se na zoubek nejen létajícím akrobatům, ale i spoustě dalších zajímavostí naší přírody. A tak jsme vesele listovali a bádali, brebentili i mlčeli, dohadovali se i přeli a navzájem si vyvraceli svá nezvratná přesvědčení o tom, co přesně kolem nás běhá, lítá, skáče či poletuje, co se chvěje ve větru či píská, či co se před našimi zraky převážně ukrývá... A že bylo co objevovat! Jsem ráda, že se nám na nějakou dobu stala příjemným společníkem i zdrojem informací, které jsme už kdysi znali a mohli si je oživit, nebo trochu rozšířit o nové. Je v ní popsáno a vyobrazeno kolem 1400 přírodních druhů, které doprovázejí malby přímo úchvatné... Aby nám autoři ulehčili určování některých druhů, tematicky vedle sebe soustředili ty navzájem podobné, takže tu najdeme např. utřídění rostlin podle barvy květů, listnatých stromů podle tvarů listů, ryb podle jedné či dvou hřbetních ploutví apod. Kniha je jinak rozdělena na sedm kapitol: Plané rostliny, Stromy a keře, Nekvetoucí rostliny, Hmyz a další malí živočichové, Ptáci, Savci, obojživelníci a plazi, Život ve vodě. A protože jde o publikaci, zabývající se biotopem střední Evropy, najdeme zde i druhy, výskytem vázané na slanou vodu.
Je radost knihou jen tak listovat - je to jako v nějaké dobrodružné expedici, která se odvíjí před našima očima. A pokud si nejsme jisti, hledání usnadní i závěrečný rejstřík. Celá se však nedá jen tak "sbalit do kapsy", inu - informace něco váží :-) Těším se, až si k ní zase sednu a užiji si krásné "objevné chvíle" v jedné "objemné" příručce :-)

82 05.11.2022

Raději jsem neměla ten román, raději jsem neměla ho číst, snad ani list, hrdina byl v tom románě schován... nedá mi to, abych na úvod nepoužila slova jedné notoricky známé písně :-) Ale na rozdíl od zpěvačky jsem moc ráda, že jsem ho přečetla, i když občas jsem měla dojem, že tím snad podstupuji jakousi absurdní zkoušku odvahy. Jakmile jsem se do něj pustila, nejradši bych jej přelouskala hned, tak moc mne drapl do svých spárů: skutečně jen málokdy se mi poštěstí hltat stránky knihy, která mne strhne jako lavinu. I přesto jsem si však četbu musela pečlivě dávkovat: rozhodně nejde o příjemnou procházku růžovým sadem, vždyť se zde ztrácejí a vraždí, trpí a umírají skuteční lidé, a mnohé situace dokonce vyžadují "nucenou pauzu" na rozdýchání.
Kniha má zprvu pomalý rozjezd, ale postupně nabírá grády: při čtení kolikrát bezděky pořádně zaskřípeme zuby nebo zatneme ruku v pěst, tak silná je ta výpověď. Odehrává se na přelomu nového tisíciletí a
dovedně zachycuje jednu z největších katastrof, jaké kdy člověk způsobil. Díky osudům hlavního hrdiny, chlapce
Sámího, můžeme dokonale vnímat atmosféru té doby: od "poklidného" přežívání za režimu Háfíze al-Asady, kdy lidé jen mlčky přehlížejí několik krvavě potlačených masakrů, až po změnu, kdy se k moci dostává prezidentův syn, stupňuje se vojenský teror a s tím, jak roste nespokojenost lidí, vzrůstá i jejich touha po "svobodě, volnosti a bratrství"... Jenže režim své odpůrce nekompromisně likviduje a celý konflikt přeroste ve vleklou občanskou válku s nedozírnými následky.
Sámího dětství je zprvu téměř idylické, jistotami jeho "dokonalého" světa však brzy otřese nemilosrdná realita. Sledujeme tak jeho proměny z naivního a citlivého chlapce v předčasně zestárlého muže, jehož svět se smrskává na pouhý boj o holý život mezi ruinami obleženého města Homsu. Poznává, že jeho přežívání v rozbombardovaných troskách, mezi mrtvými těly na každém kroku, nemá smysl, a vydává se na strastiplnou pouť za vysněnou svobodou s jediný cílem: podat svědectví o prožitém krveprolití. S sebou si odnáší těžká traumata, včetně pomyslného vypáleného cejchu na duši všech přeživších v podobě vtíravé otázky: "Proč právě já zůstal?!!"
Svým pojetím je to kniha syrová a drsná, s téměř naturalistickými pasážemi. Er-forma působí neosobně, jako výpověď svědka, který ztratil schopnost prožívat jakékoliv city. Zdání však klame: jde o jakousi vnitřní formu "nutné sebeobrany", kdy emoce v extrémních situacích představují zbytečnou zátěž. Příběh Sámího života si postupně skládáme dohromady, jednotlivé kapitoly na sebe nenavazují, určitá období dokonce i přeskakují. Celý román je samotnou obžalobou lidské existence, hledá odpověď na otázku, co předat dalším generacím, když celý svět je v troskách... a přestože přináší svědectví o životě v místech, kde již není možné žít, přestože připomíná spíše nějakou absurdní dystopii, akorát s tím rozdílem, že neuvěřitelně skutečné, nabízí naději.
Kniha se mi líbila, zaujal mě místy až básnický jazyk a použití originálních přirovnání. Patří k takovým, jejichž obsah ve čtenáři ještě dlouho zůstává, nejen díky aktuální naléhavosti tématu. Čtení jsem si opravdu užila, jediné, co mi dojem kazilo, byly časté tiskové chyby a překlepy.
Název je poněkud zavádějící, případné milovníky koček může hodně zmást: má spíše symbolický význam, neboť v troskách zcela zničeného "města duchů" jsou schopny přežívat jenom ony.
Tématem války v Sýrii se dále zabývají knihy "Včelař z Alepa" a "Smrt je dřina", které mohu také vřele doporučit.

"Všechny jeho vzpomínky ukrývaly touhu. Už se nemohl hádat se sourozenci v kuchyni. Nemohl jít na náměstí se zvonicí a dát si kávu s kamarádem. Mohl o tom jen vyprávět. A pokaždé přemýšlel, jestli se jeho vzpomínky nemění, jestli si něco neubírá nebo nepřidává, jestli je jeho příběh opravdu tak zmatená, jak se on sám cítí. Bylo vyprávění způsobem, jak udržet vzpomínky při životě, nebo je v okamžiku vyslovení ztrácet?"
"Koule světla kolem pouličních lamp se rozpouštěly ve tmě jako cukr v kávě."
"Když se pozorně zaposlouchal, úplně slyšel, jak vesmírem putuje velký vůz a jeho vrzající kola se sunou po nebeské klenbě."
"Vytvářet si bublinu svobody v nesvobodě."
"Nakonec se vždycky odmlčel a uzavřel do sebe, jako mlž, který naslouchá šumění moře z vlastní lastury."
"Bylo to, jako by si vyměnili role. Muhammad našel svůj klid v oku hurikánu, kdežto Sámího zevnitř stravoval stres."
"Opakujte po mně," promluvila ředitelka. "Svou duší, svou krví se podvolujeme al-Asadovi." "Svou duší, svou krví se podvolujeme al-Asadovi!" "A za co bojuje al-Asad? Za jednotu, svobodu a socialismus." "Za jednotu, svobodu a socialismus!"
"Bylo přirozené, že Sámího otec chtěl, aby některý z jeho synů nastoupil do armády. Nikdo nikdy nevěděl, kdy se mu bude hodit wásita - osoba, která dokáže pomoct s byrokratickými problémy."
"Jako by přijel do cizí země. Ulice byly plné pohřebních průvodů. Lidé ve smutečním se shlukovali do skupin a zase se rozutíkali, když se nad asfaltem ozvaly štěkavé výstřely. Ze Sámího spadla hrůza, až když uviděl bratrův obličej. "Proč se tu střílí gumovými náboji? Nepřehánějí to trochu?" "To jsou ostré náboje. Pojď."
"Bojová vozidla nepřijela jen proto, aby se ukázala. Obchody se zavíraly a lidé se začínali zásobit konzervami. Některé rodiny prchly na venkov. Většina obyvatel ale zachovávala klid. Na to si vláda netroufne, říkalo se. Jakmile by dopadla první raketa, okamžitě by reagovaly Spojené státy, Francie a mezinárodní společenství. Říkalo se. Jednoho dne na jaře 2012, rok po vypuknutí revoluce, přilétl na Homs první rakety. Do té doby se Sámí domníval, že existuje nějaká nejzazší mez, červená linie slušnosti."
"Když dopadaly rakety, Sámí se vrhal na zem a zakrýval si uši. Ve spáncích mu pulzovala krev. O kus dál se na ulici zřítila zeď domu, ale nebylo to u nich. Čas ztratil smysl, tak, jak běžel dřív, rozdělený na hodiny a minuty. Teď Sámí dělil čas mezi chaos a čekáním na chaos."

77 03.11.2022

(SPOILER) Asi bych tento příběh nenazývala románem, ale novelou. Hodně depresivní a tragickou novelou, neboť už od prvních vět je čtenáři jasné, že nenabízí jiné východisko, než smrt. Psaná je v ich-formě, z pohledu pilota Michela, muže, který přežil již mnohé krize, ale rozchod se ženou již nezvládá. A jeho konečné rozhodnutí nezmění ani náhodné setkání s Lydií, s níž se střetne při cestě na letiště. I ona prožívá svou hlubokou tragédii a přestože se oba snaží nad osudem zvítězit, žít ze všech sil, co se dá, jejich snaha se mění jen v křečovitý zápas, což si oba dobře uvědomují. I proto využijí jediné možné cesty, která se jim nabízí...
Text je příliš útržkový, vypravěč nejednoznačný, přeskakuje z tématu na téma i v čase, což snižuje porozumění, a fakta si musíme sami poslepovat. Až o dost později se totiž odkrývají další zásadní momenty z předchozího života všech představitelů, přesto však zůstává spoustu věcí skryto. Postavy místy působí téměř snovým dojmem, poněkud rozpité a zahalené v mlžném oparu - je těžké porozumět jejich motivaci: jako by jen autor sám věděl víc, ale raději si to nechal pro sebe.
Zaujala mě postava Lydiina muže, trpícího tzv. "Wernického afázií", kdy postižený sice mluví, ale smyslu ani významu použitých slov již porozumět nedokáže, takže ani není možné se s ním domluvit. Tragédii obou hlavních postav pak doplňuje vedlejší linie se seňorem Galbym, cirkusákem, který cvičí zvířata. Zdá se mi však, že autor chtěl jen rozšířit figurky o jednu navíc, její přítomnost není nikterak zásadní.

"Ve skutečnosti nás život pustil k vodě, jednoho jak druhého, a tomu se odjakživa říká setkání."
"Vešel jsem a vzal ji do náruče. Cítil jsem její nehty v týle. Vzlykala. Věděl jsem, že nejde ani o mě, ani o ni. Šlo o nouzi. Byl to jen okamžik vzájemné pomoci. Oba jsme potřebovali zapomenout, odpočinout si na cestě, než svá zavazadla plná nicoty poponeseme zase o kus dál. Ještě jsme potřebovali překonat poušť, kde každý odpadlý kus oblečení rozděluje, oddaluje, týrá, kde pohledy uhýbají před nahotou, a nejen tělesnou, a kde ticho hromadí své kameny. Dvě bytosti na útěku, vzájemně se podpírající svým osaměním, a život čeká, až to přejde. Zoufalá něha, která je jen potřebou něhy."
"Dva nešťastní ještě nejsou zárukou toho, že spolu budou šťastní. Když se sejdou dvě beznaděje, může z toho sice vzniknout naděje, ale to je jen důkaz toho, že naděje je schopná všeho..."

78 29.10.2022

Vtipný román s úžasnou "módní přehlídkou" roztodivných druhů humoru: najdeme zde jak suchý, tak slušně ujetý, ztřeštěný, šílený a bláznivý... ironicky štiplavý až jízlivý... sarkastický a místy velmi drsný, ba i ten nejčernější z černě zbarveného, a téměř dočista šibeniční...
Knihu lze vnímat mnoha způsoby, nejlépe však jako druh jisté parodie: autorka si střílí ze všeho a ze všech, ovšem ponejvíce si utahuje z lidské hlouposti, a pokud její humor přijmeme a na její "pravidla hry" přistoupíme, máme o zábavu postaráno. Bere si na paškál všechny možné trendy současné doby, které v posledních letech hýbou konzumní společností, hlavně onu neutuchající, věčnou touhu po moci, bohatství a úspěchu za každou cenu. Zároveň též poukazuje i na jistý "devastující vliv" těchto tendencí na mezilidské vztahy.
Jako vzor si zvolila postavu Sandry. Představuje typickou "zlatokopku", ženu mladou, povrchní a ambiciózní, leč věčně nespokojenou, která vymyslí geniální plán, jak se domoci bohatství. Dokonalá manipulátorka, jež se neštítí ničeho, a naplnění svého cíle dovádí ad absurdum.
Při čtení jsem se skvěle bavila, asi nejvíc díky užitému jazyku s přemírou anglicismů a nových patvarů, které čeština do sebe nasává jak houba, a nešlo přitom jen o pouhá "selfíčka, smůtýčka, lajky" a pod. Mnohé čtenáře může od čtení odradit přemíra vulgarit a výrazů drsnějšího zrna, neodmyslitelně však patří k charakteru některých postav.
Pobavily mě i naprosto nečekané peripetie, jimiž se osud hrdinky ubíral, mnohé kapitoly mi tak připomínaly jakési delší anekdoty s umně vypointovaným závěrem. Text jsem vnímala jako vtipnou parodii nejen detektivního žánru včetně thrillerů, ale i publicistického stylu čtivých a populárních lifestylových časopisů. Nejvíc mě však mrzí, že jsem zde narazila na spoustu zbytečných překlepů a pravopisných chyb: těžko říct, kam se při vydávání vytratil korektor, nepřítomnost jeho práce citelně ubírá na kvalitě díla.
Jako sociální kritika je to román výtečný, ale ke konci začne ujíždět do úplně jiné sféry plné absurdit, a závěr je bohužel již značně překombinovaný.
Název může někomu evokovat dílo "Tramvaj do stanice touha" od T. Williamse, ale tato podobnost je "neúmyslná a čistě náhodná".

"Celkově se Sandra domnívá, že vzdělání se poněkud přeceňuje. Viděla to na svých spolužácích z gymnázia, kteří v osmnácti udělali tu osudovou chybu, že se rozhodli studovat religionistiku, východoevropská studia nebo archivnictví. Nedávno si na Zvonařce spletla jednoho literárního historika s bezdomovcem. Jiní spolužáci, kterým profesoři prorokovali velkou budoucnost, v současnosti vaří kávu a pečou organický banana bread /pravda, někdy ve vlastních kavárnách, které se dostaly do průvodců typu 10 places to visit in Brno/.
"Asi před rokem byla v šalině číslo osm svědkem rozhovoru, který jí rozerval srdce na malé kousky - jako kdyby někdo kladivem udeřil do zdi a z díry se vydrolila omítka."
"Byla dokonalou adeptkou na úspěch. Který se přesto nedostavoval."
"Ta půjčovna psů byl pěkný průšvih. Kdo by si pomyslel, že si lidé nebudou chtít půjčovat psy, třeba na víkend? Lidé jsou nepochopitelně nepředvídatelní. Na sociálních sítích se to hemžilo dojemnými videy s psími mazlíčky. Každý se může ulajkovat kvůli fotce ohaře, který má na hlavě sušenku, nebo z mopse, co hlasitě ukusuje meloun. Ale půjčit si psa na pár dnů, to ne."
"Jeho zrzavá milovnice psů ho našla ležet obličejem v zemi, zatímco opuštěná sekačka mezitím odjela k sousedům, zlikvidovala záhon begónií a zastavila se až o stěnu zahradního domku, kde zrovna soused Berger stloukal ptačí budku."
"Zuřivě vláčí syrové maso vajíčkem, jako by ho chtěl utopit. Pak ho drtí ve strouhance. Dnešní menu - bramborová kaše a řízky plněné nenávistí."
"Nikdy nejedla zvířata, která jí připadala roztomilá - králíky, telátka a růžová selátka. Naopak mořské potvory jí připadaly odporné, takže ji nevystavovaly žádnému etickému problému. Potíž byla v tom, že většinou i odporně chutnaly."
"Hřálo ji pomyšlení, že opilí lidé snáz utonou, a měla optimistickou náladu."

73 29.10.2022

Ujeté? Ani trochu! Jenom trochu bláznivé... :-) Velice zdařilý příběh s vskutku netradičními hrdiny, určený pro malé čtenáře. Jak už název říká, postavy jsou rovnou dvě, kabát a kabelka. Dějištěm jsou známá a neznámá pražská zákoutí, kde se oba různě toulají, kde zažívají všemožná dobrodružství... až jim do života zasáhne pandemie. Nikoliv nemocí, ale spíše nařízeními, ovlivňujícími životy nejen všech lidí, ale i věcí. Ulice najednou zejí prázdnotou, je zakázáno se potulovat bez roušek a kabelka přijde o možnost navštěvovat knihovnu, kam si chodila půjčovat knihy. Když se ti dva setkají, je z toho láska na první pohled, ale oba musí překonat ještě mnoho nástrah, než mohou být zase spolu.
Díky jejich příhodám se malí čtenáři nenuceně seznámí s realitou tehdejšího lockdownu /roušky, zákazy vstupu, zákazy srocování/, jak zasahoval do životů nejen lidí se zázemím, ale i bezdomovců. Je to však příběh hlavně o lásce a štěstí, které jsou všudypřítomné, stačí jen se umět dívat. Nabízí čtení velmi hřejivé, milé, vlídné a pozitivní, se spoustou vtipných momentů a situací, např. když se kabát nechává spravovat a sešívat. Text místy oživují verše písní, které si hrdinové prozpěvují, místy je až nečekaně hravý. Autorka dovedně pracuje s napětím: střídá kapitoly se zážitky obou postav, které ve vypjaté chvíli opouští, aby se k nim pak zase vrátila. Jen je škoda, že používá cizí pojmy: v kontextu se sice jejich význam hned ozřejmí, ale i tak to dětem může četbu poněkud zkomplikovat. Zklamal mě i závěr, za který ubírám body: zdá se mi takový divný a nepropracovaný, bez výrazné pointy. Oceňuji však skvělé ilustrace, které knihu doprovázejí.

"Kabelka ujížděla autobusem a dívala se z okna, jak prší. Usmívala se. Těšila se na knížky, které si vypůjčila. Opatrně se otevřela a z postranní kapsičky si vyndala čokoládu. Rozbalila ji a ždibeček si ukousla. V tu chvíli se objevil na okraji malý růžový čumáček. "Já vím, že jsi tu taky," zastyděla se. Honem ulomila malý kousek čokolády a podělila se. Spokojeně si pobrukovala: Měl jsem myšku tanečnici, tancovala po světnici, byla černá a bílá, každému se líbila... Řidič autobusu to zaslechl a otočil se dozadu: "Jé, tohle jsem neslyšel už pěkně dlouho, tuhle písničku." Pak se ke kabelce přidal, a tak zpívali oba. Lidi v autobuse se smáli."
"Ten člověk seděl docela na krajíčku a díval se dolů do vody. Kabátu se to pranic nelíbilo. Vždyť by mohl spadnout. Popoběhl a vstoupil na most. Pomalu se sunul blíž a jen se bál, aby toho člověka nevylekal. Ten se ale nehýbal, pouze dál upřeně hleděl do řeky. Netrvalo dlouho, a kabát stál těsně vedle něj a díval se mu do tváře. Po chvíli si k němu přisedl, opatrně mu položil rukáv na rameno a hřál ho. Ten člověk, jak se rozehřál, tak vzdychl. Kabát mu začal potichoučku zpívat písničku, co ho právě napadla:
Kdo ví, co je v kapsách schovaný
Co bude zítra, to nikdo z nás neví
Zapni se ke krku
než se to převalí
Co bolí, přebolí
brzy se zahojí...
Tak vyhrň si límec
a neboj se vůbec
srdce zas poskočí
jiskřičky do očí
zase se vrátí
Hahú hahú hahú... opravdúúú..."
"Kabelka byla trochu naražená a zaražená. Po tak dlouhé době mohla jít, kam chtěla. Otřepala se jako pes a šla. Spíš běžela, než šla. Upalovala domů. Myš v ní lítala tam a sem jako nudle v bandě."

71 28.10.2022

Zajímavý komiks o jednom nezvyklém, trochu fádním a zároveň i poněkud přelomovém, létě v životě dospívající dívky. Děj se odehrává v roce 1992, což zjistíme čirou náhodou z obrázku, v němž na zdi visí kalendář. A takhle "náhodně" si pak z epizod skládáme ucelený obrázek, ledacos si dokonce musíme domýšlet.
Bez jakéhokoliv úvodu jsme vrženi přímo do příběhu. Hrdinkou je Anna, dívka na přelomu dětství a dospívání, která postupně zjišťuje, že někdy je poněkud "nepohodlné" zůstávat v pozici hodné holčičky, ba je dokonce žádoucí občas i pořádně "zazlobit". Ráda kreslí a velmi nelibě nese, že její nejlepší kamarádka Marielle se daleko více přátelí se starší Karianne. Objevuje nečekané emoce, jako je závist, žárlivost i zklamání, a to vše si uvědomí v momentě, kdy se dozví, že obě již navštěvují klub, kam ji pro její věk vzít nemohou.
Neuvědomuje si, že si z ní kamarádky často jenom střílí, a někdy se i baví na její účet, hlavně díky její naivitě. Navíc Karianne je naschvál podněcuje k různým zlomyslným lumpárnám. Anna o své přátelství dále bojuje, přestože vnímá, že spousta věcí již není tak jednoznačná, jak se jí jevila předtím...
V knize jsou krásné černobílé ilustrace, které asi nejlépe vystihují ráz krajiny a zachycují výrazy tváře.
Autorka zaznamenává i události plynoucí "jen tak okolo", tedy mimochodem: díky tomu zaregistrujeme smrt souseda, ale bohužel se o něm již nedozvíme nic bližšího. Mrzí mě, že kresby obličejů několika vedlejších postav nejsou více propracované - měla jsem problém rozeznat, o koho přesně jde, navíc mi v komiksu chyběly nějaké "vysvětlující" části, neškodilo by přidání vypravěče. Při čtení jsem se musela často vracet, abych si děj lépe ujasnila: ubíhá po skocích, nikoliv plynule, a před námi se tak odvíjí ve formě krátkých epizod z léta, které Anna prožila. Kniha se mi líbila, zaujala mne, jenom kresby některých postav by možná zasloužily detailnější rozlišení, což zbytečně ubírá na srozumitelnosti příběhu.

64 28.10.2022

Zajímavost pro lidi, kteří se o jazyk zajímají více, jednohubka pro studenty bohemistiky a pobavení pro odborníky, kteří všechny jevy zde zmíněné již dobře znají. Vzhledem ke způsobu pojetí a rozebíraným tématům se asi nejvíc hodí do rukou naprostým laikům, jež chtějí tak trochu "nahlédnout" pod pokličku jazykovědy. Pro uživatele, kteří touží po hlubších znalostech, však existují daleko lepší a propracovanější populárně-naučné příručky. Osobně mohu doporučit např. "Jazykové jednohubky" od Jana Táborského či "O jazyce bez hranic" od kolektivu autorů.
Autor nám hravou formou ozřejmuje význam a fungování některých základních pojmů, takže slova jako: metafora, lidová etymologie, neologismus, homonymum, jazykový obraz světa, frazém, slang... Každou kapitolu uvádí citát s vysvětlením původu nějakého slova a doprovází ji hezké ilustrace.
Určitě zde najdeme vtipné momenty, zajímavé novotvary a objevíme nečekaný původ některých výrazů a spojení. Zdá se mi však, že autor až příliš markantně usiluje o to, aby zapůsobil a prezentoval své nabyté znalosti. Potvrzuje to už svým výběrem líbivých a netradičních pojmů, které mají zajistit čtenářovu pozornost. A pokud by ho náhodou nudil, pobízí ho ke čtení slovy: "Podíváme se na zoubek... Pokud nevíte, čtěte dál..." Zároveň se nemohu zbavit dojmu, že svým dílem poněkud "parazituje" na odborné práci svých daleko známějších kolegů, a text je tedy jeden velký "výcuc" z jejich článků, navíc s nesprávně uváděnými citacemi v závěru. Kniha bohužel obsahuje i zbytečně mnoho stránek prázdných či s minimem textu, což ji možná mělo zřejmě "lehce nafouknout", jenže pocitu, že před sebou drží křehkou "anorektičku", to čtenáře nezbaví. Rozhodně by unesla daleko více vysvětlovaných výrazů.
I přes všechny výše uvedené nedostatky mě tato útlá knížečka vcelku pobavila. Asi nejlepší byla "Žlučovitá kapitola", v níž se autor rozepsal o chybách a jevech užívaných běžně, leč nesprávně, které ho tím zlobí.

"K duchům se v českém jazyce často odvoláváme i prostřednictvím frazémů /ustálených slovních spojení/. Když je někdo hloupý, můžeme říct, že je 'mdlého ducha'. Ve škole často sedí žáci, kteří jsou 'duchem nepřítomni'. Fotbalový zápas se občas nese 'v duchu fair play', většinou tomu tak však bohužel není, což asi souvisí s 'duchem doby'. Po vydatném obědě se zase tu a tam stane, že někdo 'vypustí ducha'. Občas nám někdo tento incident hlasitě vytkne, jindy si o nás pomyslí své jen "v duchu'."

65 28.10.2022

Strhující román s nezapomenutelnou atmosférou. Odehrává se převážně v Paříži v rozmezí let 1950 - 1963, až na jakousi "Leningradskou mezihru" z roku 1952. Autor své čtenáře nijak nešetří: katapultuje je přímo doprostřed děje. A tak poznáváme klub, kde mají svou pevnou základnu "nenapravitelní optimisté" - emigranti z Ruska, kteří zde tráví čas nekonečnými šachovými partiemi, ztracené existence, které se rozhodně nehodlají vzdát. Osudy těchto zdánlivě "bezprizorních" exulantů se prolínají s osudem dvanáctiletého Michela, jenž se s nimi mezitím stihl spřátelit a jehož očima nazíráme na okolní svět.
Zprvu je skutečně těžké orientovat se v ději, čase, měnícím se prostředí a udělat si pořádek v postavách, text působí poněkud "roztříštěně" až chaoticky, ale jakmile se začteme a chvíli vydržíme, najednou vše začne do sebe zapadat asi jako dílky puzzle. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem se "naladila na stejnou vlnu", na způsob, jakým autor píše. Jeho styl připomíná takové "postupné navlékání různobarevných korálků na jednu nit", hezky v řadě za sebou podle přesně stanoveného řádu. Napětí jednotlivých epizod pečlivě dávkuje, ve vypjatých okamžicích své hrdiny opouští, aby se k nim po čase vracel, čímž se spolehlivě postará o udržení naší pozornosti. Osudy svých hrdinů, jeden zajímavější než druhý, servíruje v podobě jakýchsi historek, ústně tradovaných tak dlouho, až se z nich stávají jakési žijící legendy. Tou pevnou nití, která celý text spojuje a udržuje pohromadě, se stává postava malého Michela: stěžejní bod, bez něhož by se koncepce celého díla rozsypala jako domeček z karet.
A tak mi brzy přirostli k srdci: taxikář Igor, zvláštní Werner, který ztratil paměť, maďarský herec Tibor, pilot Leonid, Vladimir, Viktor... Lámala jsem si hlavu nad jejich zdánlivě nepochopitelnou averzí vůči Sašovi, jako nečekané zpestření jsem vnímala okrajovou postavu Čecha Pavla Cibulky. Dozvěděla jsem se také několik šokujících informací ohledně praktik KGB v Rusku. Ale kniha nevypovídá jen o životě lidí, kteří ztratili vlast, o jejich traumatech a vyrovnávání se s novou situací v nové zemi: díky Michelovi odkrýváme závažné problémy a konflikty té doby a můžeme si udělat obrázek o tehdejší francouzské společnosti. Oceňuji i skvělý místopis daného místa a bravurně zvládnutý zápis rozehraných "bojových" partií šachových her. Věrohodnost některých faktů nechávám stranou: nemáme před sebou odborný text, jde o beletrii - ostatně i při psaní memoárů se jejich autoři mohou mýlit.
Knihu mohu jedině doporučit: její čtení je zážitek pro každého, kdo má rád mnohovrstevnaté, košaté a rozvětvené romány se silným příběhem. Četla jsem ji už před lety a k hrdinům jsem se ráda vrátila v podobě audioknihy, skvěle namluvené Markem Holým. Jde o jednu z mála knih, u níž jsem si v závěru říkala: a to už je jako vážně konec? Proto mě moc těší, že se jí po letech dostalo zaslouženého pokračování.

"V četbě je cosi iracionálního. Člověk okamžitě uhodne, jestli se mu kniha bude líbit, či ne. Očichá ji, ohmatá, a říká si, jestli má smysl trávit čas v její společnosti. Kniha je živoucí bytost."

99 18.10.2022