Snoopi komentáře u knih

Poutavá knížka pro děti, v níž se protnou osudy tří kočiček - Lady, Klotyldy a Čičika. Každá z nich žije trochu jinak a ve zcela jiných podmínkách: Ladu s bílým kožíškem nechává její panička Květa většinou doma o samotně, takže není divu, že se často nudí. Také druhou kočičku, zrzavou Klotyldu, její pán Adam poněkud opomíjí, dopřává jí však štědrou dávku velkorysé volnosti. Asi nejhůře z nich se ovšem má černý kocourek Čičik, který žije na ulici. Všichni tři hrdinové jsou nešťastní, každý svým způsobem, a když se jednoho dne setkají, jejich životy se nečekaně změní.
Samotné vyprávění je zcela prosté, nijak nekomplikované, jako stvořené pro začínající čtenáře - ti zkušenější poměrně brzy pochopí, kudy se děj bude dále ubírat. Poselství této knihy téměř až "fosforeskuje do noci", jak je jasné a zřetelné: oslava přátelství, víra v dobro a naději. Malým čtenářům text může pomoci při uvědomování si prvních hodnot i cílů a při budování vlastního sebevědomí. Nutí je k zamyšlení: kniha je koncipována tak, aby se děti pozastavily nejen nad jednáním hrdinů, ale hlavně nad jednáním svým. Výchovný podtext je zvláště zřetelný v krátkých poučeních, vkládaných do příběhu, která se obrací přímo ke čtenáři: obsahují náměty k zamyšlení, malé psychologické rady, jak se zachovat, vysvětlují jednání postav apod. Velmi mne překvapily svou radikálností, např. když nabádají ke zdravému stravování a trochu brojí proti stravování ve fastfoodech. Přišlo mi to už lehce přehnané, ale dítě to bude vnímat jinak. Celý příběh vkusně doplňují překrásné ilustrace a umocňují tak příjemný dojem ze čtení.

"Lidi, to je vám taková paráda, když víte, že se máte večer kam vrátit, oni vám dají něco k žrádlu a pohladí vás. Jenže já se zase nemám kam vracet. Teď nemám kam jít," mňoukal nahlas."
"Už jsi viděl/a, jak kočka nese ulovenou myš? Líbilo se ti to? Kočky loví a vždy budou. Dříve kočičky v domech žily hlavně proto, aby lovily myši. Je to jejich přirozenost, jak se nasytit. Ty také přece potřebuješ jíst a jdeš do obchodu nakoupit. Kočička jde takhle na pole a uloví myšku. Ty si však bez dovolení nikdy nic neber, nejsi takový lovec."
"V tom kočičím světě je to zvláštní. Jednou jste nejlepší kamarádi, a najednou na sebe prskáte jako největší nepřátelé, abyste se další den zase skamarádili."
"Také někdy trucuješ, když se ti něco nelíbí? Věř, že tvoji rodiče to s tebou myslí dobře."
"Chodíš někdy domů a už je velká tma? Raději se snaž dorazit domů za světla, a pokud musíš třeba z nějakého kroužku jít potmě, tak jen tam, kde je hodně lidí. Nejlepší by bylo, kdyby tě doprovodili rodiče nebo starší sourozenci."
"Nebe bylo, je a bude pro všechny a nikdo nesmí dělat rozdíl mezi lidmi ani mezi zvířátky."

93 09.09.2023

Ta malá knížka mě upoutala svou obálkou, ztřeštěným názvem - a pak i upozorněním, že jde o logopedické hrátky. Hrábla jsem po ní čistě ze zvědavosti, a nelituji. V rámci své funkce - procvičování a trénování mluvidel a správné výslovnosti - asi neexistuje nic ujetějšího a bláznivějšího :-) Jednotlivé básničky - říkačky mají děj, mají příběh, verše jsou vcelku pravidelné a rýmy sedí, ale o to zde nejde: hlavní je jejich účel, tedy hlasitý přednes. Svým absurdním obsahem mohou zaujmout i děti, avšak ti mladší některým výrazům nemusí porozumět, takže patří do rukou spíše dospívajícím. V rámci recitačních soutěží jsou pro ně ty básně přímo ideální. Jsou psané s lehkostí a příjemnou nadsázkou, mají čtenáře pobavit, vzbudit úsměv na tváři, což se vcelku i daří, právě díky originálním hříčkám s jazykem. Potkáme zde skutečně pestrou řádku hrdinů: kudlanky na velocipedech, datla, který neplatí daň a dostane se do dluhové pasti, žížalu, jež chce být mažoretkou, mloky v limbu - a spoustu dalších bizarních postaviček, pro něž nic není nemožné.
Publikace se určitě hodí pro pilování vad řeči, některé verše možná aspirují na funkci budoucích jazykolamů :-) Jen je škoda, že básně nemají názvy a jsou řazeny podle písmen, jejichž výslovnost mají trénovat. Bohužel však nikoli abecedně, což může trochu ztěžovat orientaci v knize. Ovšem ilustrace, které knihu doprovázejí, jsou opravdu zdařilé, trefné a vtipné.

...Cestoval cejn Cyril Cihla
co se nikdy neculí
aby se mu nemoc vyhla
cucal citrón s cibulí....
- - -
...Bosorka Saskie
řekla si: Zkus to
bez pravé lásky je
na světě pusto...
- - -
...Čečetka je mistr čači
je to psáno v počítači
učiní z nás během chvíle
tanečníky pokročilé...
- - -
...Ezoterik Erik
trnul ráno strachem
když jeho chrt Žeryk
sežral bednu s hrachem...
- - -
...Foxteriér Alfons Bílý
ať mu feny prominou
potkal jistou Ofélii
s fialovou ofinou...
- - -
...Když budete skřípat křídou
tak si pro vás skřítci přijdou
zbaští vaše svačinky
pak vás zavřou do skříňky...

87 09.09.2023

Tak už se dočkal i on, figurka malého rozumbrady, v sáčku a s nezbytnou žlutou šálou kolem krku. Existuje v rozhlasovém zpracování, byl zfilmován, objevil se na divadelních prknech... a stal se už i výraznou komiksovou postavou, takže stanul na zaslouženém místě po boku mnoha světoznámých a "překreslených" děl. Docela by mne zajímalo, jak by takový komiks vytvořil sám Exupéry - věřím, že by šlo o dílo velmi zdařilé, přestože sám tvrdil, že malovat neumí, a svůj talent vkládal raději do slov. Uznávám, že jsem hodně konzervativní: z jeho nemnoha obrázků mám prostě zažito, JAK musí svět malého prince vypadat, a vůči jiným pokusům o jeho ztvárnění jsem silně skeptická. Po této knize jsem sáhla hlavně ze zvědavosti, a abych si splnila i jednu ze čtenářských výzev (klasické dílo, převedené do komiksové podoby). Není divu, že jsem zprvu byla zklamaná, některé ilustrace mi připadaly téměř až humpolácké a nepříliš zdařené, asi nejvíce mě zlobilo zobrazení lišky a růže... Jenže když jsem si zvykla na kresbu a ponořila se hlouběji do příběhu, cosi se změnilo. Autorovi se totiž podařilo něco víc: šikovně zachytil tu něhu, veškerý cit, který pilot k princi cítil, a vystihl celkovou atmosféru díla a podstatu řečeného... A přestože jsem věděla, co mě čeká, ten ilustrovaný příběh si mě podmanil natolik, že jsem v závěru plakala...
Myslím, že komiks je schůdná cesta pro ty, kteří příliš neholdují dlouhým textům, i pro ty, kteří vyrostli spíše na technice míhajících se obrázků. Najdou zde vše podstatné a možná si uvědomí ještě víc, než kdyby ten text jen četli.
Zdá se mi to neuvěřitelné, ale občas mám dojem, jako kdyby mě "Exupéryho duch" tak nějak pronásledoval. Začalo to novým vydáním Malého prince ve dvou českých nářečích, pokračovalo zakoupením té původní pohádky pro dospělé do vlastní knihotéky... a tím to zdaleka neskončilo: když jsem v knihovně hledala vhodný komiks pro splnění výzvy, zrak mi automaticky padl na toto zpracování... Ráda také jezdím vlakem, je to pro mě vítané zpestření stereotypu všedních dní. Často pokukuji po lidech kolem a jsem nesmírně zvědavá, jakou knihu kdo na svou cestu vytasí. Nedávno si ke mě do kupé přisedl mladý muž. Mluvil špatnou češtinou, jeho telefonáty a exotický vzhled odkazovaly k tomu, že jde o Španěla. K mému údivu však vytáhl český výtisk "Malého prince" a jal se jím prokousávat... a mě najedou cosi uvnitř zahřálo. Litovala jsem, že v sobě nemám víc odvahy, tak moc mě to zajímalo: jak se mu čte, jak češtině rozumí a jak se mu tady líbí - a chtěla jsem to vědět nejen kvůli tomu, že tu knihu jsem pár dní předtím přelouskala. Celou cestu jsem k jeho oslovení sbírala odvahu, ale pak už jsem musela vystupovat: velmi nerada ruším cizí lidi, zvlášť při čtení, a ode všech si držím patřičný odstup. Uvědomila jsem si však, že jedna malá knížka může dělat zázraky - tedy pokud se člověk osmělí...

"Řeč je pramenem nedorozumění."
"Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné."
"Stáváš se navždy zodpovědný za to, cos k sobě připoutal."
"Člověk se vydává v nebezpečí, že bude trochu plakat, když se nechal ochočit."
"Je mnohem nesnadnější soudit sám sebe než někoho jiného. Jestliže se ti podaří sám sebe dobře soudit, bude to znamenat, že jsi opravdu mudrc."
"Musím přece snést dvě nebo tři housenky, když chci poznat motýly. Kdo by mě jinak navštěvoval?"
"Vy na zemi jste příliš malí, než abyste si mohli vymetat sopky. Právě proto vám způsobují spoustu nepříjemností."
"Osaměli jsme i mezi lidmi."
"Lidé nemají představivost. Opakují, o se jim řekne."
"Všechny cesty vedou k lidem."
"Když si mě ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého. Budeš pro mne jediným na světě a já zase pro tebe jedinou na světě."
"Známe jen ty věci, které si ochočíme."

94 05.09.2023

Byla jsem na ni hodně zvědavá: vyštrachala jsem ji na půdě mezi starodávnými exempláři. Chtěla jsem ji porovnat s knihou "Kubíkova cesta", pro níž byla inspirací, a mě to přišlo zajímavé. Takže jsem s chutí podnikla tu zvláštní "exkurzi do starých časů" - a zároveň jsem se i ve svém životě vrátila o pěkných pár let zpátky, neboť tuhle knihu jsme všichni povinně louskali ve škole a učili se na ní číst, hezky nahlas.
Docela mě překvapila: není tak hrozná, jak jsem si myslela. Jenom kdyby tam autor pořád necpal to slovo "družstvo" a "věci družstevní", až tím byl neskutečně otravný, ale chápu, že s ohledem na dobu vzniku asi nemohl učinit jinak. Bylo to takové hezké počtení z dob dávno minulých a věřím, že každého dospělého se při čtení prostě musí dotknout závan lehké nostalgie: kuličky nikdo necvrnká, neboť nejsou ani "retro"... děti rozhodně nejezdí samy vlakem, neboť je rodiče všude vozí auty a na plácky před domy se je bojí vypouštět, i kdyby to mělo být jen na chvilku... podzimní proudy již nevynášejí do výšin žádné draky, neboť jejich létání zřejmě není bezpečné... na polích se při sklizni nevážou snopy, ale vrčí tam obří mašiny... a nač si vyrábět nějaké hračky, konkrétně lodičky a letadla z kůry a dřeva, když se všechno dá sehnat v hračkářství, e-shopech a zábava se stahuje do tabletu...
Ale i přes tu jistou "patinu let minulých" má kniha své kouzlo - kouzlo jednoduchého, nekomplikovaného a příjemně plynoucího vyprávění bez složitých zápletek, které nikde zbytečně nedrhne. Honzíkovo myšlení je roztomile naivní: ve své důvěře se nechává vícekrát obalamutit, pokaždé se mu však dostává zadostiučinění. Poznává hodnotu pravého přátelství a tíhu odpovědnosti, zároveň prožívá první pocity viny a musí čelit i vlastnímu strachu: je totiž klučina čiperný a zvídavý, jenže poněkud nesmělý. A přestože je hlavní postavou, o ten největší "hybný moment" se starají hlavně zvířata, s nimiž se setkává, a přátelé, které poznává - Punťa v drůbežárně, agresivní kohout, kocourek ve škole, koza, co si dělá, co chce, lehce proradný Ferda...
Celý text je nejen oslavou dětské duše, toho krásného, čistého a neposkvrněného světa dětství, který si v sobě hýčkáme až do sklonku života. Je také oslavou skutečného a opravdového přátelství a dalších hodnot, navíc se nese ve znamení víry ve spravedlnost a odpuštění.
Občas mě mile překvapil autorův slovník a přirovnání, která užívá: "Vlak jel jako čert... ocas jí stál ztuha jako list zimního zelí... ocas mu vlál jako babí léto... cupala za nimi... začal ho klofcovat... ve vysoké trávě vrzaly kobylky..." Malým čtenářům se může líbit, že první písmena na začátku jednotlivých kapitol jsou vyvedena ozdobnými iniciálami; určitě je zaujmou obrázky Heleny Zmatlíkové, které k této knize prostě patří, a díky krátkým větám se jim příběh bude rychle číst.

..."Čí je to koník? Punťu znám, kocoura znám, ale koníka jsem ještě neviděl."
"To je družstevní."
"Co to je družstevní?" vyptával se Honzík. Tomuhle zvláštnímu slovu nerozuměl.
"To znamená, že patří všem lidem v Koníkovicích. Já jsem si ho na dnešek jenom vypůjčil."
"A dědečku," zamyslil se Honzík, "co je ještě družstevní?"
"Třeba pole," odpověděl dědeček a ukázal bičem kolem dokola. "Vidíš, to všechno jsou naše pole. Patří našemu družstvu."
..."Pes slyšel dědečkovu řeč a slabě zaštěkal. Potom stáhl uši a trochu vycenil zuby. Vypadalo to, jako když se Punťa směje. A taky ano! Punťa se smál, protože se smál dědeček. Měl dědečka rád."
..."Konečně vjel vozík na náves. Babička se dívala po Honzíkovi. Jestlipak chlapec opravdu přijel? Najednou se usmála. Honzík byl na vozíku! Seděl vedle dědečka a něco křičel. Punťa přitom štěkal na celou náves. Vozík přihrčel až k vrátkům. "Jedete, jako by hořelo," zlobila se babička, ale její tvář se smála."
..."Náhle se stalo něco hrozného. Drakovi se utrhl ocas a plul sám a sám na vzdušných vlnách do cizích dále. Nejprve vypadal jako bílá dešťovka a taky se tak kroutil, pak to byl červíček docela teninký a nakonec se ztratil i tenhle červík."

99 04.09.2023

Na knihu jsem byla hodně zvědavá. Trochu jsem se obávala, aby autor jen nekopíroval příběh známější "Honzíkovy cesty", nebo aby se ho až příliš usilovně nesnažil "zmodernizovat". Jsem ráda, že se tak nestalo a jeho tvůrce si zvolil vlastní cestu. I když i ona kniha zde hraje svou roli: babička z ní čte Kubíkovi před spaním.
Srovnání se samozřejmě nabízí: Kubík je o něco starší, absolvoval první třídu, umí již číst i psát, je přirozeně zvídavý a nebojí se jednat samostatně. Příběh je ryze současný, takže nechybí vymoženosti dnešních snů: prarodiče píší místo dopisů maily, chlapec používá mobil a ve svém domácím prostředí běžně obsluhuje některé přístroje. O prázdninách se však doma již poněkud nudí a není divu, že přijme nabídku své babičky a dědy, aby k nim na nějaký čas přijel. Už jen sama cesta k nim je pro něj zajímavý zážitek - a co teprve, když mu děda připraví nečekané překvapení: vlastní verzi hry "na schovávanou". Kubík se brzy seznámí s partou místních dětí: Eliškou, Petrou, Šárkou se psem Kilem, Radanem, kteří ho přijmou mezi sebe, a prožívá s nimi spousty dobrodružství. Zároveň může porovnat dva zcela rozdílné světy: ten zaplněný různými vymoženostmi u nich doma - a ten "normální" u babičky a dědy. Jeho prarodiče jsou aktivní, berou ho i na své pracoviště, a děda ho zase seznamuje s jiným druhem zábavy: ukazuje mu letité stolní a karetní hry, které spolehlivě zahání nudu.
Kniha pojednává nejen o odvaze a hodnotě přátelství: Kubík poznává, že ne všichni přátelé jsou přátelé opravdoví a ne všichni nepřátelé jsou nepřáteli skutečnými - zároveň řeší první konflikty a pochopí, jak je někdy těžké říci pravdu.
Je to takové milé, příjemné a hřejivé čtení. Díky zajímavým epizodám plným napínavého děje, mnohdy s nečekaným vyústěním, může oslovit spoustu malých čtenářů. Líbil se mi i jazyk a neotřelá přirovnání, např.: "Dopoledne se vleklo jako šnek... Společně se nechali spolknout bytovkou..." Autorovi se navíc podařilo velmi věrohodně zachytit uvažování a chování jednotlivých dětských postav. Krásné ilustrace, které knihu doplňují, beru jako další přidanou hodnotu.

... "Strašně moc se na dědu těšil, a teď byl celý zaražený. Na stolku si všiml obálky, nebylo na ní ni napsané, jen velký vykřičník. "Babi? Nevíš, co je tohle?" ukazoval na obálku. "To nevím, kde jsi to našel?" zeptala se babička. "Tady na stole. Můžu se podívat dovnitř?" ukazoval Kubík. "Podívej," pobízela ho babička. Zašustil papír a Kubík vyndal přeložený lístek. Rozbalil ho a udiveně četl: "Hledej dědu neposedu! Jsou tam tři křížky u bílé břízky."
... "A protože děda ještě musí pracovat a čekali bychom na něj dlouho, mohli bychom se cestou zastavit na koupališti," dodala. Na to už Kubík nic neříkal, místo toho udělal překvapený obličej, jak to znal z kreslených pohádek v televizi, vykulil oči a otevřel pusu. Babička se rozesmála. "Komediante," řekla. "Běž si pro plavky, ty Belmondo."
..."A ty se nebudeš koupat, babi?" zeptal se Kubík a rychle se vysvlékl do plavek. "Já ne, Kubíku," usmála se babička, "já se budu slunit." "Co se budeš, babi?" zeptal se starostlivě Kubík. Nechtěl, aby se babičce něco stalo nebo aby musela dělat něco nepříjemného. "Slunit," zopakovala babička, "budu na sluníčku, užívat si tepla," vysvětlovala. "Aha, tak já se budu vodit," přikývl Kubík, rozeběhl se k menšímu bazénu a babičku nechal za sebou."
..."Když Kubík zahlédl, na čem Radan vyjel zpoza domu, už věděl, čemu dopoledne Šárka říkala elektrika. Radan totiž stál na elektrické koloběžce, a to na naprosto úžasné elektrické koloběžce! Byla černo-zelená, lesklá a jemně, povzbudivě bzučela, jak se na ní Radan elegantně blížil."
..."Na hraní máme hry," mrkl na Kubíka děda a vytáhl ze skříně několik krabic. Byly už trochu ošuntělé a občas chyběla kostka nebo figurka, ale děda si uměl vždycky poradit. Kostku vzal z jiné krabice a místo figurky hrál Člověče, nezlob se s pěšcem ze šachů, kde chyběly dvě věže. "A správnej chlap umí hrát karty," prohlásil nakonec. "Umíš?" zeptal se vyzývavě Kubíka a vytáhl balíček karet. Ty byly kompletní. "Neumím," přiznal Kubík. "Tak sedej, naučím tě prší, Koubine," ukázal děda ke stolu."

88 03.09.2023

Železniční mašiny, to je svět sám pro sebe. Je smutným paradoxem, že nás sice poměrně bezpečně dopravují tam, kam potřebujeme, ale blíže se o ně zajímají jenom skuteční železniční fajnšmekři. Nejsem přímo zapálený fanoušek, akorát jsem se tak trochu zakoukala, a od té doby mě moc baví sledovat tyto krásky na nádražích. Přiznávám, že toho o nich zatím moc nevím, ale dokážu je již aspoň rozlišovat a těší mne, když na svých cestách natrefím na nějakou zvláštnost.
Docela nedávno se mi dokonce podařilo v jednom dni zahlédnout dva skvosty, které už moc nejezdí - tažné mašiny s přezdívkou "Bardotka". První z nich jsem spatřila na Hlaváku. Celá se blyštěla zánovním červeným nátěrem, ozdobená žlutým pruhem, umně zakončeným krasopisným nápisem "Brigitte". Hrála si na "velkou paničku", zamračený čumák bojovně vystrčený dopředu: stála tam u nástupiště tak majestátně, tak sebejistě, jen jen zakřičet: "JÁ jsem TADY, podívejte, JÁ pokořím všechny tratě světa, JÁ nepatřím na vedlejší kolej - a do starého železa už vůbec ne!!!" Nedivím se, že si ji nějaký nadšenec fotil: výstavní modelka v plné kráse, retro celebrita, čekající na cvakající spouště reportérů, dobře si vědomá svých předností, nezlomená ve své pýše.
Ta druhá mašina, to už byl dočista jiný kalibr: unavená dělnice v plném zápřahu, vytrvalá pracovnice na věčné šichtě bez odpočinku, jež si ovšem ani slůvkem na svůj úděl nepostěžuje. Povšimla jsem si jí na malém nádraží, kam ji spolu s obřím nákladem dřeva přivlekla její supící kolegyně, která hned vyrazila směrem na Brno. Jen ta milá, zamračená Bardotka zůstala a poněvadž její sílu potřebovali, neboť její provoz nezávisí pouze na trakčním vedení, okamžitě ji "přešíbovali" na jednokolejnou trať. I na tu dálku bylo znát, jak se na ní již podepsal čas: jevila znaky viditelného opotřebení, celá byla taková omšelá, narezlá, a s oprýskaným šedě-červeným lakem působila tak zdrchaně, až mi jí bylo líto. Říkala jsem si, co ji ještě asi čeká, jestli jí ti její lidé také někdy dopřejí krásný přeliv a hodí ji pořádně do gala, nebo ji příště s díky pošlou do šrotu... Jenže tyhle ženský, ty se nedají! Ty není radno podceňovat, ty mají za ušima, ty dokážou neuvěřitelné, ty umí klamat tělem! I proto věřím, že jich ještě spousty budu dále potkávat na kolejích: takové dámy rozhodně nepatří do muzea.
"Bardotky" neboli "Zamračené" či "Prsaté" mám moc ráda, ale nejvíc miluji Brejlovce. Podivní elegáni, gentlemani kolejí, kteří vypadají, jako by jim někdo místo hledí nasadil obří svářečské brýle, snad aby "lépe viděli". Díky své image jsou nepřehlédnutelní - a budí také i patřičný respekt. Jejich výhodou i prokletím je, že jsou to dieseláci: sice s nadhledem tahají obří náklady po neelektrifikovaných tratích, jenže jejich spotřeba je obrovská. Vídám je již o něco méně, většinou vypadají sešle a kolikrát je zdobí již značně oprýskaná patina, avšak i přesto se mi někdy povede potkat skutečně zajímavý exemplář. Zrovna v Kolíně jeden takový fešák občas pobývá: přímo výstavní kus, oděný do zářivě žlutě-zeleného hávu jako nějaký kanárek, jak jemu to sluší! Práce zřejmě moc neudělá, tenhle marnivec je tu opravdu jenom pro parádu. A když se tam občas setkám s jednookým Kyklopem, který jako prototyp existoval pouze ve dvou kusech, mé srdce jenom plesá.

Když se mi do rukou dostala tato publikace, neváhala jsem ani chvilku a symbolicky nastoupila. Byla to jízda dlouhá, se spoustou zastávek, a já rozhodně nelituji, přestože se kniha hodí spíše pro železniční fajnšmekry, odborníky, a samozřejmě i tzv. "šotouše". Do tajů té "vysoké železniční fyziky" kdesi u drátů asi už neproniknu, ale o to víc mě "svět na kolejích" fascinuje - asi nejvíc ovšem slangové názvy mašin. Bylo krásné podívat se na zoubek všem Bobinám, Žehličkám, Staročeškám, Peršingům, Asynchronům, Hrbounům, Banánům, Krysám, Bastardům... projet se Laminátkami, Plecháči, Belgičankammi, Ešusy, Hliníky... a skončit až u Pendolína. Zároveň jsem se doslova opájela tou krásnou češtinou, těmi božskými termíny a nádhernými odbornými názvy: sběrač, odpojovač, uzemňovač, stykač, usměrňovač, vlakový zabezpečovač, pískovač... pulzní měnič, brzdič, tlumič vrtivých pohybů, chladič, volič směru... rozvaděč, přivaděč... písečník, příčník, čelník, podélník, příčník, převodník, odporník... kluznice, pružnice, sběrnice, bočnice... pojezd, vzduchojem, tlumivky, spřáhlo, vratidlo... krouticí moment, točivý moment, pulzní regulace výkonu, táhlové narážecí ústrojí, brzdové zdrže, tlačítko bdělosti... Asi nejkrásnější mi ale přišel výraz, jehož bych hned zařadila mezi naše přední jazykolamy -"nezatrolejovaná trať" :-)
Oba autoři v knize tematicky zpracovávají pouze prototypová vozidla, ale věnují se i vozidlům, vyráběných rovnou sériově, bez prototypů. Je rozdělená na dvě části: první se věnuje lokomotivám, druhá elektrickým motorovým vozům a jednotkám. U všech prototypů je bohatě zdokumentovaná jejich minulost až do r. 2022, dozvíme se o jejich osudech, popř. v jakém depu jsou k dispozici. Jakožto "zapálený laik" velmi oceňuji vzhled do označování československých železničních vozidel, kapitoly o historii elektrizace našich drah, o životě Františka Křižíka a informace o známém tvůrci tvůrci škodováckých lokomotiv "Eso" Františku Palíkovi. Také nesmím opomenout krásné fotografie a technické výkresy.
S touto knihou si na své si přijdou jak laici, tak i odborníci a lidé, kteří mají železnici jako koníček.

87 01.09.2023

Pokračování jsem si samozřejmě nemohla nechat ujít a sáhla jsem po něm hned, jakmile jsem dočetla první knihu. Jsem s ním velmi spokojená, přesto však jen nerada musím přiznat: vysokou laťku nasazenou předchozím dílem tato kniha bohužel nepřekoná :-) Při četbě se opět skvěle pobaví nejen děti, ale i dospělí.
Znovu se ocitáme na smetišti nedaleko Vizovic, kde si v zásuvkách šicího stroje našli svůj domov dva krysáci: lehce nabručený Hubert, citlivý Hodan a jeho nezbytný parťák, o něhož s láskou pečuje, sádrový trpaslík Ludvík. V poklidném tempu si zde žijí své pokojné životy, ovšem zároveň se jim hodně stýská po živelném Edovi a jeho vylomeninách, takže není divu, že jeho návrat nadšeně uvítají.
Oproti tomu světákovi s lehce nabubřelým egem z předchozího dílu se nyní jeví spíše jako fantasta s bujnou představivostí, jenž si moc rád vymýšlí a přikrášluje realitu - jako by se v něm prolínaly vlastnosti Dona Quijota a Barona Prášila. Se svými přáteli se suverénně a bez rozmyslu vrhá do odvážných dobrodružství, aniž by si jakkoli připouštěl, že těmito kousky může ohrozit nejen svůj život, ale i ostatních. Eda je prostě svůj: věčný popleta, jenž rád hází ramena a dělá haura, občas bývá legrační až směšný, chvílemi téměř nesnesitelný, ale disponuje vlastností, díky níž vyhrává nad nepřízní osudu: v každé situaci si ví rady. Prožitá dobrodružství nejen utužují jejich vztahy: poznávají i další obyvatele smetiště /rak Vincent, ježek Pančoška, zlatohlávek Záhoř, holub Emil, žába Dáša.../, a dokonce i na jedno malé detektivní pátrání dojde :-) Nezapomenutelná je Edova hláška, k níž se uchyluje pokaždé, když se "něco" pokazí: "A máme problém, pánové..."
Zase jsem se skvěle bavila a hodně nasmála: bylo to hravé i poetické, milé i vtipné... akorát ten první díl byl prostě lepší :-) I přesto bych klidně uvítala další sérii příběhů těchto svérázných postaviček. Kouzlo celé knihy spočívá v tom, jak autor šikovně "namontoval" reálie našeho světa do světa zvířat, a vtipně na ně aplikoval různé druhy vzorců lidského chování. Opět vzdávám hold jeho tvůrčí invenci. Velmi mne pobavil netopýr jako "průzkumník bezmotorového létání" a spousta dalších.
Každou kapitolu opět uvádějí a ukončují pravidelné rituály obou hlavních hrdinů, sem tam se objeví nějaké to moudro a v závěru samozřejmě nesmí chybět veselý dodatek v podobě "opravníku omylů pro malé rozumbrady", jichž se Eda dopouští. Knihu bych doporučila spíše starším a o něco sečtělejším čtenářům, kteří nebudou mít problémy pochopit některé obraty a hovorové výrazy. Bonusem jsou opět překrásné ilustrace. Vřele doporučuji všem, kteří se rádi zasmějí a klidně si chtějí trochu ulevit od starostí všedních dnů :-)

..."Paříž je vznešená, Řím je starobylý, Madrid je vzrušující, Vídeň je noblesní, Londýn je důstojný, New York je dobrodružný, ale nejkrásnější místo na světě, a možná v celém vesmíru, je malé útulné smetiště poblíž Vizovic."
..."Raději si dáme rozcvičku pro mozkové závity. Je to zelené, žije to pod zemí a žere to kamení. Co je to?" zeptal se Eda.
"Co by to tak mohlo být?" zamyslel se Hodan.
"Dáme se poddat, Edáčku," zabručel Hubert. "V tomhle vedru by se nám mohly zavařit mozkové závity..."
"Pánové, to je prosté," vypjal hruď Eda. "Je to kamenožrout zelený! Ale máte pravdu, slunce peče jako na Sahaře!" dodal a roztáhl paraplíčko."
..."Já vám k tomu tanci pustím trochu muziky," nabídl se Eda a zapnul rádio, z něhož se ozvalo kvílení kytar a rachot bubnů. "Máme štěstí, právě hrajou populární pražský šlágr Až najde trkule mykuli, vypije brkola čikuli..." To pražské nářečí, pomysleli si krysáci, je naprosto nesrozumitelné. Nebo to byla maďarština?"
..."Byl to postrach vizovických krys a potkanů - kocour Bruno. "A máme tu problém!" pokýval hlavou Eda. "Ty mě chceš sežrat, co? Ale děláš chybu, Bruno! Udělal bys líp, kdybys místo mě sežral hlávku zelí. Živočišná strava je nezdravá - a z toho přežírání tě nakonec skolí infarkt nebo mrtvička, ty škaredý vypasený kocoure!"
..."Vyčistili si zuby kartáčkem na ruční pohon, osprchovali se konvičkou, vyhřebelcovali si kožíšky myčkou z kuchyňského robota a hupli do výlevky s mydlinkovou vodou. Neošidili ani Ludvíčka, věděli, že ranní koupel mu zaručeně zlepší náladu."
..."A štrůdl," významně pravil Eda, "štrůdl si žádá spoustu jablek, pánové!"
"My víme, kde rostou slaďoučké renety," pochlubil se Hubert.
"Ale kdo ten štrůdl upeče?" olízl se mlsně Hodan.
"Že se ptáš! Kdo asi?" vypjal Eda hruď. "V pečení já se vyznám, přátelé! Jde se!" Eda si nasadil kuchařskou čepici s takovým sebevědomím, jako by to byla královská koruna."

104 14.08.2023

Milá, vtipná a humorná knížka, při jejíž četbě se budou bavit nejen děti, ale i dospělí. Pro sérii svých pohádkových příběhů si autor tentokrát zvolil vskutku netradiční místo: malé smetiště nedaleko Vizovic. Svůj domov si zde, v zásuvkách starého šicího stroje, zařídili dva krysáci: urostlý a občas lehce nabručený Hubert a jeho kolega, tlouštík Hodan, poněkud "více emočně závislý" na sádrovém trpaslíkovi Ludvíkovi. Ve vzájemném souladu tu prožívají své poklidné životy... dokud jejich příjemný stereotyp nenaruší vpád Edy, laboratorního potkana z Prahy. Je z úplně jiného těsta než ti dva a není divu, že ten sebevědomý světák, jenž nesnáší nudu, miluje akci a žije vzrušujícími zážitky, převrátí jejich svět naruby. Svou živelnou náturou je hned strhává k realizaci svých neuvěřitelných nápadů a vrhá se s nimi do bláznivých dobrodružství, které ovšem ne vždy dopadnou tak, jak si představoval... A přestože jeho přátelé vědí, že je občas zneužívá a sem tam se vychloubá až moc, rádi mu z nesnází, jež způsobil nejen sobě, pomohou. Vždyť on je vlastně docela milý, jak se stále snaží pro své kamarády "zařizovat zážitky", a svým entuziasmem získává každého.
Myslím, že vůbec nevadilo, že jsem večerníček neviděla. Už dlouho jsem se nad knihou nenasmála tolik jako u této, je prostě nádherná. Tihle roztomilí kouzelní hrdinové mi hned od začátku přirostli k srdci a jejich "startovací" hlášku: "Nezaželezí-li se železo, zažouželi se žoužel!" si říkám po ránu, když se mi nechce vstávat :-) Mrzelo mne jediné: všechny příběhy vždy nabraly takový spád, že než jsem se vzpamatovala, byl konec. Krysáci mne okouzlili natolik, že jsem si dopřála ještě větší nálož jejich zážitků a sáhla po pokračování.
Řeklo by se, že jde o knihu "akční", přímo nabitou dějem, každá z kapitol je navíc šikovně uvedena a ukončena líčením pravidelných rituálů a v závěru nechybí ani nějaké to platné moudro pro nenápadné poučení. Hovorovou řeč ozvláštňuje jediný nářeční prvek, oslovení "Ogare!" Děti ocení vtipem nabité dialogy hlavních postaviček, starší čtenáři zase jazykové hrátky a humorně zkomolené názvy: cele-briketa, Švandaluzie, Kočičína, Krindy-pindie, Sakypakistán, Šmidlifidlipíny, Ementálie, Maroko a Baroko, Čevabčičína, Uhersko Salámsko, atd...
Nezbývá než obdivovat autorovu nekonečnou fantazii a kreativitu, kdy reálie nevábného místa /smetiště/ osídlil svéráznými postavičkami /krysáci, pavouk Pecho, krtek Hanuš, moucha Helena/, vdechl jim život a jejich osudy propojil v originální moderní pohádce s poutavým dějem. A jako další bonus přidány překrásné ilustrace. Vřele doporučuji všem.

..."Zbožňuju lidi, Hodane."
"A proč?" nedůvěřivě se otázal Hodan.
"Protože zakládají pořád nová a nová smetiště, abysme my, krysáci, měli kde bydlet. Vozí nám sem zdravou stravu a všemožné poklady, abysme si žili přepychově jako oni. Kdepak, na lidi já nedám dopustit..."
..."V Praze je blaze, pánové!" hrdě se nadmul Eda. "Pohodička! Všude kanalizace, skládky, popelnice, kontejnery, skladiště, sběrny, zkrátka země zaslíbená. Každej Pražák musí povinně živit dva potkany..."
..."Já jsem starosta!" oznámil důležitě Eda. Aby svým slovům dodal váhu, orazítkoval Ludvíčka: "Každý musí mít inventární číslo! Úřad je úřad! Eda se starostovskou šerpou na hrudi pokročil vpřed: "A teď, vážení turisti, šupito presto na orloj!" Hubert s Hodanem z toho byli celí tumpachoví. Na hromadě šrotu stál povědomý starý budík."
..."Ale pánové!" nevzdával se Eda. "Jste přece turisti! A turisti jezdí do města co? Nakupovat! Vítejte v obchodním domě Bílá krysa!"
..."A než se uložili k spánku, Hubert učinil do domácí kroniky tento zápis: "Dnes nás Eda pořádně potrápil. Ale nakonec mu došlo, že mít kamarády je lepší než dělat starostu." Dobrou noc!"
..."Já se picnu!" vrtěl Eda nad tou nechápavostí hlavou. "Nejdřív musíte prožít dobrodružství, abyste na něj mohli vzpomínat! Potřebujete zážitky!"
"Tož zážitky, ty opravdu nemáme," připustil Hubert.
"Protože jste peciválové!" vmetl mu do tváře Eda. "Ale kdo chce, ten si může zážitky opatřit!"
..."Ze šicího stroje se ozývalo trojí chrápání. A do toho chrápání zazvonil budík. CRRRR! Hodan vylezl ze šuplíku, protáhl se a pěkně zeširoka si zívl. Slezl po žebříku dolů a po něm sestoupili i Hubert s Edou. Osprchovali se, vyčistili zuby a naskákali do oblíbené mydlinkové koupele."

97 13.08.2023

Před dávnými věky, v předaleké galaxii... Ten film miluji. Znamenal přerod v mém dosavadním vnímání světa. Když jsme na něj se školou vyrazili do kina, bylo mi asi jedenáct let. V té době jsem byla založením snílek: bavilo mě číst dobrodružné romány a stávat se součástí příběhů, které sama vytvářím i poté, co naposled klapnou desky přečtené knihy. Nikdy jsem netruchlila, že je konec: v mé fantazii ti hrdinové žili dál. A nebylo jich málo, aspoň na Divokém západě, kam jsem často utíkala za chrabrými obránci práva, cti a utiskovaných. Po jejich boku jsem zažívala stále nová dobrodružství, ale co si budeme namlouvat, bylo to pořád "na jedno brdo" a moje představivost mi postupně nějak přestávala stačit.
Není divu, že jakmile jsem ten film "z jiné dimenze" zhlédla, úplně jsem oněměla. Zmocnily se mě emoce, jimž jsem vůbec nerozuměla, emoce, které čekaly na probuzení asi jako spící princezna na polibek prince. Vůbec jsem nechápala, co se to se mnou děje, a přitom to bylo tak prosté: zamilovala jsem se. Tím "šťastným vyvoleným" se stal - Luke Skyllwalker. Všechny mé vybájené příběhy se najednou odehrávaly kdesi v jiných galaxiích, točily se hlavně kolem jeho osoby a já si před usnutím vytvářela stále nové a nové verze našich osudů. Vadilo mi snad jediné: dřív než jsem si celé ty ságy dokázala odvyprávět, blaženě jsem usnula :-)
Až zpětně si uvědomuji, jak zásadní pro mne ten film byl: skrze něj jsem se postupně oprošťovala od dětského vnímání světa, skrze něj jsem získala vstupenku do světa dospělých. Měnil se i můj čtenářský vkus a já zákonitě přecházela k tehdy populárním románům pro dívky, ale to už je jiný příběh.
Když mi tedy v knihovně padl zrak na tuto rozsahem nevelkou knihu, zvědavě jsem po ní hrábla. A přestože je určená převážně dětem, rozhodně nelituji, že jsem tak učinila. Před mýma očima zase ožil celý příběh a já jsem ráda, že jsem jej mohla znova prožít. Uznávám, že je značně zjednodušený a poněkud okleštěný, ale dětem stačit může. Je v něm všechno: láska, přátelství, síla, boj se zlem, víra v dobro i naděje a jako ve správné moderní pohádce nechybí ani ten šťastný konec. Vyprávění je to rychlé a nekomplikované, text se rychle a snadno čte. Dobro a zlo jasně charakterizované, jednání postav čitelné...
Kouzlo celé knihy však spočívá hlavně v krásných ilustracích. Na své si přijdou nejen ti, kteří se s hrdiny Hvězdných válek setkávají poprvé, ale i vášniví vyznavači jejich kultu. Škoda, že nevyšla před 30 lety - co bych za ni tenkrát dala! :-)

91 30.07.2023

Tahle kniha si mne prostě "našla". Vylovila jsem ji z knihobudky OC na Smíchově, a to přímo před hladovým zrakem muže, který se též chystal "na lov", samozřejmě nikoliv moji maličkosti :-) Nijak nadšeně se zrovna netvářil, když jsem dovnitř hrábla jako první, ale tak už to někdy chodívá - takovou kořist jsem si přece nemohla nechat ujít! :-)
Vůbec nevadí, že kniha je již značně opotřebovaná, několikrát slepovaná a ohmataná dotyky nedočkavých ruček, bažících po poznání - právě takové knihy bývají nejlepší. Prakticky ihned jsem jí slíbila i "menší kosmetický zákrok", na který se zajisté těší spolu se mnou: nemůžu se dočkat, až tasím štětec, smočím jej v lepidle - a téhle ošuntělé krásce, z níž se perly jen sypou, opravím poničenou vazbu. Pro ni to bude znamenat nový život, pro mě nostalgický návrat do knihovnické éry.
Ta práce mě bavila... ta práce mne uhranula, doslova mne očarovala nejen extatickou vůní, jež se linula z nových, poprvé otvíraných přírůstků při jejich katalogizaci... ta práce si získala celé mé srdce. A kromě té nesmírně uklidňující rutiny při zarovnávání regálů, toho blaženého vědomí, že "věci jsou tak, jak mají být", toho pocitu, že doslova "existuji teď a tady", jsem asi nejvíc milovala chvíle, kdy jsem si mohla hrát na knihaře. Na velikého "Pana doktora všech poraněných knih", jen ten bílý plášť mi chyběl. Nebylo to součástí profese, ale k mé práci to patřilo. Pokaždé jsem se radovala jako malé dítě, když mi v kanceláři přidělili bedny s knihami "na odpis" - a já pak kolem sebe šermovala štětcem ulepeným od lepidla, lechtala knihy na vazbách, obnovovala skrytá nervová spojení a těm kráskám se zlámanými vazy vracela život.
Činila jsem tak s velkým uspokojením. Těšilo mě vědomí, že po té "malé operaci" ještě získají druhou šanci, prodlouží si život a budou dále oslovovat četné čtenáře, a s přáním, aby se dostaly do těch správných rukou, jsem je rovnala zpátky do regálů. Vždyť ne všechny staré knihy patří do popelnice: mohou nám ještě dlouho dobře sloužit, když se k nim budeme chovat odpovídajícím způsobem. A přestože se práci knihovnice již nevěnuji, láska ke knihám mne provází na celý život.
Těším se, až budu v prstech něžně promílat stránky této "malé velké encyklopedie", která byla takovým nezbytným "internetem" či Wikipedií našeho dětství. Dalo se z ní "vygůglit" snad všechno, co jsme potřebovali vědět, a na rozdíl od samotné Wikipedie to byly informace ověřené. Obdivuhodné je, jaké množství poznatků se tvůrcům podařilo vměstnat do tak malého prostoru, kolik látky z různých oblastí v rozsahu středoškolského učiva autoři napěchovali do knížečky, která se možná již nevejde do kapsy, ale do chlebníku určitě.
Načerpáme zde znalosti, týkající se vesmíru a kosmonautiky, matematiky, fyziky, chemie, přírodních věd, zeměpisu, kultury, vědy a techniky, Československa, dopravy, sportu a dokonce i turistiky. Stručný a přitom zajímavý výklad doprovázejí četné ilustrace, grafy a mapy - obrázky vlajek států a mezinárodních organizací, hudebních nástrojů, řádů, vyznamenání, odznaků, medailí a hodností, typických stavitelských slohů, dopravních značek... ale najdeme zde i Morseovu abecedu, Braillovo písmo, prstovou a semaforovou abecedu, obrázky stop některých zvířat a spoustu dalších zajímavostí.
Samozřejmě musím uznat, že vzhledem k datu vydání /r. 1985/ je to příručka v mnoha ohledech zastaralá a poplatná své době, neboť autoři ani ve snu nemohli předvídat tak dramatickou změnu na poli historie, jakou představoval rozpad SSSR. Ale i tak zde můžeme nalézt cenné informace, které se nemění a zůstávají stejné, zatímco všude kolem vznikají a zanikají státy, padají i vznikají vlády a svět se pořád otáčí :-)
Na závěr si dovolím citovat slova z úvodu:
"Při častém používání knížky se stane, že všechen rozum z jejích stránek se vám pomalu přesune do hlavy. My bychom vám jen přáli, aby to bylo hodně brzo, abyste pak mohli tuhle knížku klidně odložit nebo ji dát někomu jinému, kdo ten rozum v kapse ještě potřebuje".
Moc hezká slova. Ale já si ten malý poklad s dovolením ponechám. Budu jím s radostí listovat a nechám se opájet všemi těmi znalostmi, které nabízí. Kouzlo této příručky totiž spočívá v tom, že pokaždé objevím něco nového.

109 29.07.2023

Na knihu jsem se moc těšila, ale nakonec jsem byla zklamaná. Sama o sobě není špatná, dětem se může líbit, je tvořená básněmi, v nichž převážně vystupují zvířecí postavy... Grafická stránka úžasná, obrázky nádherné - a to nepíšu jen proto, že ilustrátorku Olgu Václavkovou tak trochu znám a její tvorbě fandím.
Co však skřípe a sem tam pořádně vrže, to jsou bohužel samotné verše. Použité básnické prostředky a obsah jsou zcela v pořádku, jen ta forma, ta hapruje hodně. Asi nejvíc tím trpí rytmus a melodičnost, mnohdy nesedí počet slabik, rýmy chvílemi působí poněkud násilně až krkolomně... Vytvářet verše a dávat jim tvar není nic snadného, vždyť i zavedení a uznávaní básníci /Halas, Hrubín.../ přiznávali značné obtíže s tím spojené. Žádnou báseň - ani tu zdánlivě nejjednodušší, za níž možná takovou říkanku pro děti můžeme mylně považovat - netvoří pouze shoda rýmů na konci veršů. Už při samotném procesu jejího vzniku je třeba dodržovat pevně stanovená pravidla: není to jen ledasjaké skládání slov do obrazců tak, jak si zrovna zamaneme. A tak každý odvážlivec, který se do tvoření poezie vůbec pustí, by o těchto pravidlech měl být dobře poučený a měl by si je i řádně osvojit. Zde je ten určitý "nelad" již hodně znát: myslím, že by neuškodilo, kdyby si autorka alespoň pročetla kvalitní příručky, vztahující se k teorii verše, a mohla se tak lépe ve versologii orientovat.
Každá z básní sbírky v sobě nese jisté poselství či ponaučení, popř. má donutit k zamyšlení. Většinou v nich vystupují zvířecí postavy, jedná se o veršované bajky. Vzhledem k formě by možná bylo lepší zvolit prozaické vyprávění. Velmi však oceňuji autorčinu invenci, nápaditost a originalitu... a přidávám body za překrásné ilustrace.

"Když si vezmeme příklad z velryb,
z jejich vrozené schopnosti,
začneme dělat, co umíme nejlíp,
všichni žít budeme s radostí."
"V rezervaci v Sečuánu,
až v daleké Číně,
nudily se v horském chrámu
pandí přítelkyně.
Jedna panda černobílá
vždy nejlepší být chtěla,
soutěživá zvláště byla,
když dlouhou chvíli měla."
"Je jedno, nad kým zvítězíš
a v čem všem budeš král,
dokud sám v sebe nevěříš,
nic jsi vlastně nevyhrál."

82 26.07.2023

Příjemně čtivé a velmi zdařilé pokračování příhod sourozenců Vítka a Ondry, kteří k sobě přitahují dobrodružství podobně jako magnet železo :-) Červen končí, prázdniny začínají... ideální čas na zážitky a hlavně na dovolenou, kterou jim rodiče dopřejí již v prvním týdnu volna: čeká na ně pobyt v roubeném domku v Krušných horách.
Po menším sporu s sebou nakonec berou pouze své "osobní strašidlo", střapáče Šmejďáka, aby se doma sám nenudil... a když se jim ztratí ve změti starých důlních chodeb a šachet, o zábavu rozhodně nebude nouze.
Spolu s chlapci poznáváme tvory prazvláštní /břichurky, Bulta, fledarony, Půlnoční zjevení/, ale setkáváme se i s bytostmi, jejichž výskyt se v podzemním bludišti dá očekávat /permoníci/.
Autorce se opět podařilo vytvořit zajímavý příběh s mnoha nečekanými zvraty, které čtenáře udržují v patřičném napětí. Pohádkový svět známých bytostí umně obohatila o strašidla zcela nová a originální - a skvěle jej propojila se světem současným. Nejsme ochuzeni ani o menší detektivní pátrání a s oběma hrdiny prožíváme jedno dobrodružství za druhým: děj je svižný a vyprávění natolik podmanivé, že je mnohdy těžké se od něj odtrhnout. Mezi další plusy celé knihy patří též fakt, že děti se skrze příběh podívají na zajímavá, netradiční místa, a mohou získat určitou představu o tom, jak se kdysi ze země dolovala ruda.
Vím, že již nejsem "cílová skupina", ale to rozhodně nijak neubírá celkovému dojmu - jsem s knihou nadmíru spokojená :-) Zhltla jsem ji během jediného dne, a to i přesto, že jsem si přála některé okamžiky pozdržet a více vychutnat, ale "cosi" mne nutilo číst dál. A po závěrečném výdechu mi hned blesklo hlavou: chci další příběhy, chci další dobrodružství, chci další takové zážitky! I proto doufám, že autorka uvažuje o případném pokračování: vzhledem ke kvalitně textu by to rozhodně nebylo na škodu. Navíc musím obdivovat její fantazii a kreativitu. A ty nádherné ilustrace, které text doprovázejí, celý dojem jenom podtrhují: doporučuji všema deseti!

"Taková nerozvážnost," zavrtěl hlavou permoník. "Pustit strašidlo, které se tu nevyzná, do zdejšího labyrintu chodeb! A zrovna střapáče! Bude tu zběsile poletovat tak dlouho, dokud nepadne únavou. Na to, aby si zapamatoval, odkud přišel, je příliš roztržitý."
"Střapáč. Typické strašidlo starých, opuštěných domů. Nemá totiž rád světlo a v opuštěných stavbách s odpojenou elektřinou nalézá dostatek potřebného příšeří. Připomíná chuchvalec chlupů či vlasů a je to rozpustilý nezbeda, který si velice rád tropí žerty z kohokoliv. Nade vše miluje nepořádek, prach a špínu, a pokud se potřebuje skrýt, obvykle se vydává za chuchvalec chlupů a prachu i on sám."

88 26.07.2023

Útlá knížka, spíše novela, mne zaujala svou anotací. Nabízela slibné téma: proplétání osudů lidí z jednoho sídliště, možná i napínavé pátrání po jednom tajemství. Není divu, že jsem po ní zvědavě hrábla a těšila se na zajímavý čtenářský zážitek, jenže nakonec jsem byla zklamaná.
Autorka měla nepochybně k dispozici značný potenciál, který však ke své škodě nevyužila, neboť již jen pro zpracování celé fabule zvolila dost nešťastný způsob. Samotný příběh je totiž ve své průhlednosti natolik "průsvitný", že již od začátku tušíme, kudy se bude děj ubíhat a kam směřuje. Navíc byl tak nevěrohodný a přeslazený, až mi z toho při čtení možná stoupla i hladina cukru v krvi :-) Je vyprávěn suchým stylem a zcela polopaticky, nenabízí žádný prostor pro čtenářovu obrazotvornost. Text postrádá šťávu, chybí v něm nějaké originální a oživující prvky či přirovnání, je plný klišé... dialogy plytké, frázovité... postavy ploché, bez patřičné hloubky, jako vysoustružené podle určité šablony. Také kompozice je značně neupravená a roztříštěná: když si zvykneme na typické osazenstvo Sídliště Svět, kde vše začíná, najednou střih - a ocitáme se v úplně jiném příběhu, který horko těžko navazuje na původní osu vyprávění. Buď mělo jít o kompletní příběh jedné rodiny, nebo o "místopis osudů lidí", žijících na jednom sídlišti. Tímto způsobem není žádná dějová linie pořádně dotažená do konce. A bohužel jsem získala i dojem, že se autorka v závěru i "elegantně" vyhnula tomu nejvíce očekávanému konfliktu, který s některými figurkami na její šachovnici mohl slušně zamávat. Dávám dvě hvězdy, což mne trochu mrzí, ale myslím si, že autorka se má ještě hodně co učit. Knihu mohu doporučit milovnicím pozitivních příběhů s nekomplikovaným dějem.

"Bylo okolo třetí hodiny odpolední a Vanda zrovna do obýváku nesla třípatrový dort pro Matěje. Dort byl nádherně a do detailu zpracovaný, na vršku byli z marcipánu vymodelovaní Matyho oblíbení superhrdinové: Batman, Spiderman a Superman. Všichni tři se drželi za ramena jako kamarádi a každé z pater domu představovalo barvy jednoho z nich. Z dortu byli všichni u vytržení, taky stál Vandu majlant."
"Moraina je vyzvala, aby své rozpuštěné vlasy nechaly plápolat ve větru, rozpažily ruce a vnímaly, jak jim vzduch vane kolem obličeje. Stály vedle sebe, Moraina uprostřed, a obě po ní opakovaly další rituální řeč: "Ať žiju s lehkostí, s jakou si tenhle vítr pohrává s mými vlasy, ať si uchovám nadhled a svobodu."
"Už dlouho vás sleduji, a i když nejste řekněme úplně v povědomí lidí, jste spíše se svým uměním schovaná a nenápadná, máte velký potenciál. Máte rozpoznatelný rukopis, vaše obrazy mají hloubku, jsou snové a částečně abstraktní, já si myslím, že by pro sběratele mohly být zajímavé. Výstavu bychom nechali běžet čtyři týdny, což je tak akorát na to, aby se našli kupci. Mohl by to být pro vás odrazový můstek do společnosti uznávaných malířů."

91 02.07.2023

Tato milá sbírka smyšlených pohádek má jen jednu chybu: je příliš krátká :-) Vlastně ještě jednu navíc - je škoda, že její autor již nežije a žádné další pokračování nenapíše. Její čtení totiž příjemně pohladí po duši a pobaví. Obdivuji autorovu vynalézavost, s níž se chopil klasických motivů a předělal je zcela podle svého gusta - například postavu Honzy, který je chytrý až moc, čertíků, kteří si přejí být hodní a konat dobro, loupežníka, který vlastně ani škodit nechce... Nabízí nám tak nejen zajímavé variace, ale i spoustu vtipných momentů a nečekaných zvratů, přičemž svůj humor šikovně vystaví na slovních hrátkách a hříčkách, a sem tam přidává i trochu toho ponaučení na závěr. Sedm pohádek s bohatým, svižným dějem, který příjemně plyne, a my se nemůžeme dočkat toho, co bude dál. Možná se zdají být dlouhé, ale autor odvedl skvělou práci s napětím - dobře věděl, jak pozornost čtenáře /nejen toho dětského/ udržet ve střehu.
Jeho jazyk je také kouzelný a poetický: nalezneme zde četná deminutiva i augmentativa - peklíčko, pekařičkové, mysliveček, ďáblíčkové, partička, dušinka, čertisko... objevíme i zajímavé metafory - lidský červ, čertovský šéf... a nechybí ani citově zabarvená a zvukomalebná slova, která jen podtrhnou vyznění celého textu: fiškus, vykuk, vědátor, šupajdit, tajtrlík, bžunda, chroustání, láteření, kujón, frflat... Nevyhýbá se ovšem ani výrazům modernějším - pompézní, detektiv, labradorek, spekulovat, plastelína, modurit... Jeho slovník je skutečně bohatý, asi nejvíc mě překvapil množstvím užitých frazémů a rčení, což je určitě dobré i pro rozšíření slovní zásoby malých čtenářů: začalo tóčo, musel na to jít s fištrónem, vypulírovat doběla, nadávat jak špaček, funět jak parní lokomotiva, nadřít se jak kůň, být od fochu, dát hlavy dohromady, kout pikle, mít za lubem, spustit bandurskou, medit si...
Charakter některých postav prozrazuje už jejich jméno: princezna Prudilka, baba Rampušajda, Vejralka, zajíc Pacinka, Slimejš, plivník Buřtěj, bratři Půlčík, Čtvrtník, Osmerka, Žabžulenka, Kvákajdovi...
Dle způsobu výstavby těchto pohádek soudím, že jsou určeny spíše pro ústní přednes: autor se často a rád ke svým čtenářům obrací větami typu: "To si, holenkové, zapište za uši..."Myslím, že právě to patří k jeho osobitému stylu, neboť během svých vystoupení byl zvyklý navazovat kontakt s publikem. Však také při čtení jsem měla dojem, jako bych neustále ten jeho charakteristický a nezaměnitelný hlas slyšela... A nádherné ilustrace jsou pak už jen taková sladká tečka na tomto vynikajícím dezertu :-)

"Možná byste měli ještě vědět, že se Pepínek vyučil v pekelnickém oboru "lesní čert". Takový pak přichází na zem pěkně v zelené kamizolce jako myslivec."
"Ale co, každý si na svůj osud zadělá sám a v pekařském řemesle to máte skoro v popisu práce."
"Ale to jsou k nám hosté," podivil se Lucifer. "Koho jste nám to přinesli, Plamínku? Vždyť tihle do pekla nepatří... Koukám, koukám do knihy hříchů, ale ti dva mají zaděláno na nebe. To by nás svatý Petr hnal."
"V sousedním, dosti vzdáleném lese bydlel ve velikánském a hlubokém rybníku žabák Kvákajda. Už z jeho jména je vám, milí braši, asi jasné, co to bylo za týpka."
"No co vám mám povídat. Plakaly stromy, plakala i všechna zvířátka, plakalo kapradí i ostatní rostlinky. I sluníčko posmutnělo."
"To panečku náš chytrý Honza, to byl jiný kabrňák. Už od dětství všude rejdil, každému radil, chvilinku neposeděl. O peci ani nemluvím. Tam ani nespal. Pořád něco vymýšlel, spravoval nebo opravoval. Co vám mám povídat. Notně tím kdekomu lezl na nervy. Znáte takové děcko... rozumbrada... všude byl, všechno zná. Abyste si udělali obrázek o jeho bohulibé činnosti, tak vám některé jeho vynálezy přiblížím."
"Ozbrojen obrovitým kyjem zjevoval se pocestným a hromovým hlasem hulákal: "Peníze, nebo život!!!" To je totiž typické loupežnické volání, i když to loupežník třeba tak doslova nemyslí."
"Asi víte, že těm, co pracují takzvaně 'za pět prstů', se říká v kriminalistické praxi kapesní zloději."
"Aha... pardon, že nevíte, kdo je Omydlík? Tak to je, holenkové, plivník. Jo vy nevíte ani, kdo je plivník. Hm... tak to musím vzít od začátku."

103 30.06.2023

Čekala jsem čtenářský očistec... a nakonec to byla lahoda - hantec. Nářečí omezené pouze na moravskou metropoli, jež vzniklo smísením historického argotu a hanáckého nářečí s němčinou brněnských Němců. Řídí se určitými pravidly, objevují se v něm opakující se vzorce, navíc se stále vyvíjí a vznikají nové výrazy. Od jiných nářečí se odlišuje tím, že používá specifická slova, pro zbytek republiky prakticky nesrozumitelná: vychází hlavně z němčiny, romštiny, italštiny, jidiš či maďarštiny. V běžném hovoru se v současnosti používá již jen zřídka, ale jednotlivé výrazy jsou v mluvě Brňanů poměrně běžné.
S velkou zvědavostí jsem se vrhla na oba svérázné překlady Malého prince do českých nářečí, ovšem před samotným čtením jsem si ještě jednou prošla text původní, abych byla v obraze, a nachystala jsem si ho k ruce, což mohu jedině doporučit :-) Zajímavé je, že každá z verzí na mě působila jinak: ta česká nezadržitelně spustila potoky slz, jak si mne ten malý vydřiduch v saku se žlutou šálou drze "ochočil"... verze ve valaštině mě spíš potěšila a mile zahřála na duši, k tomu všemu si odnáším příjemný prožitek z krásné řeči... A hantec... tak tady jsem se chlámala od první chvíle! :-)
Navíc nijak nevadí, že z tohoto podání se kamsi vytratila idea celého díla: text má dokonce nádech hovorovosti a místy lehce sklouzává k jisté dávce vulgarity, aniž by působil jakkoli vulgárně. Přesně takový styl totiž k tomuto nářečí patří: lidé se s ničím nemažou, s ničím se nepárají a na nějaké složité básnické obraty a metafory zvysoka kašlou :-) Aspoň takový dojem jsem z četby měla. A není divu, vždyť jde o moderní parafrázi se značně volným překladem, takže mě ani nepřekvapilo, že se zde v přirovnáních objevují jména a pojmy jako Ladislav Špaček, Honza Vyčítal, Venca z Prodanky nebo "Obilňák" čili porodnice na Obilném trhu.
Než si i tento velmi netradiční počin získal mé srdce, nějakou chvíli to trvalo, a byl to boj. Při čtení jsem si připadala jako zbloudivší cizinec, který se bez mapy ocitl v labyrintu ulic neznámého města, plného lidí mluvících neznámým jazykem, jemuž nemá šanci rozumět, neboť mu chybí tlumočník. Bez českého překladu ani ránu! A já se ho zprvu musela držet jako klíště, ačkoli slovník hantecu je uvedený hned na začátku knihy. Jenže je spíš pro srandu králíkům - bohužel neobsahuje většinu použitých frází a od tvůrců se mi to zdá i jako taková menší schválnost, asi aby se čtenáři nebáli "volné interpretace při manipulaci s dílem" :-)
Nakonec jsem však byla nadšená: mnoho věcí se časem dá pochopit jen z kontextu, mě osobně také hodně pomohla i znalost němčiny. Ze čtení této knihy jsem navíc získala skvělý pocit, že skutečně naplňuje to nejdůležitější a nejzásadnější poslání všech knih: rozšiřuje slovní zásobu. Zároveň musím ocenit i překrásné ilustrace - a pevně doufám, že se postavička Malého prince dočká svého ztvárnění i v dalších českých nářečích, např. hanáckém, chodském, plzeňském, slezském apod. Věřím, že díky podobným textům jim rozhodně nehrozí vyhynutí.
Loučím se "těžce vydobytými" vlastními slovy z hantecu, který se mi mezitím stihl dostat pod kůži:
"A já vařim - do teho šén kindoše ztraceného v póšti, tausend mil od posledního hauzu, jsem přes hercnu fest ufachčená! Ten malé principál s goldnovými harizony, co přiharcoval z jiné šterny, je muj suprkamoš. I dyž sem hafo nahazovala myslivnu a byl to dlóhé tajm, než mě dózna přežvékala, než jsem zgómla, co se v bichli vaří - ufachčila mně radovanec. A já imrvére třeštila augle a byla z teho celá zfamrnělá - hážu mu díkec, i dyž mi čórnul hercnu a ufachčil takovou vochočvolenku, že ve finále se mi do auglí hnalo slzavý údolí. Fajnová bichla, betálné story!"

Malá ochutnávka:
"Šrajbčim to tady proto, aby neproběhl alcík. Hodit alzhajmra na kamoša je těžce chmurková válka."
"Malé principál špizoval, kde by hodil sicnu, jenže celó šternu zaral kingálův suprové hemelínové vrbek, tak házel stojku, a protože byl ucaprtané, tak uvařil zíváčka. "Láďa Špačků, ten by ti dal. Házet zíváčka před kingálem je protivá etiketě!" A kénik eště: "Těžké zákaz!"
"Malé principál z teho měl v budce těžké hokej."
"Dyž hodíš píplošům befel, aby fšeci hópli do salcvasru, začne to jak v Azbukově - revoluce. Dyž chcu, aby píploš poslóchali, musím vařit enem rozumný befely."
"Byl nafučené jak Pyšná princezka."
"Dyž nandeš drahé šutr, keré nikemu nepatří, tak je tvůj. Dyž nandeš ostrov, keré nikemu nepatří, je tvůj. Dyž z budky vyklopíš nějaké nápad a valíš s ním na patenťák, je tvůj. A mně patřijó šterny, protože přede mnó nikeho nenapadlo si ty šterniska zprivatizovat."
"Špicově špiznót se dá jedině hercnó. To hlavní augle nešpiznó."
"Štreky imrvére vedó k píplošům."

86 29.06.2023

Jakožto jazykovědec-amatér jsem si nemohla nechat ujít dva překlady této drobné knížky od A. de Saint Exupéryho do dvou českých nářečí - valaštiny a hantecu. Příběh, který znám téměř zpaměti, přede mnou náhle ožil ve zcela jiných barvách, a já si čtení naprosto užívala. Moje duše jazykovědce si lebedila: nádherné valašské nářečí, barvitá přirovnání... a celý text k tomu všemu kolorovaný povedenými obrázky. Navíc i velmi vtipnými, neboť jejich autor Roman Kudláček do nich také šikovně propašoval nezbytné regionální prvky: Malý princ ve valašském kroji, název železniční stanice "Valašské Klobouky", portrét "Královny matky, Jarmily I.", jednoznačně odkazující k Jarmile Šulákové, nenápadný nápis "Baťa", zdobící krabici...
Povedené dílko, které určitě potěší všechny, jejichž srdce si ten "malučký ogár" dočista podmanil a ochočil. Ačkoliv působí jako taková lehká nářeční hříčka, z níž se již vytrácí ono závažné poselství celé knihy, své kouzlo nepochybně má. Při čtení jsem si navíc i uvědomila, jak širokou škálou jazykových prostředků každý z překladatelů disponuje. Povšimla jsem si totiž, že oproti originálu v češtině, který jsem si pořídila, se v tomto textu objevuje daleko méně cizích slov, např. výraz "migrace" zcela zastoupila - dle mého mnohem poetičtější - perifráze "čas, kdy táhli diví ptáci..." Také díky tomu, že valaština není nijak složitá na porozumění, se mi tato kniha četla podstatně lépe než stejná verze v hantecu. Každopádně ji mohu jedině doporučit.

..."A tož tak sa stalo, že sem býl úplně sám. Nemňél sem nikoho, s kým bych si pěkně povykládál. Naraz sa mně v púšti na Sahaře, je to tak z šesť roků, porantál motor. Cosi sa v něm zplantalo. Enomže sem v éropláně nemňél ani nějakého montéra ani nikdo inší se mňú neleťél, tož sem sa mosél do téj těžkéj roboty dať sám. Šak mně šlo o život. Mňél sem vodu na pití tak enom na týdeň. První noc sem spál v tom písku, tak z dobrých tisíc mil od nějakéj dědiny či města. Býl sem eště věcéj opuštěný než nějaký trosečník, co sa plaví na tom voru kdesi po oceáně. Jistě si dovedete představiť, jak moc sem býl překvapený, když mňa nad ránem probudíl taký divný, tenučký hlas: "Prosim vás... nekresli mně baránka..." "Co?" "Nakresli mně baránka..."
...Má-i nekdo rád kytičku, co je enom jediná, aj když je okolo tolikých milijónů hvězd, stačí mu enom, aby býl šťastný, když sa na ty hvězdy díve. Praví si: Tam kdesi je tá moja kytička... Enomže lesti tú kytičku zežere hlúpučký baránek, bude to, jak by všecky ty hvězdy naraz zhasly. Tož to že néne důležité?" Daléj už nemohl praviť nic. Rozbečál sa. Byla už noc. Odhodíl sem náčiní, zamazané od oleja. Co mně bylo po kladivu, motóře, po žízni a šak aj po smrti. Na jednéj hvězdě, na planétě, na téj mojí, na Zemi, bylo třeba utěšiť malučkého princa. Objál sem ho. Huškál sem ho. A pravíl sem potichučky: "Kytička, kerú máš rád, je jistě v bezpečí... Nakreslím tvojém baránkoví taký náhubek. A kolem tvojí kytičky nakreslím ploteček, ohrádku...Zrobím..." Nevěďél sem už velice, co chcu pověděť. Cítíl sem sa taký nešikovný. Nevěďél sem, jak sa k němu přiblížiť, jak sa k němu dostať. Na slze sa mosí velice opatrno."
..."Tehdá sem nedovédl ničem rozuměť. Mňél sem ju brať podla teho, jak sa chovala, a né podla teho, co pravila. Oplantala mňa tú vůňú a krású. Nemňél sem z tama nikdy utécť. Mňél sem pod tým, co bylo slabúčké a hlúpučké cigánění, tušiť cosik jemného. Kytičky sú také složité! Enomže sem býl eště moc mlaďučký na to, abych ju dovédl měť rád."
..."Hledám kamarády. Co to znamená, že ochočiť?" "To je neco, na co sa velice zapomíná," pravila liška. "Znamená to vytvořiť si púta..." "Vytvořiť púta?" "Jistě. Ty si pro mňa eště malučký ogáre, co je stejnaký jak stovky tisíc malunkých ogárků. Já ťa nepotřebuju a ty zaséj nepotřebuješ mňa. Enomže když si mňa ochočíš, budem už sa potřebovať, jeden druhého. Budeš pro mňa ten jediný na celém světě a já zaséj pro tebe tú jedinú na celém světě..."
..."Šak ale dobře známe enom věci, keré si ochočíme," povidá liška. "Ludé už nemajú čas neco poznávať. Kupujú si v obchodoch věci už docela hotové. Enomže kamarádi sa kupiť nedajú, a tož lidé nemajú kamarády. Cheš-i měť kamaráda, ochoč si mňa!"
..."Spánembohem," pověděla liška. "A tož toť je to moje tajemství, je ale úplně obyčejné: dobře vidíme enom srdcem. Co je důležité, to oči nevidíja."
..."Ludé na túto pravdu docela zapomněli," pravila liška. "No ty na ňu zapomněť nesmíš. Si napořád odpovědný za to, cos k sobě připoutal. Si odpovědný za svoju ružu..."
..."Vzpomňél sem si na lišku. Člověk je v nebezpečí, že si nekdy trochu poplače, když sa nechá ochočiť..."

88 28.06.2023

Rozhodla jsem se znovu vrátit k této klasice, která nikdy nezestárne, nejen proto, že Malý princ má důvod k pořádným oslavám: již 80 let nám tento do pláště oděný človíček, s nezbytnou žlutou šálou omotanou kolem krku, dělá společnost. Z celého srdce blahopřeji :-)
Za tímto návratem všem stojí i zcela prozaický důvod: jeho příběh hodlám přelouskat v hantecu a valašském nářečí, na což se moc těším, a nebude tedy nijak od věci oživit si, jak to celé bylo.
Cestu do mého srdce si vyšlapával velmi těžce: nenáviděla jsem ho. Vadil mi svým zjevem, svými věčnými otázkami, svým mudrováním a přesvědčením o své pravdě. Vadil mi, poněvadž jsem mu nerozuměla. Cituji pasáž ze svého čtenářského deníku z doby, kdy mi bylo 14 let:
"Když jsem v knihovně hledala něco od Exupéryho, pohled mi vždycky padl na útlou knížku o princátku. Ne a ne a ne, nepřečtu si ji! A znova ne - jen přes mou mrtvolu! To jsem si vždycky myslela. Četli jsme ji totiž už někdy v hodinách češtiny v šesté třídě. Tu pohádku jsem chorobně nesnášela. Nechápala jsem ji. Připadala mi divná, vážná, příliš smutná - nehodila se do světa pohádek, které jsem moc dobře znala, jimž jsem rozuměla a líbily se mi... Vůbec mi mezi ně nepasovala. Unikal mi smysl a hlavní myšlenky celého příběhu. Přišlo mi to moc filosofické a náročné na přemýšlení. Měla jsem i možnost poznat jeho četná zpracování v televizi a rozhlase, se stále stejným výsledkem: nelíbí se mi. Až jednou... Nedávno jsme Exupéryho dílo probírali ve škole a češtinářka nám doporučovala, ať se k té knížce vrátíme, že nám "dá daleko víc, než čekáme". Zaujalo mne to a já se rozhodla, že jí zkusím dát šanci. Výsledek mě překvapil. V poslední době mě hodně zajímá filosofie, sbírám citáty a všelijaká moudra, tak jsem se do knihy začetla pozorněji a s větší chutí. Najednou jsem všechno viděla úplně jinýma očima. Uvědomila jsem si cenu tohoto dílka, jeho význam pro čtenáře, proč je tak překládané a známé mezi čtenáři. Má totiž co říci každé generaci. Člověk musí maličko vyrůst, aby tuhle knihu pochopil. Po čase se k ní vrátím a určitě tu objevím něco jiného, co mi předtím uniklo..." Tomu nelze než přikyvovat: vracím se po 30 letech, a vracím se ráda.
Je to dílo přeceňované, podceňované, oslavované i zatracované - každopádně nadčasové. Jde o jednu z nejpřekládanějších knih všech dob. Jeho postava se objevila v tolika adaptacích ve filmu, divadle a rozhlase, dokonce i ve formě komiksu... má svou regulérní zlatou minci, je na poštovních známkách i plakátech, najdeme ji na puzzle, keramice i ozdobných předmětech... stala se značkou, která vydělává. Každý prostě ví, kdo je to "Malý princ".
Celé kouzlo tohoto veskrze prostého příběhu spočívá - v opakování. Můžeme jej číst stokrát, a pokaždé objevíme něco jiného, což se děje hlavně díky tomu, jak v průběhu let narůstají naše zkušenosti a mění se naše nazírání na život. Ano, dostal mě. Byl to zásah přímo do srdce, s nečekanou silou... Není tedy divu, že jsem plakala, když jsem se "nechala ochočit". Udělala jsem to však ráda. Přestože jde o příběh smutný, nevyznívá tragicky. A co je hlavní: nabízí naději.
Je to kniha hlavně o lásce, hledání štěstí a smyslu lidské existence... ale i o smrti. Smrt je zde eufemizována, přichází v podobě hada, avšak na rozdíl od klasického pojetí z Bible, kdy je vnímán jako ztělesnění zla v podobě našeptávače, neboť donutil Evu ochutnat jablko ze stromu poznání, zde působí jako neškodný přítel, zjevující se "v pravý čas".
Zaráží mne jediné: v nějakém výtisku jsem našla poznámku, že "kniha je určena dětem od 5 let". Nemyslím si, že jde o vhodný věk. Samozřejmě ji děti číst mohou, ale její hloubku pochopí až o dost později. Navíc se zde vyskytuje mnoho cizích slov a pojmů, jimž samy neporozumí: asteroid, mechanik, absurdní, moralista, disciplína, koketní, seriózní, naivní, profese, migrace, etiketa, absolutistický, tolerovat... Jejich význam jim mohou vysvětlit pouze dospělí. Možná to byl záměr autora, aby se u jedné knihy sešli jak rodiče, tak i děti. Možná si přál oba světy dokonale propojit, vzít z obou jen to nejlepší. Možná se jen chtěl usmířit s dítětem uvnitř sebe - občas mi totiž připadalo, že se snaží přiblížit dětskému světu co nejvíce, ale z pozice dospělého se mu to již nedaří. Možná jen chtěl, abychom nikdy neztratili kontakt se svým dětstvím...
Každopádně je úžasné, kolik moudrosti, myšlenek a úvah dokázal vměstnat do zdánlivě jednoduchého děje moderní pohádky. Pohádky, která se stala legendou.
"Řeč je pramenem nedorozumění."
"Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné."
"Stáváš se navždy zodpovědný za vše, cos k sobě připoutal. Nesmíš na to zapomínat."
"Lidé se natlačí do rychlíků, ale potom už nevědí, co hledají. A tak se rozčilují a točí se kolem dokola..."
"Člověk se vydává v nebezpečí, že bude trochu plakat, když se nechal ochočit."

Opravdu neocenitelná publikace. Jedná se o první český pokus o souhrnné poučení v otázkách poetiky, versologie, teorie prózy i dramatu ve formě lexikonu. Mimochodem - velmi zdařilý pokus. Autor se opírá o "Poetiku" Josefa Hrabáka. Kniha je určena nejen vysokoškolským studentům a redaktorům, ale i pedagogům na středních školách. Je koncipována spíše pro maturanty, kteří již získali určitý přehled, neboť její pročítání klade na čtenáře vyšší nároky. Pro zajímavost přidávám, že týž kolektiv připravil i příručku "Slovník literárních směrů a skupin".
Kniha má několik částí, hesla jsou přehledně řazena - a umně nás provede světem literárněvědných pojmů, které jsou zde skvěle vysvětleny.
Jediné, co se jí bohužel vytknout musí, je značná poplatnost době vzniku. Co bychom ovšem v období hluboké normalizace od autorů chtěli - vzhledem k preciznosti zpracování daných témat tuto "menší vadu na kráse" velkoryse odpouštím a vzdávám hold všem, kteří se na přípravě knihy podíleli :-) Abychom však tak rychle nezapomínali, jak můžeme danou optikou vnímání určité doby naprosto zásadně pokřivit realitu, uvádím pár příkladů. Dnes se nad těmi floskulemi asi jen pousmějeme, ale mnohé z nás jistě zamrazí.

"/MIMESIS/ - mimetické chápání umění je příznačné pro pokrokovou fázi buržoazního myšlení, především pro klasicistické umění, jež nazíralo umělecká díla jako věrné zobrazení statického modelu v přírodě."
"/CLARTÉ/ - výchozí revoluční myšlenka - boj proti imperialistické válce, přestavba společnosti na socialistických základech a úsilí vybudovat novou kulturu, literaturu a nové umění - se setkala s mezinárodním ohlasem. Cíli Clarté, založit 'internacionálu myšlení', která by propagovala marxistickou ideologii v širokých kruzích inteligence, sloužil stejnojmenný časopis."

84 16.06.2023

Neodolala jsem a v dětském oddělení knihovny hrábla i po tomto leporelu, které ve mě evokuje vzpomínku na dětství. Dostalo se ke mě v době, kdy už jsem číst uměla, a bylo určené pro mladšího sourozence. Spíše než samotný text se mi ovšem vybavily emoce, které četbu doprovázely: tenkrát jsem se neubránila slzám.
Autor zde šikovně obměňuje námět jedné Ezopovy bajky. Zápletka příběhu není nijak složitá: je léto a cvrček hraje mravencům, kteří nepolevují ve své pracovitosti a pilně střádají zásoby: ve své lehkomyslnosti se jim směje, a nijak se nezabývá tím, co bude, "až se zima zeptá". S nástupem chladu se svým koncertem nepřestává... když však přijde mráz, hodní mravenci ho zachrání a nechají ho přes zimu u sebe, aby zase mohl hrát...
Text se skládá z pravidelných čtyřverší ve sdruženém rýmu. Z prostředků nechybí personifikace /Už podzim kráčí po zemi/ nebo onomatopoie /Bubnuje déšť a vítr sviští/. Báseň je přizpůsobena vnímání malého dítěte, přináší však s sebou značně didaktický podtext, velmi patrný s ohledem na vznik díla v roce 1969. Jeho poselství je jednoznačné: oslava kolektivní práce, do níž obraz mravenců se svým pověstným úsilím skvěle zapadá, význam kolegiality a přátelství a velký důraz na budoucnost, na níž je třeba myslet neustále.
I přes tyto drobné "vady na kráse" se jedná o krásné dílo: leporelo doprovázejí nádherné ilustrace Vojtěcha Kubašty, v nichž celkový dojem umocňují i důmyslně prostříhaná okénka v na určitých místech.
"To cvrček hrál. Jak ráno vstal
už pod bradu si housle dal
a hrál pak na ně bez únavy.
A považte: hrál všechno z hlavy!"
"Odzvonil srpen červenci
a svědomití mravenci
dál plní spíže mraveniště.
Pak první list slét na strniště."

87 14.06.2023

Zajímavá příručka, která v sobě dovedně propojuje učebnici s čítankou, a zároveň své čtenáře /studenty/ vede k samostatným úvahám nad přečtenými texty. Nemohu posoudit, do jaké míry sama o sobě postačí obsáhnout výuku 3. ročníku středních škol, to ponechám jiným, každopádně mě mrzí, že tato kniha se mi nedostala do rukou již během mých středoškolských studií. Věřím, že díky ní bych spoustu faktů z probírané látky tehdy viděla v jiném světle a jistě by mi pomohla získat potřebné kritické myšlení a nadhled.
Líbí se mi její koncept i způsob jejího utvoření a zpracování látky. Dostala jsem od ní, co jsem potřebovala - vhled do dějin české i světové literatury od konce 19. století po počátek 2. světové války.
Autor nám v úvodu naservíruje trochu toho nezbytného dějepisu, načrtne základní rysy tváře 20. století, kdy se dotkne nejen oblastí rozvoje vědy, techniky, umění, ale i politické situace a problémů, vedoucích k 1. a 2. světové válce. V deseti následujících kapitolách pak rozebírá charakteristiku konkrétních směrů, skupin, témat a žánrů: Česká tradiční próza, Nástup české moderny, Velké téma - velká válka, Avantgarda, Lidský úděl aneb obraz člověka, Literatura protestu, Spirituální literatura, Dramatická tvorba, Vybrané básnické osobnosti... a v té závěrečné se věnuje populární literatuře, konkrétně detektivce, humoru, sci-fi a fantasy. Knihu pak uzavírají nezbytné Slovníčky, přílohy a rejstříky, plusem je i stručný chronologický přehled autorů, ověnčených Nobelovou cenou za literaturu v letech 1901 - 1939.
Každou kapitolu uvádějí medailony autorů, obohacené o četné úryvky a ukázky z děl. Doplňují ji "Obecné údaje", poskytující požadované vědomosti v rozsahu školních osnov, a "Úvahy a názory" s důležitými texty sekundární literatury. Samozřejmě opět nechybí velmi podnětná část "Náměty k zamyšlení", vybízející k další tvořivé práci s textem, v této knize ukončená dalšími "Tipy pro četbu".
Je sympatické, že čtenářům také nabídl svobodu v interpretaci, takže oddíl "Klíč" zde již nenajdeme.
Líbí se mi, že se nejedná o žádný suchopárný výklad: na stránkách se objevují i četné tematické fotografie a dobové obrázky. Myslím si, že kniha se dá použít jako nadstavbová učebnice i jako odrazový můstek pro další, hlubší studium. Oproti předchozím dvěma publikacím se mi zdá být o něco chaotičtější, chvíli trvá, než se v ní student či čtenář zorientuje, ale jakmile si na její koncept zvykne, získá důležitého pomocníka při studiu i samostudiu. S povděkem jsem uvítala kapitolu "Spirituální literatury", v níž jsou zmíněni autoři exotických zemí Indie a Libanonu, kteří se též významně zapsali do dějin světové literatury. Příručku mohu jen doporučit - a moc bych si ji přála sehnat do své knihovny, což je v současné době bohužel nemožné.

78 12.06.2023