Atanone komentáře u knih

V dálce dívka zaslechla volání vlčí smečky. Slyšela jsem je cestou? uvažovala. Určitě ne takhle blízko. Jestlipak se jim stýská, Zlomenému tesákovi, Krysí oháňce a těm ostatním…
Poslouchej ty vlky. Je to píseň lovu? Ne, píseň smečky. Zpívají si jen, aby si zpívali, ne aby oslavili kořist.
Kdybych se tak mohla rozběhnout… ponořit se do lesa. Jít k nim, být sestrou v lovu a součástí smečky
*****
Stalo se vám, že jste nemohli dočíst knihu? Ne proto, že vás nebavila, ale naopak proto, že se vám z jejího světa nechtělo odejít? Mně se to stalo s touhle knihou. Sáhla jsem po ní spíš ze zoufalství, protože se mi k závěru ČV nechtělo číst nic z toho, co čtou všichni a zrovna jsem neměla nic jiného po ruce. Tak jsem sáhla po knize pro náctky, kterým se spíš začínám blížit z druhé strany (starší ročníky pochopí). počítala jsem spíš s tím, že ji nedočtu. Ale jsem ráda, že jsem se s ní setkala. Nejde ani tak o příběh i když hezký a ke konci napínavý. Jde o to, jak autorka popisuje magii, kterou disponuje hlavní hrdinka Daina. Ona nejen rozumí zvířatům, ona s nimi splývá. Vidí energie a dovede je používat, umí se vcítit. A svým způsobem vlastně spíš hledá cestu k lidem, kterým se teprve učí důvěřovat.
Místy jsem měla trochu problém s tím, že Daině by mělo být 14, ale uvažovala jako mnohem vyspělejší dívka. Děj je hodně popisný, akčnější je až v druhé polovině, ale mě právě bavily pasáže Daininy komunikace se zvířaty a její lekce s Numairem. Těším se na druhý díl.

69 13.09.2021

Úžasně napsaná kniha, která docela hodně obohatila mou hlavu, i když srdce se dotkla jen okrajově.

69 24.06.2020

Děti z Bullerbynu jsem dostala ke svým 27. narozeninám a byl to tehdy jeden z nejkrásnějších dárků. Do té doby jsem knihu jen marně sháněla. Ve vesnici,kde jsme bydleli,když jsem byla malá,se kniha v knihovně skoro nedala vypůjčit,protože jsem ji měla permanentně vypůjčenou já.

69 27.04.2017

Marek Vráz byl sice pro mě i přes věkovou blízkost krapet nečitelný, ale přičítám to na vrub tomu, že jsem kvůli letošní ČV naskočila do knižní série literárně nepolíbená předchozími díly. Na druhou stranu možná právě moje lehká averze na dnes tak moderní seriálové psaní je důvod, proč jsem se jí tak trochu vyhýbala.
Co se týče příběhu, bavil mě. Po velmi pozorném přečtení Markova rozhovoru s otcem Gabrielem jsem si vykonstruovala zápletku, která se naštěstí vůbec nepotvrdila, přestože se nabízela, a to já mám moc ráda.
A Jan Bond mě fakt dostal, stejně jako dohledaná Pohľadnica. Děkuji.

68 07.03.2023

Někdy je to super, když vám začne stávkovat počítač - v mém případě bedýnce toho zase až tolik nebylo a já jsem se díky tomu konečně mohla začíst do téhle úžasné knihy. Pro slabší povahy možná nebude, ale i tak ji doporučím, protože je proložená skutečnými případy a velmi zajímavě napsaná. Smekám před těmi, kdo se stávají posledními mluvčími obětí, které už samy vypovídat nemůžou.

68 25.07.2022

Vy, co máte rádi divoké jízdy, dějové zvraty, neberete se moc vážně a přitom se rádi dozvídáte nové věci, tohle může být kniha pro vás. Možná bude i dobře, pokud nebudete bigotní věřící a umíte se na svět dívat s tolerancí, protože všechna ta božská „co když“ vám tady trochu zamotají hlavu. Domýšlet autorovy nápady může totiž jednoho dovést až někam k okraji známého vesmíru. Přinejmenším.
Osobně většinou hůř skousávám autorovy naivní hrdinky a alfa-samce, ale tady to hezky zapadlo, protože, holky, přiznejme si to – pro kterou z nás, zamilovaných, není ten náš Pánbůh? A který z vás, věčných kluků, by jím rád nebyl?
Pokud se chcete dobře bavit, zkuste to s touto knihou. Já se bavila. A Adrián ví, že bych byla pořádná bestie, kdybych těch 5 nedala, a to nejen pod tíhou zodpovědnosti prvního komentáře

68 06.12.2021

Pro mě tak trochu smutné čtení. A tím vážně nemyslím totalitu a disidentský život plný perzekucí.
Ačkoli jsem si od knihy slibovala, že se dozvím víc o paní Havlové, měla jsem často pocit, že čtu knihu hlavně o panu Havlovi a dalších pánech, včetně poměrně podrobných vysvětlivek, jak mám chápat jejich díla. A nejen je. Netuším, co byl v tomto autorův záměr, ale místy z toho pánové vycházejí v hodně sebestředné podobě. Vysvětlení beru pozitivně, protože většina tvorby z disentu, ke které jsem se dostala ať už před, či po sametové, se mi nelíbila a nelíbí se mi doteď. Asi ji nechápu. Ale s uměním, které pouze zobrazuje nějaký druh marasmu, mám problém celoživotně. Tím spíš oceňuji motto této knihy, které by si opravdu každý z nás měl zapsat zlatým písmem. A nejen zapsat.
Člověk si někdy skutečně neuvědomí, že ti bohémové, rebelové a bojovníci (bez ironie), měli také manželky a rodiny. Ty se málokdy někde zmiňují, děkuji autorovi, že on toto pojal jinak. Slavné Dopisy Olze pod vlivem toho dojmu číst nebudu a s paní Olgou to vůbec nesouvisí.
Každopádně mi tato kniha dala hodně. Mnohé bylo řečeno. Mnohé bylo řečeno mezi řádky. Autor mě velmi zaujal a hodlám se k němu v budoucnu vrátit.

Paní Olga, kterou považuji spolu s paní Livií za jednu ze dvou skutečně „prvních dam“ naší polistopadové politiky, pro mě zůstává dámou první v obou smyslech toho slova.

68 04.03.2021

Jesenin je moje srdcovka. Nepřestanu se tlouct do hlavy kvůli půjčené (a ztracené) sbírce jeho básní v originále, to by tak po sametovce byl asi jeden z mála důvodů, proč oprášit ten léta vnucovaný jazyk. Ale nebyl to jen jazyk pěticípé hvězdy,srpu a kladiva, ale i krásných duší, které to měly tam mnohem složitější, než my tady.
Dala jsem si práci a zapátrala po těch verších a z těch, co jsem našla, musím hluboce smeknout před panem Zábranou, který se netají svým obdivem k Jeseninovi a svým překladem a přebásněním mu skvěle vzdal hold.
Podívejte::

Nic se neboj, poblázněný větře,
plivej listí do luk, sešpul rty.
Že jsem "básník"? To mě sotva splete.
V písních já jsem chuligán jak ty.

a pro ty, co ještě (nebo už) umí, originál:

Но не бойся, безумный ветр,
Плюй спокойно листвой по лугам.
Не сорвет меня кличка «поэт».
Я и в песнях, как ты, хулиган.

68 18.01.2021

Intriky, mocenské boje a rodinné tragédie na carském dvoře. Tihle Romanovci se vážně čtou jako román. Dílo ač obsažné, je psané zajímavě a poutavě. Autor nám Romanovce představuje na pozadí historie jako živé lidi s jejich slabostmi, excesy, touhami, úchylkami, pýchou, pokorou a náboženským zapálením vedle promiskuity, alkoholismu a duševních poruch. Mimochodem, nikdy jsem nechápala, proč se rodové linie odvíjejí „po meči“. Právě u této knihy mě to hodně pobavilo, protože od Kateřiny Veliké je pravděpodobně velmi těžko říct, co to za dynastii vlastně Rusku vládlo.
Smekám. Seznam použité literatury je úctyhodný. Autor musel pročíst snad všechny deníky a deníčky, co byly k mání, ale díky tomu napsal dílo, které je převelice lidské. Navíc svou obsažností pomůže pochopit dějinné události, týkající se Ruska, a to jak Ruska minulého, tak i toho současného. Několik odkazů na sovětské a posovětské pohlaváry včetně Putina jsou velice trefné.
Někteří předčitatelé autorovi vyčítají bulvárnost. Jistě. Ale na rozdíl od bulváru vychází z dopisů a deníků a podle mě tím uvedené postavy získávají na lidskosti.
Kromě již zmiňovaných Židů a ruského antisemitismu zmiňuje smutné osudy i jiných národů. Kolik z nás, Čechů, dokáže posuzovat události z před a za protektorátu s odstupem? Je to vždy úhel pohledu nás, čtenářů a podle toho taky hodnotíme.
Já doporučuji hlavně těm, co by se rádi dozvěděli něco o historii a bojí se suchopárných publikací. Tahle suchopárná rozhodně není.

68 29.11.2020

Trochu střemhlavý konec s patřičnou snahou, aby to logicky zapadlo. Dá se to vzít, pokud uvážíme že za "ich" formu se schovají "ich" pocity, které dostáváme patřičně jednostranně, konfrontované pouze s Aliciiným deníkem. Každý z nás sám sebe vidí více či méně zkresleně. Takže ano, líbilo.
A posílilo to ve mně totální nedůvěru k psychoterapeutům. Není nic horšího, než člověk, který je přesvědčený o tom, že ví, co potřebujete.

68 10.06.2020

(SPOILER) „Netvařte se tak šokovaně, Severusi. Kolik mužů a žen už jste viděl umírat?“
„Poslední dobou jen ty, které jsem nemohl zachránit“

68 14.03.2019

Naprosto mistrně smíchaná jablka s hruškami,aby to nakonec dalo borůvkový koláč.
Tématika templářů a Grálu mě zajímá už dlouhou dobu,takže jsem se místy musela i smát,ale to neubírá knize nic na poutavosti. Dokonale jsem ten borůvkový koláč zbaštila.
Přečteno jedním dechem a s malým odstupem času ještě znova s druhým dechem.
Pěkné hodiny čtení-a musím připočíst ještě spoustu hodin,které mi zabralo googlování

p.s.-co by si ale počali,kdyby třeba Langdona přejelo auto? Záhada nevyřešena..auvajs

68 21.04.2017

Dobré to bylo. Napínavé. Zajímavé téma. Nějak nejsem schopná se rozhodnout, jestli mi ve srovnání s filmem přišlo lepší vědět víc o duševních pochodech Anny, nebo jestli mě to místy brzdilo.
Dala bych 4, ale ta pátá je za to, že jsem fakt neuhodla pachatele (ve filmu).

67 28.09.2022

No tak tohle se mi hodně strefilo do vkusu. Napínavé až do konce.

67 19.05.2022

Tak tohle je milé. Jak veršíky, tak ilustrace - dohromady to krásně funguje. Člověk se z toho tak nějak pitomoučce usmívá a má krásný pocit.
Neboli doporučuji

67 23.04.2022

Možná, kdysi, než jsme si vzali do hlavy, že tady tomu velíme, jsme věděli, že i když chodíme po dvou, můžeme ve spojení s ostatními bytostmi používat tlapky, ploutve a křídla. Někteří to ještě vědí. Není jich moc, ale bohudíky se najdou. Zvířata všeobecně rozumí daleko líp nám, než my jim. Možná to bude tím, že neznají pýchu. Pán, který napsal, že papoušci pouze opakují slova bez toho, že by rozuměli jejich smyslu, si asi s nimi nedal moc práce a přistupoval k nim s povýšenou arogancí. Každopádně nežil 10 let s naším korelákem, který bez problémů rozumí většině toho, co po něm chci, i když jako každé rozmazlené ptačí děcko, to ignoruje, dokud nezačnu řvát. Když zavolám „pojď sem“, pokud zrovna netrucuje, přiletí. A když on volá mě, nevříská jako já, když se dostanu do varu, ale volá na mě „pojď sem“.
Měla jsem to štěstí, že moji rodiče mě v mých handicapech nelitovali otevřeně. Učili mě, že pokud něco chci a z daného hlediska to nemůžu mít, musím to přijmout a umět se toho se ctí vzdát, nebo najít jiný způsob, jak se k tomu dostat.
Tím jsem jen chtěla říct, proč mi tato pohádka o dívce, co dokáže mluvit se zvířaty a splynout s nimi, nepřijde až tak pohádková. Spíš bych řekla, že je pro mě v mnoha směrech inspirativní.

67 18.09.2021

"Domnívám se totiž, že si každý zvolíme, zda své srdce uzavřeme, či zda ho otevřeme. Volíme si, zda se na to, co nás trápí, budeme dívat, či zda zavřeme oči. Volíme si, zda se pevně držet své bolesti, či zda ji necháme vyklouznout z našeho sevření a dáme jí svobodu poznamenat svět."

Jak už říká název knihy, tohle není příběh lovce čarodějnic. Je to příběh jeho sestry Alice, která odešla z domu jako mladičká nevěsta, co se vdala pod úroveň a teď se jako vdova vrací domů s „outěžkem“ po svém zemřelém muži, připravená čelit nelibosti svého bratra.
To, co mnohým na knize vadí, a sice jistá rozvláčnost, se mně paradoxně líbí nejvíc. Autorka se podle mě strefila do ducha doby, o které píše. Alice není žádná akční hrdinka, tak jak se nám je dnešní kultura snaží vytvářet v rámci genderového mrzačení ženství. Je ženou doby, kdy veleli muži a ženy na ně byly odkázány, společensky i finančně. Alice je bez prostředků a ví, že její bratr bude rozhodovat nejen o ní, ale i o jejím dítěti. Podle toho se chová
Když jsem knihu začala číst, bála jsem se, že mě téma honu na čarodějnice psychicky semele jako vždy. Ale postupně jsem se přestala bát toho, jak ten příběh dopadne, protože se mi v něm líbilo.
Připomínal mi klasické anglické romány s ženskými hrdinkami, které mluví málo a naznačují mezi řádky. Pokud si to mohou dovolit, lehce tahají za nitky. Přesto jsou silné, protože v tom drsném světě dokáží přežít a milovat.
Pokud máte rádi pomalé příběhy, zkuste tuhle knihu. Já jsem dostala víc, než jsem čekala.
p.s. Souhlasím s kikies, co se týče poslední věty

67 01.05.2021

....a tak se spolu sťastně bili až do smrti...

Tahle kniha mi dala neskutečně zabrat. Přiznávám, že chvílemi šlo o čirou tvrdohlavost. Jako historiomil jsem si vytkla za cíl tohle přečíst, ale místy mi docházely síly, protože v té spoustě slov se místy ztrácel příběh sám. Což jistě nesnižuje historickou cenu díla, ale v tomhle případě se vrátím k jiným zpracováním a filmům.
Pobavilo mě, jak v tomhle chlapském eposu vlastně muži zase byli hříčkou v rukou rozhádaných žen. Cherchez la femme...

67 16.03.2021

Tady bych si dovolila nesouhlasit s předchozím komentářem. I když slovo nesouhlasit může navodit iluzi střetu. Ne. Jde asi o vnímání věcí. Všechno to, co Corpy píše, je fakt. Ale pro mě je právě v tomto jedinečnost této sady karet. On to totiž není klasický tarot, tak jak je běžně vnímaný. Asi i proto jsou karty pojmenovány jinak. Sama v tom nevidím problém, spíš bonus, vykládat s ním půjde, navíc obrazová symbolika je klasickému tarotu blízká, takže nemyslím, že bych se nějak potřebovala "přeučovat". Autoři sami upozorňují na to, že tato sada je myšlená spíš jako cesta vnitřního poznání v rámci keltského Kola Roku.
Sama vnímám tarot spíš jako cestu k sobě, než něco, co mi může odhalit budoucnost. Pokud se totiž dopřemýšlíme k tomu, že jsme v dobrých rukou, mnohé otázky pozbývají smysl.
Myslím, že co se týče této knihy a karet, jsou ty naše DK hvězdičky opět trochu zavádějící v tom, že vždy je to o vnitřním pocitu. Buď nás něco osloví, nebo ne. Co se týče tarotu, sama jsem se jedné sady "zbavila" z podobných důvodů, jako uvádí Corpy o této. To přece nevadí, tarot je podle mě o hledání. Až najdeme to, co nám vyhovuje, zůstaneme u toho.

67 10.03.2021

Jelikož se mi Arnold Schwarzenegger začal jako herec „líbit“ teprve až s úbytkem svalové hmoty a hlubšími vráskami v obličeji, šla jsem do čtení s řádným despektem a předsudky. Upřímně řečeno hlavně kvůli tomu, že jsem chtěla vědět, co se tak asi může dít v hlavě člověka, posedlého svým tělem. Opět se ukázalo, že předsudky a podceňování jsou známkou hlouposti – tentokrát té mojí.
Pro mě je tato kniha překvapením roku, protože jsem od ní nečekala nic a byla jsem připravená na to, že ji stejně po pár stránkách asi odložím. Naopak jsem se jí prokousávala dost dlouho, protože každá stránka stála za to. Kniha je doslova nabušená informacemi z Arnoldova osobního života, z počátků snahy dostat kulturistiku mezi uznávané sporty, je plná „drbečků“ o známých osobnostech, informací z politiky a já osobně děkuji obzvlášť za poslední kapitoly, které jsou jakýmsi shrnutím jeho názorů a motivační tečkou.
O jeho cílevědomosti a vůli jsem nikdy nepochybovala, jeho příběh je jasná ukázka toho, čemu se tam za vodou v rákosí říká „americký sen“. Ale v tom, jak o tom mluví, je zároveň veliká pokora a sebereflexe. Uvědomit si svůj problém a navíc ho přiznat, omluvit se za něj a jít dál, to je vlastnost velikých lidí. Navíc je zábavný a vtipný. Nás doma mimo jiné pobavila pasáž, kde taťka milionář učí své děti „rakouským způsobům“. Například jak učil syna zhasínat světlo a šetřit elektřinou, jsem obratem radila kamarádce, která doma řeší podobný problém.

67 22.10.2020