Krása vyřčeného čili Úryvky z knih

Máma s pohledem upřeným na tmavou hladinu promluvila: "Někdy je jednodušší zůstávat ve škatulce, kterou jsme si pro sebe vytvořili. Je to tam pohodlné a známé. A lidi kolem nás často taky chtějí, abychom tam zůstávali, protože tak nás vždycky znali. V té škatulce." Máma poplácala tátu po rameni, jako by v tu chvíli mluvila o něm. "Jenomže někdy se začneme měnit a růst, takže je v malé škatulce těsno. A stejně se snažíme zůstat uvnitř, protože ty stěny jsou tak vysoké a vylézt ven vypadá jako víc práce než zůstat tam."

(K. West - Dokonalé léto)

Nepsanou zásadou společenského života anglického venkova bylo, že každá vesnice a každé panství měly mít schopnost postarat se samy o sebe. Správce panského sídla byl například odpovědný nejen za provoz sídla samého, ale také za vše, co se týkalo místního obyvatelstva, ať už to byly opravy cest a mostů, nebo dozor nad kvalitou piva.

Martin Hilský Shakespearova Anglie: Portrét doby
https://www.databazeknih.cz/knihy/shakespearova-anglie-portret-doby-437677

Text příspěvku byl upraven 08.07.23 v 09:13

Když člověk stojí na balkoně, nikdy není tak docela sám, jsou s ním auta a dům a lidé na ulici. Jste mezi nimi, a přece nejste. To je na balkonech to nejlepší.

Britt-Marie si odfrkne nosem, protože tudy z Britt-Marie uniká hněv, když už ho má příliš plnou hlavu.

Než poznáte druhého člověka, trvá to celé roky. Celý život. To dělá z domova domov.

když neodpustíme našim milovaným, kdo nám pak ještě zbude? Co je láska, pokud ne to, že milujeme naše milované, i když si to nezaslouží?

Smrt je nejvyšší forma bezmoci. Bezmoc je nejvyšší forma zoufalství.

Každá smrt je nespravedlivá. Každý truchlící hledá viníka. A naše zlost skoro vždycky narazí na nemilosrdné poznání, že za smrt nikdo nemůže.

(Tady byla Britt-Marie - Fredrik Backman)

... sir Francis Bacon, jeden z nejvzdělanějších mužů Shakespearovy doby, vyjádřil názor, že všeobecná dostupnost vzdělání může být společensky nebezpečná. Radil králi Jakubovi I. aby omezil počet středních škol (grammar schools) v Anglii, neboť tyto školy nevštěpují žákům praktické a užitečné vědomosti.
Bacon si nemyslel, že vzdělání má být pro každého, a zvlášť skeptický byl ke vzdělání humanitnímu. Jeho naturelu byly bližší přírodovědné obory, které bylo možno aplikovat v hospodářském životě země.

Martin Hilský Shakespearova Anglie: Portrét doby

Text příspěvku byl upraven 13.07.23 v 19:48

Na to Pú nemohl odpovědět, tak začal zpívat.

Objevit Točnu se vydali směle
Prasátko, Králíček, Sova a druzí.
Spolu se vydali s Kryštůfkem v čele
Prasátko, Králíček, Sova a druzí.
S názory na Točnu dost nejasnými
Ijáček s Púem šli také s nimi,
nechyběl Králíček se všemi příbuznými…
Ať žije Králíček, Sova a druzí.

„Pst!“ řekl Pú a rychle se otočil k Prasátku. „Pst!“ řekla Klokanice Sově, zatímco Klokánek si několikrát potichu řekl „Pst!“ sám pro sebe. „Pst!“ řekla Sova Ijáčkovi. „Pst!“ řekl Ijáček hrozným hlasem všem Králíčkovým přátelům a příbuzným a „Pst!“ říkali si rychle jeden druhému po celé dlouhé řadě, až se to dostalo k poslednímu. A poslední a nejmenší z Králíčkových přátel a příbuzných byl celý pryč, když viděl, že expedice volá právě na něho „Pst!“ Strčil hlavu do díry a zůstal tam dva dny, až bylo po nebezpečí, a pak utíkal, co mu nohy stačily, domů a od té doby žil klidně u své tetičky.

*

A. A. Milne - Medvídek Pú

"V tomto prostoru jsem polapil léto. Hmyz omámeně bzučí ve vlhkém teple. Úderem jeho křídel míjí čas. Venku padá listí; ...tady mezi trsy hroznů je ještě léto ..."

/Osud tažných ptáků - Maarten t' Hart/

Vyšli ze stínu zahrad na prašný úsek silnice lemované řekou. Obklopilo je pět prodavačů korálů, číhajících na zákazníky, dva prodavači pohlednic, tři prodavači sádrových skarabů, dvojice hochů s oslíky a pár dětí doufajících v bakšiš.

*

A. Christie - Smrt na Nilu

https://www.databazeknih.cz/knihy/plukovnik-race-smrt-na-nilu-60422

Vycouval z parkovacího místa a rozjel se spícím městem. Broukalo si dál svoji píseň v rytmu blikající oranžové na semaforech, syčelo se starými výbojkami v žlutých lampách s pyšnými dlouhými krky, vydechovalo do drobet chladnějšího vzduchu lepkavou vůni rozpáleného asfaltu a betonových zdí. Ignorovalo tragédie i radosti jednotlivců, lhostejné k osudu těch, kteří ho obývali.
Tomáš se nevědomky mračil. Nelíbilo se mu ani za mák, co mu říkala doktorka Aschermannová. Byl u ní někdo ? Snažil se ji někdo vyděsit ? Nebo neunesla stres, který ji pět nekonečných dní ničil ? Zbláznila se ? Možná by to bylo milosrdnější.

(Tereza Bartošová - Klekánice)

Žijeme ve světě plném děr.
Na počátku se ve vesmíru objeví trhlina a vznikne jedna díra. Prázdné místo, kde bylo něco nebo někdo, koho jsme kdysi milovali.
Pak díry přibývají. Viděl jsem, jak se to děje.
Z pyžama vyprchá její vůně. Vznikne jedna díra.
Přijdou narozeniny, další Vánoce nebo třeba jen páteční pizza a oni nejsou s námi. Další díra.
Bezdětná žena sleduje matku, jak dělá něco naprosto všedního.
Vozí kočárek po parku. Další díra.
Díry. Díry. Díry.
To je žal.
Ale také láska.
Díry nám připomínají, že jsme o někoho přišli, jakož i to, že byl blízký našemu srdci.
Earlatidge Hubert Umbray

(Tabitha Bird - Krámek s fantazií)

Ve jménu jediné osvobozující Anarchie
to zní dobře; je to stručné a silné.
ohlašuje se zničení světa. Důvody: Každý řád je násilí. Náboženství je podvod. Soukromý život je předsudek. Zákony jsou otrocká pouta. Každá vláda je tyranie. Jediná odpověď na tento stav je hromové Ne!
My
vlastně bych měl říci já, protože jsem mezi těmi šosáky nenašel jediného schopného učedníka; ale my zní vždycky lépe.

(Karel Čapek & Josef Čapek - Adam Stvořitel)

Text příspěvku byl upraven 22.08.23 v 06:33

"Měla pěknou duši, usmívaly se jí oči. Žíla v barevně dřevěnici ... v okenicích trůnily muškáty, to byl její poznávací znak. Otáčely barevně hlavy s hebkými květy a někdy se potichu smály. Jako ona."

/Šeptuchy - Alena Sabuchová/

"Paní má nemocné nervy," říkávala často.
...
"Všichni, kteří přišli z města, se tím vyznačovali. Z dalekých měst, s lepšími auty, a všichni si mysleli, že jejich problémy jsou zásadní."

/Šeptuchy - Alena Sabuchová/

"Tak já ti nevím. Pořád všichni usilujeme o dokonalost. A v tom je celý paradox. Ono už úsilí samo o sobě je projevem nedokonalosti. Nebylo by snad lepší, kdybychom se nejprve pokusili vlastní nedokonalost akceptovat, přijmout ji ... protože jenom tak máš později na čem stavět ..."

/Tichošlap - Sylva Lauerová/

"Spánek je fascinující krajina," řekla Kočka. "Je jako příliv, který plní zátoku. Začíná pozvolna a lehce, postupně voda stoupá a ty se do ní noříš, klesáš ke dnu. Svalový tonus se sníží, dech zpomalí, celý svět utichne a proběhne největší zázrak hlubin. Symfonie. A pak se zas vynořuješ na hladinu. Ležíš na ni, necháš se kolébat vlnami, až se na oblohu vyloupne velký bílý Měsíc. A ty jsi najednou úplně vzhůru, a přitom ochrnutý, míhají se před tebou obrazy a ty konáš divy a nad hlavou ti vybuchují ohňostroje obrazotvornosti a z hloubky pod tebou se vynořují nejtemnější hrůzy, tápají po tobě studenými chapadly..."

(Hlubiny města - Poslední brána - Pavel Renčín)

"Obraz světa, který mu ještě včera připadal tak zřetelný a logický, se zbortil a ztratil konkrétní obrysy."

/Obydlený ostrov - Arkadij a Boris Strugačtí/

"To co se chystali udělat nemělo smysl. Uplyne několik hodin a většina z nich bude po smrti, ve světě se nic nezmění a ti co přežijí, si v nejlepším případě na pár dní oddechnou od pekelných útrap, ale budou rozdrásaní ránami, uštvaní neustálým útěkem. Budou nucení skrývat se ... a pak všechno začne znovu. Spolupracovat s nimi bylo hloupé, ale opustit je by bylo podlé, takže musel volit hloupost. Není vyloučeno, že tady u nich to jinak nejde a pokud člověk chce něco dokázat, musí projít hloupostí, přebrodit potoky nesmyslné krve a možná i podlosti. Ubohý člověk ... hloupý člověk ... podlý člověk. Co jiného by se dalo od člověka očekávat v tak ubohém, hloupém a podlém světě světě. Hlavně je třeba mít na paměti, že hloupost je důsledkem bezmocnosti a bezmocnost pramení z nevzdělanosti... z neznalostí správné cesty..."

/Obydlený ostrov - bratři Strugačtí/

Místnost se pohroužila do ticha. A to ticho se prodlužovalo, protože prezident nepromluvil a Kerana nenapadlo, proč ho tu zdržel. Mohl ho požádat, aby už nechodil nebo si alespoň nechával své názory pro sebe. Nemohl jej však přesvědčit, že to, k čemu došlo v kupoli, nebyl jen zákonitý následek toho, že se tam až příliš dlouho nedělo nic.
Když Keran jen před pár hodinami potkal Styrra zkrvaveného a s dlouhým šrámem táhnoucím se mu přes oko , i on pocítil k lidem za pancéřovým sklem nenávist. Ale pak si vzpomněl, jak dlouho je tam venku nechali, jak málo jim dali, a co všechno už asi měli za sebou, a ptal se sám sebe: "Kdybych se nenarodil na Islandu, ale v troskách starého kontinentu, co všechno bych byl schopný udělat pro přežití?"

(Kristýna Sněgoňová - Svět v bouři)

Nevíte, prosím,kdo napsal báseň,z níž si pamatuji jen verš? "Zatančím jako lehoučký prach, jakmile nad vámi vysvitne slunce..."
Moc bych to potřebovala vědět. Děkuji...

"Člověk je zařízen podivně: když se ocitne pod schodištěm, rozhodně se musí vyškrábat až nahoru."

/Obydlený ostrov - bratři Strugačtí/

Díval se skrz čelní sklo, jak rozjasňující se obloha osvětluje holé větve stromů na ulici. Bylo chladněji než předtím. První den, kdy ve vzduchu doopravdy cítil zimu.
Když člověk žije venku, vytvoří si vztah k počasí.
Kdyby byl v horách, v místech, kde už nerostou stromy, vylezl by ze spacáku ve vlněných ponožkách a flísové mikině a třásl by se, zatímco by si vařil kávu a sledoval, jak nad stěnami údolí vychází slunce a mění jejich barvu z černé ve fialovou, modrou a pak zelenou. Potom by si sbalil batoh, zavázal boty a šel by zase dál. Pohyb by ho po zbytek dne udržoval v teple a společníky by mu byly s tichou dokonalostí zasněžené vrcholky.

Tulák - Nick Petrie

Uvědomil si, že ačkolov už velkou část jeho povinností převzal, pokud se stav ministra průmyslu a energetiky zhorší a Keran trvale nastoupí na jeho místo, život, který mu už tak připadal podivně neuspořádaný, se změní ještě víc. A on si přitom vůbec nebyl jistý, že bude takový, jaký ho chce mít. Zdálo se mu, že jej ve chvíli, kdy dospěl, něco popadlo a začalo tàhnout, rychle, rychleji, k neodvratné smrti. Lidé, místa i okamžiky se kolem něj jen míhali, jako by je sledoval z okna jedoucího auta. S každým dalším rokem víc a víc připomínali šmouhy - a když natáhl ruku a pokusil se je zachytit, stejně mu proklouzli mezi prsty, tak jako Saga, a on uháněl dál, jen opět o něco starší. Toužil po tom, aby se svět zastavil a on se mohl nadechnout, odklidit trosky všeho, co se za ty roky zřítilo, a začít stavět znovu, ale ten kolotoč jako by nikdy ani nezpomalil.

(Kristýna Sněgoňová - Svět v bouři)

"Dokážete nedělat nic?" zeptal se náhle.
Sofie sotva udržela oči otevřené.
"Každý dokáže nic nedělat." Zívla a dala si obě ruce před pusu.
Giacomo zavrtěl hlavou.
"Nicnedělání je umění! Hodně lidí si myslí, že práce je vždy tolik a že by byl zločin nedělat nic. Ale někdy je nicnedělání to nejlepší, co člověk může udělat."

"Co znamená...?"
"Pšt! Prostě nic nedělat." Položil jí prst na ústa. "A nemluvit. Jen se dívat. Jen očima. Ne pusou. Hlava nikdy nechce nic nedělat, chce pořád myslet. Ale teď se bude jen dívat. A trochu při tom myslet." Palcem a ukazovákem předvedl, jak trochu. "Špetka přemýšlení je povolena."

(Carsten Henn - Pekař příběhů)

"Považoval se za obyčejného průměrného člověka, žádný nelida, ani lepší ani horší než většina ostatních. Jestliže byl někdy nenasytně chtivý, sobecký, vypočítavý, ulhaný - ve chvílích, kdy by mu muselo být trapně, měl-li by se chovat jinak - pak se tím určitě nelišil od jiných lidí."

/Solar - Ian McEwan/

"Lidská nedokonalost představovala obrovské téma. Stačí vzít v úvahu pár nedostatků. Zrotovaná páteř, která se tak snadno zhroutí, dýchání a polykání lehkomyslně sdílející stejnou cestu, náchylnost k nákaze ... všeobecné útrapy se slabým zrakem, imunitní systém, který může zabit svého vlastníka. A to bylo jenom tělo. Navzdory veškerým opodstatněným tužbám po boží existenci, v případě homo sapiens argumentace evidentně selhávala. Žádný bůh, který by aspoň trochu za něco stál, nemohl být u pracovního ponku tak ležérní. Beard ochotně sdílel veškeré vady lidstva a takhle dopadl, jako pokrytecký netvor, něžně v náručí kolébající ženu, o níž se domníval, že by jí měl za nedlouho opustit, zatímco jí s chápavým výrazem naslouchal... přičemž toužil jen po tom, aby se už s ní mohl milovat bez těchto úvodních příprav, sníst jídlo, které uvařila, vypít láhev vína a pak jít hned spát - bez viny a bez obviňování."

/Solar - Ian McEwan/

"Louky lemované řadami hlodašovych keřů, které svými žlutými květy lákaly včely. Hory, na jejichž vrcholech trůnily hrady pod rozlehlou oblohou. Hojná úroda zlatých jablek v našem sadu. Námraza na brance mezi pastvinami. Pohoří - v zimě bílé, po zbytek roku zelené. Zeleň, kam až oko dohlédlo. Občas jsem si říkala, že mně možná klame paměť a že Irsko nemohlo být až tak krásné. Ať tak nebo tak, palčivě se mi po něm stýskalo."

/Když spadne maska - Samantha Shannonová/