Jackjelly komentáře u knih

Čím to asi je? Pokud mne v poslední době něco z české beletrie zaujalo, autorkou byla žena.
Tuhle knihu mi doporučil kamarád věda, že z oněch krajů pocházím. Do míst, o kterých se v knize píše, jsem to měl sice "přes kopec", nicméně je mi tamní realita pořád blízká, mám tam stále rodinu a mnoho přátel.
Příběhy postav a jejich nelehké osudy pro mne byly uvěřitelné, možná i díky tomu, že jsem si obdobné příběhy vyslechl v dávnějších dobách od svých prarodičů. A dokonce jsem místy podlehl i dojetí.
Závěr knihy, věnující se tak často se opakujícímu: "Tvůj soused, co jste do včera byli přátelé a kamarádi, není tvůj přítel a nejraději by tě zabil. Tak ho vyžeň dříve, než vyžene on tebe". Je to dle mého názoru prokletí nacionalismu a národních států a v knize je dobře vylíčeno, jak absurdních rozměrů mohou tato "vlastenecká vzepjetí" nabývat. Ať to bylo Slezsko u nás, Ukrajina, Balkán, je to pořád dokola. A s nenávistí se přece pracuje tak snadno. Je jen škoda, jak málo obyvatel naší země má byť jen ponětí o událostech, které stále prolínají naší historií.
Těším se na další pokračování a knihu vřele doporučuji v podstatě všem kategoriím čtenářů a čtenářek.
Je v ní vše.
Romantika, tragédie, historie, zlo, dobro i láska.
A přitom se čte tak snadno.

77 29.09.2020

Po několika doporučeních jsem se konečně dostal k přečtení této vysoce hodnocené knihy. A musím říci, že jsem dobře udělal.
I když jsem již četl poměrně hodně knih s tématikou holokaustu, absurdních spirál nepochopitelného násilí a temných lidských osudů, tato patří k těm nejlepším. Možná proto, že je psána "ženským" pohledem, možná proto, že není příliš dlouhá a současně je emocionálně nabitá.

Komentář doplním jednou citací z knihy, která tak nějak charakterizuje onu marnost lidského snažení učinit svět trochu lepším. Přesto je důležité se pokoušet stále znovu a znovu. Jednou to snad vyjde.

"Z knihovničky v pokoji, o který se dělila s Rosou, vytáhla Tolstého tlustou knihu, z níž se lidstvo stejně nepoučilo, protože ti lidé, kteří čtou klasiky, jsou dost chytří, aby chápali nesmyslnost války i bez líčení její krutosti, a ti, kdo by se poučit potřebovali, po žádné z moudrých knih nikdy nesáhnou."

63 06.03.2019

Skvělá kniha. Vlastně skvělý nápad na formu. Nesoudí, nepohrdá, jen neuvěřitelně plasticky vykresluje.
Vykresluje šílený režim, ke kterému jsme ani u nás neměli v těch nejdrsnějších dobách 50 let příliš daleko.
Nelze jinak než doporučit k přečtení. A pro nenapravitelné obdivovatele těchto krvavých diktatur koupit letenky.

55 09.03.2021

Řeknu Vám tajemství. Za mé dlouhé vlasy nemůže ani John Lennon, ani "Párpli" nebo "Zepelíni".
Už od dětství jsem každé stříhání vlasů nad uši oplakal, posléze vztekle okomentoval. Co jiného mohl dělat kluk, narozený v roce 66, který viděl klasického Vinnetoua jen v raném dětství a pak se musel spokojit na dlouhá léta s východoněmeckými náhražkami westernů. I s takovou kuriozitou, jako byl zmatený americký zpěvák, herec a snad jediný emigrant do východního bloku, Dean Reed, který evidentně netušil, kam to utekl.
Naštěstí tady byly knihy pana Karla Maye, hltal jsem je téměř všechny a samozřejmě, jako většina, především ty, jejichž hrdinou byl Vinťa a jeho kámoš Olda Šetrný.
Mou osobnost a vztah ke spravedlnosti formovali tihle dva gentlemani více, než Foglarovy "Rychlé šípy" . Čím to bylo, netuším. Možná těmi dlouhými indiánskými vlasy, které jsem miloval a které mi dodnes zůstaly, lehce prošedivělé a o kterých nikde nikdy nepřiznám, že jsou pozůstatkem dětských snů o americké prérii a spravedlivých odvážných hrdinech. Vždy budu tvrdit, že to byl vzdor proti režimu a bigbít. Ale skutečným vzorem byl (a je) Vinnetou.
Kdo nečetl, nemůže nikdy pochopit, co je to přátelství! :-)

55 18.05.2020

Miluji houby, houbaření i jejich následnou konzumaci. A tak, když mi dcera donesla tuhle knihu, prý ať si ji přečtu, učinil jsem tak bez nějakých velkých výmluv že jsem na takové knihy starý. Dobře jsem udělal.
Samozřejmě, že jsem o ni již slyšel, nedalo se nevšimnout si, že je něco jako český bestseler.
Takže hub jsem si užil a kniha mě, musím poctivě přiznat, celkem nadchla. Způsob zpracování tak vážného tématu mi připadá originální a velmi působivý. Čtenář není zahlcen temnotou prožitého, přesto na něj neustále vykukuje zpod vrstev zdánlivě banálního popisu života mladé ženy, houbařky se zaťatými zuby, a jejích postupně se odhalujících traumat.
Více k obsahu netřeba, pokud se ji rozhodnete číst, chybu neuděláte. A snad přispěje k postupnému společenskému znemožnění bagatelizace těchto věcí, které je stále, bohužel možná až příliš, v našich krajích rozšířené. Obzvlášť, pokud se jedná o ten typ pachatele, který je vylíčen v románu.

53 19.08.2020

Kdo nečetl není čech. Nebo Čech? Nebo fanoušek? Nebo nezná přísloví?
To je jedno, prostě zásadní kniha mnoha veselých generací, procházejících stále stejnými pocity, absurdnostmi a radostmi (života?) .

44 22.01.2021

Druhý díl pro mě osobně překonal zážitek z dílu prvního. Tam, kde první díl končil náznaky budoucích podivných lidských vztahů, zmítaných velkými dějinami, kdoví proč spouštěnými nenávistmi, živenými drobnými osobními křivdami, tam navázal druhý díl v "plné polní" všech těch komplikovaných vztahů, které nám, normálním lidem, vnucují "kola dějin".
A tak najednou zjistíme, že Pepa odvedle je vlastně náš dlouholetý nepřítel, protože se jednou křivě podíval, a tady Wojczek vlastně nepatří do rodiny.
Dějiny střední (nejen) Evropy ve 20. století jsou plné podivných vzepjetí nacionálních vášní a s tím souvisejících malých i velkých tragédií. Paní Lednické se dle mého názoru podařilo skvěle na těch malých individuálních tragédiích ukázat zločinnost těch "velkých", tvořených vzletnými slovy o národech, o právech na vlast a na půdu. Vyvolávaných povětšinou lidmi, kteří nemají jiný zájem, než svůj osobní, čistě sobecký.
Mimo region to asi málokdo vnímá, ale ty rány stále ještě nejsou úplně zacelené a stále jsou na obou stranách lidé, kteří zaměňují lásku k vlasti a zdravý patriotismus za nenávist.
Málem bych zapomněl, složité osudy hlavních protagonistů románu jsou opět vylíčeny velmi uvěřitelně a umožňují si román vychutnat i bez případných geopolitických souvislostí.
A autorce moc děkuji, že se jí podařilo dostat do širšího povědomí informace o složitých dějinách našeho slezského pohraničí.
PS: Mimoděk mi během čtení přicházel na mysl jiný skvělý román s podobnými osudy z jiné oblasti našeho kontinentu - "Ptáci bez křídel" Louise De Bernièrese. Vřele doporučuji.
https://www.databazeknih.cz/knihy/ptaci-bez-kridel-5161

38 13.02.2021

Celkem slušná kniha, pro mne osobně bylo na ní zajímavé rozvinutí alternativního vývoje v roce 1989. Byl jsem tehdy zrovna na vojně, po dostudování VŠ, a myslím si, že kdyby se předtím ty režimy nezhroutily jinde a Gorbačov nedal najevo, že nezasáhne, byl by to velmi pravděpodobný scénář. První dny to v kasárnách kolem mne u nemalé části "záklaďáků" nevypadalo na nadšení, že se režim hroutí. O gumách (důstojníci a poddůstojníci ČSLA) nemluvě. Naopak, od některých jsem to schytával, co si to zase vysokoškoláci vymysleli a oni kvůli tomu nemohou na vycházky. Zlomilo se to tak po týdnu a zničehonic se titíž ověsili trikolórami a byli z nich revolucionáři.
Proto mi přijdou osudy, vylíčené v knize velmi uvěřitelné (koneckonců, byl by to pouhý návrat k tomu, co tu bylo), nicméně literárně i emocionálně kniha nedosahuje dle mého názoru kvalit Hany. Což ale neznamená, že je špatná, naopak.

34 07.02.2022

Další letitý dluh splacen. Díky dárku od dcery a jsem jí za to vděčen. Na tuto knihu se nedá dívat pohledem čtenáře běžné literatury. Její síla je primárně v osudu autorky a pro mě hodně překvapivě i ve zralosti úvah tak mladé dívky.
Dokonce bych si troufal poradit mladým, až jim ti starší budou předhazovat nezralost mládí, dát těm starším tuto knihu do ruky.
V komentářích už tady asi padlo vše, co může napsat běžný vášnivý čtenář. Ale přece si neodpustím jednu citaci, kterou by měli mít na paměti všichni ti, kteří nás stále vidí jako oběti dějin bez možnosti na nich něco změnit. Ten defetismus nemalé části národa je dle mého názoru naší tragédií.

"Nikdo si nevidí dál než na špičku nosu, nikdo nemyslí na to, že Angličani bojují za sebe a za svou zem; každý si myslí že jsou povinni co nejrychleji a co nejlépe spasit Holandsko.
Jaké závazky tedy Angličani mají? Čím si Holanďani zasloužili tu šlechetnou pomoc, kterou s takovou jistotou očekávaji?
Kdepak, Nizozemci se náramně pletou, Angličani se navzdory blufování rozhodně neblamují víc než všechny ostatní země a zemičky, které jsou ted okupované. Angličani se vskutku nebudou omlouvat, celá léta, kdy Německo zbrojilo, spali, stejně tak spaly všechny ostatní země, i země, které s Německem sousedí. Pštrosí politika k ničemu nevede, přesvědčila se o tom Anglie a přesvědčil se o tom celý svět, a ted za to jeden každý, a Anglie ne méně než ostatní, těžce platí."

Naprosto fascinující postřeh mladé slečny na samém pokraji dospělosti. Nemálo politiků by si tohle mělo číst každý večer před spaním.

33 11.07.2020

Tady už asi všichni snesli všechny zasloužené superlativy a ani já nezůstanu stranou. Podrobnosti mi nevadily, byť si je samozřejmě nezapamatuji, ale pro dokonalost vyznění díla byly dle mého názoru naprosto zásadní.
Nejlepší knihy o historii jsou ty, které jsou zároveň o naší současnosti. Alespoň já to mám takto nastaveno a v tomto směru je "Jan Žižka" dílo, které tento požadavek splňuje na minimálně 99,99%.
Prostě se v historii dovídáme o naší současnosti více, než by se nám líbilo. Protože historie není zrovna procházkou ozářeným rájem. I když o rájích je v ní více než je zdrávo.
A tak se dozvíme, že naší "hrdinové" nejsou lidé bez bázně a hany, že nekompromisní "zásadovost" přináší často pouze zkázu a že fanatické lpění na své jediné pravdě je cesta do pekel.
Citace na závěr? Nemohu jinak, ale zvolil jsem dvě pasáže. První, která popisuje hodnocení "našeho" království v oněch dobách pohledem cizince a trochu sráží českou sebestřednost a pocit výjimečnosti.
A druhou, která je dle mého názoru trvale platná v jakékoliv společnosti, i když se nám to nelíbí a máme potřebu názor v ní sdělovaný neustále zpochybňovat.:

"Poměry byly opravdu hrozivé a povšiml si jich též francouzský diplomat a básník Eustache Deschamps, který v roce 1397 navštívil České království, včetně Prahy, a jehož verše tvoří motto této kapitoly. Francouzskému poetovi se u nás nelíbilo. Nerozuměl česky, latinsky si popovídal jen s několika lidmi, francouzsky asi s nikým. Z pobytu vytěžil na čtyři desítky básní, jen jediná, popisující krásy Prahy, projevuje k českému prostředí přívětivost. Jinak mu vadilo všechno: špatné jídlo, zablešené a zavšivené noclehy, nedostatečná hygiena, barbarské zvyky, drobné zranění, které utrpěl jako divák při turnaji, a především fakt, že v zemi málokdo respektuje zákon. Poznal to na vlastní kůži. Dokonce ho přepadli a okradli. I když leckteré jeho nářky motivovala přezíravost člověka z kulturního centra Evropy vůči periferií západokřesťanského světa, bylo by chybou mávat nad nimi rukou. Nečteme jen běžná topoi. Podobných hlasů slyšíme celou řadu a z různých končin."

"Hus shromážděnou církevní elitu o své pravdě nepřesvědčil a ani přesvědčit nemohl. Proto jeho fyzický život ukončily 6. července 1415 plameny hranice určené zatvrzelým kacířům.
Důvody jsou zřejmé. Nespočívaly ani tak v rozdílném filozofickém východisku či ve věroučných odchylkách, někdy dokonce jen domnělých," nýbrž především v politické výbušnosti českého reformního konceptu. Již před zahájením koncilu bylo patrné, že jeho vůdčí osobnosti nemohou akceptovat Husovo zpochybňování institucionální církve, ani jeho výměr božího zákona, nadřazeného kanonickému a civilnímu právu.
Nejuznávanější tehdejší teolog Jean Gerson se už roku 1414 vyjádřil na adresu Husových názorů nekompromisně. Na celém světě, říká kancléř pařížské Sorbonny, se společnost spravuje církevními a světskými zákony, nikoliv morálními kategoriemi, které závisejí na subjektivních interpretacích. Pokud by taková vláda přece jen existovala, pak by byla krajně nejistá a labilní.
Právo prostě není (a ani nemůže být) totožné se spravedlností, kterou v dokonalé podobě nelze na pozemském světě uskutečnit."

31 20.07.2021

Brutální příběh z dob, kdy si většina národa sladila kávu s Kájou, trnula s magorem Zemanem a znechuceně se pohoršovala nad pamfletem "Atentát na kulturu".
Naprostá většina měla hlavu zataženou ve své šnečí ulitě, snažila se zmizet v šedi davu a pokud možno přežít a nestarat se.
Sem tam měl někdo smůlu stejně jako hlavní hrdina a prožil si peklo, o kterém dnešní milovníci minulého režimu nechtějí nic vědět a tváří se, že nic takového neexistovalo.
Selektivní skleróza a ignorace historie je pro jedince milosrdný způsob, jak se vyrovnat s vlastním selháním a namluvit si, že vše bylo vlastně v pohodě.
Pro národ jako celek je tato bagatelizace skutečná tragédie a fakt, že jeden z "lidí v pozadí" tohoto příběhu dostal z rukou hradního rezidenta státní vyznamenání já osobně považuji za naprosté selhání společnosti.
Ani já v té době netušil (80 léta) , že je realita až tak brutální. Věděl jsem o Plasticích a procesu, který vedl ke vzniku Charty 77, měl jsem známé co skončili v base za nesmyslná obvinění jako bylo "výtržnictví" či "napadení" veřejného činitele, věděl jsem o Wonkovi. Že ještě v tu dobu existuje svět na úrovni 50 let jsem tehdy ale neměl tušení.
Proto děkuji za tuto knihu a doufám, že si ji přečte co nejvíce lidí. Jak málo stačilo, aby ten zločinný režim dokázal někomu zničit život.

31 13.02.2021

To bylo strachu, jestli se vrátí, jestli vše dobře dopadne.
Jako hodně malý jsem poslouchal tyhle příběhy na starém gramofonu. Střídavě tenhle dětský "horor" (namluvený mimochodem elitou našich herců) a Skupova Hurvínka (dokonalý singl "Hurvínek za chvíli pouhou rozebere větu dlouhou / Užovky").
O něco později jsem si, když už jsem uměl číst, přečetl knihu (vydání z r. 1968). Ale přece jen zážitek z poslechu to už nepřekonalo.
Ale jak tak člověk přece jen začíná tak trochu dětinštět, asi se blíží čas si Broučky přečíst znovu. Možná se ty emoce raného dětství zase vrátí.

30 17.05.2020

Dobře napsané, v tom pozitivním slova smyslu, výpisky z četby "klasiků" doplněné vlastním pohledem a hodnocením.
Ideální kniha pro ty, kterým se nechce číst díla pánů Peroutky, Masaryka nebo Havla (za českou sekci) , nebo Snydera či Judta. Současně výborně shrnuté pohnuté dějiny našeho státu z hlediska pohledu demokrata, zkušeného novináře a člověka s velikým kulturním a politickým přehledem. A myslím si, že právě novinářské zkušenosti autora jsou velikou devizou této knihy. Je čtivá a nikterak komplikovaně psaná.
Současně si myslím, že je to kniha vhodná i pro lidi, kteří podlehli oné podobě současného společenského diskurzu s jeho neustálým nálepkováním. I oni, pokud zapomenou na své předsudky k "bakalovým novinářům", mohou v knize najít mnoho zajímavého. Nemyslím si totiž, že by přes jasné názorové ukotvení svého autora kniha podléhala přehnaným mentorským a vůči odlišnému pohrdlivým tónem. Tabery se nevyhýbá ani chybám, které přinesla polistopadová politika, a z mého pohledu je poměrně výstižně pojmenovává.

30 19.11.2019

Pro mne jedna ze zásadních knih mého života. Když v roce 85 vyšla, chvíli trvalo, než se z ní stal v kruzích, ve kterých jsem se pohyboval, takový malý kult. Ironie a výsměch snad všemu, na čem si ta či ona skupina "ideově" jednotná zakládala, bylo něco, co jsem v těch podivně zatuchlých 80 letech asi potřeboval.
Koupil jsem si ji vlastně celkem 3x. První, vydání z Odeonu z roku 85 jsem půjčil spolužákovi na VŠ a on ji půjčil dále a ztratila se mi z očí. Koupil jsem si v 89 další vydání, o které jsem přišel někdy v půli 90 let. Kamarádka ji o5 půjčila dále a další putování knihy zůstalo zahaleno tajemstvím. Nakonec mám doma vydání z Arga a chystám se na její nové čtení. Starší, "zkušenější" a snad stále otevřené mysli.
Myslím si, že to není čtení pro každého a že vyžaduje správné "momentální naladění". Pak si ji čtenář vychutná.
Znamenala pro mne hodně, četl jsem ji po Beckettově románu "Murphy" a po ní jsem četl Kesseyho "Vyhoďme ho z kola ven". Mohu říci, že to byla docela švihlá kombinace :-). Ale stojí za to.

30 30.07.2018

Je to už let, co jsem tuto dokonalou knihu četl. Je to už let, co jsem vzal své tehdy malé děti na její filmové zpracování. Dodnes ale vím, že úřady fungují stále stejně pitomě a mezitím na to přišly i mé děti.
Je to kniha, kterou buď milujete, a nebo odzívnete.
Já se přiznám, že patřím do té první kategorie. I proto jsem si koupil nové, kouzelně ilustrované vydání a jsem tomu rád. I když občas na cesty zapomínám vzíti si ručník.
Jo, a pořád mám rád delfíny, nepropadám panice a čekám, že jednou pochopím, proč právě 42.

29 21.08.2019

Krásná kniha. A já konečně pochopil, jak vypadá extrémní verze "perliček na dně" pana Hrabala. Nějak takto.
Hluboce lidský příběh na pozadí extrémně kruté doby stalinské hrůzovlády.
Těším se na "Děti Volhy" a Zulejku řadím po bok stejně silné knihy "Na hrudi obra obláček zlatý" pana Pristavkina.
https://www.databazeknih.cz/knihy/na-hrudi-obra-oblacek-zlaty-39247

28 20.07.2021

Myslím, že tato kniha vyšla u nás v téměř ideálním načasování. Všechna tři témata jsou více než aktuální v dnešní době rozhádané společnosti a Eco celkem srozumitelně dovozuje jejich propojenost.
Já se současně shoduji s jeho, pro někoho pesimistickým, pro jiného realistickým, pohledem na "současný" fenomén migrace, který vlastně není nijak nový a je součástí lidstva od pradávna. Přináší pozitivní i negativní důsledky a boj proti ní je něco na způsob boje proti přírodě. Občas se vyhraje dílčí "bitva, ale samotnou "válku" vyhrát nelze. Eco, stejně jako já, vidí cestu v toleranci a v pochopení odlišností, které mohou žít vedle sebe. I když se to zdá nemožné, historie lidstva ukazuje pravý opak. S vědomím skutečnosti, jak složité a krvavé to z hlediska individuálního vnímání historie bylo.
Věčný fašismus jsem četl již dříve a je pro mě zjednodušeným a přesným popisem toho, co za fašistické tendence považuji i já. Jednotlivé prvky jsou vlastně přirozenou součástí část lidské existence odkazující k animálních reflexům každého člověka. A moderní civilizace je pro mě systém, který se snaží tyto prvky lidského chování potlačit pomocí zákonů, morálky a vědomí lidské sounáležitosti.
Na závěr citace, která v sobě zahrnuje ono riziko "fašismu naruby", současně jde proti skutečné toleranci a představuje jen nesnášenlivost s opačným znaménkem.

"Vzpomeňte si na fenomén politické korektnosti, "political correctness", v Americe. Vznikl s úmyslem propagovat toleranci a uznání jakýchkoli náboženských, rasových a sexuálních rozdílů, a přece se z něj stává nová forma fundamentalismu, jež téměř rituálním způsobem postihuje každodenní mluvu a pracuje s doslovností na úkor důvtipu a tak může dokonce docházet k diskriminaci slepců jenom proto, že se takovým lidem musí ohleduplně říkat ,nevidomí", a především k diskriminaci těch, kteří se neřídí pravidly politické korektnosti.

27 22.04.2021

Výborná reportážní kniha, ze které čiší snaha v rámci možností objektivně popsat dění na východě Ukrajiny. Přiznám se, že jsem se chystal na její přečtení nějaký čas, až mě události předběhly a donutily si ji konečně vytáhnout a přečíst.
Putlerův letošní barbarský útok na Ukrajinu dal celkem jasnou odpověď na otázku, do jaké míry bylo tehdejší dění výsledkem snah o emancipaci obyvatel oněch oblastí a do jaké míry se jednalo o přípravu na obsazení celé Ukrajiny.
Putinova rétorika ve vztahu k Ukrajině, Ukrajincům a ukrajinské kultuře a historii , která si nijak nezadá s tou Hitlerovou, musela otevřít oči každému, alespoň trochu soudnému, člověku. Jen nenapravitelní milovníci diktatur a masového vraždění jsou asi nadšeni.
Tahle kniha pomůže aspoň trochu pochopit, jak mohlo dojít ke spuštění procesů, kterých již dnes nejspíše většina obyvatel dotčených oblastí trpce lituje, pokud se jim podařilo zůstat naživu a ve vlastním domě.
Uvedení tohoto konfliktu do souvislostí s obdobnými v Čečně nebo v Gruzii je celkem nenásilné a výstižné, navíc díky postavě Mamuky velmi čtivé a srozumitelné.

"Všichni ale měli jednu věc společnou s vojáky, kteří ho zajali u elektrárny: nebyli mezi nimi skoro žádní Abchazové. V separatistické armádě sloužili Arméni, Čečenci, a dokonce Řekové nebo Bulhaři. Jen Abchazy aby v ní člověk pohledal. Kdo tedy byli lidé, s nimiž Gruzie prohrála abchazskou válku?
Právě tuto otázku si budou klást o jednadvacet let později obyvatelé ukrajinských měst, až se v jejich ulicích objeví jednotky mladých mužů s automatickými ručními zbraněmi, bez označení a insignií.
Hybridní války na území takzvaného ruského světa – tedy zemí bývalého Sovětského svazu, které Rusko i nadále považuje za své kolonie – zpravidla nevede běžná armáda. Zastupují ji improvizované oddíly složené z civilistů nebo vojáků, kteří se za civilisty vydávají. Právě v tom tkví zásadní omyl západních pozorovatelů a novinářů, kteří se během ukrajinské války snažili hledat důkazy masové přítomnosti ruských vojsk na Donbasu, a když je nenašli, byli ochotni souhlasit, že nejde o vnější invazi, ale o občanskou válku."

26 23.05.2022

Říkal jsem si, že na kolo by se taková detektivka mohla hodit. Nic náročného, příběh příjemně plynul a já si mohl šlapat a poslouchat. A taky se konečně seznámit s detektivem Harrym. Neurazí, nenadchne a ani nezklame. Austrálie je vděčné a zajímavé prostředí pro středoevropana. A oživení postavami původních obyvatel Austrálie, s jejich dodnes složitým stigmatem nepochopitelného zacházení ze strany bílého obyvatelstva i v relativně nedávné době, příběhu dodalo na zajímavosti a důvodů k zamyšlení.

26 05.04.2021

"Samozvané nadřazené rasy, zpité Darwinovým učením a nacionalistickou propagandou, zmámené eugenikou a svedené mýtem, již promazávaly kolečka vražedných strojů, které se brzy vrhnou na svět, už tak do morku kostí unavený nekonečnou pitomostí a opovrženíhodnou nadutostí." (str.27-28)

Je fascinující, jak se věci dějí stále dokola, snad jen jména vůdců se mění. A stejně tak se opakuje onen syndrom vařené žáby. Lidé tak dlouho nevěří, že může dojít k nejhoršímu, až již není cesty zpět a jsou donuceni projít přes peklo války a krvavých událostí.

Tahle kniha měla u mne poněkud pohnutý osud. V jistém období jsem hltal téměř každou knihu autora, jihoamerická trilogie mě nadchla a "Ptáci bez křídel" je pro mě osobně vrchol jeho tvorby. A nějak jsem kapitána Corelliho odkládal, až jsem jej definitivně odložil poté, co jsem viděl film. Už je to docela dost let a já , díky letošní výzvě, knihu vytáhl a přečetl. Film už jsem pozapomněl, což bylo dobře, jen mi stále před očima naskakoval ten Cageův psí výraz.
Nicméně kniha je skvělá, při jejím čtení si člověk uvědomí absurdnost válečného běsnění hodně intenzivně. Typický Bernières. Ptáci bez křídel jsou v mém hodnocení o něco výše, nicméně i zde volím plný počet.

26 07.03.2019