nemer komentáře u knih

Melancholická črta o životě a Podlasí. Není to román, není to ani povídka, je to útržkovité vzpomínání na ozvěny časů minulých. Asi se vám musí dostat do rukou, když jste v tom pravém rozpoložení, nebo pokud jste melancholická povaha. Celá kniha je poněkud smutná, dušičková, dokonce bych ji i doporučila ke čtení v čase Svátku zesnulých, nebo když je vám samotným trochu smutno. S ohledem na mládí autorky mne překvapil její vhled. Četba lehce připomíná Tokarczukovou. Pro umocnění síly slova bych tentokrát doporučila slovenštinu (četla jsem česky, bohužel jen ukázku ve slovenštině - a k této knížce slovenština sedí nějak víc, dodává příběhu významně na působivosti, překlad do češtiny podle mého názoru knize ublížil)

14 23.11.2021

Před několika lety se mi zdál Drákula už poněkud vyčpělý a nudný. Jak jsem se mýlila. Po letech jsem se na jeho četbu vrhla v pokročilých nočních hodinách a musím ocenit atmosféru, kterou Stoker příběhu dokázal vdechnout. Přestože je kniha z 19. století, má stále co nabídnout. Poslední dobou začínám stále víc oceňovat tato prastará a poctivá díla, bohužel jsem asi přečetla nezdravě mnoho "moderní" (rychlokvašené) literatury - ta nemá zdaleka takovou sílu.

14 21.04.2020

Karin Lednickou lze asi právem vnímat jako rodící se literární hvězdu. Na prvotinu působí příběh velmi vyzrále. Autorka má něco, co mnoha jiným autorům chybí - talent (slova Lednické nedrhnou, příběh odsýpá s určitou lehkostí, smutnému obsahu navzdory). U současných českých autorů, byť masově populárních, mi zpravidla překáží vydřenost a úpornost vypravování i směřování ke klasické telenovele. Samozřejmě i zde lze mnohdy příběh předvídat, zejména pokud jde o tragédie a katastrofy, ale snad je to stylem psaní, protože Šikmému kostelu to na kráse neubírá a možná paradoxně i prospívá. Autorka zhmotňuje postavy i prostředí svého románu vskutku bravurně. Čtenář se dokáže s hrdiny sžít, bez ohledu na historickou epochu, jejich věk či pohlaví, bát se o ně, soucítit s nimi. Takové protagonisty dokáže vytvořit pouze talentovaný autor. Přestože se považuji za odpůrkyni současné české tvorby, Šikmý kostel doporučuji. V knize najdete nejen řadu lidských příběhů, ale také kus zapomenuté české minulosti.

14 14.03.2020

Tato kniha je pro mne důkazem, že klasické vyprávění, zejména pokud se týká tragičtějších údobí lidských dějin, hravě překonává moderní experimentální beletrii typu Světel, která nevidíme (hra se slovy sice může chvíli působit přitažlivě, ale nemyslím, že se stane nadčasovou) Slavík je příběh nadčasový a mimořádně zdařilý, až se mi ani nechce věřit, že kniha vznikla teprve nedávno. Je s podivem, jaká nekvalitní dílka jsou dnes propagována, a takový Slavík, stejně jako ženské válečné hrdinky, zůstává stát nenápadně v koutě, přestože je to příběh hodný pozornosti.

14 22.02.2018

Je to společensky tzv. nežádoucí, ale je mi to fuk - ta kniha je nečitelná, nesympatické postavy, úmorný až těžkopádný styl psaní ... nemám ji ráda. To, co nacházím u Allendeové, tady nikdy nebylo - Márquezovi (i jeho postavám) schází ženská intuice a vnímavost. Většinou velebím autory-muže, leč magický realismus je výjimkou. Ještě jsem v tomto žánru nenarazila na poutavé dílo od chlapa. Navíc mám pocit, že se sice sem tam (z těch zbytků, co ještě čtou) někdo o Márquezových Sto letech samoty zmíní, ale tak nějak zvláštně, velice opatrně a mlhavě, aby se náhodou neřeklo, že dotyčný není dost intelektuální, když nedokáže ocenit "poklady světové literatury". Přitom ve skutečnosti osobně neznám nikoho, kdo by tu knihu dočetl (včetně mě) Tento výplod je odpovědí na to, proč nemám ráda magický realismus. Márquez mi ho naprosto znechutil a zohavil (čeho je moc, toho je příliš) Sorry, nelze jinak. Každý jsme jiný a umění vnímáme také různě (sice akceptuju, že jihoamerická telenovela těžkého kalibru je většinou vydávána za souhrn moudrosti lidstva a duchaplný skvost, ale nedonutí mě to myslet si totéž). Ani mi nevadí, že tímto budu vyškrtnuta ze seznamu velevážených intelektuálů :)

12 21.05.2015

Půlnoční knihovna jistě mnohé čtenáře potěší nebo už potěšila, ale mezi ně se bohužel nezařadím. Námět zajímavý, zpracování rozvláčné, nudné, predikovatelné a třeba pro mne toto ne že by byla silná káva, ale je to slabý čajový odvar, který se svou rozvláčností stává jedovatým. Čtenářům sci-fi bych spíš doporučila Temnou hmotu od Crouche, která má alespoň nějaký drive, ten tomuto příběhu zatraceně chybí. Půlnoční knihovna by možná vyzněla mnohem lépe jako povídka, řada pasáží je naprosto zbytečná (nemám problém číst knížky o 1000 stranách, ale děj musí přinášet něco víc než být pouhou vycpávkou. Mimochodem tentokrát bych se zmýlila v autorovi, vsadila bych se, že Půlnoční knihovnu psala žena, protože z mé čtecí zkušenosti mám vysledované tendence k rozvláčnosti u spisovatelek, ale vida, umí to i chlapi)

11 07.08.2022

Zajímavé a poučné, vřele doporučuji. Kéž by se dané informace přenesly i do praxe a skončil skřivánčí terror, ne každý může vzhledem k nastavení české společnosti zavádět výsledky prezentovaných výzkumů do praxe. Někteří z nás, zcela v rozporu s obsahem knihy, holt budou dospávat až v rakvi

11 29.07.2018

Nadměrná popisnost a absence stylistického umu (text působí jako školní slohová práce) vedly k tomu, že jsem po několika stranách knihu odložila.

11 30.08.2014

V této knize je zásadní atmosféra a styl vypravování. Protagonisté působí naprosto autenticky, tedy docela dobře chápu, proč při dnešní oblibě online života v záplavě sterilních instagramových a jiných účtů mnohé kniha neosloví. Osobně naopak přítomnost hrdinů z masa a kostí vítám a před talentovaným autorem smekám. Ať chceme nebo ne, nakonec jsme všichni pouhými smrtelníky z masa a kostí.

10 03.03.2020

Vzhledem k enormnímu množství gramatických a stylistických chyb tuto knihu v češtině rozhodně nedoporučuji (hodiny opakovaně "odbyly" tu 11, tu 6, o chybějících koncovkách a všelijakých patvarech nemluvě) Překladatel podle mého názoru nemůže být Čech. Byl-li tu korektor, pak nemám slov. Kniha je postavená pouze na reklamní kampani a líbivé obálce, vhodná max. pro náctileté a češtiny a historie neznalé čtenáře, ostatním nedoporučuji. V rámci žánru i historické éry máme k dispozici nesrovnatelně lepší autory a věrohodnější příběhy.

10 24.08.2019

Hana mohla být skvělá kniha, ale bohužel přerod do typicky ženské románové linie mne utvrdil znovu v tom, že čeští autoři nejsou pro mne vhodný žánr, zvlášť ne ti současní. Pokud by zůstalo u Miřina dětství a u Hany, budiž, ale ten zbytek ... Řadu rozsáhlých úseků jsem dočítala se sebezapřením (a asi 50 x knihu odložila a věnovala se něčemu jinému) Vracet se k H. nebudu. H jako hype, asi tak. Na druhé straně Mornštajnová se po řemeslné stránce zlepšuje, její předešlé knihy jsem hodnotila jako odpad, za mne byly nečitelné. Navzdory výraznému autorčinu pokroku bezbřehé a všeobecné nadšení z Hany nesdílím, knize (příběhu) hodně chybí, mnohé zase přebývá. Jsem už zkrátka rozmazlený čtenář :)

10 29.12.2018

Bohužel pro mne nevěrohodné. Do četby jsem se musela nutit, pak jsem přešla raději na audioknihu (nedočetla bych), válka je v podání autora popisována na můj vkus místy jako pohádková, ale se značnou dávkou sterility. To je asi nejvýstižnější termín - sterilita je přesně to, co mi na knize maximálně vadí a rušilo mne celou dobu při čtení i poslechu. Řemeslně je text zvládnutý dobře (i když jde spíše o experimentální psaní), ale to je vše. Od dobrých knih ovšem čekám víc, nikoli sterilní dokonalost, kniha musí mít duši, atmosféru. Tato je na můj vkus příliš vykalkulovaná, příliš umělá. Občas je jazyk možná poetický, ale když dva dělají totéž, může být výsledek velmi rozdílný. Katja Kettu volí sice také poetické jazykové prostředky, ale kontrastním způsobem (možná má i lepší překladatele). Snad proto jsem byla schopná jejím příběhům uvěřit. Uvěřila jsem i Kirstin Hannahové Slavíka, ale Doerr se mi zkrátka nelíbí a jeho slovům nevěřím. Je to čistě můj subjektivní dojem, docela i chápu, že právě dnes může být tato strohost a sterilita řadou lidí dokonce preferovaná, ale podle mne utváří zásadní dojem z knihy - pro mne zkrátka nemá "duši", postrádá atmosféru, neběhá vám z ní mráz po zádech (ať už v dobrém nebo špatném smyslu). Nevidím důvod se k ní vracet. O válce jsou tu desítky nesrovnatelně lepších knih, ale chyběla jim reklamní kampaň. A ta dobrou knihu nedělá, nicméně prodává. Bohužel žijeme v době, kdy je nejdůležitější obal a nálepka "bestseller".

9 23.03.2018

Obrovské zklamání, neustálé omílání téhož rychle unaví, absentuje spád i zajímavé postavy. Vyprávění je poněkud plytké a unylé, připomíná mi to nekonečnou Ulici tv Nova. Nenacházím důvody, proč vůbec knihu dočítat. Tohle že napsal stvořitel Oveho?

9 21.01.2018

Twain předběhl svou dobu. Perfektní a výstižné. Výjimečně tentokrát více oceňuji audioknihu - Satan v podání Rösnera je fantastický.

9 02.10.2017

Je to strašné čtení (a ještě horší poslech, nenechte se mýlit - strašné ve smyslu depresivity, dekadence a ponurosti, což je v audioknize ještě umocněno) Příběh je podán syrově, bez příkras, ale obávám se, že je to mnohem realističtější obraz války než všechny tematické romány dohromady, do nichž autoři nějakým zázrakem dokázali propašovat i trochu poetiky a čtení tak učinili méně bolestným. Porodní bábu doporučuji spíš otrlejším, rozhodně to není nic pro děti nebo příliš citlivé duše. Přestože podruhé se ke knize vrátím jen těžko, hrůzy života a biologické podstaty bytí jsou tu všudypřítomné, musím ocenit odvahu autorky hrabat ve vosím hnízdě. O podílu Seveřanů na nacistických zvěrstvech se příliš nemluví, ani nepíše, přesto je dobré si uvědomit, jak nejen Němci o Slovanech a "podlidech" vůbec smýšleli. Obávám se, že kus tohoto přístupu je v anglosaských národech zakódovaný dodnes.

9 01.05.2017

Pokud bych měla vybrat jedinou knihu, která má nejlépe vystihnout moderního člověka, člověka 21. století, zvolila bych Osamělost prvočísel. Jako znamení naší doby. Přestože je to příběh depresivní, mrzelo mě, když jsem se blížila k jeho konci. A takových knih, na jejichž čtení se těšíte a trápí vás loučení, není mnoho.

9 10.08.2014

Bože, jak jsem tuto knížku milovala! Čtení v horkém dni na balkoně byla přímo extáze (četla jsem ji jako dítě a pak asi o desetiletí později - líbila se stále, určitě se k ní vrátím) Že by/se ve skutečnosti lidé chovali/chovají ještě hůř, dokládají bohužel příklady z praxe. Tenounká slupka civilizace nám poskytuje dočasnou iluzi, že jsme civilizovaní lidoopové. Myslím, že bát by se měli Trifidi :)

9 08.08.2014

Téma mi nemohlo být vzdálenější, ale literární um M. Sharrattové mne opět očaroval, zavrtal se mi pod kůži a obloudil mé smysly. Autorka má vskutku talent, v jejím podání postavy ožívají, jako by opravdu byly z masa a kostí právě tady a právě teď, příběhy se samy od sebe vyprávějí. Pokud nevyhledáváte plytké moderní čtivo, vřele doporučuji i Dcery čarodějného vrchu.

8 04.09.2020

Snad jsme za mého dětství měli doma nějaké socialistické upravené "bezbožné" vydání, ale v Broučcích jsem nadpřirozeného boha, ani příkazy poslušnosti nikdy neviděla. Naopak jsem Broučky vždycky vnímala jako symboliku přírodních cyklů (po smrti z člověka/broučka atd. něco vyroste) Naštěstí každou knížku si každý může přebrat po svém, ačkoli asi zrovna Karafiátovi by se to dvakrát nelíbilo :) A už vůbec ne to, že za největší a nejakčnější pohádky jsem v dětství považovala právě biblické příběhy :)

8 03.08.2017

Čtivá oddechovka s predikovatelným dějem, knihu bych mnohem víc ocenila, když mi bylo náct, ale v mém věku už se k ní znovu vracet nebudu, na vážkách jsem i u autorky, zda budou mít její neduchařské knihy lepší zápletku. Vzhledem k účasti duchů je "Pamatuji si vás všechny" především hororovou pohádkou. Osobně bych doporučila náctiletým, kteří si chtějí počíst nějakou pěknou duchařinu.

8 26.05.2017