Makropulos komentáře u knih

Kniha Egypťan Sinuhet vypadá jako Sinuhetova autobiografie. Malý, čerstvě narozený chlapeček byl nalezen v rákosovém košíku, který připlaval po vodě. Chlapec vyrostl, stal se lékařem a rádcem faraonů v období nadcházející vlády faraona Achnatona, který se pokusil zvrátit zavedené náboženství a nahradit je uctíváním nového boha. V průběhu svého života a na svých cestách se Sinuhet setkává s lidmi v různých životních pozicích v mnoha oblastech Egypta i v sousedních zemích a seznamuje nás s mnoha detaily života a historie starověkého Egypta.
Co je však skutečně geniální na této knize je to, že to vlastně není o Egyptě ani o dávných dobách. Může to být vyprávěním o jakémkoliv národu, jakékoliv civilizaci, o jakémkoliv člověku v jakémkoliv čase a na jakémkoliv místě. Je to o každém z nás. O našich radostech a strastech a o sociálních a vládních institucích, kterým podléháme. Je tu velice jasně popsáno celé spektrum lidského a společenského chování od nejvznešenějších aspirací, emocí a skutků až po ty nejnižší až pokleslé.
Jak je uvedeno hned v I. Knize:
„Vše je opět, jak bylo dříve, a nic není nového pod sluncem, a člověk se nemění, i když se mění jeho šat, ba i slova jeho řeči."

43 29.01.2016

Každý z nás má něco, co ať chceme, či nechceme, nějakým způsobem řídí náš život. Stále se za něčím honíme, někam spěcháme a každý máme někde tu svoji „Výkupnu“, do které to musíme stihnout.
Na postavě Anny autorka ukazuje, kam až takové snažení může dojít. Že člověk zapomene sám na sebe, na svůj život, na svoje okolí a lidi kolem sebe. Proto je v knize život Anny pouze naznačen. Pro ni je nejdůležitější stihnout včas sebrat všechny bylinky a včas je dovézt do výkupny. Ano, Anna je těžce nemocná, možná i částečně šílená, ale i to je důsledkem jejího životního snažení, které ji nezadržitelně vede DO TMY.
Kniha je k tomu všemu ještě napsaná skvěle, krásným jazykem a dokáže člověka vtáhnout do myšlenek hlavní hrdinky, až se člověk lekne. Po prvním večeru čtení jsem byla strašně neklidná a měla jsem stále pocit, že musím něco stihnout. Až tolik mě Anna zasáhla.
Bylinky, příroda, dusno před bouřkou i bouřky samotné úžasně doplňují vnitřní pocity naší hrdinky, její nemoc i psychický stav.
Knížku mohu jen doporučit, je úžasná a určitě ne oddechová.

„V tomhle městě se nedá žít, tohle město se musí přežít.“
A i to přežití může být problém na malém městě uprostřed lesů, v malé komunitě, kde každý každého zná, kde i udržet si práci je problém a kde jedinou pýchou a jedinou nadějí všech je juniorské hokejové mužstvo. Příběh vypráví hlavně o teenagerech, ale velkou měrou i o jejich ambiciózních rodičích, kteří celý svůj život obětovali se svými syny právě a jedině hokeji. Je to román o přátelství, o sounáležitosti, o pýše, žárlivosti, závisti, namyšlenosti, šikaně, o rodinných vztazích, osobních tragédiích, o odvaze, osobních tajemstvích a o síle sportu. Je to prostě román o malých lidech v malém zapadlém městě a jejich touze něčím vyniknout. Hlavně je to úplně jiný Backman, není to laskavé a konejšivé, je to velmi silné, působivé i dojemné. Vlastně ani nevím, jak tuto skvělou knihu komentovat. Po celou dobu čtení jsem byla v jakémsi napětí, prožívala jsem příběhy jednotlivých postav, nahlížela spolu s vypravěčem do jejich myslí a bála se, kam až to zajde a co se ještě stane. Bylo mi chvílemi úzko, chvílemi smutno a občas jsem měla radost. Knížku opravdu doporučuji, kdybych mohla poděkovat autorovi, tak mu poděkuji, a ještě bych chtěla podotknout, že ačkoliv se příběh tváří, že je o hokeji, tak o něm vlastně není.

39 05.12.2017

Tolik krásných slov, slovních spojení a vět, tolik květin, stromů a ptáků, tolik barev a jejich odstínů, tolik vůní a pachů, tolik izolace a samoty a tolik lásky jsem snad dosud v žádné knize neobjevila. Autorka mě svým úžasným stylem psaní dokázala dostat až úplně dovnitř toho dojemného příběhu osamělého člověka a jeho milovaného zvířete. Jako bych byla s nimi na cestě irskou přírodou, jako bych s nimi proháněla prokousnutý míč na opuštěné pláži a díky této cestě jsem dokázala Raye pochopit a od poloviny knihy jsem se o něj bála. Jsem si jistá , že bych tohle dílko nedokázala přečíst v originále, takže jsem vděčná paní překladatelce za úžasný překlad. Doporučuji.

37 06.09.2018

Co lze ještě říci k tomuto literárnímu zázraku? Že to je geniální dílo? To už tady bylo mockrát řečeno. Že to čtenáře zasáhne tak, že na Charlieho příběh asi nikdy nezapomene? I to už tu bylo. A tak bych mohla asi dlouho pokračovat. Snad dodám jen to, že 8 měsíců života tohoto chlapce je popsáno s naprostou dokonalostí a že my všichni, sice za delší dobu, prožíváme něco obdobného, a že získání a poté opět postupná ztráta těžce nabytých vědomostí je vlastně údělem každého člověka. Nevím, jestli přesně tak to autor myslel, ale je to možné. V každém případě napsal příběh o tom, co je vlastně důležité pro to, aby byl člověk šťastný. Je to vysoké IQ, nebo jsou to přátelé, láska, vzpomínky, rodina......? Ale to všechno už tu taky bylo. Stačí tedy, když řeknu, že knihu všem doporučuji.

37 21.02.2018

Obvykle si při čtení označuji v knize místa, která mě něčím zaujala. Buď hloubkou myšlenky, krásnými slovy nebo třeba poetickým popisem místa. Tady jsem už při předmluvě zjistila, že záložka by byla na každé stránce. Tak to jsem vzdala. U některých knih se mi stává, že mě v nějaké části svého děje dojmou, ale tady mi vlastně tekly slzy po tvářích po celou dobu čtení, a někdy se mi při čtení stává, že některé pasáže si čtu alespoň dvakrát, abych si je lépe užila, nebo třeba pochopila. Tak tuhle Backmanovu knížečku jsem přečetla dvakrát hned celou. Je to nádherné, citlivé, láskyplné, dojemné a něžné povídání o čase, kdy „mozek odejde z tohoto světa dřív než tělo“. Doporučuji.

35 01.05.2018

Na začátek bych řekla, že anotace je opravdu velmi nepřesná. Mně se ovšem už po panu Backmanovi stýskalo a tento návrat mě opravdu velmi potěšil. Je to prostě Backman, jak má být. Křehké, humorné, smutné, snad mohu říct i melancholické. Obdivuji autorovo umění, jak zachází s jednotlivými postavami. Jsem s nimi úplně sžitá a jsem schopna jim rozumět. A tady těch rozličných charakterů bylo opravdu hodně. A to je zase o nápadu, jak dát dohromady tak naprosto nesourodou skupinu lidí. Za mě opravu dobrá kniha.

33 25.05.2020

Tahle kniha mě velmi zasáhla. Je to úžasný příběh, skvěle napsaný, postavy jsou naprosto uvěřitelné a jejich životní osudy čtenáře opravdu zasáhnou, příběh o přátelství, lásce, ztrátách, zradě, rodině, ale i o knihách, fotografování, šachové hře a filmech. Je to o Sovětském svazu a východním bloku v padesátých letech a Francii v létech šedesátých, o alžírské válce, židovské otázce, a hlavně o tom, jak jsou tyto historické události prožívány a jak ovlivňují životy lidí. Autor přibližuje pocity emigrantů odloučených od svých rodin, ale vedle nich vypráví i o problémech a pocitech dospívajícího kluka, se kterým se život taky nijak nemazlí. Myslím si, že každý čtenář si v tomto románu dokáže najít něco, co ho zaujme.

ELEANOR je úžasně vystavěná postava, kterou si postupně zamilujete.
SE svým asociálním chováním, jedinou přítelkyní – lahví vodky, prací v kanceláři, obnošenou koženou vestou a kabelou na kolečkách není určitě oblíbenou kolegyní ani ideální knižní hrdinkou.
MÁ v sobě hluboko skryté trauma z dětství, které postupně odhaluje jak čtenáři, tak i sobě.
VÁŽNĚ by chtěla žít normální život, v normální rodině, zažít lásku, objevit přátelství a vypořádat se s minulostí.
SKVĚLE a čtivě vypráví svůj příběh, který je nabitý emocemi, a přitom není sentimentální, který je smutný, a přitom i humorný, který je o osamělosti, ale i o přátelství, důležitosti dotyků a drobných pozorností.
Jsem ráda, že jsem se s Eleanor seznámila a doporučuji to i Vám.

31 24.06.2018

Tato kniha mě donutila začít se zabývat současnou nastupující Průmyslovou revolucí 4.0. Robotizace, digitalizace, automatizace výrobních procesů, chytré továrny, které budou využívat kyberneticko-fyzikální systémy. Ty převezmou opakující se a jednoduché činnosti, které do té doby vykonávali lidé. (Tady by zřejmě stačili roboti-debilové.) To bude provázet změna pracovního trhu, kdy by mohla být ohrožena zaměstnanost osob. Počítače s novými řídícími a rozhodovacími systémy či těmito systémy řízené robotické systémy mohou nahradit lidskou sílu a často i lidskou mysl a rozhodování. (Tady bude už nutno použít roboty vyšších generací.) Není tohle přesně ten směr, který uvedl společnost do situace, o které vypráví Tevisova kniha? Trošku se obávám, že ano. A co tedy budou dělat ti lidé? Asi je potřeba jim vymyslet nějakou zábavu. A to už tu taky máme. Sebezdokonalování, posilování individuality, a to už je jen kousek k pěstování „Uzavřenosti, potřeby Soukromí, Sebeuspokojení, Rozkoše“. Uklidňující tablety, prášky na spaní a drogy už bychom také měli, velkoplošné televizory, které nám už teď cpou do hlav to, co je zrovna potřeba, jsou tu také, takže myslím, že máme našlápnuto. A když se pokusím představit si, zda za 500 let budou lidé ještě umět číst, nebo spolu mluvit, obávám se, že ne. Proč taky? Takže bych chtěla věřit, že po nás nezůstanou jen ty „motivační knihy“ a že se lidé dál budou umět radovat ze všedních věcí, zpěvu ptáků, lesa, květin, písniček, básniček, dobrých filmů a knih.

30 29.10.2018

Na začátku knihy jsem zachytila pohled vypravěčky, chytila se jí za ruku a opravdu jsem se ocitla v třeskutém mrazu a neproniknutelné tmě na nerovné ulici v Londýně. A už bylo pozdě se obrátit zpátky. Prošla jsem celým příběhem a díky vypravěčskému umění autora a překladatelskému umění pana Janiše jsem měla pocit, že tam všude jsem osobně přítomna a že se musím dívat na to, kam šlapu, že cítím vůni levandule nebo pot cestujících v omnibusu, šněruji se do korzetu, mám nočník pod postelí anebo nastupuji do vlaku na cestě do Kláštera zdraví. Tento román mě prostě pohltil. Je v něm tolik různorodých postav, charakterů a životů vykreslených tak, že jsem měla pocit, že je znám, tolik špíny, bolesti, slz, lhostejnosti a omezenosti až je to bezútěšné a je v něm skvěle napsaný příběh.

30 09.06.2017

Myslím, že je velká škoda, že nám Paní Autorka zanechala jen tuto jednu knihu. Prostřednictvím korespondence lidí, kteří se většinou na začátku ani neznali, nám s lehkostí, laskavostí i humorem vypráví o věcech smutných až hrůzných, o válce, okupaci a osobních tragédiích ostrovanů z Guernsey a nejen jejich. Věděla jsem něco málo o Normanských ostrovech, ale o ostrově Guernsey a o tom, jak tam probíhala 2.světová válka, jsem tady slyšela vůbec poprvé. A velmi mě to zasáhlo. Obdivuji, jak autorka dokázala v dopisech vykreslit jednotlivé úžasné postavy lidiček, až jsem měla dojem, že je osobně znám a že jsem tam s nimi. A přestože jejich osudy vůbec nejsou lehké, a jejich příběhy jsou vlastně ponejvíce smutné, bylo mi s nimi dobře. Ještě bych chtěla zmínit, že práce překladatelky určitě nebyla jednoduchá a myslím, že se jí zhostila velmi dobře. Knihu doporučuji.

28 11.12.2017

Dlouho jsem obcházela Umberta Eca po špičkách a říkala si, že to asi nemohu číst, že na to nemám. Nakonec jsem si jako první vybrala Foucaultovo kyvadlo. Nevím, jestli to byla správná volba, ale vlastně jsme se s Umbertem pak nějak dohodli. Při čtení první části knihy jsem pořád visela na Googlu a hledala významy všech mně neznámých slov a myslela jsem, že to vzdám. Ale pak jsem najednou měla pocit, že si ze mě autor vlastně dělá legraci (přece by nepsal tak rozsáhlé dílo jen pro pár vyvolených) a že pokud nebudu přesně znát význam jednotlivých odborných výrazů, tak se vlastně nic nestane. Zjistila jsem, že to, co je opravdu důležité mi autor v textu vysvětlí anebo je to obsaženo v přiloženém slovníku. A tak jsem se nechala vést. Od teorie k teorii, od analogie k analogii a od brambory k bramboře. A docela dobře jsem se bavila. Samozřejmě jsem si přečetla něco o kabale, o templářích a rosekruciánech a zjistila jsem například, že rosekruciáni stále existují, a dokonce i u nás. Myslím si, že je velmi málo čtenářů, kteří jsou schopni pojmout toto dílo v celém jeho rozsahu a stylu, ale důležité je, že je tak vrstevnaté, že si v něm každý najde to své. Pro mě je asi nejdůležitější moc slova. Slovo může být krásné, slovo přináší vědění, ale slovo může být zneužito a může ublížit i zabít.

27 29.11.2017

Nejsem čtenář detektivek ani severských ani jiných, ale objevuji s chutí severskou literaturu. Cit slečny Smilly pro sníh, je knížka, která má sice detektivní zápletku, ale je hlavně o Smille, poloviční Gróňance a poloviční Dánce, o severské přírodě, sněhu, ledu, je o lidech, kteří kvůli penězům a osobním ambicím dokáží klidně i zabíjet a je o konfliktu evropské kultury s původními obyvateli Grónska. Úžasné je, jak autor nechává čtenáře Smillu poznávat postupně ať už ve vzpomínkách na dětství, při policejním vyhrožování či z jejích vlastních myšlenek a pocitů. Přitom je to čtivé, v technických detailech velmi poučné, v popisech ledu a sněhu až poetické, drsné i ironické, Příběh má prvky sci-fi, je i o lásce, o konfrontaci vědy a moci i o prastarých mýtech. Prostě lze tam najít všechno, co má dobrý román mít.

27 15.09.2017

Jak už tu bylo řečeno, tato kniha je prostě geniální. Snažila jsem se najít jiné slovo, které by vyjádřilo, to všechno, co je v knize obsaženo, ale lepší jsem nenašla. Je mistrně napsaná, je plná fantazie, je ironická, vtipná, obsahuje skvělé erotické scény, nedostižné postavy, nádherné popisy, vypráví o lásce i o touze po svobodě a prostřednictvím ďábla ukazuje zlo v lidských povahách i v tehdejší stalinské společnosti. Ďábel tu vlastně není tím ztělesněním zla, je tak nějak lidský a jeho kumpáni jsou prostě dokonalí. K tomu tu máme zajímavý pohled na Piláta Pontského a Ježíše Nazaretského, jejich setkání a jeho následky. Úžasné je využití jmen jednotlivých postav k jejich dokreslení, jejich popisy dokáží probudit čtenářovu fantazii tak, že si je dokonale představí a to neplatí jen u postav, ale pro celý román. Jen mě mrzí, že jsem se s knihou setkala až teď ve velmi zralém věku. V mládí by na mě určitě působila zase jinak. Budu to tedy testovat na dětech a na vnoučatech.

Možná bych měla ke knížce nějaké malé výhrady, ale musím říci, že mě naprosto pohltila, nemohla jsem přestat číst. Takže musím dát plný počet hvězd.

25 07.07.2020

Úplně jiný pohled na stromy a rostliny vůbec. Komunikace, sociální cítění a výchova potomků je něco, co by běžný člověk u stromů asi nehledal. Je vidět, že autor rozumí svému řemeslu a že má les a stromy opravdu rád. Takže ať všechno, co napsal, je pravda nebo napůl domněnky či spekulace, můj pohled na les, který jsem i do teď milovala, to dost významně ovlivnilo. Dívám se teď v lese trochu jinak. Zajímá mě, co je pod stromy, jak vypadá kmen a jak jsou narostlé větve.... Myslím, že stojí za to, si tu knížku přečíst.

25 05.02.2018

Po modrém blankytu bělavé páry hynou,
lehounký větřík s nimi hraje;
a vysoko - v daleké kraje
bílé obláčky dálným nebem plynou,
a smutný vězeň takto mluví k nim: ........

Kdo by to nemiloval nebo alespoň necítil tu krásu.

24 09.09.2019

Dlouho jsem obcházela kolem Zaklínače a vlastně nevěděla, zda ho chci číst nebo ne. Občas jsem vzala do ruky nějakou z knih (v knihovně či knihkupectví), ale vždycky to byl nějaký další díl. Při poslední návštěvě knihovny se ovšem na mě z regálu usmívala kniha s nápisem Zaklínač I. Poslední přání. A tak jsem do toho šla. Byla to dobrá volba. Mám ráda dobrou fantasy a tohle opravdu je dobrá fantasy. Postavy, které už teď z povídek znám, jsou takové „opravdové“, „normální“, nevím, jak to mám říct. Jsou tam skvělé vtipné pasáže, klasické pohádky postavené na hlavu, příšery a netvoři, lidé dobří i zlí, čarodějové, druidi, elfové, trpaslíci ...... No, co víc si můžu přát. Takže moje „poslední přání“ je, aby až příště přijdu do knihovny, tam na mě čekal další díl.

24 07.12.2018

Úspěšný otec, reprezentativní matka, dva synové a jedna dcera – navenek skoro dokonalá rodina. Jak se tedy stalo, že dcera nedokončila střední školu, ve svých 25 letech žije sama ve staré chatě na Šumavě a živí se sběrem hub? Hlavní hrdinka postupně odhaluje, co se stalo a kam to vedlo. Vyprávění je velmi čtivé, přestože to hlavní téma není nijak krásné. Ale šumavský les, rostliny a houby to vlastně trochu vyvažují. Musím říci, že jsem objevila další skvělou českou autorku.

24 01.04.2018