Atanone komentáře u knih

Kolem knihy jsem už chvíli kroužila, ale odkládala jsem snad kvůli trochu buřičskému titulu. Jsem velmi ráda, že jsem nakonec neodolala a pro mě osobně je toto jedna z knih roku. Laskavé, moudré a pokorné. Děkuji.

81 10.12.2021

Na rozdíl od předkomentujících mě první dvě třetiny knihy ukolébávaly pohodou a příjemnou atmosférou, sem tam proloženou něčím podivným a lehoučké mrazení jsem zažila jen několikrát. Celou dobu jsem čekala, kdy se konečně dozvím, jak to je s tím duchem a pomalu jsem si začínala myslet, že je tím myšlen jen genius loci. Poslední třetina byla naopak docela jízda.
Musím říct, že se mi kniha moc líbila. Možná to je duchem té knihy, ale ten dům jsem si docela zamilovala, Edith inclusive.
Subjektivně jako vždy dávám 5

81 06.08.2020

Pro mě touto knihou začala dodnes trvající platonická láska k houslistovi s dýmkou a mezi všemi jeho napínavými příběhy tento je jeden z mých nejoblíbenějších

79 08.04.2018

Nemáte na Tribeč? Zkuste to v Beskydech.
Nechci srovnávat s Karikovou Trhlinou, i když se to zkraje hodně nabízelo. A celkově nebudu podkopávat nohy příběhu, který se mi líbil a hodně dobře četl. Každý v sobě máme temná místa. Za normálních okolností, máme možnost volby, jestli otevřeme dveře tomu, co se skrývá za maskou civilizovaného člověka. A pak jsou situace, kdy to tak docela nemáme ve vlastních rukou. U téhle party lidí bych to ale tak docela na okolnosti nesváděla, autorka nám udělala výlet do jejich hlav ještě než začalo jít do tuhého. Byla jsem velmi zvědavá na rozuzlení a osobně si myslím, že doslov to zbytečně rozmělnil. Ale kniha vážně stála za přečtení. Děkuji, dobře jsem se bavila.

78 13.08.2023

Parádní jízda, kterou u mě paradoxně brzdilo nejvíc to, na co jsem se těšila - a sice Ripleyová. Tedy ani tak ne ona, jako neustálé vize Amandy, které podle mě sice autorovi přidávaly stránky, ale jinak by úplně stačily dvě (první a poslední).
Co oceňuji jsou popisy mimozemské lodi a vůbec všeho, tak dokonalé, že film bych ani nepotřebovala. Zvedám palec a z mnoha důvodů (i ze sentimentu) sázím své 4.

78 27.05.2023

Tak si říkám co asi přijde příště...Ale bavila jsem se dobře. Autor je mistr kliček a falešných stop. Dál bych asi jen vykrádala spokojené komentáře přede mnou, takže dávám 5 a těším se, co si na nás autor příště zase vymyslí.
p.s. Vražedná lhůta je už zfilmovaná, četla jsem někde o pětidílné sérii.

78 09.09.2022

Krysař má všechny moje nesympatie. Má i všechny moje sympatie.
Útlá knížka, která mi zůstala dlouho v hlavě.

78 17.11.2020

Hodně mě to bavilo. Je to moc poutavě a chytře napsáno. Čtenář má vpodstatě stejné informace a vodítka, jako policie, takže může spřádat své teorie. Což dělám u podobných knih moc ráda. Jelikož nápovědy byly, tipla jsem pachatele dobře, ale na čtivosti to pro mě knize neubralo, spíš naopak. Trochu mě časem popuzovalo neustálé opakování Stinga a další sáhodlouhé citace písní, a to přesto, že máme s autorkou evidentně podobný hudební vkus. Kapitoly tím získaly na obsahu, ale jinak to podle mě děj moc neposouvalo.
Pár "keškařů" znám a jsou to úžasní lidičkové, ke kterým bych se hned přidala, kdyby to šlo. Musím říct, že se mi hodně líbilo, jak autorka postupně měnila můj úhel pohledu na to, kdo je vlastně lovec a kdo líčí pasti. Prozatím jsem na nic podobného nikde nenarazila, takže palec nahoru a autorku si pohlídám.

77 15.03.2023

Panu Kingovi se opět povedlo napsat horror už jen tím, že nás vzal na exkurzi do jednoho manželství. Ty příšerky, co se v příběhu objevují potom, nejsou nic ve srovnání s tím, co má v hlavě policista Norman. Jako ve většině autorových knih, nejstrašidelnější příšery dovedou být lidé.
V tomhle příběhu jsou vůbec některé věci naruby, stejně jako na obraze Rose Madder. Pomyslná „poslední kapka“, kterou většinou vnímáme obrazně, je tady fyzická, zatímco obrana je psychická, na úrovni vnitřních monologů a změněného stavu vědomí. Protože tohle ten obraz pro Rosie dělá. Jsou to dveře. Odpověď na volání o pomoc. Pro někoho to může být obraz, pro jiného náhodně zaslechnutá věta a někomu může obrátit život vzhůru nohama postava z knihy. Prostě když se věci mají stát, stanou se. Otevřete dveře (cokoli to je) a vejdete jinam. A tam jinde se můžou dít věci, které se vám potom někdy objeví i v reálném životě. Někdy to nebývá zadarmo, protože takový zážitek vás prostě trochu změní. Už víte, že tam něco je. A víte, že by to tam i mělo zůstat.

77 11.04.2021

Vážně nechápu, jak jsem na tuhle skvělou knihu mohla zapomenout. Možná to znamená, že bych si měla oprášit ty bouřlivé emoce, které ve mně kdysi dávno vyvolala

77 08.06.2020

Kus mého dětství. A dětství, pokud je krásné, nekritizujeme ☺
Jistě, že jsem měla období, kdy se mi kritizovat chtělo. Každá doba má svou propagandu, ne? I ta naše, současná. Ono někdy hodně závisí na úhlu pohledu. A válka se snad ani nedá vidět jinak, než očima lidí, které zasáhla. Těžko vysvětlovat lidem, kteří ztratili rodiny, nějaké historické souvislosti. Oni vám na ně kašlou. Někdy máme tendenci zlehčovat ty pány a dámy, ověšené medailemi a příliš posuzovat kdo a kdy jim je dal. Ale oni to vidí jinak. Protože oni tam tehdy byli.
Přesto, nebo právě proto, nepatří tahle kniha k těm, které bych chtěla číst znovu

77 31.03.2020

 Velká samota je mnohovýznamný název. Je to velká samota Aljašky, drsná a krásná. A zároveň velká samota lidí, jejich vášně, strach a vůle žít. A je to také příběh o všemožných podobách lásky.
Jakýkoli komentář, který mě napadá, by podle mě nebyl výstižný. Každý, kdo se přímo, nebo zprostředkovaně setkal s domácím násilím, ví, že neexistují jednoduché odpovědi ani jednoduchá řešení. Ale nějak jsem lety došla k přesvědčení, že "okolnosti" z vás nemůžou vypustit ven něco, co jste v sobě už dávno před tím neměli.

Nemám ráda ty šťastné konce, které na pár řádcích tlustou růžovou čárou škrtnou fakt dobrý příběh. Ale tady jsem zažila s těmi lidmi tolik, že bych snesla i duhové jednorožce!

77 28.02.2020

Mých 5 není ani tak vyjádřením literárního nadšení, ale poklonou (teď už) mladému muži, který dokázal využít svého značného vlivu, aby se na nás usmál ze zrcadla, které si sám nastavil. A využil toho, že si jeho knihu pravděpodobně přečte každý fanda Harryho Pottera, včetně těch nebelvírských, které by názory někoho ze Zmijozelu zajímat nemusely. A taky jo, vidíte obal knihy, přečtete si anotaci a řeknete si - jůůů, dozvím se nové drby...stoupáte s tím blonďákem na koštěti a bavíte se. Já tu z ní předčítala nahlas celé pasáže a docela jsem se nasmála. Jenže jak zpívají Alan Parson´s Project - "co jde nahoru, musí taky dolů". Na tohle anotace neupozorňuje a kdo není fanda bulváru, neví. A najednou předčítáte pasáže, které nejsou zábavné, ale hluboké, upřímné a pravdivé. Asi každý, kdo si prošel nějakým druhem pouště, má své studny, své tři krále.
Možná se v Tomově knize poznáte. Ale na to si ji musíte nejdřív přečíst.

76 06.08.2023

Přidávám svých pět.
Těm, kdo mají autorku rádi, jako já, a už toho od ní přečetli víc, doporučuji možná začít doslovem. Anna v této knize je pojata trochu jinak, než ve starších románech, což autorka právě v doslovu vysvětluje.
Já jsem si čtení opět užila a zase jsem se neubránila údivu nad tím, jak naivní může být člověk, který vidí jiného páchat bezpráví, a přesto věří tomu, že v jeho případě se ten člověk bude chovat jinak.
Paní Alison dopřála Anně Boleynové před jejím drastickým koncem dostatek sebereflexe, aby ji trochu ospravedlnila v očích nás, co z bezpečné vzdálenosti času a úplně jiné kultury možná příliš tvrdě soudíme.
A protože se mi z tudorovské Anglie ještě nechce, plynule pokračuji k Janě Seymourové (díky, Zvoněnko :) )

76 29.01.2023

Náčelník Josecito neměl ani tušení, jak vražedné jsou úmysly americké vlády. Stručně je vyjádřil činitel Úřadu pro indiánské záležitosti ve Washingtonu E. A. Graves, který napsal:
„Nemůže být pochyb, že tato rasa je odsouzena k rychlému a konečnému zániku… od osvícené a křesťanské vlády, jako je naše, nelze očekávat víc, než že zmírní a usnadní jejich konečný odchod ze světa vezdejšího.“
Armáda Spojených států odpověděla na Josecitovu žádost tím, že obklíčila jeho kmen a zahnala jej z White Mountains do rezervace u Bosque Redonda. Na vyprahlých pláních nebyly žádné stromy, ba ani křoví na stavbu wikiapů. Meskalerové si vyhrabali díry do země a žili jako prérijní psi v pětačtyřicetistupňovém vedru. Plodiny odmítaly růst. Příděly od Úřadu pro indiánské záležitosti, diktované Washingtonem, klesaly na hranici hladovění. Meskalery obklopily roje kousavých písečných much a moskytů. Začali umírat. Když se Josecito proti takovému zacházení ohradil, byl zavražděn.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Ještě mě tak v souvislosti nejen s touto knihou napadá, když teď tak sleduju bouře kolem toho, na kterých životech víc záleží a kdo má jaká práva, že nějak v tom křiku postrádám zástupce těchto barev. Tito lidé byli „uklizeni“ z očí „Američanů“ a jsou uklizení dodnes. Ale historie se opakuje a co jsme v minulosti zaseli, v budoucnosti děti našich dětí sklidí. Většiny budou menšinami. Konec konců se to děje už teď. I křesťanství bylo fanatismem a páchalo zvěrstva po celém světě. Zacházení (pokud se to tak vůbec dá slušně nazvat) s Indiány bylo omlouváno tím, že to přece nejsou lidé.
Teď nám vadí fanatismy jiných

76 05.09.2020

Pro ty, kdo se chtějí dozvědět základní informace o výrobě a použití jedů (ať už v negativním, nebo pozitivním smyslu) v historii lidstva, bude tato kniha přínosná. Obsahuje spoustu případů z historie, známých i méně známých, včetně kauz, které ještě tak úplně nezapadaly prachem. Navíc je kniha přehledně uspořádaná a doplněná četnými ilustracemi.
****************
Jedním z největších přínosů medicíně je schopnost vyvolat anestézii - stav změneného myšlení, kdy je práh bolesti velmi nízký nebo zcela schází - a anestetika obecně. Než nastoupila anestézie, pacienti podstupovali krutou agónii i při těch nejjednodušších chirurgických zákrocích, a spousta z nich zemřela na šok.
Komplexní operace, jako operace brišní dutiny, srdce, diagnostická a plastická chirurgie, prostě nebyly možné. Anestezie nás zbavila nevýslovného utrpení a zachránila nespočet životů. Co je úžasné, že spousta látek, které to umožnily, patří k těm nejhorším jedům.

75 22.06.2023

Tak to byl nářez. Myslím, že nejen rakouská, ale vůbec široká veřejnost může být panu Gruberovi vděčná, že se dal na dráhu spisovatele a ne na dráhu zločince. Jistě, autor si své šťastné náhody tvoří sám, ale tenhle pán má zajímavě klikaté myšlení. Co mi trošku vadí, ale to je v poslední době literární trend, je čím dál větší brutalita činů. Obzvlášť když se týká dětí. Knihy bohužel nemusí být jen zábavné, ale pro někoho třeba inspirativní. Ale to je můj osobní názor.
Snad jediné, co můžu osobně knize vytknout, je větší absence Maartena S.(!!!) Sneijdera, než v jakou jsem doufala, ale i tak knihu šlo jen těžko odložit a v závěru byl pro mě vyloženě problém věnovat se čemukoli jinému. Moje ego knižního pátrače může být částečně spokojené, pachatele jsem uhodla na 2/3. Myslím, že se není za co stydět, dějová linka je košatá jak yggdrasil a než se zdánlivě nesouvisející případy spojí, a než pochopíte, že si vás autor vodí, kudy chce a drobečky nápověd můžou být zavádějící, chvilku to trvá. Tedy alespoň mně to trvalo. A takto navnaděná se pochopitelně neudržím, klikám „doporučuji“ a jdu na třetí díl, protože „Piet van Loon už brzy bude na svobodě.“

75 28.08.2022

Divný začátek, divný konec.
Kdysi jsem viděla Velkého Gatsbyho a nedávno jsem si to s odstupem mnoha let zopakovala, abych zjistila, že můj dojem se nezměnil. Založila jsem ho do mentálního šuplíčku „Mnoho povyku pro nic“. Pořád mě ale zajímalo, co tedy na tom FFF je tak zvláštního, tak jsem zkusila tenhle román.
Mám z něj dost rozporuplné pocity. To dílo má navenek všechny rysy klasické limonádky. Nenašla jsem v něm snad jedinou postavu, se kterou bych se chtěla setkat. Ti lidé nic nedělají. Prostě jen tráví čas svých životů mluvením, večírky a řešením pseudoproblémů horních deseti tisíc. Snad kromě Nicole ti lidé buď žádné skutečné problémy nemají, a pokud, tak jsou to problémy vzniklé následkem jejich životního stylu. Veselé je na tom to, že oni to nevědí, protože nemají s čím srovnávat.
Tak proč jsem tu knihu neodložila? Protože mi přestalo jít o to, co v ní je, ale jak je to napsané. A teď nemyslím to, jak FFF dokáže popsat prázdnotu některých svých postav. Popisy, slovní obraty, nádhera. Samotný příběh mě začal bavit až v poslední části. Smutná kniha...
***
Poslední rok a půl na Zugersee jako by, pokud šlo o ni, byl promarněný čas; roční doby se od sebe daly rozeznat jen podle dělníků na cestě, která v květnu zrůžověla, v červenci zhnědla, v září zčernala a na jaře zase zbělela. Z původní nemoci se probrala s novými nadějemi, tolik toho očekávala, ale neměla žádný smysl života kromě Dicka, vychovávala děti, sirotky nepostrádající vedení, k nimž lásku pouze předstírala. Lidé, které měla ráda, byli většinou rebelové, rozčilovali ji a nedělali jí dobře – hledala v nich vitalitu, jež jim pomohla k nezávislosti, k schopnosti tvořit nebo prostě k drsné sebejistotě, a hledala marně – neboť jejich tajemství byla pohřbena hluboko v dětských zápasech, na něž zapomněli. Je zajímala více Nicolina vnější harmonie a kouzlo, ta druhá stránka její nemoci. Žila osamělým životem a vlastnila Dicka, který nechtěl, aby ho někdo vlastnil.

75 25.02.2022

Ten příběh má v sobě všechno. Lásku, zradu, pomstu, spravedlnost i nespravedlnost, posedlost, osud... Naprosto souhlasím s evelýny ohledně Jeana Maraise. Děsí mě snahy udělat z tohoto příběhu něco víc, pojmout ho "jinak", naroubovat na něj věci.
Nechte ho být, páni filmaři a radši vezměte do ruky originál

75 04.03.2020

Nádherná kniha mého dětství.. stála mě spoustu slziček, ale i úsměvů

75 28.12.2019