Snoopi komentáře u knih

Fascinuje mě svět ptáků. Obdivuji lehkost, s níž se pohybují prostorem, ať už různě máchají, plácají či třepotají křídly, nebo jen tak klouzají a plachtí vzduchem kdesi vysoko nad našimi hlavami. Uchvacují mne svou elegancí, s níž vzdorují gravitaci, i odvahou a odhodláním, s nimiž se každý rok vydávají na dalekou, dobrodružnou pouť. Podmaňují si mne svým zpěvem a já jim ráda naslouchám. Zvlášť když se oteplí, sedávám na lodžii u šálku kafe, kolem mě to švitoří a cvrliká a někdy se nestačím divit, jaká dramata se před mýma očima neodehrávají, kolikrát i doslova...
Letos mamka celé zábradlí opět ověsila truhlíky muškátů a jejich vůně sem nalákala nejen hejna opylovačů - všimla jsem si, že sem čím dál častěji zalétávají dva ptáčci. Zprvu jen sporadicky, při sebemenším vyrušení totiž hned odletěli pryč, postupně se však osmělovali čím dál víc. Jako by je to místo přitahovalo nějakou zvláštní, magickou silou: ve stavu podobném rauši se doslova mohli přetrhnout, jak se předváděli se svými tanečními kreacemi, a tím svatebním trylkováním div nepřišli o hlas, což jim bylo dočista ukradené - oči měli jen pro sebe.
Z příruček jsem vyčetla, že se jedná o konipase luční, vzácnější formu druhu konipasů. Nestačila jsem se divit: oba dočista zapomínali na přirozenou plachost, vůbec jim nevadilo, že se za záclonou občas mihne něčí stín. Nejčastěji nalétávali do skuliny mezi dvěma rostlinami, kde se asi cítili nejvíc bezpeční a chránění, a tady započali své budovatelské úsilí.
Byli úžasní. Napřed v hlíně uprostřed truhlíku vyhloubili kruhovitou jámu. Neopomněli ji patřičně vyztužit a zateplit stébly trav a dno pak vystlali chuchvalci psí srsti, které samozřejmě netahali našemu Rexovi přímo z kožichu, ale jak líná, nalézali je všude možně na zemi. Ve svých rolích se hezky střídali: zatímco jeden stavěl, druhý zpovzdálí přihlížel, hlídal a "kolaudoval", a jen zřídkakdy na sebe "zvýšili hlas", když se jim něco na práci toho druhého nezdálo. Fascinovaně jsem sledovala jejich úsilí a obdivovala jejich vytrvalost, ale i sílu vzájemné náklonnosti a pevnost jejich pouta - opravdu jsem jim držela palce.
Když pak samička do toho pracně zbudovaného zánovního "hnízdečka lásky" snesla pět vajec, opravdu mě to dojalo. Na lodžii jsme přestali chodit, abychom mladý pár nevyrušovali a dopřáli jim soukromí. Sameček svou družku často krmil, a rozhodně to nevypadalo, že by nějak strádala. Z celé snůšky se nakonec vylíhla tři mláďata a já jen zírala na sílu té lásky, která se přetransformovala do lásky rodičovské, neboť u krmení se již střídali oba.
Zvykli jsme si na sebe: nevylekala jsem je, ani když jsem občas k jejich hnízdu přistoupila - jen někdy oba odletěli na okolní dráty, kde rozčileně čiřikali, "nadávali" a zlobili se, že ruším jejich kruhy. Bylo to lepší než ten nejnapínavější film, jaký jsem kdy viděla, bylo krásné sledovat, jak ptáčata postupně rostou a sílí - moc jsem jim fandila.
Jenže tenhle příběh nemá happy end: příroda je nemilosrdná - jakoukoli chybu tvrdě potrestá. Jejich hnízdo bylo příliš vysoko na to, aby se z něj sotva opeřená ptáčata dokázala dostat bez nehod: konipasi si staví hnízda daleko níže, u břehů potoků a řek. Když jsem tedy zaregistrovala poplašný vřískot samičky, bylo již pozdě: jedno mládě dost nešťastně spadlo na betonový chodníček na zahrádce a svůj kaskadérský kousek nemělo šanci přežít. Druhé ptáče ho za pár dní následovalo: dopadlo sice do měkkého, jenže po něm ihned chňapla naše kočka a než jsme stihli zareagovat, bylo pozdě. A to poslední... Rodiče jej opečovávali snad nejlépe ze všech a když jsem truhlík přesunula na bezpečnější místo, mohlo klidně poskakovat po lodžii, z dosahu všech predátorů... Avšak touha létat byla silnější - než jsem se nadála, udělalo frrrrnk!, přeletělo celou zahrádku a přistálo v trávě kdesi za potokem. Popřála jsem mu hodně štěstí a doufala, že tentokrát se zadaří... Ale druhý den nám ta naše lovkyně složila k nohám ptáče, jemuž už nebylo pomoci... Nemělo cenu ji trestat, lov je její přirozenost. A tak jen doufám, že z neúspěšného vrhu se mladý pár stihl nějak poučit a příště se jim podaří mláďata úspěšně odchovat...
Na této příručce oceňuji hlavně ilustrace. Díky nim jsem mohla jasně určit některé druhy, které jsem dosud neznala a které se u nás objevily. Jako základ pro pozorování ptáků a uvedení do problematiky kniha postačí: informace zde uváděné jsou ale kusé a přinášejí skutečně jen to nejnutnější. K hlubšímu zkoumání slouží jiné, daleko obsáhlejší publikace.

94 24.10.2023

Tak už se dočkal i on, figurka malého rozumbrady, v sáčku a s nezbytnou žlutou šálou kolem krku. Existuje v rozhlasovém zpracování, byl zfilmován, objevil se na divadelních prknech... a stal se už i výraznou komiksovou postavou, takže stanul na zaslouženém místě po boku mnoha světoznámých a "překreslených" děl. Docela by mne zajímalo, jak by takový komiks vytvořil sám Exupéry - věřím, že by šlo o dílo velmi zdařilé, přestože sám tvrdil, že malovat neumí, a svůj talent vkládal raději do slov. Uznávám, že jsem hodně konzervativní: z jeho nemnoha obrázků mám prostě zažito, JAK musí svět malého prince vypadat, a vůči jiným pokusům o jeho ztvárnění jsem silně skeptická. Po této knize jsem sáhla hlavně ze zvědavosti, a abych si splnila i jednu ze čtenářských výzev (klasické dílo, převedené do komiksové podoby). Není divu, že jsem zprvu byla zklamaná, některé ilustrace mi připadaly téměř až humpolácké a nepříliš zdařené, asi nejvíce mě zlobilo zobrazení lišky a růže... Jenže když jsem si zvykla na kresbu a ponořila se hlouběji do příběhu, cosi se změnilo. Autorovi se totiž podařilo něco víc: šikovně zachytil tu něhu, veškerý cit, který pilot k princi cítil, a vystihl celkovou atmosféru díla a podstatu řečeného... A přestože jsem věděla, co mě čeká, ten ilustrovaný příběh si mě podmanil natolik, že jsem v závěru plakala...
Myslím, že komiks je schůdná cesta pro ty, kteří příliš neholdují dlouhým textům, i pro ty, kteří vyrostli spíše na technice míhajících se obrázků. Najdou zde vše podstatné a možná si uvědomí ještě víc, než kdyby ten text jen četli.
Zdá se mi to neuvěřitelné, ale občas mám dojem, jako kdyby mě "Exupéryho duch" tak nějak pronásledoval. Začalo to novým vydáním Malého prince ve dvou českých nářečích, pokračovalo zakoupením té původní pohádky pro dospělé do vlastní knihotéky... a tím to zdaleka neskončilo: když jsem v knihovně hledala vhodný komiks pro splnění výzvy, zrak mi automaticky padl na toto zpracování... Ráda také jezdím vlakem, je to pro mě vítané zpestření stereotypu všedních dní. Často pokukuji po lidech kolem a jsem nesmírně zvědavá, jakou knihu kdo na svou cestu vytasí. Nedávno si ke mě do kupé přisedl mladý muž. Mluvil špatnou češtinou, jeho telefonáty a exotický vzhled odkazovaly k tomu, že jde o Španěla. K mému údivu však vytáhl český výtisk "Malého prince" a jal se jím prokousávat... a mě najedou cosi uvnitř zahřálo. Litovala jsem, že v sobě nemám víc odvahy, tak moc mě to zajímalo: jak se mu čte, jak češtině rozumí a jak se mu tady líbí - a chtěla jsem to vědět nejen kvůli tomu, že tu knihu jsem pár dní předtím přelouskala. Celou cestu jsem k jeho oslovení sbírala odvahu, ale pak už jsem musela vystupovat: velmi nerada ruším cizí lidi, zvlášť při čtení, a ode všech si držím patřičný odstup. Uvědomila jsem si však, že jedna malá knížka může dělat zázraky - tedy pokud se člověk osmělí...

"Řeč je pramenem nedorozumění."
"Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné."
"Stáváš se navždy zodpovědný za to, cos k sobě připoutal."
"Člověk se vydává v nebezpečí, že bude trochu plakat, když se nechal ochočit."
"Je mnohem nesnadnější soudit sám sebe než někoho jiného. Jestliže se ti podaří sám sebe dobře soudit, bude to znamenat, že jsi opravdu mudrc."
"Musím přece snést dvě nebo tři housenky, když chci poznat motýly. Kdo by mě jinak navštěvoval?"
"Vy na zemi jste příliš malí, než abyste si mohli vymetat sopky. Právě proto vám způsobují spoustu nepříjemností."
"Osaměli jsme i mezi lidmi."
"Lidé nemají představivost. Opakují, o se jim řekne."
"Všechny cesty vedou k lidem."
"Když si mě ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého. Budeš pro mne jediným na světě a já zase pro tebe jedinou na světě."
"Známe jen ty věci, které si ochočíme."

94 05.09.2023

Některé publikace člověk ocení až časem - a tato příručka je toho zářným příkladem. Jsem moc ráda, že ji mám ve své knihovně, a vím, že tento klenot nedám z ruky. Četla jsem ji několikrát, hlavně ke zkouškám, a je to jedna z nejlepších knih, která se zabývá dějinami naší literatury. Je to zvláštní, ale při pročítání mne vždycky nějak očaruje a uhrane. Její kouzlo spočívá nejen ve způsobu, jak je napsaná - čtivým a poutavým jazykem. Nehází na nás jen sbírku faktů a dat: líbí se mi, že při každém čtení objevím něco nového a překvapujícího, co mi dosud unikalo, o čem jsem neměla tušení... pokaždé mne něčím dostane.
Nejde o žádný "dietní suchar bez příchuti a koření" pro "literární vegany", kteří se klidně nechají odbýt jednoduchými náhražkami - právě naopak, její čtení připomíná "pořádně výživný steak s bohatou oblohou", jenž musí zákonitě nasytit každého milovníka naší literatury. Text je šikovně prošpikovaný zajímavými citacemi a ukázkami, bohatě dokumentujícími nejen dobu, jíž se výklad týká. Najdeme zde četné obrázky a fotografie, dozvíme se podstatná fakta i důležité drobnosti ze života autorů, aniž by ovšem tyto informace nabyly podoby vulgární či laciné podbízivosti.
Líbí se mi, že tvůrci publikace neřeší žádné skandální vztahy či excesy, že z literátů nedělají žádné dobové "mediální hvězdy", a přesto o nich píší čtivě, ovšem tak, aby ctili jejich památku. A tak to má být.
Možná i díky tomu jsem při jejím posledním pročítání již neměla takový ten neosobní pocit, že přede mnou stojí jen jakýsi "blíže neurčitý tvůrce" - ale konkrétní spisovatel jako člověk z masa a kostí. Způsob, jakým jsou jednotlivé kapitoly napsány, mne často nutil k hlubšímu zamyšlení, a to nejen nad údělem autorů či děl, ale třeba nad smyslem života vůbec.
To poznání mne skutečně ohromilo. Přiznávám, že moc nemusím vývoj naší literatury do 19. století, ta doba mi přijde příliš vzdálená, literatura poněkud "těžkopádná", prostě trochu - cizí. Možná proto jsem se při čtení nemohla dočkat, až "zavítám do důvěrně známých vod" doby 20. století, která je mi přeci jen bližší. Ale když jsem se dostala k životu J. A. Komenského, cosi se ve mě změnilo: jako bych ho viděla v jiném světle, najednou mi přišel hodně zajímavý, nejen proto, že jako Fénix doslova "vstal z popela" a má co říci i dnes. V duchu se mu omlouvám za to, že jsem ho ve škole neměla moc ráda, poněvadž jsme k jeho dílu byli vedeni pod tlakem - ale vlastní cestu k takovému autorovi si musí najít každý sám. Blahořečím tvůrcům knihy, že mne takto nenápadně "zlanařili" k tomu, abych něco z jeho díla zkusila přečíst. A takových podobných "chvilek prozření" jsem během čtení celé té bichle zažila nemálo.
Pokud vás opravdu zajímají dějiny naší literatury, klidně vám tuto knihu mohu doporučit. Ať už se budete chtít něco skutečně dozvědět, nebo budete potřebovat najít nějaký odkaz - je to opravdu kvalitní a úžasná publikace.
S klidným srdcem ji pasuji na takový "kánon studentů bohemistiky" - šikovně balancuje na hraně literatury odborné i populárně-naučné, na hraně vysokoškolské a středoškolské učebnice. Pro studium však bohatě stačí.
Určitě patří do rukou i učitelům: a látka to rozhodně není nudná, na určitých místech se dokonce i ten humor objeví :-) A já mám v jednom jasno: k téhle knize se budu stále a ráda vracet.

..."Poprask kolem Zbabělců přitom zastínil literární kvality díla, jež působily na vývoj české prózy. Je to důsledně vnitřní, "svědecká" perspektiva vyprávění, která využívá silně osobní ich-formy. Dále jsou to autenticky působící, úsečné dialogy, kdy nepůsobí jen sám text, ale i podtext, neboť postavy často záměrně nemluví o tom, co si vskrytu myslí. /Škvorecký později vzpomínal na to, jak se učil dialogy psát a jak se inspiroval vzorem Hemingwayova románu Sbohem armádo./ A neméně převratný byl i hojný výskyt obecné češtiny a slangu."

..."V rodokmenu tvorby Bohumila Hrabala najdeme jak Jaroslava Haška a Ladislava Klímu, tak pozdní surrealismus, Skupinu 42 a Odyssea Jamese Joyce. Silně na něj působilo i moderní výtvarné umění. Pro jednu linii Hrabalových próz je příznačné "pábitelství". Slovo "pábit" použil již Vrchlický, ale proslavilo se až Hrabalem /próza Pábitelé ve stejnojmenné knize 1964/. Pábitelé jsou lidé nekonvenční a "posunutí", ztřeštění fantastové, posedlí svými sny a stále žasnoucí. Významnou úlohu v Hrabalových dílech mívají dialogy - někdy jsou to "hovory lidí", zachycené se smyslem pro originální řečové gesto, jindy spíš rozvedené tragikomické a groteskní scény."

Poutavá knížka pro děti, v níž se protnou osudy tří kočiček - Lady, Klotyldy a Čičika. Každá z nich žije trochu jinak a ve zcela jiných podmínkách: Ladu s bílým kožíškem nechává její panička Květa většinou doma o samotně, takže není divu, že se často nudí. Také druhou kočičku, zrzavou Klotyldu, její pán Adam poněkud opomíjí, dopřává jí však štědrou dávku velkorysé volnosti. Asi nejhůře z nich se ovšem má černý kocourek Čičik, který žije na ulici. Všichni tři hrdinové jsou nešťastní, každý svým způsobem, a když se jednoho dne setkají, jejich životy se nečekaně změní.
Samotné vyprávění je zcela prosté, nijak nekomplikované, jako stvořené pro začínající čtenáře - ti zkušenější poměrně brzy pochopí, kudy se děj bude dále ubírat. Poselství této knihy téměř až "fosforeskuje do noci", jak je jasné a zřetelné: oslava přátelství, víra v dobro a naději. Malým čtenářům text může pomoci při uvědomování si prvních hodnot i cílů a při budování vlastního sebevědomí. Nutí je k zamyšlení: kniha je koncipována tak, aby se děti pozastavily nejen nad jednáním hrdinů, ale hlavně nad jednáním svým. Výchovný podtext je zvláště zřetelný v krátkých poučeních, vkládaných do příběhu, která se obrací přímo ke čtenáři: obsahují náměty k zamyšlení, malé psychologické rady, jak se zachovat, vysvětlují jednání postav apod. Velmi mne překvapily svou radikálností, např. když nabádají ke zdravému stravování a trochu brojí proti stravování ve fastfoodech. Přišlo mi to už lehce přehnané, ale dítě to bude vnímat jinak. Celý příběh vkusně doplňují překrásné ilustrace a umocňují tak příjemný dojem ze čtení.

"Lidi, to je vám taková paráda, když víte, že se máte večer kam vrátit, oni vám dají něco k žrádlu a pohladí vás. Jenže já se zase nemám kam vracet. Teď nemám kam jít," mňoukal nahlas."
"Už jsi viděl/a, jak kočka nese ulovenou myš? Líbilo se ti to? Kočky loví a vždy budou. Dříve kočičky v domech žily hlavně proto, aby lovily myši. Je to jejich přirozenost, jak se nasytit. Ty také přece potřebuješ jíst a jdeš do obchodu nakoupit. Kočička jde takhle na pole a uloví myšku. Ty si však bez dovolení nikdy nic neber, nejsi takový lovec."
"V tom kočičím světě je to zvláštní. Jednou jste nejlepší kamarádi, a najednou na sebe prskáte jako největší nepřátelé, abyste se další den zase skamarádili."
"Také někdy trucuješ, když se ti něco nelíbí? Věř, že tvoji rodiče to s tebou myslí dobře."
"Chodíš někdy domů a už je velká tma? Raději se snaž dorazit domů za světla, a pokud musíš třeba z nějakého kroužku jít potmě, tak jen tam, kde je hodně lidí. Nejlepší by bylo, kdyby tě doprovodili rodiče nebo starší sourozenci."
"Nebe bylo, je a bude pro všechny a nikdo nesmí dělat rozdíl mezi lidmi ani mezi zvířátky."

93 09.09.2023

Všem pejskařům, kteří to své "čtyřnohé štěstí" už mají, ale i těm, kteří o pořízení takového "nadělení" uvažují.
Příběh psa, který je životem mnohokrát bit, přesto se nevzdává naděje na lepší život a nebojí se své štěstí /a za své lidi/ tvrdě bojovat. Autor zcela bez příkras líčí strastiplné putování jednoho docela obyčejného voříška. Na svět se díváme jeho očima - a rozhodně to není pohled naivního dítěte, ale zkušeného, životem protřelého citlivého tvora. Nehodí se do rukou malým dětem: ačkoliv se jedná o příběh psa, je určený dospělým, právě kvůli některým drastickým momentům a pasážím. Skvělý příběh, silné emoce, jen je škoda, že text je příliš krátký.
Poslouchala jsem jako audioknihu ve fenomenálním podání Ivana Trojana.
PS: Dodatečně pořídila i knihu - kvůli zde vychvalovaným ilustracím. Je to pravda, rozhodně nelituji, navíc jsou v ní přidané bonusy z natáčení a fotografie.

93 13.01.2022

Nemohu posoudit, do jaké míry je slovník věrohodný a jak přesně dané výrazy zachycují současnou podobu tohoto dialektu, neboť jím nejsem odchovaná, ale královsky jsem se bavila. Pobavil mne i výrazný nápis na obalu výtisku z knihovny: mládeži do 18 let zakázáno! :-) Není divu, že jsem k této publikaci přistupovala spíše z recese, než abych v ní hledala vědecké poučení: kniha je stejně koncipovaná pouze jako dvoujazyčný slovník: z češtiny do hantecu a z hantecu do češtiny, plus vybrané tematické zajímavosti, ale o samotném brněnském nářečí, konkrétně o jeho vzniku a proměnách v průběhu času, se nic bližšího nedozvíme.
Hantec mne zaujal už s překladem Malého prince do tohoto nářečí, který vyšel v roce 2020. Proniknout do hlubin této řeči byl oříšek, ale když jsem porozuměla principům, na nichž je postavena, dekódovat mnohé výrazy pomocí znalosti němčiny pak bylo snazší. Shodou okolností jsem v televizi nedávno opět viděla i humornou epizodu televizních Bakalářů, kde hantec - a herec Miroslav Donutil - hraje významnou roli. Byl to právě on a skupina brněnských umělců kolem Franty Kocourka, kteří tento dialekt zpopularizovali pro dnešní dobu.
Ano, u některých výrazů v knize jsem se červenala, ale není ani divu - svou obtížnou srozumitelností, jež má mnohdy zakrýt skutečný význam slov, a výrazivem spodiny společnosti z éry první republiky vykazuje rysy spíše argotu a slangu než mluvy bližší střední třídě.
Překvapilo mne, že mnohá slovní spojení používám i já, zřejmě se mi zalíbila a tak nějak "automaticky" mi přešla do krve. Věřím, že slovník aspoň z části vychází ze stabilní základny skutečně používaných slov a nenabízí tedy jen povrchní zábavu pubescentům, kteří ho potutelně vezmou do rukou. Bohužel v něm chybí zásadní informace o způsobu provedení lexikografické práce, tedy výzkumu, který předcházel jeho vzniku. Ale alespoň mě hodně bavilo hledat zde zajímavé metafory a neotřelá přirovnání řeči velmi, velmi kontroverzní a neotřelé.

žhavit drát - telefonovat
vo tom žádná - nade vši pochybnost
zobanec - jídlo
zmóglovat - zmanipulovat, udělat
zmerčit - spatřit
zrubat - zmlátit
vysmáté jak lečo - bezstarostný, spokojený
šmrdolit se - vrtět se, vykonávat blíže neurčené pohyby
šerlok - policista
šábrovat v díře - pracovat v dolech
uvařit svišťa - zplodit dítě
matroš - materiál
listokřup - vegetarián
líznót se, lízlé - být opilý
líznót se štatlem - projít se
krén - špatné
hodit sicnu - posadit se
hodit zpátečku - vrátit se
hodit životu mávačku - zemřit
provětrat žraloky - jít na procházku

92 18.01.2024

"Tento způsob léta zdá se mi být poněkud nešťastným..." Jak proslulá věta zvolací - známe ji snad všichni, i ti, kteří zůstali literaturou nepolíbeni. Vančura by na tuto notoricky známou hlášku mohl být právem hrdý, nejen proto, že mu zajistila nesmrtelnost.
Novela je svým rozsahem nepříliš obsáhlá, ale při čtení mohou mnozí narazit. Ne každý skousne autorův staromódní a popisný styl psaní.
Milovníkovi českého jazyka se však nabízí hotová slovní delikatesa, naservírovaná přímo na zlatém podnose. Jako nejlepší kaviár nebo nejdražší lanýž z pětihvězdičkového hotelu :-) Řeč vybroušená jako diamant, na jehož lesk si musíme chvíli zvykat.
Ke knize jsem se vrátila po letech - a byla jsem okouzlena. Nejde tu ani tak o děj, jako spíše o způsob práce s jazykovými prostředky. Tu přehršli přechodníků jsem si prostě užívala, stejně tak poetická a nezvyklá přirovnání, četné anakoluty a dávno nepoužívané výrazy. K tomu, aby si člověk takovou knihu zamiloval, je potřeba oplývat láskou k mateřskému jazyku a mít ponětí i o jeho záludnostech. Ani humor mi nebyl cizí - objevila jsem zde parodie na různé lidské typy, např. filosof, knihomol, záletník, ale i vášnivý sportovec.

"V tuto chvíli zpěvem a rozmarnou hrou byl počat děj tohoto vypravování."
"Maje jazyk vyplazen a oči zvlhlé prodléval nad svou číškou."
A soumrak se vzdouval jako truchlivý prapor."
"Zvuk padal jako kroupy z pytle."
A velikou rychlostí se otáčel kolem podélné tělesné osy."
"Jal se ukazovati několik cviků, které ztužují svalovinu levého srdce."
"Vaše uši zalehly hukotem knih, jež pořvávají, i jsou-li zavřeny."
"Prožlukle mizerné počasí."
"Mohutné lopatovité kosti tvoří v tomto tělesném okrsku věnec."
"Vizte ji, jak rozpačitě si vede!"
"Aby vdmýchl smíškům pravé mínění..."
"Horlivost přátelství měla mě k tomu, abych vás vyhledal..."

92 30.09.2021

Před dávnými věky, v předaleké galaxii... Ten film miluji. Znamenal přerod v mém dosavadním vnímání světa. Když jsme na něj se školou vyrazili do kina, bylo mi asi jedenáct let. V té době jsem byla založením snílek: bavilo mě číst dobrodružné romány a stávat se součástí příběhů, které sama vytvářím i poté, co naposled klapnou desky přečtené knihy. Nikdy jsem netruchlila, že je konec: v mé fantazii ti hrdinové žili dál. A nebylo jich málo, aspoň na Divokém západě, kam jsem často utíkala za chrabrými obránci práva, cti a utiskovaných. Po jejich boku jsem zažívala stále nová dobrodružství, ale co si budeme namlouvat, bylo to pořád "na jedno brdo" a moje představivost mi postupně nějak přestávala stačit.
Není divu, že jakmile jsem ten film "z jiné dimenze" zhlédla, úplně jsem oněměla. Zmocnily se mě emoce, jimž jsem vůbec nerozuměla, emoce, které čekaly na probuzení asi jako spící princezna na polibek prince. Vůbec jsem nechápala, co se to se mnou děje, a přitom to bylo tak prosté: zamilovala jsem se. Tím "šťastným vyvoleným" se stal - Luke Skyllwalker. Všechny mé vybájené příběhy se najednou odehrávaly kdesi v jiných galaxiích, točily se hlavně kolem jeho osoby a já si před usnutím vytvářela stále nové a nové verze našich osudů. Vadilo mi snad jediné: dřív než jsem si celé ty ságy dokázala odvyprávět, blaženě jsem usnula :-)
Až zpětně si uvědomuji, jak zásadní pro mne ten film byl: skrze něj jsem se postupně oprošťovala od dětského vnímání světa, skrze něj jsem získala vstupenku do světa dospělých. Měnil se i můj čtenářský vkus a já zákonitě přecházela k tehdy populárním románům pro dívky, ale to už je jiný příběh.
Když mi tedy v knihovně padl zrak na tuto rozsahem nevelkou knihu, zvědavě jsem po ní hrábla. A přestože je určená převážně dětem, rozhodně nelituji, že jsem tak učinila. Před mýma očima zase ožil celý příběh a já jsem ráda, že jsem jej mohla znova prožít. Uznávám, že je značně zjednodušený a poněkud okleštěný, ale dětem stačit může. Je v něm všechno: láska, přátelství, síla, boj se zlem, víra v dobro i naděje a jako ve správné moderní pohádce nechybí ani ten šťastný konec. Vyprávění je to rychlé a nekomplikované, text se rychle a snadno čte. Dobro a zlo jasně charakterizované, jednání postav čitelné...
Kouzlo celé knihy však spočívá hlavně v krásných ilustracích. Na své si přijdou nejen ti, kteří se s hrdiny Hvězdných válek setkávají poprvé, ale i vášniví vyznavači jejich kultu. Škoda, že nevyšla před 30 lety - co bych za ni tenkrát dala! :-)

91 30.07.2023

Útlá knížka, spíše novela, mne zaujala svou anotací. Nabízela slibné téma: proplétání osudů lidí z jednoho sídliště, možná i napínavé pátrání po jednom tajemství. Není divu, že jsem po ní zvědavě hrábla a těšila se na zajímavý čtenářský zážitek, jenže nakonec jsem byla zklamaná.
Autorka měla nepochybně k dispozici značný potenciál, který však ke své škodě nevyužila, neboť již jen pro zpracování celé fabule zvolila dost nešťastný způsob. Samotný příběh je totiž ve své průhlednosti natolik "průsvitný", že již od začátku tušíme, kudy se bude děj ubíhat a kam směřuje. Navíc byl tak nevěrohodný a přeslazený, až mi z toho při čtení možná stoupla i hladina cukru v krvi :-) Je vyprávěn suchým stylem a zcela polopaticky, nenabízí žádný prostor pro čtenářovu obrazotvornost. Text postrádá šťávu, chybí v něm nějaké originální a oživující prvky či přirovnání, je plný klišé... dialogy plytké, frázovité... postavy ploché, bez patřičné hloubky, jako vysoustružené podle určité šablony. Také kompozice je značně neupravená a roztříštěná: když si zvykneme na typické osazenstvo Sídliště Svět, kde vše začíná, najednou střih - a ocitáme se v úplně jiném příběhu, který horko těžko navazuje na původní osu vyprávění. Buď mělo jít o kompletní příběh jedné rodiny, nebo o "místopis osudů lidí", žijících na jednom sídlišti. Tímto způsobem není žádná dějová linie pořádně dotažená do konce. A bohužel jsem získala i dojem, že se autorka v závěru i "elegantně" vyhnula tomu nejvíce očekávanému konfliktu, který s některými figurkami na její šachovnici mohl slušně zamávat. Dávám dvě hvězdy, což mne trochu mrzí, ale myslím si, že autorka se má ještě hodně co učit. Knihu mohu doporučit milovnicím pozitivních příběhů s nekomplikovaným dějem.

"Bylo okolo třetí hodiny odpolední a Vanda zrovna do obýváku nesla třípatrový dort pro Matěje. Dort byl nádherně a do detailu zpracovaný, na vršku byli z marcipánu vymodelovaní Matyho oblíbení superhrdinové: Batman, Spiderman a Superman. Všichni tři se drželi za ramena jako kamarádi a každé z pater domu představovalo barvy jednoho z nich. Z dortu byli všichni u vytržení, taky stál Vandu majlant."
"Moraina je vyzvala, aby své rozpuštěné vlasy nechaly plápolat ve větru, rozpažily ruce a vnímaly, jak jim vzduch vane kolem obličeje. Stály vedle sebe, Moraina uprostřed, a obě po ní opakovaly další rituální řeč: "Ať žiju s lehkostí, s jakou si tenhle vítr pohrává s mými vlasy, ať si uchovám nadhled a svobodu."
"Už dlouho vás sleduji, a i když nejste řekněme úplně v povědomí lidí, jste spíše se svým uměním schovaná a nenápadná, máte velký potenciál. Máte rozpoznatelný rukopis, vaše obrazy mají hloubku, jsou snové a částečně abstraktní, já si myslím, že by pro sběratele mohly být zajímavé. Výstavu bychom nechali běžet čtyři týdny, což je tak akorát na to, aby se našli kupci. Mohl by to být pro vás odrazový můstek do společnosti uznávaných malířů."

91 02.07.2023

Leporelo nejen pro kluky, objevující svět techniky. S rýmy, které se snadno dají naučit, i když se jim přeci jen nedá upřít jistá kostrbatost, ale to textu na kráse nijak neubírá. Pobavily mě vtipné ilustrace, přestože zobrazení lokomotivy, pijící brčkem vodu z velkého sudu, se může někomu zdát mírně zavádějící, možná až přehnané - ale jsme přece v pohádce, kde je možné cokoliv :-) V textu mě zaujalo použití personifikace - naříkající kolejnice, strachující se most, mluvící mašinka... Někdo v předchozím komentáři zmínil synekdochu výpravčího v podobě "červené čepice", mě se také moc líbila i nezvyklá epiteta: "Telegrafních drátů linky/ z porcelánu konvalinky". Děti se zde zábavnou a nenucenou formou seznámí s pojmy, které se váží k jízdě vlakem - a ty obrázky, to je prostě nádhera. Další poklad, nalezený na půdě :-)

91 11.10.2022

Znovu se vracím k jedné klasice: Na západní frontě klid... Už jen název tak trochu oxymóron, nutně navozující otázku: je vůbec někdy na frontě klid?
Brilantně napsáno, hlavně popisy válečné mašinerie a všudypřítomný odér smrti, který prostupuje vše, s čím se hrdina setká. I když zde byly líčeny také světlé momenty (třeba návraty do vzpomínek či krásně popsaná chlapská soudržnost), pocitu jisté tísně a strachu o hrdinův život se nikdy zcela nezprostíme: Remarque věděl, jak zapůsobit na naši obraznost... Jeho naturalistická až plastická líčení kruté reality života v zákopech se dostanou pod kůži. Je dobré nezapomínat: historie se opakuje a lidé jsou nepoučitelní. I jeden život člověka je pořád životem, cenný dar, a neměl by se mařit: jasné poselství, které nemusíme nijak složitě pročítat mezi řádky. Nejsmutnějším paradoxem téhle knihy je, že jejími hrdiny jsou napřed naivní mladí idealisté (propagandou zručně verbováni "do zbroje" hájit pofidérní hodnoty), bažící po slíbené slávě... ovšem na bojištích proměněné v kusy potrhaných těl, v lepším případě mrzáky na těle a duši... Ta kniha dostane každého.
Dovolím si i menší odbočku: myslím, že naše představa bojů v zákopech a na frontě je poněkud matná, nejasná, realitě vzdálená - jisté dojmy si "odnášíme" z filmů či médií, ale i tak jsou značně zkreslené... Pro lepší představu, téměř plastický obraz a až šokující obraznost doporučuji komiks od J. Tardiho "To byla zákopová válka". Teprve při jeho čtení jsem mohla lépe porozumět scénám, které Remarque ve svém románu popisuje. Chválím a dílo doporučuji i jako doplněk k četbě, zároveň však trochu varuji: ten komiks je opravdu jen pro silné povahy :-)

Kniha povídek účastníků kurzu tvůrčího psaní, v níž najdeme všechny druhy rodičovské a dětské lásky, od té nejnevinnější a nejpřirozenější až po tu incestní, a provede nás vlastně celým životem, od narození až po smrt. Vystihuje ji jediné slovo: pestrá. Čtení připomíná jednu šílenou a neskutečně dlouhou jízdu na toboganu, od závodu spermií k vajíčku přes dětské žvatlání, první kroky, úskalí pubertální revolty, po péči obrácenou, kdy již dospělé děti řeší péči o zestárlé rodiče.
Vypovídají nejen o těch nejběžnějších prožitcích všedního dne, ale i o velkých tragédiích, které život provázejí. Jsou milé, vtipné, humorné i úsměvné, povětšinou hravé; jiné naopak děsivé, zarážející a šokující, s mnohdy až absurdní zápletkou. Mezi nejzdařilejší patří povídky postavené na rozdílném vidění světa rodičem a dítětem, v nichž dospělý stojí před problémem, jak potomkovi vysvětlit fakta jako "existence Boha, Ježíška a homosexuálů, zrození i smrt a proč jsou některá slova zakázaná".
Lehká témata střídají témata závažná, jako je rozvod, smrt, pohlavní zneužívání, dotýkají se otázky genderových rolí, náboženství, homosexuality a výchovy obecně, nechybí klasický motiv mezigeneračních konfliktů a problémů. Nutí k zamyšlení, jiné spíše kloužou po povrchu, jiné jdou až na dřeň a odkrývají ložiska starých ran, křivd a jizev.
Mnohé povídky jsou takové "neurčité", bez "chutě a vůně", doslova se "rozplývají ve ztracenu", většinou však "chytnou" hned od začátku a mnohdy jim nechybí ani skvělá pointa. Některým autorům k vystavění příběhu stačí jen pár vět, u jiných textů je zase škoda, že končí, našlo by se v nich látky na pořádnou novelu. Jsou buď plné děje i napětí, nebo naopak stojí na skvěle vypracované psychologii postav.
Odehrávají se v přítomnosti, teď a tady; mají děj, který se odvíjí buď postupně, nebo je vyprávěn retrospektivně, několik z nich má i formu dopisu. Také z hlediska žánru jsou různorodé, od klasické povídky ze současných reálií inklinují k hororu a sci-fi, obsahují prvky fantastiky, exotického cestopisu, válečné prózy.
Některé jsou velmi zdařilé, jiné již méně a zasloužily by více propracovat. Výhrady bych měla spíše ke způsobu zachycení myšlenkových procesů dětského hrdiny: vcítit se do pozice dítěte je skutečně náročné a jen několika tvůrcům se to skutečně podařilo - ve většině případů působilo takové líčení příliš přemoudřele až nevěrohodně "dospělácky".
Od každého autora je v knize uvedeno vícero textů, vzhledem k celkovému množství asi nemá smysl se vyjadřovat ke každé povídce zvlášť. Rozhodně jde o zajímavou antologii, své si zde najdou nejen rodiče, ale i milovníci jazyka. Celou sbírku navíc doprovázejí opravdu krásné a povedené ilustrace, které jen umocňují dojem. Jediné, co mě trochu zarazilo, je to, že lektorka tohoto kurzu, sama zavedená autorka, sem také musela "vpašovat" hned několik svých povídek. Knihu však mohu jedině doporučit.

90 14.04.2023

(SPOILER) Autorka se nebála pořádně kopnout do skrytého vosího hnízda našich dějin - a zbavit čtenáře iluzí ohledně jednoho z nejkontroverznějších témat naší novodobé historie. Jsem ráda, že se tak rozhodla a že ťala rovnou do živého. Válečnou historii si od školních let odnášíme z lavic jako jakýsi černobílý film - buď jsou "ti dobří" na jedné straně, nebo "ti zlí" na straně druhé. Jenže svět se skládá ze spousty odstínů různě pestrých barev; a stejně tak je to i s dějinami.
O poválečném odsunu Němců z našeho území se příliš nemluví, a když, tak ho automaticky vnímáme jako jediný spravedlivý trest. Jsem proto ráda, že se nám autorka rozhodla ukázat, co se vše se za takovým faktem může skrývat, a zprostředkovala nám osud ženy, která měla jen tu smůlu, že se narodila v manželství smíšeném. Utrpení Gerty je navíc o to horší, že na "cestu do nikam" s sebou bere i dcerku Barboru, stvořenou v nelásce z incestu. Přežije pochod smrti i neskutečná utrpení, jež ji nadosmrti poznamenají. Její exodus je o to horší, že ani po návratu nezíská klid a až do smrti si s sebou nese cejch své jinakosti.

Je to román o tom, jak silná může být nenávist a kam až může zajít touha po odplatě.
Oceňuji, že autorka používá pro vykreslení postav různých dialektů a též němčiny, i když právě ta může pro neznalé čtenáře představovat problém.
První polovina knihy je velice hutná a strhující - ve druhé části však děj plyne již jen z jakési setrvačnosti. Jako by se ten silný příběh v průběhu času vyčerpal, možná proto ten slabší závěr s křečovitou snahou o usmíření.

90 22.10.2021

Velice silná kniha. Autorka na malém prostoru rozehrává drama několika postav, jejichž osudy se prolínají. Děj mě doslova pohltil - poslouchala jsem jako skvělou audioknihu. Jediný problém vidím v anotaci: podle ní jsem očekávala něco úplně jiného, tedy vylíčení tragédie jakéhosi novodobého Titanicu.
V knize však hlavně jde o téma války, o to, jak zasahuje do života nevinných lidí. A teprve až závěrem, spolu s osudem lodě, gradují osudy všech postav. Vůbec mi to nevadilo, naopak - z děje jsem byla nadšená. Autorka umí skvěle pracovat s napětím: důmyslně střídá epizody ze života jednotlivých postav a ukončuje je vždy v tom nejnapínavějším okamžiku, takže až zpětně si skládáme dohromady jakýsi pomyslný obraz o jejich minulosti.
Oceňuji, že nás obeznamuje i s tématem, o němž se dodnes příliš nemluví: Jantarová komora, pašování historických děl a jejich falšování. Upozorňuje, že její příběh je fikce, ale založená na historických faktech.

90 10.09.2021

Kniha, která snad ani nepatří do rukou dětem. Temná obsahem, ponurá atmosférou, brutální líčením násilných scén. Ze své čtenářské zkušenosti jsem zvyklá na ledacos, v knihách už jsem se setkala opravdu se vším /ne/možným... ale ještě se mi nestalo, že by se mi nad popisovanými scénami v některé z nich dělalo chvílemi až fyzicky nevolno. Což mne nutilo knihu odložit jako nedočtenou, ale nakonec jsem ráda, že jsem tak neučinila: cosi mě neustále ponoukalo číst pořád dál. Zaujala mě totiž hra, kterou se čtenářem autor rozehrál - nabídl dílo mnoha vrstev a bylo opravdu zábavné je všechny postupně sloupávat a odkrývat: dobrodružné putování plné nebezpečí, nástrah a ohrožení... rytířský román s drsným líčením krvavých bitev... drastický bildungsroman o postupném sebeuvědomění a těžkém přerodu chlapce v muže... hrdinský epos... a další.
Nabídl nejen fantaskní svět popletených pohádek, drsnějších než ty původní od bratří Grimmů, depresivnějších než ty Andersenovy, ale i bizarní svět podivných mutantů, a krvelačných příšer, bažících po moci. V jeho pojetí se prvky světa reálného prolínají se světem snovým: žádný z nich není dokonalý a nenabízí klid ani pokoj: příběh toho skutečného se odehrává v Anglii na počátku 2. světové války, příběh světa fantaskního se odehrává v blíže nespecifikované zemi, v níž chřadnoucí král postupně přichází o moc a očekává svého nástupce.
Autor se zároveň nebránil jisté absurditě, vzbuzující úsměv, kterou dokonale ztvárnil v postavách trpaslíků, zarytě vyznávajících ideály komunismu. A nebál se přidat i závažnější téma, téma homosexuality, letmo naznačené v postavě rytíře Rolanda. Nechybí ani téma proměny - David, 12iletý chlapec, se v cizí zemi ocitá sám, bezbranný a ustrašený, zprvu potřebuje ochrannou ruku, ale postupem času se vymaňuje z moci okolností, iniciuje odpor vůči nepřátelské síle, která zemi ničí, a překonává i sám sebe. Postavy Dřevorubce a rytíře Rolanda mají zprvu jen "doprovodný charakter", kdy jej mají chránit, zároveň však hrají důležitou roli jakýchsi "vypravěčů" příběhů, v nichž Davidovi předávají cennou moudrost. Postava podivného "Hákáče" je asi nejzajímavější: dodává textu příchuť tajemna a čiré hrůzy, vzbuzuje spousty otázek a jeho význam není až do závěrečné scény zcela jasný.
Bavilo mne v textu vyhledávat bohaté zdroje autorovy inspirace a narážky, které používá: kromě klasických bájí, mýtů a pohádek se zde objevuje celá řada aluzí na díla jako Nekonečný příběh, Jack a stonek fazole, Alenka v Říši divů a za zrcadlem, Letopisy Narnie, Harry Potter, Čaroděj ze země Oz, Most do země Terabithia, Bratři Lví srdce... každý si najde svoje, záleží na čtenářské zkušenosti. Ač jsem s autorem mnohdy nesouhlasila a kniha ve mě chvílemi vzbuzovala téměř fyzický odpor, ráda jsem do jeho fantazijního světa zavítala. A protože nešlo o pohádku, vzhledem k době, kdy se děj knihy odehrává, příběh nespěje k umělému happy endu, ale dostává se mu poměrně reálného vyústění.

"Válka je pro lidi jenom záminka, aby se nemuseli ovládat a mohli beztrestně vraždit. Války byly a budou, jenže problém je, že lidé mezi sebou bojují a ubližují si, mrzačí se a zrazují jeden druhého, i když žádná válka zrovna není, protože to zkrátka dělali vždycky."
"Zbytek odpoledne strávil tím, že listoval starými knížkami Jonathana Tulveyho. Seděl ve výklenku arkýřového okna a myslel na to, že možná i Jonathan v něm čas od času sedával. Procházel těmi stejnými chodbami, jedl jídlo ze stejné kuchyně, hrál si ve stejném obývacím pokoji, a dokonce spal i ve stejné posteli jako David. Možná že v Davidově době se Jonathan míhal neviděný v podobě ducha, aniž si kdy uvědomil, že spí každou noc v posteli s cizím člověkem. Při tom pomyšlení se David zachvěl, ale současně pocítil i radost, že je spojuje takové pouto, když si byli navzájem tak podobní."

89 20.11.2023

Tato kniha pro mne byla oříškem, už jen proto, že žánr sci-fi běžně příliš nevyhledávám. Zvolila jsem formu audioknihy, což se ukázalo být jako nejlepší volba: její poslech mi s přestávkami trval několik měsíců, jsem ráda, že jsem se nenechala odradit a postupně ji vyslechla až do konce.
Jde o poměrně složitý text, kladoucí vyšší nároky na čtenářovu pozornost, neboť je prokládaný celou řadou odkazů, úvah, vnitřních monologů a odboček. Přitom děj není nijak složitý: odehrává se na planetě Solaris, kam přilétá Kris Kelvin, aby zkoumal oceán na jejím povrchu. Zde se spolu se členy posádky setkává s nevysvětlitelnými jevy, kdy nečekaně ožívají jejich vzpomínky a představy, jichž se nemohou zbavit, a jsou konfrontování s nečekanou formou mimozemské existence.
Autor zcela záměrně nabourává naši zažitou představu, jak má takový "správný mimozemšťan" vypadat. Na malém prostoru se mu povedlo předvést takové menší drama - hraje si s naší představivostí, šikovně udržuje naši pozornost v napětí a z některých pasáží skutečně až mrazí. Svou vizi oceánu jakožto obřího mozku dovedl téměř k dokonalosti. Dotýká se mnoha zajímavých psychologických a sociologických témat, nastoluje spoustu etických i morálních otázek /jak vnímat existenci mimozemské civilizace; je možné zcela rozumět druhému člověku, sobě a okolnímu vesmíru; kdy se dá hovořit o "živoucí bytosti"; kdy má takové "stvoření" právo na život, atd./, ale nechává na čtenáři, ať si odpoví sám.
Určitě jde o zajímavou sci-fi. Ráda ji doporučím, přestože si myslím, že v některých momentech je již poněkud "zastaralá" - například mne docela pobavilo, že v textu jsou zmíněny přehrávky z "magnetofonových pásků". Na tehdejší dobu vzniku nebylo divu, autor nemohl být vizionář a předvídat, že časem vytvoříme cosi jako CD, MP3 a mobilní telefony. Ale technické vymoženosti ponechme stranou, nejsou středobodem knihy.
Forma poslechu pro mne byla daleko stravitelnější. Tato audiokniha obdržela v roce 2014 ocenění za nejlepší zvuk - a já dodávám, že zcela zaslouženě.

89 26.05.2023

Obdivuji lidi, kteří se s chutí "rýpou v hlíně" a provádějí kousky vpravdě kouzelnické, jen aby ze získaných semínek či oddenků vytvořili něco překrásného, čím se pak nějakou chvíli mohou opájet, přestože jde o momenty křehké a značně pomíjivé. K bezmeznému štěstí jim pak stačí pouhý pohled na to, jak jejich rostlinky rostou, kvetou a prospívají, spolu s příslibem naděje v časech, kdy zrovna odpočívají. Uznávám, že mnohdy je umění některé krásky vypěstovat, a vážím si všech, kteří to dokáží. Tahle vášeň mě totiž zcela míjí, pokud tedy nepočítám zřídkavé vlastnictví kaktusů, které jsem naštěstí stačila rozdat přátelům dřív, než mohly zajít.
Zato moje mamča představuje opačný extrém: květiny přímo zbožňuje a někdy mám téměř až neskutečný dojem, že ta její "zelená džungle u okenních tabulí" jí doma roste a prospívá nikoliv pouze díky její péčí, ale i z čiré radosti a štěstí: ty rostliny se snad předhánějí v tom, která ji potěší nejvíc, zajistí si nejvyšší míru její pozornosti a získá její lásku :-) A to je potom radost dívat se v létě na rozzářený balkón, ozdobený truhlíky muškátů... na rozkvetlé parapety plné orchidejí, toulcovek a toulitek... na ony zvláštní, tak jedovaté a přitom zcela uklidňující odstíny zelených rostlinek, které v pokojích čistí vzduch... Asi nikdy však nezapomenu na listy obří monstery, která nám pomalu ale jistě zabírala celý obývák: pod ni jsme v dětství usedali na gauč k televizi a aby iluze pralesa byla dokonalá, zpoza listů sem tam zazpíval i papoušek, kterého jsme tehdy chovali.
Připadá mi to téměř jako zázrak, že se těm květinám tak daří, poněvadž to zázrak je: u mnohých z nich totiž vůbec neznáme přesné názvy a můžeme tak jenom tušit, jak se o ně správně starat. I z toho důvodu jsem pořídila tuto knihu: velmi snadno se v ní dají dohledat potřebné informace. Navíc mě zaujala svým netradičním pojetím: zabývá se totiž i uměním, jak rostliny správně aranžovat, tedy tak, aby lahodily nejen oku, ale i duši. Obsahuje čtyři základní kapitoly: Interiérové kompozice rostlin, Ukázkové projekty, Profily rostlin, Péče a pěstování, v závěru samozřejmě nechybí rejstřík. Velmi oceňuji nádherné názorné fotografie spolu s návrhy, jak si interiér zařídit. Tady už nejde jen o to "nějak vedle sebe ty rostliny naskládat", ale o to, "jak docílit určitého uměleckého dojmu". Autorka k tomu využívá populárních i neotřelých způsobů: díky jejím instrukcím si hravě vytvoříme pouštní výjev, terárium v otevřené lahvi, kokedamu či mechový obraz v rámu. Knihou si moc ráda listuji, rozšiřuji si obzory a jsem ráda, že jsem ji pořídila - s klidným srdcem ji mohu doporučit i začínajícím pěstitelům.

89 09.03.2023

Skvělá publikace, vhodná jako ÚVOD do studia bohemistiky - jejích služeb jsme bohatě využívali v rámci úvodního jazykovědného semináře. Mrzí mne, že nevyšla daleko dříve, neboť by studentům předchozí studium výrazně usnadnila: první verze příručky vznikala až během zimního semestru akademického roku 2012/2013. Pomohla mi lépe se orientovat v problematice, i s ujasněním konkrétních pojmů. Zabývá se morfematikou, morfologií a syntaxí, k nimž přidává ještě slovotvorbu, která se jinak řadí do lexikologie. K uvedeným disciplínám nabízí základní výklady, doprovázené četnými příklady. Oceňuji, že je zaměřená velmi prakticky a řešení "nevisí" hned u příkladu, ale jsou uváděny souhrnně na konci každé části. Navíc obsahuje kapitoly s komplexními rozbory a cvičením z normativní mluvnice, plus korekturní pravopisná cvičení s řešením. Jako velký bonus vnímám přidaný terminologický slovník s dvojím řazením hesel - tematicky a abecedně, což usnadňuje orientaci, pokud si čtenář potřebuje ověřit znalost konkrétního pojmu. V závěru nechybí seznam doporučené literatury pro další studium.
Pro mě to bylo jedno velké veselé dobrodružství, i když zprvu jsem z něj moc radost neměla, a pustit do něj jsem se i trochu bála: "pitvat" slova na molekuly, rozebírat je na atomy a zase je skládat do slov jiných, sdružovat je do větších celků a hledat vzájemné vazby mezi nimi... těžká práce :-) Vše se zlomilo ve chvíli, kdy jsem to celé začala chápat jako jednou velkou hru, která mě najednou začala bavit. Řešení zadaných úkolů jsem vnímala jako velkou výzvu a když jsem si na seminářích uvědomila, že za špatnou odpověď se "hlavy netrhají" a veškeré dotazy jsou vítány, můj strach se rozplynul a já tomu osobitému kouzlu jazyka zcela propadla. Až díky této příručce jsem si ujasnila některé postupy a procesy, jimž jsem dosud nerozuměla (například jsem konečně pochopila, jak je to se slovesnými třídami). A musím se smát tomu "wau efektu", který se u mě dostavil poté, co jsem sama začala "slova rozbíjet na součástky": připadala jsem si jako dítě, které právě díky stavebnicím Merkur, Seva a jim podobným náhle objevilo svět :-) Přesně takovou příručku jsem potřebovala.
Jen je třeba upozornit na několik důležitých faktů: přístup k syntaxi se trochu liší od tradičního pojetí, které známe ze škol - zobrazení tzv. "závislostního stromu" je poněkud jiné. Také určování některých kategorií doznalo jistých změn (4 jmenné rody, neexistence tzv. "pomnožného" čísla, obohacení zájmen a číslovek o 2 druhy). Pojetí knihy se také v lecčems rozchází s tradičním pojetím Příruční mluvnice české. Pro hlubší vhled do problematiky a další doplnění doporučuji také publikaci M. Čechové "Čeština, řeč a jazyk", z níž jsme hodně čerpali.

88 13.02.2024

Nápovědy... Už samotný název odkazuje, k čemu se tato kniha může hodit, o co v ní půjde: čtivou formou čtenáře ponouká, jak vnímat Holanovy básně, ale přímou interpretaci nenabízí, ten luxus ponechává na každém zvlášť.
Autor v osmi chronologicky řazených esejích, věnovaných Holanovým nejvýznamnějším dílům, umožňuje bloudícím čtenářům nalézt cestu labyrintem básnické obraznosti svého oblíbence a nabízí nespočet záchytných bodů, které jim putování usnadní a snad i zpříjemní.
Ačkoli sám připouští vysokou míru zájmu o Holanovu tvorbu, přiznává, že tato útlá knížka vznikla ze zcela neosobního, vnějškového podnětu. S nabídkou napsat jakési "uvedení" do díla tohoto složitého autora jej oslovil profesor heidelberské slavistiky Urs Heftrich, který plánoval vydat celé Holanovo dílo v němčině. Uznává, že tento záměr mohl lehce "deformovat" jeho způsob psaní s ohledem na německého adresáta, o to víc se snažil přiblížit Šaldovu postulátu, podle něhož má být kritik "někdo, kdo umí lépe číst a lépe přečíst básníka než obyčejný čtenář".
Určitě se mu to podařilo. Bloudit labyrintem Holanových slov s touto knihou v ruce je požitek a já se těším na další a další setkávání: toto rozhodně nebylo poslední.

88 26.01.2024

Velmi zdařilý výběr Halasovy poezie, který v celé šíři zachycuje a obráží pestrost a rozmanitost jeho tvorby. Sbírku začíná lyrickoepický text "Já se tam vrátím" z roku 1947. Inspirací mu byla milovaná rodná krajina u Kunštátu, místo, kam se často a rád vracel.
Na relativně malém prostoru se snaží co nejlépe vystihnout a popsat své vzpomínky a dojmy, výsledkem čehož je pak zvláštní, hutná koncentrace poetických výrazů a obratů, jimiž šikovně šimrá čtenářovu představivost a probouzí v něm chuť do jeho světa vstoupit také. Nabízí lehce zidealizovaný obraz poklidného domova, viděného dětskýma očima. Inspiraci čerpá i z lidové slovesnosti, vyzdvihuje lidové tradice a zvyky, jako např. přástky, draní peří, atd.. A nezapomíná ani na přírodu, s níž je člověk provázán, jejíž síly jej doprovází od narození až do smrti.
Svému textu dal sice podobu prozaického útvaru, ale tím, jak své věty umně vyšperkoval četnými básnickými obrazy a prostředky, jej povznesl na vyšší úroveň. Stavbou věty místy připomíná slova dětské říkanky či rýmovačky z dětského slabikáře (Majko, Majko, dej mi masti na bolesti), místy naopak odkazuje k vyšším hodnotám, hlavně sepjetí člověka s přírodou, koloběhu lidského života od jara do zimy (Až má nevěsta blesků zvážní podzimem a žluva protáhne žlutý křik sadem, já se tam vrátím. Otevře se kniha dešťů a zápisy října s iniciálou psího vína budou tiše předčítat nohaté stromy.).
Ve sdělení samotného textu lze vycítit jisté napětí: obsah lehce osciluje mezi konkrétnem a abstraktnem - na pojmy "domov" a "dětství" je nahlíženo z hlediska konkrétních vzpomínek a obrazů, zároveň zde fungují i jako zcela zásadní hodnoty lidské existence.
Myslím si, že jde o neprávem opomíjený klenot naší literatury. Čtenáři se tu nabízí tolik asociací a motivů, zvláštních spojení a obrazů (v čase mezi skřivánkem a sovou... lípy budou pobzukovat chorál... bude přištěbetáno jaro...) Typická je i jistá zvukomalebnost, aliterace - a mnohokrát, v četných obměnách, zde básník pateticky proklamuje: "Já se tam vrátím!", neboť tu krajinu svého dětství nade vše miluje a ze všeho nejvíce touží zde spočinout (...jen když zbude jistota jednoho místa, místa posledního, místa jen pro hrob. Chci ho mít tam, jen tam u nás.)

Sbírka "Naše paní Božena Němcová" vyšla prvně v roce 1940. Je inspirovaná 120. výročím spisovatelčina narození. Básník její utrpení zpodobnil s utrpením národa - už jen v názvu sbírky "NAŠE paní..." ji přibližuje všem. Vytváří z ní téměř ikonu, v jeho pojetí se stává symbolem porobeného lidu.
Znázorňuje ji jako ženu statečnou, bojující s osudem, zároveň i jako oběť tragických okolností, její nešťastný osud se mu svým způsobem "hodí do karet" - může jej šikovně využít při působení na čtenáře. Jeho verše jsou velmi úderné, stručné, strohé a rázné, hojně využívá infinitivů, jednoduchých vět, nekomplikovaných obrazů. Často také odkazuje ke známým pohádkovým postavám /Popelka, Smolíček Pacholíček, kmotra Liška/, které se díky sběratelské činnosti B. Němcové staly jakýmsi ústním tradovaným národním pokladem.
... Devatero hlav
sťala bídě sama
První
Kouska chleba není
Druhá
Co na sebe vzít
Třetí
Nářek dětí z nachlazení
Čtvrtá
Jak zaplatit byt
Pátá
Botky nadranc rozbité
Šestá
Z uhlí spálen prach
Sedmá
Kdypak ten dluh splatíte
Osmá
Nemoc v útrobách
Devátá je
Láska za horama
Ale Pánbůh chodil za ní s pokladničkou
jak už chodí za chudáky...
... Paní
chlebem, plátnem voníte nám celá
pohádkám jste ústa otevřela...
Paní
pláč Koruny české srdce nám tak svírá
kde by byla bez Vás paní naše víra...

Sbírka "Tvář" vyšla poprvé v roce 1940, od 4. vydání v roce 1946 rozšířena o oddíly "Hořec" a "Tiše". Je věnovaná Josefu Horovi, umělci. Obsahuje melodické, kratší básně, jejichž forma se ustálila na pravidelných tří a čtyřverších. Básnický subjekt se vyznává ze svých milostných prožitků a horoucích citů, ze vztahu k dětství - odkrývá nám bohatý intenzivní vnitřní svět, ovšem ke konci sbírky již lze vystopovat jasné tendence odklonu od introspekce a reflexivnosti. Opakují se zde motivy plamenů, těla, krve, noci, dítěte, květiny, prázdna, ale i občasné narážky na dávnou mytologii /Sphynx, Léthé/.

88 04.11.2023