Těla
Klára Vlasáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/537841/bmid_tela-663763f6c3395.jpg
4
470
470
Matky a dcery. Jejich těla, jejich pouto, jejich rozepře, jejich strachy. Ovdovělá šedesátnice Marie, která žije v nájmu a přivydělává si hlídáním dětí, vdává svou dospělou dceru Rózu. Ve chvíli, kdy ji po obřadu popřeje hodně štěstí, cítí, že o ni nadobro přišla. Důchodový věk, nedostatek peněz a pocit, že se stává neviditelnou, ji nutí hledat cesty, jak brát samu sebe zase vážně. Róza se připravuje na vlastní mateřskou roli a zároveň objevuje, že svým blízkým porozumíme teprve tehdy, když o nich začneme vyprávět.... celý text
Romány Literatura česká
Vydáno:
2023
,
Témbr
Interpreti: Anita Krausová , Helena Čermáková
více info...
Přidat komentář
V poslední době objevuju spoustu nových, mladých českých autorek a autorů, jejichž tvorba se mi vtiskne do těla a zapíše na literární seznam - a Klára je jednou z nich. Myslela jsem, že literární vkus se lidem, respektive hlavně mně, navíc po tolika letech knihomolství, až tak nemění, ale literatura, nazvěme ji "o životě" a "momentálních tématech a problémech společnosti", a hlavně česká literatura, se pomalu, ale jistě dostala na moji první příčku. Nevím, jestli je to věkem, dobou nebo se člověk zkrátka posouvá a mění, ale přišlo to přirozeně a cítím se v tom jako doma.
Na knihu jsem měla zálusk, už když vycházela, těšila jsem se na ni, ačkoliv autorka mi byla neznámá, protože obsahuje všechna témata, která mě baví a mám je teď ve svém zájmu jak osobním, tak knižním, a chci o nich číst. Trochu mi to teď přijde jako takový boom, nebo jsem to jen dřív tolik nehledala a neviděla, ale přesto si myslím, že se o nich píše strašně málo. Klára dokázala obsáhnout spoustu témat, dobře zpracovaných, promyšlených, atraktivních a aktuálních, píše dobře, svižně a poutavě a má to hlubší myšlenku i pointu. Přečetla jsem ji za 3 hodiny (a s jednou zmrzlinou na nervy) na jeden zátah. V tomto ohledu mě to fakt bavilo a připoutalo, četlo se to samo a stránky mi ubíhaly před očima, že jsem se nestačila divit.
Je pravda, že jsem tam trochu postrádala nějaký takový prvek, který by tomu dodal víc celistvosti jako knize a bylo to pro mě trochu nedotažené, jako příběh to úplně nedrželo pohromadě, ostatně jako spoustě ostatním, s tím souhlasím, nicméně ve výsledku to nebylo nic, co by mi zkazilo čtení a kvůli čemu by pro mě kniha ztratila na zajímavosti a zájmu. V tomto případě pro mě vyhrává příběh nad formou, což si i myslím, že byla myšlenka knihy. Naopak si myslím, že v tak malém prostoru dokázat sdělit a uchopit něco takového a obsáhlého, je skvělé a ta hlavní pointa, za což si autorka zaslouží pochvalu. Vyvolalo to ve mně hodně myšlenek a otázek, které se mi usadily v hlavě a byla to místy i docela i velká sebereflexe.
Zvláštní je, že jsem to asi jako jediná nevnímala jako feministický román, ale to je asi tím, že feministka nejsem a nějak to nevnímám, osobně mě tohle označení čehokoliv mírně irituje, ani bych to neoznačila za ženské čtení, ale současná a potřebná témata, která by se měla otevírat mezi všemi generacemi i pohlavími.
Jsem ráda za tuhle knihu, i když forma a provedení trochu pokulhává, nicméně sdělení, obsah a podstata to vyvažuje a dodává tomu na kvalitě. Je potřeba více knih otevírající tato témata.
Autorčina předchozí kniha mi nesedla tematicky ani stylisticky, proto jsem dlouho přemýšlela, zda se do Těl budu pouštět. Lákalo mě ale téma vztahů mezi matkou a dcerou, takže jsem knížce dala šanci a dobře jsem udělala, narozdíl od Prasklin byl román Těla mnohem stravitelnější jak námětem, tak stylem psaní, a to mě potěšilo natolik, že si ode mě knížka nezaslouží méně než plný počet hvězd.
Příběh je vyprávěný z pohledu šedesátnice Marie, která po smrti manžela žije sama a přivydělává si hlídáním dětí, a její dcery Rózy, která se sama brzy stane matkou. Především vyprávění starší Marie mě velmi zasáhlo, možná i z toho důvodu, že sama matkou nejsem a neprožila jsem si tuhle ztrátu ve chvíli, kdy dcera dospěje a začíná vést vlastní život. Zároveň jsem ale chápala i Rózu, k jejíž roli mám o něco blíže. Vlastně to byl hodně smutný příběh, bohužel i velmi pravdivý. Já mám tyhle depresivní počiny českých autorů prostě ráda a Těla nejsou výjimkou.
Někdo v komentářích napsal ZNEPOKOJIVÉ, to je přesně to slovo, které jsem hledala a krásně to vystihuje. Je to překvapivě (tedy kdo četl Praskliny, tak nepřekvapivě) čtivé. Autorka mě překvapuje a baví.
Kniha mě zaujala anotaci a tématem těla stárnoucí ženy. Určitě je nad čím se zamyslet. Pak jsem ale nepochopila některé kroky Marie, které mi k ní nešly a samotný konec, kde není ani náznak toho, co se stalo/mohlo stát.... Škoda toho zakončení jinak bych také hodnotila lépe.
Hodnotím podprůměrem,od všeho trošku naťuknuto a jakoby nedotaženo,začátek i konec jedna velká záhada,ale proč a k čemu?
Vůbec mi kniha nic neřekla. Myslela jsem si, že mě překvapí svou chytrostí nebo něčím novým, inovativním, když jsem četla tolik pochvalných kritik. Ale po dočtení zůstává jen spousta otázek a především prázdnota. Kniha mě neoslovila ničím.
(SPOILER)
Knihu jsem četla ráda a těšila jsem se na ni. Líbil se mi i styl, kterým je napsaná. Dala bych jí 5 hvězd, ale:
Nesedělo mi, co Marie prováděla se seniory, o které se starala. Nehodilo se mi to k ní, přišlo mi, že taková není. Kromě toho se tím moc nezabývala, podle mě to měla víc řešit...
A nelíbil se mi konec. Čekala jsem nějaké vysvětlení, rozuzlení, prostě zakončení. Jenže tady žádný konec není, prostě najednou někde skončí děj a já vlastně ani nevím, jak to celé skončilo a proč. Konec jsem prostě nepochopila. Jak to tedy s Marií dopadlo a proč? Nevím?
Kdyby byl konec trochu jiný, byla bych nadšená. Takhle jsem ale bohužel trochu zklamaná.
V téhle knize jsem našla perfektní zachycení naší současnosti. Opravdu je zde naše doba zachycena taková, jaká je a se všemi problémy. Tak, že až za pár desítek let tuto knihu znovu otevřu, dýchne na mě tahle doba, ve které žijeme.
V knize je zpracováno mnoho témat, některá více, jiná jsou "pouze" otevřená. Ale jsou otevřena tak dobře, že je čtenář má ještě dlouho v paměti a mysli.
Oceňuji, jak autorka zpracovává a snaží se upozornit na tabuizaci těl starších žen, která se opravdu ztrácejí z veřejného prostoru. Je to až neuvěřitelné. Zároveň se mi ale velmi líbilo zpracování tématu vztahu mezi matkou a dcerou, které se skvěle prolínalo s tématem mezigenerační propasti.
Na to, že je v knize tolik (důležitých) témat, příběh krásně plyne a žádné téma nevyčnívá. Téma totiž vždy připluje, autorka ho krásně naťukne a s postupem příběhu se ladně přesouvá k dalšímu. Opravdu jsou témata skvěle zasazená. Příběh je ale zároveň poutavý, často se od něj nešlo odtrhnout.
Postavy jsou zde vykresleny skvěle. Čtenář se do nich dokáže velmi snadno vžít a zároveň některé velmi snadno nenávidět.
Tahle kniha je prostě vynikající a já ji mohu jen vřele doporučit. A opravdu, po jejím přečtení budete mít chuť se sebrat a jít obejmout svou mámu a nepustit ji.
Významná kniha nejen zvoleným tématem, ale i způsobem literárního vyjadřování. A protože jsem věkem něco přes padesát, mám i děti, tělo začíná chátrat, je mi kniha bližší, než může být mladým. Jsem z generace žen, které byly vychované k pečování o druhé, od narození cvičené v umění trápit se pomyslnými nedokonalostmi, hledání svých pochybení.
Měla jsem štěstí na pozdější vývoj svého života, takže mě už nic takového netrápí. Ale příliš mnoho starších lidí v mé blízkosti je Marií.
Tato kniha není zbytečná, naopak, je velmi důležitá. Ale každý sám si ji musí někde ve svém životě objevit. Nejde ji číst jako módní záležitost...
(SPOILER) Naopak mám pocit, že děje je v této drobné knížce až až - skládá se nejen z vývoje vztahu mezi Marií a Rózou (a postupné proměny jejich rolí), ale také z každého Mariina setkání, nejen s rodinami dětí či seniorů, o které pečuje. Tělo jako fakt, ale také tělo jako metafora... Nenechme se mýlit a ukolébat do klidu tím, že vlastně všechno nemilé a znejišťující vyznívá do ztracena, všechno, co hrozí happy endem nebo nadějí, se rozplývá také - vztah s Kryštofovými dětmi, Vladimírem, Rózou, s Anastázií nedojde vůbec ke kontaktu... Zdá se mi, že všechno se skládá do drásavé výpovědi o mizení reálných lidí (Kryštof o něm mluví jako o skutečnosti, byť si toho čtenář hned nevšimne), ale také vnitřní jistoty, fungujících fyzických těl a myslí, vztahů mezi generacemi, nakonec i světa, jak ho známe (to jsou ty nešťastné myši a sny o padajících tělech)... Těla mě hodně bavila právě nejednoznačností situací, a i když se chvílemi četla hodně těžce (popis chátrání je až smyslově přesný a nepříjemný - pro mne jako zástupkyni generace Husákových dětí tím spíš), jsou autentická, naléhavá, napsaná obratně a s výraznou nadstavbou.
Knížka nebyla špatná, četla se relativně dobře, ale postrádala jsem nějaký souvislejší děj. Autorka vždy začala nějaký příběh, situaci, období a najednou přešla na další bez nějakého dalšího vysvětlení nebo návaznosti, které by určitě většina čtenářů (včetně mě) velmi ocenila. Knížka mohla být klidně delší a doplněná o více informací. Takhle mi to nic moc nedalo. Navíc mě totálně iritovala Róza, nějak jsem ji nedokázala v ničem pochopit, zejména ve vztahu k matce. Marie mi taky nepřirostla příliš k srdci, ale bylo mi ji svým způsobem líto. Na druhou stranu mi přišla vlastně trochu divná. Co jsem nepochopila absolutně vůbec byly myši.
Takže knížka nebyla špatná, jsem za přečtení ráda, ale zároveň nemůžu souhlasit s nadšenými ohlasy a ani si z knížky příliš mnoho neodnáším. Bohužel, těšila jsem se moc.
shoduju se s rozčarováním z nelogičností v příběhu i s mírným zklamáním čtenářek Markej a magnolia
když se řekne "těla starých žen", automaticky mi naskočí Halas, ale o tak staré ženy Vlasákové evidentně nejde, slabinou knihy Těla je neúměra rozsahu ku množství témat a nedotažených dějových linek, Vlasáková prostě honí moc zajíců najednou; samotné vyprávění, uvedené mytickým obrazem v jungiánském stylu traumatoložky Pinkoly C. Estés (pohřbívání rozřezaného matčina těla), proti sobě staví šedesátiletou Marii (matka boží?) a její třicetiletou dceru Rózu (růže?) a vystavuje je mnoha různým "ženským" traumatům = generační konflikt, odpoutání dítěte od matky, svatba, ovdovění, potraty, neschopnost otěhotnět, inseminace a stresující těhotenství, péče a odpovědnost za cizí děti, péče o přestárlé a umírající, pocit z vlastní nedostatečnosti, sociální a finanční krize, osamění, subjektivní dojem ze ztráty tělesné krásy atd. = je toho hrozně moc a já se v tom nevyznal...
posláním příběhu může snad být upozornění na tytéž stavy a děje, které společnost hodnotí v závislosti na věku ženy, tedy v jakém věku si co může žena ještě dovolit, kdy se to od ní vyžaduje a kdy je to už považováno za nepřípustné (sex, mateřství, sebeprosazení)
proto nerozumím zmínce o "mizejícím" tělu starých žen, že stárnoucí ženy nejsou vidět, nikdo je nechce vidět a samy nechtějí být viděny; naopak bych myslel, že lidská tělesnost, byť často v negativním, bolestivém a nehezkém, se ve stáří sama připomíná - a zde i v návaznosti na sexuální prožitky seniorů nebo odvoz do LDN
vůbec jsem ovšem nepobral, a to ani v možné souvislosti se zmiňovaným úvodem, ty pasáže s oběšenými myšmi (to mi totiž okamžitě naskočil Fuks)
Znepokojivé, syrové, ale vynikající. Tohle je podle mého názoru opravdu kvalitní současná literatura. Čekala jsem, že kniha bude dobrá, ale předčila má očekávání. Anebo stárnu.
Marie je vdova, je jí šedesát a vdává svou jedinou dceru Rózu. Róza už není milou holčičkou a Marie středobod jejího vesmíru. Ty dny jsou navěky pryč. Marie se stává terčem neutuchající kritiky. Nesnesitelným syčivým tónem umí Róza Marii dokazovat, že je ta nejnemožnější ze všech. Těžko se Marie vyrovnává se stavem odcizení, ale i nastupujícím stářím.
Nikdy už se ke knížce nevrátím. Byla neradostná. A realistická. Bohužel.
A ten konec? Nevím, ale tuším.
Vadila mi od začátku do konce. Po pár stránkách mě začalo kousat svědomí a já jsem si uvědomila, že se v některých pasážích dokonce poznávám. Asi do půlky jsem se nedokázala začíst. Štval mě namyšlený a bezemoční styl psaní. Jako bych nedokázala vklouznout do děje a neustále jen pozorovala obě postavy, jako kolem sebe rotují neschopny se obejmout. Některá přirovnání mě iritovala, symbolika připadala přitažená za vlasy. Když jsem dočetla, ulevilo se mi, ale příběh ve mně ještě nějakou dobu rezonoval a já jsem si uvědomila, že všechno výše uvedené se poskládalo dohromady a kniha mi začala dávat smysl, i když mi z ní nebylo zrovna nejlíp. Ostatně i o tom by literatura měl být ne? O věcech, které nám nejsou příjemné a nutí nás zpytovat svědomí. Měla by nám nastavovat zrcadlo, ukazovat prstem. Přesně to ve mně kniha Kláry Vlasákové vyvolala. Ptala jsem se sama sebe, jak se v budoucnu dokážu vyrovnat já sama se svým stárnutím, jak se chovám ke svým blízkým starým. Mám s nimi dost trpělivosti a jsem ochotná jim dát svůj čas? Co moje děti? Jak se ty ke mně jednou budou chovat jako ke staré osobě?
Nejsou to příjemné věci, obzvlášť v dnešní na výkon a efekt zaměřené době. Není to kniha, po které bych v budoucnu někdy sáhla, ale vřele doporučuji. Ale pozor, po přečtení vám nějakou dobu nebude dobře po těle.
Vztah matky a dcery je téma, které v literatuře moc často nepotkávám....a přitom je to téma, ke kterému máme každá co říct a můžeme se ve spoustě příběhů najít.
Tato novinka Kláry Vlasákové mě uchvátila, zároveň chápu některé rozpačité recenze. Poněkud nelogický a neuzavřený konec, který ve vás budí víc otázek než odpovědí. Vztah Marie ke svému tělu které nenávidí, ale nemá problém odjet k moři a tam trávit celé dny v plavkách ... je toho víc. Já si ale knížku fakt užila!
I když toho o historii postav moc nevíme, brzo zjistíme ,že vztah Marie a Rózy není dobrý. Příběh je vyprávěn hlavně z úhlu pohledu Marie a tak krom tématu vztahy matka-dcera hraje v příběhu i velkou roli stárnutí a soběstačnost. Co všechno je Marie ochotná udělat, aby se o sebe dokázala postarat, i když to okolí úplně nechápe.
Mrzí mě, že kniha nebyla delší. Bavilo by mě se této rodině podívat trochu víc pod pokličku a zjišťovat, proč jsou ty dvě k sobě takové, jaké jsou.
Líbilo se mi, že se Klára Vlasáková nebála trochu píchnout do vosího hnízda dnešní společnosti a z knížky je cítit, co si myslí o úzkoprsosti a předsudcích ve společnosti.
Bohužel vůbec nevím, co si o knize myslet. Všichni ji vychvalovali a já se těšila, ale přišlo zklamání. Některé pasáže se mi v knize líbili, ale jako celek pro mě opravdu nepochopitelné.
Aktuální témata ve svižně a úderně napsaném textu, který je ponurý, ale autorka umí tak skvěle pracovat s jazykem, že vás naprosto pohltí. I přes svoji naléhavost je však kniha napsaná velice citlivě.
Těla jsou rozhodně přístupnější dílo než Praskliny, nicméně i tak se nečetla snadno. Zejména kvůli naturálnosti a pojmenovávání věcí s brutální upřímností.
Některé momenty mi přišly zvláštní, nedovysvětlené nebo nelogické. Například nelibost nad svým tělem a pak úplně v klidu plavky, důvod špatného vztahu matka a dcera, useknutý konec. Nicméně v kontextu celého díla to byly vlastně drobnosti.
Bolavé čtení, které budí úzkost a nutí přemýšlet o věcech, které se nás všech bytostně týkají, i když si to často nechceme připustit.
Štítky knihy
rodinné vztahy ze života matky a dcery stárnutí české romány
Autorovy další knížky
| 2020 |  Praskliny |
| 2023 | Těla |
| 2020 | Spiritistky |
| 2021 |  Zrozeni/zrazeni svobodou: Co chtějí české a východoněmecké děti postkomunismu? |
| 2023 |  Club of opportunities / The Garden of Problems |
Zajímal mě vztah matka dcera a stárnutí. Je to tady dost naturální. Dcera je sebestředná a matka se to na stará kolena také učí. Čtivé, dobře napsané.
Příběh , který má i něco navíc.