Johana komentáře u knih

Knížka nabízí lehounce a superkultivovaně podaný výborný humor. Četla jsem tuhle asi hodinku v čekárně u lékaře, při vleklém čekání na nepříjemnou proceduru. Asi tak po té hodině mne oslovila paní, sedící celou dobu naproti, a povídá: "Promiňte, já mám pana Ebena také ráda, ale vy působíte jako reklama na tu knížku, jak se celou dobu hezky smějete!" A měla pravdu!
Knížku doporučuji, v každém případě - obzvláště pak do ponurých čekáren. Je to veselé a chytré a něžné.

71 19.12.2021

Četla jsem už před lety a teď se vracím, opět nadšená i zděšená mistrovstvím pana Keyese. Autor se odvážil vzít svého čtenáře na trip do myšlenek mladého uklízeče Charlieho, muže, který se stal pokusnou osobou ve vědeckém experimentu a jehož inteligence postupně roste od hlupáčka po maxigénia - aby Charlie prožíval trýznivou zkušenost ztráty všeho, kromě přátelství jemu neznámé Algernon...

Doporučuji tuto útlou knihu ze všech sil a to nejen nejnáročnějšímu čtenáři.
Děkuji redakci, že mi opět neoznačí text jako obsahující spoiler, když tam spoiler není, neboť jsem se mu obratně vyhnula.

Až dosud jsem se Kafkovi vyhýbala - a byla to chyba. Povídka Proměna se mi líbila moc a moc, četla se mi lehce a zasáhla mne těžce. Některé momenty jsou popsány tak plasticky, že se mi jejich představa vryla do paměti nejspíš trvale: například, jak otec syčí na syna, aby ho zahnal do jeho pokoje... Viz ukázka.

- Nic nepomáhaly Řehořovy prosby, nebylo jim ostatně ani rozumět, ať sebepokorněji kroutil hlavou, otec tím víc dupal. Naproti matka přes chladné počasí otevřela dokořán okno a daleko se z něho vyklonila, tisknouc tvář do dlaní. Mezi ulicí a schodištěm povstal silný průvan, záclony se rozevlály, na stole chrastily noviny, několik listů poletovalo po podlaze. Otec neúprosně dotíral a přitom syčel jako nějaký divoch. Jenomže Řehoř neměl ještě vůbec průpravu v chůzi pozpátku, šlo to opravdu velmi pomalu. Jen kdyby se Řehoř byl směl otočit, býval by hned ve svém pokoji, ale bál se, že tím zdlouhavým otáčením připraví otce o trpělivost a bylo tu přece nebezpečí, že v kterýkoli okamžik ho hůl v otcově ruce zasáhne smrtícím úderem přes hřbet, nebo do hlavy. Ale nakonec už Řehořovi přece jen nezbývalo nic jiného, protože s hrůzou pozoroval, že v chůzi pozpátku nedovede ani dodržet směr. A tak, ustavičně se bázlivě úkosem ohlížeje po otci, začal co možno hbitě, ale přesto ve skutečnosti jen velice pomalu provádět obrat. Snad si i otec všiml jeho dobré vůle, protože ho přitom nerušil, ale dokonce otáčení tu a tam na dálku dirigoval hrotem hole. Jenom kdyby se byl neozýval ten nesnesitelný otcův sykot! Řehoř z toho docela ztrácel hlavu. Skoro už provedl obrat, když se, v uších pořád ten sykot, dokonce popletl a o kousek se zase otočil zpátky. Ale když nakonec šťastně dostal hlavu před otvor dveří, ukázalo se, že jeho tělo je moc široké, aby jen tak snadno prošlo. Otec samozřejmě ve svém nynějším rozpoložení zase ani dost málo nepomyslel, že by třeba mohl otevřít druhou veřej a uvolnit tím Řehořovi dostatečný průchod. Měl jenom jednu utkvělou představu, že Řehoř musí co možno rychle do svého pokoje. Nikdy by byl ani nesvolil k těm rozvleklým přípravám, jaké Řehoř potřeboval, aby se vztyčil a takto snad prošel dveřmi. Možná, že teď Řehoře poháněl s obzvláštním rámusem, jako by tu nebyla žádná překážka; to, co se za Řehořem ozývalo, nebyl už vůbec hlas jenom jediného otce; teď už opravdu přestávaly žerty a Řehoř se prodral do dveří. Jedna strana jeho těla se zvedla, ležel napříč v dveřním otvoru, bok měl úplně rozdrásaný, na bílých dveřích zůstávaly ohavné skvrny, brzy uvízl a sám už by se byl nedokázal pohnout, nožičky po jedné straně nahoře visely třaslavě ve vzduchu, ty na druhé straně byly bolestně přimáčknuty k podlaze - vtom ho otec zezadu prudce nakopl, což teď bylo opravdu vykoupením, a Řehoř, z něhož crčela krev, vletěl daleko do svého pokoje. Dveře byly ještě přiraženy holí, potom bylo konečně ticho.

Vřele doporučuji a začínám ve velkém číst Kafku.

64 26.12.2021

Poutavé čtení, obdivuji autorčin styl. Osobně mám k látce vztah - moje prababička Albína byla hornická vdova... Ne že bych ji znala, samo sebou, jen jsem vyslechla nějaká vypravování. Teď jsem moc ráda, že ke starým příběhům vidím nové souvislosti.
Knihu musím jedině doporučit, ačkoli trochu mne mrzelo, že příběh v poslední třetině ztrácel dech - a také myslím, že paní autorka neumí napsat mužské postavy tak přesvědčivě, jako ženské.

59 05.02.2021

Nádherná kniha, kterou okamžitě po dočtení začínám číst znova, protože si nemohu pomoci. Nevím, jak vysvětlit ostatním, co za kouzelné čtení to je - z ukázek, které připojuji, dostatečně neplyne, jak je příběh silný, ani jak krásně je napsaný... Tak snad jenom dodám dvě věci. Za prvé - ačkoli jsem celkem rychločtenářka, tyto "kosti mrtvých" jsem překonávala skoro měsíc, po malých kouscích, aniž bych mezitím byla dokonce schopná číst něco jiného. Za druhé - hrdinka příběhu, jakkoli je to bláznivá osoba, je u mne vědma jak se patří, a paní autorka Olga Tokarczuk, nositelka Nobelovy ceny za literaturu - je jistě vědma tuplem.
Vřele doporučuji náročnému čtenáři a teď ty ukázky:

- Stála jsem na svažitém náměstí a pomalu mě zaplavoval silný pocit sounáležitosti s ostatními lidmi. Všichni byli bratry a sestrami. Byli jsme si strašně podobní. Křehouncí, zranitelní, nestálí. Sebevědomě jsme si žili pod nebem, z něhož nemohlo přijít nic dobrého.

- Konkrétně se domnívám, že lidská psychika vznikla proto, aby nás chránila před spatřením pravdy. Abychom nemohli vidět celý mechanismus. Psychika je náš obranný systém. Snaží se, abychom nikdy nepochopili to, co nás obklopuje. Zabývá se hlavně filtrováním informací, protože možnosti našeho mozku jsou obrovské. Veškeré vědění by bylo nesnesitelné. Každá, i ta nejmenší část světa se totiž skládá z utrpení.

- Večer pozoruji Venuši, pečlivě sleduji proměny té krásné Dámy. Mám ji raději jako Večerní hvězdu, když se zčistajasna objeví, jakoby mávnutím kouzelného proutku, a zapadá dolů za Slunce. Jiskra věčného světla. Právě za Soumraku se dějí nejzajímavější věci, protože se ztrácejí prosté rozdíly. Mohla bych žít ve věčném Soumraku.

- Zimní rána jsou vyrobená z oceli, mají kovovou chuť a ostré hrany. Ve středu v sedm ráno v lednu je zřejmé, že svět nebyl stvořen pro Člověka, a určitě ne pro jeho pohodlí a radost.

- Dívala jsem se na černobílou krajinu Plošiny a pochopila jsem, že smutek je v definici světa důležité slovo. Leží u základů všeho, je pátým živlem, jeho podstatou.

- Líbí se mi satelitní snímky a tvar Země. Takže je pravda, že žijeme na povrchu koule, vystaveni pohledům planet, ponecháni ve velké prázdnotě, v níž se po Pádu světlo roztříštilo na malé střepy a rozptýlilo? Je to pravda. Měli bychom si to každý den připomínat, protože zapomínáme. Máme pocit, že jsme svobodní. A bůh nám odpustí. Osobně si myslím, že je to jinak. Každý čin, proměněný v drobné chvění fotonů, nakonec vyrazí do Vesmíru jako film a až do konce světa si ho budou prohlížet planety.

- Nejlépe si Člověk stejně popovídá se sebou. Alespoň nedochází k nedorozuměním.

- „Proč jsou někteří lidi špatní a falešní?“ položil řečnickou otázku Boros. „Saturn,“ odvětila jsem. „Tradiční starověká Ptolemaiova Astrologie říká, že je to vliv Saturnu. Že ve svých neharmonických aspektech má moc tvořit malomyslné, zbabělé, osamocené a ufňukané lidi. Jsou zlí, podlí, bez svědomí, ponuří, neustále intrikují a mluví primitivním jazykem, nedbají o své tělo. Pořád chtějí víc, než mají, a nic se jim nelíbí. Takové lidi máš na mysli?“

- Žádný Bůh se tím nebude zabývat, žádný nebeský účetní. Jedna osoba by jen těžko mohla snést tolik utrpení, zvlášť vševědoucí, myslím, že by se pod náporem takové bolesti rozpadla, ledaže by se předem vybavila nějakými obrannými mechanismy, jako Člověk. Jen stroj by byl schopen uzvednout celou bolest světa. Jen dokonalé ústrojí, jednoduché, efektivní a spravedlivé. Ale pokud by se vše mělo odehrávat mechanicky, k čemu by potom byly naše modlitby?

- Můj vlastní Horoskop je tisícím v pořadí a často nad ním sedím a snažím se ho pochopit. Kdo vlastně jsem? Jedno je jisté. Znám datum své smrti.

57 31.07.2021

Milý Kazuo Ishiguro, Neopouštěj mě! Proč tento výkřik? V knize Neopouštěj mě se setkáváme se dvěma kamarádkami v elitní "ozdravovně" zvráceného režimu, a jejich následné zapojení do tohoto režimu - no a v Listopádu také. Kazuo Ishiguro ovšem napsal ohromnou, hlubokou a burcující věc, zatímco paní Mornštajnová? Ale vůbec!
Její knize přiznávám perfektní čtivost - v tom je to Paní Autorka.
Jinak dílo považuji za velmi ošidnou slátaninu, a pláču pro tu zmarněnou příležitost. Zabte mne. A ty, pane spisovateli, nositeli Nobelovy ceny, Kazuo Ishiguro! Neopouštěj mne.

56 01.07.2021

V perfektním, energickém tempu napsaná detektivka plná akce a zvratů. Máme tu sériového vraha, který je na hlavu, což samo o sobě není nic neobvyklého - i přesto se příběh odvíjí zajímavě a udrží pozornost až do konce. Jednu hvězdičku odebírám za Kate a Tristana - novou vyšetřovatelskou dvojici pana Bryndzy. Eriku jsem měla daleko raději, tito dva sympaťáci jsou o trochu nudnějšími lidmi, nežli Erika. Jednu hvězdičku ale přidám za opravdu nadstandartní čtivost.
Poslední dva měsíce jsem trpěla čtenářským blokem, který mi způsobila kniha Musíme si promluvit o Kevinovi. Kdo četl, možná hned pochopí. Nu a tuhle Kanibal mne přinutil znovu se začíst do knihy a zhltnout ji na posezení (2dny), za což jsem panu Bryndzovi ze srdce povděčná. Děkuji.

54 11.03.2022

Bavilo mne od začátku do konce, navíc - ačkoli jde na jednu stranu o svižný thriller pro ženskou čtenářku, na druhou stranu jde asi opravdu o společenský román, který řeší i věci závažné a který jenom tak nezmizí v propadlišti literárních dějin. Jakkoli se to bestsellerům stává... Zde cítím nějakou přidanou kvalitu. Moc doporučuji.

Proč tedy jen čtyři hvězdy: Amy a Nick se v sebeabsurdnějších momentech svých vyprávění chovají pravděpodobně, ale pak, když se už kniha pozvolna chýlí k finále, náhle Nick něco zašeptá (bez spoileru abych...) někomu do ucha - a od toho momentu postavám jejich chování a prožívání nevěřím.

Závěr by se mi přitom ohromně líbil, pokud by k němu příběh byl doveden - od toho zašeptání - pravděpodobnější cestou.

53 18.09.2021

Pro mne špičková detektivka, vřele doporučuji.
Celým příběhem se vine téma šikany - ať dětí, nebo dospělých. Líbilo se mi, jak vkusně s tím Yrsa zachází, na jednu stranu mi šel skutečně mráz po zádech - na stranu druhou se vyprávění obešlo bez levného patosu, což je, myslím, při tomto námětu docela náročné. (Inu, možná až na úplně poslední větu, ale nešť...) Zvlášť jsem byla spokojená se závěrečnou kapitolou, která mne přiměla k dalšímu zamyšlení nad šikanovanými a šikanujícími.
Audiokniha, pěkně načtená Klárou Cibulkovou.

53 09.08.2021

Moc pěkná, pětihvězdičková Agatha se slečnou Marplovou.

(Zápletka lehounce upomíná na Opojení z proměny Stefana Zweiga, které ale vyšlo daleko později, 1982, tedy až 38 let poté co byla vydána Mrtvá. Kupodivu. Musela jsem si to dohledat a ano, Opojení, nedokončený román pana Zweiga, vyšlo až 40 let po autorově smrti.)

Četla jsem kdysi dávno a teď to byla audiokniha. Otakar Brousek a Růžena Merunková dodali příběhu něco krásného navíc, doporučuji ten poslech z celého srdce.

52 25.04.2023

Znepokojivá kniha. Její autorka se vášnivě obrací na svého čtenáře s výzvou k pochopení zběsilosti a nesmyslnosti totalitních režimů, čemuž lépe porozumíme, když víme, že ve zvětšujícím se černém stínu německého nacismu a ruského socialismu Karin žila (1900 - 1941) a pod vlivem svých strašných zkušeností s vývojem světa své doby nakonec spáchala sebevraždu. Kallocain je ovšem kniha fantazijní, líčí nám osudy jednoho vědce z budoucího, smyšleného světa, kde se z lidí pod vlivem propagandy mohou stát zaslepení "budovatelé státu" a paranoidní vojáci v permanentní válce. Líčí to energicky, chytře, zoufale, sarkasticky a dojemně.
Knihu doporučuji a podotýkám - nenechte se zastrašit nic nevypovídající, podle mne přímo ohavnou obálkou.

Ukázky:

- Příští ráno vyšel v novinách článek s titulkem MYŠLENKY MOHOU BÝT TRESTNÉ! Byla to zpráva o novém zákonu zároveň s poukazem na můj kallocain, jenž vyhlášení zákona umožnil.

- Dva lidé o samotě, noc za nocí, rok za rokem a možná že se nenávidí, a jestliže se manželka vzbudí, co všechno by manželovi mohla způsobit… Kdyby tak Linda měla kallocain… Myšlenka mě uchvátila jako vlna, která zvedne kousek kůry. Neměl jsem už možnost volby, musel jsem jednat tak, jak jsem jednal, čistě v sebeobraně, abych si zachránil život. Nějak to určitě půjde. Pod nějakou záminkou propašuji to malé množství kallocainu, kterého je zapotřebí. Donutím Lindu, že bude muset se svými tajnostmi na trh. Pak bude v mé moci tak, jako já v její nikdy nebyl. Pak se nikdy neodváží mi uškodit. Pak budu svobodný.

- Ale co bude se všemi novými udáními? Nemůžeme přece mít dvě třetiny obyvatelstva na trestných pracích! – A proč ne? zeptal se vesele a opřel se klouby o zeď. – Rozdíl to není tak veliký a sníží se nám výdaje na mzdy.

- Dal jsem jim svůj objev, protože jsem prostě chtěl, aby zůstal zachován. Kdyby z Chemického Města č.4 nezůstalo nic než rozvaliny, kdyby se celý Světový stát změnil v poušť popelu a kamení, chtěl jsem si zachovat pomyšlení, že někde v jiných zemích a u jiných národů bude nová Linda mluvit jako ta první, dobrovolně, na místě, kde ji někdo bude chtít přinutit, a jiný zástup zděšených udavačů bude naslouchat novému Rissenovi. Byla to přirozeně pověra, protože nic se nemůže opakovat, ale nemohl jsem jinak. Byla to pro mě jediná nepatrná možnost přece jenom pokračovat tam, kde mě zastavili.

- Ale stává se mi, když sedím se zavřenýma očima na pryčně, že se mi podaří zahlédnout mihotání hvězd a uslyšet šum větru jako oné noci, a nedovedu, nedovedu zapudit z duše iluzi, že se ještě někdy, přese všecko, zúčastním tvoření nového světa.

51 06.05.2022

Velmi dobrá detektivka, čtivá, nápaditá. Největší zlobilkou je zde doktorka, psychoterapeutka, do jejíhož nitra my od začátku vidíme, policie ne. Padouščino uvažování pak knize opravdu dodává říz! Čtenář, libující si ve čtení o násilí, si může zamlaskat i nad násilím povahy duševní, přemítám. A pokud jde o mne, dám tomu přednost před stohy střev a tak.

Proč jenom 4 hvězdičky: právě toulky po psychiatrickém poli se myslím autorce nakonec nevyplatily, děj chvílemi ztrácí na pravděpodobnosti.

Celkově knížku doporučuji jako velmi vhodnou pro sytý oddech. Jde o mé první setkání s Angelou Marsonsovou, běžím tuto spisovatelku prozkoumat a stanovit jí přiléhavou diagnózu. Možná, že se nakonec i zamiluji! :)

50 15.09.2022

Kniha se mi velice líbila, vřele ji doporučuji každému, kdo si rád přečte historickou detektivku. Je to krásně napsané, košatým jazykem, s úžasnou znalostí reálii (včetně latiny a dobového jídelníčku), s láskou ke čtrnáctému století a také s laskavým, vkusným humorem. A vytknout by se dala snad jedině skutečnost, že nejde o román - Pavel Hrdlička tu ve své prvotině ani neaspiruje na klasickou románovou stavbu s její klenbou, s vývojem postav a tak podobně. Napsal šťavnaté dobrodružné čtení a je vidět, jak moc ho to bavilo a jak si to užil.

Jde o mé první setkání s tímto spisovatelem a určitě si přečtu i další věci. Nerada jsem se dozvěděla, že knížek pana Hrdličky je jen hrstka, protože začal psát až na penzi a již zemřel. No, byl to Spisovatel s velkým S, snad si mohu dovolit dodat - čest jeho památce.

49 21.11.2022

Jedna z nejlepších knih ze šuplíku "prostý, vydatný oddech". Perfektní postavy, plné života, jaké v oddechové četbě skutečně často nenajdete - zamilujete si je a prožijete to všechno s nimi, ačkoli, vzhledem k datu vzniku, používají fakt zastaralé metody. A telefony. Nevadí.
Četla jsem už dávno, teď jsem si užila audioknihu.
Doporučuji spíše četbu, nežli poslech.

49 06.05.2022

Půvabná klasika sci-fi žánru, kterou jsem kdysi nedočetla a letos v létě vyposlechla v podobě audioknihy.
Ačkoli s filosofií autora hluboce nesouhlasím, Nadace se mi líbila. Nápadu i zpracování si cením. Text je ovšem už poněkud "starožitný", takže pátou hvězdičku přidávám za naléhavost, se kterou jsem hned běžela poslouchat druhý díl.

49 31.08.2021

Čtivá kniha z prostředí Japonska, která se snaží nahlédnout do života a prožívání profesionálních gejš. Příběh mi nepřišel přesvědčivý, zpočátku ještě, ale postupně se naklání k červené knihovně, asi aby se spanilomyslná čtenářka necítila třeba zhnusená. Těžko říct, jsem z toho na rozpacích.
Pět hvězd dávám za jazyk (a tudíž i překlad), který je neobyčejným způsobem poetický, s překvapivými příměry. Když jsem knížku četla, pořád mi vrtalo hlavou, co mi ta přirovnání připomínají, až mi docvaklo: haiku! Dám sem pár ukázek, snad z toho vysvitne, jak to myslím.

- Když jsme dorazili na místo, byl už skoro večer a já měla stejný pocit, jaký má asi skála, když do ní buší vodopád od rána do večera.

- Pan Bekku nás zase popadl za lokty a vedl nás, jako bychom byly dva škopky, které nese od studny.

- Měla štíhlou postavu, ale její tvář byla plná a téměř dokonale kulatá, takže mi připadala jako meloun na špejli. Vědro nesla s námahou a pomáhala si přitom vyplazeným jazykem, přesně tak, jako když z dýně roste nahoře stopka.

- V prvních dnech mého pobytu v okiji jsem k Matce pociťovala bezdůvodnou náklonnost, něco, co by mohla cítit ryba k rybáři, který jí vytahuje háček z huby.

- Ona sama mohla mít na sobě kimono z nádherné látky, ale její oči zůstávaly olejnaté jako u staré smradlavé ryby… a ke svým vlasům zřejmě měla stejný vztah jako vlak ke kouři ze svého komína: byly jen něčím, co se jí octlo na hlavě.

- Uplynulo několik let od doby, co jsem se dověděla smutné zprávy o své rodině, a bylo úžasné, jak úplně se změnila krajina mé mysli. Všichni víme, že zimní scenérie pokrytá sněhem, se stromy oděnými do ledové jinovatky, bude na jaře k nepoznání. Ale nikdy bych si nepomyslela, že se něco takového může stát člověku. Když jsem se dověděla o osudu své rodiny, bylo to, jako by mě přikryla sněhová pokrývka. Ale ten strašný chlad časem roztál a odhalil krajinu, jakou jsem v životě neviděla a ani jsem si ji nedovedla představit.

- „Mladé dívky doufají v mnoho hloupostí, Sajuri. Naděje jsou jako ozdoby do vlasů. Dívky jich chtějí mít co nejvíc. Když zestárnou, vypadaly by směšně, i kdyby měly jen jedinou.“

- Byla vysoká a hubená jako koště, dlouhé vlasy za ní vlály, když pobíhala po domě. A tvářičku měla úzkou jako zrnko rýže – neubránila jsem se pomyšlení, že jednou i ji vhodí do kotle, jako to udělali se mnou, aby z něho vyplavala bílá, nadýchaná a rozkošná, připravená k pozření.

- Asi byla tak pohlcena vlastními myšlenkami, že se její mysl podobala vlaku, který za sebou táhne příliš mnoho vagonů.

- Nevšímal si vlastně ničeho kromě ryby, která se vymrštila nad hladinu nedalekého rybníčka a na kterou mě upozornil, jako kdybych v životě rybu neviděla.

- Ať jsou naše zápasy a vítězství jakékoliv, ať se s nimi tak či onak dokážeme vyrovnat, stejně se až příliš rychle rozplynou a vyblednou jako rozředěná tuš na papíře.

49 12.04.2021

Dobrá detektivka, vřele doporučuji pro hluboký oddech. Z knih Angely Marsons, které jsem zatím četla, mi přijde nejlepší.

Oceňuji ďábelské tempo, žhavou napínavost a ovšem i originální, palčivě provokativní námět: Se skupinou detektivů se ocitneme mezi lidmi, kteří se míchají do života mimořádně nadaným dětem - a to v některých případech až za hranici bezohledného týraní bezbranných nezletilých. Exkurze do pekla svého druhu.

48 19.06.2023

Druhý díl Nadace je myslím víc určený pro mládež, nežli díl první, dále se tu objevuje ženská hrdinka a romantická linka.

Hlavní motiv se ovšem nemění, pozorujeme kypění světa lidí v kotli předurčenosti téměř biologického typu - což nás zarazí méně, pokud zohledníme, že Asimov byl biochemik.
Strašidelné mi připadá, že se tu na jednom místě pan autor opět vyrovnává zároveň se Starým zákonem i s marxistickou filosofií, aby nám do toho nově vyprávěl pohádkový příběh o lásce k jedné nevěstě. Strašidelné, no, jaký génius musel autor být, aby bylo toto možné?

(A chvílemi je to všechno i skrytě vtipné, když si například jeden z hrdinů neodpustí poznámku: "Přeci nemůžeme ohrozit Říši tím, že zabijeme jednoho člověka." Kterého mohl myslet, že? Nebo generálovo prohlášení: "Přijímám tu výzvu! Bude to zápas věčného odkazu proti pevné vůli." Ačkoli jsou ty věci hrozné, musela jsem se smát.)

Ano, je to pozoruhodná kniha. Jedna z věcí, které mne na tom baví, je, že pan Asimov není jednoznačný ve svých výkladech o lidstvu a dějinách. Nechává čtenáři dost prostoru, aby si věci domýšlel posvém...

Půjdu si přečíst další díl, jen chci ještě dodat citát, kde autor mluví za jednoho svých hrdinů, ale myslím, že velmi silně také za sebe samého:

"To, co vím, je výsledkem dvou náhod. Náhody, že jsem se narodil jako syn svého otce, a toho, že jsem se narodil jako obyvatel své země."

48 31.08.2021

Jsou lidé, kteří čtou Chrise Cartera, protože je to kruté. Těmto doporučuji Solženicina. Protože to je poctivě a nehorázně kruté.
To je tak - po těch nějakých "Selekcích", co jsem se jimi prokousala v poslední době, si povídám, měla bych si jít přečíst nějakého zase ruského pana spisovatele, abych si připadala intelektuálně. A, tumáš! Připadám si Solženicinem celkem rozervána...
Neférově ubírám jednu hvězdičku za syrovost, že to na mne bylo už moc.

48 15.12.2020

Dobrá detektivka. Jen se mi lehce pletly postavy - naopak moc se mi líbily reálie pohraniční vesničky. Doporučuji na sytý oddech.

Poznámka k audioknize: Proč zase Kristina Kociánová? Hlas má sice příjemný, nicméně udělá s ním drama i z oznámení, kolik je hodin. K civilnímu stylu psaní paní Klevisové se to podle mne vůbec nehodí, člověk myslím opravdu lépe udělá, když si knížku sám přečte.

47 11.12.2022