Schullerka komentáře u knih

Kniha mě naprosto překvapila tím, jak realisticky zobrazuje následky psychického týrání a boj s vlastní myslí lidí, kteří si takovým týráním prošli. Podle obálky by člověk možná čekal jen odlehčený příběh bez nějaké větší hloubky, ale opak je pravdou. Obě hlavní postavy mají své vlastní problémy, které jsou v příběhu mnohem výš na žebříčku priorit než romantická zápletka. Ta ale, když už na ní přijde řada, je skvělá a příjemně proplétá vážné části příběhu.

12 07.08.2019

Ve škole jsme ho poslouchali jako audioknihu a hlas Jiřiny Jiráskové mě tak nehorázně iritoval, že jsem měla chuť pokaždé, když se princ 'zasmál', třísknout hlavou o lavici. Příběh mě vůbec neoslovil, asi nejsem filosofická duše, ale nevidím v tom nic úžasného. Malý princ je podle mě docela přeceňované dílo, ale nejsem žádný odborník. Po poslechu jsem knihu rázně vyškrtla ze svého seznamu k maturitě. Nelíbilo se mi to a ani si nemyslím, že do příběhu někdy 'vyrostu'.

10 02.11.2015

Šílená vize budoucnosti, která ani není tak šílená, jak by se na první pohled mohla zdát. Tato kniha je důkazem toho, že kniha nemusí mít nálepku 'horor', aby vás dokázala vyděsit.

Čteno v originále, protože psaní Margaret Atwood prostě nejde nahradit překladem. Každá druhá věta napsaná touto autorkou by se dala citovat. Nemůžu se dočkat, až se pustím do další knihy od této skvělé autorky.

9 29.10.2017

Moje první kniha od Backmana a od první stránky čtení jen svištělo, témata, postavy a styl vyprávění mě hodně bavil. Propletenost a postupné odhalování pravdy bylo zábavné. Humor, který není úplně temný, spíš takový hořkosladký ze života, mi dost sedl.

Upřímně řečeno se to ale asi od půlky knihy trochu zadrhlo a přišlo mi, že autor sám sebe dost rád poslouchá. Prostě už to nebylo jen "to je ale chytrý co?" ale "to jsem ale chytrý co?" což mi trochu lezlo na nervy. Závěr knihy to zase vytáhnul na ty čtyři hvězdičky, a nebráním se představě, že si od Backmana přečtu i něco jiného.

8 17.06.2022

I druhý díl Naslouchače se četl jedním dechem. Autorka si s dějem vyhrála a nic neuspěchala, za což jsem opravdu ráda. Čtenář může postupně nasávat atmosféru a poznávat jednotlivé postavy. K čemuž se váže moje další obrovská pochvala autorce, že jednotlivé členy pětadvacítky představuje pomalu a stále připomíná jejich charakteristiky, protože jinak bych si opravdu neměla šanci zapamatovat 25 různých postav. I já doufám, že se nejedná o trilogii, ale že knih bude mnohem více. A taky doufám, že se co nejdříve dočkáme třetího dílu. :)

8 02.02.2018

Četla jsem v angličtině hned po vydání a až teď jsem se dokopala k napsání komentáře i sem. Takže, bylo to v pohodě. Nemá cenu to porovnávat s Harrym Potterem, protože Rowlingová se pod to jen podepsala, ale pořád to bylo čitelné. Osobně si myslím, že by to bylo lepší kdyby to skončilo ve aktu 3, scéně 14. Potom to na mě působilo jako kupka blbostí. :D Nedomyšlené pasáže, skoky v příběhu (tj. něco potřebujeme, hop, už to máme)... Samozřejmě taky dělalo svoje že je to psáno jako scénář pro divadlo. Je jasné, že to bude vypadat lépe zahrané v divadle, než čtené. Protože v divadelní hře se opravdu nepopisuje nic tak do detailu jako v románech, protože to diváci vidí na jevišti.

Začátek hlavní dějové linky (C.D.) byl trochu divný, ale když se přes to člověk dostane, není to špatné čtení až po výše zmíněný bod. Zkrátka není to nejlepší kniha na světě, ale ani ta nejhorší. Vzhledem k tomu, že jsem z recenzí lidí na goodreads, co knihu do ruky dostali o pár dnů dřív než já, četla smíšené názory a většinou směřující spíše k horšímu, tak mé očekávání nebyly obrovské. Kdo čekal osmý díl HP ve stejné kvalitě jako předchozí díly opravdu pocházející z ruky Rowlingové, tak byl trochu neinformovaný a není divu, že tím pádem i nedostal zdaleka to co chtěl a očekával. Já jsem do toho šla s pomalu nulovým očekáváním a byla jsem spokojená s tím co jsem dostala. (Mimochodem Scorpius byl úžasná postava a jeho charakter se mi moc líbil.)

8 25.11.2016

Druhá kniha povídek o Geraltovi se mi líbila víc než ta první. Už jen proto, že v tomto souboru už je Sapkowski jednou nohou nakročen do románové ságy. Všechny povídky mají něco do sebe, jaksi trpký humor který k zaklínači prostě patří, mi vyvolával úsměv na tváři téměř neustále.

Jediné co se mi na knize nelíbilo, byla poslední povídka, která je (nejen) podle mého názoru lepší číst až po dočtení celé série. Je to takový epilog celé ságy a v téhle knížce působí jak pěst na oko. Já i přes doporučení četla hned a trochu toho lituji.

7 15.03.2019

Díky ČD a pravidelnému zpoždění na trase Brno-Praha jsem tuto knížku přečetla skoro celou během jediného dne. Prozíravě jsem si na nádraží z knihovny přes internet vypůjčila eknihu a dalších 6 hodin na cestě domů jsem čučela do mobilu a četla. To ale není podstatné.

Podstatné je to, že mě kniha nesmírně bavila. Abych byla upřímná, českou literaturu nevyhledávám, a když už na něco narazím, většinou to pro mě končí zklamáním. Naslouchač se ale bez problému vyrovnal mým oblíbeným zahraničním titulům. Skvěle propracovaný svět, a i když je to pro někoho může být nudnější kniha kvůli postupné výstavbě světa a postav, tak já jsem tohle právě ocenila. Je mnohem lepší číst knihu, která sice není pořád plná akce, ale má propracovaný příběh a svět, než číst akčňák, kde mají všechny postavy charakter jak vystřižený z telenovely.

Kniha se četla opravdu rychle a já byla stále zvědavá kam mě život Ilen zavede. Ocenila jsem, že příběh Ilen je vyprávěn od jejího dětství po dospívání. Všechny ostatní postavy byly taky super a já věřím tomu, že v pokračování se o každém dozvím víc. Moje nadšení totiž rozhodně neskončilo dočtením tohoto dílu. :)

7 23.01.2018

Jako běloch z Evropy se člověk hodně doví jak o africké, tak americké mentalitě. Rasismu nejen z venku ale i zevnitř černošské komunity. Tragédiích běžného života amerických i neamerických černochů.

Kniha mě hodně obohatila informacemi právě o černošské komunitě z pohledu černocha. Pobavilo mě, že tu některé komentáře zmiňují 'fňukání' a 'tahání barvy pleti úplně do všeho' protože právě o tom autorka píše. Možná to jako fňukání vypadat může, ale je to prostě černošská realita. A i kdyby to bylo zbytečné tahání barvy do všeho, tak po tom, co Ifemelu zažila hlavně ze začátku jejího pobytu v USA, tak si myslím, že by takhle smýšlel úplně kdokoliv. Když se vám věčně zavírají dveře jen kvůli vzhledu, tak už pak ani nemáte snahu přemýšlet nad jiným důvodem, proč se tak může stát. A tuhle realitu/nerealitu podle mě může posoudit jen další černoch, a ne bílý Evropan.

Černoši existují jen mimo Afriku. V Africe jsou to prostě lidé.

7 05.11.2017

Knihu jsem dočetla, protože jsem musela. A bylo mi z ní akorát špatně. Ne já prostě nevidím krásu v popisech svraštěných přirození a ejakulací na sto způsobů. Pojetí filosofické myšlenky, že život nemá smysl a tak dále, která není nová ani nějak dechberoucí, nedostane nový šmrnc jen tím, že to autor proloží nechutnostmi. Některé části byly zajímavé, ale to se bavíme o odstavcích ne-li větách oproti hromadě věcí, které byly odpudivé a nutily mě knihu zavřít.

7 25.01.2017

Jedna z nejlepších knih, co jsem za tenhle rok nebo kdy vůbec přečetla. Těch 500 stránek jsem přelouskala překvapivě rychle a to díky tomu, že kniha byla velmi čtivá, vtipná a napínavá. Jsem sice trochu mladší generace a 80. léta jsem na vlastní kůži nezažila, ale přes to mi spousta odkazů na tehdejší popkulturu a hry byla blízká.

Kniha mi více než Erebos připomněla knížku, co jsem četla hodně dávno - Epic od Conora Kosticka. I když je už několik knih, které mají podobný nápad s pohlcením všech lidí do VR, tak Ready Player One je dobře zpracovaný a ve výsledku i tak hodně originální. Osobnost Hallidaye mi byla velmi sympatická, i když se o něm dozvídáme jen z odkazů...

Po dočtení si hned knihu přidávám do seznamu re-read, protože takhle mě knížka nevcucla do sebe už nějaký ten pátek.

7 21.06.2016

Tak nevím, kdo sepsal ten popisek knihy, ale vůbec v tom tu knihu nevidím. Četla jsem v originále a nevím jak dobrý či špatný je překlad (jen tak pro pořádek). Kniha se mně moc líbila, jak Marion hledá samu sebe a snaží se definovat. A pochopit, že jí nedefinuje okolí a osoby kolem ní, s čímž má právě problém. U Margaret Atwood si vždycky můžu být jistá, že budu číst něco, co není povrchní, ale jde opravdu do hloubky.

6 15.03.2019

I když kniha vypráví o devítiletém klukovi, je spíš pro dospělé než pro děti. I přesto, že je vyprávěna dětským způsobem, má v sobě věci, které děti nepochopí. Myslím, že hlavní cíl autora byl napsat knihu pro dospělé, ve které budou moci pochopit děti. Protože děti jejich svět chápou. Protože právě to, že se v knize objevuje spousta dospělých, kteří ten dětský svět nechápou. A je to tak i ve skutečnosti. Předstírání, že není Max jiný než ostatní děti, z něj neudělá 'normální' dítě. Ví to Max a ví to i ostatní děti. Dospělí na druhou stranu to moc neví. Jeden se ho snaží změnit, jeden vyléčit, jeden přehnaně chránit a spousta jich dělá, že se chová jako ostatní.

A právě příběh z pohledu imaginárního kamaráda Buda je dokonalý tím, že Budo zná Maxe do nejmenšího detailu a na druhou stranu je Budo vyspělejší a vidí svět okolo sebe nestraně. Vidí, že se Max liší. Vidí, jaké jsou ostatní děti. Jak se chovají dospělí k Maxovi a tak dále. Ona to podle mě není kniha v níž je hlavní příběh, ale hlavní jsou pocity, které vyvolá. Je to celé o pochopení malého človíčka, který vidí svět trochu jinak než ostatní.

6 29.07.2017

Nebylo to nejhorší čtení, ale i tak jsem čekala mnohem víc. Celkově mám ráda příběhy o přežití, ale když se postavy v příběhu tak nějak plácají v tom, že prý chtějí žít ale zároveň už by rádi vlezli hrobníkovi na lopatu, tak mě to fakt nebaví. Ačkoliv uběhlo x dnů a oni ušli x kilometrů, tak se příběh nikam neposunul. Čekala jsem na nějaký překvapivý konec, nebo alespoň razantní konec, ale dočetla jsem a ani jednoho jsem se nedočkala. Mám dojem, že kniha nesla (nebo se o to snažilo) nějakou náboženskou myšlenku a symboliku, ale já to tam nějak neviděla a vlastně o to ani neměla zájem. Poznámky o Bohu mě spíš vadily. Přišlo mi to zbytečné a v myšlenkách člověka, co se snaží přežít, úplně nereálné.

6 26.07.2017

Knihu jsem četla neskutečně dlouho. Mám ráda knihy, které jsou napsané z pohledu několika postav, záznamů apod. To se mi na knize líbilo. Ale jinak mi přišla zdlouhavá a napětí jsem cítila až na opravdovém konci. Možná by mě to bavilo víc, kdyby hrabě Dracula nebyl tak moc profláklá postava, u které snad každý ví, co je zač.

Stejně mám ale pocit, že jediný kdo byl v knize víceméně při smyslech byl Van Helsing, protože ostatní ať už byly náznaky jakkoliv jasné, prostě nevěděli, co se děje, dokud jim to Van Helsing nevysvětlil. Co mě na knize ale opravdu lezlo na nervy, bylo neustálé žvanění nejdříve o Lucy a pak o Mině. Jak krásné a chytré to ženy, andělé a světlo našich životů. Kdyby to dělal jeden z přítomných, ale oni všichni se chovali jak básníci pod švestkou, když přišlo na ženy. To mi prostě přišlo divné a časem už hodně otravné.

Myslela jsem, že mě bude Dracula mnohem víc bavit a že se budu bát. No nestalo se a v hororové klasice u mě vede pořád Poe.

6 31.08.2016

Čteno v angličtině a můžu jenom doporučit. Příběh rychle ubíhal, hlavní postavy mi byly sympatické, zápletka byla zajímavá. Moc se mi líbili i ilustrace.

Jediné co mi asi na knize nesedělo, byl trochu rychlý vývoj vztahu mezi Ollym a Maddy. Byl tam z ničeho nic takový velký skok, nebo mi to alespoň tak přišlo.

Jinak ale na prvotinu super knížka, a jestli autorka plánuje ještě něco napsat, určitě si to s chutí přečtu.
(Mimochodem ta česká obálka je vážně hrozná.)

6 04.10.2015

Třetí díl o Beatrice Kaspary opět nabídl zajímavou zápletku, tentokrát z prostředí psychiatrické léčebny. Od Ursuly Poznanski jsem přečetla všechno, co v češtině vyšlo a zatím všechny její knihy ode mne dostali pět hvězdiček. Několik z nich se dokonce řadí mezi mé nejoblíbenější knihy vůbec.

Celé vyšetřování jsem ani netušila, z koho se nakonec vyklube vrah, a konečné rozuzlení kdo, kdy a proč mě opravdu překvapilo. Vztah Florina a Beatrice (a vlastně i dalších postav), který propojuje všechny díly se mi líbí, i když v téhle knize mi přišel víc přítomný než v těch předchozích. Pro čtenáře, kteří přeskočili předchozí dvě knihy, vztahy členů vyšetřovacího týmu asi moc smysl nedávají, protože autorka odkazuje na některé události z předchozích knih. Já jsem ale ráda, že v sérii existují, protože mám pocit, že Beatrice opravdu znám a víc se do příběhu vžiji. Některé události v jejím osobním životě ve mně vyvolila víc emocí, než bych čekala.

Doufám, že v češtině vyjde i čtvrtý díl ze série, protože přestože kriminální příběhy nevyhledávám, od Poznanski chci přečíst všechno, co se mi od ní dostane do ruky.

5 26.07.2019

Jedna věc, kterou si opravdu užívám v celé téhle trilogii je humor. Jorg má sarkastické poznámky od začátku do konce. Navzdory tomu, že je to hrozný člověk, je nesmírně vtipný. To samotné mi stačí jako návnada, abych bez zaváhání přečetla celou trilogii najednou.

Druhá kniha není tak dobrá jako ta první. Hlavně proto, že většina knihy se odehrává 4 roky v minulosti. A ta mě nezajímala tak moc jako přítomnost. Chtěla jsem číst o 18letém Jorgovi a ne o 14letém stále-trochu-frackovi.

I přesto jsem si příběh užila. Ocenila jsem, že Jorg pomalu dospěl a teď tak nějak chápe, že cizí životy nejsou jen hračky na hraní. Příběh tedy není nebo mi alespoň nepřišel tak krvavý a drsný jako v první knize. I když i tady se udály dost hnusné věci ze kterých mi nebylo dvakrát dobře.

Další věc, která se změnila k lepšímu bylo to, že bratři už nejsou jen nástroje k zabíjení nepřátel a v průběhu knihy se o každém dozvídáme víc věcí jako o lidech a cenných společnících (možná i přátelích ale na to je Jorg moc cool :D). Jorgovi emoce už nejsou omezené jen na vztek a nenávist, což je pokrok. Teď člověk může i trochu ospravedlnit, že si Jorga oblíbil. Možná. Ale co můžu ospravedlnit určitě je to, že jsem si opravdu oblíbila Mianu i když se v knize tolik neukázala. Vypadá to, že je dostatečně chytrá, přímá a i trochu drzá na to, aby s Jorgem vyšla.

Končím tenhle svůj komentář, protože mi tu na stole čeká poslední díl a já už se nemůžu dočkat až ho budu číst.

5 10.08.2017

Autorka dobrý nápad zadupala absolutně nesmyslným milostným trojúhelníkem. Nedalo se to pomalu číst. Alyssa, která si stěžuje, že všichni chtějí rozhodovat o tom, co bude a nebude dělat, celou knihu jen skákala jak Zach nebo Morfeus pískali. Nedokázala jednat podle sebe.

V průběhu knihy padala na střídačku jednomu nebo druhému do náruče a já absolutně nechápala proč. Oba dva s ní manipulovali a chovali se úplně hrozně. I k ní, i k sobě navzájem. Samozřejmě o Alyssu bojovali tím, že si navzájem neustále nadávali a Alyssa byla na straně toho u kterého zrovna v tu chvíli stála blíž. Ve zkratce byla 'hrdinka' úplně vypatlaná. 'Hlavní' dějová linka nebyla skoro vidět, protože na jednu stránku příběhu bylo 10 stránek fňukání a řešení vztahů. Kniha měla snad všechny klišé z knih pro dívky (aneb kamarád z dětství, kterého hrdinka miluje od první chvíle, ale ten chodí s největší krávou z okolí, ale samozřejmě miluje i hrdinku, bleh). Klišé mi normálně nevadí, ale musí to být alespoň napsané dobře. A tohle nebylo.

Kdybych neměla problém s odkládáním nedočtených knih, tak Šepotání odložím a už se ho nedotknu ani klackem. Určitě bych se dokázala víc rozepsat a lépe vyjádřit, kdybych komentář nepsala hned po dočtení, ale už s touhle knihou nechci mít nic společného.

Jedna hvězda je za nápad dědičného 'Alenkovství' a za zelený tisk knihy. Poznámka k překladu nebo spíše korektuře: "Jenařiny výlohy" no snad Jeniny ne?

5 30.07.2017

Spíše než dojatá jsem byla znechucená. Jak tak koukám na ostatních hodnocení, tak mě tu asi všichni za můj komentář ukamenují, ale stejně si ho neodpustím.

Tak jak začít... kniha mi nepřišla vůbec, ale vůbec realistická. Nejde ani o ten vztah mezi dvojčaty, protože ano, to se bohužel stát může, ale to jak se chovali všichni ostatní okolo nich. Všichni to okamžitě chápali a brali to, že je to v pohodě. Navíc způsob vyprávění, jak už tu někdo zmínil je jednodušší, ale na můj vkus až moc. Vyprávět minulost, ale pamatovat si slovo od slova, kdo co řekl, je blbost.

Jsem celkově zmatená jestli kniha tedy je nebo není podle skutečných událostí. Už jen proto, že tu je zavedená jako novela (?), ale na obálce knihy je "podle skutečných událostí", vevnitř knihy, že shoda s příběhem reálné postavy je zcela náhodná (to asi těžko, běžně znám jednovaječná dvojčata, co dělají modely + to jak to dopadlo, tolik lidí asi nebude) a navíc ani strýček google nenašel žádný podobný příběh z módního průmyslu. Zkrátka a dobře, přijde mi to jako smyšlená kniha, která se tváří, že je reálná. Asi něco jako to bylo s Motýlkem. Autor tvrdil, že je to podle jeho života, ale ve skutečnosti to byl jen kousek knihy a zbytek koláž příběhů všech ostatních. A navíc tady se autor pro jistotu ani neukáže ani nepodepíše. Chudák kluk, co se nechal vyfotit na tu obálku.

A nakonec, i kdyby kniha byla nakonec podle pravdy, tak i tak je mi příběh dvojčat absolutně hnusný (a zdůrazňuji, že to není jenom kvůli incestu). To jak se chovali k sobě navzájem (jedno dvojče ovlivňuje to druhé) a i k ostatním bylo prostě hnusné. Navíc jejich matka měla taky občas hlody. (Kluci, vy jste začali kouřit! a pak si vzápětí s nimi dá cígo na balkóně... co?) A prostě celkově, byli naivní a jediné na čem jim záleželo nebyla hrdost, nějaké slušné zásady, ale peníze.

Knihu jsem měla chuť zahodit už asi ve 40 stránce, ale chtěla jsem napsat komentář. Tak jsem to dočetla, abych se vyhnula obvinění, že na to nemám právo, když nevím jak to skončilo. Vím a můj názor na tuhle knihu byl v průběhu jen horší. Ano konec byl smutný, ale když si chci přečíst něco z módního odvětví se silným příběhem, tak radši sáhnu po Isabelle Caro, děkuji pěkně.