Ema22 komentáře u knih

Přečteno za cca hodinu. Zajímavý pokus, i když mi jsou podobné rekordy trochu proti srsti. Na druhou stranu proč ne. Příběh je čtivý. Potěšil mě.
"Cesta je láska."
"Pro mé vzpomínky je důležitější, jak si je pamatuji, a ne jak se staly."
A létajícímu jaguárovi se nesměju, ani náhodou.

4 24.06.2021

Z knihy jsem upřímně zklamaná. Přečetla jsem devět kapitol z první části a tím končím. Své čtenáře vzhledem ke komentářům níže si našla a zřejmě najde. Pro mě je ztrátou času. Poslechla jsem si první kapitolu jako audioknihu, tu hodnotím velmi kladně.

Zejména první část je velmi čtivá, prokládaná příklady z klinické praxe. Představuje vznik, symptomy, srovnání a shodu s jinými poruchami a psychiatrickými onemocněními, problematiku diagnostiky samotné HPO. A především naději pro pacienty, že je tato porucha nemusí nutně provázet po celý další život. Praktické rady zde najdou jejich blízcí (rodina, přátelé a partneři).
V druhé části byly pro mě dost nezáživné popisy různých terapeutických přístupů s díky bohu transparentním závěrem, že terapie jednoduše funguje. Ať už má jakoukoli podivnou zkratku.
Knihu jsem přečetla jedním dechem, HPO mi lékaři a terapeuti nedokázali srozumitelně popsat. Zřejmě i proto, že je obtížně popsatelná. Jsem tedy o krok blíž jí porozumět. A nejenom jí.

4 28.06.2020

Ač jsem se každý večer na četbu těšila, jsem zčásti zklamaná. Autor se podle mého trochu vykrádá. Je příjemné si připomenout některé události z prvního dílu, ale těch připomenutí je v knize dost a nejen jich. Přibývá situací, kdy si Serena, Sam a další někde sednou a povídají si, co kde slyšeli a četli. Kavárnu navštíví nejmenovaný biolog a v celé následující kapitole se dozvídáte, jaké knihy napsal a co je jejich obsahem. Postřehy to jsou zajímavé, ale nepůvodní. A příhoda s marshmallows mi je hodně povědomá.
Opět oceňuji mnoho podnětných myšlenek: "V porovnání s mnoha lidmi máme docela pohodný život. Nežijeme v žádné válečné zóně. Nemusíme skrývat svou sexuální orientaci ani náboženské přesvědčení. Můžeme jíst, co chceme, oblékat se, jak chceme, a chodit, kam chceme, díky bohu za to. A přes to všechno se nesnesitelně nudíme."
"Kdyby nějaký předmět, dosažený cíl nebo vztah byl skutečným zdrojem štěstí, pak by každý, kdo něco takového má, měl být šťastný. Ale nic takového ještě nikdy nikdo nenašel...když věříme tomu, že naše štěstí závisí na něčem, co momentálně nemáme, pak nemůžeme být skutečně šťastní tady a teď. A to je na to nejsmutnější. Protože tady a teď je jediný čas, ve kterém můžeme být skutečně šťastni. Nemůžeme být šťastni v budoucnosti, protože ta ještě neexistuje."

4 23.02.2020

Autorčin styl je velmi čtivý, příběh silně předvídatelný, přesto jsem byla zvědavá, jestli se Annie nakonec dá dokupy s doktorem Protivou. Rozhodně stojí za to si užívat drobné radosti, udělat si čas od času radost a vychutnat si třeba dobrou snídani z hezkého nádobí. Kniha mi dost připomínala jednu divadelní hru, kterou jsem zhlédla asi před pěti lety v královedradeckém divadle.

4 07.06.2019

Nic nikdy není jenom sen...
Chvílemi jsem se nemohla odtrhnout, jindy nemohla najít přetrženou nit a udržet pozornost. Myslím si, že autor nevyužil potenciál začátku příběhu, poslední třetina je dost zmatená, nevíte, co se opravdu děje, co jsou halucinace a fantazie.
Na druhou stranu mě oslovil překlad do češtiny, spousta zajímavých přirovnání a metafor: Seděl v temné předsíni s nožem v ruce a civěl na kukátko, které se chvílemi změnilo na zářivý bod, když se na chodbě rozsvítilo. Bylo to jako velice zpomalená morseovka, jejíž zpráva nikoho nezajímala natolik, aby ji dešifroval. Na hranici spánku se kukátko změnilo ve světlo majáku. Rozsvěcelo se a zhasínalo, jak Anton plul ve člunu bez plachet v jakýchsi neznámých vodách (s. 234).

4 04.02.2018

Naturalisticky podaný příběh malého chlapce, kterého nikdo nechce. Kašle, zmítá se v horečkách. Jen aby už bylo po něm. Smrdí? Šoupneme ho na chodbu. Zoufalství a bezmoc. Příběh, který pokaždé přečtu jedním dechem. Mám ale obavu, že podobných Nechtěňátek je i dnes spousta.

4 11.09.2017

První čtení mě šokovalo. Jak může někdo pracovat v 50stupňových mrazech v košili a kabátku? Jak se dá přežít na několika gramech chleba a vodové polévce? Další tituly s obdobnou tematikou jen dokreslily mou představu. Jak málo stačí vězni k relativní spokojenosti.
Velmi čtivý text, ke kterému se vracím poměrně často.

4 10.09.2017

I když podle doslovu Murakami kompozici tohoto souboru povídek promyslel, mně připadne nevyvážená. Třeba u titulní a zároveň poslední povídky jsem tápala po smyslu, otočila jsem stránku a tam četla:" Sám dost dobře nechápu, co jsem tu vlastně chtěl říct." Dost se mi líbila Šeherezáda a Zamilovaný Samsa. Baví mě zamlženost mnohých motivů, hrdinové třeba nemůžou vycházet z domu nebo venku jezdí tanky, ale proč se nedozvíte.
Otevřená sexualita není obscénní, postavy obyčejné, ale zároveň něčím výjimečné. Jsem potěšena, ale ne nadšena, Murakamiho romány mě oslovily víc.

4 31.07.2017

Jsem příjemně překvapena, sice jsem knihu četla na své poměry poměrně dlouho, v mezičase si pustila film, nakonec jsem byla dojata. Oveho si nemůžete neoblíbit, je to bručoun, ale má "velké srdce". Je věrný, a to doslova, věří hodnotám, které jsou v dnešním světě považovány mnohdy za směšné. Všudypřítomné téma smrti autor nepředkládá jako tragédii, ale součást našich životů, se kterou se každý vyrovnává po svém. O jednu hvězdu méně, protože podobně jako v Britt-Marii nemiluji fotbal, nesdílím Oveho zájem o auta a nikdy by mě nenapadlo podle nich posuzovat lidi, své přátele a rodinu.
"Smrt je podivuhodná věc. Lidé se chovají tak, jako by snad ani neexistovala, přestože je to jeden z největších důvodů žití vůbec. někteří si díky ní uvědomí, že žijí tvrdě, zatvrzele a nevraživě. Jiní potřebují vnímat její neustálou blízkost, aby si vůbec dokázali uvědomit, co je jejím opakem. A jsou i tací, kteří se myšlenkou na smrt zabývají natolik, že se usadí do čekárny dávno předtím, než se smrt ohlásí. Lidé se jí děsí, ale největší hrůzu mají převážně z toho, že si vezme někoho jiného než je samotné. Na smrti je nejstrašnější to, že by mohla projít kolem. A nás tu nechat osiřelé."

4 17.07.2017

Je velmi příjemné vědět, že v tom nejsme sami. Pozitivní postoj dokáže změnit mnohé aneb Víra tvá tě uzdraví. Po Zákonu rezonance další kniha od P. Franckha, která rezonuje s mým přesvědčením, že svůj život máme ve svých rukou, a potvrzuje, co si myslím už dávno. Pozor na to, co si přejeme, přání se mohou splnit. Takže si přejme správně, netlačme na pilu, nehledejme za každou cenu a některým věcem dejme volný průběh.

4 06.07.2017

Můj první HH a jsem nadšena. Bavila mě falešná motivace, několik časových rovin a napětí. Už dlouho jsem nečetla knihu, která by mě v 8 večer nalákala pod peřinu a nepustila. Základní motivace Sněhuláka je v poslední době docela ohraná a jeho fyzický nedostatek byl podle mě zbytečně navíc (na druhou stranu by zřejmě neodhalil svého biologického otce). Knize bych dala o jednu hvězdu navíc, kdyby autor končil 4. částí, 5. mě zklamala.

4 05.04.2017

Do téhle knihy se prostě nemůžu začíst, zkoušela jsem to několikrát, ale marně.

Další kniha, která přináší téma zpracované z více úhlů pohledu. Rozuzlení sice bylo předvídatelné (ty krevní skupiny mi nějak neseděly), jinak velmi čtivé, mrazivé a strhující.

4 26.02.2017

Po přečtení jsem se nemohla zbavit vzpomínky na stahování kůže zaživa. Asi byl nevinný a nic nevěděl? Je to mnohotematický příběh plný napětí a nejistoty. Murakamiho svět mě vždycky vtáhne a nepustí do poslední strany. Nebylo by od věci zalézt si na nějaký čas do "studny", nechat plynout čas a srovnat si myšlenky.

4 26.02.2017

Když se mi tato kniha dostala poprvé do ruky, bylo mi asi 16. Hltala jsem ji se smíchem stránku za stránkou. Po letech jsem velmi zklamaná. Ačkoli miluju knižní jazyk (Vančura), překlad do češtiny mi nesedí. Chyby mi připadnou překombinované, jsou tak nějak mimo mísu. Takové chyby prostě cizinci nedělají. A je to pořád dokola a dokola, hm.

4 31.01.2017

Od knihy jsem čekala víc. Filmová zpracování mě nadchla a v tomto případě výrazně předčila knižní podobu.

3 02.05.2024

Jedno páteční odpoledne, příjemně strávené s knihou v ruce. Jako bych se vrátila do atmosféry Osmi hor.
"Silvia se rozhodla soustředit na Pasangovy boty před sebou. Na jeho boty, sníh, pravidelnou kadenci kroků, a najednou ucítila, že se její nohy pomalu probouzejí ze strnulosti, srdce a plíce nacházejí svůj rytmus...musela myslet jen na nohy a dech, jen na sebe, Pasanga a sníh."
V podobných chvílích jsem šťastná.

3 12.04.2024

Hra plná romantického rozpolcení hlavní hrdinky. Elida nemůže zapomenout na dávný slib, hrůzu jako pocit děsu a touhy převáží jen možnost se svobodně rozhodnout. V hlavní roli s Janou Hlaváčovou pro mě tajemné, odpočinkové, ideální při přípravě nedělního oběda:)

3 07.08.2022

Výbor z díla, v němž jsem našla své oblíbené texty. Trochu vzdálenější mi jsou básně mladší (např. Dávné proso) z 80. let. I když čtyřverší z cyklu Oříšky pro černého papouška se jim vymykají.

3 15.03.2022